Lykara 42.

„Já ti věřil a ty sis se mnou jen hrál! To přece nemůžeš! Ne mně!“ Křikl po Tomovi Bill a ten ho prudce chytil za nadloktí dřív, než se mohl zastavit a přitáhl ho k sobě.

Tak moc ho chtěl políbil, sevřít v náručí a říct, jak to vše opravdu je… Nemohl

„Víš co? Není to fér, Billy, není, protože ty ani nevíš, jak moc ti chci všechno říct. Nevíš, jak mě to zabíjí, dívat se na tebe a vědět to všechno, když ty nevíš nic. Jenže musím čekat, už jsem to pohnojil několikrát, když jsem jednal jinak, než mi řekl někdo, co o té situaci věděl víc než já, a s tím je konec. Riskoval bych příliš.“ Vmetl mu do tváře a čekal, že ho Bill odstrčí a bude dál zuřit.

Slzy, které se rozutíkaly po bratrově tváři, ale nečekal. Slzy a strach. Najednou si uvědomil, jak pevně ho svírá a že celou dobu křičel.

„Billy, já…“ Než mohl doříct, dveře po jeho levici se otevřely a na terasu vběhla Leslie. Ani nestačila zjistit, co se děje, proč ten křik, když se kolem ní Bill prudce prosmýkl a utekl do svého pokoje.

„Co se stalo? Proč jsi křičel? Tome, neřekl jsi mu nic, doufám?“ Vyjela na Toma ostře.

„Neřekl jsem mu víc, než co už sám věděl.“ Odsekl Tom a Leslie založila ruce na prsou.

„Proto brečel?“

„Je naštvaný, že my všechno víme a nechceme mu nic říct.“

„Sakra, Tome, to je snad jasné. To kvůli tomu musíš ječet, aby to slyšela půlka vesnice?“

„Ujely mi nervy. Víš, jak těžký to je?“

„Nikdo neříkal, že to bude jednoduché. Vidíš, jak na tom je. Snaž se, sakra, krotit. Nebo snad chceš něco na uklidnění?“ Nejradši by ji poslal k šípku, jenže moc dobře věděl, že bez Leslie by Bill byl pořád doma u táty, bral léky a lhal doktorům o tom, jak zvládá své každodenní procházky ven.

„Měl bys odjet.“ Ozvala se po chvilce ticha blondýnka a Tom na ni jen nevěřícně zamrkal.

„Děláš si ze mě srandu?“

„Ne. Myslím to vážně. Možná by bylo lepší, kdybys na den nebo dva odjel. Oba jste den ode dne přecitlivělejší. Jen vám to prospěje. Vyčistíš si hlavu a já to tady zvládnu. Beztak by bodlo, kdyby se udělal velkej nákup ve městě.“ Dodala a otočila se k odchodu, jako kdyby snad tímhle bylo všechno uzavřeno.

„Vážně myslíš, že to pomůže.“ Zastavil ji ve dveřích a Leslie si povzdychla.

„Nenapadá mě, co jiného dělat..“

„Bille, tak otevři…“ Zkoušela už poněkolikáté Leslie, ale marně.

„Ne, běž pryč! Lžete mi!“

„Bille… prosím, vysvětlím ti to…“

„Co jako? Říkal jsem ti, že se bojím ty léky vysadit úplně, slíbilas, že jen snížíme dávkování a lhala jsi!“ Křikl na ni přes dveře a blondýnka jen uhodila čelem o futro. Bože, proč byli oba její bratři takový tvrdohlaví idioti.

„Porušila jsi slib!“

„To sice ano, ale funguje to. Tom říkal…“

„Je mi jedno, co říkal! Jděte oba pryč!“ Bože, je vážně jako děcko…

„Tom je pryč. Jsem tady jen já.“

„Tom je pryč?“

„Ano, odjel do města. Vemze nákup. Nemám mu zavolat, ať ti něco doveze? Třeba… já nevim… kinder vejce?“ Děti přece milujou kinder vejce, no ne?

„Nechci od něj vůbec nic!“ Křikl trucovitě a Leslie jen protočila oči.

„Tak dobře. Jdu udělat něco k obědu. Budu dole.“ Vzdala to a nechala ho dál trucovat za zamčenýma dveřma.

Nemohla vidět, jak sedí uprostřed místnosti s tmavě modrým skicákem na klíně a jak si dodává odvahu otočit na další kresbu. Nezaseknout se pokaždé na drakovi, který mu hleděl přímo do očí.

Dorgon…

Hrál si s okrajem stránky tak dlouho, až mu růžek zůstal mezi prsty. S povzdychem skicák zavřel a projel si frustrovaně vlasy.

Co to tady vlastně dělal? Zlobil se na Toma, že mu nechtěl nic říct, a přitom sám nedokáže otočit jednu pitomou stránku jednoho pitomýho skicáku.

Naštvaně ho propaloval pohledem a založil ruce na prsou.

Najednou se otočil za zvukem padajícího nádobí ze zdola a pousmál se. Sestřička měla do hospodyňky daleko.

Rachot se ozval znovu a tentokrát zaslechl i Leslie. Prudce vyskočil na nohy se záměrem jít se podívat, jestli se jí něco nestalo, ale zůstal jako přikovaný na místě a zíral ke svým nohám, kde ležel otevřený skicák…

Tom prudce rozrazil dveře a zastavil se až na prahu do obývacího pokoje. Bill spal na boku na gauči a lehká deka mu dávno sklouzla z ramen a spíš se válela na zemi, než aby ho chránila před chladem. Oheň v krbu už zhasínal. Tiše k němu došel, rozhrnul žhavé kousky dřeva, až vylétly jiskry, a hodil do nich poleno. Billovi narovnal deku a snažil se uklidnit paniku, která ho do téhle chvíle stravovala. Bill byl v pořádku.

Tom si před něj klekl a odhrnul mu spadlé prameny z tváře.

Něco bylo jiné. Nedokázal to popsat, ale i ve spánku bylo poznat, že tohle není ten Bill, se kterým se pohádal včera ráno na terase a který se zamkl v pokoji a trucoval jako dítě.

„Tome…“ Zamumlal a zamžoural. Tom ruku rychle stáhl a narovnal se. Jak se Bill začal probouzet, zívat a protahovat se, deka zase skončila na zemi.

Posadil se a usmál se na něj.

„Ahoj, Tome…“
„Nazdar, můžeš mi jako vysvětlit, co se děje? Leslie mě volala, že jsi ji poslal před pár hodinama pryč, a abych si nedělal starosti… To jste se zbláznili? Nemůžeš tady být sám tak dlouho! Co vás to napadlo? Jak se ti vůbec povedlo ji přesvědčit? Když nemáš rozum ty, kde ho sakra nechala ona?!“ Vyjel hned Tom na oplátku, když si uvědomil, jak bezstarostně se Bill tváří. Vůbec si neuvědomoval, jaké nebezpečí by mu mohlo hrozit, a Leslie si klidně odjede a zavolá mu až bůhví za jak dlouho…. Neskutečné…

Bill jen ospale zamrkal a znovu zívl. Trochu se v mysli opřel o jejich pouto, aby Toma trochu uklidnil, ale ten byl tak vytočený, že to sotva vnímal.

„Neboj se… spal jsem… Nešel jsem se šílený toulat po lese nebo něco takového.“ Natáhl se pro deku a omotal ji kolem sebe.
„Billy… není dobrý nápad, abys tu byl sám. Ne, dokud si nebudeme jisti, že je všechno v pořádku. Dokud si nebudeš všechno pamatovat a i tak… Vždyť se ti mohlo něco stát! Ani neumíš s mikrovlnkou, sporákem a pomalu s ničím, co jsi jako chtěl sakra dělat?“
„Tome… nepřeskočilo mi… dýchej… to pomáhá…“ Zasmál se a jen zvedl dlaně na znamení porážky a couvl.

„Vy se mi snad jenom zdáte…“ Zamumlal.
„Všechno je v pořádku…“ Znovu se usmál Bill, a když se Tom chystal znovu spustit triádu o tom, jak rozhodně nic není v pořádku, opřel se do jejich pouta daleko víc, až Tom klopýtl.

„Všechno je v pořádku.“ Zopakoval a Tom jen zalapal po dechu, když si to uvědomil.

„Billy…“

„Víš, měl jsi pravdu, ptal jsem se na to, jestli může tetování opravdu zabrat několik hodin.“

„Cože?“ Vydechl Tom naprosto nechápavě a přemýšlel, kdo z nich vlastně blázní.

„Něco pro tebe mám…“ Pokračoval mezitím Bill a stoupl si před něj.

Mrkl na něj a odtáhl si lem trika z podbřišku. Na co slova, na co vysvětlování, když mohl Tomovi vše ukázat, aby pochopil.

Tom byl přece vždycky takový, dokud něco neviděl na vlastní oči, nevěřil tomu. Ani když po něm házel ty zatracené kamínky.

„To je…“

„Tetování. Říkal jsi, že to musí něco znamenat… Není to jen ozdoba…“ Tom se málem jemného květu magnolie na Billově pravé straně podbřišku dotkl. Byl to přesně takový květ, jakými tenkrát pokryl skoro všechnu jeho kůži těsně před tím, než mu ho Val vzal.

„Chvíli trvalo Leslie přesvědčit, ať mě vezme do města, ale nakonec souhlasila.“ Pokrčil rameny a taky sklopil pohled na květ. Tom zíral pomalu s otevřenými ústy a pořád jimi hýbal jako ryba na suchu.

„Je něco špatně? Nelíbí se ti?“
„Je… je nádherná…“

„No aby ne, když jsi ji kreslil původně ty.“

„Ty… ty… víš… ty sis vzpomněl…? Ale Leslie nic neříkala…“ Zakoktal se a konečně se mu zadíval do očí.
„Neříkala, protože jsem to nechtěl. Pár věcí jsem si srovnal až během dneška a asi mi v něčem ještě budeš muset pomoct, ale ano… Vzpomněl. Včera jsem prohlížel ten skicák. Celý.“
„Takže… všechno víš?“
„Vím, že jsi mě zachránil. Vím, že tě miluju.“

autor: Bitter