Die Wächter 22.

Draka opustila přístaviště Blarholu poněkud ve spěchu. Když měli konečně tohle strašlivé místo z dohledu, muži byli spokojení a nechali se jedno nebo dvě slunce pouze unášet. Žádné rány nebyly tak hluboké, aby mužům přivodily okamžitou smrt. Pravda byla, že někteří potřebovali ošetřit, ale Magni s sebou vzal nejlepšího zdravotníka, co Cortburg měl.

Thorbjörnovi muži, kteří nebyli jeho elitními Strážci, se divili, co se tam opravdu přihodilo. Viděli kdysi ohromné muže oděné pouze do kůže a kalhot, pokud měli štěstí. Došlo tam jistě k nějakému druhu mučení založenému na otevřených hnisajících ranách, ale nikdo o tom nemluvil. Fyzicky byli muži jiní a v ostatních ohledech také. Cal byl jízlivý a cynický. Štěkal na každého muže jako vyděšené a uvězněné zvíře. Thorbjörn se uzavřel do sebe a nebyl s nikým jiným než se svým milencem. Vilhelm křičel hrůzou a třásl se několik prvních dní tak, jak toho nikdo nikdy nebyl svědkem. Tmavovlasý krasavec již nikdy nepromluvil o Haldørově bývalé zradě. Dokonce Sakri, který obvykle přebíral vedení, když Thorbjörn Schulteson nemohl, a nezáleželo na tom z jakého důvodu, musel žadonit Magniho, aby převzal na čas velení na lodi.

Jednoduše potřeboval strávit čas se svým milovaným Dovem, aby se mohl dostat přes noční můru, ve které žil. Andrs nevěděl, co si se Sindrim počít, a to to měl muž se stříbrnými blond vlasy nejsnazší v porovnání s ostatními. Magni prohlásil, že bude v nejlepším zájmu klanu vydat se na dlouhou plavbu. Cortburg je nutně nepotřeboval. Meike, Thorbjörnova zákonná manželka, byla silná a schopná žena. Měla pevné odhodlání a inteligenci vládnout, zatímco byli muži pryč. Právě kvůli tomu Thorbjörn žádal, aby se stala jeho ženou.

Magni vyhlásil rozhodnutí, že se popluje do Thorbjörnovy nové země Fleskvirki.

Tahle plavba byla krátká, armáda veslovala rychle a bez odpočinku až do cílové destinace. Ostatní muži milovali svého Lorda a také Strážce, ale již nevěděli, kdo tihle muži byli, a tak si přáli, aby s nimi nebyli nuceni přebývat na tak uzavřeném místě příliš dlouho.

O pár dní později dosáhli háje, kde potkali Drenga Kellsona, který jim pověděl o Drakovi, jenž pustošil jejich zemi. Andrs, jediný Strážce, který zůstal bez újmy, oznámil, že v lesích je pěšina, která navazuje na cestu přes pole a dovede je do vesnice. Z vesnice se linul varovný křik, když se k ní skupina blížila. Nikdo nepoznal jejich vůdce v muži, kterým se stal, protože ani pořádně nezačal. Ale Strážci, kteří tam žili, si po chvíli uvědomili, kdo jsou jejich hosté. Tómas vedl Vilhelma do pokoje, který jim byl věnován v hlavním panském sídle, pokrytém doškovou krytinou, které se rozšířilo, zatímco byli pryč. Blonďák jejich první pokoj odmítl, žádaje ten, který byl dál vzadu, kde se vyskytovalo méně lidí, kteří by je mohli obtěžovat.

Nevyrovnané světlo ve Villových očích ještě stále nevybledlo a Tómas se chtěl držet v pozadí nejvíce, jak jen to bylo možné. Navzdory odrazujícímu úkolu, který měl před sebou, se Tómas nenechal sžírat zoufalstvím. Pokaždé, když naplnili svoji lásku, se Ville přibližoval blíž a blíž tomu člověku, kterým byl – muži, do kterého se Tómas tak hluboce zamiloval.

Ale pak se vrátily noční můry a museli se vším začít znovu. Každou noc se Ville nesčetněkrát budil vyděšený. Nebyl to vždy křik, který z něj vycházel. Někdy to bylo lapání po dechu, než si to uvědomil. Často, když si myslel, že Tómas usnul, plakal. Jeho slzy v přítomnosti ostatních po příjezdu do Fleskvirki neexistovaly a věděl, jak Tómase bolelo, když plakal, tak to dělal, když si myslel, že spí. Ale muž s hadími vlasy sotva spal. Pokaždé, když se Ville probudil, on také. Cítil každou slzu, která stekla z ustaraných očí jeho milence a vpíjela se mu do pokožky. A jeho vlastní slzy často máčely prameny havraních vlasů. Oba sotva opouštěli svou komnatu – dělali to, jen když museli vykonat potřebu nebo jíst – ale nikdo tomu nevěnoval pozornost.

Thorbjörn kdysi silně věřil, že expedice muže více semkne, ale tentokrát ne. Tentokrát, ať už na lodi nebo ve vesnici, byl každému muži darován samostatný pokoj, aby se uzdravili a našli vnitřní mír. Jen když se jim podaří zasunout Blarhol do minulosti, budou se moct navrátit ke Strážcům. Thorbjörn by je nikdy znovu nežádal o to, aby bojovali. Kdyby si to zvolili, tak ano, ale jinak jeho vládnoucí elita Strážců skončila. Pokud by mladí muži ve vesnici chtěli pokračovat, povolil by jim to. Avšak tihle muži, jeho muži, skončili. Muži by se vrátili ke Strážcům jako rodina a ne jako aktivní válečníci. Bratrství mezi nimi nezemřelo a tohle vědomí dodávalo každému z nich klid, ačkoli se o tom nemluvilo. Thorbjörn věděl, že až budou jeho muži připravení, zase budou celek a pojedou domů.

V minulosti on a Sakri po nějakém čase určili partnery těm, kterým byl milenec zabit. Ale již víc ne. Někteří muži to stejně udělali sami. Někteří zase přísahali, že již nikdy s nikým neulehnou, zatímco jiní hledali útěchu kvůli ztrátě svého životního druha v náručí jiných mužů. Bylo to pro ně jednodušší s vědomím, že muži, ke kterým se obrátili, je nebudou soudit, protože vytrpěli to samé.

Uběhly dva týdny a Strážci zůstávali melancholičtí. Dokonce vždy se usmívající Gøran se přestal usmívat. Rezidenci Fleskvirki se museli jevit jako vymlouvající se válečníci kdysi mocného praporu. Vždy byli oddělení a dělali rozdíl mezi klasickými válečníky a Thorbjörnovou elitou Strážců. Prvně jmenovaným byl přikládán menší význam a ti druzí byli vždy preferovaní. Takže mezi nimi nepanovaly příliš vřelé vztahy.

Ale tato mezera byla překlenuta. Jejich rozdíly byly odsunuty stranou, protože viděli, jaký vliv na ně zajetí mělo. Přesto si nepřáli zůstat tak blízko nich, jako byli donuceni na lodi. Ale tady ve Fleskvirki byl kontakt volbou a víc mužů tíhlo ke Strážcům. Pokud nebylo nezbytně nutné, aby zakročili léčitelé, kteří sídlili ve vesnici, o ty z Cortburgu se starali ti

z Cortburgu.

Přišel opět červen a v tomto čase modřiny a malé rány, které muži utrpěli v době, kdy byli v Haldørově harému, zmizely. V jejich očích však stále sídlila vnitřní bolest. Červen byl čas pro uctívání Bohů, čas nových začátků a také čas dárků. Byl tu jen jeden dárek, který si Tómas přál. Ville se ho jednou, když večer leželi na posteli, zeptal, a poté, co slyšel odpověď, plakal. Tómas si přál jen to, aby Ville porazil svého vnitřního draka a úplně se vyléčil, aby mohl mít zpět toho otravného, tvrdohlavého a neskutečně vášnivého drahého Villa, kterého miloval. Blonďák se cítil hrozně poté, co tohle řekl. Nenáviděl vidět svého druha plakat. Muž s havraními vlasy byl tak krásný a silný, že bylo proti všemu vidět ho zlomeného k slzám.

Znovu a znovu Tómas prokazoval svou lásku Villovi. Haldør zase jednou zničil Villovo štěstí a Tómas byl odhodlaný, že učiní svého druha opět šťastným. Tak zoufale se držel vzpomínek na život, který si on a Tómas vytvořili, že když se konečně dostali ze zajetí, unikli mu. Tenhle únik umožnil vyplout na povrch nedávným brutálním krutým vzpomínkám.

A tak Tómas mluvil. Vzpomínka po vzpomínce se linuly z jeho rtů jako pohádky, které mohl slyšet od básníka. Doufal, že vyprávěním jejich příběhu se Ville bude soustředit na tohle místo hrůz, které prožil.

Nebyla to pohádka, která by byla u konce po jednom vyprávění. Jakmile se Ville začal uzavírat do sebe a šel na to hrozné místo ve své mysli, Tómas ho odtamtud vyhnal. Zaplavoval tohle temné místo s každým příběhem víc a víc. Bylo tu tolik příběhů – beznadějně zamilovaný na první pohled, zabíjení draka, boj, milování.

Oba muži leželi v náručí toho druhého celé hodiny, zatímco muž s hadími vlasy vykládal pohádky. Kousek po kousku začaly být Villovy oči méně ustrašené. Tómas skoro plakal, když uslyšel zvuk, který mu chyběl víc, než si myslel – Villův smích. Ten opravdový, ne sarkastický.

Ville poslouchal nejen slova, ale také tón, kterým Tómas mluvil. Bikja shledával sladkým, ale nereálným, aby ho někdo mohl tak bezmezně milovat. Když však naslouchal tomu, jak ‚Lómas‘ uviděl ‚Silla‘ začal si uvědomovat hloubku Tómových citů. Nicméně to nebyl jeho vlastní objev. Byl zděšený tím, jak se Sille choval. Sille byl iracionální a emočně zničený, schopný změnit se ze sladkého na prudkého v méně než dvou sekundách. Byl hrubý a bylo nemožné s ním spolupracovat, ale Lómasova láska nikdy neochabla.

Kousek po kousku byl Ville vytahován z temného místa své mysli, a poté, co Tómas Sormrfaxi dokončil svůj příběh, to bylo už víc než dva týdny, kdy měl Ville naposledy kolaps. Ne všichni muži nalezli ten samý mír se začátkem nového roku, ale Ville ano.

A to bylo vše, na čem Tómasovi záleželo. Jeho červnové přání se splnilo.

autor: Synnie