Lykara 43. (konec)

Všechno bylo jako ve snu. Jako zastřené oparem neskutečnosti.

Tom si zase připadal jako tu první noc a ráno v Lykaře, kdy se bál otevřít oči, aby nezjistil, že byl všechno jen sen. Že mu živého Billa v jiném světě přinesl jen záchvat halucinací a alkohol.

Co když teď otevře oči a zjistí, že je pořád v tom motelu u Magdeburgu a Bill je stále příliš naštvaný, než aby souhlasil, aby se vrátil?

Co když byl včerejšek jen sen?

„Budíček! Je skoro poledne!“ Bill zatahal za Tomovu deku, a když ji bez protestů pustil, málem skončil na zemi, jak s tím Bill nepočítal. Budit Toma byl vždycky nadlidský úkol.

„Nebyl to sen.“ Zamumlal Tom ospale a málem sletěl taky, když se chtěl protáhnout a zjistil, že je na gauči a ne ve své posteli.

„My tady usnuli?“

„Jo, a Leslie nás zabije. Měli jsme se jí ozvat, že je všechno v pořádku, a my usnuli.“

„Chtěl jsi všechno zopakovat, jestli si to pamatuješ správně.“ Bránil se Tom a sledoval, jak Bill akčně běhá po místnosti a snaží se najít Tomův nebo svůj telefon. Pryč bylo jeho hodinové zívání a protahování se, jak praktikoval, co se vrátil z léčebny domů, a teď zas akčně běhal jak fretka stejně jako každé ráno v Lykaře. Čekal, kdy vyběhne s koštětem v ruce ven provádět rozcvičku. Nic, co by totiž připomínalo meč, tady nevedli.

„Ty jsi ten starší, co má mít rozum. A navíc, divíš se? Poslední, co jsem si pamatoval, bylo, že jsem chtěl celou Lykaru uvrhnout do temnoty. Víš, jak jsem se bál, že se mi to třeba i jen trochu povedlo?“ Vyjekl hned, a otřásl se při vzpomínce na spalující nenávist, která ho naprosto ovládla, a dál už nic dalšího nevěděl. Nebýt skicáku, kde mohl vidět na vlastní oči Trina, když ho porazil, nejspíš by se šel utopit.

Navíc jak se ukázalo, když vyběhl za Leslie, že už si vzpomíná, ona věděla daleko víc, než si myslel, a sama mu potvrdila, že je Lykara v pořádku a že jí sama navštěvuje. Jo, a že jí stále dluží korunu, když má teda být ta princezna.

Když mu Tom vylíčil, jak ho s Trinem zastavili, naprosto se zděsil z toho, co Trinovi řekl, a prohlásil, že už se mu nikdy nebude moct podívat do očí.

Z toho měl Tom srandu, hlavně proto, že si začínal myslet, že teplá víla nebude tak úplně teplá víla a nejspíš se zakoukal do Leslie. Minimálně to, že opravdu poslouchal a snažil se rozumět všem těm psychologickým nesmyslům a teoriím, co aplikovala snad na všechno v Lykaře, na to ukazovalo. To by snad nikdo neabsolvoval dobrovolně bez postranních úmyslů. Tom jakékoli vysvětlení toho, jak Lykara vznikla a jak je možné, že doopravdy je, nepotřeboval.

Lykara byla. Lykara je. Stvořil ji on a Bill. Jak, nebylo podstatné, důležité bylo proč. A na tuhle otázku už odpověď znal. Aby je už nikdy nic nerozdělilo.

„Billy, klid, teď už nemá cenu volat. Dorazí co nevidět i s celou armádou.“

„Vážně?“ Černovlásek se zastavil a vyjeveně na bratra zamrkal.

„Bude to jako v televizi?“

„Co?“ Nechápal teď pro změnu Tom.

„Ta armáda.“

„Proč by… to se jen tak říká, nevtrhne sem armáda. Ale Leslie naprosto stačí, i když je tak mrňavá.“

„Hmmm, tenhle svět je stejně na hlavu. Budu moct brát za štěstí, když pochopím polovinu toho všeho, co se změnilo. Všechno děláte hrozně složitě. I ten pitomej telefon. To jako nestačí, že telefonuje?“ Zamumlal Bill a Tom se musel rozesmát. Přesně takhle vším opovrhoval i v Lykaře, když se mu snažil vysvětlit, jak doba pokročila. Tipoval, že Bill, který se mu vrátil se všema vzpomínkama, už asi nebude trávit půl dne tím, že bude hospodařit na imaginární farmičce na mobilu, jako ten Bill, co si pořád chvílema myslel, že je mu o x let míň a všechno pro něj bylo naprosto úžasné jako ze star treku nebo ze star wars.

Nikdy by si nemyslel, že mu bude tohle chybět. To, jak stavěl Lykaru nad jejich skutečný domov. To, jak bude vyšilovat pokaždé, když něco nepůjde tak, jak to naplánoval…

„Miluju tě…“ Jeho prohlášení Billa na chvíli zastavilo a přinutilo ho naklonit hlavu trochu ke straně a pousmát se.

„A já tebe.“ Tohle mu chybělo ze všeho nejvíc. Že mohl zase jít, sevřít ho v náručí a políbit ho. I když si tady budou muset dávat pozor. Ještě že upravil plynutí času v Lykaře, aby den tam byla přesně hodina venku. To, jak to bylo doteď, bylo neskutečně zmatené. Takhle budou mít spoustu času. Dokud budou mimo Lykaru, bude to souběžné.

I díky tomu mohla Leslie na pár hodin zmizet a v klidu objevovat jejich zemi.

Armáda byla naštěstí po jediném telefonátu zažehnaná. Leslie sice Toma zkusila trochu sjet za to, že měla včera strach, ale moc jí to nevyšlo, když ji na oplátku sjel Tom za včerejší podraz, kdy mu nic neřekla a nechala ho si myslet, že Billa nechala samotného jen tak.

Bylo to jedna jedna, jak sama pronesla, a slíbila, že doma vzkáže, že je na tom Bill líp, noční můry odezněly a že zůstanou ještě nějakou dobu tam. Jak to bude dál a co vlastně udělají, aby mohl Bill žít s Tomem v Loitche, zatím neřešili. Na to byl čas. A navíc, až uvidí, jak moc se změnil z toho vyplašeného klubka, nechají je.

Bylo totiž třeba udělat ještě jednu důležitou věc, kterou zatím Tom odkládal, ale která byla nezbytná a celá jeho a Billova země si to žádala…

„Určitě mě nenávidí…“ Couvl už po několikáté Bill od dveří skleníku, ve kterém Leslie jako malá pěstovala květiny a kam Tom přesunul portál. Stačilo vejít dovnitř, a už dávno by byli v trůnním sále, kde na ně už všichni čekali.

„Ale no tak, kolikrát ti mám říkat, že to tak není? Všichni čekají jen na tebe.“

„Chtějí zničit deník. Ví, co jsem zač. Nenávidí mě…“ Zopakoval tvrdohlavě a Tom jen zavrtěl hlavou. Vzal ho za ramena a donutil ho podívat se mu do očí.

„Osvobodili jsme celou Lykaru, deník chtějí zničit, aby se už nikdy nemohlo stát, že jim tu svobodu někdo zase vezme.“

„Třeba já.“

„Ne… chtějí, aby někdo nemohl využít nás proti sobě jako Lalita s Dorienem. Není to nic proti nám. Pořád jsme králové.“

„Bude tam Trin…“

„Ano ten tam bude taky. Je teď král víl společně s Treemeriou. Oba jsou hrozně nadšení.“

„Tome, já nemůžu…“

„Billy, nemáš se čeho bát… Jde jen o formalitu. Všichni se na tom shodli a já jim to dovolil. No tak, chtěl jsi Lykaru osvobodit, pojď udělat ten poslední krok.“

„Můžeš to přece udělat sám. Měl jsi to udělat sám. Já chtěl Lykaru zotročit, když jsem tam byl naposled.“

„Za to mohli Dorien s Lalitou… a neudělal jsi to. Jen jsi mi trochu pocuchal fasádu a Trinovi taky… A když si vzpomínáš, není důvod, abys tam nešel se mnou. A navíc, bude velká oslava, bude se tancovat, jíst a všichni se nám budou klanět.“ Ušklíbl se a Bill zase o odstín víc zbělel.

„Já nemůžu…“ Zavrtěl hlavou, otočil se Tomovi zády a vzápětí vypískl, když ho Tom vzal kolem pasu, zvedl do vzduchu a vešel s ním do skleníku.

V mrknutí oka se ocitl v trůnním sále, který Tom jedinou kresbou vrátil do původního stavu poté, co jej Bill s Dorienem zničili, s malou změnou. Jejich dva trůny stály pořád v čele, ale podél každé strany byly proti sobě další trůny. Dva pro zástupce každé země.

Bill jen zalapal po dechu, když se všichni zvedli a uklonili se mu. Od trůnu hned napravo od jeho se ozval pobavený smích a Tom ho pustil na zem.

„Já říkal, že je naprosto zbytečné dělat to tak formální, podívejte na to, Král Tom musí druhého na ceremoniál dovlíct jak neposlušný děcko! Co všechny z venku pustit rovnou a přejít hned k oslavě? Udělám puf a bude to.“ Luskl prsty, na kterých se roztančil oheň a Tom jen zakroutil hlavou.

„Trine…“ Vydechl Bill a do očí se mu nahrnuly slzy.

„Měl bys mě oslovovat Vaše výsosti, když už mi tvůj bratříček ten titul vnutil ke všeobecné spokojenosti mé drahé spoluvládkyně, že?“ Udělal pukrle směrem na královnu naproti němu, která nasupeně špulila rty a snažila se nezačít ječet. Jí se nový systém vlády rozhodně nelíbil.

Dva zástupci z každého kraje a o všem se museli radit společně. Otrava. Ještě ke všemu se musí bavit s tím mrňavým usmrkancem a vrchol všeho, Lykarský král se jí skrýval pomalu pod sukní a ona to nevěděla. A její drahá sestřička si dělá královnu elfům společně s tím přeroslým elfím panákem, co cukroval nad malým napůl vílím děckem v náručí, jak víla zuběnka nad prvním mlíčňákem.

Treemeria si odfrkla a zase se bez vyzvání posadila. Její příklad následovala i Lalita, škodolibě se usmívající na dvojčata a pohodlně se uvelebila s nohou přes nohu. Jí se systém zamlouval, koneckonců, jí se zamlouvalo všechno, co zahrnovalo svobodu a absenci Doriena. A ten starší ňouma jí nemůže upřít, že je vlastně všechny zachránila. I když kdyby to mělo být úplně perfektní, ti dva by se pobili a Lykaře by vládla temnota. No, ale nemůže mít všechno.

Trochu se zakabonila, když se na ni její dcera naproti zamračila, ale znovu se nepostavila. Temný naproti ní, kterého Bill viděl poprvé v životě, zaváhal a přemýšlel, jestli má jednat stejně jako Lalita nebo vzdát úctu králům.

Stejně tak Bill neznal ani druhého zástupce draků a ani jednoho přístavního.

Dariu poznal hned, i Skaye stojícího po její pravici kousek za trůnem v uniformě dračí stráže. Jako by jim někdo vyměnil role. Zatímco se ona tvářila vážně, jak se na pravou královnu sluší a patří, on se usmíval a při pohledu na krále a královnu Zimního kraje Bill pochopil proč. Cloud a Weenalee.

Tom dodržel svůj slib.

Zachránil je přesně tak, jak si vysnil už ve chvíli, kdy se jako děcko choulil u Elyon.

Když k němu Trin doletěl a sevřel ho v náručí, brečel už Bill jako malé dítě a bylo mu to fuk. Byl šťastný jako nikdy dřív. Byl doma a Tom nezklamal. Měl pravdu i v tom, že se na něj nikdo nezlobí, protože Trina hned vystřídala Daria a postupně všichni.

Elyon ho políbila na čelo a řekla, že je pořád její malý chlapeček a že vždycky věděla, že je všechny jednou zachrání. Rozplakal se ještě víc a Trin si začal dělat se Skayem srandu z toho, že tohle opravdu není žádná ceremonie a všichni by se měli konečně začít chovat, jak se na krále a královny sluší a patří.

Konec konců bylo to i krajně neslušné vůči ostatním zástupcům krajů.

Naposled se se všemi objal a všichni zase zaujali svá místa. Tom položil deník, který měl s sebou, na podstavec uprostřed sálu a s Billem po boku došli ke svým trůnům.

Oba se uklonili všem zástupcům, ti se jim uklonili nazpět a Tom kývl na Trina který jediným mávnutím deník zapálil.

Bill setřel poslední kanoucí slzu. Téměř nedýchal a stejně jako ostatní sledoval, jak papír mizí v plamenech. Nikdo neuhnul pohledem, dokud na podstavci nezůstal jen jemný prach.

„Nechť je naše země od této chvíle až napořád svobodná.“ Prohlásil Trin a všem se na hlavách objevila Lykarská koruna. Od tohoto okamžiku si všichni vládli sami. Vždy dva celému kraji a všichni společně celé Lykaře. Dvojčata sama bez nich už nerozhodovala o ničem. Stali se rádci a ochránci.

Hlavní dveře sálu se otevřely a dovnitř se nahrnuly davy lykaryenů, aby mohly začít oslavy.

Všichni doteď tiše a netrpělivě čekali venku na svůj osud a teď všichni začali jásat a provolávat slávu novým králům a královnám.

Bill se vrhl Tomovi kolem krku a s rozzářenýma očima sledoval náhlý mumraj kolem nich.

Přesně jak Tom řekl, slavilo se a tančilo. A tentokrát tančili i oni spolu. Žádný okatý ples jako tenkrát v Delanii.

„Je konec…“ Šeptl Bill a Tom kývl. Přivinul Billa blíž k sobě a dál pokračoval v pomalých tanečních krůčcích, kterými Billa vedl.

„Lykara je svobodná, přesně jak jsi to chtěl.“ Šeptl nazpátek.

„Co budeme dělat teď?“

„Co takhle žít šťastně až na věky jako v pohádce? Protože víš, jak to je, porazí se nepřítel a úžasný mladý král si bere úžasnou mladou královnu… všichni tančí, slaví, jsou šťastní a tak.“

„Ale já nejsem královna a my se nebereme.“ Zasmál se Bill. Tom se jen pousmál, odhrnul mu z očí vlasy, které mu pořád padaly dolů, a těsně než ho políbil, mu pošeptal: „Jsme v našem světě, můžeme dělat, co chceme. A králové přece patří k sobě, to tady ví každý…“

KONEC

autor: Bitter