Die Wächter 23.

Vilhelmovo štěstí dávalo ostatním naději. V jeho očích byl záblesk, který říkal, že to, co se stalo, nikdy nezapomene, ale smířil se s tím, že se to stalo a přežil to. Nebylo to lehké

a mnohokrát se budil se slzami v očích. Přes to všechno tu ale byl Tómas. Muž s hadími vlasy se Villovi stal sluncem, měsícem a celým světem. Byl záchytný bod. Pokaždé, když nechal muže s havraními vlasy samotného, nezáleželo na tom, z jakého důvodu, Ville věděl, že se vrátí. Vždycky se vrátil. Byl Villova opora a to byla funkce, kterou si vzal blonďák k srdci.

Ne každý muž se z toho tak rychle dostal a někteří možná nikdy nedostanou. U Cala si nikdo nebyl jistý. Vždycky byl velmi emotivní a vidět ho tak sklíčeného způsobovalo každé osobě žal. A tak Ville zakročil. Thorbjörn byl v koncích, ale svého druha by neopustil. Když se Vilhelm zeptal, jestli to může s Calem zkusit, bylo mu okamžitě uděleno povolení. Ti dva strávili o samotě hodiny a hodiny.

Tómas si neuvědomil, že se jeho život točil zcela kolem Villa, dokud ho neposlal pryč, aby mohl být sám s druhem jejich lorda. Muž s hadími vlasy se většinu času toulal. A asi o týden později spatřil něco pozoruhodného. Bylo to šest Strážců ve skupině a bavili se spolu skoro tak jako v minulosti. Muži se sbližovali. Tómas se k nim okamžitě připojil a pozdravil je

s otevřenou náručí. Gøran, Gautstafr, Dov, Sana, Andrs, Thorbjörn a Tómas – všichni

s pohárem piva – si povídali o starých časech. Ville byl téma sám o sobě, všichni o něm měli historky, které mohli sdílet. Víc a víc se pomalu muži zapojovali do mluvení, každý nadhazuje svou vlastní historku. Na konci toho všeho se všichni smáli na účet muže

s havraními vlasy, ale to vše bylo myšleno v dobrém. Tómas si setřel slzy smíchu z příběhů

a bylo pro něj těžké zastavit smích, i když viděl, že tam stál Ville. Muž s havraními vlasy měl kamenný výraz, jako když ho přezdívali Bikjou. Vykročil vpřed a položil svou ruku na stůl. Smích ustal a nikdo si nebyl jistý, jak reagovat.

„Diskutujete o Vilhelmovi…. Vzpomíná si někdo na dobu, kdy si Sakri myslel, že bude moudrý, a potrestal ho?“ Někteří muži se zasmáli, ale ne všichni znali ten příběh, tak ho válečník rozvedl. „Vilhelm si jako mladý muž myslel, že je vtipné dělat si legraci z lidí nebo jejich majetku. Bylo to hodně bláznivé a přešlo to od prostých vtípků k celým písním. Sakri byl zděšený a rozhodl se poučit svého oblíbeného snaživého válečníka, který byl tvůrcem těchto písní. Donutil ho dělat velmi pečlivě strašné a nudné úkoly, jako bylo leštění jeho bot. A jednoho dne toho měl Ville dost. Vzal pár hlaviček špendlíků ze šití své matky a položil je na Sakriho židli, aby si na ně muž sedl.“

„Tvůj zadek nebyl jediné místo popíchané špendlíky, když jsem tě chytil.“ Smál se Sakri, tak jako ostatní muži. Villův úsměv se rozšířil, když na svého milence, který si ho stáhl do klína, jemně mrkl. Muž s havraními vlasy ještě jednou nepatrně povzbudivě kývnul a Tómas se otočil, spatřuje Cala, který se k nim blížil. Cal se od Blarholu o nic nestaral, a tak byl muž

s hadími vlasy potěšen, že ho vidí vykoupaného a oblečeného, i s jeho svázanými vlasy,

což se Thorbjörnovi líbilo nejvíc. Tiše vstoupil a vzal místo vedle svého druha. Válečný vůdce vypadal šokovaně, že vidí svého druha mimo pokoj, jak se připojuje ke společnosti ostatních. Z jeho rtů uniklo nadšení předtím, než si přitáhl Cala k sobě pro cudný polibek

a pak ho pevně sevřel ve svých pažích. Ano, muži se vskutku sbližovali.

Utekly další dva týdny a muži se stále víc sbližovali. Nebylo to perfektní, ani nikdy znovu nebude, ale nedokonalost způsobila, že to bylo perfektní svým vlastním způsobem.

Touto dobou byli muži připraveni znovu vyplout na moře a tentokrát se vrátit domů. Strážci, kteří byli umístěni ve Fleskvirki, žádali o jmenování nového vedení vesnice, aby se mohli vrátit domů se svými bratry. A Thorbjörn to udělal. Šel za svými vesničany a vybral muže,

o kterém si myslel, že se na tu pozici hodí. Poté Strážci sbalili své věci a vydali se k vodě

a svým lodím. Vzali si jenom jednu loď, a to pouze Strážci. Ostatním mužům stačil člun.

S Thorbjörnem v čele Draky vojsko nastavilo kurz k návratu domů. Drželi slušné tempo, ale ani přehnaně nespěchali. Jen už dále neodkládali návrat. O týden nepřetržitého veslování později se chystali zakotvit ve známém přístavu. Lodě pluly přímo a byly uvázány, jak muži vystoupili z plachetnic. K převozu věcí z přístaviště do vesnice byl použit povoz. Vesničané naplnili ulice. Vojsko se vrátilo a jejich lord byl zpátky.

Thorbjörnova první reakce v jeho městě byla seskočit z koně a zabořit prsty do země. Hluboce se nadechl toho pachu a dal hlíně malý polibek předtím, než ji pustil. Vzhlédl

a u vstupu do hlavního panského sídla stála jeho manželka. Ale nevěnoval jí pozornost. Zaměřil se na dva malé chlapce před ní. „Otče!“ Barrekr, Thorbjörnův syn, zakřičel, jak běžel dolů ze schodů přímo do otevřené náruče svého otce. Všichni sledovali, jak byly oči válečného vůdce skelné, když držel svého syna. Když objetí skončilo, podíval se na druhého chlapce u dveří, ale Meike se nedívala směrem válečného vůdce. Ne, říkala něco malému chlapci a ten přikývl a pomalu se blížil k vojsku.

Ville cítil, jak se mu štěstím sevřela hruď, až ho to zabolelo. Znal chlapce, který k nim mířil. Znal ty obrovské temné oči, plný spodní ret, velké uši a baculaté malé tělíčko. Věděl to dřív než Tómas. Malý kluk, momentálně tři zimy starý, vzhlédl na muže s hadími vlasy a potichu promluvil. „Tati?“

Tómas roztál ve svém sedle, seskočil a objal svého syna. Baculaté batole drželo pěstičkami hrst jeho spletených vlasů, jak se objímali. Ville byl vedle nich a objal je oba. Když se malý Aslak podíval na Villa, muž s havraními vlasy jemně promluvil.

„Nepředpokládám, že si mě pamatuješ, ale jsem Ville.“

„Já si pamatuju.“ Rozzářil se na něj Aslak, pustil svého otce a objal pevně druhého muže.

„Kde je Tova?“ Zeptal se Tómas, když přišli k Meike. Žena smutně sklonila hlavu a pokynula Tómasovi, aby šel stranou.

„Jsem ráda, že ses vrátil v dobrém stavu, Tómasi. Bála jsem se o vás všechny a těší mě, že ti můžu oznámit, že tvůj syn je půvabný. Nedělá žádné problémy a můj Barrekr ho bere již jako svého bratra. Vychovávala jsem ho do tvého návratu. Tova, ona… nadýchala se otrávených výparů. Zemřela minulý podzim na horečku.“

Bylo těžké tohle slyšet, protože byla Tómasovi velmi blízká. Bylo to hodné děvče a dobrá přítelkyně. Cítil se vinný za to, že ji nemiloval tak, jak si zasloužila, ale již to nemohl změnit. Dokonce i Ville byl vážný, když slyšel tyto zprávy. Tři chlapci – Tómas, Ville a Aslak – mířili k jejich příbytku, který byl Tómasovým domovem po několik let. Teď, když se podíval na svého druha a syna, uvědomil si, že měl opravdu domov.

Vilhelm šel ven s prohlášením, že syn a otec potřebují čas pro sebe. Ale ve skutečnosti odešel z jiného důvodu. Poté, co mluvil s vesničany, našel kamennou značku, která označovala Tovin hrob.

„Ahoj Tovo.“ Řekl Ville jemně. „Vím, že si nic nedlužíme, ale prostě si ti přeji říct, že jsem udělal, jak jsi žádala. Přivedl jsem Tómase domů živého.“

Když slova opustila jeho ústa, zaplavil ho lehký klid při myšlence, že Tova byla připoutána ke svému hrobu kvůli tomuhle, a poté, co jí to oznámil, byla volná. S jemným úsměvem se Ville vrátil domů a věděl, že bude muset udělat rychlou večeři předtím, než bude Aslak uložen ke spánku.

autor: Synnie