autor: Malámúza
Nebylo to poprvé, co měla Vanessa potíže rozpoznat něčí pohlaví, ale bylo to poprvé, kdy tyto potíže nebyly způsobeny neatraktivností.
„Ach,“ vyklouzlo jí, než se dokázala zastavit, a zarazila se uprostřed kroku po cestě od zadních dveří. Pošta, kterou se probírala, zůstala v jejích rukou zapomenutě viset. Temný cizinec usazený na jejich kuchyňském ostrůvku zamrzl úplně stejně, a hrnek s kávou, ze kterého zjevně upíjel, zůstal přitisknutý k jeho spodnímu rtu. Jeho oči se lehce přimhouřily způsobem, o kterém si Vanessa nebyla jistá, jestli by ho rozpoznala, pokud by nevyrostla do krásy. Byla hodnocena. Takže automaticky začala hodnotit nazpět. V tuto chvíli už tu osobu přiřadila k mužskému pohlaví. Make-up a dlouhé vlasy ji nejprve vyvedly z míry, ale nyní, když sklonil svůj hrnek, mohla vidět tričko natažené přes plochou hruď a náznak ohryzku. Ale byl nádherný, úplně jiným způsobem, než jakým byla zvyklá se na muže dívat, a to, jak na ni mrkal, náhle způsobilo, že měla pocit, jako by jej znala. Byla zachycena mezi atraktivností a podezíravostí.
„Já… Ahoj,“ dostala ze sebe rozpačitě.
Odložil hrnek vedle sebe a zaváhal. „… Hallo.“
Přimhouřila na něj oči a snažila se rozhodnout, jestli to byl omyl, jestli si pouze představovala ten rozdílný přízvuk a složení hlásek, pokud na tom vůbec záleželo. „Já jsem, ehm…“ Rozhlédla se a nevědomky hledala Toma. „Já jsem Vanessa.“
Cizinec přikývl a pohlédl dolů na svůj hrnek, který stále jednou rukou svíral. „Ja, ich weiß,“ řekl, a ona věděla, že to nebylo správně, že to definitivně nebyla angličtina. Znovu k ní vzhlédl. „Ich bin Bill.“
Tomu rozuměla, opravdu, ačkoliv ji to překvapilo. Slyšela Toma, jak mluvil po telefonu se svou matkou dost často na to, aby pochytila některé vybrané fráze (a vlastně jej jednou i požádala, aby ji naučil pár nadávek). Takže alespoň měla pro tohoto cizince jméno. Nehádala by, že to bude Bill, ale zase, byly doby, kdy by ani u Toma nehádala, že je to Tom. Ale to pořád nevysvětlovalo, co tento Bill dělal v její kuchyni, jako by ji vlastnil. A kde byl, kurva, Tom?
Jakmile jí to napadlo, přemýšlela, že by se na to mohla zeptat Billa, protože se zdálo, že anglicky alespoň rozumí, než uslyšela kroky a z chodby se vynořil Tom. Mluvil rychlou němčinou a podíval se na ni až ve chvíli, když viděl, že mu Bill vlastně neodpovídá.
„Ahoj,“ řekl a přihlouple na ni zíral. „Jsi tady brzy.“
„Můj masér to dneska zrušil,“ informovala ho a zvědavě sledovala, jakým způsobem Bill sledoval Toma.
„Tohle je, ehm…“ Tom ukázal na Billa.
„Bill,“ doplnila Vanessa. „Už jsme se seznámili.“ Byl to zvláštní kruh; Tom zíral na ni, ona zírala na Billa, a Bill zíral na Toma.
„Můj bratr,“ dokončil Tom sám pro sebe, a to na něj obrátilo její pozornost.
„Ach,“ řekla překvapeně. Tohle tak nějak vůbec nečekala. Věděla, že Tom má bratra, i když se o něm příliš nezmiňoval, ale tohle nebyly ty vibrace, které z Billa cítila. Nebyla si jistá, jaké přesně vibrace to byly.
Podívala se zpátky na Billa a jeho oči se otočily od Toma zpátky k ní. Nyní už to viděla, proč jí Bill připadal známý, ne-li zvláštní. Vypadal jako Tom, opravdu. Stejný nos a ústa, pravděpodobně i stejné oči, kdyby Bill nenosil oční linky.
„Vy…“ Vanessa se podívala na Toma, a pak zase zpátky. „Vypadáte stejně, vy dva.“
Dostalo se jí zvláštní reakce. Tom se uchechtl a zvedl ruku, aby si promnul zadní část krku, a Bill znovu zvedl svůj hrnek a přes jeho okraj protočil oči.
„Eineiigen Zwillinge,“ zamumlal, a dokonce i kdyby to bylo hlasitěji, Vanessa věděla, že by mu nerozuměla.
„Cože?“ vyhrkla, než si uvědomila, jak to bylo ponižující.
„Nic,“ ujistil ji Tom, stále se tiše smál. Přiblížil se k ní, aby jí vklouzl rukou kolem pasu a Bill sklopil oči k obsahu svého hrnku. „Jen… že jsme dvojčata.“
„Ach,“ řekla ve stejném tónu jako předtím. Znovu se obrátila k Billovi. „Oh. No páni.“ Tohle jí Tom rozhodně nikdy neřekl, že má dvojče. Měli naprosto odlišné styly, ale už to viděla. Byli identičtí.
„Poslouchej, Bill, ehm…“ Tom rychle hodil pohledem po svém bratrovi a stiskl ji kolem pasu. „Bill tady nějakou dobu zůstane, je to v pohodě? Chci říct, že by si mohl sehnat hotel, ale nemluví anglicky, a myslím…“ Tom pokrčil rameny, jako by říkal Je to můj bratr.
Teď, když o tom Vanessa přemýšlela, předpokládala, že neřekla Billovi nic, čemu by bylo příliš obtížné porozumět, takže možná nebyl až tak vědomý, jak původně věřila.
„No, chci říct, jistě, je vítán,“ řekla, a pak ze sebe vydala malé zahuhňání a sevřela Tomovy prsty na svém pasu. „Ale to znamená, že nemůžeme šukat tak nahlas, uvědomuješ si to?“
Bill si do svého kafe posměšně odfrkl a Vanessa trochu poskočila.
Tom se k ní naklonil trochu blíž, jeho rty byly sevřené v tenké, pobavené lince. „Asi bych se měl zmínit,“ řekl tiše do jejího ucha, „že rozumí angličtině mnohem lépe, než jí mluví.“
Vanessa ze sebe vypustila sebekritický smích, vystoupila z Tomova sevření a překřížila paže. Nebyla tak zahanbená tím, co řekla, jako spíše tím, že předpokládala, že to Bill nepochopí. Nechtěla, aby si myslel, že ho pokládá za hloupého. „Báječné.“
„Může si vzít pokoj pro hosty na konci chodby, okay?“ Navrhl Tom, a pak, aniž by počkal na odpověď, se otočil k Billovi a řekl něco v němčině, zopakoval otázku, jak předpokládala, nebo ji alespoň obrátil pro jeho potvrzení.
„Ja, guten.“
„Fajn,“ dodala Vanessa, i když to vypadalo, že už je rozhodnuto, a čekala na nějakou reakci. Bill na Toma intenzivně hleděl přes okraj hrnku, a dokonce i ona vnímala, že se mu tím pokoušel něco sdělit. Tom pouze zavrtěl hlavou. Vanessa jej nikdy neviděla, že by s někým takto komunikoval. Jako by slova ani nebyla potřeba.
Takže, protože chtěla alespoň něco ovlivnit, chtěla být vidět, našla samu sebe, jak říká: „Měli bychom jít všichni na večeři.“
Vysloužila si tím pozornost obou dvojčat. Kupodivu se zdálo, že tou myšlenkou nebyl ani jeden z nich příliš nadšený.
„Abendessen?“ Řekl Bill, znělo to, jako by si to ujasňoval.
„Ja,“ odpověděl mu Tom, jeho oči byly na Vanesse, tvářil se neochotně.
Vanessa cítila, jak se její obočí nakrčilo. „Chci říct, že musíme jíst, ne?“
Billovy oči se vrátily k jeho hrnku, ale Tom alespoň přikývl.
„A já jsem se ještě nesetkala s nikým z tvé rodiny,“ zazubila se náhle a otočila se k Billovi, protože to byla pravda. Byl to další krok k tomu, aby Toma lépe poznala. Vždycky byl tak prchavý, když se jednalo o jeho život před příchodem do LA. „Můžeme si všichni, ehm… popovídat.“
Více méně.
Bill Vanesse připadal podivný. Měla pocit, že je možná obecně zvláštní. Ale k ní speciálně. Byla kolem něj taková povýšená atmosféra, o které věděla, že byla myšlena pro ni, protože zmizela, kdykoliv byla jeho pozornost zaměřená na Toma. Chtěla z toho obvinit fakt, že mu nerozuměla, ale nedokázala setřást ten dojem, že se ho nějakým způsobem dotkla.
Způsob, jakým spolu on a Tom mluvili, ji také zneklidňoval. Tom ji nevynechával úmyslně, to věděla, ale cokoliv, co řekl, z něj automaticky vyklouzlo v němčině, alespoň napoprvé, když už ne pouze. A Bill… Bill mluvil hodně. Bylo těžké dostat se konečně ke slovu. Obecně, Tom odpovídal v neúplných větách na něco, co řekl Bill, jen aby jej Bill přerušil, protože už věděl, o čem to Tom mluví. Pak se oba rozesmáli.
Vanessa usrkávala své víno.
„Takže, zdá se, že jste si vy dva blízcí,“ prohodila, když nastal vzácný okamžik ticha (kvůli příchodu číšníka s předkrmy). „Bille, proč jsi nás nenavštívil už dřív? Nedokážu ani říct, kolikrát jsem už Tomovi říkala, aby svou rodinu pozval.“ Hravě do svého snoubence šťouchla a on se kvůli ní přinutil k úsměvu, ale náhle se nedíval na Billa a namísto toho hleděl na své pivo. Byla si docela jistá, že opět řekla něco špatně.
Tom něco Billovi pověděl, zavrtěl hlavou, ale Bill zavrtěl hlavou nazpátek a řekl: „Nicht, das ist gut,“ a pokračoval v blábolení, téměř rychleji, než to Tom dokázal překládat.
„Říká, že uh…“ Začal Tom a sledoval Billova ústa. „Že je občas těžké se dostat pryč, jeho práce je flexibilní, ale pěkně náročná, a protože… protože pracuje s ostatními lidmi, kteří jsou všichni tam, nemůže si vzít svou práci s sebou. Jeho šéfové ne- Bill, nicht so schnell– nemají rádi, když někam odjíždí, pokud ho sami někam nepošlou. Bylo to jednodušší, když jsme pracovali spolu.“
Tu poslední část, jak si Vanessa povšimla, řekl Bill Tomovi. Podle Tomova výrazu, jako by byl sám sebou překvapený, si nebyla jistá, jestli to měl přeložit.
„Ja, genau,“ zamumlal Tom do své láhve buď zneklidněně, nebo sarkasticky, Vanessa se nedokázala rozhodnout.
„Vy jste pracovali spolu?“ Bylo tam jen pár věcí, které jí Tom řekl, k jejímu zklamání, ale jednu ano. Podívala se na Billa. „Tys byl v kapele?“
Bill na ni pohlédl a jeho výraz, přívětivější poté, co jej zapojila, zřetelně potemněl. Jeho oči se přesunuly k Tomovi, téměř na něj zíral a vyštěkl něco v němčině, jedno slovo, které definitivně poznala. Znělo to ještě urážlivěji v jejich jazyce, ne jako když ji to někdo učil, ale jako když je to míněno jako urážka.
Tom Billovi odpověděl, s povzdechem, ale nepřeložil jí to.
„Ich was der Sänger,“ řekl jí Bill, stále s pohledem upřeným na Toma. Byl to pokyn, aby jí to vysvětlil, to, jak na něj zíral.
„… Byl náš hlavní zpěvák,“ odpověděl Tom poctivě.
Nastalo ticho. Před nimi ležely předkrmy, ale nikdo se jich ani nedotkl. Vanessa byla na Toma čím dál naštvanější, všechny tyto informace byly poslední kapkou z toho, jak málo jí toho skutečně říká. Natáhla se pro své pití, aby na něj nevyjela. Bill také nevypadal příliš šťastně a poprvé za celý večer měla pocit, jako by mu rozuměla.
„Musíme si promluvit, až se vrátíme domů,“ řekla Tomovi ve stejnou chvíli, kdy Bill řekl, „Wir solten reden.“ Oba dva se otočili od Toma jeden ke druhému a Bill se opřel o svou židli se zabručením a odvrátil pohled, aby se vyhýbavě rozhlížel po restauraci.
Vanessa strávila zbytek jídla přemýšlením, jak přesně se jí podařilo stát se třetím kolem u vozu.
autor: Malámúza
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Tak to bude ještě moc zajímavé.
Súhlasím, veľmi zaujímavé.
Jůůů, to bude jízda! To jsem zvědavá kdo to první vzdá? Nepočítám Toma ten to vzdal už dávno. Jedině, že by mile překvapil a začal bojovat.
Předpokládám, že Vanessa tu dvojčecí interakci dlouho nevydrží. Zvlášť, když z Billa cítí pro ni nepochopitelné nepřátelství.
Tuhle kapitolu jsem fakt užívala od začátku do konce. 😀
Chudák Vanessa! 😀 Vážně mi jí bylo docela líto, protože dvojčata se více méně bavila hlavně se sebou a ačkoli jí Tom spoustu věcí přeložil, nikdy to není zrovna příjemné se s někým bavit takhle přes překladatele! Navíc si teď chudina uvědomila, jak málo toho o Tomovi ví. A nejvtipnější na tom je, že teď jsou oba na Toma naštvaní a já si myslím, že mu to docela i patří! Začínám být nějaká zlomyslná! 😛
Moc děkuji za překlad, Zuzu! 🙂