autor: Estricnina
Alfons prásknul telefonem. Čtrnáctý hovor do Billova bytu, když nepočítal ty další na jeho mobil, a opět se setkal jen se záznamníkem. Kopnul do konferenčního stolku a hlasitě zavrčel.
Posral to, a zatraceně dobře to věděl.
Byl naštvaný a nebyl připravený na zvuk zvonku v jedenáct hodin večer. Poslední tři dny od festivalu nepřetržitě sněžilo a na silnicích bylo peklo, nemluvě o tom, že i pěší chůze byla nebezpečná. Projel si rukama skrz své kudrliny, aby se uklidnil, zatímco se rozešel ke dveřím, protože se domníval, že to v každém případě bude něco naléhavého.
„Bille…“ Byl připraven o dech v okamžiku, kdy otevřel dveře, jeho přítel tam stál pouze v tenkém svetru a bundě pokryté tajícím sněhem.
Bill se před ním chvěl a ruce měl omotané kolem těla. Jeho oči byly zalité čímsi, co pravděpodobně nepocházelo z nebe, což se hodilo k jeho tvářím, které byly ošlehány větrem a obarvené na tmavě růžovou barvu, zatímco mladík škytal. Vypadal až příliš mladě na to, aby mu bylo přes dvacet. Jeho dredy se rozlétly, když rychle vklouzl do bytu, jak si všiml Alfonsova zaváhání, a neztrácel žádný čas. S kopnutím dveře zavřel a zacouval s Alfonsem proti zdi.
„Ty jsi takový kretén,“ zachraptěl Bill a rty se mu zachvěly, když okamžitě vklouzl svými ledovými prsty pod Alfonsovo tričko. Strávil jediný tichý okamžik, kdy se díval do mužových očí a hledal v nich tu jedinou věc, kterou si přál tam najít. „Já nemůžu, takže to tak musí být.“
Alfons otevřel ústa, aby promluvil, ale Bill ho zastavil dřív, než mohl začít, a nečekaně silně spojil jejich rty. Pustošil jeho ústa s velkou naléhavostí a Alfons neměl jinou možnost, než se tomu vášnivému postupu podřídit.
Před pár měsíci byly věci relativně perfektní. Pokud ´perfektní´ bylo špatné slovo, pak ´normální´ bylo to správné; Alfons a Bill byli většinu času synchronizovaní a přinejmenším Billovo srdce to táhlo jen jedním směrem, dokonce i když byli uprostřed hádky nebo daleko od sebe. Obyčejné hašteření o Felíciině milostném životě, bez ohledu na jeho vlastní, to všechno změnilo.
Ne – pouze jej to přinutilo, aby věnoval té změně větší pozornost.
„Miluj mě, miluj mě, miluj mě,“ mumlal Bill dokolečka proti jeho ústům a současně rozepínal mužovy kalhoty zručnými a hbitými pohyby. Alfons vyjel dlaněmi vzhůru po jeho bocích a vyhrnul mu svetr dost vysoko, aby se mohl dotknout jeho kůže, a aby Bill stále cítil chlad.
Zakňoural, když Alfons znovu našel jeho ústa, a jako odpověď ponořil ruku do boxerek svého přítele, což předcházelo škádlení, o kterém věděl, že Alfons vždycky říká, že jím pohrdá. Věděl o Alfonsovi spoustu věcí, a Alfons věděl věci o něm, byli spolu téměř šest měsíců, a celých šest měsíců strávili učením. Byl Alfonsův, a tak si to opakovaně připomínal, zatímco sevřel prsty kolem muže, ke kterému patřil.
Odhrnul z cesty všechnu látku a začal volně hladit jeho napůl tvrdý penis, odtáhl se od Alfonsových úst dost daleko na to, aby promluvil. „Miluješ mě, viď?“ Zeptal se roztřeseně a zadýchaně. Alfons zavrčel, pod jemnými dotyky Billových prstů narůstal. „Alfonsi,“ zeptal se Bill znovu, jeho hlas byl ztěžklý, „Miluješ mě?“
Alfons sevřel jeho bradu a přitáhl si jej pro žhavý polibek. Bill se otřásl, jak se jejich jazyky setkaly, jednu ruku měl zamotanou do mužova trička a druhou přejížděl po své odpovědi.
Možná bychom se měli setkat, Rede. Mohl by se mi v životě hodit dobrý kamarád, jako jsi ty. A vypadá to, že tobě by se taky hodil takový břídil, který by tě občas mohl poslouchat. Možná celá tahle věc s psaním nestačí. Jsou naše emaily příliš neosobní? Byl jsem trochu v šoku, když ses zmínil o setkání, ale ne, nezní to hloupě. Sám jsem o tom přemýšlel.
Je chyba to chtít?
Nechci zničit to, co máme. Dobře si to promysli.
Mezitím, hlavu vzhůru: nakonec budeme mít oba svůj koláč 🙂
„Čau… oh.“ Gustav svěsil ruku, když se Bill přiblížil a nedal nijak najevo, že by zaregistroval jeho přítomnost. „To je v pohodě, hádám. V poslední době mě zavrhlo už dost lidí.“
Bill položil svou tašku na stůl a kabát odhodil do boxu. „Byl jsi ušetřen traumatu,“ řekl po dlouhé chvíli, žertovná slova byla obalena hořkým, vážným tónem. „Ta nejlepší společnost je tvá ruka, věř mi.“
„Já… Co?“ Gustavovi lehce poklesla čelist a zarazil se, než využil nepřerušeného okamžiku, aby si Billa prohlédl v celé jeho kráse; rozcuchané vlasy, oči bez make-upu, trvalé zamračení vyryté do kůže bledé jako sníh. Dokonce se ani neobtěžoval s ladícím oblečením a Gustav byl překvapen, že si takové věci vůbec všiml, jelikož on sám se oblékal jen do odrbaného trička a modrých džín. „Jsi v pořádku, princezno?“
„Je mi fajn, proč se ptáš?“ Odpověděl Bill rozhodně a usadil se na tvrdé plastové sedadlo. „Za čtyři dny jsou Vánoce, kdo by mohl mít špatnou náladu?“ Poklepal klouby o stůl a horečnatě si žvýkal kousek rtu. „Dneska jsme to jen my dva nebo co? Jestli byl dneska Tajný Santa, nejsem připravený a je to tvoje chyba, žes to nechal do restaurace,“ pokračoval nepřerušovaně a bezmyšlenkovitě a Gustav pouze starostlivě nakrčil obočí.
„Ne, Tajný Santa je u mě, na Štědrý večer, pamatuješ?“ Gustav mluvil pomalu, se strachem, že by nějaké špatně pronesené slovo mohlo Billa libovolným směrem popíchnout. „Máš hlad? Nevadí mi platit.“ Rychle vytáhl druhý jídelníček zpod svého vlastního a podal ho zcela nezaujatému Billovi. „Alfons přijde?“ Zeptal se jen tak mimochodem a diskrétně pohlédl z jídelníčku na Billa.
Bill se cynicky ušklíbl a protočil oči, než se jimi setkal s Gustavem. „Pokud tady není můj zadek, pak ne.“
Gustav se přikrčil spíše z Billova tónu než ze zmínky v jeho slovech. „Kámo, jestli nemáš náladu, tak je to v pohodě. Jen jsem to chtěl zlehčit, ale ty vypadáš jako-„
„Jako co? Jako bych se měl rozervat na dvě poloviny? Protože moje hlava se právě tak zrovna cítí.“
Gustav soucitně potřásl hlavou, zavřel menu a odložil ho zpátky na stůl.
„Bille, měl bych ti říct, že tu nebudeme jen my dva. Myslím, že by sis měl jít domů lehnout, a popovídáme si později.“
Bill nakrčil obočí a zamračil se. „A co to má být, večírek?“
„Ne, ale-“ Blonďák polkl, když se Tomova nezaměnitelná postava objevila v jeho periferním vidění. „Já jsem jen chtěl… Oh, jaký to má smysl.“
Vydechl a sundal si brýle, oči sklopil do svého klína a rozptyloval se tím, že je bolestně pomalu čistil lemem svého trička.
„Dobré odpoledne, třído,“ usmál se Tom váhavě, když se přiblížil, a Gustav si okamžitě poposedl, aby mu udělal místo. Kytarista se však neposadil, téměř okamžitě zachytil Billovy tmavé oči a zjistil, že se bojí je pustit. „Ahoj, Bille.“ Držel si kontrolu nad svými rty a snažil se mít je stále zakřivené vzhůru. Bill neodpověděl, jednoduše na něj zíral nazpět, až se Tom začal cítit extrémně nepohodlně. Tom přešlápl z nohy na nohu, pohled druhého mladíka jej prakticky sžíral. „Jsi… v pořádku?“
„Každý se mě na to, kurva, v poslední době pořád ptá,“ vyštěkl Bill, vyklouzl z boxu a postavil se. Odtáhl svůj pohled od Toma na dost dlouho, aby se podíval na Gustava. „Záchod,“ zamumlal, otočil se na patě a vydal se k záchodům.
Tom obrátil svůj pohled ke Gustavovi, který jen bezmocně pokrčil rameny.
„Tohle nejspíš nebude ta nejchytřejší věc, ale hádám, že ho půjdu zkontrolovat.“
Gustav si přejel rukou po obličeji a Tom to přijal jako signál, aby šel vše urovnat.
Následoval Billa do koupelny v zadní části jídelny a vydal se dlouhou chodbou k pánským záchodům. Krátce se před dveřmi zastavil a musel se zvláštním způsobem zadržet, aby nezvedl ruku a nezaklepal; najednou se cítil jako vetřelec.
Přitiskl ruku ke dveřím, ale přesně v tu chvíli se dveře otevřely směrem k němu a málem ho porazily.
Bill vyrazil ze dveří a nestaral se, že jimi někoho málem srazil, dokud na něj Tom nezavolal. Otočil se, setkal se s kytaristovýma očima a v duchu proklínal svá chabá kolena, která se mu pod jeho vahou podlamovala.
„Co chceš, Kaulitzi?“ Překřížil si paže a jeho tvář se zahalila až příliš velkým množstvím emocí, aby se daly rozluštit.
Tom se zamračil, měl pocit, jako by se opět vrátili zpátky na začátek, a to z důvodu, který mu nikdy nebyl řečen. Bill vypadal opravdu rozhozeně, pokud ne i trochu zmučeně, a přesto Tomovi připadal, jako by zářil. Ještě víc, než kdyby se jen usmál.
Poškrábal si neexistující svědění na zadní straně krku a po krátkém rozvažování ji nechal poklesnout podél těla. „Jen jsem se chtěl podívat, jak ti je, to je všechno.“
„Je mi fajn. Ojel jsi ji?“
Tom začal přikyvovat, jen aby se zarazil v polovině pohybu a strnule zavrtěl hlavou. „Co?“
„Felicii – nehraj si na hlupáka.“ Tomova tvář se zkřivila důkladným zmatkem a lehkým vztekem, že měl hlavu na špalku kvůli něčemu, co nechápal. Co ho mátlo ještě víc, byla bolest v Billových očích.
„Ne, proč bych měl? Jsme jen kamarádi.“
Bill si odfrkl a otočil se k Tomovi zády, pokusil se dokončit svou cestu dlouhou chodbou, ale druhý muž se za ním rozběhl a chytil jej za rameno, než se stihl dostat někam dál.
„Bille, poslouchej; my jsme taky přátelé, že? Tak proč mi prostě neřekneš, co se děje, evidentně jsi kvůli něčemu naštvaný. Na festivalu jsi byl v pohodě, a teď… jako jestli jsem něco udělal, tak mi to řekni.“
Bill se v jeho sevření otočil, pokrčil rameny a svěsil paže. „Zjednodušme to,“ zamumlal spíš pro sebe než pro Toma. Byly tady okamžiky, kdy toho muže Bill dokázal odpálkovat bez jediného pocitu viny, kdy ho mohl ignorovat, proklínat, utéct od něj. Teď už na to neměl energii ani srdce, bez ohledu na to, jak sám sebe přesvědčoval, že Tom je nikdo. „Upřímně, Tome, já nechci být tvůj kamarád.“
Tom pustil jeho rameno a zadumaně si nasál mezi zuby svůj piercing. „Nikdy jsi nechtěl.“ Uchechtl se nepobaveně. „Vypadá to, že nemůžu vyhrát. Musí to být ten tajný zákon a tak, možná to nebyly jen kecy, když jsi mi slíbil, že my dva nikdy nemůžeme být přátelé, protože se to vždycky zdá být špatné, co? No,“ Povzdechl si a přejel si jazykem po spodním rtu. „Hádám, že to je moc špatné, protože já jsem tě zrovna začínal mít rád.“
„Já jsem tě taky začínal… mít rád,“odpověděl Bill tiše a s těžkým pohledem na něj zamrkal.
Kousal se do rtu, když Tom vstoupil do jeho osobního prostoru, a nepřítomně naklonil hlavu, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Fungovalo to skvěle, jak Tom udělal to samé a přejel svými rty přes jeho vlastní v dráždivém doteku, kdy se kov jeho piercingu lahodně přitiskl k vnějšímu okraji jeho spodního rtu. Billův srdeční rytmus přešel z rozrušeného až k bolestně přepracovanému, a přestože se to zdálo být jako další sen, nebojoval proti tomu.
Sevřel v dlaních Tomovu mikinu, ale jen proto, že mu jeho nohy byly k ničemu, jakmile si Tom násilně přivlastnil jeho rty.
Perfektně to zapadalo, ani na milisekundu se to nezdálo být špatné, jak to Tom popisoval. Bill vydechl úlevou, o které si nemyslel, že ji bude cítit, a teplo, na které čekal, mu vstřelilo do páteře, jakmile Tomovy ruce našly jeho pas. Z nedostatku kyslíku se od sebe krátce oddělili a Bill téměř ztratil přehled o tom, kde je, zatímco Tom znovu zachytil jeho rty, tentokrát mnohem méně váhavě než poprvé.
Bill bez přemýšlení zacouval, jeho záda narazila do zdi, jak se polibek stal toužebnějším a jistějším, a on našel sám sebe ztraceného ve vlnách pocitů, u kterých nebyl zvyklý, že by na ně byl tak přecitlivělý. Zatímco Tom přejížděl svými prsty v překvapivě uklidňujících kruzích po křivce jeho boků, v žaludku mu zavířilo při každém menším zvuku, jak se jejich rty rozpojovaly a znovu setkávaly v každém úhlu.
Stalo se to tak spontánně, a přesto bylo do toho spojení vkládáno tolik syrových emocí, jako by to bylo celé připravené už roky. Nezdálo se to být jako improvizovaný polibek; přenášená touha byla minimální, a zatímco si oba byli vědomi toho, že Tom nebyl zvyklý na tento druh kontaktu, Bill si až do této chvíle neuvědomil, že na to také nebyl zvyklý. Tohle se zdálo být skutečné.
Ten příval reality byl důvodem, proč Bill nedokázal pochopit, proč od sebe Tomovo tělo v polovině polibku odstrčil a poslal svou dlaň přímo proti kytaristově tváři.
Ostře se nadechl. Právě udeřil realitu do tváře a popíral tím cokoliv, z čeho měl správný pocit.
Tom se chytil za čelist a zvedl k Billovi zmatený pohled.
„Řekl jsem ti, aby ses od ní držel dál. Myslím, že by ses měl držet dál i ode mě.“
„Bille, já-„
„Mám přítele, Tome, a ty jsi na holky. Popřemýšlej o tom a nezahrávej si se mnou.“
Bill se k Tomovi otočil zády a vyrazil chodbou, zanechal za sebou Toma, který zíral na stěnu, na kterou byl on sám přitlačený celou věčnost a ještě chvíli k tomu.
Z nepřátel se nestávají dobří přátelé.
Z dobrých přátel se nestávají milenci.
Byl to zákon vesmíru.
V poslední době jsem dostal pár nabídek na dokonce ještě lepší práci, takže si nemyslím, že mám až takovou smůlu. Vím, že bychom neměli prozrazovat nějaké velké detailní bomby, ale začínám si myslet, že na tom brzy nebude záležet.
Pracuju na hudebním poli a kytara je moje všechno. Teď, no, možná budu hrát za stovky dolarů za minutu, a to nemůžu odmítnout.
Přiznám se, že jsem prokrastinoval, protože jsem nechtěl opustit svou současnou práci. Zachránila mě, když jsem si myslel, že jsem v hluboké díře bez cesty ven, a přinesla mi pár opravdu dobrých přátel. Přátel, o kterých jsem si myslel, že je nikdy nezískám, a některých z nich si cením možná víc, než bych měl.
Mám pocit, jako by na tom nemělo záležet, jestli změním práci kvůli větší výplatě, ale něco mi říká, že ano. Ale mám domluvený pohovor a tak nějak si myslím, že tentokrát už není cesty zpět. Něco se musí obětovat.
Přiznám ještě něco dalšího, co bych pravděpodobně neměl, ale stejně to udělám, protože ty jsi ten jediný, komu můžu věřit – komu bys to mohl říct? Tady tohle je moje přiznání, jsi můj druhý nejlepší přítel, a dokonce i když na to nebudeš mít odpověď, nemyslím si, že bych to viděl jinak.
Ať už se setkáme nebo ne, vždycky víš přesně, co mi říct, a kdyby to měla být ta nejkýčovitější věc, kterou ti kdy řeknu, pak zemřu beze cti. S tím jsem v pohodě 🙂
Jen mi slib jednu věc: dáš na sebe pozor a nikdy nebudeš následovat ničí pravidla, jen ta svoje vlastní.
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Bill je šílený! To se takhle doopravdy začal chovat jen proto, že mu Felicie řekla, že se jí líbí Tom? A on začal pravděpodobně uvažovat o sobě a o tom být s Tomem a dospěl k závěru, že tam mezi nimi není žádná možnost, jelikož je Tom na holky, a tak se od něj snaží nějak odpoutat…a mimochodem, to se jako k Alfonsovi vrátil takhle? jako doopravdy? Já čekala, že po tom jeho posledním výstupu se s ním Bill velice rychle rozejde, ale zatím to vypadá tak, že slepuje, co se dá. Což je skutečně smutné… 🙁
Moc děkuji za překlad, Zuzu!
Uplne najlepsi diel. Tolko sa v nom stalo!! Najprv som nerozumela tomu zaciatku. Ale asi to bolo po rozhovore s Feliciou a Bill sa isiel "presvedcit" k Alfonzovi ze nemiluje Toma. Boze….zase cakat na dalsi diel!!!! Ved to je utrpenie!!!
Bill by si měl ujasnit co vůbec chce netrpělivě čekám na další díl.
Bill by už měl začít brát nějaké prášky na nervy, protože ty jeho výkyvy nálad jsou něco příšerného 😀 něco vyprovokuje a pak ho za to ještě zbije 😀 děsím se toho co vyvede příště 😀
Děkuji za překlad :3
Ze začátku jsem měla pocit, že špatně vidím… 😀 Ale vlastně se ani moc nedivím, že je Bill takhle ve zmatku. Na jedné straně přítel, se kterým už nějakou dobu chodí, a na druhé straně Tom, do kterého se zaláskoval, a který je jasně hetero. Kde má jistotu, že ho nebere jen jako pokus o "něco jiného"?
Teď je to na Tomovi, aby ho přesvědčil… pokud si tedy je sám jistý tím, co dělá.
Každopádně Alfiho by měl Bill kopnou do pr… Takových blbů se kolem něho bude vždycky točit nepočítaně.
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
Boze tohle je dokonaly.
Ze pobezi za tim idiotem neni nic prrekvapiveho, malokdo jde po hlave do neceho co ho muze semlit a radsi snese nepohodli pro jistotu ktera ho chrani. Cim vic ctu tim je to realnejsi. Uzasna povidka.
Ja Billa neznášam, prečo to stopol? Agrrrh, som frustrovaná. V dieloch predtým Bill hovoril o mužskom PMS – on ho má určite, na milion % 😀 diva jedna
Chudák Bill… 😪 On má tak obrovský strach, že kdyby to všechno pustil ven a Tom to neopětoval, tak že to nepřežije. A chudák Tom, kdo se v těch Billových zmatečných signálech má vyznat? 😱 Dokonale vykreslené emoce, působí to neuvěřitelně reálně!