autor: Malámúza
Sám, vedle tebe (aneb An Deiner Seite)
„Vypadáte napjatě,“ poznamenal doktor Carlisle přes svou složku.
„Já jsem,“ potvrdil Tom, nervózně přitom v rukách neustále přetáčel svůj telefon. Stále očekával hovor od Billa, až se probudí v prázdném domě. Tom mu nenechal vzkaz.
„Mohl byste to odložit, prosím?“
Tom vzhlédl od svého rušivého vrtění a zarazil se. Pak se neochotně naklonil, aby si telefon zastrčil zpět do zadní kapsy. Ale nevypnul ho, jako by to možná udělal při jiných sezeních. Nechtěl, aby ho jeho bratr neměl jak kontaktovat ve městě, kde neznal jazyk. Přestože Bill s ním pravděpodobně nyní netoužil mluvit.
„Očekáváte hovor?“
Tom zavrtěl hlavou a opřel se.
„Tak proč mi neřeknete, z čeho jste tak napjatý?“
Tom si povzdechl a unaveně si promnul čelo. Včera v noci toho moc nenaspal, bez své snoubenky a bez polštářů. „Vanessa a já jsme měli… menší výměnu názorů.“
„Hádka?“
„Ne tak úplně.“ Nebyl ani čas na to, aby se to přeměnilo ve vzájemný křik.
„Už je to vyřešené?“
Tom se přikrčil. „Ne tak úplně,“ zopakoval.
„Kvůli čemu jste se hádali?“
Tom otevřel ústa a zaváhal. Pravidlo číslo jedna v jeho mysli pokaždé, když sem přišel, bylo vyhnout se diskuzi o Billovi za každou cenu, pokud to nebylo nezbytně nutné. Tohle nepovažoval za jeden z nezbytných případů. „Je naštvaná, když jí neříkám věci.“ To byla pravda. A byl to pro ni větší problém než samotný Bill.
„Často jí něco neříkáte?“
„Já nevím,“ řekl Tom, pak, po výrazu, který obdržel od doktora Carlislea, to změnil na: „Já si to nemyslím.“
„Musíte spolu komunikovat, abyste si udrželi zdravý vztah, Tome. To je ta nejdůležitější věc.“
Tom si odfrkl nad tím, jak málo komunikoval v průběhu let s Billem, a nad tím, jak si náhle pomyslel, že Vanessa by potřebovala tuto radu slyšet taky, když se z toho pokoje takhle vyřítila.
„Pokud si tu ženu chcete vzít, je pro vás důležité, abyste se cítil pohodlně s tím, že s ní budete sdílet svůj život.“
Tom si nikdy nemyslel, že by se kolem Vanessy cítil nepohodlně, a nebyl si jistý, zda by to takhle definoval i teď.
„A já bych vás nechtěl vidět, jak sklouzáváte zpátky do starých zvyků.“
Tom zatnul čelist, jeho prsty samovolně sevřely levnou látku na opěradle pohovky, přes které měl přehozenou ruku. Doktoru Carlisleovi netrvalo dlouho, poté, co si zhruba vyslechl příběh o Tomově divokém životě, když k němu poprvé přišel, aby zjistil, že Tom má potíže týkající se závazků a opouštění a tendence odhánět lidi pryč. Pravděpodobně se to zhoršilo právě tehdy, kdy se setkal se svým psychiatrem; v té době začal odstrkovat osobu, která tam byla vždycky, což bylo něco, co nikdy předtím neudělal. Tom se nechtěl vracet k tématu svých starých návyků o nic více, než nakolik chtěl začít o Billovi.
„Mluvil jste se svým otcem, když jste byl doma?“
Ale evidentně k tomu směřovali.
„Ne, byl jsem jen v Loitsche.“ Dokonce by svého terapeuta ani neinformoval o tom, že opouští zemi, kdyby s ním nemusel zrušit schůzku. A od té doby jich pár vynechal. „Určitě byl stejně někde na cestách.“
Doktor Carlisle přikývl a Tom sledoval, jak si dělá zápisky. Měl náhlou touhu mu je vytrhnout z ruky, otočit a podívat se, co přesně o něm píše.
„Takže jste o vaší svatbě řekl jen své matce?“
„A Gordonovi,“ dodal Tom, protože si myslel, že je to zatraceně důležité.
„Nemyslíte, že by váš otec rád věděl, že se budete ženit?“
Tom pokrčil rameny. Proč tomuhle chlápkovi platil za to, aby ho nutil cítit se nepříjemně? „Nejspíš.“ Upřímně řečeno, ani jej to nenapadlo až do chvíle těsně předtím, než odjel domů, a jeho matka se o něm zmínila jen letmo. Věděla, že je lepší netlačit.
„Možná mu můžete zavolat.“
„Možná mu pošlu pozvánku a uvidím ho na zkušební večeři.“ Znělo to trochu drsněji, než Tom původně zamýšlel, ale nelitoval toho. Myslel to tak. Byl šťastný, že se dokázal vypořádat se svým otcem, i si dokázal užívat jeho společnosti, pokud to bylo jen zřídka. Jörgovo skutečné postavení nahradil Gordon takřka už od té doby, co si Tom pamatoval, a byl s tím v pohodě. Neviděl potřebu kopat do mrtvého koně. Bude si brát Vanessu, nebo ne? Překonal své problémy. No, Bill byl malý zádrhel, vždycky byl. Z větší části Tom považoval svůj život za řádný. Bill byl anomálie, kterou nebral v potaz.
„Je tady něco, o čem byste chtěl mluvit, Tome?“
Právě v tu chvíli si Tom uvědomil, že byl až příliš dlouho zticha. Věděl, že je jedním z těch pacientů, kteří měli vždy potřebu být k mluvení pobídnuti; příležitostně kvůli tomu doktora Carlislea litoval, ale měl potíže mluvit spatra, vždycky je měl. Tenhle talent dostal Bill. Tom si někdy v hlavě představoval je oba v děloze, jak si pro sebe zpod toho druhého kradou schopnosti a části osobnosti, protože jich tam bylo dodáno dost jen pro jednu osobu.
Tom si odfrkl. Nepředstavoval si to už roky.
„Tome?“
Znovu vzhlédl a zavrtěl hlavou, a najednou si přál, aby jeho telefon zavibroval. „Ne, nic.“
***
Když se Tom vrátil domů, Bill ležel rozvalený na pohovce, dlouhé končetiny měl roztažené do stran a tričko vyhrnuté. Televize byla zapnutá a zdálo se, že si nejprve Toma, který stál nad ním, nevšiml, takže Tom chvíli jen zíral. Zíral, a chybělo mu jeho dvojče. Chyběl mu mnohem víc než v posledních týdnech, dokonce i víc než tenkrát, když se jej Bill zeptal a Tom mu odpověděl, že ano. Tohle nebyla lítost, tohle byla upřímná touha – po blízkosti, která byla základní přirozeností. Tom chtěl být schopen padnout dolů vedle Billa a vědět, že by se jen rozesmál a začal ho lechtat, namísto toho, aby jej odstrčil.
Bill vzhlédl.
„… Ahoj,“ dostal ze sebe Tom.
„Ahoj,“ odpověděl Bill, odvrátil oči a posadil se. Namířil ovladačem na televizi a vypnul ji, než se otočil zpátky k Tomovi. „Vzbudil jsem se a byl jsem sám, ale hádám, že bych na to měl být zvyklý, co?“
„… Můžeme se nehádat?“
Bill pokrčil rameny. „Já nevím, můžeme?“
„Myslím to vážně.“
„Já taky.“
Tom vzdychl a obešel konec pohovky, odstrčil Billovy nohy. „Posuň se,“ pokynul a usadil se, jakmile Bill své nohy stáhnul. „Měl jsem schůzku. A nechystal jsem se tě pokoušet budit.“
„Já vstávám naprosto v pohodě.“
„Ne, když nemusíš. Něčím bys mě třísknul, nepředstírej, že ne.“
„Okay.“ Na Billových rtech se objevil malý úšklebek a Tom se nad tím sám pro sebe usmál. „Možná.“
Tom do něj hravě šťouchl ramenem. „Poslouchej,“ řekl a pohlédl na svou akustickou kytaru v rohu. „Uděláš mi tu laskavost a odložíme ten včerejší večer na později?“ Nebyl si jistý, jestli by dokázal zvládnout ještě něco dalšího mimo Vanessy. „Mám nějakou práci dole ve studiu. Pojď se mnou. Můžeme se jen tak poflakovat. Je to lepší, než sedět celý den tady.“ Prostě dělat něco normálního by mohlo být pro jejich vztah lepší, než se po celou dobu hádat, dokonce i když šlo o důležité věci.
Billovy oči střelily k akustice a vypadal velmi neochotně. To Toma přinutilo přemýšlet, jestli už byl opravdu znovu připravený hrát s Billem sedícím vedle něj, ale našel sám sebe, jak říká: „Prosím?“
***
„To je zatracený Bill Kaulitz.“
To stačilo, aby se Tom zastavil uprostřed kroku mezi dveřmi do Tedovy kanceláře a ohlédl se přes rameno na své dvojče, aby posoudil jeho reakci. Ten se otočil ve své otočné židli a zíral na ně, trochu příliš zjevně, a Tom ho chtěl tak trochu praštit. Nebylo to tak, jako by se snad nepřátelil s Tomem a nesepisoval dennodenně smlouvy s populárními umělci; měl by mít daleko do bláznivého fanouška.
„Tede, tohle je můj bratr,“ řekl mu Tom zbytečně.
„Kámo, ty,“ řekl Ted, vstal a vyhnul se Tomovi, aby si s Billem potřásl rukou. Bill vypadal trochu překvapeně, ale nechal jej. „Ty válíš.“
Bill se na něj pousmál. „Jo, no. V poslední době už tak moc ne, ale díky.“ Ted vypadal trochu vyjeveně z té němčiny, očividně to nečekal, a tak se do toho Tom vložil a neochotně přeložil bratrova slova do angličtiny.
„Ale on mi rozumí?“ Ujasnil si Ted a obě dvojčata přikývla, Tom k tomu přidal „většinou“. Tom vypadal zcela spokojen. Stále nepustil Billovu ruku. „Já jsem Ted,“ představil se, než se otočil k Tomovi a strčil do něj, „neřekl jsi mi, že si s sebou někoho přivezeš zpátky.“
Tom si promnul rameno. „Nechystal jsem se k tomu. A neudělal jsem to.“
„Já jsem se rozhodl pro návštěvu,“ doplnil Bill. „Už to byla dlouhá doba.“ Pohlédl na Toma docela kousavě, a Tom to přeložil, jen aby mohl přemýšlet nad slovy a ne nad jejich významem.
„Jo, to bych řekl,“ řekl Ted. „Od té doby, co jste se, kluci, rozpadli, co?“
Tom neklidně přešlápl.
„… Více méně,“ řekl Bill, nyní zněl mnohem otráveněji. Tom rozpoznal přepnutí do Rozhovorového Hlasu. Bylo to odměřené, Tom se neobtěžoval říct Tedovi, co řekl.
„Takže jsi potkal Vanessu?“ Ted se zazubil a znovu do Toma šťouchl. „Je to kočka.“ Bill nyní vypadal čím dál tím víc nepohodlněji. „Hej, ty mluvíš pořád ještě s Hoffmannem?“
„Tede,“ vložil se do toho Tom daleko hlasitěji, než měl v úmyslu. „Drž hubu.“
Bill na ně oba zmateně přimhouřil oči a „Peter?“ nemuselo být pro Teda nijak přeloženo.
„Jo, přemýšlel jsem-„
„Tede!“ Tom téměř vykřikl. „Vážně. Nech toho.“
Ted pustil Billovu ruku a o krok ustoupil, měl přitom tu slušnost tvářit se rozpačitě. „Jsi tady, abys pracoval, doufám?“ Zeptal se Toma mnohem pracovněji.
„Jo.“
„Dobře. Protože je tady Steve, chce slyšet tvoje nové věci.“ Ted se znovu podíval na Billa. „Jsi tady jen proto, že tady jsi, anebo se chystá nějaké to jamování?“
„Ne,“ řekl Tom okamžitě ve stejné chvíli, kdy Bill řekl „Nein.“ Tom na něj pohlédl. Už teď tím s obtížemi procházel, jak se snažil dosáhnout normálnosti tím, že bude hrát, když bude Bill poblíž. Nedokázal by unést slyšet Billa zpívat, a rozhodně by nezvládl jej přitom doprovázet. Už teď to bylo až příliš, když cítil mezi nimi tu bariéru jen při pouhém mluvení. Odmítal s tou bariérou mezi nimi hrát. A mohl cítit, jak Bill stál vedle něj a myslel si totéž.
Tom se otočil zpátky k Tedovi, který střídavě otáčel hlavou mezi dvojčaty, jak jej to vzájemné srovnávání dvou jazyků a obou dvojčat mátlo.
„Ne, prostě je jen tady.“
autor: Malámúza
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Krása
Naprosto chápu, že to musí být složité, když se ti dva znova ocitají na půdě hudby, ale ne spolu a ještě k tomu po tak dlouhé době. Celé to musí být děsivě prapodivné, a já naprosto rozumím, že se Tom ohledně toho cítí zvláštně a neví, zda je s tím úplně v pohodě. Každopádně jsem strašně ráda, že s sebou Tom brášku vzal, aby se u něj doma nenudil. Alespoň pozná kus Tomova života, který mu byl doposud utajen a třeba se v jejich vztahu dostanou zas o krůček dál
Dnešní díl byl docela pozitivní a já skutečně doufám v to, že to už takhle pozitivně bude pokračovat dál a vztahy se budou jen lepšit a lepšit. Myslím, že toho trápení už bylo dost a chtělo by to něco pořádně hezkého!
Moc děkuji za překlad, Zuzu! Moc se těším na další pokračování, protože tahle povídka je mou další oblíbenou! 😉
Konečně pohodovější kapitolka moc dík za překlad.
Ti dva jsou úplně mistři ve vyhýbání se nepříjemným tématům. Hlavně teda Tom. Už ví, že Bill to nebere jako, že ho znásilnil. Tak proč si Kriste Ježíši prostě nesednou a nepromluví? Hodně věcí by se tím vyřešilo.
Děkuji za překlad
Moc nekomentujem. Ale je to hlavne preto, že Tom má väčšinu času proste len sere. Neviem si predstaviť celý život predstierať že časť môjho života neexistuje.