autor: Emilia
Ahoj lidičky :-), vstala jsem z mrtvých, je to tak 😀 dlouhou dobu jsem se na blogu nezdržovala ani jako čtenářka ani jako autorka, až na překlad Strážců, pro který jsem se nedávno rozhodla. Nemůžu uvěřit, že první díl téhle mojí povídky vyšel v roce 2011. Vůbec mi to tak dlouho nepřipadalo a je to vůči čtenářům, kteří ji kdy četli, jistá nespravedlnost. Teď jsem již do budoucna poučena, že není moudré zveřejňovat dílo před jeho dokončením. Každopádně tohle je pro mě co se týče twincestu na dobu neurčitou dílo poslední. Nechci povídku zanechat nedokončenou, protože je jako moje dítě. Ze všech povídek, co jsem kdy napsala, jsem k téhle přilnula nejvíce. K postavám a jejich osudům, jako by skutečně žili. Ale jak už to tak bývá, múza je vrtkavá dáma… Tuhle povídku jsem začala psát v době, kdy jsem chodila ještě na střední, ale současně to byl přelom, kdy jsem měla vstoupit do světa dospělých a postavit se na vlastní nohy. Což pro povídku samozřejmě nebyly moc příznivé podmínky. Zabývala jsem se prací, stěhováním, nemocí v rodině a jistými problémy, svým vztahem. Bylo toho zkrátka tolik v reálném světě, že jsem neměla ani špetku času utéct do světa fantazie, do toho našeho twincestního. Když se to urovnalo, našla jsem si svoje osobní zájmy a svůj volný čas věnovala svým koníčkům. Dlouho jsem neměla na psaní čas ani pomyšlení. Nyní jsem se ke psaní vrátila, ale chci teď pracovat na jiných věcech než twincestu. Tato povídka je pro mě ale perlou, která si zaslouží být dokončená. Proto, kdo chcete, pojďte se se mnou ještě jednou začíst do příběhu o Panence a Ďáblovi… 🙂 Em.
„Tohle se mi vůbec nelíbí, slyšíte? Je to, kurva, špatnej nápad.“ Ricki si nervozitou okusoval ret.
„Přestaň brečet, slečinko.“ Fred ani nepohnul brvou.
„Ale proč to musím být já? Proč nemůže jít on?“ Ricki kývnul směrem ke Gustavovi.
„Já tahal info posledně z tý Levákovy fuchtle. Jsi na řadě.“ Gustav střelil po Rickim tvrdým pohledem, kterým dával jasně najevo, že si s ním úkol nevymění.
„Je to jednoduchý. Přijdem tam, ty zjistíš, co se děje, a vezmem roha. Celou dobu ti budeme krýt záda. Vzmuž se trochu, chlape.“ Fred poplácal Rickiho po zádech. Ten si otřel zpocené dlaně do svých khaki kalhot. Všichni se vydali směrem ke čtvrtému bloku, odkud se na míle daleko ozývala hlasitá hudba. Chystali se do doupěte. Doupěte, ve kterém se hemžila spousta jedovatých hadů.
Když se dostali dovnitř, zamířili k baru a objednali si pití. Pohlédli k chodbě na konci místnosti. Strážili ji dva vysocí muži, oba dobře stavění a osvalení.
„Vidíte ty gorily? Přes ně se nemám šanci dostat.“ Ricki byl vynervovaný. Věděl, že se musí něco udělat se zmizením Ďábla, ale tohle bylo příliš nebezpečné i na něj. Rozhodně mu nebyl natolik loajální, aby riskoval svůj krk.
„Když budeš takhle vyšilovat, tak ne. Chovej se přirozeně.“ Fred nenuceně upil ze svého drinku a tvářil se, jako by se nic nedělo.
„Tobě hlavu neutrhnou, když mě chytěj. Mohli by mě odstřelit na místě.“ Všichni moc dobře věděli, do čeho jdou. Ti nejvyšší z nejvyšších dealerů ve čtvrti nehráli žádné hry.
„Tak to by ses měl sakra snažit, abys působil věrohodně.“ Doporučil Rickimu Gustav. Nechtěl být v jeho kůži, ale věděl, že na tom nebyl o moc lépe. Kdyby Rickiho chytili, mohl by vše vyžvanit. Byl jeden z jejich lidí, ale znal ho až příliš dobře. Nikdy si u něj nebyl 100% jistý. Nechal si od něj mnohokrát krýt záda, ale stále se ohlížel dozadu. Ricki do sebe kopnul panáka a s posledním pohledem na kluky se vydal k chodbě, již hlídali ti dva chlápci. Když k nim došel, oba na něj upřeli pohledy. Byli nejméně o dvě hlavy vyšší, než on.
„Kam se hrneš?“ Promluvil na něj jeden z nich. Ricki mu ukázal zápěstí, na němž měl vytetovanou kobru s vyceněnými zuby. Týpek si začal kobru prohlížet, když ten druhý řekl: „V pořádku.“ A uhnul mu na stranu. Týpek, co poprvé promluvil, se na něj ještě jednou podíval a váhavě odstoupil z cesty. Ricki měl knedlík v krku. Aby vše vypadalo věrohodně, nechal si na zápěstí znak spolku těchhle dealerů vytetovat. Pravidelně ho mazal a modlil se, aby zarudnutí zmizelo do doby, než se tohle setkání uskuteční. Bylo těžké se k tomu symbolu dostat. Měli ho jen ti vyvolení. Naštěstí se přes svoje lidi dostali k těm správným lidem, které pro svůj plán potřebovali. Stálo je to velké úsilí a také nějaké peníze. Obětovali dost pro to, aby se k této příležitosti přiblížili. Věděli, že další už nebude. Museli jednat a zjistit, co nejvíc informací potřebovali.
Ricki kráčel chodbou, která ho dovedla do místnosti plné lidí. Byl to spolek, kam měli přístup pouze zvaní. Lidé, kteří byli součástí něčeho velkého. Pár lidí se po něm ohlédlo. Rychle zrentgenoval místnost pohledem a zachytil očima vstup do další místnosti, opět hlídaný. Tentokrát stál před vchodem jeden chlápek, ale Ricki věděl, že se přes něj nedostane. Zamířil na záchody. Nechtěl, aby si ho všimlo víc lidí, než bylo nutné. Mohli by nabýt podezření, že tu nemá co dělat. Nejdřív zkontroloval všechny kabinky a následně se přesunul ke klimatizaci. Snadno vytrhl síťku, která otvor kryla, vyšvihl se na umyvadlo a nasoukal se dovnitř. Nevěděl, jak přesně se dostane do místnosti, do které potřeboval. Neměl nastudovaný žádný plán zdejší klimatizace. Plazil se naslepo. Štěstí bylo, že konstrukce nebyla příliš rozsáhlá, a tak se brzy dostal k cíli. Musel být opatrný a snažil se pohybovat velmi potichu. Kdyby někdo z přítomných v místnosti zaslechl něco podezřelého, mohl dopadnout velmi špatně. Nacházelo se tam 5 lidí. Poznal Pavouka, Leváka, chlápka, co jim dodával často drogy, jejich největšího bosse a dalšího chlápka, jehož nikdy neviděl.
„Stane se to v přístavu, za dva týdny. Ve 2 ráno připluje loď. Všechno zboží, co budeme potřebovat k výrobě, bude tam. Váš úkol bude zajistit bezpečný transfer.“ Hlavní boss mluvil ke všem ostatním.
„Žádný obavy, šéfe, všechno proběhne hladce.“ Levák se tvářil suverénně jako vždy.
„Je tu jen nás pět. Nikdo jiný o tomhle neví. To znamená, že pokud si někdo z vás pustí hubu na špacír a něco se posere, neuvidí už denní světlo.“ Boss zpražil Leváka tvrdým pohledem. Ten okamžitě zmlknul a sklopil pohled. Tihle lidi mysleli vážně to, co říkali.
„Až bude zboží převezeno, můžeš začít s výrobou.“ Dodal směrem k Pavoukovi.
„Nebojte se, šéfe. Bude to prvotřídní zboží. Vyděláme na tom majlant.“ Ujišťoval Pavouk bosse.
„To by taky radši mělo. A teď odsud padejte. Už se nechci koukat na ty vaše ksichty.“ Boss všechny vyhodil.
Rickimu to stačilo, měl dost informací. Pomalu se plazil zpátky na záchody. Jednou špatně odbočil, protože si správně nezapamatoval cestu, takže mu to zpět trvalo o něco déle, než když se plazil tam. Konečně seskočil zpátky na umyvadlo. Zadělal otvor, aby nikdo nepojal podezření. Vyběhl z koupelny a rychle se odebíral k východu. Cestou do někoho narazil.
„Sorry.“ Zamumlal a spěchal dál.
„Hej.“ Týpek, do něhož narazil, se po něm otočil. Nepamatoval se, že by ho někdy viděl. Běžel za ním k východu. Mezitím Ricki vyběhl a bodyguardi ho zastavili.
„Kam ten spěch, před chvílí jsi dorazil.“ Koukal se na něj jeden z nich nedůvěřivě. Byl to ten samý, který měl problém s jeho vstupem dovnitř.
„Byl jsem jen předat zprávu, a teď už musím jít.“ Vyhrkl Ricki a svižně se pohyboval k davu. Chlápek, který jej pronásledoval, se zastavil u bodyguardů.
„Kdo to byl?“ Podíval se na gorily tázavě a vydýchával se.
„Nemám ponětí.“ Pokrčil rameny bodyguard a druhý se tvářil stejně nevzrušeně.
„Zastavte ho.“ Rozkázal jim muž.
„Ztratil se v davu.“
Týpek se ještě jednou ohlédl do davu, jako by se snažil Rickiho očima najít, a potom se vrátil zpět do místnosti.
„Tento model je zatím předběžný návrh toho, jak by to mohlo celé vypadat. Pochopitelně se musí doladit spousta detailů, ale pro představu to stačí.“ Franz promlouval k osazenstvu ve své firmě, kde v konferenční místnosti probíhala prezentace. Byli to jeho noví klienti, jednalo se o vytvoření návrhu jejich nové firmy. Toho, jak by měla vypadat základní konstrukce, podle kritérií, které od nich Franz dostal. Pokynul hlavou Alicii, aby zapojila flash disk, na kterém měla prezentaci uloženou. Ta se s úsměvem přesunula k projektoru. Když však flash disk zapojila, nic se nezobrazovalo. Zaskočeně najela do složky a poté, co viděla, že je prázdná, flash disk několikrát odpojila a zapojila.
„Momentíček, nějak mi to tu nechce naskočit.“ Nervózně se usmála na klienty a Franze. Srdce jí začalo bušit jako o závod a v hlavě jí pulzovalo. Nechápala, jak to bylo možné, ještě včera před odchodem domů prezentaci kontrolovala a byla naprosto v pořádku.
„Franzi, můžeš na chvilku?“ Vyzvala Alicia Franze, aby s ní šel ven z místnosti. Franz nechápal, ale omluvil se klientům a odešli na moment za dveře.
„Co se to, sakra, děje, Al? Nemůžeme si dovolit nechávat tak významné klienty čekat.“ Franz byl trochu naštvaný, ale svůj tón udržoval klidný.
„Já vím a omlouvám se, ale ta prezentace tam prostě není.“ Alicia zněla zoufale.
„J-jak to myslíš, není?“ Podíval se na ni zaraženě Franz, jako by se snažil pochopit význam jejích slov. Upozorňoval ji předem na to, jak důležitá tahle zakázka byla. Proto teď nechápal, když mu říkala, že tu prezentaci nemá.
„Nevím, co se stalo, určitě tam byla. Kontrolovala jsem to, než jsem odešla z práce.“ Alicia měla slzy na krajíčku. Franz si povzdechl.
„Fajn, tak ji běž přetáhnout ze svého počítače, nějak je mezitím zabavím.“ Alicia po těchto slovech rychle běžela ke svému počítači a snažila se co nejrychleji napravit vzniklé škody. Franz nevěděl, čemu má věřit. Byl nesmysl, aby se z flash disku jenom tak ztratil soubor. Ještě nikdy se s tím nesetkal. Leda, že by někdo ten soubor smazal, což nehrozilo. Ale byla tu i druhá možnost, a to ta, že se Alicia na tu prezentaci nepřipravila a prostě si na disk ten návrh nepřetáhla. Možná to bylo tím, že neoddělovala jejich soukromý a pracovní vztah. Byla víc nepozorná k práci, protože si myslela, že to Franz snadno přehlédne. To se ale pletla. Bude si s ní o tom muset později promluvit. Nasadil na obličej úsměv a vešel zpátky do místnosti, kde probíhala prezentace.
Tom se nervózně procházel v parku poblíž lavičky, u níž se obvykle s Erikem scházeli. Eric mu včera večer po přečtení dopisu napsal, že by se s ním rád setkal a Tom radostí div nevyskočil z kůže. Trošku se mu ale kroutil žaludek, protože nevěděl, co očekávat, nebo jestli to mezi nimi teď nebude divné. Zastavil se, když v dálce zahlédnul blížící se postavu, která mu zamávala. Tom zamával nazpátek a čekal, než k němu Eric dojde.
„Ahoj.“ Pozdravil svého nejlepšího přítele Tom.
„Ahoj.“ Oplatil Eric Tomovi pozdrav a tvářil se neutrálně. Tom s povzdechem sklopil pohled.
„Pojď sem prosím tě.“ Eric s úsměvem roztáhl své paže a Tom nezaváhal ani na chvíli a objetí dokončil. Moc často se takhle neobjímali. Většinou se zdravili krátkým chlapeckým polo-objetím, kdy si poplácali ramena. Teď to byla ale zcela jiná situace. Tom byl tak rád, že se na něj Eric už nezlobil. Když se od sebe oddálili, Tom šťouchnul Erica do ramene.
„To sis nemohl odpustit, že.“ Tvářil se Tom naoko uraženě.
„Ne. Kdybys viděl ten svůj výraz.“ Vyplázl na něj Eric jazyk.
„Blbče.“ Utrousil Tom, na tváři měl však široký úsměv. Všechno bylo zase jako dřív. Nemusel se cítit divně ani rozpačitě.
„Takže chci slyšet úplně všechno.“ Promnul si Eric nedočkavě dlaně.
„Všechno ti řeknu, neboj. Ale nejdřív mě musíš nakrmit, ani jsem doma nesnídal. Byl jsem nervózní.“ Tom si pohladil kručící břicho.
„Já se ti nedivím, taky bych ze sebe byl nervózní.“ Zavtipkoval Eric.
„Ty jsi pako.“ Uchechtl se Tom.
„Co zajít na pořádný koblihy?“ Navrhl Eric a Tom nadšeně přitakal. Zamířili do jejich oblíbeného snídaňového bistra. Nechodili tam spolu příliš často, ale když už výjimečně jedli venku, většinou zamířili právě tam. ‚Kdyby tohle viděla máma, nejspíš by zešílela.‘ Pomyslel si Tom. Naštěstí se ale nikde v okolí nenacházela, a tak si mohl dát koblih, co jeho hrdlo ráčilo. Objednal si tři s marmeládovou náplní s různými příchutěmi. Miloval pečivo s marmeládou. Když kousnul do koblihy a trochu marmelády mu vyteklo na prsty, vzpomněl si, jak Billa v nemocnici krmil a ten mu z nich marmeládu slíznul. Při té vzpomínce se zachvěl.
„Tak.“ Vytrhl Toma Ericův hlas ze zasnění.
„Tak.“ Zopakoval po něm Tom. Věděl, že musí dát Ericovi nějaké odpovědi, a nevěděl, kde začít.
„Takže ty a tenhle chlápek Bill…“ Začal Eric. Snažil se navázat nit na to, co mu Tom napsal v dopise.
„Jo… teda tak trochu… myslím… já vlastně nevím. Je to složité.“ Tom si povzdechl. Zamotával se do toho. V podstatě sám neměl definici pro to, co spolu on a Bill dělali, co to znamenalo a kam to vedlo.
„To vidím.“ Uchechtl se trochu Eric a zakousl se do své koblihy zalité čokoládou a posypané cukrovými kuličkami. Měli s Tomem rozdílné chutě, co se sladkého týkalo.
„On je jako bouřka, víš. Jednou je tu a všechno okolo je vzhůru nohama, a pak z ničeho nic zmizí. A okolí vypadá zpustle a tak nějak prázdně. Nikde nelítají blesky, nehřmí a prostor vyplňuje jenom ticho.“ Tom mluvil tlumeným hlasem.
„Oh bože, Tome, ty jsi v tom až po uši.“ Konstatoval Eric s vědoucím úšklebkem a pusu měl zamazanou od čokolády. Tom se začal smát a prstem mu čokoládu stíral.
„Myslím, že to jsi spíš ty v té čokoládě.“
„Neodbíhej od tématu. Jsi do něj zamilovaný, že jo? A nesnaž se to zapírat, vidím to na tobě. V životě jsi nebyl z nikoho tak hotovej.“ Eric ho škádlil, aby přiznal barvu.
Znal Toma velmi dobře. Poznal, když byl z něčeho smutný či znuděný, nebo když ho něco uchvátilo. Nikdy o nikom nemluvil takovým způsobem. Neznal tohohle Billa a pravda byla, že měl obavy. Přeci jenom byl to nějaký neznámý kytarista z ne moc slušných poměrů. Slyšel o těchhle lidech z gheta. Dokázal si představit, čeho byli schopní a jaká sebranka se tam pohybovala. Na druhou stranu, tohle byl Tom. Tom, který se pomalu nebavil ani se svými vrstevníky ve škole. Jen tak někomu nedůvěřoval a rozhodně nebylo jeho zvykem dávat se do řeči s náhodnými cizinci a vystavovat se tak hrozícímu nebezpečí. Tenhle Bill musel být jiný. Tom mu věřil a Eric věřil Tomovi.
„Já nevím Ericu. Je to pro mě všechno tak nové. Snažím se s tím bojovat, ale mám pocit, že těm pocitům ještě víc propadám. Jeden Billův známý mě upozorňoval na to, že to není nic pro mě. Že Bill není na tyhle věci a nikde se dlouho nezdrží. A já se bojím, že když naplno vyslovím, že k němu chovám víc než přátelské city, budu ztracený. Pokud to on necítí stejně…“ Tom sklopil pohled.
„Hej.“ Eric ho pohladil po ruce. „Mluvili jste o tom už?“
„Vlastně ještě ne. Tak trochu jsme naťukli, jak se cítím ohledně toho, že jsem nejspíš na kluky. Teda asi úplně. Ještě jsem si na tohle zjištění tak úplně nezvykl. Víš, pro mě to není nic divného. Když jsem s Billem, je to… tak nějak normální. Ale jsou to ostatní lidi, kteří mě nutí, abych si ohledně toho připadal špatně. Vem si třeba, jak by se na to tvářili ve škole. Dovedeš si představit, že by se to dostalo k tomu surovci Bazzovi? Nebo doma, jak bych to vysvětloval? Moje máma nebyla nadšená ani ohledně toho, když k nám párkrát přišla Meddie kvůli angličtině. Myslím, že by možná reagovala tak nějak hůř než táta, ale nejsem si jistý. Teď se s ním nevídám.“
„To máš pravdu. Ten bezmozek by ti udělal ze života peklo. Jako by nám už tak neotravoval život. Bude asi lepší, když to udržíš mimo školu. Stejně ostatním lidem není nic do toho, s kým chodíš.“
„Já s ním nechodím.“ Vyhrkl Tom.
„Ale líbal ses s ním.“ Konstatoval Eric.
„Technicky vzato políbil on mě. Já mu to jenom oplácel.“ Tom se při tomhle tvrzení trochu začervenal.
„Myslím, že nepotřebuju znát detaily.“ Zasmál se Eric. „Ne že by mi to připadalo nechutné, jen si na to pořád zvykám.“ Dodal, aby Toma ujistil o tom, že nemá žádný problém s tím, že je jeho nejlepší kamarád na kluky.
„Chápu.“ Pousmál se mírně Tom s porozuměním. „Já tak nějak taky.“
„A co tví rodiče? Co táta?“ Změnil Eric téma. Nechtěl Toma zbytečně uvádět do rozpaků.
„Špatný. Snažil jsem se na to poslední dobou spíš nemyslet, neměli jsme o tom šanci mluvit. Nebyl jsem na to připravený. A upřímně, slyšet to nechci. Pokud to vysloví nahlas, bude to definitivní. Já to pořád nechápu. Víš, vím, že máma má svoje nálady a chyby a je přecitlivělá a na všechno reaguje přehnaně, ale je to moje máma. Žena, kterou si vzal, se kterou žil tolik let. A teď je s nějakou cizí ženskou. Tenhle scénář mi přijde stejný jako v jedné z těch laciných romantických komedií. Starší muž začne mít krizi středního věku, a tak začne blbnout a najde si mladou milenku a opustí manželku i svoje dítě.“ Tom položil koblihu zpátky na talíř a upil ze svého hrnečku s kávou.
„Možná jen neví, jak s tebou mluvit. Tebe má rád, jsi jeho syn. Přece by se na tebe nevykašlal.“ Eric nevěděl, co se honilo Tomovu tátovi hlavou, ale věřil, že cokoli bylo mezi jím a Konstantine, nemohlo mít vliv na to, jak měl svého syna rád.
„To já nevím. Dost mi ublížil. Někdy sedím v pokoji a brečím. Je mi 16 a smutním po něm, jako by mi bylo pět. Často mi chybí, víš. Jen tak si s ním povídat, třeba jenom o škole. Netrávili jsme spolu nikdy moc času, ale skoro každý den se mě ptal, jak to ve škole šlo. Měl jsem pocit, že i přesto, jak málo času spolu trávíme, se o mě zajímal.“ Tom zamrkal slzy a v krku se mu tvořil knedlík. Nemohl o tom ani mluvit. Zase tu byl ten nepříjemný pocit, který mu svíral celý hrudník. Nechtěl brečet, ale věděl, že před Ericem se stydět nemusí.
„Tak mu zavolej.“ Eric nerad viděl Toma v tomhle rozpoložení. Chtěl mu strašně pomoct, ale nevěděl jak. Jeho táta byl také často na cestách a doma moc času netrávil, a když ano, Eric se s ním snažil být každou volnou chvilku. Chápal Tomovy pocity. Již tak pro něj bylo vzácností s tátou sdílet určité chvíle, a teď když to bylo všechno pryč, zasáhlo ho to. Bylo to pro něj něco velmi cenného, a teď to ztratil.
„Myslíš, že bych měl?“ Tom pohlédl Ericovi do očí a viděl tam soucit, pochopení a podporu.
„Za zkoušku nic nedáš. Jestli ti to bude nepříjemné, tak to položíš a prostě s ním nebudeš mluvit. Ale neměl bys trpět tím, že si tví rodiče přestali rozumět. Ty za to nemůžeš. A ani se nezkoušej obviňovat! S tím se musí vypořádat oni mezi sebou. Neměli by tě nutit vybírat si strany.“
„Ericu, já vůbec nevím, co bych bez tebe dělal. Jsem tak rád, že tě mám.“ Tom dosáhl přes stůl na Ericovu ruku a pohladil její hřbet. Ostatní lidé v okolí si mohli myslet, že jsou chlapci pár, protože mezi nimi často probíhaly tyto důvěrné letmé doteky. Vyjadřovali si tak mezi sebou vzájemnou podporu, přátelství a svoji blízkost.
„Od toho přece nejlepší kamarádi jsou.“ Řekl Eric, jako by to byla naprostá samozřejmost.
„Máte návštěvu.“ Oznámila Billovi zdravotní sestra, zrovna když znuděně pokuřoval ze své elektronické cigarety. Zezačátku se na to nemocniční personál příliš netvářil, ale nebylo to vyloženě proti pravidlům, a tak mu to nemohli vysloveně zakázat. Bill čekal, že uvidí dredatou hlavu, a překvapeně zamrkal, když do dveří vstoupila starší žena. Poznal v ní Adelaide, s níž posledně vedl ‚přátelský‘ rozhovor ohledně Toma.
„Vy?“ Vypadlo z něj překvapeně.
„Čekal jsi někoho lepšího?“ Adelaide mu pohotově vrátila úder a přiblížila se k jeho posteli, kde si přisunula židli.
„Tak jste mě nakonec přišla dorazit.“ Narazil Bill s úšklebkem na jejich první setkání, o kterém si současně myslel, že bude i posledním, ale jak vidno, mýlil se.
„Myslím, že mám lepší nápad.“ Řekla Adelaide tajemně. Otevřela svoji velkou kabelku a chvíli se v ní přehrabovala, než vytáhla balíček, který Billovi pohodila na postel.
„Co to má být?“ Kytarista nechápavě pozvedl obočí.
„Věřím, že karty ještě poznáš.“ Mrkla na něj.
„Přišla jste si se mnou dát partičku?“ Zeptal se kytarista zmateně. Nechápal, proč za ním ta žena přišla, a už vůbec nechápal, proč by s ním měla chtít hrát karty. Byla to další z jejích mazaných her?
„Máš snad něco lepšího na práci?“ Adelaide nebyla z jeho přístupu ani trošku překvapená. Byl velmi nedůvěřivý, toho si všimla už posledně. Měl tendenci lidi analyzovat a myslel si, že se zachovají přesně tak, jak předpokládal. Když se pak něco vychýlilo mimo jeho předpoklady, nevěděl tak úplně, jak reagovat.
„Proč jste skutečně tady? Jestli je to kvůli Tomovi, tak jsem vám řekl…“ Nestihl domluvit, protože mu Adelaide skočila do řeči.
„Myslím, že záležitosti okolo Toma jsme si vyříkali minule. Přišla jsem, protože k pokeru potřebuji skutečného protihráče. Není to zábava, když pořád vyhrávám. Myslela jsem si, že bys mohl za něco stát, ale možná jsem se spletla.“ Popíchla Adelaide kytaristu a ten se ušklíbl.
„Dámo, nechci vás urazit, ale při vší úctě k vám, proti mně nemáte šanci.“ Potáhl si z cigarety a kouř vydechl nosem.
„Chlapče.“ Zasmála se Adelaide, vzala Billovi z úst jeho elektronickou cigaretu a potáhla si.
„To uvidíme. Tak začneš rozdávat, nebo zůstaneš jenom u řečiček?“
„Varoval jsem vás.“ Utrousil Bill, natáhl se pro balíček karet a začal rozdávat. Tahle stará dáma měla říz. Svým způsobem na Billa zapůsobila. Tím, jak jednala přímo, měl tendenci si myslet, že by mohla být i upřímná v tom, co říkala, ačkoli lidem nedůvěřoval. Byla to žena, která se značně podílela na Tomově výchově. Musela být tak nějak… správná.
„To snad není možný, takový štěstí nemá nikdo.“ Billovi se rýsovala mezi obočím vráska, jak se mračil. Už po čtvrté s Adelaide prohrál. Vedla čtyři jedna.
„To není štěstí, jsem prostě dobrá.“ Zasmála se Adelaide kytaristovu výrazu. Znovu ho překvapila.
„Anebo prostě možná jenom dobře fixlujete.“ Ušklíbl se Bill a potáhl si ze své elektronické cigarety. Za jejich hru musel jednou měnit náplň. Nebylo to to samé, co opravdová cigareta, a nepůsobila na něj tak uklidňujícím dojmem. Byl podrážděný, nervní a více se potil. Bylo to však lepší než nic. Kdyby mu ji Tom nedonesl, nejspíš by tady vyvraždil polovinu nemocnice.
„S tebou je to tak snadné, že ani nemusím. Tvrdil jsi, že jsi dobrý hráč.“ Adelaide se dobře bavila kytaristovou pobouřeností.
„To jsem. Vy jste se ale zapomněla zmínit o tom, že jste profík.“ Odfrkl si kytarista.
„Léta praxe.“ Mávla Adelaide rukou. „Každý máme svá tajemství.“
„No, ve vašem případě bude možná lepší, když si je necháte pro sebe.“ Ušklíbl se Bill a Adelaide se zasmála.
„Jsem docela milá osoba.“ Musela zaprotestovat.
„To je pravda, proto je to tak děsivé.“ Konstatoval kytarista a Adelaide zamrkala údivem.
„Děsivé?“ Zopakovala po něm tázavě.
„No jo. Tak nějak nemám šajna, proč byste zrovna vy ke mně měla být milá.“ Rozhodil Bill rukama.
„Chceš snad, abych na tebe byla zlá?“
„Proč byste ke mně měla být vůbec nějaká? Co je vám po mně? Myslím tím, ani mě neznáte. Čekal jsem spíš něco ve smyslu: „Drž se od Toma dál.“ A vy tady místo toho sedíte a hrajete se mnou karty.“ Bill vyslovil nahlas to, co mu už nějakou dobu vrtalo v hlavě.
„Ty asi lidem moc nedůvěřuješ co?“ Zeptala se Adelaide opatrně.
„Důvěra je v mém světě něco jako ortel smrti.“ Odfrkl si kytarista a potáhl si z cigarety. Důvěra, to bylo slovo, které bylo v jejich světě téměř sprosté. Nikdo nikomu nevěřil. I přestože každý jedinec měl svoje lidi a řadil se mezi určitou skupinu, musel být na pozoru. Fungovala mezi nimi loajalita, ale všude se sem tam našly krysy, které ji zradily.
„Ráda bych ti řekla, že to chápu, ale nebyla by to tak úplně pravda. Nevím, v jakých poměrech žiješ a s čím vším se musíš potýkat. Já mám kolem sebe lidi, kterým mohu věřit a které mám ráda. Jako Tom. Je pro mě velmi důležitý, znám ho už od doby, kdy ještě pořádně neuměl chodit. A ty jsi zase důležitý pro Toma, záleží mu na tobě. Je pravda, že jsem byla trochu v šoku, když mi řekl, jak jste se vy dva seznámili, ale to není důvod k tomu, abych tě hned zavrhla a nesnažila se tě poznat.“
Když Adelaide domluvila, Bill se nepříjemně ošil a promnul si rukou krk. Byl nesvůj, nevěděl, jak se v těchhle situacích chovat. Mnohem přijatelnější by pro něj bylo, kdyby mu dala ránu nebo ho poslala do pekel. Věděl by, jak zareagovat, ale co si měl počít s tímhle? Nestávalo se zrovna často, že by byli lidé z jejích a Tomových poměrů takhle vstřícní zrovna k němu.
„Ehm…“ Pročistil si krk. „Teď už vím, po kom má Tom tak příšernej odhad na lidi.“ Snažil se na sobě nedat znát své mírné rozladění.
„Nejsi tak špatný, jak se snažíš vypadat.“ Usmála se vědoucně Adelaide a Bill měl na chvíli pocit, že tahle stará dáma mu vidí až do žaludku. Věděla, že mohla být k Billovi přímá a nemusela mu mazat med kolem huby, ale taky si uvědomovala, že se tady pohybovala tak trochu na tenkém ledě.
„Nebo to prostě jenom nevidíte.“ Pokrčil Bill rameny a protáčel si elektronickou cigaretu mezi prsty nezraněné ruky.
„Tom tě má rád. A bůh ví, že si k sobě jen tak někoho nepustí.“
„Jo no, absolutně nechápu proč. V životě jsem nepotkal naivnějšího člověka.“
„Tom je čistá duše. Nezkažená.“ Bill se tomuto tvrzení musel ušklíbnout, protože mu hlavou prolétly vzpomínky na všechny chvíle, kdy to dredaté stvoření kazil, a pravděpodobně se na jeho čisté duši jeho zásluhou objevilo pár černých skvrnek.
„Proto by se ode mě měl držet dál.“ Podotkl kytarista spíš pro sebe než pro Adelaide.
„Možná si to ani neuvědomuješ, ale máš na něj obrovský vliv. Změnil se od doby, co tě potkal. Sice mi pár věcí zatajoval, což nikdy nedělal, ale na druhou stranu začal aspoň trochu žít. Byl příliš osamělý a utlačovaný starostlivostí své matky. Žil jako v klícce a mám pocit, že teď je víc otevřený svým přáním a touhám. Myslím, že se na tebe upnul až moc. V den, co se stala ta nehoda, byl úplně na dně. Nepřísluší mi dávat ti žádná kázání, ale prosím tě o jednu věc. Nezlom mu srdce. Je to křehký chlapec a prožívá si těžké období. Nevím, zdali by se z toho vzpamatoval.“ Adelaide se nepatrně dotkla jeho ruky s prosbou vepsanou v očích. Bill musel sklopit pohled. Tohle na něj bylo příliš. Jak se, sakra, od karet dostali k těmhle emočním výlevům? Nikdy s nikým nerozpitvával svoje pocity a nehodlal s tím začínat. Taky žádné mít neměl! To byl klíč k tomu, jak zůstat dlouhodobě v pohodě a bez starostí.
„Jsme přátelé.“ Vypadlo z něj. Bylo to všechno, co ze sebe byl schopný dostat.
„Chlapče, možná mám čtyři dioptrie na každém oku, ale slepá rozhodně nejsem. Je mi jedno, co spolu vy dva provádíte, pokud to nebude zahrnovat drogy, trestný čin a hlavně zlomená srdce. V opačném případě bych tě příště opravdu přišla přerazit.“ Adelaide měla na obličeji přísný výraz a mluvila naprosto vážně.
„To zní fér.“ Billovi bylo víc než jasné, že tahle dáma by si s ním servítky rozhodně nebrala.
„Jsem ráda, že jsme si to vyjasnili. Opatruj se, Bille.“ Adelaide se zvedla ze židle a měla se k odchodu.
„Mějte se a díky.“ Bill ze sebe vysoukal tiché poděkování a Adelaide přikývla. Tak nějak tušila, že tenhle chlapec často své díky nikomu nevyjadřoval a byla tím potěšena.
Tom zbytek sobotního dne strávil s Ericem. Měli si hodně o čem povídat a Tom se alespoň na chvíli odreagoval. Cítil se o mnoho lépe, když mohl konečně někomu upřímně říct, jak se cítí. Měl sice Adušku, ale o svých citech k Billovi jí neřekl a bylo fajn se nemuset před někým skrývat. Eric ho za nic nesoudil, přijal to tak, jak to bylo. Tom mu dokonce záviděl, jak snadno se s tím vyrovnal. On sám na tom byl jinak, a rozhodně si nepřál, aby se to dostalo ven. Alespoň zatím. Nevěděl, co bude dál a nechtěl o tom přemýšlet. Momentálně v rukou třímal telefon a rozhodoval se, jestli zavolat tátovi, nebo ne. Byl to jeho táta, tak čeho se bál? Nad čím přemýšlel? Vždy s ním dokázal mluvit relativně bez zábran, a teď? Teď se bál vytočit jeho číslo. Promnul si ukazováčkem a palcem oči. Kdy se to všechno tak zatraceně zkomplikovalo? Povzdechl si a zmáčknul tlačítko pro volání.
Telefon zvonil. Poprvé, podruhé. ‚Neber to.‘ Opakoval si v duchu nervózně.
„Tome?“ Ozvalo se v telefonu a Tom ztuhnul. „Haló, jsi tam?“ Zopakoval Franz znovu, když se Tom neozýval.
„T-tati… ahoj.“ Zakoktal Tom a probral se tak z chvilkového zaražení.
„Jsem rád, že voláš.“ Franz se usmál do telefonu, což Tom nemohl vidět, ale slyšel to v hřejivém tónu jeho hlasu.
„Já… chtěl jsem vědět… jak se máš?“ Tom vlastně nevěděl o čem s ním má tak najednou mluvit. Nikdy to nebyl takový problém, ale teď mezi jejich mostem zela propast a ani jeden z nich nevěděl, jak se přes ni dostat k tomu druhému.
„Většinou pracovně… Chybíš mi.“ Přiznal Franz.
„T-ty mně taky.“ Zašeptal Tom, skoro ho nebylo slyšet, jak slabý měl hlas.
„Chceš se vidět?“ Zeptal se Franz opatrně. Nebyl si jistý, jestli je Tom připravený. Za celou tu dobu se mu neozval. Viděli se pouze krátce, když se náhodou potkali v domě na chodbě.
„Jo. T-to bych byl rád.“ Z Toma pomalu opadala prvotní nervozita. Byl to pořád jeho táta, nezměnil se. A chtěl ho vidět, to přece muselo něco znamenat.
„Kdy by se ti to hodilo?“ Zeptal se Franz a Tom překvapeně zamrkal. Čekal, že mu sdělí termín, kdy může, protože měl spoustu práce, a tak se většinou Tom musel se svým rozvrhem přizpůsobovat tomu jeho.
„Nevím, asi můžu kdykoli po škole.“
„A nechtěl bys jet o víkendu kempovat? Jen ty a já, jako když jsi byl malý.“ Jestli se Tom divil předchozí otázce, tak teď definitivně kulil šokem oči. Nebyl s tátou kempovat od doby, kdy mu mohlo být tak 8 let. Většinou neměl pořádně čas ani celý den, natož pak víkend!
„A ty si můžeš vzít tak dlouho volno?“
„O to se nestarej, chlapče. Jenom mi řekni, jestli bys měl zájem.“
„Ano, určitě jo.“ Vyhrkl bez váhání Tom.
„Dobře, ještě si před víkendem zavoláme a domluvíme podrobnosti, souhlas?“
„Jo, jasně.“ Souhlasil Tom nadšeně. Na chvíli zapomněl na všechny starosti, které zužovaly jeho nevinnou dušičku. Měl strávit celý víkend s tátou a o samotě! Na jednu stranu se nemohl dočkat, až bude konec týdne, a na tu druhou zase chtěl, aby nikdy neskončil. Protože věděl, že si musí promluvit o tom, co se stalo. A věděl, že to nebude ta příjemná část. Ale za všechno dobré se musí platit. A tohle byla cena.
„Tak se měj, synku.“ Rozloučil se s Tomem Franz.
„Ty taky, tati.“
„Mám tě rád.“
„Já tebe taky.“
S tím ukončili hovor. Toma zahřála ta poslední slova u srdce. Nemohl mu být lhostejný, když mu řekl, že ho má rád. Franz to neříkal příliš často, ale když už tak učinil, myslel to zcela vážně.
„Kdo ti volal takhle večer?“ Zeptala se zvědavě Alicia, která právě vylezla ze sprchy. Sobotní prezentace se přes jejich drobný zádrhel vydařila a uzavřeli obchod. Poté jela Alicia na jógu a Franz ještě zařizoval nějaké věci. Sešli se doma až k večeru.
„Tom. Chce mě vidět.“ Řekl Franz a v jeho hlase bylo zřetelné nadšení.
„To je skvělé, zlato.“ Alicia k němu přišla, zabalená pouze v ručníku s mokrými vlasy a chytila jej za předloktí. Franz si povzdechl a jemně se jí vyvlékl.
„Al, chtěl bych si s tebou promluvit.“
„Dobře.“ Řekla trochu zaraženě Alicia a upřela na něj svůj tázavý pohled.
„Co se týče té dnešní prezentace…“
„Řekla jsem ti, že jsem to na tu flashku přetáhla. Nevím, jak je možné, že to tam nebylo, ale udělala jsem to.“ Skočila mu Alicia do řeči. Její tón hlasu zněl ublíženě. Myslela si, že si to již vyříkali.
„Víš, byla jsi jediná, kdo to měl na starosti. Jediná, kdo o té prezentaci věděl. Nechci tě z ničeho obviňovat, vím, že jsi to jistě neudělala naschvál, ale ta prezentace tam nebyla. Nemohla se jen tak vypařit. Možná jsi měla tolik práce a nějak se ti zafixovalo, že jsi to přetáhla. Možná jsi přetahovala jiný soubor.“ Franz se snažil mluvit klidně. Nechtěl po ní křičet a vyčítat jí to. Jen si s ní chtěl ujasnit, že co se týkalo profesionálních vztahů, museli zůstat opravdu profesionální. Nemohl si dovolit podobné přešlapy.
„Ne, nebyl to jiný soubor. Byl to tenhle. Nechápu, že mě považuješ za lhářku. Kdybych to tam nepřetáhla, přiznám se.“ Vyštěkla na něj Alicia rozmrzele.
„Neřekl jsem, že jsi lhářka, jen, že sis možná nevšimla.“
„No tak všimla. A to, že mi nevěříš, mě neskutečně uráží a zraňuje. Bez důvěry v jakýchkoli záležitostech nemá náš vztah smysl.“ Alicia se otočila a zamířila do ložnice. Zavřela za sebou dveře a Franz věděl, že dnes bude spát na gauči. Nebyla typ ženy, která by křičela a dělala scény jako Stans. Trucovala potichu a o to déle to trvalo. Povzdechl si a zamířil do pracovny. Když už se nevyspí, mohl alespoň pracovat.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Jsem moc rada že dopíšeš tuhle povídku.
Moc ráda tady vidím pokračování! Děkuju 🙂
Idem citat od zaciatku. 🙂 tesim sa ze tu bude zase nieco nove
Občas jsem si vzpomněla na tuhle povídku a doufala že se tu jednou zase objevi 🙂 a dočkala jsem se! Nemůžu se dočkat pokračování 🙂
No, páni! Skoro jsem na tuhle úžasnou povídku zapomněla! Naštěstí ty ne. 😀
Jsem moc ráda, že pokračuješ.