autor: Luki
„Jsem doma.“ Konečně jsem si udělal čas, abych se vydal do Zverimexu a nakoupil tam pro Bubiho.
„Koukej, Bubi. Koupil jsem ti tvoje oblíbené masomoučné červy.“ Vytáhl jsem plastový kelímek z tašky a čapnul si ke svému ježečkovi. Trochu jsem ale zavrávoral a ten zpropadený kelímek mi vyklouzl z ruky. „Kruci.“ Víčko povolilo a mně se po zemi rozprskli všichni ti červíci.
„Do háje. Co to dělám?“ Bubi toho samo sebou okamžitě využil a vrhnul na svou nejmilejší pochoutku ve snaze spořádat toho co nejvíc, v co nejkratším čase. „Bubi, nemůžeš je sníst všechny!“
V tu chvíli se otevřely mé balkonové dveře a v nich postával Tom. Na sobě měl jenom uplé černé tílko a jeho boky objímaly bílé šortky.
„Co se děje?“ Očima těkal po celém mém těle a hledal nějaká zranění. Řekl bych, že jej přilákal můj křik. Pak jeho pohled padl na podlahu a celé to hemžící se neštěstí. „Ajejej. To je pěkná hromada červů.“ Tom si mě znova prohlídnul a pak se pousmál. Nejspíš jsem měl na čele napsané, že se těch vrtících potvor nedotknu. Poprosil mě o lopatku a smetáček, a nakonec všechny červíky nacpal, k maximálnímu zklamaní Bubiho, do plastového kelímku a přikryl je víčkem.
„Proč je vůbec kupuješ, když nesnášíš brouky?“ Tom si oprášil ruce a zadíval se na mě.
„Díky za pomoc s úklidem.“ Raději jsem tu zatracenou krabičku plnou červů odklidil zpátky do tašky.
„Můžeš mi poděkovat dobrým obědem.“ Mrknul na mě. No to jsem opravdu mohl, a protože jsem sám měl hlad, hned jsem se pustil do přípravy. Naprosto jsem ignoroval Tomovo vypracované tělo jenom v tílku a přiléhavých šortkách.
Tom se rozvaloval za stolem a v průběhu přípravy jídla pořád něco vesele vyprávěl. Liboval si v historkách z práce. Jako by to někoho zajímalo. Oddechl jsem si, když jsem konečně nakládal na talíř jeho porci. Toma za mnou přitáhla vůně a nakoukl mi přes rameno, nejspíš aby se ujistil, že dostane opravdu štědrou porci.
„Zase kari? Já mám rád kari, ale…“ postěžoval si. Chtělo se mi mu zakroutit krkem. Pitomec.
…
Bubi s tělem Billa, ale s rozkošnými oušky ve vláskách a chundelatou bederní rouškou, si to rázoval pralesem a rozčiloval se.
„Bill nesnáší brouky, takže nedostávám moučné červy tak často, jak bych chtěl.“ Trucoval.
„Nějaké ti dám, jestli chceš. A každý den pro tebe nějakého chytím.“ Bubi se zarazil před Spikem, jiným ježečkem s tělem Toma, jehož také zdobila roztomilá ježčí ouška ve vlasech a bederní rouška.
„Fááákt?“ Bubiho tahle myšlenka nadchla.
„Ale staneš se mojí ženou.“ Nebyl by to Spike s mazaným myšlením Toma, aby nevyrukoval s něčím podobně praštěným.
„Ženou? Ale já jsem samec.“ Bubi zapochyboval, že by tohle mohlo fungovat.
„Jestli se ti nelíbí, tak si je můžeš chytat sám.“ Spike se hraně nafouknul. To Bubiho vylekalo.
„Ne, ne! Budu tvoje žena!“ Bubi si pomyslel, že to určitě zvládne. Lákala ho představa tučných červů každý den. Tom se ušklíbl a jednoho mu rovnou podával.
„Tak potom na, jez.“
„Jéé, díky.“ Bubi natáhl nadšeně ručky po červovi, kterého mu do nich Spike vložil, a téměř ve stejnou chvíli už ležel Bubi na zádech se Spikem mezi svýma nohama.
„A já si dám zase tebe.“ Zavrčel. „Ten červ je určitě chutný, ale můj je mnohem lepší.“ Spike si ladně nadzvedl Bubiho zadeček a jedním zkušeným pohybem spojil jejich těla v jedno.
„Páni! Je… tak… velký!“ Vyrážel ze sebe Bubi během žhavých Spikeho přírazů.
Ach jo, teď není čas na fantazírování.
„Bubi, kdepak jsi?“ Celé odpoledne jsem toho malého nešiku hledal, ale zatím bez úspěchu. A hledal jsem dlouho do noci.
„Dobrý ranko, Bille.“ Mám špatný den. Jenom, co otevřu dveře bytu, už zase musím narazit na Toma a jeho spokojený úsměv.
„Dobré…“ vůbec nebylo dobré… chtělo se mi brečet, protože jsem nenašel svého mazlíčka Bubiho.
„A kruci. Vypadáš hrozně.“ Tomův úsměv zvadl a starostlivě si mě začal prohlížet. A ta jeho nečekaná péče přetrhla stavidla. Po tvářích se mi začaly koulet slzy.
„Můj ježeček Bubi zmizel.“
Tom se poškrábal na krku. Hmm… možná jsem zapomněl zavřít balkonový dveře, když jsem odcházel.
Z práce se mi vůbec nechtělo domů. Teď, když tam na mě nikdo nečekal, bylo to tak smutné a deprimující. Chyběl mi Bubi. Doploužil jsem se před dveře své garsonky.
„Vítej doma.“ Tom tam na mě už čekal. „Můžu na chvíli dál?“ Neměl jsem na něj náladu.
„Dneska nedělám večeři.“ Zamumlal jsem.
„Ne, kvůli tomu ne.“ Tom okamžitě zavrtěl odmítavě hlavou a tlačil se za mnou ke mně do bytu. Zmoženě jsem odložil tašku na stůl a otočil se čelem k mému nemožnému sousedovi. Až teď jsem si všiml, že v rukou drží krabičku s dírkami ve víku. „Myslím, že to byla moje chyba, že tvůj ježek utekl.“ Odklopil víko. „Omlouvám se, ale sehnal jsem jen bílýho.“ V krabici se v pilinách spokojeně vrtěl malý, bílý ježeček. Než jsem se nad tím malý tvorečkem stihl rozplývat, pokojem se začalo ozývat podivné šustění.
„Co je to za zvuky?“ Tom se zaposlouchal, a pak jsme oba stočili naše pohledy k tašce, ve které jsem včera přinesl nákup ze Zverimexu. Pomalu jsem k ní došel a opatrně nakouknul dovnitř. A tam, v téměř vyjedeném kelímku od moučných červů, ležel na zádech naprosto přežraný Bubi.
„Tak tady jsi, Bubi. Jsem tak rád, že jsem tě našel.“ Nehledě na zbytky červů jsem vytáhl toho malého uličníka, abych si ho mohl pochovat v dlaních. Od stolu se ozvalo odkašlání.
„A co teď uděláme s tímhle?“ Tom nejistě hleděl na bílého ježečka, kterého mi donesl. S tím jsem si nedělal těžkou hlavu. Prostě jsem dal oba ježečky do Bubiho akvárka.
„Nejsi rád, že máš kamaráda, Bubi? A dávej na Spika pozor, ano?“ S úsměvem jsem sledoval, jak se Spike okamžitě ujal seznamování.
„Hihihi. Máš fakt moc hezkej zadek, Bubi.“
„Prosím, přestaň, Spiku.“
* pokračování příště *
autor: Luki
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Tak tahle povídka nemá chybu vždy mi zvedné náladu dík za ni.
Tak ježčí erotické fantazie jsem teda nečekala. 😀