autor: Emilia
„Dobré ráno, pane Trümpere, jak se dnes cítíte?“ Doktor vstoupil do pokoje s úsměvem a vzal do ruky Billovu kartu.
„Bylo by to lepší, kdybych kvůli vám nemusel vstávat v tuhle hodinu, doktore.“ Ušklíbl se kytarista. Doktor se jen pousmál. Za tu dobu, co tu ležel, si na něj tak nějak všichni zvykli. Především mladé sestřičky byly u vytržení a chodily ho na pokoj kontrolovat častěji, než bylo nutné.
„Myslím, že budete dnes ještě rád, že mě vidíte. Pojedete na rentgen, ale jak já to vidím, předpokládám, že noha bude již zhojená, takže vám s největší pravděpodobností dnes sundáme sádru. Budete víc pohybu schopný.“
„Haleluja.“ Spráskl kytarista ruce. „A co tohle?“ Pozvedl svoje zasádrované zápěstí. Bylo to opravdu nepříjemné. Pod sádrou ho to svědilo a nemohl se poškrábat.
„Uděláme vám taky rentgen, ale bylo zlomené na několik částí. Nemyslím si, že bude zcela zhojené.“ Bill po tomto zjištění protočil oči. Zase taková sláva to nebyla.
„Řím taky nepostavili za den.“ Řekl doktor svoje oblíbené moudro a Bill se ušklíbl. Za tu dobu, co tu ležel, to slyšel už několikrát.
„Tak sestry, která z vás pana Trümpera odveze na rentgen?“ Vykoukl doktor z otevřených dveří a tři sestřičky se postavily do pozoru. Doktor pozvedl obočí a sestry se zachichotaly. „Stačí, když půjde jedna, dámy. Gertrudo, běžte vy.“ Pokynul starší sestře, která se momentálně chystala zakousnout do svého vydatného sendviče. Mladé sestřičky se zklamaně zaškaredily a Gertruda se s lítostí loučila se svojí svačinou. Rozhodně ji nehodlala nechat čekat dlouho. Když vjela o pár minut později do pokoje s vozíkem, Bill se otočil ke dveřím s mírným úšklebkem, který mu ze rtů okamžitě opadl.
„No vždycky to může být horší.“ Zabrblal si pod nos. On a Gertruda neměli zrovna vřelé vztahy.
„Tak mladej, nasedat a nekecat. Ještě bych dnes ráda stihla svačinu. Mám hlad.“ Zaburácela rázně.
„Věřím, že udržovat si takovou figuru dá zabrat.“ Zahýbal obočím a Gertruda ho po této poznámce poněkud necitlivě naložila na vozík. Bill usykl, jak se ozvala jeho žebra.
„Hotová balerína s těmi ladnými pohyby.“ Zabručel.
„Říkal jsi něco?“ Podívala se na něj přísně.
„Vůbec nic.“ Ujistil ji Bill. Nerad by hospitalizací strávil delší dobu, než bylo nutné.
„Ahoj vespolek.“ Tom vletěl do kuchyně jako uragán a nakukoval Irmě přes rameno. Na to, že byla neděle, vstával poměrně brzy. Všichni se podivili jeho extrémně dobré náladě, jakou neměl už delší dobu, ale nikdo to nezmiňoval. Nechtěli to zakřiknout.
„Kde je Aduška?“ Zeptal se Tom.
„Na zahradě a neuždibuj mi to tady. Nachystám ti na talířek.“ Plácla přes ruku Toma Irma a naoko přísně se na něj podívala, když jí ukradl z talíře kousek sýra. Dělala obložené chleby a talíře se sýry, zeleninou, šunkou a různými druhy párečků. Tom nedočkavě přikývl a poprosil si také o ovocný čaj. O chvíli později už si to štrádoval k altánu, kde seděla jeho milovaná chůva s jednou ze svých knížek. Usedl na lavičku a položil vedle sebe tácek se snídaní a čajem. Adelaide měla již rozpitý vlastní šálek čaje a byla dávno po snídani.
„Dobré ráno, Aduško.“ Usmál se na Adelaide Tom a na přivítanou jí lípnul drobnou pusu na tvář.
„Dobré ráno, sluníčko.“ Oplatila mu pozdrav Adelaide. „Co že jsi v neděli tak brzy vzhůru?“ Zeptala se s podivem. Tom si rád dělal v neděli pyžamový den, kdy jen odpočíval, válel se a pobíhal celý den v pyžamu.
„No je přece tak krásný den, tak ho nemůžu polovinu prospat, né? A chci se jít dnes podívat za Billem, včera to nějak nevyšlo, zasekl jsem se celý den s Ericem.“
„To ráda slyším, že jste se zase udobřili. Bill je v pořádku, možná trochu mrzutý po těch včerejších porážkách.“ Usmála se Adelaide a upila ze svého šálku čaje.
„Porážkách? Jak to myslíš?“ Krčil Tom zmateně svůj nos, jako to dělával vždy, když se mračil, jak přemýšlel.
„Byla jsem se za ním podívat, hráli jsme poker.“ Cvrnkla Adelaide Toma do nosu a ten se nestačil divit.
„Tys byla za Billem? A hráli jste karty?“ Tom pořád nemohl zpracovat vyslovenou skutečnost. Bill nebyl příliš sdílný člověk. Trvalo mu příšerně dlouho, než ho nechal alespoň trošku proniknout do svého života, proto se divil, že hrál s Aduškou jen tak karty.
„No, převážně jsem vyhrávala. Tvrdil, že hrát umí, ale nevypadalo to tak.“
„Tys porazila Billa? Dokážu si představit, jak se tvářil.“ Tom se musel pousmát. Kytarista nesnášel, když měl někdo jiný než on sám kontrolu nad situací. Měl rád převahu.
„Jo, dokonce mi řekl, že cituji přesně: fixluju.“ Adelaide se musela začít smát naplno a Tom se k ní přidal.
„Jo, to by na něj sedělo. On nemluví moc vybíravě. Někdy vůbec nerozumím tomu, co mi říká.“ Řekl Tom, když jejich smích ustal. „Děkuju, Aduško. Že jsi ho byla zkontrolovat a strávila s ním nějaký čas.“ Tom věnoval Adelaide pohled plný vděčnosti.
„Oh, není zač, zlatíčko. Kdo je důležitý pro tebe, je důležitý pro mě.“ Mrkla na něj a schválně nezmínila slovo přítel, protože věděla, že Tom nemá rozhodně pouze kamarádské myšlenky. U Billa si nebyla jistá. Bylo těžké odhadovat city toho chlapce. Zase tak dobře ho neznala a on byl příliš nepřístupný. Co však věděla jistě, bylo, že mu na Tomovi záleželo. Nevěděla, v jak velké míře, ale lhostejný mu rozhodně nebyl. Tom se po těchto slovech pustil do snídaně, měl obrovský hlad. Do návštěvních hodin měl ještě čas, a tak se rozhodl po snídani naložit do vany.
Když Tom dorazil do nemocnice a ohlásil se jako návštěva. Zdravotní sestra mu sdělila, že byl Bill převezen na jiné oddělení. Znamenalo to, že již nebyl v kritickém stavu a Toma tahle novinka velmi potěšila. Nemohlo to být dnes lepší. Včera se usmířil s Ericem, uvidí se s tátou a Billův stav se zlepšoval. Co víc si přát? Když Tom dorazil na oddělení, kam byl starší muž převezen, sestra již nemusela ohlašovat návštěvu, Tom mohl vstoupit do pokoje sám. Neprobíhala zde ani přehnaně sterilní opatření jako na jednotce intenzivní péče. Kytarista ležel poklidně na posteli a nehýbal se. Tom se zalekl, ale jak se přibližoval, uvědomil si, že jenom spí. Nikdy ho neviděl jen tak ležet a pokojně oddechovat. Jeho obličej vypadal mnohem nevinněji, ačkoli Tom věděl své o tom, že zrovna Bill měl k neviňátku hodně daleko. Byl to pěkný uličník, ale když mu na rtech chyběl vždy přítomný drzý úšklebek, vypadal jako anděl. Tom si potichu přisunul židli k jeho posteli a jen ho pozoroval. Každou konturu v obličeji, každý rys. Byl velmi hezký a jeho vzezření nekazily ani viditelné jizvy způsobené rvačkami. Tak nějak k němu patřily. Modřiny na obličeji z prožité nehody měly nyní žlutou vybledlou barvu, hezky se hojily. Zastavil se pohledem na jeho rtech. Těch rtech, ze kterých se vždy linuly neslušné a drzé narážky… Těch rtech, které uměly tak krásně líbat. Při té představě se zachvěl.
„Jestli se na mě chceš vrhnout, je to mnohem větší zábava, když jsem vzhůru.“ Promluvil rozespale kytarista a teprve poté otevřel oči. Přichytil Toma při tom, jak nepokrytě zíral na jeho rty. Ani si neuvědomil, že jak Billa pozoroval, přiblížil se k němu obličejem blíž. Jako by byl tažen neviditelným provázkem. Tom sebou šokovaně trhl, uhnul pohledem a do tváří se mu začala nalévat červeň.
„Vyděsil jsi mě, ty šílenče! A nechtěl jsem se na tebe vrhnout! Jak dlouho už jsi vzhůru?“ Tom se snažil zamaskovat rozpaky.
„Chvíli. Ne? To je škoda.“ Kytarista se evidentně dobře bavil a opatrně se snažil posadit. Usykl, když se ozvala jeho žebra. Bylo to mnohem lepší než na začátku, ale rozhodně potřebovala ke zhojení ještě nějaký čas, jak ho upozorňoval doktor.
„Pomůžu ti.“ Vstal pohotově Tom a nabídl kytaristovi pomocnou ruku.
„Zvládnu to.“ Odstrčil Bill jeho ruku pryč. „Nejsem žádnej invalida. A jestli se mě chceš dotýkat, stačí se zeptat. Vím o pár místech na svém těle, které by to docela ocenily.“ Mrkl na něj Bill a Tom zčervenal ještě víc.
„Panebože! Fajn, posaď se sám.“ Vyplázl Tom na Billa uraženě jazyk a radši si sednul zpátky na židli. „Takže se cítíš líp?“ Snažil se převést konverzaci jinam.
„Ne tak dobře, jako kdyby byly tvé ruce na mých citlivých místech, ale jo, jde to.“ Škádlil Toma dál.
„To můžu hned napravit.“ Zamrkal na něj Tom, přiblížil se a položil mu dlaň na hrudník v místě, kde se nacházelo jeho srdce. Cítil obvazy, pod kterými měl stále se hojící rány po operaci plíce. Na okamžik si hleděli do očí a Tomovi se zadrhl dech. Byl to velmi intimní moment, ačkoli to původně nezamýšlel. S podivem jako první odvrátil pohled Bill, i když to nikdy nedělal. Většinou Toma uvedl do rozpaků natolik, že to byl on, kdo musel přerušit oční kontakt. Ale Tomovo počínání ho nyní zarazilo.
„Měl jsem na mysli svoji nejlepší část.“ Ušklíbl se Bill a odlehčil tak daný moment. Tom ještě chvíli spočíval rukou na jeho hrudi a poté ji nechal sklouznout.
„Pro mě tohle je tvá nejlepší část.“ Řekl Tom bez špetky humoru v hlase.
„Aww, pořád tak sentimentální, panenko.“ Zakroutil hlavou Bill, ale přes rty mu přeběhl drobný úsměv.
„A ty stále tak perverzní, všechno při starém.“ Zašklebil se nyní Tom a kytarista se prsty dotkl jeho čela.
„Co to děláš?“ Zamrkal Tom udiveně a opřel se do toho doteku.
„Kontroluju, jestli ti na čele nerostou růžky.“
„To teda rozhodně ne, já jsem na rozdíl od tebe úplný anděl. A kdyby jo, tak by to byla jen tvoje vina.“ Konstatoval důležitě Tom a roztomile u toho krčil nos. „A můžeš mi už konečně říct, jak ti je? Upřímně?“
„Je mi kurva fantasticky, panenko. Sundali mi dnes tu zasranou sádru, tak už mě všude nemusí převážet jako kripla. Druhé kolo s Mastiffem bych nerad opakoval.“ Zaprskal Bill při vzpomínce na buclatou zdravotní sestru. Tom se zachichotal.
„Cože?“
„No, ta stará ženská. Je tak tlustá, že nemá žádnej ostrej úhel. Vezla mě kvůli tý sádře a normálně mě tam nechala. Prej jsem jí přerušil svačinu, chápeš to?“ Lamentoval starší muž a rozhazoval u toho rukama. Tom se smál, až ho bolelo břicho.
„Ona tě tam nechala?“
„No jo, zaparkovala mě tam před dveřma, jak nějakej kus vraku, a řekla, že se jde najíst. Když mi to sundali, přišla pro mě jiná sestra, ale já chtěl jít stejně zpátky po svejch.“
„Ten sendvič asi vypadal lákavěji než ty.“ Poškádlil Tom na oplátku kytaristu.
„Prosím tě, ta ani neví, jak vypadám. Je slepá jak patrona, jde jenom po čuchu. Několikrát se mnou po cestě nabourala, málem mi tu nohu zpřerážela ještě jednou.“ Zabručel kytarista. Toma přešel záchvat smíchu, ale stále mu na rtech hrál úsměv.
„Co?“ Zeptal se Tom, když ho Bill beze slov delší dobu pozoroval. Díval se na tu dokonalou nevinnost před sebou. Jak Tomovy oči jiskřily, když se smál. Jeho úsměv byl hřejivý a rozpuštěné blond dredy, které mu rámovaly obličej, vypadaly jako svatozář. Byl to anděl v lidské podobě. Kytarista k němu natáhl svoji zdravou ruku, přitáhl si ho za týl k sobě a políbil ho. Tom vykulil oči a začal se mu kroutit žaludek. Nesnášel ten pocit, přidávalo mu to na nervozitě. Plíce se mu stahovaly a měl pocit, že nemůže dýchat. Připadal si dezorientovaný a všechno, co mohl vnímat, byl Bill a jeho rty na těch svých. Po chvíli se tomu poddal a jemně přivřel oči. Líbali se jemně a pomalu. Tomovy řasy se na přivřených víčkách lehce třepotaly jako motýlí křídla.
„Jsi tak krásný.“ Vydechl mu Bill na rty. Tomovi se zatočila hlava. Kytarista jej vždycky zlobil, laškoval s ním a provokoval, ale nikdy mu něco takového neřekl.
„Neříkej mi takové věci.“ Zamumlal Tom roztřeseně.
„Proč?“ Zašeptal kytarista chraplavě.
„Protože pak nemůžu dýchat.“ Dostal ze sebe udýchaně Tom. Měl pocit, jako by právě uběhl maraton a nemohl popadnout dech.
„Tak já budu dýchat za tebe.“ A s těmito slovy Bill znovu zrušil mezeru mezi nimi.
Z gramofonu se linula pomalá smyslná melodie písně Scarlet Blue. Do místnosti vnikalo světlo pouze malými skulinkami, neboť okna byla zahalena těžkými karmínovými závěsy. Ve vzduchu se vznášel kouř ze zapálené cigarety. Konstantine seděla v růžovém saténovém županu na starožitném divanu se skleničkou whisky v ruce. Byla nenalíčená a nepřirozeně bledá. V noci si musela vzít prášky na spaní, aby dopřála tělu aspoň nějaký odpočinek. Trpěla poslední dobou často bolestmi hlavy. Rozhodla se proto začít ráno se sklenkou alkoholu. Úžasně to otupovalo bolest. Jemně si pobrukovala do rytmu písně a potáhla si z cigarety. Kouř dopadal i na drahý béžový koberec, s čímž si ale vůbec nelámala hlavu. Stejně se jí nelíbil, měla by si koupit nový. Vrávoravě vstala a kroutila boky do rytmu písně. Připadala si lehce, jako rusalka. Začala se otáčet dokola, přičemž zakopla a sklenka whisky jí upadla na zem. Zlatavá tekutina se okamžitě vpila do koberce a vytvořila tak skvrnu. Konstantine se zasmála, zamířila ke svému mini baru a nalila si novou. Najednou se začala šíleně smát, až se skoro zadusila. Chtěla být veselá, mít radost ze života. Byla na vrcholu své kariéry, v nejlepších letech. Měla vše, co si mohla přát a taky krásného syna.
Ach Tom. Položila sklenku a vydala se do Tomova pokoje. Když vylezla z toho svého, naplno ji oslnilo denní světlo a měla rozmazané vidění. Musela přivřít oči. Přišla na ni mírná závrať, a tak se po cestě zachytila zábradlí schodiště. Neuvědomovala si, že by toho tolik vypila. Tomův pokoj zel prázdnotou. Již brzy po snídani vyrazil za Billem, což Konstantine samozřejmě nemohla vědět. Zavřela za sebou dveře a rozhlížela se kolem. Prstem přejela po řadě knih, které měl Tom úhledně srovnané ve své menší knihovničce. Tak rád četl. Musela se usmát. Žuchla sebou do jeho postele a přičichla si k polštáři. Ach, její sladké dítě. Její malý chlapeček. Úzkostí se jí stáhl hrudník a začala srdceryvně vzlykat. Tolik se bála, že ji opustí, že jí ho Franz sebere. Dost na tom, že odešel on sám. Nemohl ji o všechno obrat. Nesměla to dovolit. Neměla nic, když sem poprvé přišla. Nikoho tu neznala, byla mladá a nezkušená, jako laňka mezi divokými vlky. Ale oni ji neroztrhali, ne. Donutila je klečet jí u nohou. Celé své postavení si vybudovala sama. Jménu Kaulitz dala značnou prestiž ve vysokých společenských kruzích. A ten ničema Franz jí to nezkazí! Nemohla mu dovolit zničit to, co budovala celé roky, celý život. Dělala to přece pro ně, pro svoji rodinu. A tohle byl vděk? Mohl odejít za mladší, ať si táhne. Ale Toma jí nevezme. To mu nikdy nedovolí!
Usnula v Tomových peřinách vyčerpáním a do značné míry tomu přidal i alkohol. Našla ji až o dvě hodiny později Delma, která se chystala v pokoji uklízet. Nevěděla, co si počít, nechtěla být drzá, a tak raději zavolala Adelaide. Té se nad tím pohledem chtělo brečet. Ještěže tu nebyl Tom. Kdyby Konstantine takhle viděl, neunesl by to. Adelaide Delmě pokynula, aby odešla a mlčela o tom jako hrob. Poté, co služebná opustila pokoj, se ke Konstantine přiblížila a zatřásla jí ramenem. Jemně, ale tak, aby ji to probudilo.
„Paní vzbuďte se.“ Promluvila na ni odměřeně. Nakrčila nos. V pokoji se vzduchem linul alkoholový odér. Konstantine rozespale zamručela a otevřela oči. Světlo v místnosti nebylo na její bolest hlavy nejlepší. Po krátkém spánku se cítila ještě malátnější než předtím.
„Co chcete, odejděte.“ Zasyčela na Konstantine.
„Vy musíte odejít. A to hned. Jste v Tomově pokoji a až se vrátí a uvidí vás tu takhle, tak rozhodně nebude nadšený.“ Odsekla Adelaide Konstantine stejně nepříjemně, jako mluvila ona na ni.
„Tom!“ Vyhrkla Konstantine a snažila se rychle posadit.
„Pojďte, pomůžu vám.“ Adelaide chtěla Konstantine pomoct vstát, ale ta ji odstrčila.
„Nesahejte na mě.“
„Jak chcete.“ Zvedla ruce v kapitulaci Adelaide. Věděla, že to je její zaměstnavatelka a nemohla si dovolit být na paní domu drzá, ale tohle bylo už příliš. Jediné, o co se starala, bylo, aby tím neutrpěl Tom. Někdo musel, když to zanedbávala jeho vlastní matka, která se radši utápěla v sebelítosti. Konstantine se motala, jak mířila do koupelny. Adelaide poručila Delmě, aby Tomovi vyměnila povlečení, pořádně vyvětrala a uklidila pokoj Konstantine. Poté šla do kuchyně a pokynula Irmě, aby uvařila silný slepičí vývar a sama se pustila do přípravy vyprošťováku po Konstantinině bujarém popíjení. Nechtěla si představovat, jaké katastrofální následky by to mohlo mít, kdyby takhle Konstantine pokračovala pořád dál.
Chtěla bych pro pobavení podotknout, že příhoda, kterou prožil Bill v nemocnici s hladovou sestrou, se skutečně stala, a to právě mně samotné 😀
autor: Emilia
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Jůůů, já tak miluju ty chvilky, když jsou spolu kluci sami. i když třeba jen Bill Toma zlobí. Ale dneska to zakončili tak krásně 🙂
Zato s Konstantine to jde čím dál více z kopce…
Jú oni jsou tak zlaty.
Hladová sestra je děsivá představa, ještěže zpětně se to hodí jako vtipná vsuvka do příběhu. 😀
Billovi se dost obrousily hrany, snad Tomovi opravdu neublíží.
Ale blíží se chvíle, kdy ho propustí z nemocnice a on se bude muset vrátit mezi vlky. Jsem zvědavá, co tam zatím jeho kumpáni vyšpekulovali.
Díky, těším se na pokračování.
Už se těším na další díl :3