autor: Estricnina
Bill se usmál, jeho perfektní dvě řady zubů se zatřpytily v předstíraném veselí nad Cliffordovým nepovedeným vtipem. Všichni kolem něj se upřímně rozesmáli, ale Billovi to nepřišlo zábavné ani v nejmenším. Možná by přišlo, kdyby si dal další sklenici perfektně vhodného kořeněného vína (protože s moka kávou to vzdal už před dlouhou dobou), ale rozhodně ne až tak vtipné.
Gustav se srdečně zasmál, zatímco si přiťuknul s učitelkou umění z centra, potřásl svou santovskou čapkou a zakřičel ´Ho, Ho, Ho! Vy tři, pojďte se posadit Santovi na klín!´. Bill nad svým opilým kamarádem pobaveně pozvedl obočí, jak se tři mladé dívky, které Bill jen sotva znal, vydaly přes celou místnost, aby se lísaly k bubeníkovi.
Alespoň někdo byl šťastný. A podle toho, jak to vypadalo, ten někdo si později užije i trochu té akce.
Naklonil se na křesle kupředu, loktem se zapřel o stehno a položil si hlavu do dlaně. Seděl sklíčeně jako tělo bez duše, v tom byl dobrý. Nebylo to dlouho poté, co Dan a Ingrid shodili Clifforda na vánoční stromek, kdy byl Billův rozhled blokován dvěma štíhlými stehny v legínách. Vzhlédl vzhůru po překážejících nohách a našel tam Felicii s rukama splácnutýma před sebou, jak se na něj sklesle usmívá.
„Ahoj, Bille,“ řekla dostatečně hlasitě na to, aby byla slyšet přes hluk ostatních.
„Ahoj.“ Unaveně jí vrátil úsměv, tentokrát ho myslel upřímně. Nabídla mu ruku a on ji přijal, postavil se a zvědavě na ni shlížel.
Vedla ho za ruku do další místnosti, prostorného pokoje s hořícím krbem a ozdobenými okny, naplněného spíše zdrženlivějšími hosty. Hrály tam hřejivé vánoční balady, jen sotva rušené vysoce energickým davem v obývacím pokoji, a Bill sám sebe najednou našel daleko více v klidu. Obvykle se večírků účastnil rád, ale dnešek prostě nebyl jedním z těch dní.
Felicia se otočila, uklonila se a natáhla k němu i druhou ruku. „Smím prosit o tanec?“
Bill se usmál a odložil sklenici vína na nejbližší stůl, než pokročil kupředu a chytil ji kolem pasu, zatímco mu položila ruku na rameno. „Protože s tebou soucítím,“ vysvětlil, když našel pomalé tempo, ve kterém se pohybovali místností. Usmála se na něj mnohem vroucněji a stiskla najednou jak jeho rameno, tak i jeho ruku ve své.
„Doufám, že na mě nejsi pořád naštvaný,“ řekla plaše, a Bill zavrtěl hlavou.
„Ne. Nic z toho nebyla tvoje chyba. To jsou moje trable. Jen prostě nerad přiznávám, když nemám věci pod kontrolou,“ přiznal upřímně, protože cítil, že jí to dluží.
„Bill Trümper, šílený milovník vymykající se kontrole; líbí se mi to.“ Felicia se zahihňala a Bill si odfrkl, než s ní zatočil kolem dokola. Když ji znovu chytil za pas, odcvrnkla uvolněný dred z jeho culíku, než ho znovu chytila za ruku.
Bill našpulil rty. „Dokonce i talentovaní géniové mají své chvíle.“
„Občas i géniové potřebují kopnutí do hlavy,“ řekla Felicia, Bill vyzývavě vyprskl.
„Moc rád bych viděl, jak se mi pokoušíš dosáhnout na hlavu, ó skřítku.“
„Jednoho dne, až budeš spát, nepokoušej mě.“
„Prázdné výhružky.“ Felicia se na místě zastavila a lehce jej kopla do holeně, až Bill zasyčel.
Pokračovali v tanci, dokonce i když se změnila píseň, šumění rozhovorů v místnosti naplňovalo jejich uši společně s hudbou.
„Poslouchej, to co jsem řekl, však víš, o Tomovi a…“
„Bille,“ zabručela Felicia, znovu se zastavila a podívala se na něj. „Ať už je to cokoliv, nedělám si starosti. Kromě toho, v žádném případě s tebou nebudu soupeřit o něčí srdce – už nikdy znovu.“ Uchechtla se a potřásla hlavou, a Bill měl tu slušnost nad tou připomínkou lehce zčervenat.
Alfons, před nějakým časem, byl vším, o čem Felicia dokázala mluvit. Otevřeně bisexuální Alfons, kvůli kterému Felicia celé měsíce úzkostlivě vyšilovala, utrácela hromadu peněz za nové oblečení a obalovala se vrstvami make-upu s nadějí, že si jí všimne. Bylo to samozřejmě zbytečné, celá její námaha byla ignorována, jen aby muže jejího zájmu během několika dní uchvátil její stejně, pokud ne více hezký kamarád.
„Já jsem tak podělaný kámoš,“ truchlil Bill a přitáhl si ji do objetí. Ačkoliv ji to nejdříve trochu překvapilo, objala jej nazpět, ale nedokázala potlačit výbuch chichotání, když popotáhl.
„Bille, ty jsi taková herečka.“
„A ty jsi mrcha,“ pokrčil rameny a promnul si tvář, jakmile se z objetí odtáhl. „Ale já tě mám rád.“
Felicia se usmála a škádlivě jej píchla prstem do ramene. „Škoda, že máš rád ptáky skoro tak stejně moc jako já; byli bychom docela dobrý pár, Billy. Říká se, že přátelé jsou lepší milenci.“
Bill se rozesmál a přitiskl jí své rty k čelu. Popravdě něco takového nikdy dříve neslyšel, ale dokázal si představit, že to tak opravdu je. Pokud jste s někým nejprve přátelé, víte, jak je přijmout, tolerovat a chápat na duševní a emocionální úrovni dřív, než se do té rovnice přidá chtíč. Bylo možné, že tento druh vztahu nakonec fungoval lépe, a žaludek se mu nedobrovolně stáhl, jak nad tím dumal.
O mnoho minut tance a klábosení později byl Bill přerušen ostrým poklepáním na rameno. Alfons se na ně jasně usmál a Bill poslal Felicii omluvný úsměv. „Žádné obavy,“ řekla a ustoupila o krok vzad. „Myslím, že si půjdu dát poslední sklenici vína s Gustavem, než zamířím domů. Stejně to vypadá, že tahle sešlost už se chýlí ke konci.“ Upravila si svou červenou sukni a šťouchla do Billa ramenem, než se vydala do hlavní místnosti. Po cestě mávla na Alfonse a Billovi zašeptala v angličtině ´Hodně štěstí´, než zmizela.
Bill se usmál; on byl jediný, kdo by tomu pravděpodobně rozuměl.
Nakonec následoval svého přítele na zadní verandu a pozoroval, jak Alfons nezvykle vyprázdnil najednou celou sklenici vína. Bill si promnul paže a zatahal za tenký materiál trička, které měl na sobě. Bylo chladno, ale Bill si přál, aby sněžilo.
Alfons se na něj pomalu a líně usmál a Bill ostražitě pozvedl obočí. „Co se děje, Ali?“
„Vydrž,“ bylo vše, co Alfons řekl, natáhl se pro mladšího muže před sebou a přitáhl si jej k sobě. Šťouchl do Billovy brady a přitiskl k sobě jejich rty, líbal ho stejně tak líně, jako se na něj předtím usmíval. Bill se zhluboka nadechl nosem, ale vychutnával si to teplo, navzdory jeho neustále se ozývajícímu svědomí. Jakmile se Alfons odtáhl, jeho úsměv zeslábl. „Měli bychom si dát pauzu.“
Bill na něj bezvýrazně zíral, zjevně zaujat obrysy Alfonsovy tváře, zvýrazněnými světlem vycházejícím z okna pár kroků za jeho přítelem. Po dlouhé chvíli zamrkal a okamžitě přimhouřil oči. „Co prosím?“
„Jo, jako možná, přestat se vzájemně vídat. Vrátit se k sobě za pár měsíců nebo tak něco, ale prostě si dát přestávku. Dát si čas od sebe, víš.“
Bill vydal nějaký zvuk v zadní části krku, stále nevěřil tomu, co to slyšel.
Dal Tomovi facku na základě toho, že byl s někým v oficiálním vztahu. S někým, kdo je jen o pár dní později připraven dát mu kopačky.
„To nemyslíš vážně, že ne? Nejdřív se na mě naštveš, a teď mi jen tak říkáš, že bychom si měli dát pauzu?“
„Hej, nebuď tak defenzivní. Myslel jsem, že jsem byl ohledně toho celkem milý. Budeme mít šanci vídat jiné lidi a dýchat.“
Bill dopáleně zaskřípal zuby. „Opravdu hezké.“
„Jistě. Přemýšlel jsem o tom, na co ses mě to minule zeptal, a odpověď je ne. Ne teď. Láska je pro starší, kluku, a já myslím, že máš hlavu někde v oblacích. To je všechno.“
„Alfonsi…“ Bill polkl, a najednou se na dně jeho žaludku usadila osamělost a odmítnutí, bojující s hněvem, který jim nebyl příliš dobrým soupeřem. „Já vím, že se ne pokaždé na všem shodneme, ale tohle je… no, tohle je ta nejkrutější věc, jakou jsi kdy udělal. Víš,“ vydechl a znovu si promnul paže, aby uklidnil mírný třes. „Můžeš to tady ukončit, jít vídat další lidi, je mi to opravdu jedno, když ty si myslíš, že je to dobrý nápad,“ odmlčel se a Alfonsovi se rozzářily oči, zřejmě s jistotou, že Bill bude s jeho nabídkou souhlasit.
„Je to skvělý nápad. Pročistit si hlavu a tak, a-„
Místo toho se Bill sarkasticky usmál a mírně potřásl hlavou. „Opravdu jsem se snažil, aby to mezi námi fungovalo, Ale nemyslím si, že bychom měli tolik problémů, nebo nějaké skutečné potíže, aby nám to zabránilo v pokročení kupředu. Tyhle poslední dny mi ukázaly tvou další stránku.“ Bill pokrčil rameny a povzdechl si s předstíranou spokojeností, s lesknoucíma se očima se obrátil na muže, o kterém sám sebe přesvědčil, že si ho zasloužil. „Můžeš jít a ukončit to, jsem s tím v pohodě. Předpokládám, že se budeš chtít za pár měsíců vrátit, navázat přesně tam, kde jsme skončili, ale čeká tě nepříjemné probuzení – já už budu dávno někde dál, a ty budeš tak zdrcený.“
Alfons pootevřel ústa, ale Bill se už vydal ke dveřím a vešel dovnitř.
„Bille, počkej chvíli,“ řekl Alfons konečně, popadl jej za paži a přitáhl si jej zpátky k sobě. Přisunul jejich tváře k sobě, ale Bill se z toho sevření vykroutil s tlumeným výkřikem.
„K čertu, Alfonsi!“ Okamžitě zvedl koleno a zacílil do Alfonsova rozkroku a následně mu dupnul chodidlem na nohu. Nasál vzduch mezi zuby a znechuceně nakrčil obočí, zatímco Alfons zasyčel a úpěl. „A to jsem si na chvíli začínal myslet, že já jsem tady okolo ten největší ubožák.“
Bill za sebou hlasitě prásknul dveřmi, zamířil rovnou do přední části domu a ven ze vstupních dveří. Nechystal se kvůli tomuhle brečet.
Alespoň ne, dokud se nevrátí domů a nevklouzne do své vlídné a laskavé postele.
Nejlepší přítel – jsi můj nejlepší přítel.
Nedokázal si ani představit, že by se otevřel Felicii nebo Gustavovi tak, jako se otevřel TD. Jaká ironie; člověku, kterého vůbec neznal. Věděl, že by měl být trochu znepokojen tím, jak jeho kamarád bez tváře tak bezvýhradně připustil, jak moc si Billa považuje jako důvěrníka, ale nebyl tím ani v nejmenším vyvedený z míry. Začínal mít ty samé pocity, a to jej namísto toho znepokojovalo.
TD mu byl tak známý, a přitom tak mimo jeho dosah – míč byl nyní na jeho straně hřiště a TD mu dával šanci ho zasáhnout, minout nebo zachytit. Cítil se spíš, jako by raději prostrčil hlavu tenisovou raketou, ale jelikož to nebyla jedna z možností, vydechl, vytáhl svůj laptop a začal psát.
Kytarista, hudebník. Mám to ale štěstí, že jsem narazil na dalšího z těchhle
. Bill se krátce zamyslel nad svým kamarádem, což nebylo nic nového, ale s novými detaily v mysli se pokoušel vytvořit jasnější představu. V Berlíně bylo spousta muzikantů, ale on se pokoušel představit si jednoho z těch moderních mladých, s kytarou v ruce a stále zvědavou tváří, a s ústy, která vytvářela méně než vtipný komentář, který by přesto někomu přivodil smích, a to navzdory nedostatku vtipu nebo úrovně.
Bill se zamračil. To zní tak zatraceně moc jako Tom.
Cynicky si odfrkl a položil píšící prsty po obou stranách stolu. Samozřejmě, že ne. Tom, anonymní kamarád a filozofické diskuze po emailu? No, možná ne filozofické, to si toho připisoval na účet až příliš, ale rozhodně to chtělo trochu více koncentrace a trochu více zamyšlení, ke strávení každodenním mluvením o všem, co nebyl samotný fyzický svět.
A bylo to tam zase; Bill Toma podceňoval na základě ničeho.
Povzdechl si a vyťukal rychlý návrh, ale než mohl stisknout tlačítko odeslat, práskl víkem laptopu dolů. Přejel si zuby přes rty a rozběhl se do kuchyně, hluboce dýchal, zatímco si připravoval kafe.
Možná se prostě jen potřeboval dostat pryč.
Bill spolknul emoce; upřednostňoval lhostejnost tak dlouho, jak jen to dokázal zvládnout, zatímco zamířil do svého pokoje a otevřel dveře svého šatníku. Serval trička a mikiny z věšáků a každou věc prostudoval, než se rozhodl ji odhodit buď na zem, nebo na postel. Když se jeho prsty omotaly kolem nejstaršího trička, které měl stále ve svém šatníku, jeho pohyby se drasticky zpomalily. Něžně ho zvedl a přejel rukou přes malý tištěný trojúhelník, který byl stále v centru trička. Pořád bylo jeho oblíbené a vždycky mu přineslo určitý druh útěchy, když se cítil nesprávně. Rty se mu roztřásly a on si ze sebe stáhl rolák, který měl na sobě pro tu sešlost, a okamžitě si na sebe natáhl tričko Pink Floyd. Tentokrát se nechystal začít vybalovat.
Zatahal za šuplíky, aby vytáhl spodní prádlo a ponožky, malé kusy oděvu létaly přes jeho rameno a více méně dopadly na své místo na posteli. Ozvalo se hlasité bouchnutí, když zasunul spodní šuplík zpátky na své místo, a on se sklonil, dokud nenašel to, co shodil. Vytáhl mobil ze spodní části šatníku a přitáhl si k sobě poskládanou cestovní tašku, která pád mobilu zbrzdila.
Odhodil tašku stranou a přejel prsty přes mobil, než ho odemkl.
Tom: Bille, promluvme si.
Tom: Bille, omlouvám se. Měli bychom si promluvit.
Tom: Nic to neznamenalo.
Seznam pokračoval, ale každá zpráva odrážela tu předchozí.
Nic to neznamenalo, řekl. Bill si vzal chvilku, aby si mentálně jednu vrazil, a uvažoval, proč si k čertu tam moc zasloužil být sám. Překonal ty odporné myšlenky a stiskl prstem tlačítko volat.
Čekal bez dechu, zatímco jeho uši naplňovalo zvonění.
Když Bill vydechl, spolu se vzduchem z něj vyšel i vzlyk.
Georg odjel a Tom se vydal těžkými kroky ke své bytovce, přičemž si všiml jejích oprýskaných a posprejovaných stěn. Mohl by se kvůli tomu cítit mizerněji, ale neměl k tomu tu správnou energii ani motiv, ne dnes večer. Udělal něco dobrého, a přestože to bylo bolestné nechat to jít, měl pocit, jako by to byla ta jediná správná cesta, jak se s tím vypořádat. Sdílejte bohatství, sdílejte trochu míru.
Procházel si v hlavě vše, co se právě dělo, a věřil, že se nemohl nacházet v lepší pozici. Měl speciální (a jak Tom věřil neformální) nadcházející setkání se zaměstnanci Sterne Music na dvacátého osmého, měl dost peněz, aby byl dobře zajištěn nejméně na pět let, a byl nyní svobodný muž se spoustou volného času k prohánění dívek.
Ale neměl pocit, jako by to stačilo, a to nenáviděl.
Stál v hale bytového domu a čekal na příjezd výtahu, když se mu rozezvonil telefon s příchozím hovorem. Trhnul sebou trochu zaskočeně a vylovil ho z kapsy. Aniž by viděl jméno, bezmyšlenkovitě hovor zvedl.
Tom telefon překvapením málem pustil, ale okamžitě si ho přitiskl zpátky k uchu. Nečekal, že se mu dostane odpovědi v podobě naříkání, a jeho mysl se rychle vzpamatovala, jak se pokoušel ty tiché vzlyky rozeznat.
„Bille?“
Bill škytl a popotáhl, rukávem si přitom otřel nos. Na okamžik nemyslel příliš racionálně a nevzal v úvahu, že Tom nemohl vidět jeho přikývnutí, zatímco si otíral slzy, a tak neodpověděl. Chtěl pouze slyšet kamarádův hlas, pokud mohly omluvy přijít později.
Výtah zacinkal a dorazil do přízemí, ale Tom zůstal stát na místě. „Bille, jsi v pořádku?“ Hloupá otázka, hloupá, hloupá otázka. „Ah-ehm, jsi dost v pořádku na to, abys mi odpověděl?“ Zeptal se znepokojeně, bál se, že je to vážné, a zatraceně moc doufal, aby nebylo.
Bill znovu škytl, ale zároveň si přitom odkašlal. „Jo. A-asi jo,“ řekl tiše, ale po jeho posledním slovu, aniž by to Tom věděl, se mu rty nekontrolovatelně roztřásly. Kousl se do jazyka, protože věděl, že pokud chtěl, aby Tom dál mluvil (raději, než aby mu to položil, o čemž si byl jistý, že se na to určitě chystal) musel říct něco solidního.
„TomeomlouvámseaAlfonsmidalkopačkyacítímsemizerněalhaljsemkdyžjsemřeklžebychomnemělibýtpřátelé.“
Brilantní. Stručné a jasné, přesně jak to chtěl.
Tom z toho zachytil jen útržky, ale byl si jistý, že to byly ty nejpodstatnější útržky. Soucitně se usmál, jak zacouval zpátky ke dveřím a s náhlou předtuchou vyklouzl ven.
„No, jsem rád, že už je to vyřešeno,“ poškádlil jej. „Rozhodně stálo za to, že jsem dával pozor v univerzitních hodinách Hatmatilky.“
Bill popotáhl, když se mu ke koutkům úst připlížil úsměv, ne že by to Tom snad věděl. „M-můžu tě o n-něco p-požádat?“
„Cokoliv,“ slíbil Tom, nyní mnohem uvolněnější, zatímco vyhlížel v dlouhé ulici nějaký taxík.
„Mohl bys přijít, jen, abys tady byl nebo tak něco…?“ Bill nervózně polkl, jeho hlas byl slabý a nestálý. Nemohl vědět, že Tom měl v úmyslu právě to a nic jiného.
„Možná. Kde jsi?“
Bill vyhrkl adresu, jen aby ji prapodivně uslyšel v zápětí zopakovanou Tomovým hlasem. S obavami si žvýkal vnitřek tváře, ale vše bylo odehnáno tím nejjemnějším zasmáním na druhém konci.
„Řidič taxíku říká, že tam budu za méně než deset minut.“
Billovi se znovu zaplnily oči slzami a popotáhl, zatímco mu poskočilo srdce. Ačkoliv, místo toho, aby něco řekl, tiše poslouchal, jak Tom tiše mumlá o čemkoliv a všem, co se netýkalo přeceňovaného fyzického světa.
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Jaaaaaaj. Uz sa to bliiizi. Som zvedava jtoremu to docvakne skor. Ale ked Tom dorazi k Billovi, tak to tricko by mu mohlo nieco napovedat.
Tesim tesim na dalsi diel.
Po dnesnom hroznom dni v praci mi toto urobilo radost. Dakujem.
Konečně da Alfons Billovi klid a ty dva se snad dají do hromady.
♥♥♥prekrásny diel ♥♥♥ vznášam sa, po 13tich dieloch kedy som bola ako na ihlách, sa konečne tí trkvasi stretnú a dúfam že to poriadne rozbalia. Alfons je konečne mimo hru♥.Uff neviem ako vydržím nadchádzajúci týždeň, ale asi budem budúci komentár písať bez nechtov :)) ďakujem za krásny diel
Ne, nemuzou byt tak blby aby se NIC nestalo! Musi ho prece poznat! To uz je tak na hrane! Budu tu duhu brat jako dobry znameni o.k? 😂
Jůůů, já se tak strašně moc těším, co nám přinese další díl! Každý díl jsem jako na jehlách, protože jsem zvědavá, co nového se dozvíme, či co se stane a kdy si kluci poznají! Moc se těším na další pokračování!!! ♥
Moc děkuji za překlad ♥