Connect With The Devil 32.

Minuta za minutou, hodina za hodinou, den za dnem… čas ubíhal, ale jemu připadalo jako by se zastavil. Každý den se pro něj stal na chlup stejným. Připadal si jako uzavřený ve vězení, ve schránce, ze které nebylo úniku. A on na ni zevnitř bušil, křičel, snažil se dostat všemožně ven, ale nikdo si ničeho nepovšiml. Navenek se jeho schránka zdála být neporušenou a nevymykající se obvyklému standardu. Chodil do školy, bavil se se svými kamarády, hrál florbal, proháněl děvčata. Ale jako by to za něj všechno dělal někdo jiný a on mohl jen pozorovat, jak se jeho život ubírá směrem, který nemohl ovlivnit. Hřích, který někdy lstivě pootevřel dveře a tou škvírou ho lákal, aby sledoval jeho svůdný tanec, se mu vždy podařilo přemoct a zase ty dveře přibouchnout zpátky. Zamknul na pět západů a klíč odhodil. Nikdy neochutnal byť jen kapičku šťávy z hříšného zakázaného ovoce. Proto se mu dařilo držet svého vnitřního démona, jak jej nazýval, na uzdě. Ale to nepatrné otření motýlích křídel, pohlazení peříčka, ten dotyk, který se téměř nestal… téměř… všechno zničil. Nechal si do uší našeptat od zrádného hada a utrhl ze stromu poznání jablko. Toto poznání jej ovšem neosvítilo… neukojený, neutichající chtíč mu zanechal na duši hluboké šrámy a donutil ho tak čelit svému démonovi v plné síle tváří v tvář. Snažil se žít svůj starý život tak jako doteď, ale kdo jednou ochutnal zakázané ovoce, chtěl víc. To, co okusil, byl slabý odvar na rozdíl od toho, jak mělo vyzrálé ovoce intenzivní chuť, když se do něj někdo opravdu zakousnul. Teď už nebylo cesty zpět.

Chlapec s karamelovými vlasy a očima modrýma jako oceán nejistě přešlapoval před klubem, ze kterého se linula hlasitá hudba. Vyhazovač hlídající vstup si ho měřil podezíravým pohledem.

„Tak chystáš se dovnitř, nebo ne?“ Otázal se ho a vytrhl tak chlapce z rozporuplného rozhovoru, zda vstoupit do klubu, který v duchu vedl sám se sebou.

„Jasně.“ Pročistil si krk a odpověděl. Snažil se, aby to znělo naprosto ledabyle, jako by podobné kluby navštěvoval běžně.

„Občanku.“ Nastavil ruku bodyguard a Ben pozvedl obočí. Sáhl do zadní kapsy pro peněženku a s frajerským povýšeným úsměvem ji vyhazovači ukázal. Ten chvíli zkoumavě prohlížel, zdali není falešná, a když zjistil, že je vše v pořádku, ustoupil Benovi stranou. Nemohl couvnout, i kdyby chtěl, protože se za ním linuli nově příchozí, a tak byl nucen pokračovat dlouhou chodbou až do samotného středu dění. Klub byl vevnitř přímo velkolepý. Po jeho levé straně se táhl osvícený bar, ve středu byl vyvýšený taneční parket, jehož osvícení reagovalo na kroky tančících lidí. Nad ním se dokola zatáčel balkón se zábradlím. Všude okolo byla spousta lidí. Mužů konkrétně. Byl to jeden z největších gay barů ve městě a taky dostatečně vzdálený od Benova domova. Řekl, že jede na víkend na kamarádovu chatu, ale ve skutečnosti se vydal sem. Zaplatil si na noc hotelový pokoj, ve kterém mohl být sám se svými myšlenkami, jež ho zevnitř pomalu ale jistě sžíraly. Když se rozhlédnul, všiml si, že se po něm několik mužů zvědavě ohlíželo. Uchýlil se k baru, kde si objednal vodku s ledem a džusem.

„Co já tady vlastně dělám…“ Zaklel, vypil sklenici na ex a chystal se k odchodu, když vtom si k němu přisedl kluk. Tipoval, že nebyl o moc starší než on sám. Měl krátké vlasy oříškové barvy a přátelské čokoládové oči. Trochu mu připomínaly ty Tomovy.

„Ahoj, můžu si přisednout?“ Usmál se na něj vřele.

„Už jsi to udělal.“ Ušklíbl se Ben. „Navíc jsem na odchodu.“ Naznačil cizinci, se kterým se neměl zájem ani za mák sbližovat. Cítil se v klubu tak trochu jako flák masa obklopený smečkou vyhladovělých vlků.

„Moc dlouho ses tu nezdržel. První návštěva klubu?“ Nedal se odbýt kluk.

„Ještě jsem tu nebyl a popravdě vidím, že jsem o nic nepřišel.“ Utrousil pohrdavě Ben. Držel si odstup.

„Nemyslím tohohle klubu. Myslel jsem, jestli jsi poprvé v gay baru?“

„Tohle má být výslech nebo co?“ Udeřil okamžitě Ben. Cítil se napadený a zahnaný do koutka, tak zaútočil.

„Já jen, že jsi vypadal tak trochu ztraceně, když jsi sem přišel.“ Pokračoval opatrně hnědovlásek. Snažil se být jenom milý.

„Sledoval jsi mě snad?“ Ušklíbl se Ben.

„Ne, ale nejsi zrovna typ, co se dá snadno přehlídnout.“ Vrátil mu přímo hnědovlásek a Ben na tohle neměl odpověď. „Vím, jaké to pro tebe musí být…“ Měl Bena přečteného ve chvíli, kdy vstoupil do klubu. To jak se kolem sebe nejistě rozhlížel, i když se snažil napovrch vypadat sebejistě. Zželelo se mu ho, když se zkušení psi začali ohlížet po čerstvém nedotčeném mase.

„Nedělej, jako bys mě znal.“ Syknul Ben zamračeně.

„Neznám. Ale vím, čím si procházíš. Připomínáš mi tak trochu mě před pár lety.“ Pousmál se hnědovlásek, jak si vzpomněl na svou první návštěvu klubu.

„Nevíš vůbec nic…“ Uzavřel to Ben a zvedl se z barové židličky. Hnědovlásek se ho odvážil chytit za předloktí.

„Můžeš utéct odsud, ale ne před tím, kdo jsi. Tady to skrývat nemusíš, můžeš o tom svobodně mluvit. Co můžeš ztratit? Po dnešku se už nemusíme potkat.“ Vyslovil bojácně nabídku a v teplých čokoládových očích mu zajiskřilo. Benovy oceánově modré o několik odstínů chladnější malinko povolily bariéru nepřístupnosti, která se mu v nich zračila, a pomalu se posadil zpět.

„Já jsem Alex.“ Natáhl před sebe hnědovlásek ruku a Ben ji s tichým zašeptáním svého jména stiskl.

Bloky byly zahaleny pláštěm noci a ještě čehosi zlověstného, co se skrývalo v temných zákoutích uliček. Jak kráčel, s každým krokem mu zavrzaly boty. Zvuk, který jindy vůbec nevnímal, byl nyní zcela jasně slyšet. Podivil se, kam všichni zmizeli. Nikdo nebyl v dohlednu.

„Bille!“ Najednou ticho prudce rozřízl hlas zoufale se domáhající pozornosti. Poznal by ho mezi stovkou jiných.

„Panenko?“ Zavolal nejistě nazpátek.

„Pomoz mi!“ Ozývalo se stále zoufaleji a hlasitěji. Běžel uličkami a zoufale se snažil projít spletitým bludištěm až ke zdroji zmučeného naříkání. Vyběhl do ulice, kde byl najednou celý houf opilých lidí. Pletli se mu do cesty.

„Ďáblíku, ta tvoje sladkost je tak roztomilá. Jestlipak má sladkou taky krev?“ Ozval se šílený zákeřný smích. Tenhle hlas taky poznal. Zděšením se mu postavily chloupky na krku. Ne, protože by se bál on sám, ale protože ten bastard měl panenku.

„Skřiv mu jediný vlásek na hlavě a zabiju tě, slyšíš?!“ Křičel Ďábel výhružně. Konečně se prodral skrz dav a blížil se ke zdroji Tomova vyděšeného nářku. Uviděl malou shrbenou postavu, klečící u nohou Levákovi, který se nad ní tyčil a držel jí pod krkem nůž. Podle zlatých dredů poznal Toma. Měl uplakané oči plné čirého zoufalství a strachu. Ďábel ho mohl i z té vzdálenosti cítit. Pomalu kráčel ke dvojici.

„Pusť ho ty sráči. Tohle je jenom mezi námi.“ Usykl tvrdě Ďábel.

„Ale, ale…“ Levák na něj zamlaskal jako na psa. „Podívejme se na tebe. Víš, myslel jsem si, že jsme tě v těch skladech tenkrát dorazili. Jenže ty né, musíš se vylízat ze všeho, jsi jako svrab. Tak jsem si říkal, jak tě kurva dostat, když na tebe neplatí ani umlácení do bezvědomí. A pak se objevilo tohle stvoření.“ Levák pro zdůraznění svých slov zatahal Toma za dredy a ten usykl bolestí. Ďábel svíral ruce v pěst, až mu bělely klouby a zarýval si nehty do kůže.

„Už teď seš mrtvej.“ Jeho temné oči odhalily skrytou hrozbu. Jindy by se Levák měl na pozoru, ale věděl, že teď je on ten, který má doslova v ruce trumf.

„Nikdy bych si nemyslel, že nezkrotného Ďábla zlomí tohle nedochůdče, není to ironie? Je mi líto, že musím zprznit tak hezkou tvářičku, bude tě škoda.“ Levák přejel prstem po Tomově bledé líci. Přidržel ho za vlasy a pevně stiskl v ruce rukojeť nože. Bill věděl, že i kdyby se rozběhl, nedostane se tam včas.

„Nee!“ Zakřičel a s trhnutím otevřel oči. Zrychleně dýchal a zmateně zamrkal na bílý strop nad sebou. Uklidnil se až ve chvíli, kdy si uvědomil, že se mu to jenom zdálo. Ty obrazy byly tak živé. Prožité vzpomínky si pohrávaly s jeho hlavou a mysl mu tak ukazovala střípek z budoucnosti. Věděl, že to byla reálná hrozba. Jeho nepřátelé tam venku pořád byli. Jeho jediná výhoda teď tkvěla v tom, že si mysleli, že ho dostali. Hodlal všem těm bastardům ukázat, že se pletli a že Ďábel je nesmrtelný. Ale nemohl to udělat, pokud měl nějaké slabiny. Již byl zraněný, nemohl si dovolit další zranitelná místa, kde mohli tít do živého.

‚Tom tě má rád! Je čistý a nezkažený. Upnul se na tebe! Prosím tě o jednu věc. Nezlom mu srdce!‘ V Billově hlavě se ozývala slova Adelaide. Každé slovo, slabika i písmeno ho pálily na hrudníku, jako by někdo vzal nahřáté železo a vypaloval mu do kůže pravdu, která nikdy nebyla bolestivější. Věděl, co je v ní psáno, ale stále si to tvrdohlavě odmítal přečíst. Najednou se mu začal stahovat krk a v očích se mu tvořilo vlhko. Polkl, jak se snažil uklidnit. Ďábel nikdy neplakal. Jedné jediné slze, která mu sklouzla po líci, však v úniku zabránit nedokázal. Věděl, co musí udělat a už teď to neskutečně bolelo.

…

V kapse otrhaných džínových kalhot začal vibrovat telefon. Fred, Ricki a Gustav byli právě ve zkušebně a snažili se ze získaných informací sestavit dohromady plán. Fred si za ucho zastrčil právě ubalené brko a otráveně se podíval, kdo otravuje. Číslo bylo neznámé. Nedivil se tomu, protože lidi ze čtvrti si neustále měnili čísla, nebo si je na něj sehnali, když něco potřebovali.

„Haló?“ Do telefonu se nikdy neohlašoval jménem. Jenom pro případ.

„Buď zticha! A pokud víš, kdo jsem, řekni jenom jo nebo ne.“ Fred se zarazil poté, co uslyšel Ďáblův hlas, ale před kluky se snažil nedávat nic najevo.

„Jasněže jo.“

„Můžeš mluvit?“

„Počkej.“ Kluci se na Freda s nezájmem podívali, když přerušil hovor. „Tohle si radši půjdu vyřídit ven. Volá mi stará.“

„Měl by ses jí už zbavit.“ Zavolal na něj Gustav.

„Ty kreténe, buď zticha, nebo tě uslyší.“ Dodal ještě Fred pro důvěryhodnost svého tvrzení a vylezl ven ze zkušebny. Zbylí členové kapely se jenom zasmáli. Raději poodešel o kus dál, aby kluci nic nezaslechli.

„Už můžeme mluvit. Ďáble, kde vězíš? Všichni tě hledáme?“

„Chyběl jsem vám?“ Zažertoval Bill, a i přestože ho Fred neviděl, věděl, že na jeho tváři nechyběl pro něj tak typický provokativní úšklebek. Znal ho dobře.

„Mysleli jsme, že jsi mrtvej.“ Promluvil Fred trochu ostře. Nejspíš by Ďábla uškrtil, kdyby zjistil, že to byl jen další z jeho výstřelků a oni obětovali tolik úsilí pro nic.

„Nebyl bys tak daleko od pravdy. Levák s Pirátem mě skřípli. A jel v tom s nima i Pavouk.“ Začal mluvit kytarista vážně. Fred nezněl překvapeně.

„Tak přece to byla pravda, ta krysa podrazácká. Trochu jsme slídili. Máme pro tebe informace, co se ti budou moc líbit.“ Zachechtal se zlověstně Fred.

„Zní to dobře.“

„Za necelý dva tejdny proběhne v přístavu obchod. Pavouk s Levákem jsou do toho zapletení, Piráta nejspíš vynechali. Bude to velký, jsou v tom zapletení ti nejvyšší ze spolku kober.“

„Jak jste to vyhmátli?“ Podivil se Ďábel a musel přiznat, že se bez něj hoši opravdu činili.

„Nechtěj vědět, co všechno nás to stálo. Snažíme se vymyslet plán.“

„Za tejden se sejdeme. Dám ti vědět kdy a kde. Na tohle číslo mi nevolej zpátky.“

„A kde jsi teď?“

„To nemůžu říct. Ale teď jsem mrtvej, takže do tý akce budu muset bejt neviditelnej.“

„No jasně, no problemo. Bratránek má byt v jižní čtvrti, tam tě nikdo nebude hledat, schovám tě tam.“ Přišel ihned s řešením Fred.

„Jen aby si bratránek nepustil hubu na špacír.“ Měl obavy Ďábel. Nevěřil teď nikomu, nemohl si dovolit přešlapy. Měl jen jednu šanci.

„Žádnej strach, všechno zařídím.“

„Zatím o mně klukům neříkej, nechci, aby se něco posralo.“

„Jasná páka. Za tejden mi teda voláš?“

„Přesně za tejden.“ S tím ukončili hovor. Ďáblovi se ulevilo. Bylo dobré vědět, že měl na své straně pořád lidi, kteří mu kryli záda. V takovou příležitost, jaká se mu naskytla, ani nedoufal, byl to přímo zlatý důl, co mu spadl do klína. Všechno muselo být perfektně načasované.

…

Tom přišel domů jako v mrákotách. Celou cestu z nemocnice si létal v oblacích a ne a ne se snést zpátky na zem. Bill ho svými polibky znovu úplně odzbrojil. Ostatní měli pravdu, když říkali, že v tom byl až po uši. Bylo to nejspíš tak zřejmé, že si toho všimli všichni, jenom on sám ne, ale to by nebylo poprvé. S Billem se tak cítil neustále. Kytarista si z něj velmi rád utahoval a škádlil ho. Ale to byla jedna z věcí, proč ho měl rád… proč se do něj zamiloval. Vlastně to bylo docela snadné. Byl atraktivní, vtipný, sexy, uměl dobře hrát na kytaru, taky krásně líbat a určitě i ty ostatní věci. Při téhle myšlence Tomovi zrůžověly tváře. Už přemýšlel jako Bill. Kytarista ho tolik změnil. Dřív by se na většinu věcí neodvážil ani pomyslet a s kytaristou je dokonce rovnou udělal. Zajímalo ho, jestli na tom byl Bill stejně nebo alespoň podobně. Pamatoval si, co Shadd o Billovi říkal, ale na druhou stranu s Tomem už se stýkal déle než jenom pouhou chvíli, kterou se poflakoval s ostatními lidmi. Byl u něj doma a říkal, že domů si jiné lidi nevodí. Vzal ho na svoje oblíbené místo, kam údajně taky ještě nikoho nevzal. Zavolal mu, když na tom byl nejhůř. Kdyby mu nevěřil, neudělal by to. A Bill nevěřil jen tak někomu. Řekl mu, že je krásný. Tom se málem roztekl na místě, když tahle slova opustila kytaristova ústa. Kdyby si ho Bill nepřidržel, zcela jistě by mu nohy vypověděly službu. Jak ale zjistit, jestli má šanci? Má se ho na to zeptat?

„Ahoj Bille, jen tak mimochodem tě miluju. Jak to jde? Jasně že ne, ty pitomče.“ Zanadával si pro sebe. Neměl s něčím takovým zkušenosti, protože nikdy nebyl zamilovaný. Věděl, že Bill nerad mluvil o svých citech, co když ho tím otráví a odežene pryč od sebe? To bylo to poslední, co si přál. Zároveň však toužil po něčem víc, než jen po pouhém přátelství, a věděl, že to něco chce s Billem. Kytarista ve svém životě riskoval neustále. Byl jistě plný dobrodružství a adrenalinu, tak proč by nemohl pro jednou zariskovat také on? Strach… to temné místečko v jeho hlavě. Vždycky se snažil přemýšlet nad svými činy a zejména nad následky. Někdy si představoval věci horší, než doopravdy byly. Na druhou stranu Billovi následky nic neříkaly. Většinou vletěl do věcí po hlavě a plán vymýšlel za pochodu. Improvizoval. Další z věcí, díky níž ho obdivoval. Skvěle se doplňovali, když nad tím tak přemýšlel. Každý z nich byl pravý opak toho druhého. Jako sluce a měsíc, den a noc, yin a yang…

…

Brzy ráno byla dálnice ještě prázdná. Chlapec s karamelovými vlasy se vykradl z hotelu dřív, než vyšlo slunce a mohlo tak odkrýt spáchané hříchy pod rouškou noci. Co se stalo v té místnosti, tam mělo zůstat. Potřeboval čas. Myslí mu probleskly čerstvé vzpomínky na včerejší chvíle. Plaché doteky, polibky a pevná hřejivá dlaň v jeho rozkroku. Nestalo se nic vážného, ale pro Bena to přesto byl zásadní krok. Změnilo to všechno. Překročil hranici poznání a už se před tu pomyslnou čáru nemohl a nechtěl vrátit. Problém byl, že se bál toho, po čem toužil. Byl přímo zděšený. Měl pocit, že za své zvrácené myšlenky přijde jednou do pekla. Nemohl se vrátit do starého života a zaběhlých kolejí, jako by se nic nestalo. Potřeboval se s tím vyrovnat a najít zase sám sebe. Když projížděl městem v úmyslu se zastavit na kávu před odjezdem domů, mihly se mu před očima zlatavé provazce spletených vlasů. Prohlédl si drobnější postavu lépe a uvědomil si, že ji zná. Zastavil u chodníku a rozběhl se za postavou.

„Tome, hej… křehotinko, zastav.“ Tom se polekaně ohlédl, když uslyšel volání svého jména a kroky. Vykulil oči, když uviděl Bena, řítícího se přímo k němu. Při posledním setkání mu svou pěstí málem rozdrtil hlavu. Nebyl si nyní zcela jistý jeho úmysly, a tak se dal na úprk.

„To si děláš srandu.“ Ušklíbl se Ben, když se od něj Tom začal vzdalovat. Měl pocit, že sprintuje jako o závod, ale vypadalo to spíš jako poklus. Neměl proti Benovi, který trénoval pětkrát týdně šanci. S lehkostí ho doběhl a chytil ho za předloktí. Tom se mu snažil vysmeknout a prskal kolem sebe jako kotě lapené v pasti.

„Přestaneš už sebou škubat?“ Zašklebil se Ben, jak se snažil Toma zpacifikovat.

„Jo a ty mi rozdrtíš lebku. Nebo už si nevzpomínáš na naše poslední setkání?“ Vyprskl na něj Tom drze. Dřív by si vůbec nedovolil odporovat, vyvolávat spor nebo se bránit.

„Vzpomínám, proto s tebou chci mluvit.“

„Mluvení nezahrnuje násilí.“ Krčil Tom zamračeně nos.

„Fajn.“ Ben ho pustil a zvedl ruce v kapitulaci. Tom si ruku ihned začal třít a vrhl na Bena pohled plný ublíženosti. Tolik to zase nebolelo, ale chtěl, aby se cítil alespoň trochu špatně. Za to, jak se k němu choval.

„Ty jsi vážně křehotinka.“ Uchechtl se Ben. „Chci se omluvit.“ Pokračoval po krátké odmlce, kdy se na sebe s Tomem jenom dívali.

„Ty?“ Pootevřel Tom ústa udiveně. Tatam byla všechna zlost, nahradil ji údiv. Nikdy v životě ani ve svém nejdivočejším snu by nečekal, že se mu bude zrovna Ben Heller omlouvat.

„Ne ten za mnou.“ Protočil oči Ben. „Myslím to vážně. Choval jsem se tak trochu jako kretén.“ Přiznal.

„Trochu?“ Podotkl ironicky Tom a oba se tomu museli zasmát.

„Tak jako úplný kretén.“ Doplnil Ben se stále přebývajícím úsměvem na tváři.

„Jo, to by už odpovídalo.“ Vyplázl na něj Tom špičku jazyka, ale hned poté se na něj musel usmát. Nevěděl, proč mu tak snadno odpustil. Možná to bylo kvůli těm jeho hlubokým oceánově modrým očím nebo perleťově bílému úsměvu. Působil na něj důvěryhodně, cítil, že to myslí vážně.

„Já bych se měl taky omluvit.“ Řekl Tom. „Ty víš…“ Tom stydlivě sklopil oči. Nechtělo se mu to moc vytahovat. Vlastně si ani nebyl jistý, kdo z nich zrušil mezeru mezi nimi. Bylo to tak nějak vzájemné.

„To je dobrý. Myslím, že už bychom to neměli vytahovat.“ Ukončil debatu okamžitě Ben. Nechtěl se s tím teď vypořádávat, a kdyby to rozpitvávali, mohlo by to začít být divné. Navíc nechtěl, aby si Tom něčeho všimnul. Nepotřeboval, aby o jeho hříšném tajemství věděl někdo jiný. On sám se s tím musel nejdřív nějak poprat.

„Už mlčím.“ Zapnul si Tom na puse pomyslný zip. Vlastně byl rád, že si nemusí nic vysvětlovat. Věděl, že byl na tenkém ledě. Nebyl si úplně jistý, jak se Ben stavěl k homosexuálům, ale jeho poslední reakce ho utvrdila v tom, že ne příliš přívětivě. Proto se také divil, že za ním běžel, aby se mu omluvil. Koneckonců, Ben nevěděl nic o Tomově orientaci, ačkoli si nejspíš mohl vytvářet různé domněnky.

„Nechceš jít na kafe? Zvu tě.“ Přerušil Ben chod Tomových zběsilých myšlenek.

„Já… vlastně jo, proč ne.“ Pokrčil Tom rameny. Ben nebyl špatný nebo zlý člověk. Tom vlastně nevěděl, co si o něm má myslet. Byly chvíle, kdy měl pocit, že jako jediný ze všech lidí rozumí jeho pocitům. Docela dobře se mu s ním povídalo, když byli sami. Problém nastával ve chvíli, kdy se Ben pohyboval ve společnosti ostatních kluků. Byl víc chladný, ignorantský a egoistický. Tom věděl, že to byla nejspíš jen jeho macho maska, aby v očích ostatních neztratil postavení. Nešlo mu však na rozum, proč by chtěl vypadat dobře v očích takových lidí. Kdyby to byli skuteční kamarádi, nemusel by se před nimi přeci přetvařovat ani si na nic hrát. Mohl by být sám sebou. A Tom by možná konečně zjistil, kdo Ben Heller doopravdy je.

autor: Emilia