autor: Malámúza
Prudký sráz (aneb Skok)
„Vyšiluješ?“
„Ne,“ ujistil Tom Andrease a upravoval si klopy svého obleku před dlouhým zrcadlem, naaranžoval si je přes kabát, který na sebe hodil. Řekl to až příliš rychle na to, aby to bylo uvěřitelné, to si byl jistý. „Ne, jsem v pohodě. Je to dobré.“
Andreas blahosklonně přikývl a přes Tomovo rameno se v zrcadle setkal s jeho pohledem. „… No, vypadáš v pohodě.“
„To jsem.“
„Hej,“ pozdravil je oba Georg a vklouzl dveřmi do předsíně kostela. Otevřel je jen natolik, aby mohl protáhnout své tělo. Vždycky tam existovala možnost, s neustále pobíhajícími družičkami, že by Tom mohl neúmyslně nebo jakkoliv jinak zahlédnout Vanessu, a ta trvala na tom, aby se to nestalo. Byla to ta poslední věc na Tomově mysli.
Když Georg vstoupil, oba se k němu otočili. Tomův výraz byl plný očekávání, jako pokaždé, když kdokoliv otevřel dveře. Georg nepatrně zavrtěl hlavou. „Jsi připravený?“ Zeptal se a zvedl ruce, aby si svázal vlasy stejným způsobem, jako je měl Tom.
Tom se otočil zpátky k zrcadlu a pohlédl na sebe. Nesnášel obleky. Dobrý vzhled pouze nepatrně zmírňoval to nepohodlí. „Ne.“
„Ještě nemůžeme začít,“ trval na svém Andreas téměř stejně neústupně, jako by to udělal Tom, kdyby k tomu našel slova. Neřekl proč, nemusel. Všichni věděli proč.
„Kde je Gustav?“ Zeptal se Tom.
„Čeká s otcem Arnoldem,“ informoval jej Georg. „On a Cam nám dají znamení, až ten koordinátor řekne, že se máme začít hýbat.“ Tom věděl, že to pak záviselo na Vanesse. „Pořád ještě máme pár minut. Dýchej.“
Tom se nad tím posledním slovem znovu otočil. Až doposud si nebyl vědom toho, že jej Georg pozoruje stejně pečlivě jako Andreas. Z čirého překvapení poslechl. Ale nutilo jej to myslet na Billa ještě víc. Byla to jeho práce nutit Toma právě teď dýchat.
Opět se otočil k zrcadlu. Oblek jej začínal tížit a ještě ani neměl správně zavázanou kravatu. Tom přešlápl z nohy na nohu, zatímco druzí dva za ním v tichosti stáli, a jeho dech byl čím dál více namáhavější.
„Okay,“ podvolil se a otočil se k Andreasovi. „Okay, vyšiluju.“ Popadl kamaráda za paži, aby udržel balanc, a byl vděčný, když Andreas udělal to samé. „Definitivně vyšiluju.“
„To je okay,“ řekl Andreas chlácholivě. „Uklidni se.“
„Jo, já nemůžu.“ Tom vehementně zavrtěl hlavou. „Myslím… ty musíš být můj svědek, okay?“
„Tome-„
„Ne!“ Tom s ním přes jeho sevření lehce zatřásl, frustrovaný, že jeho zoufalství se nějak nesetkávalo s odezvou. Někoho potřeboval. Andy byl ten nejbližší člověk, kterého měl. „Ne, musíš to udělat. Potřebuju svědka.“
„Já to nemůžu udělat, Tome,“ řekl Andreas, jeho tón byl stále mírný. Tom s ním chtěl znovu zatřást.
„Ty musíš!“ Zakřičel. „Proč ne?“
Andreas otevřel ústa, aby promluvil, takže Toma zmátlo, když uslyšel slova: „Protože já jsem tady,“ ale ne ze rtů svého kamaráda.
Oba se otočili ke dveřím, stále svírající jeden druhého, a Tom našel Georga, který se na něj ušklíbal, opírajícího se o dveře, jež neslyšeli otevírat.
Vedle něj stál Bill.
Bill v obleku, s vlasy shrnutými dozadu v jejich stylu, a vypadal tak formálně, jak jej Tom neviděl od jejich posledních společných narozenin. Tom byl ohromen jak krásou svého bratra, tak i jeho přítomností, ale cítil, jak se Andreas vykroutil z jeho sevření.
„Říkal jsem ti to,“ zašeptal Tomovi, než se přesunul k Billovi a Georgovi. „Čau, chlape,“ řekl prvnímu z nich a přijal od něj objetí a úsměv, než se Billovy oči vrátily k Tomovým. Andreas pohodil hlavou ke dveřím jako signál pro Georga, který to naštěstí pochopil. Andreas je otevřel, počkal, než jimi Georg projde zpátky do společného vestibulu, a vrhl ještě posledním pohledem na dvojčata, než sám vyšel.
Vše, co ze sebe Tom dostal, bylo: „Jdeš pozdě.“
„Jo, promiň,“ řekl Bill a sklopil hlavu. „Trvalo věčnost se sem dostat.“
Tom se přinutil nadechnout a zvažoval to prohlášení. Bylo v tom více pravdy, než měl zájem přemýšlet.
„Odešel jsi,“ vyšlo z jeho úst jako další, než sám sebe mohl zcenzurovat. Bill znovu vzhlédl. „Chci říct, ty…“ Tom udělal zlehčující gesto směrem ke dveřím, ani si nebyl jistý, co tím naznačuje. Tu situaci, přinejmenším.
Než Tom mohl dokončit větu, Bill náhle postoupil kupředu do jeho osobního prostoru. Tom téměř uvažoval, jestli se jej Bill chystá políbit, téměř doufal, ale vše, co jeho dvojče udělalo, bylo, že zvedlo ruce k jeho kravatě. Bill protáhl dlouhý, hedvábný konec smyčkou u Tomova krku a Tom mohl vidět, jak u toho neklidně a často polykal.
„Chci, abys, um…“ Začal Bill a odkašlal si. Oči držel ostražitě namířené na práci svých rukou. „Chci, abys dal Vanesse občas svobodu a nechal ji pohrát si s rádiem, i když je to tvoje auto, okay?“ Jeho oči blikly k Tomovým, než je rychle vrátil ke kravatě. Znovu polkl. „A, um… zkus si pamatovat, že nemáš vždycky pravdu? Protože to… děláš dost často. Pak je to nepřátelské.“
„Bille…“ Chtěl to pochopit, opravdu, ale sledování Billova obličeje mu nedávalo žádné odpovědi a žádné z Billových slov nevysvětlovalo, proč odešel.
„A musíš si pamatovat říkat jí věci. To je důležité. Chci říct, ne všechno, ale… no, skoro všechno.“ Tom sebou škubnul, když Bill trhnul látkou a utáhl mu ji kolem krku. „A možná… ji nauč německy. Není důvod, aby se cítila vynechaná, když navštívíte mámu.“ Bill už nyní jen upravoval; Tom ani nevěděl, jestli tam bylo třeba udělat ještě nějakou skutečnou práci, ale Bill stále zíral a jeho prsty se stále pohybovaly. „Nezapomínej třeba na Díkuvzdání a čtvrtého července; nejspíš to je pro ni důležité… i když myslím, že teď už nezapomeneš. Taky výročí.“ S tím Bill znovu vzhlédl, jako by výskyt té myšlenky byl natolik důležitý, aby navázal oční kontakt. „Jsou to velké věci. A když hraješ nebo tak něco… občas zapomínáš. Napiš si to, jestli musíš. A…“ Bill nyní spustil ruce ke svým bokům, stále zíral na čerstvě zavázaný windsorský uzel. „Pokud budeš mít nutkání jí říct, že ji miluješ…“ vzdychl roztřeseně a znovu zvedl pohled, natolik statečný, aby tentokrát držel ten Tomův, „tak to prostě udělej, okay? Kdykoliv jen můžeš.“
Tom potřásl hlavou, natáhl ruku, aby uchopil Billův krk, a palcem přejel přes jeho ušní lalůček. Naklonil se kupředu, jen stěží překvapen, když Bill otočil hlavu a jeho rty přistály v koutku jeho úst. Tom přitiskl čelo k Billovu spánku, zavřel oči a naslouchal dechu svého dvojčete. S každým výdechem se zachvěl.
„Stačí,“ zašeptal mu Bill.
Tom upřímně nevěděl, proč to Bill řekl, proč si to myslel, jestli to nechtěl, to, co se téměř stalo, to, co se stalo, nebo jestli si myslel, že to nechce Tom. Ale věděl, že to je pravda.
Už to stačilo. Ještě trochu a možná by to bylo až příliš.
Tom znovu vzdychl, zabořil nos do bratrovy tváře a prsty sevřel na jeho šíji. „Ty jsi… ta nejlepší věc, která se mi nikdy nestala.“
Cítil, jak Bill ještě víc stiskl své zavřené oči, nakrčil obočí a naslouchal, jak ze sebe vypustil přiškrcené zakňourání. Pak o krok ustoupil, pryč z Tomovy náruče. Tom spustil ruku dolů.
„Přijdeš pozdě.“
Tom zíral, dovolil si sám sobě připomenout, že tam venku za dveřmi je svět; ten, který čekal, aby se do něj vnořil. Ale on nikdy takový krok neučinil bez Billa vedle sebe. Nechtěl přemýšlet nad tím, jak tenhle krok umístí po jeho boku trvale někoho jiného.
„Tomi,“ přinutil se soustředit raději na to, co Bill říká, než na jeho tvář. „… Oni čekají.“
„Já…“
„Já vím. Jen jdi.“
Tom se musel od Billa odvrátit, aby byl schopný přinutit své nohy udělat krok. Pohyboval se ke dveřím, váhavě, a cítil, jak jej Bill následoval. Položil ruku na kliku a pak se zastavil, neschopen s ní otočit. Za těmi dveřmi budou věci mnohem komplikovanější.
„… Bille-„
„Jsem tady.“
Bylo to zvláštně známé postavení, čelit něčemu novému s Billem v zádech, a to bylo vše, co potřeboval. Bill to tak řekl, a to znamenalo, že může. Pokud tam je Bill s ním, za ním, pak může.
Tom otočil klikou.
***
Bill se díval, jak se Tom oženil.
autor: Malámúza
překlad. Zuzu
betaread: J. :o)
Me se chce z té jejich zoufalosti brecet úplně 😭😭😭😭
Ne,ne,ne a znovu ne! Tohle je vážně zoufalé, tanto konec je vážně k pláči!😭😭😭😭
Bill to naprosto vzdal, a Tom, ten nebojoval vůbec! "Jako vždy"😠
To je hrozné. Já ani nevím, co k tomu napsat, protože to bylo přímo zoufalé.
Děkuji za překlad
Ten konec mně úplně zmrazil Bill to vzdal a Tom nikdy za ně nebojoval moc dík za krásný překlad.
Ospravedlnujem sa za neskorsie komentovanie ale, tazky vikend. 🙂
On to fakt urobil. Preco?!? Cakala som ze nakoniec ujde z pred oltara. Alebo proste povie NIE.
Co bude teraz?? Paneboze….oni sa tak budu trapit… to bude uplne utrpenie toto
Tak jsem se vážně neudržela a teď taky brečím jak malá. Ačkoli Toma dělily jen minuty od toho, aby se oženil, pořád jsem myslela, že z toho nakonec vycouvá. Opravdu jsem čekala, že k tomu nakonec nedojde, ale ta poslední slova mě skutečně vzala. Tohle je tak šíleně zoufalé! Já si prostě neumím představit, jak to bude pokračovat, co se stane? Kolik dílů vůbec chybí do konce? Dočkáme se s kluky vůbec šťastného konce? Proboha,….já tomu stále nevěřím. 🙁
Každopádně musím říct, že Billova slova byla nádherná a já si strašně moc vážím toho, jak hezky se k bratrovi zachoval. Ačkoli Toma miluje, i tak mu dává překrásné rady do manželství a nesnaží se Tomovu svatbu bojkotovat. I to víc je mi to ale všechno líto. 🙁
Moc děkuji za skvělý překlad!