autor: Estricnina
Musíš začít používat svou hlavu (srdce)
15:25
Odesláno na adresu: 99red_dreams@msn.de
s lítostí vám oznamujeme, že Centrum Umění a Hudby v Mitte bude skutečně zavírat. Mnozí z vás si byli vědomi boje za to, aby centrum zůstalo stát a třídy pokračovaly; avšak v průběhu posledního semestru došlo ve všech odděleních k drastickému poklesu počtu přihlášených studentů a již si nemůžeme dovolit dál zaměstnávat náš personál a ani v tomto okamžiku nedokážeme podporovat samotný program.
Od května následujícího roku bude centrum uzavřeno a již v současné době se připravuje na prodej. Tohle bude náš poslední společný semestr, tak ať za to stojí.
Za veškeré odhodlání a úsilí po celou dobu máte naši nejhlubší vděčnost. Přinesli jste umění do velké a rozsáhlé komunity tím nejosobnějším způsobem. A na to jsme pyšní.
Pro jakékoliv dotazy nebo obavy se obraťte na pana Brauera nebo Koeffera a my vám na ně rádi odpovíme.
Ještě jednou vám vyjadřujeme naše hluboké poděkování.
„Dveře jsou odemčené,“ slyšel Tom říct Billa přes telefon. Usmál se, zatímco se dveře od výtahu otevřely a on rychle vyhledal byt číslo 501. Bill ztichnul, Tomovy uši neplnilo nic jiného než jen jeho namáhavý, přerývaný dech, když dveře konečně našel. Rukou chytil za kliku a ostře se nadechl, než zatlačil; snažil se přitom ignorovat své bouřící se žaludeční kyseliny.
Jakmile vstoupil dovnitř, tiše za sebou zavřel dveře a stejně opatrně si sundal boty, než pozvedl obočí nad okolním klidem. Jako by mu četl myšlenky, Bill s popotáhnutím promluvil, „Jsem v ložnici, promiň.“
„Ty opravdu víš, jak přivítat společnost,“ poznamenal Tom, zaslechl klokotání kávovaru, zatímco opatrně našlapoval k jediným dalším dveřím, které nemířily do koupelny.
Krátce a zvědavě se po bytě rozhlédl a vstřebával neočekávanou jednoduchost a odměřenost. Rozhodně to nebyla úplná katastrofa jako Tomův byt, většina věcí byla na svém místě a vypadaly nedávno očištěné. Od stěny se odrážely stíny způsobené žárovkou ze žluté lampy na vzdáleném konci stolu a po místnosti byly rozptýlené různé kusy nábytku. Ale to, co zaujalo jeho pohled, byl malý stůl a židle podél stěny vedoucí do malé a otevřené kuchyně, na kterém stál laptop.
Vklouzl do zpola otevřených dveří a jeho oči okamžitě spatřily Billovu postavu stočenou na posteli. Seděl opřený o zeď, bradu měl opřenou o kolena a u ucha svíral telefon. Vzhlédl v okamžiku, kdy Tom vstoupil, a rozpačitě si otřel oči a tvář. „Ahoj.“
„Ahoj.“ Tom se usmál a opřel se o rám dveří. „Můžu dál?“ Zeptal se do telefonu, a Bill, zdánlivě přemýšlející, se odmlčel, než přikývl. Vědomý si pošetilosti celé té situace si nakonec připomněl, aby promluvil do telefonu.
„Jo, okay, pokud opravdu chceš.“
Tom si upravil čepici a zamířil k posteli, rozhlédl se po nepořádku s oblečením. Bill z postele odstrčil další hromádku oblečení, jakmile se Tom přiblížil, věci zasáhly podlahu a připojily se tak k ostatním, které tam ležely už dříve. Vnější místnost byla tak klidná a čistá a on opravdu nečekal, že tento pokoj bude tak kontrastujícím záchvatem chaosu. Rychle tu myšlenku zanalyzoval a uvědomil si, že to docela sedělo.
„Takže…“ Začal a odstrčil se dozadu, dokud jeho záda nenarazila do zdi a on se tak mohl usadit vedle Billa.
„Tome,“ zašeptal Bill do telefonu, dech se mu zasekl v hrdle. „Omlouvám se, okay.“
„Nevím, proč se omlouváš, ale beru to. Musím být jedním z těch šťastných,“ řekl Tom upřímně a zíral přitom do dveří Billova šatníku.
„Já ti to položím,“ varoval ho Bill a tiše zavrčel.
„Opravdu bys to udělal?“ Zeptal se Tom, napůl doufal, že ano, vzhledem k tomu, že ho už vážně bolelo zápěstí. Větší polovina z něj si přála, aby Bill slíbil, že nikdy.
Bill si povzdechl a přitiskl prsty na nohou do prostěradla. „Jestli chceš.“
„Proč bych měl něco takového chtít? Nebuď hloupý.“
Bill se pousmál a přisunul se k Tomovi, dokud se jejich ramena nedotýkala. „Přišlo to samo, promiň. Budeš to muset akceptovat. Pokud ne, no, pak jsem si jistý, že máš na té věci tlačítko pro ukončení hovoru.“
„Tak v tom případě,“ řekl Tom, zněl přitom přehnaně přemýšlivě. „Hádám, že nemám jinou možnost, než přijmout tebe celého. Náročného, nedůtklivého, podezíravého, umíněného, nekompromisního, přehnaně vážného já-vím-všechno Billa.“
Bill si nasál do úst spodní ret, který se mu znovu začal chvět. „To je hodně věcí k akceptování,“ zašeptal a škytl si do dlaně.
Tom přikývl a jeho nálada se srovnala, když začal mluvit vážněji. „Není to tak velká věc,“ řekl Billovi jemně a zaklonil hlavu, aby si ji opřel o zeď. „Tyhle věci mám taky rád. Vyvažují toho vášnivého, pečujícího, těžce pracujícího, zodpovědného, dramatického, roztomile nejistého, živého… krásného Billa, takže mě to netrápí.“
Po Billově tváři sklouzla čerstvá, tichá slza, která za sebou nechala šedivou cestičku. „Jo?“ Zeptal se prostě.
„Jo,“ potvrdil Tom bez váhání.
Bill zavřel telefon a Tomovo ucho se setkalo s osamělým tichem. Svůj vlastní si zastrčil do kapsy, ale než se mu podařilo dostat ze sebe jediné slovo, Bill se omotal kolem jeho paže, a tak si ho Tom instinktivně stáhl téměř do klína. Bill k němu co nejblíže zkroutil své tělo, zbořil tvář do Tomova krku a vdechoval tu podivně jemnou vůni, o které si nikdy nemyslel, že ji Tom bude na sobě mít. Nebylo nic takového, jako si pamatoval, žádná kousavá kolínská, kterou rozpoznal jako první, když se znovu setkali. Tom voněl jako čerstvá sprcha a základní, domáckou a okamžitě známou vůní, a Bill vzdáleně fantazíroval, jak se s tou něžnou a relativně vzrušující vůní probouzí do chladného rána. „Jsi hrozný. Prostě jen otřepaný, otravný, a… otřepaný.“ Jeho stížnost byla následována utažením paží kolem Tomových ramen, což činilo tu urážku neplatnou.
Několik dalších tvrdohlavých slz prolomilo přehradu, kterou si vystavěl, a sklouzlo dolů na Tomovu klíční kost. „Nemusíš mi říkat, co přesně se stalo, chci jen vědět, že jsi okay,“ řekl Tom po chvíli a omotal paži kolem Billova křehkého těla v silném a ochranném sevření. Sklopil pohled k místu, kde se jejich nohy propletly, a ani na okamžik se u toho necítil nemístně.
Bill vyhýbavě pokrčil rameny a jeho rty přejely přes Tomovu kůži, když melancholicky zamumlal: „Dostanu se z toho.“ Nedobrovolně popotáhl, když mu Tom přejel rukou po paži a druhou rukou mu láskyplně odhrnul několik uvolněných dredů. „Musí být těžké se se mnou vypořádávat. Nemůžu uvěřit, že vůbec navrhl, abychom si dali pauzu… vlastně upřednostňuje raději skákání z postele do postele než mě.“
„Je to blázen,“ informoval ho Tom pevně a zavrtěl hlavou v upřímném nesouhlasu. „Tak zatracený šílenec, pokud je to pravda. Nemůžu říct, že jsem ho měl někdy rád.“ Ušklíbl se, cítil se silný to Billovi takto otevřeně přiznat. „Ale tak trochu mi ho je líto; ty jsi pravděpodobně ta nejlepší věc, kterou kdy měl nebo bude mít, a později za to sám sobě nakope. Nakonec stejně skončí s herpesem, a ty skončíš… šťastný.“ Bill se tiše rozesmál, netušící, jak vážně to Tom myslel. Ten jen uvažoval nad tím, kolik srdcí zlomil on sám, když taky provozoval skákání z postele do postele.
„Je mi líto, že jsem se k tobě choval jako blbec,“ pokračoval Bill v mumlání a nakláněl se přitom do jemné péče Tomových prstů, kterými mu vklouznul za ucho. „A omlouvám se, že jsem ti neodpovídal na zprávy. Taky se omlouvám, že… že jsem ti dal facku.“
„Nemůžu říct, že na to nejsem zvyklý,“ pokusil se Tom zavtipkovat a zasmál se, jak si při té vzpomínce promnul čelist. „Ale poprvé od kluka. Možná na mě jdi příště trochu víc zlehka, jo?“ Usmál se, ale Bill se v jeho náruči roztřásl a dech se mu dvojnásobně zrychlil. V panice Tom rychle dodal: „Vážně, už se tím netrap. Myslím, že jsem si to asi zasloužil, takže je to okay-„
„To teda opravdu není!“ Prohodil Bill zlomeným hlasem a posadil se, aby Tomovi čelil. Toma zabolelo srdce nad naprosto zmučeným výrazem v Billově tváři, jeho oči byly stále lesklé a kmitala v nich nejistota a emoce. Bill se natáhl, aby přejel rukou po tváři, kterou udeřil, ale Tom ho předběhl, opatrně sevřel jeho tvář a palci otřel šmouhy pod jeho očima.
„Řekl jsem, že je to okay,“ ujistil ho znovu Tom. Pomalu polkl, i když byl jeho výraz klidný. „Nebyl jsi ta nejsnazší osoba ke spřátelení, ale myslím, že to možná stálo za to, hm?“
Bill se unaveně usmál a zvedl ruku, aby ji sevřel kolem Tomovy. Mám pocit, jako že s tebou dokážu mluvit, bože, proč? Chtěl otevřeně připustit, a přesto nedokázal najít odvahu vyhrknout něco tak hloupého a nahodilého. Pro Toma to pravděpodobně nemělo takovou cenu, ale daleko víc spíš pro něj, usoudil v duchu sklíčeně. Otočil rty proti Tomově dlani a přejel polštářkem palce po drsné ráně stále vyryté do zadní části Tomovy ruky. „Nutíš mě chtít říkat ti věci, nenávidím to.“
„Sdílíme spolu příběhy našich životů od chvíle, co jsme se setkali,“ poukázal Tom a zasmál se, aby zamaskoval náhlou nervozitu stimulovanou elektrickými výboji v jeho páteři. „Už to ani opravdu nemusíš říkat, je to prostě dáno.“ Jeho bunda mu připadala trochu příliš teplá a jeho kalhoty trochu příliš těsné a on přemýšlel, jestli se měl u dveří zbavit jedné vrstvy.
„Je to nespravedlivé – já chci taky skončit šťastný,“ zamumlal Bill se vzdáleným pohledem v očích. Věděl, jak typicky a opotřebovaně ta fráze zněla, ale i přesto to nebyla o nic menší pravda.
„Pak buď; nechápu, proč se držíš zpátky.“ Tom se okamžitě kousl do jazyka, protože věděl, jak to znělo. Dodatečně se přiznal k pokrytectví ve vteřinách následujících slova uniklá z jeho rtů. „Ty jsi ten, kdo vždy bojuje za to, co chce, tohle by nemělo být nijak odlišné.“
Bill přejel rukou po Tomově hrudi, prsty sevřela přebytky volného trička blízko lemu. Když se prsty druhé ruky propletly s Tomovými, druhý z nich našel sám sebe na kluzkém svahu; jeho tělo se pohnulo dříve než jeho mysl a už byl na půl cesty k učitelově tváři, než si uvědomil, že tlačí na něco, na co by nemělo být tlačeno. Jeho nejistota byla však vyléčena Billem, který zrušil mezeru, již on sám váhal překonat.
„Myslel jsem, že to nic neznamenalo,“ vydechl Bill.
„Taky jsem lhal,“ zamumlal Tom v odpovědi těsně předtím, než Bill zachytil jeho vrchní ret mezi své vlastní. V okamžiku, kdy se jejich rty setkaly, bezprostředně vklouzli do svých rolí a Tom téměř nelibě nesl, jak přirozené to bylo. Bill se mu okamžitě přestěhoval na klín a posadil se na něj obkročmo, aby ulehčil svému krku. Chladný neklid, který cítil, se rozvířil do hřejivé úlevy, a ta se pomalu a pozoruhodně čerpala do jeho žil, zatímco silné, ale jemné sevření Tomovy ruky na jeho boku způsobilo, že se mu kůže pod tenkým tričkem rozpálila.
Hned jak se jejich prsty rozpojily, vyjel rukou zpátky po Tomově hrudi vzhůru, pěstěnými nehty jej poškrábal na zadní straně krku, a nakonec uchopil jeho čelist. Veškerou opatrnost hodil za hlavu a pohyboval svými rty proti Tomovým, jako by to měl být jeho poslední polibek v životě.
Tom cítil tu naléhavost. Nikdy netrávil čas snahou interpretovat důvěrná gesta – před tímto to nikdy ani nebylo třeba. Jeho mravní přesvědčení nebylo příliš šťastné z toho, jak mu ruce sklouzly dolů a uchopily Billova štíhlá stehna, ani z toho, jak více než jen trochu nadšeně otevřel rty tomu hezkému chlapci, ale jeho svaly se schematicky napínaly a nohy se mu začínaly chvět tak, že na okamžik svou nejistou mysl odstrčil stranou.
Bill ho tisknul proti zdi, a Tom ho nechal; neměl by, ale nechal ho. Připadalo mu to opravdu špatné, nepřišel proto, aby využil jeho zlomené srdce – ačkoliv způsob, jakým Bill kňučel, když mu lehce masíroval jazyk svým vlastním, mu přišel opravdu správný. Naskakovala mu husí kůže, kdekoliv se jej jen dotkly Billovy nehty, a Tom našel sám sebe, jak začíná být až příliš rychle vzrušený. Nevěřil tomu, jaký efekt na něj měly pouhé a obyčejné doteky.
Mírně zesílil svou kontrolu nad situací a rozdělil jejich rty, aby ty své přesunul na Billův krk, a přitom jej stáhl pod sebe na rozházené přikrývky. Ať už znal Tom Billa jako ohnivého a čilého, nyní jej vnímal jako delikátního a zranitelného, jak se nad ním nakláněl. Jakmile se uvelebil mezi jeho nohama, Tom přejel prsty po lemu Billova tenkého trička a spojil jejich rty v obzvláště pomalém a hlubokém polibku. Už dávno se zbavil svého odhodlání po ochutnání Billova jazyka, té kuličky v jeho jazyku, kterou už nějaký čas obdivoval a která jej nyní lehce škrábala za zuby a posílala všechny ty správné zprávy do jižních částí jeho těla. Bill se natáhl, aby shodil Tomovu čepici, a okamžitě vklouzl rukou mezi jeho copánky, za které si jej současně přitahoval k hladovým a toužebným polibkům.
Aniž by o tom příliš přemýšlel, přestože byl podvědomě zvědavý, Tom přirozeně postupoval vklouznutím ruky pod hrubý lem Billova obnošeného trička a hladil svými obhroublými prsty tu dětsky jemnou pokožku. Ostře se nadechl, když Bil vzdychl proti jeho rtům, pravděpodobně stimulován jeho prsty mířícími vzhůru. Tenký, černý materiál se mu pomalu i s rukou vyhrnoval a on přejel palcem přes tuhnoucí hrbolek, než instinktivně následoval malý kovový kroužek, který zdobil Billovu horkou kůži. Tázavě proti Billovým ústům zalapal po dechu a Bill na oplátku použil veškerou svou sílu, aby se proti jeho doteku prohnul v zádech, a tím pádem i srazil dohromady jejich klíny.
Kdyby se Bill nacházel ve vyrovnaném stavu své mysli, tak by se nevěřícně rozesmál.
Tom zasyčel a silnou rukou zatlačil Billovy boky zpátky dolů, než na něj napůl omráčeně zamrkal. Bill se pod jeho sevřením zavrtěl a sevřel stehna kolem spodní části Tomových zad. Vydal u toho protestní zvuk a Tom uvažoval, jak mohl vypadat tak kompletně zhýrale, když ještě před deseti minutami byl v Tomových rukách pouhým klubíčkem smutku.
Otevřel ústa, aby vyřkl svůj vlastní argument, ale jeho slova byla nejprve ovládnuta drsným zachraptěním. Tmavovlasý mladík k němu zvědavě vzhlédl s červenými tvářemi a nateklými rty, oči měl stále olemované zbytky slz.
„Bille, já nemůžu,“ zachraptěl, spolkl touhu slíbat odmítnutí prosakující do Billových rysů.
Bill neodpověděl, jako dítě zatahal za Tomovo obrovské tričko. Zuřivě se kousal do rtu, zatímco strhával bundu z Tomových ztuhlých ramen, a zatahal silněji, když se kytarista ani nepohnul, aby mu dovolil tu věc celou sundat. Tom pomalu potřásl hlavou a vypadal zmučeně rozpolceně, jak se znovu vytáhl do sedu, aniž by se obtěžoval upravit si bundu, která mu visela kolem loktů.
„Tohle není…“ Tak, jak si myslíš. „Ty ne…“ nemyslíš s jasnou hlavou. Vzdychl a snažil se najít ta správná slova, ale jeho trhaná řeč pouze prohloubila vrásky na Billově čele. Přejel rukama přes Billův pas a jeho mysl cosi zaregistrovala s téměř hmatatelným kliknutím. Pohled mu padl na tričko, které začal stahovat zpátky dolů, a očima fixoval drsné, oprýskané okraje známého trojúhelníku namalovaného uprostřed černého materiálu trička.
„To je… to je tričko Pink Floyd,“ řekl spíš sám pro sebe než Billovi, a naklonil se, aby ten vzorek zvědavě obtáhl prstem. Bill po něm střelil zmateným pohledem a nakrčil obočí, jak sledoval Tomovy pohyby.
„Je moje oblíbené,“ vysvětlil ležérně a ustálil Tomovy prsty svýma vlastníma. „Vždycky se mi daří mít ho poblíž, když ztratím pevnou půdu pod nohama… opravdu nevím proč.“
„Vážně…“ Tomovi se znovu převrátil žaludek, ačkoliv jeho mysli chvíli trvalo, než dohnala ten náhlý příval do systému. Otočil hlavu, aby přeletěl očima přes hromady oblečení rozházené na podlaze, spodní prádlo leželo u nohou postele a velký, modrý kufr stál opuštěně u šatní skříně. Kupodivu si toho až doteď nevšiml. „Kufr?“ Zaskřehotal a vážným pohledem se otočil zpátky na Billa.
Billovi poklesla ústa s tou náhlou změnou nálady a díval se na Toma, jako by snad otočil spínačem a zcvoknul se. „Jo, já…“ Začal tiše, nejistý, jestli pro to má vůbec nějaké vysvětlení. „Je to tak trochu hloupé.“
Tom přelezl zpátky za Billem a čelem se opřel o zpěvákovo rameno. „Odkud ho máš?“ Zeptal se jen sotva hlasitěji než šeptem.
„Tome?“ Bill se zamračil, a přesto nějakým způsobem přesně věděl, co tím Tom myslel. Tep se mu zrychlil, cítil se trochu znepokojeně, ale stejně odpověděl. „Koupil jsem si ho v takovém zaneřáděném obchůdku v Magdeburku, když jsem byl na návštěvě u své babičky. Bylo mi asi patnáct.“
Tom se nad tím odhalením kousl do rtu. „Byl jsi v desátém ročníku,“ zamumlal po chvíli a zhluboka se nadechl, než zvedl hlavu. Bill popleteně přikývl.
Starší mladík zamyšleně naklonil hlavu a shlížel dolů do Billových očí, a druhý z nich uvažoval, jak se mohl tvářit, jako by se právě znovu poprvé setkali. Tom vypadal… zvědavě, zamyšleně, a pokud ne, tak trochu skepticky.
„Co?“ Bill přimhouřil oči a Tom potřásl hlavou.
„Máš práci, kterou miluješ a cítil by ses odpovědný za to, že bys opustil své přátele, víš. Prostě si myslím, že by ti Berlín začal chybět, kdyby ses jen tak sebral a odešel.“
Bill zamrkal, pootevřel rty, ale zůstával nejistý nad tím, jak by měl na Tomovo prohlášení reagovat.
Aby vyléčil Billovo váhání, Tom zrušil mezeru mezi nimi a vtiskl další polibek na jeho rty – ačkoliv tentokrát lehkou jako pírko a zároveň intenzivní. Nemůže to tak být. Musím být blázen.
Samotná cudnost polibku zanechala Billa bez dechu, a zároveň se cítil naprosto bezpečně a jistě. Ozvěny Tomových slov se odrážely od stěn jeho lebky, tak typické, a přitom tak pohodlně vhodné. Popotáhl, odmítal se zabývat tak hloupými myšlenkami.
„Zůstaneš, viď?“ Bylo vše, na co se dokázal zeptat.
Místo odpovědi si Tom konečně sundal bundu a poté zapletl prsty do Billových uvolněných dredů, než si k sobě přitiskl jeho tělo. Mohl cítit další tlukot srdce, a ten spřízněný rytmus nyní náležel k tváři, kterou si byl Tom téměř jistý. Chtěl mít pravdu, chtěl si být absolutně jistý, ale byla ta shoda okolností opravdu dostatečná?
Bill měl svá vlastní podezření, ale někde mezi kopačkami od Alfonse a výměnou neohrabané ruční práce s Tomem nedokázal najít duševní energii, aby se staral o kamaráda, který možná mohl nebo nemusel slíbávat jeho melancholii.
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Ja toto citam v robote a tu pistim jak nejaky blazon!!!!
KONECNE!!! aj ked este to nie je 100% iste ale uz je to Taaaaaaaam.
Ach……teraz cakat na pokracovanie. Uf…..tesim sa velmi velmi.
Nemohla jsem se dočkat, tak jsem to přečetla v originále a teď to čtu ještě tady a jsem nadšená, je to vážně skvělá povídka.
Krásna povídka doufám že už budou spolu.
Tom asi už tuší, kto je Red….. krásny diel, veľmi dobre sa mi čítal, konečne sa veci vyjasnili , a som aj rada že hneď do toho nehupli, i keď kto vie keďže tam Tom ostal :PP trošku som nechápala ten modrý kufor…má to nejakú súvislosť s tým, že Bill je Red ? Teším a veľmi ďalej ♥♥♥
[4]: Šlo jen o to, že mu Red v mejlech psal, že když ho to chytne, tak začne balit a chce vypadnout, jen dokud nenarazí na to tričko, které ho vždycky zastaví. Takže když Tom uviděl kufr, došlo mu to s tím balením…
Omouvam se ale fakt nemam co bych napsala jak moc v haji z toho jsem….
Tohle je jedno obrovske…. Do haje! Tak sakra uz ale kluci! To vas mam jit proplesknout?! 😂
[5]: Dakujem za objasnenie,tak je to jasne, Tom uz to vie 🙂
Já bych řekla, že už oba dva tuší! 🙂 A přiznám se, že mi to dělá ohromnou radost, fakt že jo. 🙂
Tenhle díl byl krásně pozitivně naladěn a moc se mi líbil. Moc se těším na další pokračování a děkuji za super překlad! ♥
Tohle je něco neuvěřitelného 😍 Nemám slov, nedýchám, vyšiluju 😁