autor: Vanity Blair
Uběhlo už několik dlouhých minut, co Tom zaparkoval auto na příjezdové cestě k jejich domu. Motor byl vypnutý a on nepřítomně hleděl před sebe. Všechna okna na této straně domu byla zhasnutá, ale Tom věděl, že Bill ještě nešel spát. Pokaždé, když dlouho do noci pracoval ve studiu, na něj Bill čekal. Ani by nespočítal, kolikrát jej našel schouleného v křesle nebo na pohovce čekajícího, až se Tom vrátí a popřeje mu dobrou noc. Tvrdil, že bez toho se mu špatně usíná, a navíc vážně neměl rád, když usínal sám.
Tom se pomalu odpoutal a chystal se natáhnout pro svůj notebook na sedadle spolujezdce, ale jeho ruka se začala třást. Přitáhl ji zpět ke svému tělu a protřel si obě dlaně o sebe. Nedokázal zabránit tomu, aby se třes nerozeběhl do celého těla. Zhluboka se nadechl a s trhaným výdechem se předklonil a opřel se čelem o volant.
Co to zatraceně jenom udělal? Jak mohl být tak bezohledný a nezodpovědný? Copak teď mohl jen tak nakráčet domů, políbit Billa na tvář a sevřít ho ve své náruči, jako to dělal doposud?
Byl si vědom toho, že Billovi nedokáže lhát. Nikdy to nedokázal. Zkusil to jen jednou, před mnoha lety, a Bill mu neuvěřil ani na jednu jedinou sekundu a tak moc Tomovi za ten pokus o lež vynadal, že se o to Tom už víckrát nesnažil. Věděl, že to nemá cenu. Stejně tak věděl, že nemá cenu před bratrem cokoliv skrývat. A naprosto jistě věděl, že až se Bill dozví pravdu, všechno skončí. Všechno, co pro něj bylo nejdůležitější na světě, ztratí kvůli jednomu neuváženému rozhodnutí. Jak jen mohl? Sám nad sebou zakroutil hlavou a popotáhl. Musel se hodně přemáhat, aby se tu nerozbrečel. Copak v takovém stavu mohl čelit Billovi?
Narovnal se a snažil se zklidnit zběsilý tlukot svého srdce. Musel se tomu postavit. Udělal chybu a teď bude muset nést následky. Znovu se zhluboka nadechl, natáhl ruku a vzal si svůj notebook. Peněženku a telefon strčil do kapsy svých kalhot. Vytáhl klíčky ze zapalování a vystoupil. Zvuk jeho bot na skřípajícím štěrku mu drásal nervy. Jako by to byl ten nejhlasitější zvuk ze všech. Zamkl auto a došel ke vchodovým dveřím. Světlo se rozsvítilo a on odemkl. Nestačil za sebou ani zavřít a uslyšel, jak se k němu řítí psi, aby jej uvítali. Vyzul si boty, na botník odložil notebook i klíče a oba chlupáče pohladil.
Už z chodby slyšel hrát televizi, a tak automaticky zamířil do velkého obývacího pokoje. Světlo v místnosti bylo tlumené, na obrazovce běžela repríza jakési politické diskuze a Tomovi bylo jasné, že si Bill při čekání na něj zdřímnul.
Vešel do pokoje a podíval se na Billa. Byl zkroucený na kožené dvousedačce, zabalený do jedné ze starých Tomových obřích mikin, které mu zakázal vyhodit. Hlava mu padala na stranu a nohy visely přes opěradlo.
Tom se usmál. Hned na to mu však úsměv na tváři vystřídalo bolestné zamračení, když si vzpomněl na to, co jej čeká. Došel k malé pohovce, klekl si, aby na bratra lépe viděl. Odhrnul mu zbloudilý pramen blonďatých vlasů z čela a hřejivý pocit zalil jeho srdce, když si Bill povzdychl a nakrčil nos.
Ne. Nemohl to udělat hned. Potřeboval trochu času. Potřeboval Billa držet v náruči a hlídat jeho klidný spánek, potřeboval jej líbat tak vroucně, až se mu bude tajit dech. Naposledy. Potřeboval alespoň tuto noc, než o to všechno vlastní hloupostí přijde.
Silou vůle potlačil slzy, které se mu draly do očí, a hrozily sklouznout po jeho unavené tváři. Naklonil se a shýbl, aby svými rty dosáhl na malou, ale zato velmi citlivou pihu pod Billovým pravým uchem. Vtiskl na to místo pevný polibek a sledoval, jak Bill se zachvěním otevřel oči.
„Tomi,“ pousmál se ospale a dlouze zívl. „Já nespím, čekal jsem na tebe.“
Tom se usmál a palcem jej pohladil po tváři.
„Potřebuju sprchu,“ řekl pak a Bill najednou ožil. Spokojeně se zatetelil a posadil se. Chytl Toma za nabízenou ruku a nechal se jím vést tmavou chodbou ke schodišti do patra. Koupelna v přízemí byla skvělá, s velkou vanou, zrcadly a vším, co by si mohli přát, ale koupelna v patře nabízela nejen vanu, ale i prostorný sprchový kout a možnost vklouznout pohodlně do jedné z velkých postelí v jejich oddělených ložnicích, které koupelna spojovala.
Tom jej dovedl ke komodě s ručníky, mírně kopl do dveří, čímž je zavřel a zabránil tak Pumbovi, aby proklouzl za nimi. Stáhl si mikinu i triko, počkal, až to samé udělá Bill, a všechno oblečení hodil do koše na špinavé prádlo, který stál v jednom rohu místnosti. Bill si stahoval volné kalhoty i se spodním prádlem a věnoval Tomovi pobavený úšklebek, když si všiml, že jej téměř zbožně pozoruje.
„Líbí se ti, co vidíš?“ pozlobil jej a odkopl oblečení stranou.
„Moc,“ přikývl Tom a rychle sklopil pohled dolů ke svým kalhotám. Jednak aby si je také sundal a jednak proto, aby Bill neviděl, jak se mu oči opět plní slzami. Nechal Billa, aby vlezl do sprchy a nastavil vodu na příjemnou teplotu, zatímco sám ze země sesbíral všechno oblečení a uložil je do koše. Z komody vyndal dvě čisté sněhově bílé osušky a připravil je na stoličku vedle sprchy. Svázal si vlasy do vysokého drdolu a konečně vešel za Billem pod proud tekoucí vody. Zezadu jej objal kolem úzkého pasu, přitiskl se k němu a položil si bradu na jeho rameno.
Bill se o něj důvěřivě opřel a usmál se.
„Dokončil jsi všechno, co jsi potřeboval?“ zeptal se se zakloněnou hlavou.
Tom přikývl a políbil Billa na rameno. „Jo, vše je připravené na tvůj vpád do studia,“ ujistil jej.
„Byl jsi tam dnes opravdu dlouho. Jsem si jistý, že to bude stát za to.“
Toma píchlo u srdce. Zas a znovu pociťoval, jak jej v očích pálí slzy. Zavřel oči a zabořil nos do ohbí Billova krku. Sevřel paže kolem Billa pevněji a snažil se polknout narůstající knedlík usazený v jeho krku.
„Co je s tebou?“ zeptal se Bill starostlivě. Vymotal se z bratrova sevření a otočil se, aby na něj lépe viděl. Vzal Tomův obličej do dlaní a zvedl jej, aby se mu mohl podívat do očí. „Tome,“ zašeptal a vyděsil se nad zoufalým výrazem, který křivil Tomovu jinak pěknou tvář. Palci jej hladil po líčkách a jeho vlastní mysl zaplavovaly obavy. „Co se stalo?“ vydechl.
Tom se zamračil a několikrát zavrtěl hlavou. Chytl Billovy dlaně do svých, stáhl si je ke svým ústům a na obě současně přitiskl své rty. Zavřel oči a jen tak stál.
„Tome, děsíš mě,“ řekl Bill přiškrceným hlasem. Vykulenýma očima zíral na své dvojče a v hlavě měl zmatek. Co tak hrozného se mohlo stát, aby byl Tom v takovém stavu?
Tom jej objal. „Promiň,“ zašeptal do jeho ucha. Nevěděl, jak dál. Co by měl udělat nebo říct?
„Co se stalo?“ naléhal znovu Bill.
„Já…“ začal Tom, políbil Billa na krk a odtáhl se od něj. Poodstoupil a opřel se zády o stěnu sprchového koutu. „Něco jsem udělal…“ řekl a díval se na zem.
„Co jsi udělal?“ zeptal se Bill, když se bratr odmlčel. Ale ten jen zavrtěl hlavou a schoval svůj obličej do dlaní. „Zatraceně, musíš mi to říct,“ nařídil Bill. Začínal se zlobit, nikdy před sebou neměli tajemství, tak co mělo tohle znamenat?
„To nejde,“ řekl Tom tak tiše, že jej Bill přes tekoucí vodu sotva slyšel.
„Proč?“ rozhodil ruce Bill. Tom zvedl hlavu a podíval se na své dvojče. Několikrát naprázdno otevřel ústa, ale žádná slova z nich nevyšla. Nešťastně si povzdechl a pod Billovým intenzivním zkoumavým pohledem se neovládl a naplno se rozplakal.
„Proboha, Tome!“ vyděsil se Bill. Přešel k němu, svýma dlouhýma rukama jej objal a přitiskl se k němu. Tom se v jeho náruči chvěl jako nikdy předtím. Jeho tělem pulzovaly vlny naprosté hrůzy z nevyhnutelného. „Ššš…“ tišil jej Bill. Rukama sklouzl na jeho záda a v kruzích jej hladil ve snaze uklidnit ho. „To nic. Nechtěl jsem na tebe tlačit,“ mluvil dál Bill. „Všechno je v pořádku. Pojď,“ řekl a nasměroval Toma ven ze sprchového koutu. Vypnul vodu, podal sobě i Tomovi huňatou osušku a zabalil se do ní. Tom si otřel uslzený obličej, omotal si osušku kolem pasu a nechal se Billem vést do jeho postele. Bill se rychle osušil a nahý vklouzl pod přikrývku, nechávaje dostatek místa vedle sebe pro Toma.
Tom jej napodobil, vlezl do postele a nechal se vtáhnout do horké náruče svého dvojčete. Cítil se provinile. Hlavu zabořil pod Billovu bradu a snažil se zabránit dalším slzám.
Neúspěšně.
„Poslouchej, Tomi,“ zašeptal Bill, jak naklonil hlavu na stranu, aby přiměl Toma podívat se na něj. „Všechno je v pořádku, nic hrozného se neděje. Ať si myslíš, že jsi udělal cokoliv, může to počkat. Nemusíš mi teď nic říkat. Prostě zavři oči. Půjdeme spát. A ráno bude všechno dobré. Víš, že tu pro tebe jsem a vždycky budu.“
„Vždycky?“ zopakoval Tom a visel bratrovi na rtech. Chytal se každého slovíčka, každého náznaku. Chtěl se nějak ujistit, že až Billovi poví pravdu, tak jej nezavrhne. Věděl, že už ho k sobě nikdy nepustí tak jako doposud, ale doufal, že jej neodežene jako bratra, rodinu.
„Vždycky,“ přikývl Bill. „Přísahám,“ zašeptal a pomalu si s Tomem lehal. Nechal ho, ať se jej drží kolem pasu, a hlavou mu spočíval na hrudi. V koutku své mysli si trochu užíval, že se o Toma může takhle starat a konejšit ho. Nestávalo se často, že by Tom podléhal svým emocím. Většinu času byl sice šprýmař a často velmi sarkastický – hlavně, když se bavil s Georgem, ale navenek působil na spoustu lidí rezervovaně. Jen Bill znal pravdu. Znal všechny Tomovy tváře. A všechny je miloval. Možná proto jej trápilo, že si tuhle výměnu rolí užívá. Nahlas by to ale nikdy nepřiznal, ani to, že si to užívá, ani to, že jej to trápí.
„Věřím ti,“ řekl Tom a vtiskl polibek na bratrovu hruď. Bill se usmál a dál hladil Toma po zádech. Přiložil rty na jeho čelo a sám zavřel oči. Ať už se stalo cokoliv, mohlo to počkat do rána.
Bill zběsile přecházel po místnosti, a kdyby to bylo byť jen trochu možné, šla by mu rozčilením pára z nosu. Tvářil se jako bůh pomsty, rty pevně sevřené, aby snad neřekl něco, čeho by později mohl litovat. Mělo to ale význam? Mohl by to snad ještě více zhoršit? Čelo se mu krabatilo, jak usilovně přemýšlel, co by měl nebo neměl říct. Očima sledoval podlahu pod sebou a jen tak tak se ovládl, aby se nepodíval do jediného křesla v místnosti, ve kterém seděl Tom.
„Bille,“ řekl tiše. „Vysvětlím ti to,“ pokusil se říct. Ale po tom osudném přiznání to bylo jen přilévání oleje do ohně. A Bill, zdálo se, toho měl akorát tak dost.
„Vysvětlíš?“ zastavil se uprostřed kroku a jednoslovnou větu procedil mezi zuby. „Jak u všech svatých chceš něco takového vysvětlit?“ pomalu ztrácel kontrolu nad svým hlasem. „Co bys asi tak mohl říct, abych byl schopný to pochopit, nebo spíš abych vůbec začal uvažovat o tom, že se pokusím to pochopit?!“
Tom jej nešťastně pozoroval. Nevěděl, co říct. Netušil, jak má tohle vysvětlit. Sklonil hlavu ke svým spojeným dlaním v klíně a bezděčně pokrčil rameny. Snažil se, co to šlo, ale další slzy si našly cestu z jeho očí a skutálely se po jeho strhané tváři. Popotáhl.
„Oh, ne! Nehraj mi tu chudáčka. Ani nemysli na to, že tu budeš sedět jak hromádka neštěstí a já, naivní romantik, ti skočím kolem krku a budu tě utěšovat. To ty jsi tohle způsobil, tak to koukej napravit!“
Tom se však ze své pozice ani nehnul.
„Co sis vůbec myslel? Nebo spíš, myslel jsi vůbec? Jak sis to představoval? Že se mi tu složíš, já tě budu utěšovat a až se dozvím pravdu, tak ti to odpustím, protože mi tě snad bude líto? Že na to prostě zapomeneme a bude všechno jako dřív, jako by se to nestalo? Jak ti mám ještě někdy v budoucnu věřit? Nemůžeš ode mě přece očekávat, že tě k sobě zase pustím. Jak bych mohl? Jediné, co mi teď běhá hlavou, je způsob, jakým se od tebe dostat, co nejdál to půjde.“ zasyčel Bill.
Tom zvedl pohled, nedokázal zahnat vyplašený výraz ve svých očích a…
… s trhnutím se probudil.
Venku byla ještě tma. Bledé světlo pouliční lampy osvětlovalo Billovu klidnou, spánkem uvolněnou tvář. Celým tělem byl natočený k Tomovi a jednu ruku měl stále přehozenou kolem jeho pasu, jak se v noci Tom otočil z boku na záda. Tomovi se po chvilce podařilo chytit ztracený dech a uklidnit své silně bušící srdce. Měl strach. S blížícím se východem slunce se bál čím dál tím víc.
Jak jen nejopatrněji dokázal, natočil se v posteli opět na bok, čelem ke svému dvojčeti. Ve spánku se Bill instinktivně schoulil více dolů, takže teď měl Tom jeho čelo na úrovni svých rtů. Vtiskl na hladkou pokožku jemný polibek a zavřel oči.
Když je znovu otevřel, slunce už svítilo. Zhluboka se nadechl a zmoženě vydechl. Sklonil pohled ke svému malému bratovi a k jeho nelibému překvapení mu Bill pohled oplácel. Ospale zamrkal a věnoval mu líný úsměv.
„Dobré ráno,“ zašeptal.
A v tu chvíli Tom poznal, že nastal ten pravý čas. Čas na konec všeho. Slzy se mu nahrnuly do očí, když se nadechoval. A pak to přišlo…
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 28
Překrásný
….no a to je co, tohle??? Kde je nějaké pokračování??? Já musím vědět, jak to bude dál!!!! Já vím, že Tom to vážně ppdělal, ale tak strašně bylo vidět, jak toho lituje, že bych mu to na Billově místě snad odpustila. Já nevím tohle se strašně špatně rozhoduje, když člověk v té situaci není. Ale byla jsem kdysi v lehce podobné a vím, že jednou jsem odpustit dokázala, ale ne zapomenout a bolelo to ještě dlouho. A bohužel se to i opakovalo, a to už jsem neodpustila…
Co?!?!?!? Vanity!!!! Toto si zasluzi pokracovanie!!! Bolo to prekrasne. Billova oddanost bratovi je nekonecna. Ze z neho netahal hned priznanie. Utesil ho a trpezlivo cakal co mu sam on povie. A on ho…..podvedie. s kym?? Preco??? Ako??? Potrebujeme vysvetlenie 🙂 mna a Zuzu to zaujima 🙂
VANITY!!! Tohle se NEDĚLÁ!! Me bylo jasný od začátku co Tom udelal, ale jakoze hryznout to takhle?! To se nedělá! Jsem napnuta jak ksandy a najednou konec?! Nenenenenene!! Vanitko prosím!!!!!
Já to věděla od začátku že jej podvedl ale ten konec prosím prosím ještě aspoň jeden díl.
Krása, miluju dobré jednodílky! Už si domýšlím, co se mohlo dít dál! Ale nejlepší by bylo, kdybych si to mohla do budoucna přečíst 🙂 Tak nějak jsem také tušila, co se asi mohlo stát, už jen díky obrázku a názvu, ale i tak super
Aha… tak já jsem celou dobu četla Lost Faith… počkat… ale ono to tak je a na banneru je lost fight… no já už jsem jelen z toho
No tak čakala som to – teda že Tom tak vyšiluje preto, lebo Billa podviedol… Ale na druhej strane rozmýšľam, ako to mohol urobiť, ak to teraz tak ľutuje? Neverím, že ak je niekto schopný toto urobiť, že by to až tak veľmi ľutoval. Moja druhá alternatíva ku koncu ( bola tu malá nádej, že to skončí komédiou ) bola tá, že Tom povie nejakú úplnú kravinu a všetci budeme nechápať, prečo tak vyvádza. Škoda, že to tak naozaj neskončilo. Pretože podvod sa odpúšťa ťažko. A ešte ťažšie sa zabúda. Ale napísané to bolo krásne. Ďakujem.
Napísané krásne ale Tom je debil.. neverím mu to ak raz niekto podvedie nemiluje …. a pokiaľ nemal pištoľ pri hlave alebo ho nejaká ženská neznásilnila počas toho ako mala Billa spútaného v pivnici a vyhrážala sa že mu ublíži , nemá to žiadne ospravedlnenie…
Dokonale lidské. Citlivé a uvěřitelné.