autor: Estricnina
Mělo to krátké trvání. Bill se probudil o několik hodin později do temné místnosti a v prázdné posteli. Přemýšlel, jestli to byl další příšerně realistický sen, dokud nevyklouzl zpod přikrývky a neobjevil své kalhoty a boxerky v polovině svých stehen.
Zapátral po mobilním telefonu, a jakmile ho našel, zkontroloval čas. 3:49 ráno.
Tom musel odejít v momentě, kdy usnul. Koneckonců, nikdy neslíbil, že zůstane.
Bill si těžce povzdechl, až příliš grogy, aby patřičně fungoval, ale zároveň příliš rozladěný, aby šel znovu spát. Pomalu se vyhrabal z postele a v hromadě oblečení pátral po svých pyžamových kalhotách. S širokým zazíváním se vydal z pokoje do kuchyně, jak si rychle vzpomněl, že si před několika hodinami udělal kafe. Teď už muselo být staré a studené, ale stejně si ze skříně vytáhl hrníček.
Měl by být kompletně sklíčený; ale zase… měl by být v tomto okamžiku už spoustu věcí.
Uklidil zpátky cukr a pomalu míchal studenou černou tekutinu, zatímco byl myšlenkami ztracen ve stejně černých pozůstatcích své mysli. Možná byla chyba Tomovi zavolat.
Možná si Tom myslel, že to byla chyba, a rozmyslel si to.
Možná Bill začínal hloupnout. V poslední době už jen zřídkakdy dělal něco s opatrností.
Možná už to začal chytat od Toma.
Nepřítomně odložil lžičku stranou, popíjel starou kávu a přešel krátkou vzdálenost ke svému laptopu. Lampa v rohu zůstala rozsvícená, a dokonce i ve stavu polovičního spánku si Bill okamžitě všiml složeného vzkazu ležícího na laptopu v tlumeném světle.
Zvláštně si jej prohlížel, odsunul si židli a posadil se, než odložil hrníček a zvědavě papír zvedl.
Mohl jsem ti napsat, ale nebyl jsem si jistý, jestli máš na svém telefonu ztlumený zvuk. Nechtěl jsem tě vzbudit.
Doufám, že se cítíš líp, Bille. Opravdu ano. Jen si prostě nemyslím, že jsem byl připravený na… Nevím, co říkám. Nesmíš mě nenávidět. (Znovu).
Potřebuju pár dní, a stejně tak i ty. Odpočívat, přemýšlet a tak dále, vzít si trochu času a pročistit si hlavu. Myslel jsem vážně to, co jsem řekl – on je nic a nestojí za tvoje slzy. Dokonce i když možná je tohle navždy sbohem. Možná.
Jen si nemysli, že to byla chyba, protože jsi to byl ty. Ty nejsi chyba, okay?
Santa se tenhle rok možná opozdí, ale pokud můžeš trochu počkat, mohlo by to stát za to. Jediné, o co žádám, je, aby ses příště, až tě uvidím, usmíval.
Tvůj kamarád Tom.
PS: v předpovědi říkali, že bude dnes odpoledne sněžit. nenech si to ujít.
V celé zprávě byly čmárance a škrtance, celá přeškrtnutá slova, a jak si Bill téměř pobaveně všiml, tak i řada gramatických chyb. Copak nevěděl, že se věta začíná velkým písmenem? Byl věk počítačů, a pravděpodobně Bill byl ten divný, protože byl tak mladý a současně i znalý věci.
Jeho oči se pozastavily na slově ´chyba´, přesunuly se na slovo ´kamarád´ a pak se zvedly k ´usmíval´.
A tak to udělal, protože to bylo něco, co měl Tom rád. Usmíval se, protože usoudil, že si to aspoň natrénuje do příště, než se zase setkají. Chtěl, aby to bylo brzy, ale počká. Počká, protože až do tohoto okamžiku byl sobecký; Tom byl v tomhle nový. Ani nemrknul, nastavil druhou tvář a bez jakýchkoliv otázek nechal Billa, aby mu vklouzl do náruče, bez ohledu na to, jak hloupý se jeho zármutek zdál být. Nyní, rozhodl se Bill, bylo na čase, aby splnil svou část a počkal.
Ale vědomí, že dělá správnou věc, nezastavilo plížící se osamělost. Otřel si zbytky make-upu a během toho procesu si připomněl, aby se co nejdříve důkladně odlíčil. Jemně v ruce stiskl vzkaz a odložil ho na stůl, než otevřel svůj laptop; vždycky tu byla jedna osoba, na kterou se mohl pokaždé obrátit, když se cítil takhle. Během okamžiku se obrazovka rozzářila a ukázalo se jediné okno, které měl otevřené. Možná napíšu mámě. Prostě se dnes necítím na dlouhou cestu domů. Ona to pochopí… Doufám.
Našpulil rty a nečinně si prohlížel email, který napsal včera večer. Přemýšlel, jestli by ho měl přepsat, možná nežádat o to, aby emaily přestaly, protože narovinu, týden bylo více času, než kolik ho chtěl bez TD zvládnout. S ním a Tomem plujícími v nejednoznačných vodách, a Alfonsem, který už se nadále nenacházel v Billově mysli, se jeho možnosti začaly jevit pesimisticky. Měl Felicii, předpokládal, možná Gustava, a možná pár dalších, kdyby důkladně prohlédl svůj seznam kontaktů, ale to nebylo stejné. Jako společníka plného porozumění bude mít jen sám sebe, a díky tomu se cítil ještě osamělejší. Obával se toho, jak se cítil být závislý.
Ponořenému hluboko v myšlenkách mu chvíli trvalo, než si všiml něčeho podivného. Možná, že mu včera večer víno zamlžilo mysl trochu víc, než si myslel, protože si byl téměř jistý, že svůj laptop zavřel dřív, než ten email poslal. Znovu si promnul oči, jen pro ujištění.
Očividně, Bill nemohl upravit to, co už jednou poslal.
Tom si otevřeně prohlížel až přehnanou kancelář, ohromen jak její velikostí, tak i detaily. Zdvořile pokynul hlavou, když se prezident společnosti posadil, a jakmile mu menší muž pokynul, tak se sám posadil.
Byl vzat na oficiální prohlídku paláce, jak to nazýval sám pan Jost, ačkoliv Tomovi už celé přízemí bylo známé. Zaměřil svou mysl na jednu jedinou věc, což bylo něco, čeho by pravděpodobně o několik měsíců dříve nebyl schopný, a nedělal nic jiného, než že zpracovával Josta jako špičkový loudil, kterým se naučil být. Tom si byl jistý, že se dívá na svého nového šéfa, a byl potěšen, že k němu ten muž mluvil, jako by se znali už léta.
„Líbí se mi váš styl, pane Kaulitzi. Jste přesně to, co ReAnne potřebuje.“ Prezident sebejistě poklepal na desku stolu a následně na Toma pokýval prstem. Tomovi připadal jako někdo z filmů – čilý a až příliš sebejistý ve všech obchodních diskuzích.
„ReAnne?“ Tom se opřel o sedadlo a zvědavě pozvedl obočí. Až do této chvíle Tom nikdy nezmínil žádné jméno kromě Eisenhauerova a jeho vlastního.
„Jistě. Víte, že často podepisujeme smlouvy se studenty a pracujeme s nimi na jejich debutu, jak už jsem vysvětlil dříve – ReAnne nedávno podepsala smlouvu v Hamburku. Ona bude další z těch nejlepších, to vám slibuji.“ Jost se naklonil kupředu a položil si lokty na stůl, vypadal nejvzrušeněji, jak jej Tom za celé odpoledne viděl. Lehce nakrčil nos, snažil se nedat najevo, jak v něm Jostův pohled vyvolává zdrženlivé pocity. „Je připravená už celé měsíce, ale najít spolehlivé členy doprovodné kapely se ukázalo být dosti těžké, víte.“
Tom si nebyl jistý, jestli by se měl zeptat ´proč´, cítil, že by to bylo až příliš vlezlé, kdyby to udělal. Pokud by řekl, že ví, s čím by to vlastně souhlasil? Takže namísto toho přikývl a čekal, a doufal, že Jost bude pokračovat ve svém vysvětlování.
Když se ukázalo, že se k tomu prezident chystá, jeho první slova byla přerušena hlasitým pípnutím, a on okamžitě zvedl prst, aby jej Tom omluvil, než zmáčkl tlačítko interkomu. „Co se děje? Jsem zaneprázdněný.“
„Dorazila slečna Johansenová, pane. Mám jí říct, aby počkala, anebo ji přeobjednat?„
Jostovi se rozsvítily oči. „Aha, chápu. Ne, pošlete ji nahoru, vlastně je to perfektní načasování.“
Tom si stáhl svou čepici kšiltem do čela a Jost triumfálně zatleskal. Posadil se a sáhl rukou do kapsy svého drahého saka, než obrátil pozornost zpátky k Tomovi. „Vždycky hledáme mladý, nadějný talent – talent, který se prodá, pane Kaulitzi. Eisenhaur má dobré oko, a já mám dobré ucho, o tom nepochybujte.“
„To by mě ani nenapadlo, pane,“ hrál Tom a zazubil se na muže před sebou, než se Jost otočil a zamířil ke dveřím. Tom se vytáhl z křesla a také se postavil. Snažil se vypadat co nejsebevědoměji a upřel oči na abstraktní obraz v blízkosti prezidentovy hlavy.
„A to je to, co z tebe dělá chytrého člověka. Líbí se mi tvůj přístup, kluku, a ještě více se mi líbí tvé prsty na kytaře. Líbí se mi ReAnne, a líbí se mi pozornost, kterou už si vysloužila. Víš, co budu milovat a jak mi můžeš pomoci toho dosáhnout, Kaulitzi?“
Tom zahučel a hrál si na hloupého. „Ne, pane, budete mi to muset přednést.“
Jost pozvedl hlavu a vypadal mocně. „Miluju průkopnické tržby, a ty, Tomasi, jsi Sterne materiál. Ty, ReAnne, no, dokážu si to představit dohromady. Potřebuju žhavého, nového kytaristu pro naši žhavou, novou zpěvačku, a to jsi ty.“ Ozvalo se zaklepání na dveře a Jost dychtivě otočil klikou a otevřel dveře vnadné rusovlásce.
„Pane Davide!“ Zavrkala přes silné, plné rty, a vstoupila do kanceláře po Jostově vyzvání. Vyměnila si s prezidentem uvítací polibky na tvář a okamžitě mu pohlédla přes rameno na mladého muže u stolu.
Tom si zachoval pevný, přesto příjemný výraz, jak si jej vysoká, mladá žena prohlížela, zatímco si palcem přejela přes špičky svých dlouhých, nalakovaných nehtů.
„ReAnne, tohle je Tom Kaulitz; pane Kaulitzi, tohle je Caroline, která bude brzy lépe známá jako ReAnne.“
„Je mi potěšením,“ pronesla mladá žena nosovým hlasem, a sevřela Tomovu ruku v obou svých pro dlouhotrvající potřesení. Tom se usmál a jemně svou ruku odtáhl. „Já zpívám, víš.“
„To je… to je skvělé,“ odpověděl přes zaťaté zuby, v duchu přitom poukazoval na každou falešnou věc na této ženě. Její barva vlasů, odstín pokožky, rty, prsa – a přesto ji Tom rozpoznal jako ten druh ženy, se kterou by to ještě před několika měsíci roztočil. Byla dokonalým rekonstruovaným materiálem, pravděpodobně stále ještě procházela transformací, kterou před jejím debutem požadoval label. Pocítil za to záchvěv viny. Jak daleko jsou lidé ochotni zajít, aby dosáhli svých snů?
Přesto se mu však chystali platit tisíce za to, že za ní bude hrát.
Něco na způsobu, jakým se chichotala a usmívala, mu připomínalo Karlu; více vizuálně sestavená, plastová, peníze vydělávající Karla, a nad tím se mu zkroutil žaludek. Nedokázal si vzpomenout, kdy mu naposledy atraktivní žena, ať už s mozkem nebo bez, přišla tak otřesná.
„Takže, proč jsi tady?“ Zeptala se přímo, takže to znělo, jako by byli právě odsouzeni do společného vězení.
Dřív, než Tom mohl odpovědět, se prezident usadil zpátky do křesla a vzhlédl k nim se širokým a náhle ještě odhodlanějším úsměvem.
„No, jestli všechno půjde dobře,“ odpověděl Jost za Toma, „pak bude od příštího měsíce naším novým záložním kytaristou.“
ReAnne ze sebe vydala potěšený výkřik a Tom se na ně jasně zazubil, zatímco se po celou dobu za trest štípal přes materiál své kapsy.
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Joj jake je to natiahnute. Nie a nie aby sa o sebe dozvedeli. Ach…
Dufam ze ta ReAnne nebude robit problemy.
To jsem zvědavá jak to bude dál až se znovu potkají.
Ae notak sakra. Tohle neni fer. Ja se normalne zacinam bat ze to neskonci dobre 🙁
Ja tam nechcem ReAnn ci ako sa vola, nech sa nepletie do pribehu, jej miesto je na klinike plastickej chirurgie a nie po boku Toma :(. Bill ten email neodoslal a Tom to urobil za neho,ze? Tesim sa dalej :))
Ten vzkaz od Toma byl moc hezký a já jsem víc než zvědavá, co ten Santa přinese. 😛 Strašně moc klukům fandím a prostě doufám, že jim to nakonec vyjde, ačkoli se přiznám, že se mi tahle nová práce moc nechce líbit. Ne, nevím proč, ale nemám z toho zatím dobrý dojem!
Moc se těším na pokračování a děkuji za překlad!