Connect With The Devil 34.

Na dveře klepalo středeční ráno. Od začátku týdně uběhly další dva dny, kdy se Tom neměl šanci dostat za Billem, tak si alespoň psali. Konstantine se zdržovala častěji doma a čekala na Toma s pozdním obědem, než přišel ze školy. Měl pocit, že se s ní něco děje. Chovala se divně. Často ji bolela hlava a vypadala jako nemocná. Začínal o ni mít obavy. Možná by se mohl o víkendu pokusit přesvědčit tátu, aby se vrátil domů k mámě. Budou kempovat a nebude tam nikdo jiný než oni dva. To byla příležitost, jak promluvit otci do duše. Musel zjistit, jak to vlastně celé bylo. Ale dnes měl jiné starosti. Byla středa. Znamenalo to útrpnou hodinu matematiky s Eichlerovou a na to dneska prostě nebyl připravený. Vyhrabal se z postele v hodinu, ve kterou měl vstávat do školy, a bos potichu cupital přes dlouhou chodbu do mámina pokoje. Tichounce pootevřel dveře a škvírou nahlédl do pokoje. Konstantine měla zatáhnuté závěsy a lehce podřimovala. Tom za sebou opatrně zavřel a přikradl se blíž k obrovské vysoké posteli, na kterou se vyšplhal, a začal Konstantine hladit po tváři jedním ze svých spletených pramenů zlatavých vlasů. Konstantine nakrčila nos a pomalu rozlepila rozespalé oči. Nejdřív si myslela, že se jí to zdá, než se plně probudila. Měla nad sebou Tomovu usměvavou tvář.

„Dítě moje, co tady děláš?“ Podivila se.

„Maminečko moje nejmojejší… já mám pocit, že na mě něco leze.“ Zamrkal na ni Tom a nadhodil útrpný výraz. Konstantine mu položila dlaň na tvář a zkoumala, jestli nemá horečku.

„Teplotu nemáš a vypadáš docela zdravě. Co na tebe leze, zlatíčko?“

„No víš, ono to bude nejspíš středeční hodina matiky. A když na ni půjdu, tak se mi určitě udělá zle a stejně budu muset domů.“ Přiznal barvu Tom a kulil na ni své nevinné oči jako zrzavý kocour v botách ve Shrekovi.

„Ach tak. No taková matematická viróza, to musí být panečku strašné.“ Hrála s ním Konstantine a přikyvovala jeho hranému utrpení. Tom ještě zakňučel jako malé kotě, aby patřičně dodal na vážnosti situace. „Budeš muset tedy zůstat doma, aby ses z toho vyležel. Věřím, že zítra to bude lepší, nemám pravdu?“ Mrkla na něj a Tom jí skočil kolem krku a začal pusinkovat na tvář.

„Děkuju, maminko, jsi nejlepší! Zítra to bude určitě o moc lepší, už teď z toho mám lepší pocit.“ Konstantine se musela upřímně zasmát. Už delší dobu se takhle neusmívala. Měl radost, že ji rozesmál zrovna on.

„Můžu zůstat tady s tebou?“ Konstantine namísto slov nadzvedla peřinu vedle sebe a Tom pod ni zaplul jako štika. „Uděláme si pyžamový den.“ Vyhrkl nadšeně Tom.

„Uprostřed týdne?“

„Jo, bude to naše pyžamová středa.“ Říkal Tom natěšeně a zpod peřiny mu šly vidět jenom oči. Konstantine se musela stále usmívat.

„Tak jo, zajdu si do koupelny a řeknu Irmě, aby nám připravila snídani do postele, co ty na to?“ Navrhla Konstantine a Tom jí návrh ihned s nadšením schválil. Když zaklaply dveře od koupelny, Tom hledal ovladač, aby vysunul televizi, kterou měli vestavěnou před postelí, a povšiml si rozpité skleničky a skoro prázdné láhve whisky. Rodiče měli v pokoji mini bar a čas od času si dali večer skleničku, protože Franz měl vždycky rád kvalitní pití a uměl ho ocenit. Měl však pocit, že když byl za matkou v pokoji o víkendu, byla láhev ještě skoro plná. Ale byly to už čtyři dny. Jistě byla víc ve stresu kvůli rozvodu, takže pokud si dala každý večer dvě skleničky, nemohl se jí divit. Co ale Tom nevěděl, bylo, že tato láhev byla měněná každý den. Konstantine ji zvládla za den celou. Brzy se vrátila za Tomem do pokoje a vlezla si na druhou půlku postele.

„Tak na co se budeme dívat?“ Zeptal se Tom a přepínal mezi kanály.

„Něco vyber.“ Nechala Konstantine výběr na Tomovi. Bylo jí to jedno, hlavně, že s ním bude trávit čas. Hodně ji potěšilo, že za ní sám od sebe přišel, a když pro jednou vynechá školu, nic se nestane.

„Tak já tam pustím psí poslání. To bude určitě hezký film.“ Rozhodl se Tom, když projížděl jejich nabídku. Měli zaplacené ty nejdražší služby, takže měli přístup k filmům, které se nedávno pouštěly v kině. Tom miloval filmy o zvířatech. Stupidní komedie mu nic neříkaly. Irma jim zanedlouho přinesla královskou snídani do postele a strávili tak s matkou celé dopoledne. V takových chvílích si vždy uvědomoval, jak mu rodiče chybí, a hlavně trávení času s nimi. Adelaide byla ráda, že se Konstantine další den neopíjí a že s ní Tom tráví nějaký čas. Věděla, jak moc pro něj tyhle chvilky znamenaly. Nebyla ale moc nadšená z toho, že zameškával školu. Věděla, že měl z matiky panickou hrůzu, ale to neznamenalo, že se jí měl vyhýbat. Tiše zaklepala na dveře a strčila hlavu dovnitř. Oba byli zachumlaní pod peřinou a Tom zrovna ujídal wafle s roztopenou čokoládou.

„Nerada vás vyrušuji, ale volali vám z práce, Konstantine. Řekla jsem, že můžou zanechat vzkaz. Chtěli pouze, abyste se ozvala zpět, že je to prý naléhavé.“ Vyřídila Adelaide a zase se odporoučela pryč. Chystala se jít na zahradu a číst si, byl krásný slunný den.

„Co proboha chtějí, říkala jsem, že si beru delší dovolenou na dobu neurčitou.“ Povzdechla si Konstantine.

„To nevadí, mami, tak se jim ozvi.“ Usmál se na ni Tom s pusou od čokolády.

„Máme přece pyžamovou středu.“ Namítla Konstantine.

„Třeba je to vážný. Jsi pro ně nepostradatelná.“

„Myslíš?“ Zasmála se Konstantine. Ano, mohla to být pravda. Byla přeci jen nejlepší ve svém oboru a bylo možné, že zakázky ve firmě nyní vázly.

„Jasně a pro mě taky.“ Dodal Tom, naklonil se k ní a lípl jí pusu na tvář. Zanechal jí tam čokoládový otisk.

„Ty moje zlaté dítko.“ Pohladila Toma něžně po hlavě. Co by si bez něj počala. Nejspíš by zešílela samotou a smutkem. „Tak dobře, jdu zjistit, co chtějí.“ Konstantine se vyhrabala z postele a přešla do haly k pevné lince. Tom z povzdálí slyšel, jak vyřizovala hovor.

„Deina se se mnou chce sejít a promluvit si.“ Zastavila se ve dveřích a na prst si zamyšleně nakrucovala pramínek vlasů.

„O čem?“ Zeptal se Tom zvědavě.

„To mi neřekla. Jen urgovala, že je to důležité.“ Konstantine přemýšlela, co po ní mohla chtít. Třeba jí chtěla definitivně vyhodit, protože potřebovala najít nějakou náhradu za její místo.

„Měla bys to zjistit, pokud je to důležité. Já si stejně měl v plánu skočit za Ericem, něco jsem si u něj minule zapomněl.“ Zalhal Tom. Trochu se mu to hodilo do krámu, chtěl se stavit do nemocnice za Billem, a teď když o něm Eric věděl, byl si jistý, že ho bude krýt.

„Opravdu, nevadí ti to?“ Ujišťovala se Konstantine. Když už s Tomem trávila nějaký čas, většinou si pro sebe vyhradili celý den a nerada ho něčím narušovala. Zvlášť, když teď byla pořád sama a jediné, co naplňovalo její dny, byla láhev whisky.

„Opravdu, uvidíme se později.“ Usmál se na ni povzbudivě Tom.

„Tak dobře. Vyjedeme si na večeři někam ven, co říkáš?“ Navrhla Tomovi a ten velmi rád souhlasil. Tom se také vyhrabal z postele a šel se zkulturnit. Chtěl se Billovi dnes líbit, tak si dal záležet. Věděl, že se mu na něm líbila bílá a do té se také oblékl. Vzal si bílé tričko s barevným potiskem a huňatou mikinu stejné barvy. K tomu se rozhodl pro děravé džíny a červené conversky. Dredy si svázal do culíku, což moc často nedělal, většinou je nosil rozpuštěné. Jeli s Konstantine spolu a Tim ho vyhodil po cestě u Erica. Tom počkal, až auto zajelo za roh, a vykročil směrem k nemocnici. Cesta mu netrvala dlouho. Měl skvělou náladu a po cestě si vesele pobrukoval. Šel skoro tanečním krokem. Do nemocničního pokoje radostně vběhl a vlepil Billovi pusu na tvář. Ten jen překvapeně zamrkal.

„Whoa whoa… co se stalo?“

„Nic, jen tě rád vidím.“ Usmál se sladce a nevinně Tom.

„Jsi nějaký podezřele přítulný.“ Zúžil Bill oči a změřil si Toma rentgenovým pohledem. Když ho uviděl ve dveřích, jak poskakoval k jeho posteli celý ve sněhově bílé a svými rty se nepatrně dotkl jeho tváře na přivítanou, srdce mu vynechalo úder.

„U tebe je podezřelý každý, kdo se chová mile.“ Odfrkl si Tom a nenechal se tím vyvést z míry.

„Lidi nejsou milý.“ Konstatoval kytarista.

„Já jsem.“ Zazubil se Tom a starší muž se ušklíbl.

„Ty nejsi člověk.“

„A co teda jsem?“ Nakrčil Tom nosík a založil si ruce na hrudi.

„Mám pocit, že tě někdo sejmul tam seshora a tys sem omylem spadl.“ Otočil Bill oči ke stropu, čímž naznačil, že je Tom padlý anděl. Tom roztál a vysedl si k němu na postel.

„Teď jsi milý.“ Upozornil ho Tom s úsměvem pro kytaristu na nelibý fakt.

„To teda nejsem.“ Durdil se kytarista a sáhl po elektronické cigaretě, kterou měl položenou na stolku vedle nemocničního lůžka. Tom mu zlehka přejel prsty po předloktí.

„Možná bys s tím mohl přestat úplně.“ Naznačil Billovi Tom.

„To teda nemohl. Těším se, až si skutečně zapálím, tohle je chabá náhrada. Ale pomohlo to.“ Bill dal důraz na poslední slova, čímž Tomovi děkoval. Tom věděl, že si toho Bill váží, nemusel to říkat.

„Neměl bys. Je to taková škoda, už 4 týdny sis nezapálil. Je to skoro měsíc, tam venku bys nikdy nevydržel tak dlouho.“ Řekl Tom důrazně a možná trochu vyčítavě. Bylo jasné, že Bill si bude dělat, co chce, bez ohledu na to, co on nebo někdo jiný říkal.

„Panenko, šetři si dech na jiný věci.“ Ušklíbl se kytarista. Nerad dostával nějaká kázání, připomínalo mu to dětství, kdy mu v domově a ústavech neustále říkali, co smí a nesmí. Připadal si spoutaný a sliboval si, že už nikdy nikomu nedovolí omezovat jeho svobodu.

„Promiň.“ Sklopil hlavu Tom. „Jen mám strach o tvoje zdraví.“

„Přežil jsem už horší věci, ne?“ Uchechtl se kytarista a cvrnkl Toma do nosu. Neměl rád, když se tvářil smutně.

„Nevtipkuj o tom.“ Prsknul na něj Tom jako naježené kotě. Neměl rád, s jakou lehkomyslností Bill bral to, co se mu stalo. Znenadání se k němu Tom přitiskl a obejmul ho. Staršího muže tím zarazil, nevěděl, co dělat, a tak ztuhle seděl. „Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo. Musíš na sebe dávat pozor, když ne kvůli sobě, tak aspoň kvůli mně.“ Mumlal mu Tom do hrudníku. ‚Zatracený panenky.‘ Pomyslel si kytarista. Člověk jim jednou podá prst a už se jich nezbaví. Nejenom, že sežerou celou ruku, ale pohltí i mysl, a i to je jim málo, liškám lstivým. Na to, jak jsou sladké a nevinně vypadající, tak se nelítostně prosekávají i do srdce vší tou temnotou, špínou a zapovězenými věcmi. Je jim jedno, že to bolí. Bill věděl, že už nebylo cesty zpátky. Nemohl si ulomit jen část jako sladký kousek perníku a odejít. Nemohl se vrátit, kdykoli ho popadla ta nezkrotná chuť na tu sladkou pochutinu rozplývající se na jazyku, časem by zhořkla. Bylo to buď všechno, nebo nic. A Bill přece nikdy nebyl na sladké, věděl, jak nebezpečné bylo. Člověk okusil jednou a v další chvíli chtěl víc a víc, až se stal závislý. A jakmile je jednou někdo na něčem závislý, ztrácí svoji svobodu a stává se otrokem. Otrokem svojí vlastní závislosti. On nic z toho nechtěl a nežádal. Všechno to přišlo samo a nikdo se ho neptal. Nevěděl, jak jinak by to mohlo fungovat. Neznal lásku, nechápal význam toho zatraceného slova. Momentálně si připadal strašně zranitelný. Nebyl připravený nést zodpovědnost za něčí city. Nebyl připravený nést žádnou zodpovědnost… nemohl. Všechno, co musel udělat, bylo vytrhnout si zaživa srdce z hrudi a nechat ho v křehkých dlaních toho andělského stvoření, aby mohl odejít. Věděl, že to bude neskutečná bolest, ale také věděl, jak si s ní poradit. Uchopil Toma za ramena a trochu ho od sebe odtáhl.

„Já se o sebe postarám. Ale ty se nesmíš namočit do žádnýho průseru.“ Tom slyšel v jeho hlase naléhavost, jakou nikdy ne.

„Neboj se. A navíc, mám přece svého ochránce.“ Řekl Tom důvěřivě.

„Já nejsem všude. Odpřísáhni mi tady, že už nikdy nevkročíš sám do naší čtvrti.“

„Ty přece slibům nevěříš.“ Zašeptal překvapeně Tom.

„Věřím tvému slovu.“ Kytarista se Tomovi upřeně díval do očí a Tom tentokrát neuhnul. Zračilo se v nich něco, co ho donutilo nezlomit to pouto. Bill nemluvil často vážně, ale Tom poznal, že teď byl vážný. A řekl, že věří jeho slovu. Možná, že nesplněná přání se mohla stát realitou. Kytarista mu věřil jako nikomu jinému předtím, muselo to něco znamenat. Tom se k němu naklonil a na rty mu vydechl tiché „slibuji“. Poté zrušil mezeru mezi nimi a políbil ho. Nebyl to vášnivý polibek, seděli tam jen přitisknuti svými rty bez jakéhokoli sexuálního podnětu. Bylo to víc než všechno. Starší muž doufal, že Tom svůj slib dodrží. Seděli tam takhle ještě dobrou půlhodinu a povídali si o všemožných věcech, než se Tom musel vydat zpátky k Ericovu domu. Byl šťastný, protože tohle byl zase krůček vpřed. A on věřil, že dojde až do cíle.

…

Ericovi přišla ráno sms, že Tom dnes nepřijde. Šikovně ráno přemluvil mámu a zůstal doma. Eric mu záviděl. Byl nevyspaný a nevrlý a na školu dnes neměl ani pomyšlení. Vrátil se od Seriny domů později večer, protože po tom, co se stalo, se ještě opravdu věnovali doučování. A pak když se konečně dostal do postele, nemohl usnout, jak si včerejší události přehrával pořád dokola a nemohl tomu stále uvěřit. Ani večeřet nechtěl, načež se Teresa vyděsila, jestli není nemocný, ale on ji vyvedl z omylu a sdělil jí, že večeřel u kamaráda. Nechtěl rozhodně rozpitvávat Serinu a doučování, věděl, že by to nenechala být, a on by se jistě kvůli předešlým událostem nějak prozradil. Líně se šoural na předposlední hodinu, když mu přišly dvě smsky. Jedna byla od Toma, psal mu, aby ho kryl, že jde za Billem do nemocnice, ale mámě řekl, že jede k němu. A druhá byla od Seriny. Psala mu, ať rychle přijde do skladu tělocvičny, kde byly uložené všechny cvičební pomůcky. Nechápal proč, za chvíli začínala hodina. Nemohl si dovolit se ulít. Tahle holka ho dostane ještě do problémů. Když vešel dovnitř, bylo tam šero.

„Serino jsi tady?“ Zavolal tiše. Slyšel jen zachichotání.

„Nemám náladu na hry, začíná hodina.“ Zabručel a cukl sebou, jak se mu něco pověsilo zezadu na krk.

„Já taky ne.“ Zašeptala mu do ucha chtivě Serina a začala ho hladit pod tričkem.

„Zbláznila ses? Tady ve škole? Na to rozhodně nemám čas.“

„Tak přijdeme pozdě na hodinu. No co. Sommere, prosíííím.“ Serina ho držela za předloktí, když se chystal k odchodu a mrkala na něj svůdně řasami. Eric rozhodně nečekal, že budou pokračovat tak rychle a ještě ve škole. Co kdyby je někdo nachytal. Vzrušením se mu pohnul žaludek. Ta malá ďáblice to měla hezky spočítané.

„Fajn.“ Vzdal se nakonec Eric, ne že by se nechal příliš dlouho přemlouvat. Serina se zatetelila blahem. Nemohla pořádně usnout od té včerejší události. Nikdy si nemyslela, že je Eric tak dobrý, a když jednou okusila, jaké to s ním je, lačnila po něčem víc. Chtěla si to užívat plnými doušky. Teprve teď zjistila co to je být skutečně nadržená. Měla na sobě dnes bílé šaty, a když jí pod ně Eric zespodu sáhnul, zjistil, že již nemá kalhotky. Vzrušením se mu zatmělo před očima. Lehli si v zadní části místnosti na matrace a oddávali se svému neukojenému chtíči. Bylo to rychlé, ale přesto to stálo za to. Jak pak oba spěchali na hodinu, měli pocit, že měli ve tváři vepsané všechno, co právě prováděli, a každý si to mohl přečíst. Eric zaklepal na dveře své třídy a vešel s omluvou, že se mu udělalo zle. Byl koneckonců z právě prožitého orgasmu celý zarudlý a udýchaný, takže mu učitelka snadno uvěřila, že na záchodě zvracel. Zeptala se ho, zdali nechce jít raději domů, ale Eric jen zakroutil hlavou v nesouhlasu a řekl, že se mu již udělalo líp. Rozhodně nepotřeboval vysvětlovat nic ještě doma. Nejspíš se kvůli té holce úplně pomátl.

…

„Tohle je vynikající.“ Oblizoval se Tom, když si po večeři s matkou dával dezert. Flambované palačinky s karibským rumem a ovocem. Byli v jedné drahé luxusní restauraci a Tom se cítil jako v pohádce. Jeho matka si vždy dávala záležet na výběru takového podniku, kde měli krásný interiér. Vše bylo pozlaceno a vyzdobeno starožitnostmi, jako by se tu zastavil čas.

„Můžeš si to dát ještě jednou, jestli chceš.“ Usmála se na něj Konstantine.

„Myslím, že mi to stačilo, asi bych praskl.“ Pohladil se Tom po naplněném bříšku. „Mami… včera jsem mluvil s tátou.“ Začal Tom opatrně. Do víkendu zbývaly dva dny a on věděl, že jí musí říct, že s ním pojede kempovat. Nemohl se vytratit beze slov pryč.

„Oh?“ Konstantine zaskočil kousek palačinky. Zakašlala a zapila ji vodou s citrónem. Když se jí krk uvolnil, položila Tomovi otázku. „Kdy jste se potkali?“

„Nepotkali jsme se, mluvili jsme po telefonu.“ Upřesnil Tom.

„Aha.“

„Řekl mi, že mě vezme o víkendu kempovat, jestli chci, a já souhlasil.“ Pokračoval dál poté, co Konstantine mlčela a pozorovala hladinku svého červeného vína, které si k dezertu objednala.

„Pojede s vámi i ta…“ Vyprskla Konstantine. Nechtěla být před Tomem sprostá, ale neudržela se. V žádném případě nehodlala dopustit, aby její jediný syn trávil čas v přítomnosti takové coury.

„Ne, to ne.“ Ujistil ji rychle Tom. Věděl, jaké to pro ni muselo být, a rozuměl jí. Proti Alicii nikdy nic neměl, ale nepřišlo mu od ní správně, že přestože věděla, že je Franz ženatý, si s ním začala poměr. Kdyby to byla slušná žena, odmítla by přeci.

„Dobře.“ Zamrkala Konstantine rozrušeně a napila se ze skleničky. Tom přes stůl dosáhl na její ruku a stiskl ji.

„Hlavně nebuď smutná, mami. Pokusím se promluvit si s tátou. Třeba má vážně jenom nějakou krizi a přejde ho to. Zase se k nám vrátí a všechno bude jako dřív.“ Tom se ji snažil povzbudit. Trhalo mu srdce, jak ji viděl věčně smutnou, ačkoli se snažila předstírat opak.

„Kéž by, srdíčko, kéž by.“ Konstantine se kvůli Tomovi snažila uklidnit. Představa Franze a té děvky, jak někde kempují i s Tomem jako šťastná rodinka, ji silně rozrušila. Doufala, že Franz Tomovi nenamluví něco, kvůli čemu by ji byl schopen opustit, jako to udělal on sám.

autor: Emilia