autor: Marky Cat
Doufám, že si pamatujete Melindu a také to, o čem s Tomem mluvila v I am not clean, tento díl na to poukazuje.
Bill
Greg Toma přemluvil, abych jej směl navštívit poměrně rychle, těžko říct, jestli to bylo snadné, spíš ne. Nechápal jsem sám sebe. Proč chci s Tomem mluvit? Byla to výzva, to určitě. Greg říkal, že je Tom tvrdý oříšek a dostat z něj to, co nechce říct, je těžší, než si představoval. Věděl jsem, že co nezvládl Greg za čtyři dny, nezvládnu já během jedné návštěvy. A nedovolil jsem si tvrdit nebo jen myslet, že jsem vzdělaný dost natolik, abych se mohl pokoušet o něco, co tak zkušený psychiatr, jako je Greg, považuje za složité. Ale vždy jsem byl člověk, který zkoušel a zkoušel, dokud neuspěl. A když někdo jako já slyší, že je něco těžké, chce to okamžitě zkusit s nadějí, že možná bude zrovna ten, komu se to podaří…
„Dobrý den, jdu za Tomem Willendorfem.“
„To je možné, a vy jste?“
„William Hillenbrand-„
„Moc pěkné jméno, ale jak znáte našeho pacienta? Jste bratr? Bratranec nebo snad strýc?“
„V pořádku, Abby,“ vložil se Greg do mého rozhovoru se sestrou za informačním pultem. „Pana Hillenbranda jsem pozval já.“
Sestra se zaškaredila, ale ať už měla na jazyku cokoliv, neřekla to.
Byl jsem nervózní. Jak se bude Tom chovat? O čem budeme mluvit? O čem můžu a o čem radši nemám mluvit? Doufal jsem, že mi Greg dá nějaké instrukce. Ale nedal. Dovedl mě do druhého patra až na konec dlouhé chodby ke dveřím pokoje 277.
Dlouze jsem vydechl a stiskl kliku.
„Zrovna dostal léky.“ Řekl Greg na poslední chvíli.
„A co to znamená?“
„Že bude trochu roztěkaný.“
„Tak to budeme dva.“ S těmito slovy jsem otevřel dveře a vešel.
Pokoj byl tmavý, chladný a téměř prázdný. Nikde nic osobního. Žádné fotky, žádné plakáty, nic. Velká postel uprostřed pokoje byla ustlaná dokonale, jako by v ní nikdo dlouho nespal. Což mohla být pravda. Toma jsem nikde neviděl, dokud jsem nestál až u postele. Seděl na zemi, narovnaný, jako by meditoval. Seděl naproti oknu a díval se ven. Nepohnul se. Do řeči jsem se musel hecovat.
„Ahoj,“ to vůbec neznělo asertivně… ani nevím, jak bych měl znít… jako bych zapomněl všechno, co jsem se naučil.
Vlasy měl upravené, volně mu padaly na ramena v tmavých zdravě lesklých vlnách.
„Co se stalo s dredy?“
Nic.
„Vypadáš dobře.“
Pohnul prsty pravé ruky, kterou měl položenou na zemi.
„Můžu si přisednout?“
Pohnul hlavou, jako by se chtěl podívat, kdo na něj mluví, ale jen těžko mě mohl zahlédnout, stál jsem za ním a on se nepohnul dostatečně. Pak hlavu opět odvrátil. Jako by se ujistil, že s ním nikdo není a on jen slyší hlasy.
„To jsem já, Bill.“
Věděl jsem, že narušovat pacientovu osobní zónu, ve které je v bezpečí, nemám, tak jsem stál na místě.
Byl nejspíš úplně mimo. Nebo mi nechtěl dát najevo, že mě vnímá, jen abych mluvil a trápil se dál… Což jsem měl v plánu tak jako tak. Byl jsem plný odhodlání, aniž bych věděl, odkud se vzalo. Možná mě nakopl skoro až romantický výhled z okna. Nebo to, že mi Greg věří… Kdyby se mi povedlo Toma rozmluvit, nejen že by to pomohlo v léčbě, Greg by byl pyšný, ale také by mi to mohlo nahnat nějaké kredity v praxi. To se hodí vždy a zrovna já bych to potřeboval.
Byl jsem si vědom toho, co Greg chtěl, abych Tomovi řekl. Ani to nemusel vyslovit. Přál by si, abych mu řekl, že mu odpouštím, ale to jsem udělat nemohl, protože by to nebylo upřímné. Nemělo by to cenu, nebyla by to pravda. Dokázal jsem lhát, ale ne v něčem takovém. Greg si byl jistý, že Tom má tajemství, které potřebujeme vědět. Je to něco, co ze sebe musí dostat. Je to něco, co jej užírá, něco, díky čemu nemá Tom chuť dál žít. Něco, co nevíme. Víme, že se nenávidí a víme proč, ale je tu ještě něco dalšího. Greg si myslí, že by měl pozvat Melindu, byla jediná, které něco o své minulosti řekl. Ale řekl příliš málo. „Jsou tajemství, která jsou neškodná, nevinná a psychiatr je vědět nepotřebuje, a pak jsou ta, která jsou klíčová, bez kterých se při léčení neobejdeme.“ Podle Grega Tom taková tajemství má. Podle Grega vše závisí na tom, abychom se dozvěděli, co Tom drží v sobě. Jinak jsou tyto dva týdny zbytečné. Dávat na něj pár týdnů pozor, aby bral léky a neubližoval si, je zbytečné. Protože až jej Greg propustí, což jednou bude muset udělat, Tom přestane léky brát a přestane znovu jíst, skončí na ulici a umře tam… Proto jej musíme rozmluvit, musíme zjistit, proč nechce dál žít, k tomu dle Grega má mnohem víc důvodů, než je nám známo.
Nevěděl jsem, co dál říct. Příště si domluvím návštěvu tak, aby Tom zrovna nebyl v jiném světě. Co jsem měl podle Grega s Tomem dělat, když byl v takovém stavu? S těžkou hlavou jsem si sedl na postel za Toma. Nakonec jsem se položil na záda a hleděl do stropu. Nastalo naprosté ticho.
„Je uklidňující vědět, že svět za těmito zdmi je stále stejný. Vítr fouká, stromy šumí, lidé se smějí, dokážou se radovat… Den se mění v noc a noc v nový den.“ Posadil jsem se hned, jakmile Tom promluvil. Pořád byl na stejném místě, nehybný, jako když jsem přišel. Netroufal jsem si vydat hlásku, abych jej třeba nevylekal. Mluv dál, říkal jsem si. Do toho.
„A stejně je zvláštní, jak může být jeden svět tak jiný… pro někoho je život tady noční můra a někdo jiný tady dokáže být skutečně šťastný. Jak může být někdo šťastný ve světě plném zrůd?“ … „Někdo, kdo dokáže zničit celý svět, celý život někomu jinému, není člověk… je to zrůda. Pak by neměl být zločin, kdyby člověk zabil zrůdu.“
„Dokázal bys to? Zabít zrůdu?“
„Nedokázal. Kdyby ano, už bych tu nebyl.“
Nemělo to cenu, ne v ten den, ne když byl Tom neklidný, pod vlivem léků. Chystal jsem se odejít. U dveří jsem se zastavil a ohlédl se. Tom se nepohnul.
„Nemůžeš pomoct někomu, kdo o pomoc nestojí.“
„Můžu se o to pokusit.“ Ruku jsem nechal na klice, dveře jsem neotevřel.
„Zapomeň na to. Zapomeň na mě. Jsem jen jeden z tisíce lidí, kteří potřebují pomoc. Pomož někomu, kdo si to zaslouží.“
„V jakém světě žiješ, když si myslíš, že tady lidé dostávají to, co si zaslouží?“
Tom se krátce a tiše zasmál.
„Slyšel jsi někdy o člověku, který zemřel, aniž by byl mrtvý?“
„Ty si myslíš, že jsi umřel?“
„Pokud je tohle teď a tady život, tak nestojím o to žít.“
„To co teď a tady prožíváš, se může změnit.“
„A kdo to změní?“
„Proč ne ty?“
„A proč ne ty?“
„Co tím chceš říct?“
„Nechci nic.“
Vrátil jsem se na své původní místo, doprostřed pokoje, zůstal jsem stát za Tomem.
„Nebyl jsi mimo, když jsem vešel.“
„Kdo říká, že jsem nebyl?“
„Hraješ si se mnou?“
„Hraju?“
„Myslíš si, že mě zmanipuluješ?“
„To bych dokázal?“
„Neodpovídej mi na otázku otázkou!“
„Proč? Přivádí tě to k šílenství?“
„Ne. Rozčiluje mě to.“
„A to je špatně?“ Tom se ptal tak obyčejně, jako by to myslel vážně. Jako dítě, které se ptá, co je měsíc. Nevinně. A zároveň, jako by jej ani nezajímala má odpověď, jako bych ani nemusel odpovídat a jemu by to bylo jedno.
„Jestli si myslíš, že se už nevrátím, když budeš takhle nepříjemný, tak se pleteš.“
„Stačí, když to zakážu a už ne nevrátíš.“
„Proč si mi to vůbec dovolil?“
„Kdyby sis myslel, že je nějaká naděje, že bych ti snad řekl to, co jsem neřekl nikomu, tak bys mi nedal pokoj. Přesněji bys nedal pokoj Gregorymu a ten by se mě pak dál vyptával, jestli můžeš přijít.“
„Tak co tu vůbec děláš, když nechceš, abychom ti pomohli?“
„Abych zjistil proč.“
„Proč co?“
„Proč mi chcete pomoct.“
„K čemu to potřebuješ vědět?“
„Abych si mohl být jistý, že nebudu nikomu chybět.“
„Máš někam namířeno?“
„Do pekla.“
To byl moment, kdy jsem pochopil, že mi Tom toho dne nic neřekne. Nic, co už nevím.
Večer přišel Gregory ke mně domů, vylíčil jsem mu, co mi Tom řekl. V podstatě to byl stejný rozhovor, jaký Tom vedl s kýmkoliv jiným, i s Gregem.
„Nemyslí to vážně.“ Uklidňoval mě.
„Proč myslíš, že ne?“
„Ví, co má říct, aby lidi znepokojil. A jsou i lidé, kteří mu na to skočí.“
„Haha.“
„Není se za co stydět. Je dobrý. Faktem stále zůstává, že Tom může z léčebny kdykoliv odejít, ale neodešel. Tom se možná bojí si to přiznat, ale chce se léčit. A chtěl by žít. Nechce žít se svou nemocí, ale stále doufá, že když se vyléčí, bude moct vést normální život. Neřekl ti o svých tehdejších plánech?“
„Jakých plánech?“
„Chtěl si najít práci a bydlet s Lolou, chtěl ji vzít z ulice.“
„Aha.“
„Aha? Člověk, který si plánuje budoucnost, nechce umřít.“
„Ale co to jeho tajemství?“
„To tajemství nám brání v léčbě bipolární poruchy, ne jeho deprese. Zbavíme se tajemství, stabilizujeme bipolární poruchu a pak se Tom bude moct sám vypořádat se svými strašáky.“
„Takhle snadné to je? Wow, tak to je Tom vlastně už skoro zdravý muž.“ Řekl jsem sarkasticky. Byl jsem z té návštěvy celý rozrušený. Nedokázal jsem to, vlastně jsem si vedl mnohem hůř, než jsem doufal.
„Nikdy to není takhle snadné, ale musíme si stanovit cíl, musíme se mít odkud odpíchnout.“
„Já na to nemám.“
„Pozvu Melindu.“
„Už zítra?“
„A kdy jindy?“
„No… já nevím,“ vlastně jsem se chtěl za Tomem znovu co nejdřív vydat, abych si s ním ještě zkusil promluvit, třeba mi něco řekne… Chtěl jsem, aby mě Greg podpořil, aby mi dal ještě šanci.
„Melinda se na Toma těší.“
„Mou návštěvu taky dovolil, a jak to dopadlo.“
„Vždyť i na tebe se těšil.“
„To sotva. Ani se na mě nepodíval.“
„Díval se na tvůj odraz v okně, tak to dělává pořád.“
Tom
Gregory požádal Melindu, aby se za mnou přišla podívat. Nevím, co zapříčinilo, že mi nebylo ukradené, jak se jí daří, a když mi něco řekla, vzal jsem si to k srdci. Byla žena, kterou jsem obdivoval. Kterou jsem respektoval. Dívala se na mě tak, jak jsem si dlouho přál, aby se na mě díval někdo jiný.
„Proč sedíš na zemi, Tome?“ Vešla do pokoje bez pozdravu, hned mě začala hubovat a já si nestěžoval. Znamenalo to, že jí není jedno, kde sedím, že jí já nejsem jedno. To jsem potřeboval. Gregory byl vlídný a trpělivý, ale byl objektivní a já od něj ani nechtěl víc. Ale Melinda byla… jiná. Tvářila se, že jí zajímá, co říkám, a jí jsem to věřil. Tak nutně jsem potřeboval někoho, kdo by mi ukázal, že mám pro co žít. Že je tu někdo, komu na mně záleží. Když jsem se nemohl cítit potřebný, jako tehdy s Lolou, musel jsem cítit, že mě má někdo rád. Nechtěl jsem si to přiznat, ale bylo to tak.
Než jsem se k Melindě otočil, pousmál jsem se. Vstal jsem ze země a obrátil se k ní. Zářila radostí, jako by zažila nádherný den. A přestože byl říjen, měla na sobě vánoční svetr.
„Máte ráda Vánoce?“
„Víc než své narozeniny. A co ty?“
„Nikdy jsme neměli příležitost se pořádně sblížit.“
„To mě mrzí,“ nasadila teatrální lítostivý tón. „Ale to můžeme letos napravit.“
„Jak? Vyzdobíte mi to tady k nepoznání?“
„Věřím, že do Vánoc budeš doma.“
„Nemám domov.“
„Tak ti nějaký najdeme.“
„Cítím se jako pes v útulku.“
„Já mám ráda psy. Mám tři.“
„Z útulku?“
„Odkud jinud?“ Celou dobu se usmívala.
„Líbíš se mi, když se usmíváš.“ Vůbec jsem si neuvědomoval, že to dělám taky. „Je z tebe pěkný mladý muž.“
Mlčel jsem.
Melinda se zatvářila vážně. „Málem bych zapomněla. Naše heslo… No ,nemusíš se bát, že bych třeba já-„
„Toho se nebojím.“
„No to jsem ráda. Tak si pojď sednout vedle mě.“
„Řekni, Tome, jak se ti tady daří?“
Nemohl jsem říct, že by mi bylo někdy líp. Nemohl jsem říct, že by se mi dařilo dobře.
„Bývalo i hůř.“
Vůbec jsme se dál nebavili o mně, o léčebně nebo o čemkoliv s tím spojené. Bylo mi dobře.
Ani další návštěvu se mě neptala na nic, co by chtěl Greg vědět. Bylo příjemné myslet si, že za mnou nepřišla pracovně. Až při páté návštěvě, kdy jsme měli povoleno projít se společně po zahradě léčebny (také to bylo poprvé za 19 dní od mého převozu do léčebny, kdy jsem byl venku na čerstvém vzduchu), se mě zeptala: „Mám v tom stále docela zmatek. Do 8 let jsi byl doma s rodiči, v 8 letech jsi byl v dětském domově, v 11 jsi byl zpět s matkou, když ti bylo 14, vrátil ses do dětského domova, co pak?“
Nevím proč, ale cítil jsem se zklamaný, obelhaný. Chodila za mnou jen proto, aby se mě později mohla zeptat? Greg to alespoň netajil. Ale neměl jsem důvod jí to neříct, je to nepodstatná informace. Nemůže s tím nijak dál pracovat, když jí neřeknu nic víc. Bude mít pocit, že ze mě něco dostala a nechá mě pro dnešek být…
„V domově jsem byl do 15, po soudním řízení mě poslali do pasťáku, nápravného zařízení pro dospívající a mládež. Potom jsem byl v léčebně, což se stále vázalo k rozsudku. Nařízené jsem měl tuším dva měsíce, ale to mi přišlo jako moc dlouhá doba, takže jsem utekl. Byl jsem na ulici pár měsíců. Našel jsem si práci u chlapa, který měl obchod, ale ještě něco bokem a s tím jsem mu pomáhal. Peníze z toho byly dobrý, ale nebylo to čistý. Když mu na to přišli, musel jsem se od něj hodně rychle distancovat, protože jsem byl v podmínce. Vězení mě úplně nelákalo, protože… s takovýma penězma si chce člověk užít. Opustil jsem město, chvíli jsem se jen tak toulal a pak jsem skončil tady. Poznal vás a Grega, Billa… dál už to znáte.“
„Zažil jsi toho hodně, na to jak jsi mladý.“
Pokrčil jsem rameny.
„Jak dlouho bude tvůj otec ještě ve vězení?“ Pomalu se dopracovávala k tomu, co doopravdy chtěla vědět. Možná si myslela, že jsem si toho nevšiml. Zastavil jsem se, do toho okamžiku jsme se procházeli pěšinkami v zahradě. Melinda se zastavila vedle mě. Mlčel jsem. Počítal jsem. Byl jsem trochu zpomalený vlivem léků, kterých jsem denně dostával požehnaně.
„Čtyři roky,“ řekl jsem po chvíli. „Jestli ve vězení něco neudělal, o čemž pochybuju, tak čtyři roky.“ Ale s tím bych nepočítal.
„Víš, v jaké věznici je?“
„Chcete ho navštívit?“
„Uvažovala jsem o tom.“ Upřímnosti jsem si vážil. Přestože řekla pravdu, jsem se nedokázal ubránit tomu, abych se nenaštval.
Srdce mi začalo tlouct rychleji, tak rychle, až jsem to vnímal, cítil jsem to všude. Skoro jako bych to slyšel. Buchbuchbuchbuchbuchbuchbuch.
„Co si myslíte? Že když vám to neřeknu já, on ano?!“
„Tome-„
„Ne! O něm mluvit nebudu…“ Nemůžu… nemůžu… tohle nedokážu…
„Tome, dýchej-„
„Měla byste jít. Hned.“
Snažila se mě uklidnit, dala mi ruku na rameno, ale akorát mi přihoršila.
„Nesahejte na mě!!!“ Zakřičel jsem. Neměl jsem v plánu křičet, ale nedokázal jsem si pomoct. Před očima se mi zatmělo. Tohle se mi nestalo dlouho, proč se mi to dělo teď? Muselo to být těmi léky. Zahrada zmizela. Přede mnou se všude rozprostíral pokoj se žlutými zdmi.
„Tome!“ Slyšel jsem Melindin hlas, ale byl daleko. Jako by byla za dveřmi pokoje.
„Tohle si pamatuju.“
Čerstvý vzduch byl pryč. Tráva pod nohama se změnila v parkety. Na zdech byla krev. Všude samá krev. Vím, co se stalo. Hrozně jsem se bál. Bál jsem se otočit, myslel jsem si, že tam bude stát, že tady doopravdy je. Strnul jsem, nedokázal jsem se pohnout ani promluvit. Nepohnul bych ani prsty, kdybych chtěl. Nedokázal jsem otočit hlavou. Jen jsem dýchal, co nejtišeji to šlo, a poslouchal jsem. Něco se za mnou rozbilo. Lekl jsem se. A znovu. Vím, co se dělo. Vím přesně, co je tohle za vzpomínku, ale jak to, že je tak živá? Chtěl jsem si skrýt tvář do dlaní, ale nemohl jsem. Chtěl jsem běžet do rohu pokoje jako tehdy, ale neudělal jsem ani krok.
„Podívej se, cos mě donutil udělat!“ Jeho hlas…
Tak moc jsem si chtěl zacpat uši, ale mé tělo mě neposlouchalo. Vím, co jsem tehdy dělal, kde jsem byl. Schoulený v rohu, blond vlasy jsem měl obarvené krví, oblečení taky, nechtěl jsem se na otce dívat, ale musel jsem, abych si byl jistý, že nejde ke mně. Sledoval jsem ho, jak rozbíjí vše, co mu přišlo pod ruku, krev na zdech byla jeho. Ta na podlaze byla moje. Za dveřmi pokoje křičela má matka. Nebylo zamčeno, ale ona byla tak zdrogovaná, že nebyla schopná si otevřít.
Muselo to vše být v mé hlavě, ale já cítil staré jizvy na zádech. Pálily mě. Skoro stejně bolestivě jako tehdy. Bylo to jako živý sen, z kterého jsem se nemohl vlastní vůlí probudit. Byl jsem si vědom toho, co jsem dělal předtím, byl jsem venku, ale přišlo mi to jako hrozně dávno, byl jsem si vědom toho, že tohle není skutečné, ale všechno tomu nasvědčovalo. A nejhorší na tom bylo, že jsem jej cítil za sebou a nedokázal jsem se otočit, abych jej viděl. Dotkl se mě, cítil jsem jeho ruku na rameni. To byl moment, který jsem potřeboval k tomu, abych se sebral a konečně něco udělal. Otočil jsem se. Uviděl jsem jeho tvář poprvé za 13 let. Chtěl jsem ho praštit, odstrčit, ale na nic z toho jsem neměl sílu. Podlomila se mi kolena, spadl jsem na zem a plazil se od něj co nejdál. Praštil jsem se do hlavy o něco, co bylo za mnou, zůstal jsem sedět. Rezignovaně jsem se schoulil a neodvažoval jsem se dát jakkoliv najevo cokoliv… Zavřel jsem oči. Pamatuju si, že mě někdo zvedl a pak už nic…
Bill
„Dobrý den, jdu na návštěvu za Tomem.“ Snad to dnes půjde hladce.
„Pan Hillenbrand, no výborně.“ Sestra se usmála, ale tón jejího hlasu se mi nezdál nijak zvlášť potěšený. „Momentálně je pacient s návštěvou v zahradě a tam nesmíte.“
„Proč?“
„Protože.“
„Nesmím na zahradu za Tomem, když s ním už někdo je?“
„Ten někdo je na rozdíl od vás psychiatr.“
„Melinda?“
„Paní Huntingtonová.“
„Takže Melinda. Jsem si jistý, že by jí nevadilo, kdybych za nimi přišel.“
„A já si jsem jistá, že si tím jistý být nemůžete. Paní Huntingtonová pomáhá panu doktorovi Washingtonovi s léčbou našeho pacienta.“
„Je tu pan doktor?“
„Je zaneprázdněný.“
„Co vám sakra vadí?“
„Neohlášené návštěvy, mladíku. Psychiatrická léčebna není holubník!“
Už už jsem se nadechoval, když jsem byl zaražen Gregem a dalším mladším mužem ve stejném pracovním oděvu, spěchali právě zadními dveřmi do zahrady.
„Když mě omluvíte,“ řekl jsem a utíkal za nimi.
„Vraťte se! To nemůžete!“
Greg a druhý doktor si ani nevšimli, že jdu za nimi. Přispěchala k nám sestra a podávala informace Gregorymu, zatímco nás vedla hlouběji do zahrady. Nepostřehl jsem každé slovo, ale i to stačilo.
„… pacient dostal záchvat… myslí, že jde o halucinace… nereaguje… vystrašený… ta sedativa se budou hodit… už tu budeme…“
Viděl jsem Melindu, která byla poměrně v klidu, na rozdíl od sestry a mě. Mohlo se jednat o jakéhokoliv pacienta, ale Tom byl přece v zahradě s Melindou. Melinda nám dala znamení, ať zatím nechodíme blíž. Musel jsem vyjít ze svého úkrytu za sestrou, abych viděl, co se děje, takže si mě Greg všiml.
„Co tady děláš, Bille?“ Zeptal se mě přísně.
„Přišel jsem na návštěvu.“ Greg chtěl něco namítnout, pak si to rozmyslel, hádat se teď by bylo pitomé, přestože jsme šeptali a nikdo nás nemohl slyšet, Greg se musel soustředit na něco jiného.
„Nic nedělej, ať se stane cokoliv, zůstaň tady.“
Greg poodstoupil a já konečně uviděl Toma, který k nám všem stál zády. Vůbec se nehýbal. Melinda dala znamení Gregovi. Přešla k Tomovi blíž, pomalu, nic neříkala. Dotkla se jeho ramene. Mladý doktor si zatím připravil injekci se sedativem. Se sestrou na sebe významně pokývali. Tom se k nám otočil. Ve tváři se mu zračil strach a bolest. Pak náhle padl na kolena a jako by se Melindy bál, začal před ní couvat, až narazil hlavou do lavičky. Zastavil se a přikrčil se. Zavřel oči. Třásl se. Vzpomněl jsem si, že se sestra zmínila o halucinaci. Musel vidět něco opravdu hrozného. Téměř jsem cítil jeho strach. Nikdy jsem nikoho neviděl takhle vyděšeného. Sestra a Greg Toma zvedli a mladý doktor mu vpíchl obsah injekce. Tom se jim pokoušel vykroutit. Pak se otočil přímo ke Gregovi, chytil jej za plášť. Jeho stisk vypadal velice pevně. Viděl jsem, jak hrůzu vystřídala nenávist.
„Nesahej na mě, ty zrůdo!“ Greg se s ním nepral. Nejspíš věděl, že za chvíli zabere látka v Tomově těle, a tak jej jen držel, aby si neublížil. Mladý doktor vystřídal sestru v podpírání.
Sestra přišla ke mně a zašeptala: „Vy jste tu nový?“
„Studuju-„
„Protože pacient dostává léky, museli mu dát slabší dávku sedativ. Neměl byste tu teď být, stejně mu nepomůžete.“
„Já tu zůstanu.“
„Pojďte, pomůžete mi přichystat pokoj na návrat pacienta.“
„Já-„
„Pojďte.“
Chvíli jsem stál a díval se, jak se Tom dál snaží dostat ze sebe ruce obou psychiatrů. Sestra měla nejspíš pravdu. Navíc jsem se na to nedokázal dívat déle, na to, jak se Tom trápí. Když jsme odcházeli, slyšel jsem Toma křičet.
„Matko! Matko!“
autor: Marky Cat
betaread: J. :o)
Tak toto je uplne sialene!!!! To co musel Tom zazit musela byt hroza. A ja ju chcem vediet uplne celu a do detailov. Toto je vyborne pisany diel. Tak realny. Az z toho mrazi. Super, tesim sa na pokracovanie.
Tom musel prožít něco strašného doufám že se to dozvím.
Celá Tomova minulost je tak strašně smutná… 🙁