autor: Becs
Stál jsem jen několik kroků před trůnem a vpíjel se do tváří, které ke mně vzhlížely. Přede mnou na koleni klečel muž a v pozvednutých rukou držel korunu. Už nejméně půl hodiny odříkával sérii latinských slov. Modlitba pro korunu. Modlitba pro budoucího krále. Modlitba pro mě. Protože já jsem byl ten, kdo už brzy usedne na trůn a na hlavu mu položí onu zlatou korunu. Ještě pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Část mě pochopitelně celou dobu věděla, že k tomu nakonec dojde. Nebyl jsem srab a matka mě vychovávala k tomu, abych přezval odpovědnost. Kdybych se obrátil ke království zády, nikdy by mi to neodpustila. A stejně tak i já.
Takže jsem jen pár hodin po tom, co se Tom proměnil, zašel za otcem a souhlasil jsem, že se stanu králem. Že usednu na trůn a pokusím se udělat pro svůj lid to nejlepší. Sjednotím klany a nastolím mír, který si zaslouží. Netřeba dodávat, jakou z toho měl otec radost. Odjezd nám naplánoval hned na následující noc. Pravděpodobně i proto, abych si to nerozmyslel a nevycouval. Jenže pro mě to byl konečný verdikt. Slovo upíra je závazné a musí se mu dostát. Drákulova krev, která koluje i v mých žilách, s sebou nese jisté závazky. Otec nejdříve vypadal, že bude protestovat, když jsem mu oznámil, že Tom jede taky.
„Nemůžeš vzít člověka mezi tolik upírů. Nebude to dělat dobrotu. Nezapomínej, že v Rumunsku neplatí stejné zákony jako v Británii. A navíc na hrad lidé nesmí,“ pronesl tvrdým tónem.
„To už tě trápit nemusí. Tom je upír,“ ušklíbl jsem se a užíval si potěšení z toho, jak se při této novince zatvářil.
„No budiž,“ stiskl čelist pevně k sobě, jako by se musel těžce přemáhat, než dodal: „Ať tedy jede s námi.“
Diskuze s Tomem netrvala moc dlouho. Když jsem mu potvrdil jeho domněnky o tom, že se stanu králem, okamžitě souhlasil, že mě do Rumunska kvůli korunovaci doprovodí a zůstane tak dlouho, jak bude potřeba, než si dám dohromady vše, co bude nutné.
„Šel bych s tebou i do pekla,“ řekl.
No, doufejme, že tak daleko nebude muset zajít. I když v krajině, kde už léta nežije nikdo jiný než upíři, se to peklu docela dost podobalo. Hrad byl umístěn na úpatí nejvyšší hory Rumunska a po celé zemi se nesly šílené historky o tom, že v hoře žije smrt. Docela trefné. Tedy alespoň v minulosti, dokud upíři mohli pořádat lov na lidi a beztrestně jim pít krev. Tehdy se stávalo poměrně často, že se poutníci už nikdy nevrátili domů. Teď už nikdo lidí nevraždí. Náš zákon ochraňuje i je. Nicméně ne všichni se s tímto nařízením dokázali ztotožnit.
Muž začal nejnovější modlitbu a já ji pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Neměl jsem problém slovům rozumět, protože jsem se ve škole latinu učil. Stejně jako rumunštinu, angličtinu, francouzštinu a spoustu dalších jazyků. Příprava na dědice trůnu očividně probíhala, aniž bych si toho byl vědom. Znovu jsem zapátral v davu a konečně našel obličej toho, na kterém mi záleželo nejvíc. Tom stál až úplně vzadu, ležérně opřený o kamennou zeď, a tvářil se znuděně. Dokonale tak vystihoval mou vlastní náladu, s tím rozdílem, že já jsem to na sobě nesměl dát znát. Šťastlivec.
Ještě dnes mě ohromovala šíře jeho ramen. Kdykoliv jsem se na něj podíval, v hlavě jsem měl představu obrovského medvěda. Miloval jsem jeho paže, silné předloktí a dlaně, které mě dokázaly s lehkostí uzvednout. I on si užíval své nově nabyté schopnosti. Dělalo mu ukrutnou radost, když mě dokázal chytnout jednou rukou a lehce zvednout. Jeho síla byl ohromující. Byl by z něj skvělý válečník. S jeho stavbou těla by se mohl stát velitelem úplně snadno. A i když jsem mu tu myšlenku často podsouval, pokaždé reagoval negativně. Nedokázal pochopit, jak prestižní pozice to je.
„Nepřišel jsem sem s tebou, abych tu dělal nějakou kariéru,“ odbýval mě.
V těch chvílích jsem měl chuť mu odseknout: „A co tady teda budeš dělat?“ Protože Sonja měla pravdu. Brzy nebudu mít čas se s ním poflakovat. Přijdou povinnosti a já nebudu mít čas se mu věnovat. Tak nějak jsem doufal, že si najde činnost, která by ho tady na hradě bavila. Jenže on tady ve skutečnosti nežil. Bylo to, jako by jen čekal, než se vrátíme zpátky do Anglie. Jenže to mohlo trvat roky. Zpětně mě mrzelo, že jsme to spolu víc neprobrali. Nenastínil jsem mu, jak to tady bude vypadat. Možná si prostě představoval pohádkový hrad, kde se jezdí na koních a pořádají se hostiny. Když nad tím teď tak přemýšlím, vlastně vůbec netuším, co si myslí. Proč mě nenapadlo se ho zeptat? Možná protože pokaždé, když mám snahu mluvit s ním o něčem vážném, on odvede mou pozornost jinam. Nadhodí lehkým tónem, že se potřebuje napít, a to se pak zvrhne v několik hodin sexu a krmení a sexu a krmení. Ačkoliv se mu snažím nepodlehnout, živočišné pudy jsou prostě silnější. No, jen se na něj podívejte. Jednu nohu má pokrčenou a chodidlem se opírá o zeď. Ruce má ledabyle založené na obrovském hrudníku a ve tváři má výraz, který mi napovídá, že moc dobře ví, na co právě myslím. Zmetek. To je ten problém s tím, když si někoho pustíte do hlavy. Dokáže pak ve vás číst, i když v té hlavě zrovna není. Záviděl jsem mu černou košili, kterou měl oblečenou. Vypadal v ní úžasně. Dokonce ještě líp než obvykle. Na rozdíl ode mě. Nenáviděl jsem tohle obřadní roucho, nebo co to bylo. Stupidní bílá nažehlená košile s límečkem a hromadou volánů. Nedivil bych se, kdyby tohle vytáhli ze skříně samotnému Drákulovi, tak staře vypadala.
Lehce jsem si pročistil hrdlo a vrátil svou pozornost ke klečícímu muži. Otec mi říkal, jaké postavení má, ale ani to jsem neposlouchal. Bylo mi to jedno. Chtěl jsem to mít prostě za sebou. Všichni ke mně vzhlíželi, jako by z nebe sestoupil jejich spasitel. Usilovně jsem se snažil zahnat hrůzu, která se mi drala po páteři. Očekávají ode mě hodně a já jen doufám, že se mi podaří jejich očekávání naplnit. Protože jestli ne, jsem v podstatě mrtvý. Sakra. Měl jsem dojem, že jsem si celou tu věc s kralováním dobře promyslel. Strávil jsem spoustu hodin v knihovně, abych si nastudoval nejdůležitější zákony. V duchu jsem si připravoval strategii pro nadcházející dny a cítil se připravený. Jenže teď, když jsem měl možnost prohlédnout si ty, kterým budu vládnout, mi to všechno přišlo směšné a dětinské. Realita na mě dopadala krutou silou a já měl dojem, že na mě jde panický záchvat. Pohlédl jsem ke dveřím a zvažoval, jak dlouho by trvalo, než by mě někdo zastavil, kdybych se k nim rozběhl.
„In omnia paratus,“ pronesl muž a znělo to, jako něco hodně definitivního. A skutečně. Muž vstal a pokynul mi, abych si já kleknul. Teď už prostor pro útěk nezbýval, takže jsem pokorně klekl a sklonil hlavu. Můj osud byl zpečetěn.
„William Vladimir Tepes Kaulitz. Pozdravte svého nového krále,“ zvolal muž obřadně a dovolil mi vstát. Místnost okamžitě zalil hlasitý potlesk a jásot. Strach přehlušil zcela nový pocit. Cítil jsem lásku všech těch lidí a to mi dodalo nový příval odvahy. Já to zvládnu. Musím to zvládnout. Zachytil jsem Tomův zubící se obličej, ale vzápětí jsem ho hned ztratil, když ke mně přišel otec a začal mě strkat k trůnu. Jakmile jsem na něj dosedl, všichni jako jeden muž sebou škubli k zemi v hluboké úkloně. Jediný Tom nejdříve protočil oči ke stropu, než se taky zlomil v pase. Tohle nebylo špatné. Rozhodně je to něco, na co bych si dokázal rychle zvyknout.
„Takže tě teď musím oslovovat Vaše veličenstvo nebo co?“ rýpnul si do mě Tom, jakmile se mi podařilo k němu dostat. Trvalo to celou věčnost, než jsem si podal ruku se všemi, kteří to po mně vyžadovali, a promluvil se spoustou dalších zbytečných lidí.
„Vaše úžasnosti bude stačit,“ oplatil jsem mu a s vděčností přijal pohár vína, který mi nabízel. Tohle má být oslava, ale zatím mě všichni akorát drželi dál od alkoholu.
„To určitě. A taky bych se ti měl poklonit pokaždé, než s tebou vlezu do postele, ne?“ odfrknul si a podrbal se na bradě. V hustých chomáčích mu tam rostly vousy, a i když si je holil denně, byl to marný boj. Příroda se prostě rozhodla, že bude Tom vypadat jako obří dřevorubec. Přísahám, že mu chyběla jen flanelová kostkovaná košile, abych ten dojem byl dokonalý. Dokonce i jeho copánky byly pryč. Vlasy teď nosil v uvolněném culíku. A ano, dělalo ho to ještě krásnějším. Měl jsem štěstí, že jsem si s Tomem začal ještě předtím, než se stal upírem, protože místní holky by se o něj popraly. Dál je drželo jen to, že věděly, ke komu patří. I když ne oficiálně. Chtěl jsem Toma prohlásit za mého partnera hned, jakmile jsme přijeli na hrad, ale otec mi to zakázal. Tvrdil, že bude dost starostí s korunovací a nemusí se do toho motat ještě oficiální prohlášení o mém svazku. Nebránil jsem se tomu. Cokoliv oficiálního, co vyžadovalo nějaký obřad, mě dohánělo k šílenství.
„No víš, vlastně by ses mu měl poklonit pokaždé, když se vidíte po delší době. A za delší dobu se považuje doba delší než hodina,“ vstoupila nám do hovoru Sonja a usmívala se svým typickým mystickým úsměvem.
„Vidíš,“ povytáhl jsem na svého přítele oči.
„Chceš mi říct, že kdyby se králem stal Marcus, musela by ses mu klanět?“ pohlédl na ni podezřívavě Tom.
„Ne,“ zakroutila hlavou Sonja a upila z vysoké šampusky. Jasně, že všichni pijí ze stříbrných pohárů víno a jen ona si tu dokáže opatřit křišťálovou skleničku plnou šampaňského. „My jsme manželé. Byla bych královna, takže bych se nemusela klanět nikomu.“
„Ale my spolu chodíme,“ namítl Tom chabě.
„Neoficiálně,“ oponovala mu znovu a pobaveně se usmívala.
„Takže kdybychom se my dva vzali, byl bych co?“ nakrčil rozmrzele obočí. To už se mi ale dral skrz hrdlo smích, a ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nedokázal jsem zabránit tomu, abych nevyprsknul: „Královna.“
Nebylo divu, že mě Tom bouchnul pěstí do ramene. Jenže vzápětí náš obklopilo pět mužů a mířili na Toma dlouhými meči. Chvilku mi nedocházelo, co se to vlastně děje.
„To je v pořádku, pánové. On na krále neutočí,“ pronesla Sonja příjemným melodickým hlasem.
„Ano, bylo to jen přátelské gesto,“ bránil jsem Toma okamžitě. „Dejte ty meče dolů.“ Muži okamžitě poslechli a znovu se vmísili někam do davu.
„Na to bych si měl dávat pozor,“ řekl Tom a mnul si hrdlo, na které mu ještě před chvilkou mířily meče. „Jak je to teda s tím mým titulem?“
„Teoreticky bys měl být král, jenže království nemůže mít dva krále. Nebylo by jasné, který z nich má větší pravomoci…“
„Počkej, počkej,“ skočil jí do toho Tom. „Chceš tím říct, že bych měl i nějakou výkonnou moc?“
„Já nevím, Tome,“ přiznala upřímně. „Ještě jsme neměli krále, který by byl gay.“ Usmála se na mě a její pohled se na okamžik rozostřil. Bylo mi jasné, že se dívá do budoucnosti a na jazyku mě svrběla otázka, jestli vidí, jak to se mnou a Tomem dopadne. Jenže jsem věděl, že pokoušet se z ní cokoliv dostat, je jako snažit se přinutit mluvit němého.
„No, tak to asi přežiju to klanění,“ zahučel Tom rozmrzele a vytrhl jí ze zasnění. „Nechci tady mít žádnou funkci, natož ještě tu nejvyšší.“
Už jsem se nadechoval, že mu něco odseknu, ale Sonja mě předběhla.
„Vždycky máš možnost volby.“ Pak se svýma fialkovýma očima obrátila ke mně a o něco důrazněji řekla: „Vždycky.“
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 32
Vůbec se mi nelíbí, jak se Bill nechává svým otcem manipulovat. Jasně, předtím ho asi tak nějak poslouchat musel, ale teď už určitě nemusí a může si nastavit svá vlastní pravidla. Měl by se k Tomovi přihlásit veřejně co nejdříve, jinak mám zlé tušení, že by o něj taky mohl přijít…
A strášně by mě zajímalo, co všechno Sonja o té budoucnosti vlastně ví….
Bill je král by mě zajímalo co viděla Sonja.
Ja keby som boma Tom. Novy upir. Moj priatel by sa mal stat upiskym kralom, co prinasa vela prace a zodpovednosti. A nechce sa ku mne oficialne priznat. Tak by ma to hnevalo. Bojim sa ze sa Tom tak urazi, napriklad ked nieco este Billov otec zakaze/prikaze, ze proste odide. Spoznavat svet. Z upirskeho pohladu. Ja by som si to urcite nenchala ujst. Radsej cestovat ako trcat niekde na hrade v rumunsku. No…kazdopadne uvidime co bude dalej. Tom kralovna 🙂
Mno, trochu se bojím toho, že si Bill netrval na tom Toma prohlásit oficiálně za svého partnera, myslím, že některé věci by se tím vyřešily – třeba ten přátelský štulec do ramene, nikdo by určitě nevyšiloval, kdyby Tom byl Billův "manžel".
Jinak mi ale Tom přijde dost na pohodu, tak nějak nevím, co si o tom mám myslet – Bill se snaží řešit vážné věci a Tom odvede pozornost sexem? mno… bojim bojim
Každopádně krásně se nám to rozjíždí 🙂 moc se těším na pokračování :-*
Chudak Bill ten ted prisel o uplne veskerou svobodu a ani Tom mu to neulehcuje. A Sonja taky vi jak "uklidnit" 😄
Tahle povídka mi učarovala už od prvního dílu první série. Bohužel pak jsem nějak pořád neměla čas, a obecně si ráda čekám na to, než se dopíše, protože pak ty nervy na to čekání… no znáte to 😀 …
Takže za dnešek jsem stihla dočíst od 4. dílu jedničky všechno až sem a teď pro mne nastávají muka v podobě pokorného slídění každý den zde, kdy se objeví další dílek.
Příběh je naprosto nádherný, miluji upíří tématiku, do toho královskou krev a ty dva, samozřejmě. Dokonalá kombinace.
Plus tvůj styl psaní je mi hrozně sympatický, vše se čte úplně samo, je to nádherně přirozené a okouzlující.
Billovi tu zodpovědnost nezávidím, dokážu si představit, že z toho má strach a zároveň to hrozně moc chce zvládnout a nezklamat tak matku.
Bojím se, co je ještě čeká za problémy s tím, aby mohli být spolu, je mi jasné, že něco přijde a jen se modlím za Happy end, na který si určitě počkám.
Moc děkuji za tuhle úžasnou povídečku a nemohu se dočkat pokračování 🙂
Tom jako upír….♥♥♥ No bože..ještě že nevidím na vlastní oči ty jeho obří svaly a jeho sílu, protože bych šla asi do kolen… 😀 Má to Bill ale štěstí! 🙂
Billovi kralování moc přeji a i když vím, že asi nastanou krušné chvíle, myslím, že Bill to všechno s Tomem po boku zvládne. 🙂 Čeho se trochu obávám je Billův otec, protože si myslím, že ten nebude nikdy pro to, aby Bill Toma oficiálně představil jako svého partnera a hlavně aby si jej třeba jednou vzal. Jak už bylo naznačeno v minulé řadě…všichni a hlavně Billův otec budou chtít dědice, který by posléze převzal vládu a s Tomem asi pokrevného dědice neudělají…No, budu si zatím užívat těch krásných chvilek ♥