autor: Estricnina
Máš něco, díky čemu se můžeš usmívat
19:25
Odesláno na adresu: TDeluxe89@yahoo.de
Dneska jsem prošel kolem tvého pokoje… vypadá pěkně prázdně. Musím říct, že celý dům se zdá být prázdný. Nevím, kde jsi, ale vím, že máš svůj laptop. Nikdy bez té věci nikam neodcházíš.
Ani nevím, jestli tohle dostaneš, ale jsi chytrý kluk, Tome. Nejspíš si někde v pohodlí ´užíváš´, ´poflakuješ se´, a nestaráš se na světě vůbec o nic. To je v pohodě, Tome, jen chci, abys věděl, že to je okay. Jsi mladý a já to akceptuju.
Je to teprve pět dní, ale chybíš mi. Já vím, že mě nenávidíš, a vím, že si myslíš, že já nenávidím tebe, Tome, ale to nemůže být dál od pravdy. Víš, v průmyslu nás učí lhát, a lhát dobře, a já hádám, že jsem si na to až příliš zvykl. Ty věci, které jsem řekl… ty byly jako ty lži, které jsem se naučil vytvářet, abych se pohnul dál se špinavým obchodem. Nebyla v nich žádná pravda, chlapče. Jen jsem chtěl, abys to věděl.
Ať už jsi kdekoliv, na tak dlouhou dobu, jakou jen chceš být pryč, hlavně na sebe dávej pozor. Teď už jsi dospělý, a já ti věřím, Tomasi. Máš stejnou kuráž jako tvůj stařík.
Jen věz, že mi chybíš. Už teď mi chybíš, synu.
23:47
Odesláno na adresu: TDeluxe89@yahoo.de
Doneslo se ke mně, že brzy plánuješ odcestovat do Ameriky, jo? Máš prý s sebou toho kluka, Georga, rozjíždíte kapelu, a něco o tom, že budeš prohánět sukně, jakmile budete slavní. Tvůj bratranec Brendon není vždycky ten nejjasnější zdroj, ale rozhodně to zní hodně jako ty, Tomasi.
Víš, přemýšlím nad tím, že brzy půjdu do důchodu. V poslední době nejsem v té nejlepší formě, ale hádám, že to se prostě stává, když začneš stárnout. Stárnutí není špatná věc, Tome, ale můžeš mi slíbit, že ty nikdy nezestárneš? Nech to stárnutí na mně, ty prostě žij navždy mladý a nech mě, abych se o tebe postaral. Žádám to po tobě už od tvých prvních krůčků napříč naším obývacím pokojem, ale tys nikdy nebyl ten, kdo by poslouchal, co mu takový starý muž jako já říká. Nezávislý. Trochu neopatrný, ale silný.
Vím, že o tom nerad slyšíš, ale pořád jsem tvůj otec, takže mám zatraceně právo ti říct, aby ses posadil na zadek a nastražil uši. Občas takhle rád mluvím se psem. Naslouchá často daleko lépe než ty, a to je to, čím pohrdám úplně nejvíce. Nemůžu se s ním dostat do křížku, ne tak, jako můžu s tebou. Jednoduše tam není žádná výzva, a všichni skuteční muži milují dobrou výzvu.
Už nejsem tak sám, i když ty jsi odešel. Našel jsem si jednu dámu, a přesně vidím, jak teď protahuješ obličej, ale… mám Jelanu opravdu rád. Ona je jiná, Tomasi, a začíná mi připadat velmi speciální. Myslím, že by se ti taky líbila. Vyprávím jim příběhy o dobrých časech. Oh, má jednu maličkou, osmiletou, a je to ta nejsladší malá věc, kterou jsem kdy viděl od chvíle, kdys byl v tom věku ty, chlapče. Trochu mi tě připomíná, Tome, je tak tichá, ale tak chytrá. Ani si nepamatuju, kdy ses ty nakonec proboural z té své ulity, dospěl jsi a změnil něco pozoruhodného.
Držím ji za její malé ruce a ona mi naslouchá, naslouchá vyprávění o tobě, tvé matce, o všech těch dobrých chvílích, které jsme spolu zažili. Řekl jsem jí o tom, jak ti bylo špatně, protože jsi byl až příliš vyděšený postavit se v první třídě před celou třídu a něco říct, a jak jsi odmítl jít, pokud s tebou nepůjde Teddy. Doufám, že za to nejsi příliš naštvaný, ale Elsa, tak se jmenuje, už neměla žádné problémy, jakmile slyšela, že ty jsi svůj strach překonal. Myslím si, že svým způsobem už k tobě vzhlíží, Tome.
Už je to pět měsíců, ale stále mi chybíš, synu.
***
1:02
Odesláno na adresu: TDeluxe89@yahoo.de
Nevím, jestli jsi dostal mé minulé emaily, ale začínám ve svém srdci věřit, že ano.
Takže možná jsem až trochu příliš plný naděje, ale muž se může spolehnout jen sám na sebe. Na vše, co mám ve své mysli, synu.
Předpokládám, že jsi na mě stále naštvaný, Tomasi, ale nebudu se omlouvat. Cítím lítost, ale nikdy se neomlouvám. Dostatečným trestem je to, že na tebe každý den myslím a doufám, že nacházíš svou cestu. Jsi můj syn, jsi Kaulitz; takže zatraceně určitě ano.
Už jsme téměř dokončili celý okruh, a já stále čekám na to, až se vrátíš domů. Rozumím, nejspíš jsi právě na dosah toho, abys dostal za mořem nahrávací smlouvu. Je to jen takový pocit, který jsem před pár dny měl. Slib mi, že až ji podepíšeš, uděláš turné po Německu. Nikdy bys neměl zapomenout na to, odkud pocházíš, a vzdát nějaký respekt zemi, která tě vychovala.
Oficiálně jsem odstoupil ze společnosti, Tome. Čekal jsi to, to se vsadím. Bystrý, bystrý kluk. Strávil jsem 23 let vyráběním kytar, a dalo mi to hodně, a také mi to toho hodně vzalo. Nedávno jsem dokončil výrobu té nejlepší, ručně dělané kytary, jakou jsem kdy vyrobil. Miloval bys ji, Tomasi, opravdu ano… je strašně podobná tvé první kytaře, a na její čest jsem na jejím rámu udělal vroubky na stejném místě, kde sis ty odřel tu svou, když ti bylo devět. Lakuju ji, mluvím k ní, po celou dobu se kvůli tomu usmívám, a jestli se někdy vrátíš domů, Tome, byl bych rád, kdybys ji měl.
Můžeš se vrátit do svého starého pokoje, je pořád stejný, jako když jsi ho opustil, a napsat novou píseň. Moc rád bych slyšel, jak moc jsi dospěl. Byl bych rád, kdybys nám mohl znovu zahrát, Tome… tvé mámě a mně, pokud je to v pořádku.
Je to už 11 měsíců a kousek, a ačkoliv bys mi neměl pořád tolik chybět, tak chybíš, synu.
5:39
Odesláno na adresu: TDeluxe89@yahoo.de
Je to už dlouhá doba, ale našel jsem si minutku, abych tě zkontroloval. Nejspíš spousty, spousty minut, ale to by bylo k něčemu pouze v případě, kdybys byl tady. Nyní už přemýšlím trochu méně než dřív nad tím, kde právě teď jsi, ale ne naschvál. Ne, jen stárnu rychleji, než jsem si myslel, to je všechno. K nám staroušům se to nenápadně plíží, ale ty nezestárneš.
Tomasi… Přál bych si, abys tyhle zprávy viděl. Vypni ten filtr, Tome, vzpomeň si, že ho máš zapnutý, a vypni ho. Nemusíš mi odpovídat, jen si přeju, abys je četl.
Udělal jsem spoustu špatného, Tome. Tvá matka je pryč, ty jsi pryč… Některé dny je těžší se s tím vyrovnat, ale s Jelanou a Elsou nejsem tak sám.
Žij navždy, Tome, a naháněj své sny. Najdi lásku a nezapomeň milovat; neudělej ty stejné chyby jako tvůj nedokonalý otec. Ukaž své lásce, že pro tebe znamená celý svět, dokáže ti proklouznout mezi prsty tak rychle a tak jednoduše.
Jsi dobrý člověk, a dobrý syn. Vždycky si pamatuj, že bez ohledu na to, co nakonec budeš dělat, vždy na tebe budu pyšný.
Už je to více než dva roky. Každý večer sedím v tom velkém křesle vedle dveří a čekám na tebe, až přijdeš domů. Věřím tomu, že přijdeš, Tomasi. Věřím tomu, protože mi chybíš víc, než dokážu pochopit.
Žij věčně; to je vše, co po tobě žádám, můj nejdražší synu.
Bill stál přesně uprostřed chodníku, ruce měl zabořeny v kapsách kabátu a kousavý zimní vítr jej šlehal do tváří. Zhluboka vydechl nosem a snažil se nedovolit vyhlídce na to, jak už do centra po skončení druhého čtvrtletí nevkročí, aby jej pohltila. S některými dětmi pracoval už téměř dva roky, vychutnával si všechno to dobré i špatné na vyučování hudby. Jednoho dne chtěl být profesionálem na plný úvazek, ale více než to, chtěl udržet naživu tradici staromódního osobního vyučování. Miloval tu unikátní atmosféru centra a generacemi předávané zkušenosti, ty malé třídy a žádná přehnaná očekávání jak ze stran studentů, tak i učitelů. Mělo to své mouchy, ale rozhodně to byl jejich komunitní domov umění.
Zamračil se, než si znechuceně odfrknul nad barevným papírem přilepeným z vnitřní strany okna. To pitomé upozornění, o kterém doufal, že jej nikdy nebude muset vidět.
„Pojďme si prostě dát kafe, Bille. Nesnášení kusu papíru nic nevyřeší.“ Gustav Billa lehce poklepal po rameni, a Bill jeho ruku pobouřeně setřepal.
„To pochybné studio je odsud jen půl bloku. Ani se na něj nechci podívat.“
„Nebuď hloupý,“ vložila se do toho Felicia a zatahala Billa za paži. „Kafe ti udělá dobře. Bylo to dlouhých pár dní.“
Bill se nakonec podvolil, mračil se a nechával se Felicií vést s Gustavem hned za nimi. Avšak bolest v srdci jej nenechávala o samotě, a všechno, co chtěl, bylo přitulit se k někomu a ležet, dokud se všechno nebude zdát lepší. Chtěl Toma.
„Můžeš dokonce plivat na plakáty, jestli chceš. Mají vyvěšenou hromadu nových. S nějakou starší blonckou s těma nejfalešnějšíma kozama, která předstírá, že je rocková hvězda,“ blábolila Felicia živě a pohupovala jejich pažemi, zatímco scházeli po ulici.
„To definitivně všechno vyřeší,“ podotkl Gustav lehce a poupravil si brýle. Felicia prudce otočila hlavou a plácla jej do paže s předstíraným frustrujícím zakňouráním.
Gustav se na ni jen pousmál a ona udělala to samé, trochu déle podržela jeho pohled, než navrátila svou pozornost k Billovi. Byl to ten druh věci, které by si okamžitě všiml, ale když se na něj zpátky podívala, jeho oči byly zachmuřené a zaměřené kupředu.
Soucitně zabroukala, když zahnuli za roh, a pohladila jej po paži. „Awww, drahoušku, dokonce jeden i strhneme, jestli chceš. Třeba všechny, že Gusti?“
„Předpokládám, že můžu risknout zatčení pro ničení cizího majetku pouze pro tebe, princezno.“
Billovi se podařilo jen minimálně zkroutit koutky úst vzhůru, a zamumlal: „Miluju vás, lidi, ale v rozveselování jiných stojíte za prd.“
Gustav s Felicií si oba unisono hlasitě odfrkli. „Je mi líto, zaplatil sis za tuto službu?“ Zeptala se Felicia s předstíraným povýšeným hlasem a nakrčila nos, zatímco se blížili k hlavnímu ústředí Sterne Musik. Bill neodpověděl, na jeho tvář se vrátilo to nejhlubší zamračení.
Kráčeli podél starých cihlových zdí toho nového místa, a nakonec se zastavili před značnými plakáty rozvěšenými po venkovních zdech. Felicia vyhákla ruku z Billovy paže a narovnala se. Upravila si své klapky na uši a pozvedla bradu vzhůru, jak se snažila vypadat bezchybně před plakáty, které byly vyšší než ona sama.
„Tys… chtěla strhnout tyhle?“ Zeptal se Gustav, jeho hlas byl klidný, ale s lehce nedůvěřivou intonací.
„No… jo. Nejsou zase tak velké,“ odpověděla a přimhouřila na plakát oči.
„Lisho… hlava té ženské je asi ve velikosti tvého těla… od hlavy až k patě,“ dodal Bill pomalu a s obavami, zatímco také studoval plakáty.
Felicia se otočila k oběma mužům s příšerně nezaujatým výrazem. Natáhla se do své kabelky a chvíli hledala, než vylovila tlustý černý permanentní fix. Triumfálně ho zvedla do vzduchu. „Jak myslíte, kluci, vy jste takové bábovky. Tu párty začnu já.“
Zdánlivě nevyvedena z míry zvědavými pohledy večerních kolemjdoucích zamířila ke středu plakátu a otevřela fix, než začala rychle kreslit po celém tom obrovském obličeji. Dychtivě začala pracovat na ošklivém kníru, a nezapomněla ani na tečky strniště po celém obličeji té krásné dívky.
Bill se podíval na Gustava, který jen pokrčil rameny a zazubil se na něj. Gustav beze slova přešel k plakátu vedle Felicie a ohmatával okraje, aby našel trhací bod.
A tak mu Bill pomohl.
Svými nehty byl schopný najít dobrý začáteční bod a dloubal do něj, dokud nedokázal odtrhnout proužek napříč celou šíří plakátu. Vznikla tím velká díra uprostřed obličeje nejnovějšího přírůstku Sterne Musik, a Bill se poprvé za dlouhou dobu hlasitě rozhihňal.
Pokračovali ve své pouze lehce kriminální činnosti ještě nějakou chvíli, a k jejich největšímu překvapení nebyli zastaveni ani k nim nebylo promluveno žádnou procházející nebo dívající se osobou, zatímco na celé stěně dělali velký bordel.
„My budeme mít takový průšvih,“ rozesmála se Felicia asi po deseti minutách znetvořování obličeje před sebou, a navzdory svým slovům vypadala zcela uvolněně.
„Tady, Bille,“ řekl Gustav a zvedl velký kus, na kterém byly ženiny oči. V pravém horním růžku se dala přečíst většina z nápisu ´revoluce v hudbě´, a Bill zavrčel. Gustav hodil papír na zem a začal po něm dupat jako frustrované dítě, než na něj poslal jasnou a rychlou dávku slin.
Bill to fascinovaně a zároveň pochvalně sledoval. Gustav mu pokynul, aby udělal to samé, ale Bill zavrtěl hlavou. „To je tak oplzlé,“ zabručel. Gustav protočil oči.
„Nenávidíš je, nebo ne? Oni jsou důvodem číslo jedna, proč jsme od května bez práce, pokud ti můžu připomenout.“
Billovi se vztekle zablesklo v očích. „Ts, jsem chlap,“ potvrdil si nahlas atypicky hlubokým hlasem a poupravil si kalhoty a bundu. Přikývl a obscénně si odkašlal, připravený zhluboka plivnout chuchvalec slin na celou tu tvář, aby to dostal ze svého systému.
Felicia se v pozadí zahihňala, ale on jí nevěnoval pozornost, zatímco sbíral sliny. Nebylo potřeba držet se zpátky, a ačkoliv měl Gustav pravdu, že se tím vůbec nic nevyřeší, aspoň se on sám bude cítit lépe. Jen o trošku, ale bude. Neměl s takovým aktem zkušenosti, ale byl ochotný to zkusit, a tak plivl.
A ze dveří vyšel Tom, s plakátovou dívkou v patách.
Bill ztratil svou hybnou sílu a pokusil se vsát to zpět, ačkoliv mu sliny již rebelantsky stékaly dolů po bradě.
Felicia zalapala po dechu a Bill se rychle narovnal, Tomovy oči byly v mžiku na něm. Odpověděl mu zděšeným výrazem, tváře mu rozpaky zčervenaly a obočí se mu sevřelo napětím.
„Co to, k čertu, tohle všechno je?“ Přerušilo ticho mezi oběma skupinkami kňouravé zapištění. Tři pachatelé na ni překvapeně zamrkali, rychle je zasáhlo uvědomění, že se dívají na tvář, kterou právě znesvětili.
„My… my jsme zrovna na odchodu,“ pronesla Felicia rychle a hlasitě, popadla své dva přátele za paže a snažila se je oba odtáhnout dolů ulicí.
„Er… do prdele.“ Gustav se otočil a okamžitě ji následoval, ale Bill napůl klopýtal pozadu, jak měl oči stále zaměřené na Toma. On nemohl – To by neudělal… Nepřerušil oční kontakt, dokud nepřešli křižovatku, kde stála jejich oblíbená kavárna.
Nahrnuli se do kavárny a okamžitě se vydali k prázdnému stolu. Felicia a Gustav dosedli na prázdnou lavici, ale Bill si dal na čas, než se došoural do zadní části kavárny. Vklouzl na prázdnou lavici naproti nim a ani se neobtěžoval sundat si kabát.
„Do prdele,“ zopakoval Gustav, jakmile se všichni usadili, a díval se na své přátele s vykulenýma očima.
„Jo,“ souhlasila Felicia podrážděně. Vytáhla ze stojánku několik ubrousků a podala je Billovi. „Zlato, máš, ehm… tady něco,“ udělala gesto ke své bradě, ačkoliv měla pocit, že ji vůbec nevnímá.
Bill zlostně mlaskl a ubrousky odhodil. Zvedl ruku, aby si bradu utřel do rukávu. „Co tam, ksakru, dělal on?“
Žádný z jeho přátel hned neodpověděl, oba si mysleli to samé. „Ta holka… ta z plakátu, co to sakra je?“
„Bille…“ Začala Felicia, ale neměla nic dalšího, co by k tomu mohla říct. Povzdechla si a zhroutila se proti opěradlu, než vzhlédla ke Gustavovi pro pomoc.
Gustav pouze zavrtěl hlavou. „Nedělej ukvapené závěry,“ bylo vše, co moudře nabídl, ale Bill neposlouchal. Mladší muž tam seděl s odmítnutím zobrazeným ve tváři a naštvaně našpulenými rty, a Gustav ucítil potřebu se tou situací více zabývat. Vytáhl svůj telefon a začal pod stolem psát zprávu, zatímco Felicia vyklouzla od stolu, aby objednala extra velké karamelové kafe, Billovo oblíbené.
Tom nyní doma zíral na svůj telefon. V okamžiku, kdy se setkal s Billovým pohledem před Sterne Musik s ReAnne v závěsu, věděl, že dredatý mladík by čemukoliv vyřčenému dával nulovou hodnotu. Bill nevěděl, že se tu dívku zoufale snažil setřást, že jí několikrát opakoval, že nic není jisté, zdvořile odmítal její žádosti o to, aby spolu ´začali formovat solidní profesionální vztah´, nyní, když byli potencionální kolegové. Věděl, že ho čeká spousta vysvětlování, ale po poslední půlhodině esemeskování následované krátkým, ale pronikavým telefonátem, Tom věděl, že je v hajzlu.
Nebyl tam žádný způsob, jak by mohl vědět o tom, jaký měl Bill ke Sterne Musik odpor, ale měl docela dobrou představu, jak se ohledně nejmenované a pochybné společnosti, která přišla roztříštit svého ´malého bratra´, cítil Red. Když si dal dvě a dvě dohromady… Tom v poslední době čím dál více jednoduše cítil potřebu svůj život nenávidět.
Svědily jej prsty, aby napsal Redovi, něco si přečetl, pokud nic od svého kamaráda, ale prostě tam nebyla žádná cesta okolo. Frustrovaně praštil pěstí do gauče a odhodil z něj prázdnou krabičku od čaje, kterou nechal ležet na polštáři, když si na ní pár nocí zpět četl složení, jako by to byla nejnovější verze Bible.
Zíral na krabičku na podlaze, očima přejížděl po květinovém vzorku po stranách.
Jeho otec udělal roky a roky zpátky fatální chybu.
Jeden Billův pohled Toma přinutil své motivy zcela přehodnotit. Dostával to, co chtěl, nebo ne? Pokud by se ukázal na Silvestra před Billem, záleželo by na tom? Pracovat pro Sterne Musik byla příležitost – vzácná, zlatá šance, která už možná nikdy znovu nepřijde.
Pracovat pro značku R-K. Classic a nakonec ji eventuálně vlastnit, to byla zlatá příležitost i pro Jörga. Tomova matka chtěla žít skromně, chtěla Jörga každý večer u večeře doma s rodinou, chtěla, aby sdíleli každý moment rostoucího Toma společně.
Tom si nemohl vzpomenout, kdy se z něj stal takový měkkouš. Opravdu si nepamatoval, že by se někdy o něco tolik staral.
Za pár měsíců mohl být zpátky na cestách, svobodně žít a ještě za to dostávat zaplaceno. To byl ten původní sen, Georg neGeorg, Amerika neAmerika, na hlavním pódiu nebo jinde. Bill, no, Bill v tom původním plánu nebyl.
Nemůžu se vrátit domů, tati. Nemůžu jít zpátky, ale můžu jít kupředu. Jen abys věděl, chybíš mi, a taky se z toho poučím.
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Ty e-maily od Tomova otce mě dostaly. Byly plné citů k Tomovi a mě bylo skutečně líto, že mu Tom pravděpodobně nikdy neodpověděl a že za ním nestihl přijít, než zemřel. Abych se přiznala, tak mě to docela rozesmutnilo. 🙁
Naopak poté mě pobavil Bill s Gustavem a Felicií, když ničili ten plakát. 😛
Moc se těším na další pokračování a děkuji za překlad!
Ty e-maily byly krásné jen jsem zvědavá jak to bude mezi Billem a Tomem.
Naozaj nadherny diel. Ten zaciatok, uplne dojimave. Krasne. Rebelia s plagatmi ma pobavila. Trochu ma zamrzelo ze Bill sa takto stretol s Tomom po dlhej dobe. Ale snad si to chlapci vyriesia. Som zvedava co bude dalej. Ja uz tak dlho cakam kym sa chlapci ukazu…ze su vlastne v kontakte dlho. Cez mail. Ach… tesim sa na pokracovanie