Connect With The Devil 35.

„Dávej na sebe pozor, sluníčko.“ Adelaide stála na příjezdové cestě k velkému domu Kaulitzových a loučila se s Tomem. V sobotu ráno pro něj přijel otec karavanem, který si zapůjčil na slíbené kempování.

Konstantine stála za závěsem ve své ložnici a pozorovala je z okna. Rozloučila se s Tomem ještě předtím, než opustil dům. Nechtěla se s Franzem vidět. Měla v plánu o víkendu pracovat. Deina ji na setkání snažně prosila, aby se vrátila do práce alespoň částečně. Bez Konstantine zakázky značně poklesly, neboť klienti byli zvyklí jednat s ní. Byla nejlepší ve svém oboru, měla vybudované jméno, a když nemohli mít to nejlepší, hledali jinde. Konstantine souhlasila, protože chtěla zahnat chmurné myšlenky. Jindy měla doma alespoň Toma, ale teď tu měla být dva dny úplně sama.

„Neboj Aduško dám. Nesežere mě tam žádný divoký vlk.“ Uklidňoval svoji chůvu a Franz si položil ukazováček ke rtům, jako by se zamýšlel. „Nejsou tam vlci, že ne, tati?“ Znejistěl Tom, jak Franzovi na obličeji setrvával vážný výraz. Po chvíli se ale rozesmál.

„Ale jdi, synku, kde by se tady vzali vlci?“ Dělal si z něj legraci.

„Ohromně vtipné.“ Durdil se naoko Tom. Byl nervózní z toho, jaké bude setkání s tátou.

Skoro v noci nespal. Zatím to bylo v pořádku, Franz vtipkoval a hovor mezi nimi byl přirozený. Vypadalo to, jako by se nikdy nic nestalo. Žádný rozvod, žádná dramata. Ale co až budou sami? Dokážou mezi sebou zbourat tu vysokou zeď, která se mezi nimi vytvořila? Tom nevěděl, hádal, že to ukáže všechno čas. Nasedli do karavanu a Franz pustil rádio jako kulisu. Tom nebyl sám, kdo z toho byl nervózní. Franz také přemítal nad tím, jak to mezi nimi bude probíhat, a jestli dokáže napravit všechny svoje chyby. Nebo je přinejmenším ospravedlnit.

„Kam to vůbec jedeme?“ Zeptal se Tom zvědavě. Snažil se zavést neutrální konverzaci. Rozhodně na něj nechtěl vyhrknout všechny otázky, co měl, najednou. Rozhodně ne, když Franz řídil, musel počkat na vhodnější příležitost.

„Jedeme tam, kam jsme vždycky jezdívali, když jsi byl malý, pamatuješ?“

„Moc dobře ne. Třeba se mi osvěží paměť, až tam dorazíme.“ Usmál se vlídně Tom. Bylo to dávno, co ho vzal otec naposledy kempovat. Mohlo to být dobrých 8 let. Měl to tam rád, pamatoval si krásnou zeleň, přírodu a šumící lesy. Byl tam klid, bylo to místo, kde mohl člověk úplně vypnout a upustit od všech starostí. Těšil se, že si trochu vyčistí hlavu. Už teď se mu sice stýskalo po Billovi, ale do nemocnice ho také nemohl chodit navštěvovat každý den. Zajímalo ho, jestli se mu taky stýská už teď nebo je rád, že Toma na chvíli neuvidí a odpočine si od něj. Když se s ním v pátek v nemocnici loučil, vypadalo to, jako by odjížděl navždy a ne jen na dva dny. Bill si z něj samozřejmě musel jako již standardně utahovat, ale dostal vroucný polibek na rozloučenou. Pravděpodobně by ho dostal, i kdyby neodjížděl. Po rtech mu přeběhl nepatrný úsměv.

„Na co myslíš?“ Zeptal se najednou Franz, když Tom delší dobu mlčel a díval se zasněně do dálky. Tom sebou trhnul a trochu zčervenal. Nebylo vhodné myslet na líbání s Billem, když seděl vedle svého otce.

„Ale na nic. Jen pozoruju cestu a snažím se si vybavit, jestli si ji pamatuju.“ Mlžil pohotově Tom.

„Ach tak.“ Řekl pouze Franz a dál nic nepověděl. Zbytek cesty probíhal klidně a ticho přerušovalo jen puštěné rádio. Cesta trvala přibližně 2 hodiny. Jakmile dorazili na místo, Tom vylezl a kochal se výhledem. Okolo to bylo nádherné a z místa, kde stáli, se dalo dohlédnout až k horizontu.

„Jsem docela rád, že nemusíme stavět stan.“ Podotkl Franz. Tom se na něj otočil s pobaveným výrazem.

„Jo, už to ani neumím.“ Zasmál se. Stavívali ho s otcem, když byl malý, ale spaní v něm nebylo zase tak pohodlné a většinou ho v noci poštípali komáři.

„Vezmeme si věci a půjdeme se projít nahoru na kopec.“ Ukázal Franz na obrovský kopec, který se tyčil v dálce.

„Až tam?“ Vykulil oči Tom. Vypadalo to, že je to daleko a vysoko. Cesta jistě nebude snadná.

„Jasně, od toho jsme tady. Pohyb a čerstvý vzduch nám prospěje.“ Franz byl nadšený, měl rád túry a přírodu, ačkoli se na ně moc často nedostal. Tom už si nebyl zcela jistý, ale hádal, že to za chvíli zjistí.

„Tak jo.“ Popadl svůj batoh s vodou a svačinou, kterou mu Irma připravila, a vydali se po louce směrem ke kopci.

…

„Tati, víš určitě, že jdeme dobře?“ Zeptal se Tom Franze. Šli již nejmíň dvě a půl hodiny.

„Neboj se, synku, však my cestu najedeme, není to, jako by jich tu bylo 50.“ Mávl Franz rukou.

„Mohl bych zapnout na telefonu navigaci. Ukázala by nám správný směr.“ Tom měl pocit, že na jednom rozcestí měli jít doprava, ale Franz trval na tom, že musí do leva.

„Žádný internet, kde by potom byla ta zábava? Dřív jsme také neměli takové vymoženosti a přežili jsme podle staré dobré mapy.“ Franz se zastavil, aby z batohu vytáhl složenou mapu okolí, a rozdělal ji.

„Ehm tati?“ Řekl opatrně Tom.

„Co je, synku? Říkal jsem, že nepotřebujeme internet.“ Odvětil Franz Tomovi a snažil se najít místo, kde se právě nacházeli.

„Já jenom… ta mapa… držíš ji vzhůru nohama.“ Tom se vážně snažil, aby se nerozesmál. Franz rozhodně nebyl typ, který by se vyznal v těchhle věcech.

„Zkoumal jsem vzdálenost z opačného směru.“ Řekl Franz sebejistě, jako by přesně věděl, co dělá. Pravda byla, že v těchhle oblastech zase tolik zkušeností neměl. Nebyl typ otce, který by bral syna na výlety do přírody, a když byl Tom malý, stejně podobné túry nemohli absolvovat, nezvládl by je.

„Tak já radši zapnu tu mapu.“ Oznámil to Tom Franzovi jako hotovou věc a byl vděčný, že je v těchhle končinách signál. Nehledě na Franzovo brblání nechtěl bloudit někde v lese až do půlnoci. Stačilo pár kliků a GPS je rychle opět navedla na správnou cestu. Tom měl nakonec pravdu, měli se držet po pravé straně. Museli si dávat několik přestávek a oba funěli vyčerpáním. Byla to docela náročná túra pro někoho, kdo nebyl zvyklý chodit. Toma již bolely nohy, ale ten výhled seshora stál za to. Celý udýchaní a zpocení si nahoře udělali pár fotek a na chvíli se posadili do trávy.

„Tati?“ Zeptal se opatrně Tom a Franz poznal z jeho tónu hlasu, že se cítí nesvůj.

„Ano, synku?“

„Můžeme si promluvit? O tom všem, co se stalo.“ Tom se necítil připravený, ale věděl, že kdyby to donekonečna odkládal, nedostali by se k tomu nikdy. Nebylo to zrovna téma, do kterého by se člověk nadšeně hrnul.

„Jistě. Co by tě zajímalo?“ Franz nevěděl, kde začít, a tak to raději nechal na Tomovi.

„Já… co tohle všechno znamená? Myslím mezi tebou a tvou sekretářkou.“ Tom záměrně nepoužil její jméno. Nechtěl ten problém pojmenovat. Ale skutečný problém se nejmenoval Alicia.

„Vím, jak ti to musí připadat, a věř, že tady nejde o věk nebo vzhled.“ Franz chtěl Tomovi vyvrátit, že by si s Aliciou začal jen kvůli tomu, že byla mladší nebo krásnější než Konstantine.

„O co teda jde?“ Tom svraštil obočí a čekal na otcovu obhajobu. Doufal, že přijde s nějakým pádným argumentem, který by to všechno vysvětlil, a on mu to mohl bez výčitek svědomí odpustit.

„Stans a já už si delší dobu nerozumíme. Nevěděl jsi to, snažili jsme se před tebou svoje problémy nevytahovat, ale odcizili jsme se a jen se to zhoršovalo.“

„Tak jsi šel jinam. Jasně, je to pochopitelné. Začne to být těžký, tak se přestaneš snažit a odejdeš.“ Utrousil kousavě Tom.

„Tak to není, Tome.“ Franz si stiskl ukazováčkem a palcem kořen nosu.

„A jak to je? Co musela máma udělat tak hrozného, že jsi ji opustil kvůli jiné ženě? Žil jsi s ní podstatnou část života, nestálo by to za záchranu? Vztahy nejsou vždycky jednoduché a jenom proto, že se ten dotyčný nechová tak, jak by sis představoval, ho nemůžeš opustit.“ Tom zvýšil hlas a cítil, jak se mu rozrušením chvěly ruce. V tom, co řekl, viděl i sebe a Billa. Bill se k němu nikdy nechoval přehnaně mile, řekl mu spoustu věcí, které ho ranily, a Tom přesto zůstal. Protože věděl, že Bill ve skutečnosti není zlý, a to, co říkal, nemyslel tak, jak to Tom v tu chvíli pochopil. Prostě takový byl. Bylo to s ním těžké, ale to neznamenalo, že se k němu měl otočit zády. To byl způsob, jakým se na celou situaci Tom díval.

„Neznal jsi ji dřív tak jako já. Změnila se. Miloval jsem ženu, kterou jsem si vzal, ale ta je pryč. Tenhle styl života ji změnil. Nechala se stáhnout okolím a pohltit pozlátkem, pod kterým se ve skutečnosti skrývají bezcenné cetky. Začlenila se do společnosti a pro všechny se stala dokonalou manželkou a matkou, ale uvnitř to tak už dávno není. Přestali jsme si rozumět, vyznávat stejné životní hodnoty. Tvoje matka se začala chovat přesně jako podle šablony, tak jak se chovají všichni v našich kruzích.“ Franzovi nebylo příjemné o tom mluvit, ale měl čas se s tím srovnat.

„Snažila se jenom být dost dobrá pro tebe, pro babičku. Pro nás všechny.“

„Já vím. Ale nemusela. Ona už byla ve svém nitru. Byla tak skromná a nesobecká. Do doby, než začala usilovat o přízeň mojí matky a všech ostatních. Ale na nich přece nezáleželo, záleželo jenom na nás dvou a na naší lásce. Jenže ona ji udusila. Zabila ve mně veškerý cit. Měl jsem poslední roky pocit, jako bych byl cizinec a ne její manžel. Věnovala mi nejméně pozornosti a svého času ze všech lidí. Odcizili jsme se ve všech směrech.“ Franz se snažil Tomovi alespoň nastínit svoje pocity, i když věděl, že pro něj bude těžké je pochopit. Kostantine byla jeho matka, žena kterou nadevše zbožňoval, a on o ní teď říkal pro Toma nepřípustné věci. Tohle se rozhodně jeho matce nepodobalo, takhle ji neznal.

„Je pro mě těžké tohle poslouchat. Nevěřím, že by se máma takhle změnila. Vždycky jí záleželo na našem jménu, to ano, ale nikdy jsem si nemyslel něco takového.“

„Já vím, že je to pro tebe těžké pochopit. Rozhodně tady před tebou na ni nechci házet špínu. Jen se ti snažím vysvětlit, proč to mezi námi takhle skřípalo. Připadal jsem si jako s jiným člověkem a ne se ženou, kterou jsem si bral. Byl jsem nešťastný a víc času trávil v práci než doma, což ode mě samozřejmě také nebylo nejstatečnější. Vím, že jsem udělal chyby, že jsem tě zanedbával a v tom momentě se utápěl ve svém žalu, místo abych se ti věnoval. Na to pyšný nejsem, ale rád bych, aby se to do budoucna změnilo. Alicia jen přišla do toho všeho a byla na mě milá. Hodiny jsme si v práci povídali, byl tu konečně někdo, kdo mě vyslechl, řekl mi vlídné slovo, kdo mě pohladil. A tak se to stalo. Zamiloval jsem se.“

„A je to definitivní? Myslíš, že bys to mámě nemohl odpustit?“ Tom se při těchhle slovech neubránil vzlyknutí. Chtěl zůstat silný, ale slzy si samovolně našly cestu z jeho kanálků. Franze ten pohled naplnil bolestí až po okraj. Nechtěl způsobovat takové trápení svému jedinému synovi. Ale mohl žít ve lži, aby byli ti které má rád šťastní? To by dlouho nefungovalo.

„Tome, chtěl jsem, abychom to s tvou matkou urovnali, ale nešlo to. Někdy v životě se prostě stává, že si k sobě dva lidé najdou cestu, protože mají něco, co je spojuje. Jenže když se to něco ztratí a oni už tu věc nemají společnou, jejich cesty se rozejdou, protože si přestanou rozumět a ztratí důvod, proč zůstat spolu. My se Stans jsme ho ztratili a stalo se toho tolik, že už to nejde vrátit zpátky, i kdybych chtěl. Miluji teď jinou ženu, to nejde zapomenout ani smazat.“ Franz se přiblížil k Tomovi a položil mu ruku na rameno. Ten kolem něj omotal paže v silném objetí a vzlykal mu do trička. Stáli tam takhle ještě dobrou chvíli. Franz nyní Tomovi neříkal nic o tom, že velcí kluci nebrečí, a nesnažil se ho ujišťovat, jak vše bude v pořádku. Věděl, že to v pořádku nebylo a chtělo to spoustu času pro zhojení otevřených ran. Nechal Toma, aby to ze sebe všechno dostal, a byl tam pro něj. Musel být teď, když nebyl celou tu dobu. Věděl, že má co dělat, aby Tomovi vynahradil celé ty ztracené roky. Franz byl ochotný bojovat za Tomovu přízeň a lásku.

…

Svobodný, nespoutaný, nezkrotitelný. To všechno byla hned po Ďáblovi jeho druhá jména. Nikdo ho nemohl ovládat, spoutat ani vlastnit. Nikdy to nikomu nedovolil, protože věděl, že jenom tak si může zachovat zdravý rozum a nebude mít v životě slabinu, která by mu později mohla ublížit. Teď tu seděl na nemocniční posteli ve svém oblečení, v němž ho přivezli tenkrát do nemocnice. Tom mu ho vzal domů a nechal mu ho vyprat. Myslel na všechno. Takový Tom byl. Starostlivý, andělsky nevinný a naivní… příliš naivní. Vždycky Billovi věřil, aniž by mu k tomu zavdal byť ten nejmenší pádný důvod. Viděl v něm to, co ostatní ne. Dostal se k jeho srdci a zjistil, že bylo ve své podstatě vskutku ryzí. Když se Bill dozvěděl při podepisování reversu, že za něj Adelaide uhradila nemocniční výlohy, bylo mu jasné, odkud vítr vane. Nemohl by tvrdit, že od Toma něco takového nečekal. Vděčil mu za tolik ve svém životě jako nikomu jinému, a proto věděl, že alespoň část z toho musí splatit. To nejmenší, co mohl udělat, bylo vrátit mu všechny peníze. To, co pro něj Tom riskoval, mu nemohl nahradit ničím. V ruce třímal pero a kus bílého papíru a nemohl nalézt slova. Jak mu měl vysvětlit, že po tom všem jenom tak odkráčel? Proto nikdy nechtěl, aby se k němu někdo přibližoval, přinášel všem jenom žal a smutek. Bylo to těžší, než si myslel, že bude. A neskutečně ho sžíralo, že se v první řadě vůbec staral o něčí pocity.

Ale poprvé v životě měl pocit, že dělá správnou věc. Nemohl Toma vystavovat nebezpečí, které hrozilo za každým rohem v jeho světě, v jeho životě. Musel odejít a splatit svoje dluhy. To nejlepší, co mohl pro Toma udělat, bylo ztratit se. Poprvé nemyslel na sebe a svoje touhy a potřeby, ale na někoho druhého. Byl nesobecký, což k němu příliš nepasovalo, protože celý svůj život se snažil žít tak, že upřednostňoval sebe a svoje potřeby. Nikdo jiný to totiž nedělal, až Tom. Napsal pár řádků, strčil vzkaz do obálky a na recepci poprosil, aby to předala tomu dredatému klukovi, co ho chodil tak často navštěvovat. Poté vylezl ven z budovy a nadechl se před ní čerstvého vzduchu.

Konečně byl venku. Někdy mu připadalo, že mezi těmi zdmi zešílí, jak tam neměl co na práci. Vypadal lépe než dřív, trochu přibral, protože tam měl pravidelnou stravu, nekouřil a neměl dostatečnou fyzickou aktivitu. Prospělo mu to, dřív působil poněkud vychrtle, ačkoli měl vypracovanou postavu. Vydal se pěšky nedaleko od nemocnice, na roh jedné ulice, kde ho měl Fred nabrat autem. Chtěl se venku pohybovat co nejméně, aby ho nezahlédli ti nesprávní lidé, ačkoli v téhle oblasti se někdo od nich pohyboval zcela výjimečně. Čekal asi pět minut, když před ním se skřípěním brzd zastavilo auto, které mělo ze strany promáčklé dveře. Ďábel se nezdržoval a zaplul do auta.

„Vítej mezi živými, brácho.“ Pozdravil ho Fred a poplácal ho po rameni.

„Kdes splašil takovou rachotinu?“ Zeptal se s úšklebkem Ďábel, když se auto rozjelo.

„To je bratránka. Tak narychlo jsem nic nesehnal. Ale jezdí to.“ Fred si vytáhnul cigáro a nabídl Billovi. Ten pohlédl na krabičku a zatřepal hlavou.

„Dej to vode mě.“ Zabručel a zašátral v kapse své bundy pro elektronickou cigaretu, kterou mu Tom daroval.

„Ty vole neříkej, žes přestal hulit. Zrovna ty, kterej sis udil plíce nonstop.“ Vyhrkl Fred překvapeně a prudce zatočil, až to s nimi v autě pohodilo. Kytarista usyknul, jeho žebra ještě nebyla úplně v kondici. Dostal od doktora léky a musel slíbit, že přijde na kontrolu.

„Ale hovno, jenom mám teď v hajzlu plíce, nemůžu je udit.“ Ospravedlňoval se kytarista a samozřejmě si nepřipustil fakt, že si nezapálil kvůli Tomovi, kterému na tom tolik záleželo a ještě nedávno mu o tom dával přednášku.

„Jak v hajzlu?“ Zeptal se. Všiml si Ďáblových hojících se ran na obličeji a ruky v dlaze, a bylo mu jasné, že to byla práce Leváka s Pavoukem.

„Propíchlá. Ten zkurvysyn Levák mi vrazil ze strany do plíce kudlu.“ Kytarista se ušklíbl a vydechl kouř. Nemohl se dočkat, až to tomu bastardovi vrátí všechno i s úroky.

„No kurva. Jak ses z toho vůbec dostal?“ Zamrkal udiveně Fred.

„To je fuk. Všechno je to minulost, a teď je za to vezmu s sebou všechny do pekla.“ Kytaristovi žhnuly oči touhou po krvi. Dokonce i Freda někdy děsil, a to, co měl v očích teď, pro ně neznamenalo nic dobrého. Neptal se ho dál, jak se mu z toho podařilo dostat, věděl, že by mu Ďábel stejně nic neřekl a tahat to z něj nemělo smysl. Akorát by ho to podráždilo. Ačkoli Fred nemohl popřít, že byl zvědavý. Propíchnutá plíce vyžadovala lékařský zákrok, jinak by vykrvácel na místě. Byl tedy v nemocnici? Jak se tam dostal v takovém stavu? Vrtalo mu to hlavou. Zastavil v jižní čtvrti u jednoho z vysokých paneláků. Byla na nich oprýskaná a popadaná omítka, ale vypadalo to tam daleko lépe než ve čtvrti, kde žil Ďábel. Žil v té nejhorší a nejnebezpečnější čtvrti vůbec.

Vystoupali po schodech do 12. patra, protože panelový dům samozřejmě neměl výtah. Ďábla bolely nohy, protože delší dobu pohyb takového typu neprováděl. Ale byl méně zadýchaný. Nahlas by to nepřipustil, ale zřejmě za to mohla jeho značná absence kouření. Fred zabouchal na dveře, které se skoro okamžitě otevřely. Ve dveřích stál černoch o mnoho nižší než Fred, a ačkoli měl ve tváři podobné rysy, oproti Fredovi byl neskutečně tlustý. Přivítal se s Fredem poplácáním po rameni a stejně tak s Ďáblem.

„Budeš tady naprosto inkognito, žádný strach.“ Začal hned ujišťovat Ďábla bratránek Freda.

„To doufám, protože jestli si pustíš hubu na špacír, tak ti ji zavřu na trvalo.“ Zavrčel na něj Ďábel a bratranec zvedl ruce v obranném gestu. „Budu mlčet jako hrob.“

„Nějakej nevrlej.“ Zašeptal směrem k Fredovi.

„Jo, je nasranej, má důvod. Hele, potřebujeme trochu soukromí, jestli rozumíš.“ Pokynul mu Fred ke dveřím. Chtěl protestovat, ale před Ďáblem se neodvážil. Dokonce zraněný by si s ním hravě poradil. Otráveně se šoural ven z bytu a zamířil do nedalekého baru. Když osaměli, Ďábel sebou žuchl na pohovku a dal si nohy na stůl. Fred si vytáhl zpoza ucha jointa a usedl naproti Ďáblovi do křesla.

„Budeme potřebovat kurva dobrej plán.“ Prohodil Fred.

„Neříkej. Naštěstí tenhle geniální mozek jeden vymyslel.“ Namířil si ukazováčkem k hlavě, když mluvil.

„Jsem celej žhavej, až spustíš.“ Vydechnul Fred v oparu kouře.

„Bude to nejspíš za pěknej balík, když jsou v tom zapletený i kobry. A mně by se teď podobná sumička docela šikla, jsem dost švorc. Takže zlikvidujem ty parchanty a sbalíme prachy.“ Ďábel potřeboval spoustu peněz, aby mohl Tomovi všechno vrátit. Navíc teď neměl ani na přežití.

„Zešílels? Jak to chceš udělat. Víš, co by nám mohly provést kobry, jestli zjistí, že v tom jedeme?“

Fred se zakuckal kouřem, jak se zarazil, když vyslechl kytaristův záměr. Věděl, že byl Ďábel blázen, ale tohle bylo moc i na něj. Šlo vysloveně o krk. Nechtěl sedět na prdeli a nic nedělat. Byl nejodvážnější ze všech kluků hned po Ďáblovi, ale rozhodně se nechtěl taky nechat zabít.

„Vychladni, Fredstere. Neudělají nám vůbec nic, když nezjistí, že jsme to byli my.“ Ušklíbl se lišácky Ďábel a s naprostým klidem potáhl ze své elektronické cigarety.

„A jak to chceš asi udělat?“ Nechápal Fred. Spolek Kober byla jedna z největších a nejrozsáhlejších mafií. Měli svoje lidi skoro všude, nikdo se neodvážil postavit jejich bossovi. Většina lidí, co to zkusila nebo nedodržela svoje závazky vůči nim, skončila brzy v černém pytli.

„Do skupiny, která bude obstarávat převoz, si dosadíme svého člověka.“ Řekl chytře Ďábel a Fred vážně uvažoval o tom, jestli se nepomátl za tu dobu, co byl pryč. Pomyslel si, že Levák s Pavoukem ho do té hlavy museli praštit opravdu tvrdě.

„To je nemožný. Maj svý lidi tak hlídaný, že by to poznali.“ Fred byl v tomhle nedůvěřivý, protože dostat se mezi kobry nebylo nic jednoduchého. Kdo jednou vstoupil, nikdy nevystoupil. Tedy pokud chtěl ten dotyčný zůstat naživu. Pečlivě si vybírali, koho mezi sebe přijmout, a tak Fredovi nebylo jasné, kde by na tohle vzal Ďábel člověka.

„Pro mě slovo nemožný neexistuje! Navíc mám svý tajný páky. Tohle nech na mně.“ Mrkl Ďábel na Freda, aby se tím dále nezabýval.

„Ty můžeš fakt zařídit člověka mezi ně?“ Fredovi to vrtalo hlavou jako události za poslední dobu.

„Nepotřebuju ho zařizovat.“ Odvětil Bill neurčitě a Fred se poškrábal na svém obrovském afru.

„Tak jak… tohle nechápu. Nemusel bys mezi kobry propašovat žádnýho člověka jen v případě, že už bys tam někoho měl.“ Vyslovil Fred svoji myšlenku nahlas. Myšlenku, která mu přišla nejméně pravděpodobná, ale u Ďábla bylo možné všechno.

„Možná sis tu svoji makovici přece tak úplně nevyhulil a něco ti v ní zůstalo. Takže jdeš do toho?“ Bill pozvedl obočí a tázavě se na Freda podíval.

„Za tohle přijdeme do pekla, ale jdu do toho s tebou.“ Fred se naklonil k Ďáblovi a pro zpečetění své dohody si plácli a potřásli rukama.

„Tím líp, tam jsem totiž doma.“ Utrousil Ďábel a ušklíbl se.

autor: Emilia