autor: Estricnina
O několik dní později nesl Bill v rukách svůj kabát a nedbal přitom na sněhové vločky dopadající na jeho holé paže. Obloha už zářila královskou modří a balancovala na samém okraji toho dne, a důsledkem toho i na okraji celého roku.
Kráčel za svými náhle přítulnými nejlepšími přáteli, rty měl sevřené a oči přimhouřené. Musel přestat navštěvovat slavnosti, když byl v tak kyselé náladě.
Sníh byl lehký a jemný, rozhodně ne nijak nabalující se, a byl přítomný spíše jen pro poškádlení. Náměstí se rychle plnilo, tisíce lidí již zabralo okolní prostranství, stany se plnily a stánky s jídlem obklopovaly davy. Na Pariser Platz to žilo, a ačkoliv pódia pod bránou byla nyní prázdná, brzy budou centrem veškeré pozornosti.
Bill se za svými semknutými rty nepobaveně rozesmál. Nakonec zde bude shromážděno přes milion lidí, a oni už byli na půl cesty tam. Takový vtip.
Očekával pohádkový příběh. Spíš věděl, že to žádná pohádka nebude, a proto ta stupidita pokynu ´najdi mě v davu; propleť se více než třetinou populace celého města a najdi mě, protože mě znáš.´ Bylo to spíš tak, že s ním TD po takovém kousku už nikdy znovu nepromluví, ale Bill stejně musel ty emaily přerušit. Byla by to pohádka, kdyby byl dnes večer osloven.
Ačkoliv to myslel jen zpola vážně, stejně měl na sobě svoje tričko. Dal si záležet, aby ho okamžitě vypral, ačkoliv se u něj pro to staré kapelové tričko vyvíjelo hořkosladké zalíbení. Začínal si myslet, že vůbec nebylo nijak speciální, protože tentokrát muselo stále ještě vyřešit jeho problém.
„Bille, jsi pomalý!“ Podíval se na Felicii, která vykřikla přes rameno, ačkoliv byl jen pár kroků za ní. Zastavil se v půli kroku a narazil do muže vedle sebe, ale neobtěžoval se s omluvou. Felicia se také zastavila, a díky tomu i Gustav, který byl přilepený k jejímu boku. Bill na ni s očekáváním zamrkal, ale Felicia si nebyla jistá, co čekal.
„Chci jít domů.“
Někde za nimi byla odpálena petarda a všichni tři na svých místech poskočili. „No tak, Bille, nemůžeš být pořád plný žalu. Nechceš se trochu rozptýlit?“ Felicia mu věnovala prosebný pohled, ale Billův zůstal neměnný. Povzdechla si a nasadila velký plstěný novoroční klobouk na Gustavovu neochotnou hlavu, a i přes davovou vřavu řekla: „Bille, musíš se přestat kvůli všemu litovat! Nepůjdeš domů, nebudeš to sledovat v televizi.“ Poslední část dodala trochu vědoucně kousavě, když Bill otevřel ústa, aby protestoval. „Půjdeš hezky s námi, nasadíš na tvář široký úsměv, a když budeš hodný, Gustav ti možná koupí svařák.“
„A co třeba Večeři pro jednoho?“ Felicia věděla podle Billova přehnaného zešikmení obočí, že by se ani neměla obtěžovat brát tu poznámku vážně. Naznačila rukama jeho zaškrcení, než ho potáhla kupředu a znovu zahájila jejich výpravu k dobrým místům poblíž největšího pódia, kde brzy začnou vystoupení.
Bill se nějakou dobu cítil lépe. Nebyl naštvaný kvůli ničemu určitému, jen obecně letargický a téměř naschvál rýpavý. Nebyl to žádný nový druh chování, který by si zkoušel, vždycky byl celkem nedůtklivý a obtížný, zvláště když byl nevrlý.
Byl docela výkon v tom setrvat, když po obou vašich stranách stojí polovina Berlína, taky před vámi i za vámi, a všichni přetékají entuziasmem a veselím. Živá hudba zpracovávala celý dav, oblohu zdobila blikající světla a ohňostroje a shluky lidí v masách poskakovaly a jásaly, jako by to měla být jejich poslední noc na Zemi. Při rychlosti, kterou byly ohňostroje odpalovány a kterou se kolem hromadili opilí lidé, Bill hádal, že pro některé to tak možná bude.
Omotal si ruce kolem svého těla, otevřené klopy kabátu měl složené pod nimi. Konečně se rozhodl si jej na sebe vzít po několika hodinách od jejich příchodu, ale přesto si jej stále odmítal zapnout. Usmál se, když vystoupení, které sledoval, skončilo, a místo uprostřed pódia obsadil moderátor. Felicia prakticky poskakovala po jeho boku a hulákala společně se všemi ostatními.
„Zbývá nám 20 minut z roku 2010!“ Zakřičel moderátor na dav, který v odpovědi zařval ještě hlasitěji. Stáli pěkně daleko, a ačkoliv pro ně z místa, kde stáli, lidé na pódiu vypadali jako panenky, zvuk se nesl jasně a čistě. „Jste všichni připraveni říct sbohem? Jste připraveni nechat za sebou rok 2010 s velkým třeskem!?“
Na to zajásal dokonce i Gustav.
Bill hlasitě zapískal a vysloužil si od své nejlepší kamarádky nadšené objetí. Vzala ho za ruku a zvedla ji do vzduchu, když moderátor představil následující vystoupení, mladou a populární novou rockovou kapelu.
Bill se přes tyto finální momenty mohl dostat pouze s kávou.
„Lisho…“ Řekl a naklonil se k ní dostatečně blízko, jak usoudil, že by jej mohla být schopná slyšet. Nic, pouze kupředu zaměřené jásání. „Lisho…“ Protočil oči a odkašlal si, zatahal za okraj klobouku, který si opět uzmula pro sebe, a zakřičel: „Lisho! Já – si – jdu – pro – kafe – Okay?“
Gustavovi se zablýsklo v očích, ale neřekl nic, pouze se natáhl do kapsy pro svůj mobil, neviděn svými zaneprázdněnými přáteli.
„Jauuuu!“ Felicia se od něj odtáhla a promnula si raněné ucho. „Nemusel jsi tak řvát,“ zakňučela nahlas, a Billův obličej povadl satirickou nevěřícností. „Okay, okay, běž, je tady jedno moc hezké místo-uh, však víš, však víš!“ Zazubila se divoce. „Chci svůj novoroční polibek, tak se moc nezdržuj!“
„Gustav mě zastoupí!“ Bill na ni vyplázl jazyk a začal se prodírat davem s nově nalezenou frustrací. Novoroční polibky.
Hádám, že kavárny i všechny stánky budou nedosažitelné. Budu se potulovat kolem ulice podél Pariser Platz až do odpočítávání, s tím počítej.
Novoroční polibky byly vždycky důležité. Každý miloval novoroční polibky, symbolizovaly soudržnost nového roku. Můžete obdržet i dát několik polibků, jakmile odbije půlnoc, ale ten první byl vždycky ten nejvíce rozhodující. Bill Felicii vroucně miloval, ale nechtěl, aby ona byla na Nový rok tím prvním, koho políbí.
Procházel stranou kolem masivního davu, dokud nedorazil na trochu volnější prostor, a rozhodl se, že si něco koupí v rohovém obchůdku. Teď když nebyl tolik obklopený intenzivním teplem publika blízko pódia, mohl cítit, jak mu do kostí proniká chlad.
Fronty byly stupidně dlouhé. Podařilo se mu dostat k nejbližšímu obchodu, ale nedokázal se ani dostat dovnitř. Zákazníci, kteří si přišli koupit kávu na poslední minuty, byli přilepeni ke skleněné výloze a slibovali, že jsou samotným koncem šílené dlouhého hada, který se stáčel vnitřním prostorem obchodu. Bill nakoukl dovnitř zcela poraženě, ačkoliv ne příliš překvapeně, že přes ty lidské sardinky neviděl ani pokladnu.
Šoural se po rušném chodníku, ruce měl zastrčeny v kapsách vlněného kabátu. Mohl slyšet hlasité dunění moderátorova hlasu, který oznamoval deset minut do odpočítávání, ale to jej příliš nezajímalo. Chtěl, aby už byl konec, protože rok neskončil úplně tak, jak by se mu to líbilo, a nyní už jen chtěl vidět příchod nového roku.
Nedokázal uniknout tomu hluku, ale to mu nevadilo. Celá ta párty se táhla přes dva kilometry, ale čím dál od brány jste byli, tím méně jste riskovali srážku obličeje s chodníkem. Snažil se rozhodnout, kde chce za přibližně osm a půl minuty stát, ale byl na vážkách mezi nejbližší lampou, anebo obecenstvem před jednou z obřích obrazovek na protější zdi jedné z budov. Lampa byla podstatně méně zalidněná, a zdála se být volná od jakéhokoliv veselí či romantiky, a tak se vydal tam a opřel se o ni.
Sledoval skupinku mladých, slavících lidí procházející kolem, a v tom hloučku byla hrstka párů tisknoucích se k sobě, zaháknutých jeden na druhém a povídajících si. Bill si s našpulenými rty upravil svůj stříbrný šátek a utáhl si jej pevněji kolem krku. Došel k závěru, že se mu vysmívali, a tak na ně mhouřil oči, ačkoliv, ve všech případech byly jeho pobouřené pohledy zanechány bez povšimnutí.
Tom se opřel o tu stejnou lampu z druhé strany, jeho výraz byl daleko příjemnější na rozdíl od hezkého dredatého mladíka, se kterým sdílel prostor.
„Je chladno,“ řekl konverzačně a otočil hlavu, aby mohl být slyšet co nejjasněji okolo tyče.
„Mm, jo,“ odpověděl Bill vzdáleně a vzhlížel přitom k obloze. Mžoural na jedinou viditelnou vločku tancující v lehkém vánku nad jeho hlavou. Na celé téhle párty nemohla být jediná osoba při smyslech, která by se snažila o konverzaci s osamělým cizincem.
„Proč jsi tady tak sám? Neměl by ses připravovat na odpočítávání s někým speciálním?“ Pronesl hlas za ním jasnějším tónem, a v těch slovech byl jasně cítit úsměv.
Bill s rozpoznáním pootevřel rty a srdce mu poskočilo stejně jako v poslední době kolem Toma vždy. „Ty jsi…“
Tom se usmál a uvolněně obešel tyč s čerstvým kelímkem karamelové kávy v rukách. Bill k němu v úžasu vzhlédl, ohromený, že v tuhle chvíli na tomto místě našel před sebou stát Toma.
Neočekávané, tohle nemělo být něco jako pohádka. „Jak jsi…?“
„Nebylo to jednoduché,“ řekl Tom, jeho úsměv na okamžik povadl, jak z toho úsilí unaveně zamrkal. Měl pomoc, ale na konci byl pouze schopný doufat, že náhoda bude na jeho straně, a taky včas. „Ale ty jsi pěkně nápadný charakter.“
Billovo břicho bojovalo proti explozi, jeho srdeční rytmus se zrychlil, vše v jeho těle se náhle zbláznilo. „Jo, no, náhodou tady na někoho čekám,“ řekl roztřeseně, aniž by si byl vědom toho, že se mu chvěly rty a že po stranách svíral ruce v pěst. „Jdi pryč, Tome, nemám chuť mluvit s někým takovým, jako jsi ty.“ Řekl to chabě, a oba dva bez jakýchkoliv pochyb věděli, že to tak nemyslel.
„Ach, okay, no, já ti nezaberu moc času, víš. Vlastně jsem byl taky na cestě někoho najít; slíbil jsem, že se tady dneska v noci s někým setkám, ať už to bylo jakkoliv riskantní,“ odpověděl Tom zamyšleně. „Jen jsem si tě tady všiml a řekl jsem si, že bych ti něco vysvětlil. Vypadal jsi tenkrát ohledně Sterne pěkně naštvaný.“
„Tome…“
„Nešel jsem do toho. Do té práce, není to můj styl, opravdu. Najdu si jiný způsob, jak vydělat jmění. Právě teď jsem zrovna stejně docela dobře zajištěný.“ Tom ze sebe vše vysypal v jedné spojené větě, jak to chtěl ze sebe dostat co nejrychleji. „Není zase tak těžké najít někde kytaristu. Možná jen ty dobře vypadající, ale jsem si jistý, že si beze mě poradí. Ta hudba je pěkně průměrná a jednoduchá na hraní.“
„Tome..“ Zopakoval Bill, snažil se nenechat svůj pohled rozptýlit krásným květem gardénie, která Tomovi vykukovala z přední kapsy.
„Došlo mi, že budeš pěkně naštvaný za to, že jsem tenkrát v noci zmizel, a já se za to vážně omlouvám. Jen jsem potřeboval nějaký čas, protože jsem vyšiloval, a je to vážně hloupé, opravdu zatraceně hloupé, ale zrovna jsem zjistil nějaké věci, a tobě bylo tak mizerně, a bůh ví, že jsem si nemyslel, že bych se dokázal kontrolovat-„
„Tome,“ řekl Bill rázně, jednou rukou uchopil Tomovu tvář a palcem a prostředníčkem mu zmáčkl z obou stran ústa, aby zaujal jeho pozornost. Tom okamžitě zmlknul, neschopen mluvit pod stiskem Billových prstů na jeho rtech.
Bill ruku s povzdechem spustil a snažil se potlačit krev pulzující v jeho uších. Hluk kolem nich vzrostl na nezměřitelný level a on věděl, že nový rok nastane už za pár minut. „Pokud… nejsi ten, na koho čekám, tak tě pouze žádám, abys mě pro dnešní noc nechal na pokoji. Prosím.“ Těžce polkl, hrdlo měl sevřené.
Tom se zhluboka nadechl a na moment kopnul špičkou boty do země, jak sbíral kuráž k promluvení. „No, pokud hledáš svého dobrého kamaráda, pak já to nejsem,“ řekl Billovi, jeho výraz byl zcela vážný, jak položil kelímek na betonový podstavec objímající základnu lampy. „Nechci být kamarád s někým, jako jsi ty, Bille.“ Billovi poklesl žaludek, Tomova těžká slova byla připomínkou nedávné, a přitom už tak vzdálené chvíle. Tom je nikdy nepronesl, ne tak jako Bill, a nyní si uvědomil, jak bolestivě zněly. A ještě více od někoho, koho jste opravdu chtěli mít rádi. „Nemohl jsem uvěřit, že někdo, kdo si o mně očividně myslel jen to špatné, se zároveň ukázal být jedním z mých nejlepších přátel.“ Tom bojoval se slovy během posledních třiceti vteřin odpočítávání, ale zůstával odhodlaný. „A dokonce když už jsem o tobě věděl všechno, od filmů, které máš rád, přes tvé politické názory, až po zatracené množství cukru, které si dáváš do kávy,“ řekl a ukázal ke kouřícímu kelímku vedle nich, „poté, co už vím, co děláš, jaké nosíš oblečení a jak se chováš, když se svět kolem tebe rozpadá, stále na úplném konci nechci být tvůj kamarád, Rede.“
Bill sebou trhnul, slzy mu unikaly přes chabé bariéry, které vystavil, zatímco si rukou přikryl ústa, aby přestal vydávat zvuky, které by stejně nebyly slyšet. Tomova slova skončila lehce zlomeně, přesto se mu dařilo držet se pohromadě. „Přesto jsem přišel hledat. Tebe v tom stupidním tričku, ani jsi přitom nedržel to kafe, jak jsi slíbil, že budeš. Řekl jsi mi, abych přišel najít někoho, koho jsem nikdy neviděl, v několika tisícovém davu… ty opravdu zasraně víš, jak někoho nasměrovat.“
Bill popotahoval, zmrzlý a nevěřícný, a jak vše kolem nich vybouchlo, tancovalo, jásalo, vibrovalo a zvonilo, Tom jednoduše pokrčil rameny a otevřel náruč. Bill to pozvání šťastně přijal a omotal paže kolem svého nejlepšího přítele.
Tom to neprotahoval; čekal na tu nejlepší část, kdy mu Bill odpustí a dá mu to, co chtěl v novém roce nejvíce. Otřel o sebe jejich nosy a setřel slzy, které náležely něčemu, co nebylo rozloučení. „Tohle není sbohem, je to ahoj, ty hloupý.“ Ačkoliv by to stále mohlo být navždy, pokud chceš.
Bill vzdychl proti jeho rtům a bojoval proti dalšímu náporu úlevných slz, protože věděl, že Tom má pravdu, ale jednoduše byl neschopný odpovědět něco smysluplného.
„Slib mi, že nikdy nebudeme kamarádi,“ promluvil Tom proti Billovým rtům, a Bill lehce potřásl hlavou, jeho vlhké oči byly zafixovány na ty patřící jeho nejcennějšímu důvěrníkovi. Osobě, o které věděl úplně všechno, byla to osoba, která mohla zmapovat jeho mysl zpaměti, a ta soba nyní držela jeho pohled bez jediného mrknutí. Bill nemohl uvěřit tomu, jaké měl po celou dobu zatracené štěstí. Zajal Tomovy teplé rty v novoročním polibku, na který nikdy nezapomene, jeho jazyk nezaváhal a našel si cestu do Tomových úst v tichém příslibu, že nikdy, nikdy nebudou předstírat, že jsou jen kamarádi.
Mohl se zeptat na celou to vzájemnou víru v to, že pravá láska ve skutečnosti neexistuje. Tom mu dal odpověď v dechberoucím opečovávání jeho rtů, že zatímco TD měl své pochybnosti, tak Tom opravdu ne.
Bill, tisknoucí se k bílým okvětním lístkům mezi jejich těly, usoudil, že by se Red mohl trochu rozveselit a naučit se tomu věřit taky.
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Ach boze… Ah boze… Ta gardenie v kapse… A… A proste Berlin! Je to nadhera.
Je tak vazny, tak smutný a tak pohadkove ruzovy zaroven. Miluju tu povidku. Miluju a jeste nejsem pripravena na konec. Zuzu, to proste nejde…
Akurat som si dnes hovorila ze tu dlho nebol Berlin.. a aha ho. Tu je. A je to nieco dokonale. Mam chut si to znovu zase cele precitat od znova lebo toto je ako ked citate dobru knihu. Citate ju rychlo. Vychutnavate si kazdu stranu. Kazde slovo. Zijete s postavami. A nechcete aby bol niekedy koniec tej knihy. A toto je pre mna Berlin.. lebo kto by nechcel najst v milione svoju lasku v zopranom tricku.
Dakujem ti Zuzu ze este stale mas silu a motivaciu a chut prekladat pre nas taketo famozne pribehy.
Krásná povídka doufám že bude mít dobrý konec.
Ačkoli jsem z počátku dílu cítila spíše depresi, než cokoli jiného, nakonec díl skončil nádherně. A navíc já nemám komu co vyčítat, Silvestr ráda nemám a vesměs je pro mě docela deprimujícím dnem, takže jsem se do Bill a uměla vcítit až moc dobře. 😀
No a ten závěr. Trochu jsem se lekla, jak Tom začal vyjmenovávat, proč s Billem nechce být kamarád, ale hned jsem si uvědomila, že to určitě nemyslí tak zle, jako to vypadá. Nádherně to skončilo! 🙂
A taky se moc netěším na to, že povídka za chvilku skončí. 🙁
Moc děkuji, Zuzu!
Az mi slzicky vybehli,som babovka, priznavam,ale ked to bolo tak krasne 🙂 od momentu kedy sa Tom oprel z druhej strany lampy som zadrziavala dych a premahala sa,aby som nepresla rovno k poslednemu odstavcu. Kraaaasne,uzasne, dokonale, ja chcem viac 🙂
Okouzlující a dechberoucí setkání pod lampou ❤️