autor: Becs
„Kam mě to vlečeš?“ vyptával se Tom, ale nechal se poslušně táhnout hradem až k soukromé chodbě, kde bydlel můj bratr. Strážní nám otevřeli dveře, aniž by se na něco vyptávali, a tak jsme prošli kamenným průchodem do útulné předsíně. Sonja umí proměnit i chladnou místnost v malou oázu.
„Bille,“ zahučel znovu Tom, když jsem ho konečně pustil a zastavil před dveřmi, na kterých bylo zdobně vyvedeno písmeno „K“. Zaklepal jsem na ně a čekal, až někdo odpoví.
„Brzo bude svítat. Už se určitě chystají jít spát,“ namítl můj přítel, když mu došlo, kam jsem ho v brzkých ranních hodinách vzal.
„Tohle je důležité,“ odbyl jsem ho a v tu samou chvíli se ozvalo vrznutí dveří.
„Bille, co se děje?“ povytáhla Sonja jedno své upravené obočí, když vykoukla, ale neustoupila, abychom mohli vejít. Na sobě měla krásně červeně vyšívané šaty a i její účes byl bezchybný. Nezdálo se, že bych ji vyrušil od ukládání se do postele.
„Jde o Toma. Musím ti něco ukázat,“ prohlásil jsem a prostě vykročil dopředu, takže mi byla nucena uhnout. Vešli jsme do jasně osvětleného obýváku, kde na gauči odpočíval Marcus.
„Trochu pozdě na návštěvu, bráško,“ zabručel a zamračil se na Toma, kterého jsem táhnul za sebou. „První den kralování a už ti jde nos nahoru?“
„Sklapni, Marcusi,“ okřikl jsem ho a dál ho ignoroval. Neměl jsem náladu na jeho kousavé poznámky.
„Tak co je s Tomem?“ zeptala se Sonja lehkým konverzačním tónem. Pokud jí vadilo, že jsme jim narušili poklidné ráno, nedala to na sobě znát.
„Nic se mnou není,“ bránil se pobouřeně Tom. Jeho čelo brázdily vrásky rozhořčení, když jsem ho pošťouchl víc do středu místnosti.
„Myslím si, že je jako ty. Že má dar,“ vysvětlil jsem své švagrové, která okamžitě vyměnila neutrální výraz za překvapený.
„Nemá,“ štěkl Marcus a vstal. Přešel k Tomovi blíž a začal si ho prohlížet, jako by na něm hledal známky čehokoliv divného.
„Vidí budoucnost?“ zjišťovala Sonja a taky přišla blíž. Zkoumali Toma, jako by byl zvířátko v Zoo.
„To teda ani náhodou,“ zabručel Tom a složil si obří paže přes hrudník.
„Myslím ten druhý dar, Sonjo,“ vysvětlil jsem. Pokud jsem se šeredně nepletl, Tomovi se dostalo té cti a byl obdařen empatickým nadáním. Moje švagrová měla dva dary. Její vize budoucnosti byly silnější a empatie vůči pocitům druhých nebyla tak spolehlivá a objevovala se jen čas od času.
„Myslíš, že je empatik?“ ujišťovala se dychtivě a střelila po mně pohledem.
„Jo, poznal, že jsem unavený,“ začal jsem vysvětlovat, ale Marcus mi do toho skočil: „To poznám i já. Vypadáš strašně.“
„A v poslední době je hrozně náladový. Říkal, že se uvnitř něj něco děje. Že se mění,“ pokračoval jsem, jako by mě bratr nepřerušil.
„Hele, já stojím přímo tady,“ rozkřikl se Tom, rozhořčen tím, že jsem o něm mluvil, jako by tam nebyl. Teď ale na nějaké slušnosti nebyl čas.
„To hned zjistíme. Bille, ustup až dozadu ke zdi. Ty taky Marcusi. Potřebuju, aby ho nic nerušilo,“ uchopila Toma za nadloktí a lehkým pobídnutím ho donutila, aby se k nám otočil zády. Všechno to sledoval s nabroušeným výrazem, ale ani on by si nedovolil odporovat Sonji.
„Musíš ke mně být naprosto upřímný, Tome, ano? Jen něco vyzkoušíme. Věříš mi?“
„Samozřejmě,“ přikývl a povzdechl si. Spustil ruce podél těla a čekal, co přijde. Sonja vklouzla svýma drobnýma ručkama do jeho dlaní a nadechla se.
„Řekni mi, jak přesně se teď cítíš,“ pronesla melodickým hlasem, při kterém mě zamrazilo v zátylku. Tahle její kouzla jsem měl rád, i když jsem neměl možnost je sledovat moc často.
„Já nevím. Cítím toho spoustu. Vztek, rozmrzelost,“ pokrčil rameny. Sonja mrkla za Toma a změřila si pohledem svého manžela.
„Marcusi, potřebuju, abys odešel.“
„Cože?“ vztekal se bratr, ale zamířil k východu. „Vyhazujete mě z vlastního bytu? To je vážně skvělé.“
„Tak, teď zavři oči a zhluboka se nadechni,“ přikázala, když Marcus s klením zmizel za dveřmi. Sama také zavřela oči a začala zhluboka dýchat. Takhle stáli několik dlouhých vteřin, až jsem si myslel, že snad usnuli nebo co.
„Co cítíš teď?“ zazpívala téměř Sonja a tentokrát se mi z toho zachvěl žaludek.
„Já cítím…“ začal Tom a dal si na čas, než odpověděl. „Takový zvláštní klid na hrudníku. Příjemné teplo. Táhne se jako med.“
„Zkus jít hlouběji,“ pokračovala Sonja. Místnost se ponořila do zvláštního ticha. Měl jsem dojem, že každý kousek místnosti vibruje napětím.
„Cítím nervózní pocit kolem žaludku. Je to takové napjaté očekávání, jako bych se měl dozvědět něco důležitého, ale nevím co. Je to něco velkého. Sakra, ale nemůžu přijít na to, co to je,“ slyšel jsem v jeho hlase podráždění.
„Teď se tím nezabývej,“ řekla mu Sonja a pak nařídila, aby zase začal dýchat. „Zkus otevřít svou mysl. Představ si, že je to obrovská pláň plná zeleně. Je tak široká, že nedohlédneš na její okraje. Máš tu představu v hlavě?“
„Jo,“ potvrdil vousáč a nervózně přešlápl z nohy na nohu.
„Co cítíš teď?“
„Je tam toho hodně,“ zazněl Tomův hlas poněkud nervózně. „Změť pocitů.“
„Zkus se jimi probírat postupně. Odkládej jeden po druhém, jako by ses svlékal,“ poručila Sonja a já si všiml, že se jí na čele perlí krůpěje potu.
„Cítím lásku. Hlubokou a nekonečnou. Cítím vzrušení nad tou nečekanou zprávou. Ten medový klid je tu taky, ale jako by se rozpouštěl. Nedokážu ho udržet. A pak vztek. V žaludku cítím ostrý vztek, jako by mě z něčeho vynechali,“ mumlal Tom a kadence jeho hlasu se podobala tomu Sonjinu.
„U Drákuly,“ zašeptala švagrová a pustila Toma. Oči měla rozšířené a dýchala zrychleně. „Tome, chci zkusit ještě jednu věc. Teď se budeš soustředit na jednu jedinou emoci. Na jeden jediný pocit. Vybereme si třeba strach, ten je silný, a budeš se snažit ho pomocí vůle přenést na mě.“
„Sonjo, to je přece blbost, jak bych něco takového mohl vůbec dokázat?“ bránil se Tom a taky otevřel oči.
„Věř mi. Zavři oči a začni dýchat. Jakmile budeš připravený, můžeš začít,“ nenechala se odbýt.
Opět se chytli za ruce, zavřeli oči a soustředili se na něco ve svých hlavách. Tentokrát se vzduch v místnosti nezměnil. Necítil jsem to tetelivé záření, které předtím naplňovalo pokoj. Tom se začal třást, ale jinak se nedělo nic.
„Zvláštní,“ zašeptala Sonja a odstoupila od mého přítele. Ten se zmoženě svalil na gauč, kde předtím seděl Marcus, a mnul si čelo.
„Tak co? Je empatik?“ vyzvídal jsem dychtivě a došel zpátky k nim.
„Rozhodně je empatik a pekelně silný. Nejenže cítil mě a tebe. Dokonce poznal i Marcusovo rozpoložení. Když se mi podaří někoho číst, musím se ho dotýkat, aby to fungovalo. Nikdy bych nedokázala rozpoznat pocity někoho, kdo je za zavřenými dveřmi,“ chrlila ze sebe o překot.
„To je skvělé,“ rozzářil jsem se jako sluníčko. S takovou mocí se často nesetkáváme. Dala by se využít při jednáních. Kdyby Tom dokázal vyčíst pocity mého protivníka, měl bych to o moc snazší.
„Jediný rozdíl je, že on neumí své emoce předat na někoho jiného,“ pokračovala Sonja. „Víš, že já dokážu dotykem třeba uklidnit nebo naopak pobídnout. Tohle Tom nedokáže. Má ty pocity všechny uvězněné v sobě.“
„Ou,“ dostal jsem ze sebe. Takže to přece jen není tak úplně stejné jako u Sonji.
Švagrová se posadila vedle Toma a začala ho hladit po paži. „Muselo to pro tebe být pár posledních dnů těžké, že ano?“
„Ani netušíš,“ potvrdil Tom a protřel si ospalé oči.
„V podstatě jsi cítil všechny pocity lidí ve tvém okolí. Praly se v tobě jeden s druhým a tys měl dojem, že z toho vyskočíš z kůže.“
„Ano,“ kývl Tom, ale v rozporu s jeho prohlášením se mu na tváři začal usazovat klidný výraz. Pak mi došlo, že za to může Sonja. To ona ho svým hlazením uklidňuje.
„Mělo to pomalý nástup. První dny se nedělo nic, a pak to pravděpodobně přišlo všechno najednou. Bille, měli byste se odstěhovat do klidnější části hradu, kde nikdo jiný nebude. Tahle schopnost je čerstvá a Tom se ji potřebuje nejdříve naučit ovládat. Musí se naučit rozlišovat, co jsou jeho vlastní pocity a co ostatních. Zjistit, jak si je nepouštět k sobě. Než tohle zvládne, bylo by dobré, aby přišel do kontaktu s co možná nejmenším počtem osob. Nebo jen s takovými, které jsou duševně vyrovnané a nebudou ho trápit.“
„Anette,“ vykřikl najednou Tom. „S ní jsem si připadal v pohodě. Byla tak klidná a veselá.“
„Vidíš,“ kývla, jako bych se s ní snad hádal.
„No jistě. Kdo jiný,“ usmála se a přestala Toma hladit. Asi ho už nadopovala dostatečným množstvím klidu. Ze stolku zvedla svůj telefon a udělila několik pokynů: „Připravte okamžitě pro krále všechny komnaty v severní věži. Do hodiny ať jsou hotové. A postavte stráže k úpatí schodiště. Chci, aby to byli ti nejstarší a nejzkušenější muži.“
„Začneme zítra, ano?“ usmála se na Toma, který seděl a působil dojmem, že skoro nevnímá, co se děje kolem něj.
„Chceš říct, že se nemusím cítit takhle? Že mě naučíš, jak to zablokovat?“ ptal se jí unaveně.
„Ano, naučím tě to používat, jen když ty sám budeš chtít. Nebudeš se muset cítit takhle,“ uklidňovala ho a Tom se na ni vděčně pousmál.
Tolik se mi ulevilo, že je příčina Tomových šílených nálad vysvětlena. Nepřežil bych to, kdyby mu proměna měla ublížit. A mít dar je hodně dobrá věc. Neznal jsem moc upírů, kteří by byli obdařeni takovou mocí, a je to o to zvláštnější, že Tom je přeměněný upír a ne rozený. S jeho mocí by se daly provádět neuvěřitelné věci. Samozřejmě hned, jakmile se je naučí ovládat.
„Sonjo, co si myslíš o tom, že by Tom začal chodit do školy?“ zkusil jsem to opatrně.
„Mohl bys o mně přestat mluvit jako o nějakém děcku? Jste snad mí rodiče?“ vyštěkl Tom.
„Očividně mu zbyly i nějaké vlastní emoce,“ zasmála se Sonja. „Tome, ale já si myslím, že to není špatný nápad. Líp by se ti zpracovávaly emoce, kdybys pochopil, proč upíří jednají tak, jak jednaní. A to ti rozhodně umožní studium historie a etiky. Možná sociologie.“
„Ale vždyť já už jsem to chtěl taky navrhnout,“ zamručel Tom.
„Vážně?“ pohlédl jsem na něj překvapeně. Tohle teda byla novinka. Tom celou dobu zarytě odmítal zapojit se do jakýchkoliv činností na hradě, a teď přišla otočka o sto osmdesát stupňů.
„Jo, ta holka Anette něco říkala a mně došlo pár věcí,“ přiznal neochotně. Oba jsme ho provrtávali pohledem, dokud nedodal: „Říkala něco o tom, jak si upíří musí být hodni, aby mohli být spolu.“
„Být hoden,“ rozesmála se Sonja upřímným smíchem. „Ten výraz už jsem dlouho neslyšela.“
„Takže to tak není?“ zatvářil se Tom zmateně.
„Ale ano. Kdysi dávno jsme si navzájem brali jen ty, co jsou nás hodni. Ale připadá ti, že si tenhle s něčím takovým dělá starosti?“ kývla směrem ke mně, takže jsem po ní jen hodil uraženou grimasu.
„Tome, nezáleží mi na tom, jestli si mě hoden. Vybral jsem si tě,“ pohladil jsem ho po tváři. Doufal jsem, že ze mě proudí dost pozitivní energie, aby jí ten jeho nový radar zachytil.
O hodinu později jsme opouštěli Sonjin obývák a oba jsme se ztráceli ve svých myšlenkách. Okenice se už dávno zatáhly, takže jsme se mohli spoléhat jen na chabé osvětlení a své vlastní instinkty.
„Je severní věž daleko?“ nadhodil Tom a propletl prsty s mými.
„Ani ne, jen do ní vede asi milion schodů,“ řekl jsem rozmrzele. Vzápětí jsem se ale zarazil. Měl bych se snažit být pozitivní a vyrovnaný, abych Tomovi svými pocity neubližoval. Několikrát jsem se nadechl, abych se uvolnil. Z mé meditace mě vyrušilo tiché zachechtání.
„Budeš se muset snažit trochu víc,“ utahoval si ze mě Tom.
„Jak si to poznal?“ zamračil jsem se, i když mě nemohl vidět.
„Protože jsi byl v jednu chvíli celý napružený a pak jako bys to najednou tlačil někam pryč.“
„Je to skoro jako čtení myšlenek,“ povzdechl jsem si. Zabočili jsme za roh a uviděli naše dva nové strážné, jak stojí jako sochy u dveří. Nehnuli ani brvou, když jsme kolem nich prošli, a já to ocenil. Úkosem jsem pohlédl na Toma, ale ten je obešel, aniž by dal najevo jakýkoliv pocit nepohodlí.
„Není to jako čtení myšlenek,“ navázal Tom, když jsme se ocitli v kruhové místnosti, která je odteď naší novou ložnicí. „Pořád nevím, co se ti honí hlavou. Jen vím, jaký z toho máš pocit.“
„Doufám, že aspoň cítíš, jak moc tě miluju,“ přistoupil jsem k němu a stulil se mu na obrovské hrudi. Když mě objaly jeho ohromné paže, úlevně jsem vydechl.
„Na to nepotřebuju žádný stupidní dar,“ ujistil mě a věnoval mi polibek na temeno. „Ale už se opravdu nemůžu dočkat, až se budeš snažit krotit svoje emoce, kdykoliv budeme spolu.“
Za normálních okolností bych mu odpověděl nějakou peprnou poznámkou, ale podle jeho zachichotání jsem poznal, že ucítil vlnu vzteku, která mnou projela. Nechal jsem ho odeznít a znovu se vmáčkl do jeho osobního prostoru. Na hádky jsem byl příliš unavený. Toho vzrušení za jeden den bylo už dost.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Jůů, tak tohle je ještě lepší, než jsem si představovala, ta Tomova nová schopnost se mi moc moc líbí. Určitě díky ní získá mezi ostatními více respektu a tímpádem i vyšší postavení…
Doufám že se Tom brzo naučí svojí schopnost ovládat bála jsem se že to bude něco horšího.
Tak toto to sposobovalo. Ze Tom bol taky nesvoj. Som sa zlakla ze naozaj sa zmenil na nieco zle. Ale ta schopnosy sa mi paci. Snad ju bude vyuzivat dobre. A poctivo.
Wow, tohle je rozhodně vzrušující :-* sice se mi nepotvrdila teorie o emocionálních dvojčatech
ale rozhodně si nestěžuju. Je to geniální. Já teda taky doufám, že až se to Tom naučí ovládat, nebo alespoň krotit, tak že toho s Billem náležitě využijí ve prospěch usmířovací akce celého upírstva.
zlatíčko moc děkuju za další mega dílek :-*
Bože, na jednu stranu Tomovi závidím, že dokáže cítit, jak moc ho Bill miluje (dobře, trochu závidím už jenom ten fakt, že ho Bill miluje :D), ale na druhou stranu je to takové zvláštní, že Bill před Tomem neskryje žádnou emoci, což je někdy pěkně naprd. Ovšem jinak je to lahůdka
Parádička, tak přece jsme se dozvěděli o co kráčí a to celkem brzy, čekala jsem větší natahování
Ale jsem za to jen a jen ráda, že nás nemučíš XD
Tak vida ho. Tomátko má dar. Doufám, že se brzy naučí s ním pracovat, aby mu to nelezlo na mozek a bude mu to jen ku prospěchu v budoucnu, hlavně co se týče jeho vztahu s Billem.
Tohle by vážně mohlo být něco, díky čemu stoupne v očích ostatních o stupínek, možná i dva výš
No vida, a hned víme co s Tomem aby se nenudil. Hezky se to nauci ovladat a pak muze stat za trunem a hezky Billovi radit jak na koho ma jit.
Mně se ohromně ulevilo! Vážně jsem se začínala bát, co to s Tomem je a docela jsem se bála, co ještě přijde. Takže konečně tady máme vysvětlení toho Tomova zvláštního chování a já jsem strašně ráda, že to je vlastně radostná zpráva!
A přeci jen Tom má nějaký dar! 
Myslím, že by mu to do budoucna mohlo hodně pomoci v tom, aby jej ostatní upíři respektovali. 