Vampire sunrise II 6.

Vyhříval jsem se v teple plamenů, které mi dopadaly na tvář z krbu po mé levici. Byl jsem vděčný, že je má královská kancelář zařízena moderně, ale zároveň útulně. To znamená nikde žádné vyřezávané ornamenty ve dřevě, ani zlaté sochy nebo děsivé obrazy zobrazující Drákulu při lovu bažantů. Všude jen čisté moderní linie na pozadí kamenných zdí. Když přišla na přetřes otázka, jestli krb ponechat, nebo ho v rámci moderního designu zrušit, váhal jsem. Hradní stěny mohou být někdy dost chladné a ústřední topení prostor nikdy nevyhřejte tolik jako pár praskajících polen. Mé rozhodnutí si jej ponechat jsem oceňoval každičký den, který jsem v téhle místnosti musel strávit.

Zahleděl jsem se z okna, kde se v chumlech proháněly sněhové vločky. Můj notebook, který už před nějakou dobou spadl do úsporného režimu, tiše vrněl na černé desce stolu. Z mého rozjímání mě vyrušilo až uchechtnutí. Stočil jsem pozornost na svého poradce a ochránce a nadzvedl jsem obočí.

„Pardon,“ omluvil se Gustav, když si všiml, jak na něj zírám. Zavrtěl se, až pod ním černé kožené křesílko zavrzalo, a odložil na nízký stůl u zdi dopis, který byl nepochybně zdrojem jeho pobavení.

„Co to bylo?“ nadhodil jsem.

„Přišel dopis od klanu z Belgie. Píšou, že vás plně podporují, i když pochopitelně trvají i na osobním setkání,“ vysvětlil s drobnou úklonou ke složené čtvrtce papíru.

„To je dobrá zpráva,“ pokýval jsem hlavou. Měl jsem strach, že budu muset klany horečně přemlouvat, aby znovu přísahaly věrnost koruně, ale všechno šlo hladce. Babička v tomhle měla pravdu. Celou dobu tvrdila, že jakmile na trůn usedne právoplatný dědic, veškeré spory mezi upíry utichnou. Budou hrdí, že se budou moct sklonit před Drákulovou krví. No s tím klaněním jsem si nebyl tak úplně jistý, ale pravdou bylo, že jsem se do teď nesetkal s žádným odporem. Dopisy ze všech koutů světa přicházely prakticky pořád, aniž bych někoho musel vyzývat k poslušnosti. Teda zatím.

„Měl jsem trochu obavy vzhledem k minulosti,“ odkašlal si Gustav a zatvářil se jako by si nebyl jistý, jestli už nepřekračuje nějakou mez.

„Minulosti?“ zamračil jsem se. Ani jsem netušil, že v Belgii sídlí nějaký klan, takže mě jeho slova zarazila.

„Jejich nejmladší syn Arturus se nachomýtl k tomu incidentu ve vesnici za řekou. Když tam tehdy mučili ty civilisty,“ dovysvětlil a jeho hlas se zdál ostrý a nesouhlasný.

„Myslíš to s Alexisem,“ nakrčil jsem čelo ještě víc.

„Údajně měl Alexisovi napomáhat, ale nakonec se z toho dostal bez jakéhokoliv trestu,“ doplňoval mi mezery v naší historii, přestože v té době určitě ještě nebyl členem královské gardy, a dokonce možná chodil do školy.

„Jak to že jsem to nevěděl?“ bouchnul jsem pěstí do stolu. Můj bohorovný klid byl okamžitě pryč.

„Otec vás tehdy okamžitě poslal do Londýna. Vzpomínáte?“

„Ano,“ svěsil jsem ramena.

Tehdy mi vůbec nedovolil se zúčastnit soudního procesu. Když jsem Alexise naposledy viděl, vlekli ho v poutech do hradu a celou košili měl potřísněnou krví. Usmíval se při tom jako šílenec, až jsem z něj měl husí kůži. Co všechno se stalo na té farmě, jsem se nikdy nedozvěděl, protože to otec ututlal. Alexise zavřeli do vězení v horách a od té doby jsem o něm nic neslyšel. Popravdě to byla řada let, kdy jsem si na něj vůbec vzpomněl. Ranil mě, a tak jsem ho prostě vytěsnil z mysli a nakonec i ze srdce. „No, bylo by lepší, kdyby mě o těchto věcech informoval. Nemuseli bychom se dostávat do trapných situací. Co kdybych se vůdce klanu zeptal, jak se mají jeho děti. To by bylo naprosto nemístné.“

„Všechno je to v archívech,“ pokrčil Gustav rádoby ležérně rameny, ale v jeho očích jsem zahlédl nesouhlas. Můj drahý rádce by byl totiž nejradši, kdybych se zavřel v archívu a všechno si pečlivě nastudoval, tak jak to celá léta dělal on. Nikdy se mi neodvážil navrhnout to nahlas, ale tušil jsem, co mu běží hlavou. Jenže poslední, na co jsem měl chuť, bylo probírání se starými zaprášenými papíry. Už delší dobu se mi v hlavě převaloval plán, jak všechny písemnosti dostat do elektronické podoby. Zatím jsem to však nechal být, protože jsem měl jiné priority.

Chystal jsem se říct, něco smířlivého, když se ozvalo zaklepání na dveře. Gustav pohotově vyskočil na nohy, jako by se za dveřmi skrýval sériový vrah králů. Pokoušel jsem se mu tohle ostražité chování vymluvit, ale bylo to marné. Takže jsem si prostě zvykl na to, že vyskočí jako čertík z krabičky při jakémkoliv hlasitějším zvuku.

„Dále,“ zavolal jsem směrem ke dveřím. Srdce mi zaplesalo, když se dovnitř protáhl Tom. Na mohutných ramenou mu ležely vločky sněhu a z celého jeho těla vyzařoval chlad, jako by byl dlouho venku.

„No ahoj,“ usmál jsem se na něj.

„Ahoj,“ oplatil mi s rozzářeným výrazem, jaký jsem u něj dost dlouho neviděl.

„Potřebuješ něco?“ zaváhal jsem. Tom za mnou do kanceláře nikdy nepřišel a pokaždé, když jsem vyrazil za svými povinnostmi, se mi vyhýbal. Jako by s královstvím nechtěl mít nic společného.

„Říkal jsem si, že tě pozdravím,“ mávl neurčitě rukou, a pak se svalil do druhého křesílka. Můj osobní strážce si ho měřil přísným pohledem.

„Jsem Tom,“ natáhl k němu ruku, když si všiml, jak jej pozoruje.

„Gustav,“ odpověděl stroze a jeho ruka se v Tomově tlapě úplně ztrácela.

„Aaa, ta chůva,“ pochopil okamžitě můj přítel.

„Nejsem žádná chůva. Jsem člen královské gardy. Osobní stráž jeho veličenstva…“ začal se Gustav rozjíždět.

„To stačí, Gustave. Dělá si srandu,“ zarazil jsem ho, než se stihl dostat do ráže. „Mohl bys nás nechat o samotě, prosím?“ Gustav z Toma nespouštěl oči a ani se nehnul. „Nic mi neudělá,“ protočil jsem oči ke stropu a pomalu ztrácel trpělivost. Oceňoval jsem jeho zapálení, ale čeho je moc, toho je příliš.

„Teda nic, co by sám nechtěl,“ rýpnul si poťouchle Tom. Tím mi teda situaci neulehčil.

„Počkám za dveřmi,“ upozornil Gustav varovně.

„To nemusíš. Dej si pauzu. Zajdi si třeba na jídlo nebo něco. Budu v pohodě,“ přesvědčoval jsem ho. Nebyl jsem si jistý, jestli poslechne, ale konečně se zvedl a zamířil pryč.

„Sympaťák,“ pokýval Tom hlavou a pořád měl na tváři přilepený ten přitroublý úsměv. „Skočil by kvůli tobě před rozjetý vlak, ale bere to až moc vážně. Je to pro něj věc cti. Kdyby se ti něco stalo, nikdy by se přes to nepřenesl.“

„Vidím, že cvičení se Sonjou pokračují dobře,“ řekl jsem uznale, když dokončil svůj výklad. Už pár dní se Tom zavíral s mou švagrovou v odlehlé části hradu a cvičili tam jeho schopnost čtení pocitů. Ze začátku se vždycky vracel úplně vyřízený a prospal prakticky celý den, než byl schopný znovu fungovat. Jeho nálady začaly být vyloženě nepředvídatelné. Byl vzteklý a podrážděný. Jindy celou noc neřekl ani slovo a jen tupě zíral do zdi. Už jsem byl rozhodnutý, že za Sonjou zajdu a řeknu jí, že to musí přestat. S takovou by se Tom brzy zhroutil, jenže pak jako lusknutím prstů začal být mnohem milejší a někdy dokonce přítulnější. Tak jiskřivou náladu, jakou měl teď, jsem u něj už nezažil pěkně dlouho.

„Jo, už je to lepší,“ pokýval hlavou. „Pořád vykládá něco o tom, že si mám představovat, že jsem barák plný oken a postupně je všechny zavírám, aby dovnitř nemohlo vstoupit nic, co nechci. A že je nemám otvírat všechny najednou a vždycky na škvírku pootevřít jen jedno.“

„Tohle ti fakt říká?“ zachechtal jsem se a sklopil notebook. Nehodlal jsem se pouštět do práce, když má Tom po tak dlouhé době skvělou náladu.

„No znáš ji. Používá u toho mnohem vznešenější slova, ale pointa je stejná. Ze začátku jsem si myslel, že si jen dělá srandu, ale asi to začíná zabírat. Je to jednodušší, když je v místnosti míň lidí. V davu bych pravděpodobně zešílel,“ vysvětloval a poposedl. Divím se, že se do toho křesílka vůbec narval. Muselo se mu sedět značně nepohodlně.

„Takže jak se cítím já?“ nadzvedl jsem jedno obočí.

„Hmm,“ zamručel Tom a ten zvuk mu rezonoval v obřím hrudníku, až se mi z toho zježily vlasy v zátylku. Vstal, obešel můj pracovní stůl a vytáhl mě na nohy.

„Hrozně studíš,“ zaprotestoval jsem, když mé zápěstí obemkly jeho chladné prsty. Vysadil mě na desku a zapřel se rukama podél mých boků, aby se mi mohl zahledět do očí.

„Dneska máš fajn den,“ pronesl skoro na hranici šepotu a jeho hlas mi způsoboval mravenčení. Musel jsem potlačit touhu se na něj okamžitě vrhnout. „Žádné velké drámo, z čehož soudím, že ses dneska neviděl s otcem ani s radou,“ pokračoval a já jen krátce přikývl. „Gustav tě trochu vytáčí, ale víš, že to myslí dobře, takže to necháváš být,“ sklonil se ke mně, takže mi vydechl horký vzduch na ucho. „A jsi moc rád, že mě vidíš,“ dokončil a jednou rukou promnul můj, teď už úplně tvrdý, klín.

„To nebylo tak těžké uhodnout. To by zvládnul i někdo bez tvých schopností,“ vzdoroval jsem mu, když se mi podařilo polknout a najít ztracený hlas. V krku jsem měl najednou úplně sucho.

„Možná,“ zašklebil se na mě a pak už na nic nečekal a zmocnil se mých úst. Líbal mě hladově a nenasytně. Rukama mě chytil za pas, abych při jeho náhlém útoku nesklouzl na zem. I když jsem na sobě měl košili, pokožka mi začala brnět v místech, kde se mě dotýkal. Dlouho se nerozpakoval a začal mě líbat na čelisti a na krku. Byl tak žhavý a drsný, že mi na kůži nepochybně zanechával značky. Na moment jsem se napnul a očekával, že se do mě zakousne jako obvykle, ale překvapil mě, když se vrátil zpátky k mé puse. Prováděl hluboké výpady jazykem, až jsem zapomínal dýchat. Perfektně tak odváděl pozornost od svých rukou, které zamířily k mému klínu, a rozepínaly mi kalhoty.

„Tome,“ zarazil jsem ho pohoršeně, když mi došlo, co dělá. „Nemůžeme to dělat tady.“

„Proč ne?“ zeptal se mezi jednotlivými polibky, jež teď vedl podél mé klíční kosti.

„Gustav je určitě za dveřmi,“ bránil jsem se chabě. Tušil jsem, že z tohohle nevyváznu jen tak.

„Není. Necítím tam žádné negativní vibrace, což znamená, že je pryč. A navíc,“ škubnul dramaticky mým páskem, až to hlasitě plesklo, „vím, že to chceš.“

Na to jsem neměl co říct. Konec konců on věděl nejlíp, co cítím. Přestal jsem se bránit a popadl zapínání na jeho huňatém kabátu. Tom si ho shodil z ramen a okamžitě se přesunul na knoflíčky mé košile. Jeho obří prsty si s tím neuměly dost dobře poradit a já začal mít strach, že mi přebytečnou látku prostě strhne.

„Kašlu na to,“ zasyčel a stáhnul mě ze stolu dolů. Přimáčkl mě čelem ke knihovničce, která trůnila za mou židlí, a pak se pustil do olíbávání mého zátylku. Jen matně jsem tušil, že si rozepíná vlastní kalhoty a zbavuje se mikiny. Nedivil jsem se. V místnosti najednou začalo být nějak moc horko. Položil jsem si čelo na předloktí opřené o polici a nechal vše v Tomových rukou. Líbilo se mi, když byl takhle dravý a nedokázal se ovládat. I když byl on tím, kdo měl vládu nad situací, já se cítil naprosto mocný, protože jsem to byl právě já, kvůli komu takhle šílel.

Stáhnul mi černé džíny přes zadek a hned vzápětí jsem ucítil, jak mě jeho penis šťouchl do jedné půlky. Vteřinu na to, už mě začaly zpracovávat Tomovy navlhčené prsty. Pár dní jsme spolu teď nespali, takže jsem mu za tu přípravu byl vděčný. Jeho dech se zkracoval a v přívalech horka se mi usazoval za krkem. Nedokázal jsem si vůbec představit, jak intenzivní to pro něj musí být, když se musí vypořádat se svou i mou nadržeností. Jeho sténání začínalo znít opravdu zoufale.

„To stačí, už to udělej,“ přikázal jsem mu, aby se už dál netrápil. Tušil jsem, že to pro mě ze začátku nebude úplně příjemné, ale teď mi na tom ani za mák nezáleželo.

Nebyl jsem si jistý, jestli použil lubrikant, nebo jen své sliny, ale počáteční vklouznutí nebylo tak hrozné, jak jsem očekával. Chvilku mi trvalo, než jsem se sladil s Tomovým zběsilým tempem a držel se jedné z poliček. Trochu jsem se obával, že moje nohy mi brzo vypoví službu.

„Ach kurva,“ klel Tom jako dlaždič, zatímco se propracovával hlouběji do mě. Ruka mi poslepu vystřelila dozadu a já zamotal prsty do jeho vlasů. Natočil jsem hlavu, aby mi mohl věnovat polibek, a pak už ho nechal, ať si mě bere, jak potřebuje. Zuby jsem musel držet pevně semknuté, jinak by mi drkotaly o sebe.

„Ach pane bože,“ sténal Tom. Jednou rukou si mě držel za pas a druhou za rameno. Palcem mě hladil po krku, ale tušil jsem, že to nedělá vědomě. Byl plně ponořený do toho, co mi právě prováděl. Bylo jasné, že to nebude trvat dlouho a vyvrcholí.

A skutečně. Stačilo už jen pár prudkých přírazů a znehybněl ve slastné křeči. Vykřikl něco nesrozumitelného a pak se mi pověsil na záda. Můj penis, až bolestně tvrdý, se otíral o jednu z knih v polici. Hádám, že já se svého uvolnění dočkám až později.

Tom mě naprosto překvapil, když mě chytnul kolem pasu a jako dítě mě znovu vysadil na stůl, až mě naleštěný povrch zastudil. Aniž by si třeba jen natáhl kalhoty, si přede mě kleknul a okamžitě mě vzal do pusy. Pokoušel jsem se protestovat, protože se mi sedělo nepohodlně a zadek mi podkluzoval, jak jsem na něm měl rozmazané Tomovo sperma. Všechny moje námitky byly rychle zatlačeny do pozadí, když mi Tom začal jazykem přejíždět po špičce. Naštěstí mě netrápil dlouho, vzal do úst celou délku a začal pravidelně pumpovat. Ukotvil jsem se rukama v jeho vlasech a nechal ho, ať si se mnou dělá, cokoliv se mu zlíbí. Po všem, co mi prováděl, netrvalo dlouho a i já jsem pocítil škubání v podbřišku a pak už naplnil jeho ústa.

„Ty ses naprosto zbláznil,“ zhodnotil jsem to, když jsem se dostatečně vzpamatoval. Tom se na mě jen zubil, zatímco si konečně zapínal kalhoty. Na zemi našel zmuchlanou mikinu a také si ji oblékl.

„Co to do tebe vjelo?“ vyptával jsem se. Taky bych se rád upravil a oblékl, ale moje končetiny se třásly, takže jsem se o to ani nepokoušel.

Tom jen pokrčil rameny a pořád se šklebil jako malý kluk. Byl tak laskavý, že odněkud vytáhl balíček vlhčených ubrousků, takže jsem měl možnost se dát trochu do kupy. Když už jsem měl všechny kousky oblečení na svém místě a i stůl se zdál být zbavený všech důkazů, pátravě jsem se na svého přítele zahleděl.

„Kde jsi byl, než jsi šel sem?“

„Dole u kotců. Šel jsem si prohlídnout psy a pokecat s klukama. Proč?“

„Aha, tak teď už to chápu,“ rozesmál jsem se a Tom na mě nechápavě zazíral. „Tome, chlapi, co dělají u kotců, jsou ti nejnadrženější na hradě. Už se nedivím, odkud se vzala ta potřeba vyšukat mi mozek z hlavy.“

„Chceš tím naznačit, že na tebe mám chuť jen proto, že jsem strávil nějaký čas s bandou nadržených chlápků a že to nemá nic společného s tím, že jsi zatraceně sexy?“ zakřenil se na mě.

„No, když to podáš takhle,“ pokrčil jsem rameny. Tom se rozesmál a přitáhl si mě do náruče. Ztrácel jsem se v jeho mocném objetí a znovu se udivoval nad tím, že jsem ve vztahu ten slabší a vůbec mi to nevadí.

„Nechám tě pracovat,“ řekl a věnoval mi polibek na vrch hlavy.

„Dobře,“ vydechl jsem a pak ještě naposledy nasál jeho božskou vůni.

„Musím se jít připravovat. Zítra nastupuju do školy,“ mrknul na mě a zvedl si ze země kabát. Poslal mi poslední vzdušný polibek a zmizel za dveřmi.

Jak se teď mám sakra soustředit na jakoukoliv práci?

autor: Becs