Berlin, Anonymous 16. (konec)

To je tak, když věci jsou takové, jaké jsou. Musel jsi po celou dobu vědět, že tohle bude fungovat, osudový kamarád a předurčená láska.

–o 10 měsíců později, listopad 2011–

Bill se kroutil; cítil se tak příšerně protivně.

„Můžeme z toho prosím prsa vynechat, jelikož moje jsou tomu ten nejvíce podobný pár tady kolem? Co je tohle za rozhovor?“ Zavrčela Felicia, když se jí do toho nakonec povedlo zasáhnout. Vstala a protáhla se, z bundy si ometla neviditelná smítka prachu.

Nebylo to nevyhnutelně to, co chtěl, ale přizpůsobil se kurzu, kterým se jeho život ubíral. Alespoň centrum pro mladé porazilo většinu ostatních možností, které Bill mohl vidět přicházet pro tu ubohou budovu. Cítil, že odvedl dobrou práci, a neváhal vzít si několik nejoblíbenějších záznamů ze starého rozvrhu. Kdyby pan Robenbaugh tu budovu nekoupil, Bill by možná nebyl schopný zachytit ty vzpomínky a vzít si je domů, a tak byl opravdu vděčný.

„Tom si odmítl zašpinit ruce, nebo co?“ Zeptal se Gustav, když se vyhrnuli ze dveří třídy, a Bill se přitom musel cítit trochu nostalgicky.

„A obtěžoval ses dát mu to vědět? Nemůžeš jeden den prostě takhle přesunout.“ Felicia udělala díru do Billovy bubliny, mávala přitom rukama, jako by to něco znamenalo.

Zastavil se v Megaflicks a procházel si regál s romantickými komediemi, ale samou nudou nakonec skončil v sekci hororů. Probral několik titulů, přešel přes několik názvů jako Hory mají oči nebo Osvícení, byly to filmy, které se mu nikdy nelíbily, ale které nyní měly svůj význam. Avšak odložil je stranou a málem se rozhodl pro Noční můra v Elm Street, ale poté, co to s Tomem sledovali už asi pětadvacetkrát, kdy z toho dvacetkrát to sloužilo jako kulisa k něčemu, z čeho se vyvinula žhavá seance na gauči, rozhodl se tentokrát proti tomu.

Ve frontě postával vedle velké kartonové postavy Harryho Pottera, u které ležela hromada kopií nejnovější části jeho dobrodružství. Pohrdavě se zasmál, jako by mu to něco provedlo, dáma ve frontě před ním po něm vrhla zvláštní pohled, a tak jí pouze odpověděl ´on si to zaslouží´. Každopádně, když dorazil k pultu, práskl romantickým filmem a protáhl se pro jednu z kopií z provizorní police, ale nezapomněl na nenávistný pohled, který přišel s jeho obranou proti předvídatelnému, ukňouranému uživateli magie.

Bill se zdvořile představil, vzal si malý obrázek do rukou a řekl těm dvěma usmívajícím se tvářím, že se mu opravdu líbí mít jejich syna kolem sebe. Dokázal říct z láskyplné záře v očích paní Kaulitzové, že byla milá a vlídná osoba, a že by bezpochyby přivítala Billa ve svém životě s otevřenou náručí. Usmál se a řekl jim, že jelikož oni jsou v tuto chvíli nedostupní, bude dávat na toho prevíta pozor a ohlídá, aby se nedostal do žádných dalších problémů. Bill jim řekl, že s Tomem je spousta práce, ale nenahraditelná spousta práce. Tom prohodil vtípek o tom, aby zůstal před jeho rodiči slušný, a Bill se ho snažil plácnout, dokud Tom nenabídl omluvný polibek, který eskaloval, dokud se těstoviny na sporáku nepřevařily a neudělaly nepořádek.

Bill peněženku zase schoval, jakmile zaplatil za lístek, a v duchu zasténal, že to vůbec musel dělat. Bez centra Billovi nová zaměstnání prostě neplatila dost. Musel se přestěhovat do menšího bytu a na rovinu odmítl cokoliv přijmout od svého přítele. Nyní bydlel na vzdáleném konci Berlína, v chudším sousedství, ale se skvělými smlouvami, a alespoň to bylo docela blízko supermarketu. Tom tam strávil dostatek času, takže se Bill nemusel bát, že by se ve svém sousedství cítil osaměle a vystrašeně, ale nemohl si pomoct a cítil se trochu na hraně, když nyní Tom vůbec nebyl ve městě. Byl jenom člověk.

Když nastoupil do vlaku, tiše se rozesmál nad napůl roztrhnutým plakátem nejnovějšího německého jedno-hitového zázraku na vnější straně vozidla. Půlka ReAnne se na něj roztomile usmívala a on na oplátku našpulil rty a v duchu se omlouval za její prohru. Možná se cítil trochu špatně, ale, jak už zmínil, byl jenom člověk a byl docela potěšený, že Sterne musik selhalo, i kdyby jen s ní. Stále hráli její příšerně chytlavé pop-rockové písně, a televize občas ráda vrátila její klipy plné nedostatečného oblečení, ale z nějakého důvodu měl Bill pocit, že dál se opravdu nedostane.

Vykulil oči, když našel novou zprávu, a po důkladnější inspekci si uvědomil, že ve skutečnosti byla od TDeluxe. Hověla si pod otevřenou zprávou od Alfonse, která mu přišla před dvěma týdny; usmířili se, ale drželi si odstup, a Bill byl rád, že si s umělcem vybudoval něco jako přátelský vztah. Tom Alfonsem stále pohrdal, a dával to najevo pokaždé, když na něj přišla řeč, a jelikož měl Bill stále ukrývané pocity ublíženosti, nebylo obtížné udržovat jejich komunikaci celkem řídkou. Bill o tom muži neslyšel několik měsíců, a Alfons mu pouze před nedávnem poslal email, aby se rozloučil s tím, koho si nechal uniknout. Alfons mířil do Francie za otevřenou příležitostí, a protože neměl nic, kvůli čemu by v Berlíně zůstával, balil se a stěhoval s vyhlídkami na větší úspěch na obzoru. Bill mu musel popřát hodně štěstí, protože na konci si všichni zasloužili svůj šťastný konec.

Napiš mi teď hned přes messengera. Zaplatím za to.

„Páni, jak poetické.“ Bill zavrtěl hlavou a neuvědomil si přitom, že to řekl nahlas. Pokrčil rameny a udělal, jak mu bylo řečeno, zatímco uvažoval, co měl TD po tak dlouhé době v úmyslu.

Red píše: Nejsem si jistý, jestli s tebou právě teď chci mluvit, ale zkusím to. Ahoj.

Bill nakrčil nos a povzdechl si, prsty si poklepával do stehna, jak čekal na odpověď. Neměl by být na Toma naštvaný, a chystal se pokusit nebýt. Bylo to všechno součástí práce na programu ´lepší Bill´.

TD píše: Takže co máš na sobě

Bill zakašlal a vytřeštil oči. Rozhlédl se kolem a přesunul se o sedadlo dál ve strachu, že by mu starší gentleman vedle něj mohl náhodou nakouknout do telefonu. Bill nesouhlasně zamlaskal a začal odepisovat, aby Tom sklapnul, ale víc zpráv přicházelo jeho směrem dřív, než dostal tu možnost.

TD píše: Vsadím se, že to jsou ty černé s dvojitými zipy, které ti tak dobře obepínají zadek. Dotkni se jich, zajeď si pod ně rukou

„Tome!“ Bill se chytil za pusu a rozhlédl se, jen aby zjistil, že na něj zírá polovina vlaku. Zamumlal omluvu za svůj výkřik a otočil svou červenou tvář zpátky k telefonu.

Red píše: Ty jsi neuvěřitelný. Jsem VE VLAKU. NEVADÍ TI TO?“

Bill se zhluboka nadechl a na moment přejel očima po svém okolí; věděl, že je ztracený, když chlípné, nesmyslné věci, které mu TD říkal, začaly znít soudně. Musel souhlasit, ale o to nešlo.

Red píše: Zníš jako nadržený čtrnáctiletý kluk. Už musím jít, bude moje zastávka.

Bill zrudl a nohy sevřel ještě pevněji v jejich překřížené pozici, z messengera se odhlásil tak rychle, jak jen to šlo. Opravdu, opravdu nenáviděl Toma Kaulitze.

A tak Bill udělal, jak mu bylo řečeno. Počkal, dokud poslední vlak nezmizel v tunelu a nezanechal jeho výhled nerušený. Neuplynula ani minuta, než se kluk v mikině, kterého spatřil, otočil, a dokonce i na tu vzdálenost mohl Bill vidět dokonale tvarovaný úsměv roztáhnutý přes chlapecké rysy, ze kterých mu stále bláznilo srdce.

Mám pro tebe dárek – doufám, že mi odpouštíš, pane Prezidente. (Přečti si zbytek emailu.)

Bill zvědavostí zalapal po dechu, lehce zmatený, ale náhle až příliš vzrušený. Prohlížel si Toma s pootevřenými rty, kytarista se jen samolibě usmíval, a tak se obezřetně vrátil zpátky k emailu. Dočetl ho tak rychle, jak jen mohl a málem přitom vynechal poslední větu, když svůj ceněný mobil upustil.

Omluva přijata. Doufám, že tohle nebude mít vliv na náš profesionální vztah.

Tom se rozesmál, když několik lidí stojících na Billově konci zajásalo a zapískalo. Bill si málem prokousl ret, jak se snažil potlačit ten náhlý příval emocí, ale nechtěl nic jiného, než jen přeskočit ty koleje a omotat kolem Toma ruce.

Pátek 18.listopadu 2011

Ahoj, nádherný. Potřebuju, abys zvedl hlavu a podíval se naproti přes koleje. Přesně tak, hned za druhý vlak, kde je cedule s názvem stanice. Tak – teď můžeš vidět vysokého kluka, který není čelem k tobě a vypadá, že je zaměřený na svůj telefon. Nejspíš mluví se svou přítelkyní (nebo možná přítelem, kdo to může posoudit) a je idiot, protože odjel na delší dobu, než měl v úmyslu, a nedostal šanci říct, kdy se vrátí. Ubohý zelenáč. Takže potřebuju, aby ses soustředil na toho kluka, toho v té černé mikině, a podíval se na to, co má v ruce.

Teď už jsi to viděl, teď už víš.

Doufám, že mi můžeš odpustit několik různých věcí, a četl jsem si tenhle email asi pětkrát, takže si nemáš absolutně na co stěžovat. Myslel jsem na tvé narozeniny a na to, jak už proběhly, a pak jsem si pomyslel, že bych počkal do Vánoc… ale myslím, že to by mě zabilo. Takže tohle je naše velká ´když jsme se znovu setkali´ věc, protože jsem měl pocit, že bys mě nakopal, kdyby tahle událost proběhla, aniž bych se o tom jakkoliv zmínil. Ty obtížný, obtížný kluku. Moc špatné, že tě tak dobře znám. Až příliš dobře.

Pan Rodenbaugh vlastní polovinu společnosti mého otce. Setkal jsem se s ním v Potsdamu, a opravdu se mu líbila představa centra pro mladé v Berlíně. No, věci se staly a nějak, prostě nějak mi pomohl s koupením centra. Možná jsme naplánovali renovaci, a možná jsme tě lstivě přinutili to tam uklidit, ale taky jsem možná navrhl, že bys mě zabil, kdybychom tam prostě vpustili hromadu cizích lidí, aby vyhodili všechno, co pro tebe něco znamenalo. Každopádně to je všechno tak trochu důvod, proč jsem se tak zdržel.

Takže víš, tady je tvůj dárek k setkání po týdnu, a já doufám, že není příliš malý, jelikož jsem do toho vložil spoustu myšlenek, nebo bych si to aspoň rád myslel. Bude to ta nejlepší věc, která se Berlínu stala (opět). Možná i celému Německu. Ale uvidíme, až někoho pustím ke vzorníku barev. Ta celá věc s koordinací barev je gay teritorium, takže. (Vybral jsem barvu do kytarové třídy, sklapni).

PS. Ještě jsem to neřekl… takže myslím, že je na čase, abych to udělal.

PPS. Slyšel jsem, jak jsi to řekl, jen abys věděl…

KONEC

autor: Estricnina

original