autor: Becs
Klopýtal jsem hradními chodbami a byl rád, že nepotkávám ani živou duši. Všichni očividně měli na práci něco lepšího, než se potulovat hradem. Anebo to možná bylo tou zuřivou vánicí, která burácela za okny, až se skleněné tabulky otřásaly. Každý si radši zalezl někam do tepla, aby se před mrazem pronikajícím skrz zdi ukryl.
Zabočil jsem za další roh a setkal se s pohledem stráží, které stály na hlídce před naší věží. Neobtěžoval jsem se s pozdravem a proběhl kolem nich. Uháněl jsem po točitých schodech nahoru, jako by mě honilo stádo zuřivých domorodců. Mohl jsem použít svou upíří rychlost, ale nějak jsem nebyl schopen se k ní vyburcovat. Něco bylo špatně a já se musel co nejdříve dostat do bezpečí ložnice. Potřeboval jsem prostor a klid. Emoce mi v hrudi vybuchovaly jako nějaký zvrácený ohňostroj. Když jsem konečně zahlédl těžké dveře, které mě dělily od vytoužené místnosti, srdce se mi rozbušilo ještě rychleji.
Když jsem vpadl do předpokoje, práskl jsem jimi za sebou, div že nevypadly z pantů, a vyčerpaně jsem se na ně složil. A pak to přišlo. Najednou, nečekaně. Jako přílivová vlna razící si cestu přes cokoliv, co jí v ní stálo. Pláč zachvátil celé mé tělo, takže jsem se otřásal pod jeho nápory a měl co dělat, abych se udržel na nohou.
„Do prdele,“ zaklel jsem a složil si hlavu do dlaní. Slzy mi protékaly mezi prsty a já jim nedokázal zabránit. Srdce se mi svíralo, jako by se rozhodlo vyskočit mi z hrudi a vzít nohy na ramena. Takhle nějak to musí vypadat, když člověk umírá na infarkt, blesklo mi hlavou.
„Tome?“ vyrušil mě z mého psychotického záchvatu Billův hlas. Vykoukl ze dveří naší ložnice a dlouhými rozvážnými kroky došel až ke mně. „Co se děje?“
„Co tady děláš?“ vysoukal jsem ze sebe mezi jednotlivými vzlyky.
„Otec se sem kvůli počasí nedostane, takže dnešní schůze rady je zrušená. Poslal jsem Gustava domů a chtěl jsem pracovat tady. Ale na to kašli. Co se ti stalo?“ nahlížel na mě s takovou starostí vepsanou do tváře, že bych si nejradši nafackoval. Proč jsem se jen rozhodl zašít tady? Měl jsem jít radši někam do sklepení, kde bych na nikoho nenarazil, a zhroutit se tam.
„Já nevím,“ rozhodil jsem bezmocně rukama. A bylo to skutečně tak. Netušil jsem, co se se mnou dělo. Seděl jsem ve třídě plné lidí a všichni do jednoho byli od pohledu mladší než já. Jenže těžko říct, jestli tomu tak skutečně bylo. Mohli to být mladí století upíři, ale i to bylo v pořádku. Cítil jsem se v pohodě. Pak do místnosti vešel starší muž a všichni ztichli. Profesor nám začal něco vykládat, ale já ho dokázal jen stěží vnímat. Hrudník se mi zničehonic plnil podivnou tíhou a za okamžik už jsem měl pocit, že nemůžu dýchat. Úkosem jsem pohlédl na černovlasou dívku po mé levici, ale nevěnovala mi pozornost. Pak když ten tlak přešel z hrudníku do krku, věděl jsem, že musím vypadnout, nebo se udusím. A tak jsem vstal a utíkal jako o závod.
Bill na mě pořád hleděl a čekal, co ze mě vypadne, ale já tam dokázal jen stát a brečet jako malá holka. Pokaždé, když jsem se pokusil ovládnout, mě zasáhl ještě silnější nápor.
„Omlouvám se,“ vykoktal jsem a připadal jsem si jako větší a větší idiot.
„Neomlouvej se. Někdo ti něco udělal ve škole?“ ptal se, jako bych byl malý školáček, který se vrací z prvního dne. Dokázal jsem jen polknout a zavrtět hlavou.
„Pojď se mnou,“ chytil mě za nadloktí a táhnul mě do ložnice. Tam mě posadil na postel a nechal mě, ať se uklidním. Donesl mi sklenici vody a pak už si jen sedl vedle a čekal. Poznal jsem na něm, že zhluboka dýchá, aby potlačil netrpělivost a zůstal v klidu. A ta jeho ohleduplnost mě dostala ještě víc. Ten nejrozmazlenější a nejarogantnější člověk, jakého jsem kdy poznal, tady seděl a snažil se zkrotit své emoce, aby mě nerozrušil. V tu chvíli jsem ho miloval ještě víc, a zároveň jsem měl pocit, že si ho nezasloužím. „Nemám dojít pro Sonju? Hádám, že se něco děje s tím tvým radarem na emoce,“ nadhodil opatrně.
„Ne, Sonju ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Dej mi chvilku. Už to bude lepší.“ I já jsem začal zhluboka dýchat a pokoušel se představovat si ten zatracený barák, a jak postupně zavírám jedno okno za druhým. Neměl jsem dojem, že to nějak extra zabírá, ale aspoň už jsem přestal vzlykat.
„Bude to dobrý,“ přitulil se ke mně Bill a jednou rukou mě hladil po zádech. „Jen dýchej.“
Netuším, jestli jsme tam takhle seděli hodinu nebo jen deset minut, ale cítil jsem, jak se mi tep postupně zpomaluje a vrací se do normálu. Ten úporný tlak na plicích sice nepolevoval, ale aspoň už jsem neměl dojem, že je mám zalité betonem.
„Ve škole to nešlo. Nevím, co se stalo. Prostě jsem najednou dostal záchvat úzkosti a musel jsem vypadnout,“ promluvil jsem chraplavým hlasem. Bill nic neříkal, jen čekal, až si srovnám myšlenky. „Všechno to bylo v pohodě, a pak najednou bum a zatmění. Měl jsem pocit, že nemůžu dýchat. Ani nemám dojem, že bych cítil nálady někoho konkrétního v té třídě. Byla to neuvěřitelná smršť.“
„Asi to bylo moc brzo,“ povzdychl si Bill a protřel si oči. Na moment jsem mohl pocítit vlnu zklamání, která se mezi námi protáhla, vzápětí však byla pryč. „Ještě ses to nenaučil dostatečně ovládat. Jít mezi tolik lidí, a navíc děcek, byla blbost.“
„Bille, ale já s tím nechci přestat. Chci se učit,“ bránil jsem se. Ten dotěrný hlásek v mé hlavě zase začal vykřikovat, že pro něj nejsem dost dobrý, a tak jsem se ho snažil potlačit. „Vím, že to dneska stálo za hovno, ale nechci to vzdát. Budu víc cvičit se Sonjou.“
„Takže mi chceš říct, že zítra půjdeš znovu na vyučování?“ nadhodil, ale při té představě mě polil studený pot a žaludek se mi stáhl.
„Tak vidíš,“ dodal Bill, když viděl, jak na to podvědomě reaguji. Chtěl jsem se začít protestovat, ale i mně začínalo být jasné, že to nepůjde.
„Nechci pro tebe být jen přítěž,“ zašeptal jsem. Bill se na posteli narovnal a probodl mě přísným pohledem.
„Kde jsi zase přišel na tohle? Nejdřív ty kecy o tom, že mě nejsi hoden, a teď ještě tohle. Já tě miluju, ty blbečku, a chci být s tebou. Není to úplně procházka růžovým sadem, ale to je mi fuk. Myslíš si, že tě pošlu zpátky do Londýna jen proto, že všechno nejde úplně hladce?“
„Ale zasloužil bych si to. Jsou se mnou jen problémy,“ vybreptnul jsem a musel se hodně ovládat, abych se zase nezhroutil.
„Oblíkni se. Dělej,“ přikázal mi Bill. Vstal a odešel do šatny. Nepochybně proto, aby mi sbalil kufr, protože mu došla trpělivost. Když vyšel ven, měl na sobě svoji zimní bundu a k mému velkému překvapení i čepici.
„No co? Sněží tam,“ pokrčil rameny, když si všiml, jak se na něj překvapeně dívám. Bill by ničemu nikdy nedovolil, aby mu zničilo ten jeho dokonalý účes. „Pohni si a obleč se teple.“
Neměl jsem sílu vzdorovat, takže jsem vstal a oblíkl si mikinu. Z háčku u dveří jsem si vzal huňatý kabát a teplou beranici. Bill mě do žaludku praštil pěstí, ve které svíral rukavice.
„Pojď, ty moje, hysterko,“ povzdechl si a hned na to sbíhal schodiště. Provedl mě celým hradem, měl jsem dojem, že jdeme pořád hloub a hloub. Hlavou mi běžely myšlenky, které mě nabádaly, ať uteču, protože se mě Bill chystá nelítostně zabít někde ve sklepeních. Za celou dobu neřekl ani slovo a udržoval svižné tempo. Procházeli jsme nějakým temným tunelem, kde ze zdí visely pavučiny a sníh byl nafoukaný až dovnitř. Jeho neporušenost svědčila o tom, že tudy opravdu nikdo nechodí. Bill mě vyvedl ven na velkou bílou pláň. Přes velké sněhové vločky nebylo vidět ani na krok, ale on to ignoroval.
„Počkej tady chvilku,“ přikázal mi a zmizel uvnitř. Teď mě tady jistojistě nechá umrznout nebo napospas vlkům. Snažil jsem se trochu zorientovat, kde vlastně jsem. Po levé straně jsem zahlédnul pár stromů, takže tam nepochybně byl les. Pokud jsem to odhadoval správně, byli jsme na opačné straně hradu, než je jezero. Udělal jsem pár kroků vpřed a našlapoval opatrně, abych se ujistil, že nemám pod nohama led. O tři krůčky dál jsem vykřikl hrůzou, protože jsem se dostal až k okraji a pode mnou se rozprostíral hradní příkop. Kdybych nerozvážně udělal jen jeden krok navíc, zřítil bych se dolů. Byl tak hluboký, že špičky těch pár stromů, co dole rostly, nedosahovaly ani k jeho okraji. Se silně bušícím srdcem, jsem couval zpátky a přitiskl se na hradní stěnu. Už jsem se nemínil hnout ani o kousek. Kdo ví, co na mě čeká na pravé straně.
Z hlubin tunelu se ozvalo zahřmění a pak naprosté ticho. Buď to byla nějaká obří bestie, nebo něco s motorem. Můj zatemnělý mozek to odhadoval na draka. No co, když můžou existovat upíří, proč by si Bill nemohl jako mazlíčka chovat nějakého draka?
Víc jsem se ale plést nemohl. Po další sérii hromobití z tunelu vyjel Bill na sněžném skútru a zubil se na mě širokým šťastným úsměvem pětiletého kluka.
„Co na to říkáš?“ zakřenil se, když vedle mě zastavil.
„Paráda,“ ohodnotil jsem jeho stroj. Vzápětí za ním vyjel vousatý muž na dalším skútru. Seskočil z něj a skeptickým pohledem si mého přítele měřil.
„Vaše výsosti, chtěl bych vám říct, že je to hodně špatný nápad. Je přece zákaz vycházení kvůli té sněhové bouři.“
„A kdo ten zákaz vydal, Henry?“ povytáhl Bill obočí a v očích mu jiskřilo.
„Vy, vaše výsosti,“ svěsil muž poraženě ramena.
„Tak vidíš. Pokud se za pár hodin nevrátíme, ležíme někde mrtví, ano?“ zažertoval a muž zbledl. Pravděpodobně to byl právě on, kdo měl na starost tento východ z hradu. „Dělám si srandu, Henry. Pojedu opatrně. Tak jak jsi mě to učil.“ Muž nevypadal o moc klidnější, ale poslušně se odšoural zpět do tunelu.
„Tahle kráska je tvoje,“ kývl Bill ke druhému stroji.
„Bille, já nevím. Co ta sněhová bouře?“ zapochyboval jsem, protože i mnou zmítaly obavy.
„Tome, zavři ta svoje posraná okna a nastup,“ přikázal mi a na moment zavřel oči. Pravděpodobně hlavě proto, aby na mě nezačal křičet. Už jsem se neodvážil dál vzdorovat a poslechl jsem. Nasedl jsem na tu obří mašinu a poslouchal jeho instrukce. Už jsem měl zkušenosti s jízdou na čtyřkolce, takže tohle pro mě nebylo úplně cizí. Pomalu jsme popojeli směrem k lesu a vyhnuli se tak šílené propasti.
„Dej pozor. Přímo před tebou je hradní příkop,“ upozornil mě zcela zbytečně Bill a hodil mi lyžařské brýle.
„Jeď pořád za mnou, jo?“ instruoval mě a pak už si přes pusu přetáhl šálu a límec bundy. Jeli jsme podél lesa naprosto šnečím tempem, protože vyšší rychlost nám sníh pleskající nám do zachumlaných obličejů prostě nedovoloval. V duchu jsem Billa proklínal a přál si, abych tohle měl co nejrychleji za sebou. Nechápal jsem, proč mu projížďka na sněžných skútrech uprostřed bouře přišla jako dobrý nápad.
Pak Bill prudce zabočil doleva a vjel mezi řidší porost stromů. Jakmile jsem ho následoval, všiml jsem si, že jsme se dostali na jakousi úzkou lesní cestu, která tu nepochybně byla zřízená právě k tomuto účelu. Jak jsme se nořili hlouběji do lesa, husté sněžení sláblo a ani vítr už nebyl tak dotěrný. Konečně jsme mohli přidat na rychlosti a já cítil, jak mi pod kůží vibruje adrenalin. Všechno tu bylo obaleno sněhem a já si připadal jako v nějaké pohádce.
Po pár minutách jízdy už jsme si to svištěli tryskem. Pevně jsem svíral řídítka, ale všechen strach byl pryč. A nejen on. Všechna úzkost a panika, která mě svírala, najednou polevila a já si prostě jen užíval přítomný moment. Bill se přede mnou na skútru postavil a hlasitě zavýskal. Nemohl jsem si pomoct a hned ho napodobil. Nemusel jsem mu vidět do tváře, aby mi bylo jasné, že se usmívá a je mu tak lehko na srdci jako mně.
Vjeli jsme na menší mýtinku, která byla tak dobře krytá stromy, že se sem chumelení nedostalo. Vločky tu padaly mírumilovně a klidně.
„To je naprostá pecka,“ vykřikl jsem dřív, než stihl Bill něco říct.
„Věděl jsem, že se ti to bude líbit,“ zazubil se na mě, když si přesunul brýle na čelo a sundal šálu. „Někdy se stačí prostě jen odreagovat.“
„Děkuji ti. Za tohle,“ usmál jsem se a doufal, že chápe, jak to myslím. Nešlo jen o tu projížďku. Byl tady pro mě, i když to mohl vzdát už dávno.
„Nemáš za co,“ oplatil mi úsměv a jako hřejivé vlny ke mně pronikala jeho spokojenost. Když byl šťastný on, bylo i pro mě všechno jednodušší. „Pojedeme teď oklikou zpátky, jo? Henry se zblázní, pokud budeme venku moc dlouho.“
„To on tě tohle učil?“ kývl jsem ke stroji mezi mými stehny.
„Jo. Otec nebyl zrovna na tenhle druh zábavy, a navíc ho zaměstnávalo vládnutí. Henry mě naučil zorientovat se v lese a taky mě zasvětil do krás všech těchhle mašinek. Kdykoliv toho na mě v hradu začalo být hodně, vyrazil jsem ven. Na čtyřkolce nebo motorce. Někdy jsem jen běžel. Jen abych si vyčistil hlavu,“ vysvětloval a do očí se mu vkradl zasněný výraz.
„V Londýně sis tohohle moc neužil, co?“
„V Londýně existují jiné způsoby odreagování. Jakmile se tam vrátíme, všechny ti je ukážu,“ mrknul na mě a znovu nastartoval.
O hodinu později už jsme ze sebe v ložnici svlékali mokré svršky. Na chlad jsem si zvykl docela rychle, takže už mi nevadil tolik jako dřív, ale mít na sobě mokré kalhoty ani teď nebylo moc příjemné. Naštěstí někoho napadlo zatopit nám v krbu, takže jsme rychle rozmrzali.
„Tohle si rozhodně musíme zopakovat,“ přitáhl jsem si Billa k sobě. Mohutnými pažemi jsem objal jeho štíhlé tělo a on mi položil hlavu na rameno. Jakmile jsem uviděl jeho pulsující tepnu, pocítil jsem tlak v očích a bylo jasné, že zmodraly do nebesky modré.
„Máš hlad“ zkonstatoval Bill zcela očividný fakt. „Nech mě skočit si do sprchy a pak dostaneš, po čem toužíš,“ dodal smyslně, až mi zatrnulo v podbřišku.
„Spěchej, prosím tě,“ požádal jsem ho a on mě poslechl. Hodil jsem sebou do rozházených přikrývek a uvelebil se na boku. Pocítil jsem neuvěřitelnou únavu, a aniž bych si toho byl vědom, upadl jsem do hlubokého spánku.
autor: Becs
Mně bylo Toma tak líto. 🙁
Napřed jsem se vyděsila, co se stalo, protože to vypadalo na něco šíleně špatného. Každopádně i tak je strašné, jaké pocity Tom musí někdy cítit. Snad to bude příště ve třídě lepší, budu mu rozhodně držet palce! Moc se mi líbí, jak chce být lepší a chce se vzdělávat, a to i přes to, že mu Bill několikrát řekl, že to pro něj není důležité, protože jej miluje takového, jaký je. ♥
A sněžné skútry? Bomba! ♥ Já bych na to asi nikdy nesedla, protože jsem děsná bábovka, ale rozhodně to zní dobrodružně a hlavně, že to Tomovi pomohlo!
Moc děkuji za pokračování!
Toma mi je líto ale měl by ze Sonjou víc trénovat a Bill je zlatíčko že se o něj tak stará.
Napadlo mě, jestli ty Tomovy náhlé šílené pocity nějak souvisely s tím učitelem, když zrovna začal mluvit, ale kdo ví, čím to bylo. Jen doufám, že to opravdu má nějaké reálné vysvětlení a že už z toho Tom jen nezačíná bláznit!
Ale ty skůtry, to bylo něco úžasného!!! Hned bych jela taky. Nikdy jsem na tom neseděla, ale strašně ráda bych si to někdy vyzkoušela!
Chudak Tom, to vazne nevyhral. Deti jsou deti a je jedno jestli upiri nebo nase. Ty maji k dusevni rovnovaze daleko a kord takhle ve skole kdyz prijde ucitel. Chudak Tom pak ma vse jak na zlatym podnise a jeste to neumi vyfiltrovat. Jeste ze ten Bill je takovy a opousti tu svoji kralovskou ulitu jak jen to jde 😍
Je mi Tomiho líto, jak se svým darem bojuje, nejspíš bude trvat ještě nějaký ten čas, než se s tím naučí žít, aniž by ho to tak moc ničilo a ovládalo.
Trochu mě zarazila ta malá důvěra v Billa. Myslím tím Tomiho myšlenky, že mu Bill sbalil kufr, nebo že ho táhne do podzemí, aby ho mohl zabít… i když nápad s drakem mě rozesmál 😀 jinak ale Tomi, věř svému druhovi, přece musíš CÍTIT jak to Bill má, brouku, tak se toho drž, jo?
Trochu melancholický dílek, ale i tak moc pěkné 🙂 trochu uklidňující po minulé smršti :-*