autor: Emilia
Víkend uběhl jako voda v řece. Ten Tomův trochu divoce, jak voda přeskakovala přes kamínky, co jí stály v cestě. Uvnitř sebe byl rozpolcený a měl pocit, že jeho život uháněl nezastavitelnou rychlostí. Hnal se kupředu a on nevěděl, jak to celé zastavit, jak zabrzdit a rozmyslet si, co dál. Na to neměl čas, musel se přizpůsobit všemu, co mu život postavil do cesty. Kempování s Franzem bylo hezké. Připomnělo mu to časy, kdy bylo ještě všechno dobré, a v tak těžkých chvílích, které prožíval teď, to bylo jako chladivý balzám na rozedrané rány. Musel ovšem také čelit realitě. To, co se od Franze dozvěděl, bylo zásadní. Už se ke Konstantine vrátit nechtěl. Nechtěl se snažit jejich vztah zachránit, zdálo se, že se rozhodl. Tom nemohl za nikoho činit rozhodnutí ani napravovat chyby, které neudělal. Jediné, co musel udělat, bylo smířit se s tím. To byla vůbec ta nejtěžší věc, bezmocně přihlížet tomu, co se dělo, a nemoct zasáhnout, i když by si to přál.
Franz vysadil Toma u domu krátce po 12. hodině odpoledne a rozloučil se s ním venku. Pozvání na oběd od Adelaide raději nepřijal, protože nechtěl, aby se Konstantine cítila nepříjemně. Nechtěl Toma vystavovat napjatým situacím, ke kterým vždy docházelo, když byli ti dva pohromadě.
„Tak jak se měl můj nejoblíbenější kluk?“ Zeptala se Adelaide Toma poté, co Franz odjel.
„Bylo to dobré. Velmi obohacující, co se týče některých informací. Možná až moc.“ Odpověděl Tom. Kráčeli spolu k domu. Komorník pomohl Tomovi s věcmi.
„Takže jste o tom mluvili.“ Konstatovala Adelaide.
„Mluvili jsme o spoustě věcech. Bylo mi to po tak dlouhé době trochu cizí. Nebyl jsem zvyklý s tátou probírat tolik záležitostí. Připadal jsem si jako s kamarádem, kterému se můžu svěřit se vším. Tedy skoro.“ Dodal nakonec, když mu na mysl přišel Bill. Adelaide se musela vědoucně usmát, protože přesně věděla, co mělo to dredaté stvoření na mysli.
„Byla ses za ním podívat?“ Tom se zadíval Adelaide do očí s otazníky v těch svých, ta ale zakroutila hlavou.
„Chtěla jsem, ale neměla jsem na to dost času.“
„Chtěl bych za ním jít strašně moc dnes, ale asi bych měl být i doma s mámou, když jsem se teď vrátil. Připadala mi smutná při odjezdu.“ Povzdechl si.
„Většinou pracovala, nebyla moc doma. Ale máš pravdu, nebyla dobře naladěná.“ Přitakala Tomovi Adelaide.
„Je teď doma?“
„Ano je, čeká tě na oběd. Šupej si umýt ruce a přijď do jídelny.“ Pokynula Tomovi Adelaide a ten se rozběhl vchodovými dveřmi do domu. Po cestě nahoru narazil na Konstantine.
„Mami.“ Vběhl jí do náruče. Bylo mu 16, ale pořád se cítil jako malý kluk, když ji objímal. Její náruč byla bezpečný přístav, kam se mohl vždycky schovat a měl pocit, že k němu nikdo a nic nemůže. Měl k ní velice silné pouto, nejspíš silnější než k Franzovi, ačkoli měl rád oba své rodiče, na Konstantine lpěl mnohem více.
„Ahoooj.“ Zasmála se Konstantine a stiskla ho. Začínal být pomalu vyšší než ona. „Tak jak se měl ten můj dobrodruh?“ Zeptala se ho, když se od sebe odtáhli.
„Šlo to. Bylo to hezký, ale chyběla mi sprcha a moje postel.“ Tom byl tak trochu zhýčkaný, aniž by si to předtím uvědomoval. Celý život ho obklopovalo hezké čisté a honosné prostředí. V přírodě bez sprchy a svojí měkké postele se necítil již tak komfortně. Z postele v karavanu měl rozlámaná záda.
„To se nedivím. Chceš si dát před obědem sprchu? Počkám.“ Usmála se na něj vlídně Konstantine.
„To je v pohodě. Dám si ji po obědě, myslím, že jsi čekala dost dlouho.“ Tom jí oplatil gesto a vyběhl nahoru do své koupelny, přestože dole měli další dvě. V té svojí se cítil nejkomfortněji. Do koupelen dole chodili většinou jejich hosté nebo personál.
Jakmile Tom seběhl dolů, začali obědvat. Bavili se o tom, kde všude Fanz s Tomem byli, ale co se týkalo ostatních věcí, se Konstantine nevyptávala a Tom je rozhodně nechtěl nakousávat. Neměl by to srdce matce sdělit, že otec se rozhodl, že se k nim už nevrátí. Pokud to již ovšem nevěděla. Tomovi došlo, že to pravděpodobně znamenalo i to, že se od nich odstěhuje a bude je pouze navštěvovat. Jestli vůbec, když za nimi domů nechodil ani teď. Tom doufal, že čas alespoň pomůže zmírnit tu bolest, protože v současné chvíli byla nesnesitelná i pro něj. Našlapoval kolem Konstantine po špičkách, nevěděl, jak ji potěšit, rozveselit. Před ním se usmívala a chovala se jakoby nic, ale Tom cítil, že je to jenom maska. Jeho matka byla na povrch vždycky tvrdá žena. Její nitro však bylo křehké a něžné jako květina. Rozhodl se zbytek dne zůstat s matkou. Bill musel počkat do zítra.
Druhý den ráno ve škole to bylo utrpení. Celou dobu koukal na hodiny, až skončí vyučování. Byl docela nevyspalý, protože se s Konstantine koukali do večera na oblíbené filmy. Napsal Billovi sms a ten neodepsal. Napadlo ho, že neměl kredit. Z poslední hodiny téměř vyběhl před zazvoněním. Erica dnes ani neviděl, ráno si pouze vyměnili pár esemesek. Štrádoval si to k nemocnici, div neběžel, a když se tam konečně dostal, byl skoro bez dechu.
„Dobrý den… jdu navštívit pana Trümpera.“ Oznámil udýchaně. Sestra ťukala do počítače a poté se na něj obrátila s odpovědí.
„Pan Trümper byl v sobotu propuštěn na reverz.“
„J-jak to myslíte propuštěn, měl tady ještě přece nejmíň týden zůstat?!“ Tomovi se zatočila hlava. Nejdřív mu nedocházel význam sestřiných slov.
„Jeho stav byl stabilizován a zažádal si o dřívější propustku. Doktor souhlasil, když přijde na kontrolu. Oh a nechal vám tady obálku.“ Sestra tam uviděla poznámku a předala Tomovi bílou obálku. Bylo na ní napsáno kostrbatým písmem Panenka.
„Děkuji.“ Zablekotal Tom a sklesle vyšel z nemocnice. Posadil se na nejbližší lavičku a jen tak zíral na obálku. Tom věděl, že Bill v nemocnici šílel, ale nečekal, že odejde a osobně se nerozloučí. Nebylo to však, jako by se viděli naposled, ne? Bill tohle přece dělával běžně. Objevoval se a mizel, jak se mu zachtělo. Tom opatrně rozdělal obálku, nechtěl ji poškodit, a začal číst.
Ahoj Panenko, nejsem moc na kecy okolo a nikdy jsem nikomu nepsal dopis, takže ani nevím, jak se takový dopisy píšou. Chci ti říct jen… děkuju! Za to, žes mi zachránil život. Víš, že se chovám občas jako kretén a neumím takový věci říkat nahlas, ale cením si toho. Jseš můj člověk a rozhodně se můžeš spolehnout na to, že ti vždycky budu krýt záda, kdyby si na tebe nějakej parchant vyskakoval. A i to je důvod, proč musím odejít. Potřebuju teď něco udělat, vyrovnat účty a je moc nebezpečný, aby ses motal okolo. Nechoď za mnou do bytu, nebudu tam! A taky mi nezkoušej volat. Najdu si tě, až na to bude správnej čas. A jestli neposlechneš, tak se to dozvím a zmaluju ti ten tvůj pěknej malej zadek, takže by sis radši neměl zahrávat s ohněm! Víš, že ti to nejde.
Bill
Tom tiskl v rukou dopis tak pevně, že si neuvědomil, že ho trochu zmuchlal. V dopise byla spousta gramatických chyb, Bill zřejmě nedával ve škole moc pozor. Ale Tomovi to nevadilo, protože to byl dopis od Billa, ve kterém mu děkoval. Sice jen na papíře, ale přesto nečekal, že se od něj kdy podobného vyjádření dočká. A hlavně to byl jeho první dopis a dostal ho Tom. Předpokládal, že tu nebylo v životě moc věcí, které by Bill nedělal, nebo přinejmenším těch věcí, které za něco stály. Takže tohle pro Toma byla hodně velká věc.
Ačkoli nemohl popřít, že byl zároveň naštvaný. Po tom všem, co se stalo, se kytarista jen tak vypařil s tím, že si musel něco zařídit?! A vypadalo to, že to bude něco dost nebezpečného, když o tom Tomovi nechtěl nic říct a psal mu dost důrazně, aby ho nenavštěvoval v bytě ani mu nevolal. Sotva se uzdravil, hned se vrhal do dalšího nebezpečí. Pak tady byla ještě jedna možnost… možnost, která se Tomovi ani trochu nezamlouvala. Třeba to byla jen milosrdná lež a Bill už se s ním prostě nechtěl dál vídat. Třeba ho měl dost, začal ho nudit a nevěděl, jak mu říct, aby ho nechal být, tak si vymyslel tohle. To by přeci neudělal, nebo ano? Toma to trochu hlodalo. Chápal, že za ním nemohl do bytu, ale jak by ho ohrozilo, kdyby si zavolali nebo vyměnili pár sms zpráv?
Bylo to velmi podivné, ale pro jednou se Billa rozhodl poslechnout a do bytu se za ním vydávat nehodlal. To, co se stalo minule, ho docela vyděsilo. Dost na to, aby se v těchhle oblastech potloukal bez kytaristy. Měl teď spoustu času, protože Timovi napsal, že se nejmíň hodinu po škole zdrží s kamarádem. Byl obzvlášť teplý jarní den, a tak zůstal venku a procházel se. Nemohl na svém obličeji zamaskovat smutek. Co by se stalo, kdyby mu prostě napsal? Musel to alespoň zkusit. Jedna nevinná esemeska přece nikomu neublíží, ne? Nevěděl, jak moc se pletl.
V jiné části města v jižní čtvrti čekal černovlasý mladý muž na setkání se svými kumpány. Zítra mělo všechno vypuknout. Do další akce zbývalo pouhých 24 hodin. Měli si naposledy probrat plán. Setkání s nimi nechal na poslední možnou chvíli, aby se co nejvíce minimalizovalo riziko Ďáblova odhalení. Nemohl se dočkat, až vykoná svoji pomstu. Věděl, že bude chutnat sladce… z přemýšlení ho vyrušila příchozí sms zpráva. Na svém rozbitém displeji neviděl jiné jméno než Panenka. Musel se ušklíbnout tomu, že neposlechl jeho pokyny, aby ho nekontaktoval. Tohle sice nebylo nebezpečné, ale nechtěl být před akcí rozptylován. Nemohl mít v hlavě jiné věci než pomstu, ale jeho srdce mělo zdá se svůj vlastní rozum. Kytarista by ale samozřejmě nepřiznal, že vůbec nějaké má, tudíž nemohlo být možné, že by mu mohly myšlenky k tomu sladkému malému stvoření ubíhat úplně z jiného důvodu, než kvůli pouhému rozptýlení. Chtěl nejdřív sms smazat, ale jeho prsty byly rychlejší a rozklikly ji. Zanadával nad vlastní slabostí. Teď nějakou měl, což bylo něco, co sám sobě přísahal, že nikdy nedopustí.
Dobrý den, pane Ďábelský, bohužel jsem nemohl uposlechnout tvé, nemůžu říct, že zrovna milé upozornění, nekontaktovat tě. A víš co? Jsem na tebe naštvaný a nebavím se s tebou 😛
Jak jsi mohl odejít bez rozloučení, ty jeden ničemo?!!! No myslím, že až se tu ukážeš, tak máš rozhodně co žehlit a nemysli si, že to budeš mít jednoduché! Já se těma tvýma svůdnýma, temnýma ďábelskýma očima obměkčit nenechám! Prostě ne! A laskavě na sebe dávej pozor, protože jestli se zase dostaneš do nějakého problému, tak jediný zadek, který na tom bude špatně, bude ten tvůj, až tě do něj nakopu! Čteš správně, i nevinné Panenky to umí 😛 Doufám, že až si zařídíš, co potřebuješ, tak se ukážeš, a že to nebude trvat moc dlouho! Pochopitelně ne proto, že bys mi snad chyběl 😛 Tvoje smutná Panenka 🙁 :*
Kytarista se usmíval, ani si to neuvědomoval. Jeho malá sladká smutná Panenka byla pěkně drzá, ale pravda byla, že on byl tak trochu na vině. Z té zprávy bylo zcela hmatatelné, že Tom vyjadřoval staršímu muži otevřeně svoji náklonnost a city. Bill na to nebyl zvyklý, ještě stále si s tím neuměl poradit. Tom byl vždy tak bezelstný, bez postranních úmyslů, a kytarista věděl, že když mu psal, aby na sebe dával pozor nebo že se o něj bojí, tak to myslel upřímně. A to Billa děsilo. Slyšel vepředu klapnout dveře, tak urychleně ze zpráv vyjel a telefon si schoval do kapsy. Nadhodil svůj obvyklý úšklebek, jakmile kluci vešli dovnitř.
„Tak kde je ten prašivej pes?“ Zahlaholil nahlas Gustav a hrnul se k Ďáblovi, aby se s ním přivítal. Věnovali si chlapské poloobjetí a poplácali se po rameni.
„Lepší prašivej pes, než uskučená fena.“ Vrátil bubeníkovi pohotově kytarista.
„Je zpátky náš starej dobrej Ďábel.“ Konstatoval Gustav a uhnul stranou, aby se Bill pozdravil s Rickim a Fredem.
„Vypadáš, jako bys vstal z mrtvých.“ Utrousil Ricki poté, co ho sjel pohledem. Modřiny na jeho obličeji byly již velmi slabě viditelné, ale pořád měl na ruce dlahu a taky kruhy pod očima. Moc toho nenaspal, mozek mu pracoval na plné obrátky nad nadcházející pomstou.
„Skoro.“ Uchechtl se Ďábel. Navzdory tomu, jak působil zvenčí, se cítil živěji než kdy jindy.
„Tak co, připravení na trochu srandy?“ Nadhodil a zahýbal obočím.
„Jasně, proč ne, co se může asi tak stát. Jenom by nám mohli našít kulku do hlavy, ale jinak v pohodě.“ Prohodil Gustav se slyšitelnou ironií v hlase. „To ti to nestačilo minule? Ty se vážně chceš nechat zabít.“ Dodal ještě a kroutil u toho hlavou.
„Co na to říct? Život není bez adrenalinu to, co býval.“ Pokrčil Bill rameny a vytáhl si svoji elektronickou cigaretu.
„Neříkej, že jsi přestal kouřit.“ Vykulil oči nevěřícně Ricki.
„Je na sebe opatrnej, prej kvůli plicím.“ Rejpnul si taky Fred, který byl doteď zticha.
„A kdy ses začal starat o tohle? Tenhle magor byl schopnej kvůli žvárům zastavit uprostřed akce, kdy po nás šli chlupatý, a teď jsi prostě přestal? Děláš si ze mě srandu?“ Gustav kroutil hlavou a hystericky rozhazoval rukama, když si na onu situaci vzpomněl. Mohli je chytit, ale né, Ďábel si prostě musel koupit cigára, protože by bez nich přece nedal ani ránu, a teď viděl, že se bez nich úplně klidně obešel? To trošku nasralo.
„Neřekl jsem, že jsem přestal. A navíc na tohle zboží je potřeba bejt šetrnej, zvlášť když se koukám na ty vaše ksichty. Nezbylo by tady po mně nic k použití.“ Ďábel přejel rukou podél své siluety.
„Pan Žhavý promluvil.“ Protočil oči Ricki.
„V porovnání s tebou určitě.“
„Zavřete oba klapačky a pojďte radši plánovat.“ Uzemnil je Fred. Měli na práci důležitější věci, než se hádat o to, kdo je víc sexy.
„Wow, někdo tady hárá.“ Ušklíbnul se Ďábel. „Dej si čouda, Fredstre, a zklidni se. Všechno je naplánovaný. Důležitý je, aby se všichni drželi svý role.“
„Když už jsme u toho, jak do toho plánu zapadáš ty? Co budeš dělat?“ Založil si Ricki ruce na hrudi a s pozvednutým obočím čekal na Ďáblovu odpověď. Všichni měli rozdané úkoly, ale o tom, co bude dělat Ďábel, se nikdo nezmínil.
„To ti může bejt šumák. Starej se hlavně o to, abys zvládl svůj part.“ Odsekl mu Ďábel.
„To není fér! Měl bys nám to říct, v tomhle jedeme spolu.“ Nenechal se odbýt Ricki. Bylo to příliš riskantní, a pokud měl riskovat svůj krk, chtěl znát podrobnosti.
„Má pravdu, Ďáble, tohle je velká akce. Měli bychom být ready.“ Přisvědčil Rickimu Fred a kytarista protočil oči.
„Vy jste tak otravní. Fajn, vy hysterky! Budu mít malý rozhovor s naším osminohým přítelíčkem.“ Řekl jim Ďábel, čímž zcela jasně naznačil, že si to chce vyřídit hlavně s Pavoukem.
„To je nebezpečný, když na to někdo kápne, seš mrtvej.“ Gustavovi se vytratila barva z tváře.
„A s tebou i my.“ Dodal Ricki zamračeně. Byl ochotný sehrát svůj part, ale ne za cenu života.
„Přesně proto jsem vám o tom ani necek. Pro vaše info máte zajištěný alibi, poseroutkové.“ Uklidňoval je Ďábel. Myslel na všechno. Nemohl po nikom chtít, aby nasadil krk. Mohl rozhodovat pouze o svém životě a svoje lidi do toho nehodlal zatahovat. On musel dát těm bastardům náležité sbohem a chtěl, aby věděli, od koho je.
„Vážně? Kdy jsi to všechno stihnul?“ Podivil se Fred. Snažil se nevyšilovat, ačkoli nebyl úplně klidný. Věřil však Ďáblovi, že všechno zařídil. Vždycky se dobře postaral o svoje lidi.
„To jsem já, úžasnej a ohromující! Teď kdybyste přesunuli svoje zadky k tomu plánu. Musíme si zopakovat pozice.“
Všichni se seskupili do pokoje, kde Ďábel u Fredova bratrance přespával, aby si naposledy před akcí probrali plán. Tohle byla velká akce, největší, kterou v životě kdy udělají, bylo na místě, aby se na ni náležitě připravili a nedali tak šanci vloudit se sebemenším chybám.
Město ještě pokrývala tma a mlha. Dnešní ráno bylo mokré a deštivé. Ne příliš vydařené počasí pro den D, ale nedalo se nic dělat. Tohle byla jedna z těch nicotnějších starostí. Za půl hodiny to všechno mělo vypuknout. Každý zaujímal svoji pozici. Kluci byli rozdělení, takže se se svojí nervozitou musel poprat každý sám. Fred na tom byl pravděpodobně nejlépe, protože před akcí vyhulil značné množství marihuany, a tak si závažnost situace tolik nepřipouštěl. Naopak Ricki pálil jednu cigaretu za druhou a vynervovaně podupával nohou. Tyhle stavy z nich zvládal snad nejhůř.
Ďábel stál opodál na bezpečném místě a pozoroval zatím klidný přístav. Čekali tu už dvě hodiny. Museli dorazit mnohem dřív než mafiánovi kumpáni, kteří zajišťovali celou oblast, aby předání proběhlo co nejbezpečněji. Svrběly ho prsty, jak moc si chtěl zapálit cigaretu, kterou mu Fred nacpal s tím, že ji bude určitě potřebovat, ale neudělal to. Místo toho ji vytáhl a začal ji drolit mezi prsty. Napětí se zvyšovalo, jak se čas zkracoval, a na mole se začali pohybovat lidi ze spolku kober. Loď měla připlout za deset minut.
Ďábel rozeslal všem varovné esemesky, aby se připravili. Byl na nejvýhodnější pozici a měl za úkol celou akci sledovat a udávat pokyny. Kluci čekali na svých místech, až přijde jejich chvíle. Posledních deset minut se táhlo déle než předchozí hodina a padesát minut. Ďábel měl pocit, že zešílí. Odhodil špaček z rozdrcené cigarety a přesně v momentě, kdy dopadl na zem, se v dáli objevila menší loď. Přijela na čas, kobry měly všechny detaily spočítané na minuty, právě proto bylo pro policii tak rozsáhlou mafii těžké chytit při činu. Pokoušeli se o to nesčetněkrát včetně nasazení špehů mezi jejich lidi. Nikdy se jim to nepovedlo. Většinou policajti v utajení skončili s kulkou v hlavě při té lepší variantně.
Jakmile loď ukotvila a obě strany se ujistily, že je kolem bezpečno, začaly s přenášením zboží. Člověk, kterého tam měl Ďábel nasazeného přes mafiánovu dcerušku, si poručil, že zboží do jednoho z aut odveze sám.
„To je fuk, mám to v ruce, odvezu to.“ Odporoval mu jeden z mafiánů a držel v ruce kolečka s nákladem.
„Dej to sem a radši padej pro další náklad, nebo snad chceš, aby se šéf dozvěděl, žes dělal problémy?“ Pohrozil mu vysoký muž. Nižší muž mu tedy předal kolečka a s brbláním pod nosem se šoural pro další náklad.
Vyšší muž byl ve spolku delší dobu, tudíž byl váženější, a tak si proti němu nedovolil brojit. Vysoký muž popadl kolečka a zamířil k jednomu z aut. Rickiho úkol byl uspat řidiče daného auta, na kterém se domluvili. Mafiánova dcera si s Billem upřesnila rozestavění aut, a které z aut to bude. Ricki se k němu připlížil s kuklou na hlavě. Bylo štěstí, že měl otevřené okýnko, jinak by to musel vymyslet jinak. Šel ve dřepu okolo auta a než si stihl řidič všimnout stínu ve zpětném zrcátku, Ricki mu rychle vrazil injekci do krku. Vytuhnul během pár vteřin jako mimino. Jejich dealer Mixer jim namíchal pěknej dryák a Ricki se ujistil, že je toho koňská dávka, aby se řidič jen tak nevzbudil. Nemohl ho z auta vytáhnout, aby okolo nepojali podezření, a tak ho překulil na místo spolujezdce. Byla to docela práce, protože Rickiho kostra byla útle stavěná a řidič měl celkem obtloustlou postavu. Když byl konečně ready, rozeslal klukům esemesky pro info. Zezadu auta se otevřely dveře a vysoký muž, jehož tam měli nasazeného, začal do auta nakládat pytlíky s drogami. Rickimu pouze pokývnul jakoby nic.
Naložil tam ještě další dvě kolečka a poté pokynul autu, že může s nákladem odjet. Schválil to také u ostatních dvou kumpánů, kteří měli hlídat. Ricki ještě před odjezdem připnul na palubní desku rušičku signálu pro GPS. Všechno bylo sledované, a tak si zajistili od jednoho známého tuhle věcičku, protože jejich vozidla byla samozřejmě napíchnutá. Měli přesnou trasu odjezdu a příjezdu. Kdyby se vychýlila, nastal by poplach. Vysoký muž si vzal také telefon řidiče, aby mohl potvrdit kontrolní příchozí hovor o transportu. Ricki dojel na místo, kde měli připravené staré auto, tak aby zapadlo do okolního provozu. Zaslal klukům esemesky o postupu a poté se jal vykládat náklad. Přeložil jistou část do kufru a vydal se s autem zpátky. Řidič se vedle něj zavrtěl. Byl nervózní, že se probudí, ale další dávku mu dát nemohl, takové množství by ho poslalo pod kytičky.
Zastavil v přístavu dál od místa, ze kterého odjížděl. Nesměli ho zahlédnout. Byl domluvený s vysokým mužem, že tam pro něj auto i s řidičem nechá, aby ho mohl využít k odjezdu. Rušičku signálu stále nechal v autě, protože mělo být momentálně na cestě zpátky do jejich skladů, jak vysoký muž i potvrdil. Stačila by chybička, malé škobrtnutí a celá akce by byla u konce. Jakmile byl Ricki v bezpečí, vydal se pěšky na ono místo, kde nechal zaparkované auto s nákladem. Rozeslal klukům esemesky a další krok byl na Gustavovi.
Měl zavolat chlupaté z telefonní budky, okolo které už nějakou chvíli stepoval. Samozřejmě musel být opatrný, aby to nevypadalo nápadně. Přes mikrofon na sluchátku si dal šátek a prohloubil svůj hlas, takže nebylo možné ho rozpoznat. Dal policajtům tip a čekal, co se bude dít. Policie zezačátku nevěděla, jak reagovat. Mohl to být pouhý vtip, ale prověřit to museli. Proto tam poslali 3 policejní vozidla a jedno s jednotkou rychlého nasazení pro případ, že by to byla pravda. Gustav dal poté vědět o provedeném úkolu a vytratil se. Chytil si taxíka a nechal se odvézt do jižní čtvrti, kde měl Ricki přijet autem, a společně měli schovat náklad.
Fred zajišťoval krytí. Měl se postarat o to, aby chlupatí chytili Leváka a nedostal se pryč bez úhony. Ďábel měl v plánu mu v místním lágru zajistit velmi příjemný pobyt. Měl tam svoje lidi, kteří se mohli postarat o jeho pohodlí a komfort. Přesně o takový, který prokázal on jemu při posledním setkání.
Po telefonátu se nejmíň 20 minut nic nedělo. Pavouk s Levákem se pohybovali u lodi a hovořili nejspíš s hlavním bossem jejich dodavatelů. Ďábel zaklel a začínal být nervózní, aby chlupatí přijeli včas. Kdyby dorazili později, nikoho z nich by už nedostali. Najednou však uviděl modré majáky. Policie obklíčila celé molo. Strhla se panika a začalo se střílet. Fred si vytáhl zbraň se zaměřovačem a střelil Leváka do nohy ve chvíli, kdy to vypadalo, že uteče. S křikem spadl na zem a jeden z policajtů ho chytil. Loď samozřejmě odplout nezvládla, takže ji policie zastavila dřív, než to stihla. Byla to jatka. Ztráty byly i na straně policejních jednotek, protože nebyli zcela připraveni na to, co je v přístavu čekalo, museli volat posily. Spoustě mafiánům se podařilo utéct, ale pro Ďábla bylo hlavní, že ten parchant Levák se pryč nedostal.
Pavouk, ten proradný had si našel cestičku ven, ale Ďábel ho celou dobu sledoval a vyrazil za ním ze svého místa. Bylo velmi nebezpečné pohybovat se okolo, protože policie mohla stejně tak jako Pavouka chytit také Ďábla, ale to nezastavilo jeho cestu za pomstou. Vzal to oklikou, a když už si Pavouk myslel, že unikl největší hrozbě, vynořil se před ním stín, který ho srazil k zemi.
„Nazdar, kámo, to je ale náhoda, takhle na tebe narazit.“ Zavýskl Ďábel nahlas a Pavouk šokovaně zvedl hlavu.
„Ď-Ďáble?“ Dostal ze sebe sekaně. Byl to přelud? Halucinace? Fata morgána? Nebo příliš adrenalinu? Ďábel byl přece mrtvý.
„Překvapenej?“ Ušklíbl se Ďábel. Pavouk se pomalu soukal na nohy. Ďábel ho nechal vstát. Nebyl z těch, kteří by sráželi ty, co už leželi na zemi.
„Máš být přece….“
„V pekle? Jo tam mě to nebavilo, tak jsem si řek, že se stavím na zem a vezmu s sebou domů nějakou hříšnou duši, a narazím na tebe. Není to náhoda?“ Skočil kytarista Pavoukovi do řeči. Ten se chystal na úprk, ale Ďábel vytáhl ze své kožené bundy nůž a vrhl ho po něm. Zabodl se mu do lýtka. Pavouk s křikem padl znovu k zemi.
„Bože…“ Zanaříkal, když k němu Ďábel klidným krokem došel.
„Kam ten spěch, brácho?“ Kytarista mu necitlivě kudlu z nohy vytáhl a Pavouk zavyl jako pes.
„Ďáble, poslouchej, to všechno byl Levákův nápad, víš, že já bych tě nikdy nezradil…“ Dostával ze sebe sekaně Pavouk a díval se Ďáblovi zpříma do očí. Ten si odplivl a uštědřil mu zdravou rukou pěst do čelisti.
„Jsi stejně tak odpornej jako ten hmyz, podle kterýho se ti říká. Plazíš se a škemráš jako zasraná krysa.“ Kytarista měl ve tváři tvrdý výraz plný vzteku a zloby.
„Nemůžeš mě tu nechat! Jestli mě chytěj, vezmu tě s sebou.“ Sykl Pavouk.
„Teď mi vyhrožuješ?“ Uchechtl se Bill a ukázal na sebe. „Moc dlouho ti to škemrání nevydrželo, ty slizký hade. A co se týče chlupatejch, nemusíš se bát. Ty už nikomu nikdy nic neřekneš.“ Ušklíbl se zlověstně Ďábel a přiblížil se těsně k Pavoukovu obličeji. Chytil ho pod krk. Pavouk se chabě bránil, pouliční rvačky mu nikdy nešly, proto se od nich držel dál a raději míchal svoje lektvary. Ďábel ho zpacifikoval pár ranami a pak mu kudlou, kterou po něm hodil, vyřízl jazyk. Pavouk křičel na celé okolí, nešlo to přeslechnout. Všude byla spousta krve.
„Nechám tě naživu. To je můj poslední malý dárek pro tebe. Pamatuj si, že s Ďáblem nikdy nevymrdáš, a jestli to ještě jednou zkusíš, tak to bude to poslední, co uděláš, to ti přísahám.“ Syknul Ďábel, žduchl tu trosku na zem a rychle kráčel pryč. Byla jen otázka času, než chlupatý začnou pročesávat okolí a najdou Pavouka. Původně měl v plánu mu propíchnout plíci, tak jako to udělal Levák jemu, ale potřeboval, aby přežil. Kdyby ho zabil, měl by to příliš jednoduché. Navíc se takhle pojistil, že nikomu necekne ani slovo o tom, že ho viděl. Dostal svoji odplatu a adrenalin z právě prožitého okamžiku mu stále koloval žilami. Pomsta byla dokonána.
autor: Emilia
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Fuuuha uz som sa na konci zlakla ze Bill by zabil Pavuka. Lebo to uz by bol zly clovek. Tak je len trochu zly.
Velmi ma bavili tie listy/sms. To bolo take mile. Hlavne ta sms. Uplne uzasna.
Dufam ze teraz sa uz zacne vsetko normalizovat a chlapcom doprajea aj nejaku romantiku a klud. Tesim sa na pokracovanie.
Jsem moc ráda, že Bill Toma úplně neodříznul a že se za ním plánuje vratit, jakmile svůj úkol dokončí. Teda, pokud nekecal. Ale myslím, že srdce už by mu nedovolilo Toma nikdy znovu nevidět… 😉
Věřím že se Bill Tomovi ozve ta sms byla krásna jak vyhrožoval Billovi.