Zaslepení 1. (1/2)

Jméno autorky vám opět napovídá, že se jedná o překlad tzv. na zapřenou, který pro vás vybrala Zuzu. Povídka má celkem dvacet kapitol, byla dopsaná v roce 2012 a odehrává se v prostředí americké střední školy. Přísný pan učitel Tom (27) a jeho žák Bill (17). Povídka bude na blogu jednou týdně, pokud bude díl kratší, nebo dvakrát týdně, když bude díl delší a rozdělený na dvě části. Užijte si to. :o) J.

V jeho maturitním ročníku na střední škole byl první den školy pro Billa jako každý jiný. Hodil na sebe svůj šik-ale-umírněný outfit složený z tmavých a úzkých džín, rozdrbaných tenisek a vypasovaného trička. Učesal si vlasy, přes rameno si hodil školní tašku a sešel po schodech dolů, kde na něj čekaly jeho matky se svačinou.

Obě ženy následovaly Billa ze dveří, a jemu se podařilo vyklouznout bez dalšího objímání. Doklusal ke svému autu, jednou poskočil a otevřel dveře. Byl docela dychtivý být zase ve škole; ačkoliv měl smíšené pocity z toho, že to je jeho závěrečný rok na střední, rozhodně byl připravený znovu vidět všechny své přátele. Mezi dovolenými a letními brigádami pro ně bylo těžké najít si den, kdy by si spolu mohli někam vyjít. Doufám, že si na mě pořád ještě pamatujou, zauvažoval Bill, když nastartoval auto a vyjel na ulici. Zdravila jej přitom šedá obloha; zpátky do školy, zpátky ke vstávání každé ráno v šest hodin.

Nikdo si Billa příliš nevšímal, když vešel do školy. Ale byl na to zvyklý. Kývl na několik známých tváří, zatímco jej nohy nesly do oddělení umění, jako by byly naprogramované. Tam se potloukala Billova skupina, všichni studenti umění z maturitního ročníku a mezi nimi několik třeťáků. Tento rok měli všichni předmět Pokročilé studiové umění a Bill se na ty hodiny těšil jako na nic jiného.

Bill zavrčel, vrazil Andreasovi jeho rozvrh proti hrudi a začal skládat svůj vlastní. „Nech mě to aspoň zkusit, okay? Spíš jsem víc naštvaný, že spolu nemáme vědy.“ Chemie už teď byla zaručená, že bude stát za hovno, ale v chemii bez Andrease bude Billův život ještě větším utrpením než hodiny angličtiny. Bill byl v pohodě s dějepisem a angličtinou, byly to věci, které vyžadovaly hodně čtení a psaní. Když ale přišlo na čísla a teorii, byl beznadějný.

***

„Pokročilá literatura a kompozice,“ deklaroval učitel, zatímco psal ten název na tabuli žlutou křídou. Bill na židli neklidně poposedl, zahálčivě si pohrával s drátěnou spirálou, která držela pohromadě limetkově zelený sešit, který si vybral pro PoLit.

„Podejte mi, prosím, vaše letní úkoly,“ nařídil pan Kaulitz a vylekal tím Billa, který ke svému učiteli vzhlédl s rozšířenýma očima. Do prdele, do prdele, začal okamžitě panikařit. Neudělal ho. Nemohl začít nový školní rok s nulovým- „Nebude na známky,“ přerušil učitel jeho myšlenky, „jelikož se školní výbor rozhodl, že vám technicky nemůžeme dávat na léto úkoly. Takže máte čas do příštího pátku, abyste ho dokončili za dvacet bodů extra kreditu. Je ve vašem nejlepším zájmu ten úkol dokončit, protože nedávám kredity navíc příliš často, a tohle bude náročný předmět.“

„V tomto předmětu se podíváme do hloubky na anglickou literaturu od Chaucera přes Shakespeara až po Miltona. Tímto předmětem neprojdete tím, že budete používat stručné obsahy nalezené online. Tento předmět potřebuje vaši obětavost, čas i chápání, ale nejvíce ze všeho potřebuje vaši snahu.“ Pan Kaulitz nyní rozdával osnovy, přišel k Billově lavici, ale nevěnoval mu jediný pohled, když mu na lavici položil tlustý svazek a pokračoval v chůzi. Bill se ošil, pak zvedl osnovy a začal si je prohlížet. Byl zvyklý být ignorován vrstevníky, ale mezi učiteli byl obvykle alespoň zaznamenán. „Nenoste si do této třídy nic, co nenáleží k vaší práci v tomto předmětu,“ pokračovala přednáška. „To znamená, že nepotřebujete žádnou elektroniku: iPody, mobily, gameboye – cokoliv máte – to vše je striktně zakázáno. Doufám, že po třech letech ve škole už to víte. Jakékoliv jiné formy zábavy jsou také zakázané. Nechci je vidět. Ani na ně nemyslete. To znamená karetní hry, čtení knih – ano, prosím odložte to – sudoku, domácí úkoly do jiných předmětů a tak dále. Pokud to nepatří do tohoto předmětu, nevytahujte to ze své tašky. Nemyslím si, že by to byl nerozumný požadavek.“ Poslední prohlášení dodal, jako by očekával, že někdo vznese námitku.

„Další věc…“ Billovy oči se přesunuly k následujícímu puntíku na první stránce osnov. Celý dokument byl psaný tučným písmem a začínaly jej z toho bolet oči, až mžoural. „Podvádění. Pokud v mé hodině budete podvádět, budete zapsáni. Podvádění beru velmi vážně. Pamatujte si, že tento předmět je na úrovni vysoké školy, takže očekávejte, že s vámi bude zacházeno jako s vysokoškolskými studenty. To znamená, že budeme pracovat na systému vzájemné důvěry a respektu. Očekávám od každého z vás, že se budete chovat jako dospělí, nebudete podvádět a budete brát svou práci velmi vážně. Nebudu vás jako většina středoškolských učitelů nutit, abyste mi něco dokazovali. Od začátku do vás vkládám svou důvěru, a taky ji budu od začátku očekávat. Pokud tu důvěru zradíte… pak doufám, že nikdy neplánujete jít na vysokou školu.“

„Nechte mě říct vám něco o podvádění…“ Pan Kaulitz se opřel zády o stůl situovaný uprostřed přední části místnosti, ruce měl hluboko v kapsách a jeho oči se potulovaly po hlavách studentů. Bill se ostře nadechl a spěšně sklopil pohled, když se učitelovy oči setkaly s jeho vlastníma, jako kdyby věděl, že na něj Bill civěl. Reputace pana Kaulitze jako přísného učitele byla překonávána jednou jeho další vlastností: jeho vzhledem. Měl plných sto osmdesát centimetrů fenomenálních genů: štíhlá postava, široká ramena, dlouhé končetiny, tmavé oči i vlasy, vysoké lícní kosti, a plné rty. Byl nádherný, a spolu s jeho stylem učení to byla smrtící kombinace. Každá věc na něm byla zastrašující a děsivá.

Každá věc na něm Billa přitahovala.

„… pak se nedostanete na dobrou univerzitu, pokud vůbec na nějakou,“ dokončil pan Kaulitz, když znovu zvedl osnovy. Bill během celé té řeči vypnul – bylo to něco o trvalých záznamech a klasifikaci – ale nedělal si příliš velké starosti. Moc dobře věděl, že nemá podvádět, většinu času, a dokonce i kdyby šel na univerzitu, byla by to umělecká škola, která se o studijní výsledky příliš nezajímala. A Bill respektoval své umění až příliš na to, aby se uchýlil k plagiátorství.

„Snažím se nebýt nepřiměřený,“ říkal pan Kaulitz, znovu se opřel o stůl a překřížil kotníky. Na sobě měl bílou propínací košili, světle šedou kravatu se vzorkem a khaki kalhoty. Konzervativní a nóbl, ale mohlo by to být lepší, pomyslel si Bill nepřítomně. „Pokud si budete myslet, že jsem, řekněte mi to a nějak to vyřešíme. Pokud budete mít problém držet tempo nebo nebudete rozumět materiálu, zpomalíme. Pokud bude mít potíže jen jeden nebo dva, zůstanu tady po škole a pomůžu vám. Jsem tady pro vás a chci, aby všichni z vás uspěli.“ Pan Kaulitz po nich vrhl polovičním úsměvem, jen na půl vteřiny, a poté mu z tváře zase zmizel.

Třídou se rozneslo několik soucitných zasténání, které pan Kaulitz ignoroval. Bill přejel palcem přes stránky svých osnov – bylo to dlouhé, téměř deset stran – a zvedl ruku, aby se poškrábal na hlavě.

Zanedlouho hodina skončila a Bill slyšel, jak pan Kaulitz zvolal přes hluk šustění papírů a zapínání batohů, že materiály do předmětu dostanou příští hodinu, tak aby byli připravení. Bill si hodil svůj batoh přes rameno a vydal se ke dveřím, kde si pan Kaulitz potřásal rukou s každým odcházejícím studentem. Bill sevřel popruh svého batohu a sledoval, jak jeho spolužáci napřahují ruku s postojem těla vyzařujícím nepohodlí, navzdory učitelovu hřejivému úsměvu. Když se Bill dostal ke dveřím, napřáhl ruku a přinutil se setkat s pohledem pana Kaulitze, i když se z větší části prostě už chtěl dostat pryč. Ne proto, že by svého učitele neměl rád, ale proto, že ho pravděpodobně měl rád ze všech špatných důvodů.

autor: Dušinka