autor: Becs
Leželo se mi až moc pohodlně na to, abych byl v posteli sám. Do mého osobního prostoru byl natlačený Bill a tím svým dokonalým zadečkem se mi tiskl do klína. Můj kámoš na to pochopitelně reagoval po svém a hrdě se mi tyčil v boxerkách. Uvědomil jsem si, že právě ten svíravý pocit v podbřišku bylo to, co mě probudilo. Zazubil jsem se, popadl svého přítele za bok a přitiskl se k němu celou svou délkou. Moc často se mi nepoštěstilo, že bych byl vzhůru dřív než on. Buď zapomněl, že má dneska povinnosti, nebo mu na tom nezáleželo. Bylo už tak pozdě, že byly okenice vytažené nahoru a do místnosti pronikal slabý svit hvězd.
„Hmm, co mě to tlačí? Ty sis vzal do postele nějakou zbraň?“ zavrtěl se Bill a propnul se v zádech, až mi uniklo tiché zasténání, když se o mě rádoby nenápadně otřel.
„Jo a je nabitá,“ přistoupil jsem na jeho hru. Černovlásek se protáhl jako kočka a otočil se ke mně čelem.
„No dobrý večer,“ zazubil se a vypadal tak spokojeně jako už dlouho ne. Vlasy měl rozcuchané a oči pořád ještě opuchlé spánkem. Nikdy nebyl krásnější. Přitáhl jsem si ho k sobě k polibku a vydechl mu do pusy, když jsem na jazyku ucítil svou vlastní krev.
„Vidím, že sis večer posloužil,“ pozvedl jsem obočí a polibky zaútočil na jeho krk.
„Sám ses mi nabídl,“ zaprotestoval Bill chabě a v hrudi se mu ozývalo slastné mručení, při kterém se mi břicho svíralo touhou. Jedním pohybem jsem se vyhoupl na to štíhlé nádherné tělo a srazil naše klíny dohromady. Začal jsem se na něm pohybovat nahoru a dolů a měl jsem dojem, že vybuchnu už jen při tomhle tření.
„Chci tě v sobě,“ zasténal Bill, pokrčil nohy a roztáhl je od sebe, abych na něj mohl lépe dolehnout. „Je to už hrozně dlouho. Ošukej mě,“ zachraptěl rozkazovačně.
Tón jeho hlasu mi způsoboval mravenčení na zátylku, které mi přejíždělo po celé páteři.
„Ošukám tě tak, že se bude celý hrad otřásat v základech a stráže si budou myslet, že tě tady mučím,“ popisoval jsem mu přesně, co mám v plánu s ním udělat, jakmile se zbavíme přebytečného oblečení. Nejdřív jsem ho však chtěl vydráždit až k nepříčetnosti. Náš půst byl už tak dlouhý, že jsem začínal blouznit, jenže jsem chtěl, aby Bill šílel z potřeby mít mě v sobě. Chtěl jsem být tím, kdo bude ovládat situaci.
„Nejdříve si tu tvoji prdelku podám jazykem. Budu tě olizovat, až se budeš kroutit a prosit o víc,“ pokračoval jsem a Bill mi přitom zatínal nehty do nahých zad.
„Ach Tome, tohle mi nedělej. Prostě to udělej,“ kňučel Bill zoufale v naprostém protikladu k tónu, jakým mluvil před chvilkou, a to jsem teprve začal. V krátkých přírazech jsem na něj naléhával, až byly naše boxerky vlhké a zmuchlané. Cítil jsem, jak mu tepna pod mými rty pulzuje a vábí mě k sobě. Zpívala a vybízela mě, ať ochutnám. Jak to bylo dlouho, co jsem měl možnost do ní zabořit špičáky? Přišlo mi, že už to jsou roky. Cítil jsem tlak v očích, ale zatím ještě bylo brzo. Kdybych se do Billa teď zakousnul, ztratil bych veškeré odhodlání a prostě bych ho do něj strčil. Polkl jsem a zatřepal hlavou, abych se trochu vzpamatoval.
„Pak si tě začnu zpracovávat jedním prstem. Až mučivě pomalu ho do tebe zasunu, zatímco tě budu líbat na každičkém kousku tvé kůže. Začnu na tom dokonalém krčku a budu postupovat níž a níž. Přes hrudník a břicho. Tam si to opravdu užiju,“ vrněl jsem mu do ucha.
„Tome, prosím, prosím,“ vyrážel ze sebe Bill a kroutil se, aby mě ze sebe shodil, jenže proti mně neměl šanci. Kromě toho, že jsem byl větší a silnější, jsem ho dokázal dostat do takového transu, že sotva vnímal.
„Pak si tě vezmu do pusy,“ vykládal jsem dál.
„Ne, to už ne,“ mumlal Bill jako v horečce a házel sebou.
Když jsem se nadechoval k dalšímu nemravnému vyprávění, někdo zabušil na vstupní dveře takovým způsobem, že se otřásala celá věž.
„Vaše výsosti?“ zakřičel Gustav a přidal další sérii bušení.
„To si snad dělá prdel. Pošli ho pryč,“ přikázal jsem Billovi, který teď ztěžka oddechoval a modré oči upíral do stropu.
„Vaše výsosti, je to důležité,“ ozval se znovu hlas zpoza dveří.
„Zní vyděšeně. Půjdu aspoň zjistit, co se děje,“ povzdychl si Bill a zatlačil mi do ramen, aby mě ze sebe sundal. Jen velmi neochotně jsem mu uhnul a mrsknul sebou na postel. Měl jsem sto chutí zařvat si do polštáře. Erekce mě bolestivě tlačila a já ji bezděčně přimáčkl k matraci.
Bill si na sebe narychlo navlíkal kalhoty a chvilku bojoval se zapínáním, když se snažil zkrotit svůj naběhlý penis. Popadl první tričko, které mu přišlo pod ruku, a přetáhl si ho přes hlavu. Pak už zamířil k obýváku, aby si vyslechl, co tak hrozně důležitého po něm jeho guardian chce.
„Copak hoří?“ obořil se na něj Bill a já se potutelně usmál, když jsem si představil, jak se před jeho podrážením Gustav krčí na prahu. Ochránce zamumlal něco, co jsem neslyšel a Bill na to reagoval jen přiškrceným: „Cože?“ Atmosféra v celé věži se změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Ještě před chvilkou byl vzduch nabitý jiskřivým dusnem, ale teď jako by se všemi místnostmi prohnal severák.
Gustav opět cosi mumlal, a i přestože byli ve vedlejší místnosti, cítil jsem, jak z Billova těla sálají emoce. Nadzvedl jsem se na loktech a zaposlouchal se, ale ani upíří sluch mi nepomohl zachytit, o čem se baví. Pokusil jsem se rozšifrovat Billovy emoce, tak jak mě to učila Sonja. Pěkně vrstvu po vrstvě. Zavřel jsem oči, nadechl se a úplně si vyprázdnil hlavu. Nejdříve jsem se setkal s něčím tvrdým a nepřístupným, jako by se Bill snažil maskovat svoje emoce. Nenechal jsem se tím odbýt a tu tvrdou slupku odtlačil. Pod ní na mě vykouklo podráždění, ale ne jen tak ledasjaké. Nebylo to rozrušení, byl to čirý vztek. Jenže měl podivnou příchuť. Hořkou. Jako když se vztek smíchá s něčím horším. Sakra, ještě pořád to pro mě nebylo jednoduché. Tohle dešifrování pocitů. Co to mohlo být?
Znovu jsem se nadechl a nechal se pohltit vším, co ke mně Bill vysílal. A pak se mi to zaseklo do žaludku jako ostré ledové drápy. Byl to strach. Strach tak hrozný a děsivý, že mi na celém těle vyskočila husí kůže. Roztřásl jsem se a vyděšeně otevřel oči, jenže ty pocity tady byly pořád. Teď, když jsem je k sobě pustil, přímo mě dusily v krku. Musel jsem se jich zbavit. Vtáhl jsem do plic hluboký nádech a představoval si, jak všechen ten děs a hrůzu vytlačuju ven. Zavírám před nimi okna. Nejsou mou součástí, opakoval jsem si dokola. K mé velké úlevě jsem cítil, jak to všechno slábne a postupně mizí. Nicméně pachuť strachu se mi na jazyku převaloval, jako když těžká přikrývka mlhy pokryje okolí hradu.
„Promiň, ale musím okamžitě odejít,“ vrazil Bill zpátky do ložnice, ve tváři bílý jako křída.
„Co se děje?“ posadil jsem se a omotal kolem sebe přikrývku.
„Nic důležitého,“ pokusil se černovlásek o chabý úsměv, který by mě nepřesvědčil, ani kdybych neuměl číst jeho emoce.
„Bille, já vím, jak se cítíš. Něco tě vyděsilo,“ naklonil jsem hlavu na stranu a pozorně ho sledoval.
Král se na chvilku zastavil a se staženým obočím na mě upřeně hleděl, jako by rozmýšlel, co mi smí prozradit. Pak si povzdechl a přetáhl si přes hlavu svetr.
„Nechci ti zatím nic říkat, dokud neprověřím, jestli je pravda… jestli to, co Gustav říkal… jestli je vůbec možné…“ dostával ze sebe ztěžka, a zoufale si vjel rukama do vlasů. „Vysvětlím ti to, až se vrátím,“ spustil ruce podél těla a vypadal hrozně malý.
Vylezl jsem z postele a sevřel ho v medvědím objetí. Veškerá nadrženost nás oba opustila. Bill se v mém náručí neuvolnil tak jako obvykle, ale to jsem ani neočekával.
„Nemám jít s tebou?“ nabídl jsem.
„Ne, potřebuju to vyřešit sám,“ namítl Bill a vyprostil se z vězení mých paží. „Máš dneska cvičení se Sonjou?“
„Ne,“ zakroutil jsem hlavou. „Jen pár hodin s Adamem.“
„Dobře,“ přikývl, ale už zase pochodoval po ložnici a dooblékal se a vypadal, že mě sotva vnímá.
„Bille, tohle se mi nelíbí. Nemůžeš mi říct aspoň něco?“ pokusil jsem se na něj znovu zatlačit.
„Pokusím se vrátit brzo,“ řekl mi místo odpovědi a pak prostě odešel. Slyšel jsem jeho rychlé kroky, dokud nezmizely za zákrutou schodiště. V břiše jsem cítil strach smíchaný s nadržeností a bylo to to nejdivnější, co jsem kdy zažil. Možná, že by mi lekce se Sonjou dneska přišla vhod. Na druhou stranu bych si asi připadal nepatřičně, kdybych se před tím vznešeným stvořením měl přiznat ke svému momentálnímu stavu.
„Tome, vnímáš mě?“ poklepal Adam klouby svých prstů o lavici a já polekaně nadskočil. Rozhlédl jsem se po místnosti, jako bych úplně zapomněl, kde jsem. „Co je to s tebou dneska?“ povytáhl modroočko obočí a posadil se na židli vedle mě. „Vůbec mě nevnímáš.“
„Promiň, nejsem ve své kůži,“ pokusil jsem se o chabý úsměv.
„To vidím. Dokážeš mi vůbec říct, o čem jsem tady poslední půlhodinu mluvil?“ zatvářil se ztrápeně, jako bych mu právě řekl nějakou strašnou zprávu.
„Promiň, já nevím,“ svěsil jsem ramena a zahleděl se na své ruce. Měl jsem je úplně ledové a červené, jak jsem je pořád svíral v pěst.
„Stalo se něco?“ zkusil to Adam a starostlivě si mě měřil.
„Ne, ano. Já nevím. Nemůžu o tom mluvit,“ soukal jsem ze sebe postupně.
„Královské starosti?“ nadhodil můj učitel a začal srovnávat knížky na hromádku. Po pravdě jsem ani nevěděl, jakému předmětu se právě věnujeme.
„Něco takového,“ přikývl jsem. „Nezlobíš se na mě? Jsem myšlenkami jinde.“
„Nezlobím. Myslím, že bude nejlepší to pro dnešek zabalit. Stejně bych ti do kebule nic nenatlačil.“
„Promiň mi to,“ svěsil jsem ramena.
„Tome, myslím, že o tom omlouvání už jsme mluvili. Prostě nemáš den. Já ti za to hlavu neutrhnu. Budeme pokračovat zase příště. Nikam nespěcháme,“ uklidňoval mě, pak se mi zahleděl do tváře a žmoulal si při tom spodní ret. Můj zmatený žaludek při tom udělal kotrmelec. Kéž by s tím přestal, tohle mi vážně nepomáhalo. „Pokud by ses chtěl vypovídat, jsem tady.“
„Děkuji, jsi hodný. Ale není toho moc co říct,“ zakroutil jsem hlavou a poposedl na židli. Nebylo mi vůbec příjemně. Necítil jsem úzkost jako obvykle, ale i tak to bylo hrozné. Neuspokojení z dnešního ráno se prolínalo se strachem a zlostí. Takový koktejl emocí pro mě byl novinka. Když jsem se díval Adamovi do tváře, v jednu chvíli jsem měl chuť ho praštit a v následující mu dát pusu. Nehodlal jsem se pouštět ani do jednoho, takže jsem vyskočil ze židle, div že jsem při té tom rychlém manévru nepřevrhl lavici. „Radši půjdu.“
„Tome, nelíbí se mi, že odsud takhle odcházíš,“ upřel na mě Adam ty své obří studánky a pocit, že ho musím zulíbat k smrti, začal opět převládat.
„Musím jít,“ vyhrkl jsem a poslepu klopýtal ke dveřím. Jakmile jsem se dostal na chladnou chodbu, myšlenky se mi pomalu uklidňovaly. Trochu hůř na tom byl tlak v mých kalhotách. Sakra práce. Potřebuju vypadnout. Rozběl jsme se pryč od třídy, kdyby náhodou Adama napadlo vyběhnout za mnou. Nemířil jsem nikam konkrétně, nohy mě nesly skrz zasněžené nádvoří k hradní bráně. Bill pravděpodobně změnil příkazy ohledně vycházení, protože jsem jí bez problému prošel, aniž by některý ze strážných hnul brvou.
Obrovský les mě vítal jako utěšující náruč a já se nemohl dočkat, až se vnořím do ticha mezi stromy. Běžel jsem tak rychle, že jsem sotva vnímal chlad. Naopak se mi lýtka i tváře začaly zahřívat. Byl to tak příjemný pocit drát se dopředu. Postupovat hlouběji a myslet jen na to, kam položím nohu příště. Nechtěl jsem myslet na Billa a jeho starosti a o nic víc se mi nechtělo myslet na Adama a na pocity, které ve mně vyvolával.
Po pár minutách jsem minul mýtinu, na které mě Bill většinou srazil k zemi při našich nočních honech. Takhle daleko jsem se nikdy nedostal, ale ani tak jsem nezastavil. Přepnul jsem na upíří rychlost a hnal se jako proud vzduchu dál a dopředu. Netušil jsem, jak dlouho se lesem proháním, zarazila mě až mihotavá světélka v dálce přede mnou. Zabrzdil jsem tak prudce, že se mi před nohama nahrnula vrstva sněhu. Rozhlédl jsem se po malém údolíčku a pak mi to došlo. Vesnice. Lidská vesnice, o níž jednou mluvil Bill. Netušil jsem, že je tak blízko. Nebo jsem já utíkal tak daleko? Nechtěl jsem, aby si o mě dělal starosti, takže jsem se otočil na patě a stejnou rychlostí jako před tím vyrazil zpátky.
Hlavu jsem měl konečně čistou a i to klubko pocitů, co se mi svíralo v útrobách, konečně polevilo. Zastavil jsem se, až když jsem dosáhl okraje lesa, a vydýchával jsem se. Pohledem jsem klouzal po věžích hradu a přemítal, kde přesně teď Bill asi je. Nechápal jsem, jak mi hrad předtím mohl připadat otřesný. Když jsem se zahleděl na všechna to rozsvícená světla, přelila se přese mě vlna klidu. Tohle byl domov.
„Nějak na lehko,“ promluvil někdo vedle mě. Přikradl se ke mně tak tiše, že jsem ho nezaslechl. Otočil jsem se po hlase a uviděl chlapíka, který se ležérně opíral o jeden ze stromů a větvičkou si vybíral špínu zpoza nehtů. „Nebo v tobě snad koluje horká krev?“ doplnil a větvičku zahodil. Pár kroky došel až ke mně a zahleděl se na hrad stejně jako já před okamžikem. Pokud jsem mohl soudit, tenhle pobuda rozhodně nepatřil ke královskému dvoru. Pominu-li jeho otrhané oblečení a ztrhanou tvář, v jeho očích bylo něco divokého a nespoutaného. Jako by nebyl zvyklý žít mezi lidmi. Chvilku jsem zauvažoval, že zkusím číst jeho pocity, ale nakonec jsem nesebral odvahu. Kdo ví, co je to za pošuka a já měl pro dnešek zmatených emocí až až.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se ho bez průtahů, ale on jen mávl rukou.
„Nikdo důležitý.“ Nespouštěl při tom oči z kamenné budovy před námi. Měl rozložitá ramena, ale jinak byl pohublý. Tváře měl propadlé a hyzdily ho ostré rysy. Byl jsem si jistý, že kdyby přibral, mohl by být docela atraktivní. Vlasy měl mastné a rozcuchané. Těžko hádat, jakou měly barvu, protože na nich ulpívala vrstva špíny. Co mě na něm znepokojovalo nejvíc, byly jeho pichlavé oči. Tvářil se znuděně, ale jeho černé duhovky v sobě měly něco zákeřného.
„Král je na hradě?“ kývl bradou dopředu.
„Ano,“ přisvědčil jsem. Možná to byl člen nějakého menšího klanu, který přijel vyjednávat a cestou se někde ztratil, běželo mi hlavou. „I celá královská rodina.“
„Bill je na hradě?“ ožil najednou a stočil hlavu ke mně. Teď vypadal přímo maniakálně.
„Bill je král,“ zamračil jsem se na něj. Takže očividně nepřišel vyjednávat, když ani nevěděl, kdo je králem. Pod jakým kamenem se schovával, že se k němu tahle novinka nedonesla?
„Jak dlouho?“ zeptal se a bylo znát, že přímo dychtí po odpovědích.
„Měsíc nebo dva,“ prozradil jsem a začal jsem svého společníka zkoumat pečlivěji. Netušil jsem odkud přišel, ale z civilizace rozhodně ne. Jeho oblečení bylo hrozně staré a na mnoha místech potrhané. Že by upíří bezdomovec?
„A ty jsi?“
„Tom.“
„Patříš ke dvoru?“ přešel ke mně kousek blíž a nasál nosem, jako by z toho mohl poznat, kdo jsem.
„Svým způsobem. Chodím s Billem,“ přiznal jsem upřímně. V cizincových očích vybuchl plamen, který okamžitě vystřídalo něco ledového, přičemž se mi v hlavě mihla představa tmavých tunelů a mrtvol. Po zádech mi přeběhl mráz a jen na půl to bylo způsobeno tím, že nemám bundu. „Jdeš dovnitř?“ dostal jsem ze sebe, když se mi podařilo polknout.
„Zatím ne, Tome,“ zasyčel jako had. Naposledy si mě prohlédl od hlavy až k patě, otočil se a pomalým klusem obíhal kolem hradní zdi. Sledoval jsem ho tak dlouho, dokud se mi neztratil z očí. Setřásl jsem ze sebe nepříjemný pocit, který na mě toto setkání zanechalo, a honem jsem stoupal po pěšině zpátky do hradu. Měl jsem v úmyslu zajít do jídelny a pořádně se nadlábnout a pak ve věži čekat na Billa, dokud se nevrátí.
Jakmile jsem vešel vstupní branou, věděl jsem, že na něco takového můžu zapomenout. Na nádvoří se chystala malá skupinka stráží a kolem nich rozčíleně dupal Bill.
„Neměli jste ho nechat odejít,“ prskal právě na velitele stráží.
„Vaše výsosti, nebyl vydán zákaz vycházet,“ namítl chabě muž v obleku z ocelových plátů.
„To mě nezajímá,“ křičel Bill, když si mě všiml jeden z mužů a ukázal na mě.
„U Drákuly, Tome. Tys mě vyděsil,“ hnal se ke mně král s úlevou vepsanou v celém držení těla. Skočil po mně a držel mě v objetí, jako bych byl dítě ztracené během zemětřesení.
„Co se děje?“ přejel jsem pohledem po celé jednotce, která se teď začala rozcházet. Očividně to byl oddíl sestavený vyloženě proto, aby mě našel.
„Musíme si promluvit,“ povzdychl si Bill a za ruku mě vedl do hradu.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 34
Alexis…..odpadnem. tak toto bude zaujimave.
Také si myslím že to byl on proto byl Bill tak vyděseny.
Mě to v první chvíli vůbec nenapadlo, prostě jsem sí říkala, že se tam potuluje nějaý pobuda, ale až pak mě napadlo dát to do spojitosti s tou Billovou panikou a došlo mi, že kvůli jen tak nějakému pobudovi by asi takhle nevyšiloval… Takže mě okamžitě taky napadlo – Alexis!!!
No, Tome, teď bude ten pravý čas na hrdinské činy, abys všem ukázal, že Billa opravdu jsi hoden. Jen to nepřeháněj, abys to přežil…
Dnes som precitala prvu aj druhu radu az sem a som nadsena 🙂 mam toho tolko co by som chcela napisat-napad je super! Vzajomne pitie krvi ma odrovnava, ked si teraz pojdem lahnut k mojmu staremu,bude ma jeho krk pokusat :D. Bill na seba zobral velke bremeno, zaujima ma, preco Marcus odmietol miesto krala, co take Sonja videla,ze sa stane. Tento podivin asi bude dovod Billovho rozrusenia,hned ma napadlo,ze sa nasla nejaka ludska mrtvola a Bill to utekal riesit….. Tesim sa dalej 🙂
Ha, Ivan 😀
Tak na tohodle zmetka jsem se tesila uz od jednicky!
A ted Tome, ted by jsi se mel predvyst a co nejrychlejc se ucit ovladat a at ten pomatenec jeste nevyuzije svyho pomateni proti tobe a bude zle.
Nebo by to taky Kral mohl spakovat kufirky k Adamovi :p
Ach jo, proč si myslím, že to je Alexis? Já si teď vlastně ani neuvědomuji, jestli o něm byl zmínka, co se s ním stalo po tom, co s ním už Bill nebyl..mně to teď nějak vypadlo z hlavy. A že by ten povyk byl kvůli němu? Nebo se stalo ještě něco jiného? Každopádně mě docela děsí, že Billa něco děsí. 😀 Mám prostě strach, co bude!
Napínavý díl a já za něj moc děkuji! ♥
Tak nejdřív se tady s Tomem jeden nažhaví 😀 pak jiskření s Adamem 🙂 a na samotný konec "upíří bezdomovec"… bojím bojím 🙁 jízda začíná