autor: Becs
Bill mi jako osobní ochranku přidělil Jareda. Byl jsem mu za to vděčný, protože jsem ho znal z dřívějška, věděl jsem tedy, že je to milý chlapík. Pro jistotu jsem však vytěsnil všechny jeho emoce. Nechtěl jsem vědět, jak moc je z Alexise vyděšený.
Vedl mě hradem zpátky do věže, která se teď měla stát mým trvalým domovem. Nepochyboval jsem o tom, že Bill bude trvat na tom, aby Adam i Sonja docházeli za mnou. Těžko se mu divit. Alexis je šílenec, a pokud je navíc vycvičený k zabíjení, je jen otázkou času než se něco semele.
„Tome, počkej,“ volal za mnou jemný dívčí hlásek. Jared se zamračil, ale jakmile spatřil Anette, uvolnil se.
„Anette, ahoj,“ pozdravil jsem, když nás dohnala. Nechápu, jak dokázala na vysokých podpatcích běžet a neupadnout.
„Co to bylo za manévry na nádvoří?“ vyptávala se.
„Máš teď něco na práci?“ otázal jsem se, a když zavrtěla hlavou, pokynul jsem jí, aby mě následovala do věže.
Jared zůstal stát za dveřmi a my jsme se uvelebili na gauči v obýváku. Anette na sobě měla svou typickou uniformu v podobě krátkých šatiček. Ve věži bylo docela chladno, takže jsem jí půjčil jeden z Billových svetrů. Padl jí jako ulitý.
„Tak co se děje? Proč chodíš s ozbrojeným doprovodem, jako bys byl nějaká celebrita?“ začala znovu Anette a nenápadně svetr očichávala. Pak si sundala své střevíčky, aby si mohla nohy strčit pod jeden z polštářů.
„Nevím, jestli ti to můžu říct,“ povzdychl jsem si a švihnul sebou vedle ní. „Ale dřív nebo později to stejně praskne, takže asi můžu.“
„Ven s tím,“ pobídla mě. Otevřel jsem na škvírku svůj emoční štít, abych zjistil, jak se cítí. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem nevěřil vůbec nikomu. Klidně mohla být s Alexisem nějak spřáhnutá a podříznout mi krk. Jenže jediné, co ke mně proudilo, byla upřímná starost. Cítil jsem, že je oddaná království. Žádné zákeřné vibrace se ke mně nedostávaly, ani když jsem je vrstvu po vrstvě odkrýval.
„Alexise pustili z vězení,“ přiznal jsem.
„Do prdele,“ ujelo Anette, a tak si hned připlácla ruku na pusu. „Promiň, takhle dáma nemluví.“
„V pohodě,“ neubránil jsem se smíchu. Bylo zvláštní od tak křehkého stvoření slyšet něco podobného.
„Co bude král dělat?“ vyzvídala a oči kulila takovým způsobem, že jsem měl strach, aby jí nevypadly a neodkutálely se po podlaze pryč.
„Čekat. Víc dělat nemůže. Musí počkat, až se tu Alexis ukáže a s čím přijde. Nemůže s ním nic udělat, dokud něco opravdu neprovede,“ obeznamoval jsem ji s detaily. Když jsem jí vylíčil, jak jsem ho potkal před hradem, oněměla hrůzou a trvalo jí pár vteřin, než zamrkala a znovu promluvila.
„Já jsem ho nikdy neměla ráda. Vždycky měl takový divný pohled,“ zakroutila hlavou a poposedla.
„Já hlavně nechápu, co na něm Bill viděl. Všichni říkají, jaká byl zrůda a že byl divný už od začátku. Jak to, že to Bill nepoznal? Jak to, že se do něj zamiloval?“ sjel jsem na gauči níž a zapřel jsem se hlavou o naducanou opěrku. Svíčky v místnosti se zamihotaly, jako by se tudy protáhla meluzína.
„On se před Billem choval úplně jinak. Musel bys to vidět. Vzhlížel k němu přímo s božským obdivem. Věřím tomu, že ho miloval. Jen ho možná miloval až moc. Byl hrozně majetnický. Jakmile byl Bill z dohledu, projevila se jeho opravdová stránka. Byl krutý a zlý. Jenže Bill to nikomu nevěřil. Myslel si, že mu tu lásku nepřejeme, a tak se stáhnul do sebe a jediný, s kým trávil čas, byl Alexis. Rozhádal se s otcem i bratrem. Když potom Alexis opravdu zešílel, hrozně se za sebe styděl, jenže tu ledovou masku už nesundal. Myslím, že ho Alexis úplně zničil.“ Smutný tón v jejím hlase mi přímo svazoval hrdlo.
„A pak jsi přišel ty a král se začal znovu usmívat,“ dloubla do mě. „Ještě to není ten stejný Bill jako předtím, ale už je rozhodně na cestě. Jen doufám, že to Alexis zase nezničí.“
„Bože, je mi z toho na blití. Nejradši bych ho chytil pod krkem a švihnul s ním o zeď,“ zajel jsem si zoufale rukama do vlasů.
„S králem, nebo s Alexisem?“ zavtipkovala Anette a její úsměv rozjasnil místnost.
„Upřímně? S oběma,“ zasmál jsem se taky.
„Nikdy jsem v téhle věži nebyla,“ rozhlížela se po obýváku. Byl zařízen velmi stroze a připomínal spíš srub než královskou komnatu. Prý v ní už dlouho nikdo nebydlel, protože do ní nebyl snadný přístup a všechno bylo až moc daleko. Nejednou jsem zaslechl služebnictvo, jak funí do schodů, a pod nosem si mumlá nadávky.
„Prý odsud Drákula shazoval hlavy svých nepřátel, až se rozprskly jako meloun na nádvoří,“ doplnila Anette.
„Fuj, jsi nechutná,“ zkřivil jsem obličej.
Anette byla příjemná společnice. Hodně jsme se nasmáli, když mi vyprávěla historky, které se o hradu tradují. Některé byly dost neuvěřitelné, ale naučil jsem se, že mezi upíry mě nesmí nic překvapovat. Něco z jejího vyprávění se shodovalo s tím, co mi říkal Adam, ale většina byla tak přitažená za vlasy, že si je určitě musela vymyslet.
„Jsi fajn, Anette,“ ocenil jsem ji, když jsem se dostal ze záchvatu smíchu.
„Taky ujdeš,“ oplatila mi. Už dlouho jsem neměl žádnou kamarádku. V Londýně jsem se pohyboval spíš mezi mužskou společností a úplně jsem zapomněl, jak jsou holky super. Za okny se znovu spustilo sněžení a obří vločky ve mně probouzely klid.
„To počasí mi hrozně připomíná Vánoce. Je to jedno z mých nejoblíbenějších období v roce,“ přiznal jsem do ticha.
„Ehm Tome,“ odkašlala si Anette. „Nechci být Grinch, ale upíři Vánoce neslaví.“
„To nemyslíš vážně,“ narovnal jsem se na gauči do sedu. „Bože, to ne. Tohle jsem teda nikomu nepodepsal,“ složil jsem dramaticky hlavu do dlaní.
„No Ježíš Kristus nebyl upír, víš, takže je to věc lidí, ne naše. Ale pokud tě to uklidní, máme Zimní ples ke konci roku, a to je celkem podobné,“ poplácala mě po stehnu.
„Tři stovky vznešených upírů se budou natřásat na tanečním parketu. To teda nezní jako šťastné a veselé Vánoce. Kde jsou dárky, vánoční stromek, rolničky?“ vyjmenovával jsem teatrálně.
„Můžu ti nějaké obstarat, pokud bys na tom opravdu trval,“ rýpla si do mě krutě, a já ji za to plácl po ruce. Pohlavek mi oplatila a já bych nebyl chlap, kdybych si to nechal líbit. Hodnou chvíli jsme se poplácávali a smáli se při tom, když do místnosti vkročil Bill. Anette okamžitě vyskočila na nohy a uklonila se. „Radši půjdu,“ vyhrkla. Nazula si boty a byla tatam.
„Nemusela kvůli mně odcházet,“ vydechl Bill a zavřel za ní dveře. Vypadal naprosto zničeně a unaveně. „Ačkoliv bych ocenil, kdyby nenosila moje oblečení.“
„Je z tebe nervózní,“ prozradil jsem mu a z gauče sledoval, jak ze sebe sundává vrstvy oblečení.
„Nechápu proč,“ zakroutil Bill hlavou. „Nikdy jsem jí k tomu nedal důvod.“
„Je do tebe zamilovaná,“ řekl jsem a sám jsem si neuvědomoval, že je to pravda, dokud jsem ta slova nepronesl nahlas. Jenže teď jsem si tím byl stoprocentně jistý.
„Není,“ bránil se Bill, jako by to byla jeho vinna. „Byla zamilovaná do Alexise.“
„To teda ani náhodou,“ rozesmál jsem se. „Nesnáší ho. Když o něm mluvila, byl z toho cítit jen odpor.“
„Něco takového není možné. Toho bych si všimnul,“ kroutil hlavou v záporném gestu Bill a odkopl stranou boty. Svalil se vedle mě na gauč a nohy mi hodil do klína.
„Začínám si myslet, že na tyhle věci nejsi úplně expert,“ šťouchl jsem do něj a on se jen zašklebil. Pokud v Alexisovi viděl dobro, bylo dost možné, že si za celou dobu nevšiml, že je do něj Anette tajně zamilovaná. Zvláštní bylo, že jsem se jí vůbec necítil ohrožený a neměl jsem v úmyslu se s ní přestat bavit nebo ji snad konfrontovat. Milovala mého přítele, ale chtěla pro něj jen to nejlepší. I když to nebyla ona. Někoho tak nesobeckého a čistého jsem snad nikdy nepoznal. Nechápu, proč si o ní Bill myslel, že je fiflenka. Možná to byl jen další z Alexisových výmyslů a intrik.
„Na jednání všechno dobrý?“ nadhodil jsem, ale Bill se zatvářil, jakože o tom nechce mluvit, a já nenaléhal. Pokud by se stalo něco hrozného, určitě by se svěřil.
„Pojď ke mně blíž,“ přikázal mi a já s radostí poslechl. Stulili jsme se na gauči, i když mi nohy trčely přes jeho okraj. Přitáhl jsem si ho do objetí a vnímal jen jeho vůní a tep srdce.
„Jsi hrozně ledový,“ otřásl se Bill. „Měl bych ti konečně dát svou krev, než úplně vyhladovíš.“
„A já ti za to dám svoji,“ zavrněl jsem a sklonil se k polibku. Jenže jakmile jsem mu strčil jazyk do pusy, zarazil jsem se. Cítil jsem nezaměnitelnou železitou chuť krve. A rozhodně nebyla moje.
„Tys pil něčí krev?“ odtáhl jsem se, abych mu mohl pohlédnout do obličeje.
„Jo, po jednání jsme si s otcem dali pár skleniček. Věř mi, že jsem to potřeboval,“ odpověděl mi s nezájmem.
„No to si země snad děláš srandu?“ vyskočil jsem na nohy, div že jsem ho při tom neshodil na zem.
„Pil si jinou krev? Myslel jsem, že pijeme jen od sebe navzájem,“ prskl jsem na něj a rozhodil při tom rukama. Nemohl jsem uvěřit tomu, že mě Bill takhle zradil a prostě pil krev někoho jiného.
„U Drákuly, Tome, nedělej z toho scénu. Je normální pít krev ze skleničky. Vždyť jsem to dělal i předtím. Já vím, že tobě to není po chuti, ale to neznamená, že to přestanu dělat i já,“ zamračil se na mě a trucovitě si založil ruce na prsou. On si snad nakonec vážně myslí, že neudělal nic špatného a je to v pořádku.
„Jak by se ti líbilo, kdybych já pil jinou krev?“ nenechal jsem se odbýt.
„Byl bych za to vděčný. Vždyť to do tebe hučím už od té doby, co ses proměnil. Nemůžeš žít jen z mé krve. Podívej se na těch pár posledních dnů. Měli jsme na sebe tak málo času, že jsem ti musel nechávat trochu krve ve skleničce. Z žíly si mi nepil ani nepamatuju. Tohle je prostě hrozně nepraktické.“
Na to jsem mu neměl, co říct. Očividně nehodlal pochopit, jak moc mi ublížil tím, že pil jinou krev.
„Hrozně jsi mě zklamal,“ zašeptal jsem a cítil, jak se mi svírá srdce. Bylo to, jako by mě podvedl.
„Prosím tě, přestaň se chovat jako hysterka. Tohle teď vážně nemám za potřebí,“ promnul si kořen nosu a já jen zalapal po dechu. Už jsem s ním nechtěl nic řešit, když se zase choval jako arogantní idiot. Otočil jsem se na patě a vydupal schody do naší ložnice. Ještě jsem slyšel, jak si Bill povzdychl a následoval mě.
Sebral jsem z postele polštář a peřinu a namuchlal si je do náruče. Bez zájmu jsem prošel kolem Billa zase zpátky ke schodišti.
„Co to děláš?“ pokusil se mě zastavit, ale já se mu vytrhnul. „Kam chceš jít?“
„Budu spát na gauči, protože odejít nesmím,“ štěkl jsem na něj.
„To je nesmysl, vždyť se na něj nevejdeš,“ bránil mi Bill. Možná měl pravdu, ale nehodlal jsem s ním dýchat stejný vzduch, i kdyby to znamenalo, že budu muset spát v kotci.
„To je mi fuk,“ odsekl jsem.
„Tome, přestaň s tímhle. Potřebuješ se tak jako tak napít. Pojď do postele, já ti dám svou krev a prostě na to zapomeneme,“ zkoušel to znovu, ale bylo to, jako by přiléval kyselinu na otevřenou ránu.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou a šťouchl do něj, aby mi ustoupil.
„Na tyhle sračky nemám nervy. Mám na starosti spoustu jiných věcí, než řešit tvoje šílené nálady, tak se prostě vzpamatuj,“ vypěnil Bill a bylo to, jako by mi dal facku.
„Tak to se omlouvám, že způsobuju jeho veličenstvu tolik starostí. Já i moje šílené nálady dneska přespíme na gauči a zítra se odstěhujeme někam, kde mu nebudeme překážet, aby mohl v klidu vládnout a nestresoval se nějakýma sračkama,“ vrátil jsem mu to. Bill očividně poznal, že přestřelil, ale už se se mnou nedohadoval, pouze mi ustoupil z cesty a nechal mě projít.
Tolik k dalšímu úžasnému dni na hradě. Nejdřív ten průser s Alexisem, pak zjistím, že Vánoce už nejsou, a nakonec se dozvím, že se chovám jako hysterka. Rozmrzele jsem sebou hodil o gauč a založil si ruce na hrudníku. I když jsem se snažil ignorovat nepohodlí, věděl jsem, že rozhodně celý den nezamhouřím oka.
autor: Becsbetaread: J. :o)
To asi není moc dobře že se pohádali jsem moc zvědavá co bude dál.
Tom je dobrá hysterka, veď sú upíri preboha 😀 : Veľmi sa mi páči pohoda, ktorú cítim z tvojho štýlu písania – áno, Alexis je prúser, je to zlé atď ale ja sa cítim napriek tomu v pohode , páčia sa mi občasné vtípky, napr. Nejednou jsem zaslechl služebnictvo, jak funí do schodů, a pod nosem si mumlá nadávky. 😀 😀 😀 to ma dostalo, ďakujem za krásny diel
Chápu Billa, je na tohle zvyklý, pro upíry je to normální, ale chápu i Toma a fandím mu, jeho pohled na věc se mi líbí daleko víc 😉
Uplne suhlasim s Tomom. Ze je to krasne doverne gesto pit si navzajom krv. 🙂 ale Bill je stara skola. Pre neho je to by som povedala ze len jedlo. Kazdopadne sa mi nepaci ze sa chlapci hadaju ked je pohotovost s psycho Alexisom. Mali by drzat spolu.
Dakujem za diel a ospravedlnujem sa za neskory koment.
Ten Tom je na facku, ja bych ho v noci na tom gauci asi pridusila polstarem. Chudak Bill starosti nad hlavu aTom jen proplouva a nesnazi se a jeste hleda problem tam kde neni ..
Tak o Vánoce bych nechtěla přijít ani za nic, takže Toma docela lituji! Třeba mu ale Bill udělá nějaké soukromé Vánoce u nich v apartmá i se stromečkem a veškerou výzdobou. Bylo by to vážně krásné. 🙂 😀
A ačkoli Toma na jednu stranu chápu ohledně pité krve, tak by se měl zamyslet i nad Billovým smyslem uvažování – pro něj je to naprosto normální.
Moc děkuji za další díl! 🙂
Anette se mi neskutečně zamlouvá. Jsem ráda, že Tomi s ní má takovou tu věc "mezi námi děvčaty" 😉 pořád si myslím, že by byla výbornou adeptkou na to pořídit klukům jednoho malého upírka s Billovo očičkama :-*
ovšem to pití krve – naprosto Toma chápu a ikdyž je mi jasné, že toho má Bill teď moc, pořád to bylo něco jejich a Tom se toho drží, i když už krev sakra potřebuje, pořád oddaně čeká na svou lásku, ach jo, jak tohle dopadne? Doufám, že ne hůř než jenom Tomovo špatným spaním na gauči 🙂