Chaos 2.

„Doufám, že ta party bude stát za to a já nebudu trpět v těchhle kalhotách pro nic za nic,“ zamumlal si Bill sám pro sebe, když šel skrz příjezdovou cestu k Andreasovu bezchybně zaparkovanému autu.
„Wow, vypadáš fantasticky!“ ušklíbl se Andreas, jakmile se Bill posadil do jeho kabrioletu.
Billovi to opravdu slušelo. Měl na sobě černé upnuté džíny a stříbrné designerské tričko. Vypadal jako známá celebrita. Černé vlasy, které mu splývaly po ramenou, byly skvělý kontrast k jeho světlé pokožce.
Marcův dům byl obrovský, ale nebyla to zase úplná rezidence. Byl nejoblíbenějším klukem z celé školy, takže být pozván na jeho party byla opravdu čest. Každý, kdo na jeho party šel, si mohl být jistý tím, že si ho všichni budou pamatovat celý školní rok. Party byla na zahradě, u bazénu, uvnitř. Nebylo tam příliš mnoho lidí, byly tam ale tváře, které rozhodně nepatřily studentům jejich školy.

Billův společenský okruh sestával z těchto falešných lidí, kteří žili jen momentem, který se zrovna odehrával, a nikdy nepřemýšleli dopředu. Tito lidé k sobě byli milí jen kvůli tomu, že věděli, že jim z toho něco kápne. Bill neměl rád nikoho z nich. O všech, i o Andreasovi, smýšlel stejně. Na jeho vkus byl až moc povrchní, bavil se s ním převážně proto, že byl stejně osamělý jako on sám. Jediné, co chtěl, byla změna. Změna v jeho vlastním životě. Kolik šancí ale mohl dostat? Všichni kolem něj byli naprosto stejní. Možná byl tohle jeho osud.

„Ugh, není tady už žádná vodka,“ zaúpěl Bill a vzal prázdnou láhev a trochu s ní zatřásl.
„Bille, vevnitř je nová flaška. Obsluž se!“ ozvalo se odněkud. Hlas patřil pravděpodobně Marcovi.
Bill se otočil a rozhlédl se, snažil se najít Andrease. Všiml si, jak si povídá s jedním klukem od nich ze třídy. Vypadalo to, že se vážně dobře baví. Bill tedy vkročil do domu. Téměř zakopl o kluzký práh. Cítil, že se mu trochu motá hlava. V kuchyni byl minibar, kde byl uskladněný veškerý alkohol. Bill byl v Marcově domě poprvé, takže opravdu vypadal jako ztracené štěně.
U kuchyňské linky postával vysoký, pohledný kluk s krátkými hnědými vlasy, který si chystal drink. Trochu se zasmál, když viděl, jaký má ten černovlasý chlapec problém s nalitím si vlastního pití. Vypadalo to, jako kdyby byla pro něj láhev příliš těžká.

„Hej!“ zakřičel Bill.
Brunet ho nechal být a zvedl ruce do vzduchu na znamení toho, že se vzdává. „O-ou, kurvička je netýkavka.“
Bill otevřel pusu dokořán a vykulil oči. Nevěřil vlastním uším a tomu, co právě slyšel. Ta poznámka se ho opravdu dotkla. „Jdi do prdele!“ vyletěl.
„K čertu, co chceš?“ zakřičel starší muž. Byl naštvaný. „Nejdřív se chováš jako coura, a pak se stáhneš a nenecháš na sebe ani sáhnout? To nejde dohromady!“
Bill mu jen ukázal zdvihnutý prostředníček a otočil se k odchodu, šel zpátky na zahradu.
„Jo, jen zmizni, teplouši!“ křičel za ním brunet a zaháněl ho rukama jak malé dítě. Nebo jako slepici. Cokoliv.
Černovlásek se zastavil, otočil a podíval se brunetovi do očí. Neměl náladu hádat se. Navíc nevěděl, jak takovou hádku vůbec začít. Jen se tedy na něj zle podíval a odešel.

Bill si nebyl jistý, jestli se mu líbili kluci, holky nebo obojí. Uvnitř sebe ale cítil, že to chce zjistit. Možná tohle všechno jeho experimentování ale nebyl dobrý nápad, který by snad fungoval. Líbání se s někým naprosto cizím si rozhodně mohl přidat na svůj seznam zkušeností, ale rozhodně ne s nadrženým lhářem. Coura? Koho nazýval courou? Jen si užíval ten okamžik stejně tak, jako by si ho užíval kdokoliv jiný, kdo tady dnes večer byl. V tom případě byli coury všichni, kteří tu byli. Všiml si, jak mu Andreas mává od bazénu, rozhodl se za ním tedy jít.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se blonďák s obavami vepsanými v očích.
„Jo, jen jsem narazil na jednoho kreténa. Jak vypadá můj makeup?“ zeptal se Bill. Snažil se zapomenout na to, co se stalo v kuchyni, a naklonil se k Andreasovi.
„Je perfektní. Jsi nádherný, Bille,“ Andreas chytil Billa za tvář a pohladil ho po ní palcem.
Bill se zamračil. „Andy! Do prdele, nech toho!“ vyjel a ruku mu odstrčil. „Odcházím.“
„Ne, počkej! Hádej, co jsem zjistil?“ Andreas Billa chytil za paži, aby ho tak zastavil. „Sebastián mi řekl, kde seženeme… kokain,“ poslední slovo zašeptal, jako kdyby bylo součástí imaginárního seznamu slov, která se nesmí vyslovit. Kdo ví, možná bylo.
„Super. Teď opravdu odcházím,“ odpověděl Bill, stále si pevně stál za svým. Pro tento okamžik Andreas a jeho kokainová dobrodružství nebylo nic důležitého.
„Bille, no tak. Je to kousek odsud,“ Andreas zase škemral.
„Cože? Teď?!“
Dobře. Andreas byl mnohem vážnější, než si kdy myslel.
„Samozřejmě! Je teprve půlnoc!“

—

Mladíci seděli v Andreasově drahém autě a jeli někam, nevěděli přesně kam. Projížděli centrem města.
„Tady někde to musí být,“ řekl Andreas a zpomaloval.
„Seš si jistý?“ Bill mu věnoval skeptický pohled.
„Ne.“
„Bože, Andreasi. Myslím si, že jsme se ztratili. Všechno tady vypadá tak… opuštěně,“ Bill si promnul kořen nosu a rozhlédl se po naprosto zničené čtvrti. Ulice byly tmavé a prázdné. Jen tu a tam byla lampa. Kdokoliv jiný by byl k smrti vyděšený, ale oni dva ne. Zvědavost poznat nepoznané byla silnější než obavy, jestli je ta oblast bezpečná.
„Oh, hele, koukej!“ Andreas ukázal na dobře osvětlený roh ulice. Místo bylo zhruba jeden blok od nich. Byla tam zaparkovaná čtyři auta, kolem kterých se poflakovalo pár chlapů, kteří se mezi sebou dohadovali. Jo, rozhodně je to tady, pomyslel si blonďák.
Bill Andrease neochotně následoval k hloučku neznámých mužů.

„Krásný večer, přátelé. Máme zájem o vaše zboží,“ zazubil se Andreas sebevědomě.
Muži si mezi sebou vzrušeně šeptali, sem tam prohodili slova jako „wow“ a smáli se. Dva z nich je sledovali opravdu zaujatě. Jeden poslal Andreasovi vzdušný polibek. Mít dva mladé chlapce na takovém místě bylo rozhodně zpestření večera.
„Georgu! Dvě princezny mají zájem!“ zakřičel jeden z nich. Bill s Andreasem si vyměnili pohled. O pár sekund později se objevil další muž. Dobře stavěný brunet, kterému bylo rozhodně pár let přes dvacet, se houpavou chůzí dostával ke dvěma kamarádům. Měl s sebou ještě dva další muže. Georg byl rozhodně přitažlivý. Měl na sobě obyčejnou bílou vestu a tmavé džíny. Muž po jeho levici se na Billa usmál. Vypadal mladě, určitě byl z celé party nejmladší. Byl vysoký, hubený, vlasy měl spletené do copánků a měl na sobě pytlovité oblečení. Bill se usmál nazpátek, než pohlédl znovu na Georga.
„Kolik chcete, kamarádi?“ zeptal se Georg a založil ruce na hrudníku. Vypadal trpělivě.
„Uhm… tak akorát?“ vykoktal Andreas. Hned toho ale litoval. Cítil se zatraceně hloupě. Navíc, nekupoval kokain poprvé.
Georg se rozesmál první, ostatní se k němu postupně připojili. „Dítě, poprvé kupuješ kokain?“
„No… ano.“ Pravděpodobně. Pokaždé ho totiž dostal už od někoho dalšího.
„To není vůbec problém!“ řekl brunet povzbudivě. „Tady máš,“ dal mu tři malé pytlíčky. Muž s copánky natáhl před Andrease dlaň, aby mu do ní dal peníze.

„Je to pravej kokain, že jo?“
Billův výraz se poprvé za celou noc změnil na vyděšený, káravě se na kamaráda podíval. Selský rozum mu říkal, že tohle nebyla otázka, na kterou by se měl člověk ptát takových lidí, jako byli chlápci před nimi.
„Cože?“ vykřikl muž po Georgově pravici.
„Chtěl jsem… chtěl jsem říct, doufám, že si nemyslíte, že nás můžete oblbnout, protože jsme v tomhle noví. Můj kamarád… řekl mi, abych šel sem za váma, protože jste nejlepší a-„
„Hej, hej, zpomal, dítě,“ skočil mu do řeči Georg a utnul tak Andreasovo nervózní koktání. „Našim klientům dáváme jen to nejlepší,“ zakřenil se. Zněl jako jeden z těch chlápků z televizní reklamy.
„Nejsem dítě,“ odsekl Andreas.
Bill protočil oči a plácnul se do čela. Co to, kčertu, Andreas předváděl? Nemohl si prostě vzít ten zatracený kokain a odejít? Vyhnout se téhle hloupé konverzaci, která stejně nikam nevedla? Tohle byl přesně ten důvod, proč Andrease občas neměl rád. Co kdyby je začali bít? Zatraceně, Andreas byl takovej hlupák.

„Dobře, kolik ti je?“ ušklíbl se Georg. Opravdu se bavil momentální situací.
„Osmnáct.“
„Aha, chápu,“ pokýval Georg. „A co vy, takové dvě křehotinky, děláte venku touhle dobou? Neměli byste být v posteli?“ rozesmál se. Muži kolem něj se smáli s ním.
Andreas si odfrkl. „Byli jsme na party a až tady skončíme, vracíme se tam.“
„Počkej,“ Georg chytil Andrease za rameno a ten zamrzl v pohybu. „Kdo ti o nás řekl?“
„Sebastián… Sandler?“ prozradil jméno svého spolužáka.
„Teď se ptáš ty mě?“ zeptal se Georg vážně.
„NE! JÁ-„
„Okay! V pohodě, znám ho. Je to dobrej klient. Vidím, že nelžete… To se mi líbí,“ mrknul Georg a poplácal Andrease po rameni. „Klienti vždy dovedou nové klienty,“ Georgovy rty se spojily a vytvořily tak úzkou linku. Jeho mysl přicházela s novým nápadem.

„Uhm… Chcete jít s náma? Mohli byste tam sehnat víc klientů,“ nabídl Andreas. Než myšlenku vyslovil, ani nepřemýšlel nad tím, co se vlastně chystal navrhnout. Chtěl se prostě osvobodit a konečně odsud vypadnout. Navíc, ti chlápci pracovali. Rozhodně na jeho pozvání nekývnou.

autor: Aster

original