Zaslepení 3.

Nohy Billa vedly věrně rovnou do uměleckého oddělení, a on vstoupil do třídy paní Coleové i přesto, že zrovna učila. Paní Coleová se odmlčela ve svém výkladu, když vešel a chabě na ni mávnul. Přál si, aby od něj všichni studenti odvrátili pohled, to poslední, co právě teď chtěl, bylo být centrem pozornosti.

„Nevadí, když se připojím?“ Zeptal se Bill nadějně a obsadil prázdné místo nejblíže zadní straně třídy. Kývl na dívku vedle sebe, studentku nižšího ročníku s křiklavě oranžovými vlasy.

„Máte propustku, pane Trümpere?“ Zeptala se paní Coleová jen pro formalitu, jak Bill věděl. Normálně se nestarala o to, kdo přišel do její třídy, když neučila.

„Ne, ale pan Kaulitz mě omluvil,“ řekl jí Bill, a otevřel svůj batoh, aby našel skicák. Vytáhl si tajně i iPod. V jeho vlastních hodinách by mu paní Coleová dovolila ho použít, ale toto privilegium dávala jen studentům vyšších ročníků. Nechtěl žáky nižších ročníků nijak provokovat. „Můžete mu napsat email, jestli chcete,“ dodal Bill.

„Opravdu? To je v pořádku, věřím vám oběma. Máš zájem mi pomoct s výukou kreslení pohybu? Mimochodem, třído, tohle je Bill, jeden z mých maturantů v pokročilé třídě,“ řekla, očividně se snažila své studenty ohromit, ale ti nereagovali příliš nadšeně.

„Ehm, myslím, že se toho zdržím,“ řekl Bill paní Coleové a přikrčil se, když trucovitě našpulila rty. Normálně by s radostí předvedl nějakou ukázku, a jeho učitelka to věděla. „Necítím se příliš dobře, proto jsem mimo třídu.“

Nad tím paní Coleová jen zabručela a přichvátala na jeho stranu třídy. Naklonila se k němu a tiše se zeptala: „Je ti špatně? Pak bys měl jít domů.“

„Oh, ehm, to je dlouhý příběh,“ řekl jí Bill omluvně, a chabě se jí vysmekl, když mu přitiskla dlaň na čelo. „Jen jsem sem přišel, abych kreslil.“ Bill by šel domů, ale chtěl zůstat po vyučování, aby si promluvil s panem Kaulitzem, a chtěl ušetřit benzín.

„Dobře, dobře,“ vzdychla paní Coleová a poplácala jej po rameni. „Tak pošlu Tomovi email a zeptám se ho, jestli si tě někdy můžu půjčit, protože mám pocit, že tyhle děti by ti naslouchaly lépe než mně…“ Jeden ze studentů promluvil, aby něco namítl, ale Bill si zapnul svůj iPod a všechny ostatní zvuky v něm utopil.

Po hodině paní Coleová udělala další pokus Billovi pomoct, ale on znovu jen pokrčil rameny. Chtěl prostě jen kreslit a poslouchat hudbu a nepřemýšlet příliš nad celým tím debaklem, protože když to dělal, cítil se ponížený a bezmocný a slabý, ale co bylo nejhorší, umlčený. Nic z toho jí však neřekl, jen to, že by o tom raději nemluvil.

Když školní den skončil, Bill se vrátil do třídy pana Kaulitze a nakoukl dovnitř. Mluvil s nějakým studentem, jak Bill očekával, ale zachytil jeho pohled a naznačil ústy „vrátím se za chvíli.“ Pan Kaulitz přikývl, a tak Bill odběhl dolů, aby si koupil pití z automatu. Po cestě spatřil Andrease, ale vyhnul se mu, protože věděl, že by ho jeho kamarád nejspíš naháněl, aby si někam vyšli.

Když se Bill vrátil do oddělení angličtiny, našel pana Kaulitze ve třídě o samotě, jak si balí svou příruční tašku. Bill tiše vstoupil a zavřel za sebou dveře, čímž utlumil ruch studentů spěchajících na autobusy. Pan Kaulitz vzhlédl a usmál se na něj, pak svou tašku odložil a pokynul mu, aby se posadil vedle jeho stolu.

„Já,“ začal Bill, jeho hlas byl jen sotva silnější než závan vzduchu, a vděčně přijal pozvání k sezení. Dokonce i teď se cítil být otřesený. Zaváhal, a pak si svou židli přisunul ještě kousek blíž. „Jen jsem vám chtěl poděkovat, ehm, za… za dnešek,“ řekl vážně. Nemohl najít ta správná slova, kterými by vyjádřil, jak moc byl vděčný za to, co pan Kaulitz udělal, ale snažil se svůj vděk dát najevo alespoň svým tónem. „Já… já nevím. Nevím, co bych dělal, kdybyste nic neřekl. Je hezké vědět, že… že tady jsou učitelé, kteří se starají.“

„Samozřejmě, že se starám,“ řekl mu pan Kaulitz jemně, ale jeho oči byly tmavé, soustředěné. „Nechci, aby se žádný z mých studentů cítil v mé třídě nejistě nebo nepohodlně.“ Věnoval Billovi úsměv, a pak si znovu začal balit věci. „Šel jsi na zbytek svých hodin?“ zeptal se.

„Ach, ehm, ne, šel jsem do třídy paní Coleové… Chtěl jsem s vámi mluvit, a tak jsem zůstal, ale nešel jsem na hodiny. Myslím, kromě umění.“ Při své poslední hodině zůstal zticha, vyhýbal se svým přátelům a místo toho paní Coleové obstaral nějaké pochůzky.

„Jestli si pořád ještě chceš popovídat, možná bychom mohli jít někam jinam?“ Navrhl pan Kaulitz, a zvedl si popruh své tašky na rameno.

„Ehm, okay… kam?“ Zeptal se Bill, vstal a popadl svůj batoh.

„Vlastně jsem přemýšlel, že bychom si mohli promluvit u kávy?“ Nabídl pan Kaulitz, a díky tomu, jak se jeho hlas na konci nadějně zvedl, to Billovi v uších znělo spíš jako rande. Zatočila se mu hlava.

„U kávy?“ Zopakoval tak trochu popleteně. „No…“ Bill se odmlčel, zatímco sledoval, jak učitel pozvedl pravý koutek úst; měl tak jemný úsměv, a Bill nepotřeboval nic dalšího, aby se rozhodl. „Okay.“

„Znám jedno místo,“ ujistil ho pan Kaulitz, když zamířil ke dveřím zrovna ve chvíli, kdy Bill uvažoval, že blízké Starbucks bude v tuto chvíli nacpané studenty. Jít na kávu s jedním učitelem bylo už takhle tak trochu zvláštní, zvláště když budou mluvit o citlivém tématu, které Bill nechtěl, aby odposlouchávali i jeho spolužáci.

„Jo?“ Bill si poupravil batoh a následoval svého učitele na chodbu. Pan Kaulitz se zastavil, aby zhasnul světla a zamkl dveře, než zamířil i s Billem ke schodům.

„Je to kavárna kousek po cestě vzhůru, ale hodně studentů o ní neví, jelikož je to mimo zónu téhle školy,“ vysvětloval pan Kaulitz. Když sešli schody, vyšli ven zadním východem, který mířil na školní parkoviště. Bill zaváhal, když se přiblížili k autu pana Kaulitze, stříbrnému sedanu. Bill si ho tak nějak představoval, jak řídí něco mnohem více… mužného? Sportovnějšího? Více sexy?

„Nemáš nic proti, nebo ano?“ Zeptal se pan Kaulitz, a Bill zaskočeně zavrtěl hlavou. Nikdy předtím nebyl pozván do auta nějakého učitele, ale čemu to mohlo uškodit? Bill se natáhl ke klice a otevřel dveře. Měl své vlastní auto, samozřejmě, ale odjíždět z parkoviště pro studenty znamenalo čekat celé věky, než odjedou autobusy.

„Jasně, že ne,“ řekl Bill a nasedl do sedanu, který byl uvnitř mnohem prostornější, než jak vypadal zvenčí. Zavřel dveře a připoutal se, učitel nastartoval. Ticho bylo pohodlné, což Billa překvapilo, ale stejně zahájil konverzaci tím, že se zeptal: „O co jsem přišel v hodině?“

Po odkašlání pan Kaulitz řekl: „Diskutovali jsme o testu a začali jsme analyzovat hlavní témata knihy. Dám ti materiály, které jsem rozdal, a kdybys chtěl, můžeš jeden den zůstat po vyučování a já to s tebou doženu. Zadal jsem na tu knihu esej do příštího pátku. Kdybys měl nějaké otázky, víš, kde mě najít,“ pan Kaulitz poslal Billovi pohled, když zastavili na červenou, a kývnul na něj. Bill chtěl podotknout, že to mohli prodiskutovat teď, ale věděl, že ho jeho učitel nebral někam do soukromí proto, aby spolu probírali školní úkoly. Na to mohli zůstat ve škole.

„… Vážně vykopnete Coreye ze své třídy?“ Zeptal se Bill na další otázku a nepřítomně si pohrával s popruhem svého batohu, který mu ležel na klíně. Blikla zelená a pan Kaulitz plynule zabočil doprava. Bill, který měl jako svou vedlejší vášeň právě řízení, si nemohl pomoct, ale prostě si všímal stylů řízení ostatních lidí, kdykoliv jel jako spolujezdec. Pan Kaulitz byl klidný a velmi soustředěný.

„Nejdřív jsem si přál, abych mohl,“ přiznal pan Kaulitz, „ale pak jsem si uvědomil, že by to ze mě udělalo příšerného vyučujícího, kdybych studenty, jako je on, prostě vyhazoval, aniž bych se jim pokusil porozumět nebo jim pomoct. Hádám, že jsem byl trochu příliš dychtivý ho potrestat. Já nevím. Vím, že ho musím nahlásit, ale taky vím, že to z něj neudělá o nic menšího homofoba.“

„Osobně bych ho moc rád viděl odejít,“ přiznal Bill bez sebemenšího záchvěvu viny v hlase. „Mám s Coreyem už nějaké ty zkušenosti. Pravděpodobně vámi nakonec bude pohrdat za to, že jste aktivista za práva teploušů.“

Se zasténáním pan Kaulitz odpověděl. „To slovo nesnáším.“

S předpokladem, že tím myslel slovo ´teplouš´, mu Bill objasnil: „Jo, no, to je jedno z Coreyových oblíbených.“

„Takže hádám, že jeho problémy sahají hlouběji než jen k neporozumění významu toho, že ´to je homoušské´. Mám rád DeShawna a myslím, že pochopil, co jsem se snažil říct, ale Corey…“

„… je tak hluboko v popření sebe sama, že si nemyslím, že to vůbec někdy přizná i jen sám sobě, natož někomu jinému,“ připustil Bill.

„Vážně si to myslíš?“ Zeptal se pan Kaulitz překvapeně.

„Možná.“ Popravdě, Bill neměl tušení. Jen mu prostě pomáhalo se s tím lépe srovnat, když si představoval, že Corey ve skutečnosti nenáviděl sám sebe, a ne Billa. „Já jen vím, že nikdo není tak plný nenávisti jen tak bezdůvodně. A nedělá na mě dojem jako ten typ, který by hlásal, že za to lidé půjdou do pekla. Pokud cítí potřebu zasednout si na toho nejextravagantnějšího gaye ve škole jen proto, aby všechny ujistil, jak moc hetero on sám je, pak pravděpodobně není.“ Pan Kaulitz se uchechtl a Bill naklonil hlavu. „Co?“

„Nejsem si jistý, jestli bych tě popsal jako ´extravagantní´…“

„Extravagantnější než jakýkoliv jiný gay student na naší škole,“ poukázal Bill, a byla to pravda. Bylo tam pár dalších gayů, ale ve srovnání s Billem byli docela nevýrazní, když přišlo na extravagantnost. Ale zase, pan Kaulitz Billa nikdy neviděl s make-upem a na podpatcích.

„Možná máš pravdu. Myslím ohledně Coreye. Nahlásím ho… ale nemyslím si, že mu to nějak pomůže.“

„Ne,“ souhlasil Bill, „nejspíš ne.“

V tu chvíli dorazili ke kavárně schované ve vzdáleném rohu nákupního centra a Bill si uvědomil, že si jí nikdy dříve nevšiml, ačkoliv kolem ní prošel už nejméně stokrát. Přistihl se při uvažování, jak ta kavárna vůbec mohla prosperovat, když do ní vstoupili; byla malá, ačkoliv ne o nic menší než běžný Starbucks, a z ulice nebyla příliš vidět. Světlo uvnitř bylo tlumené a vzadu bylo natěsnáno několik kožených křesel.

Pan Kaulitz vedl Billa k pultu, kde byli radostně přivítání baristou. Bill chtěl chvíli, aby si mohl prohlédnout menu, a tak nechal svého učitele, aby si objednal jako první. Brzy byly Billovy ruce naplněny horkým hrníčkem kávy a velkým kusem čajového pečiva, který si odložil na stolek v rohu, daleko od oken. Pak se přidal ke svému učiteli, který si do své kávy přidával cukr, aby si do své vlastní přidal sušenou smetanu. Pan Kaulitz si toho zjevně všiml, a Bill jen pokrčil rameny. „Intolerance laktózy,“ vysvětlil.

„Aha.“ Pan Kaulitz zvedl svůj hrníček a natáhl ruku ke stolu. „Až po tobě.“

Po hravém předvedení pukrle se Bill rozešel ke stolu a položil svou kávu. Pan Kaulitz se k němu připojil a Bill zrůžověl, když zachytil silný příjemný závan jeho voňavky. Nebyla to kolínská, ne; byla to unikátní směs vůní, mužná a bohatá, s náznakem pracího prášku. Voněl čistě a jako muž, rozhodl se Bill. Chutně.

„O tom, co se stalo dnes ve třídě…“

Když si Bill uvědomil, že analyzuje učitelovu vůni a měří přitom jeho atraktivnost, Bill sám sebou vnitřně zatřásl a snažil se místo toho soustředit na učitelova slova. Koneckonců, přišli sem kvůli vážné konverzaci. Nebylo to rande.

„Vím, že ses cítil vztekle a nejspíš i jako terč,“ říkal pan Kaulitz, „ale chtěl jsem ti říct, že bylo správné Coreyho komentář ignorovat. Lidé jako on, tyrani, říkají a dělají to, co říkají a dělají jen proto, aby vyprovokovali nějakou reakci. Takové věci jim prostě dělají dobře.“

Bill se překvapeně rozesmál, „Myslíte? Chci říct, že vím, že to dělají pro nějakou reakci… proto jsem se taky cítil tak bezmocně. Já… věděl jsem, že nějakou reakcí mu jen dám to, co chce, ale zůstat zticha byl… strašný pocit. Prostě odporný.“

„Já tomu rozumím,“ řekl pan Kaulitz tak příjemným, jemným tónem, že Bill věřil, že tomu opravdu rozuměl. Bill náhle cítil vděčnost, že se chopil této příležitosti mít se svým učitelem soukromý rozhovor. „Nejlepší způsob, jak svým tyranům ublížit a pomstít se, je držet svou hlavu vzpřímeně a být hrdý na to, kdo jsi. A já vím, že mně se to říká jednoduše, protože nejsem na tvém místě. Možná to nebude jednoduché… ale musíš to udělat.“

Bill si v tichosti převracel slova pana Kaulitze v hlavě, popíjel svou kávu a uvažoval. Vždycky si o sobě myslel, že je ´hrdě přiznaný gay´, ale nyní si uvědomil, že vlastně vůbec nebyl hrdý. Být přiznaný bylo jen část jeho cesty, ale on si vždycky myslel, že to stačilo. Byl hrdý na své rodiče, to věděl, přesto však nikdy tu samou hrdost neaplikoval sám na sebe. Pustil si do svého nitra tolik nenávisti od svých vrstevníků, až jej to srazilo k zemi.

„Děkuju,“ řekl Bill svému učiteli s přikývnutím. Odložil šálek, aby se zakousl do čajového pečiva, ale zaváhal. Ta sušenka byla obrovská, pro Billa až příliš velká. „Ehm… tohle je opravdu velké. Chcete taky?“ Nabídl panu Kaulitzovi a postrčil talíř směrem k němu.

„Jistě.“ Pan Kaulitz se na Billa mile zazubil a pak na krátkou chvíli stůl opustil. Vrátil se s nožem, uprostřed sušenku rozkrojil a sám si vzal ten lehce menší kousek. Bill zachytil učitelův pohled, když si bral svůj vlastní kousek, jejich ruce se o sebe otřely, a jemu se příjemně zkroutil žaludek. Bill se však rychle odvrátil a znovu si připomněl, že jej tam pan Kaulitz nepřivedl proto, aby s ním flirtoval, k čertu se všemi jeho příjemnými, hřejivými úsměvy.

„Opravdu si toho všeho cením, víte. Díky – ehm, ještě jednou,“ řekl Bill rozpačitě, chtěl u tématu hovoru zůstat, ale nakonec jen sám sebe zopakoval.

„Neděkuj mi. Každý učitel, který ve své třídě takovýhle druh šikany toleruje, by měl být vyhozen,“ pronesl pan Kaulitz opovržlivě, ale zdálo se, že je jen napůl vážný.

„… Doufám, že se nikdy nedostanu na vaši špatnou stranu,“ zavtipkoval Bill, když si nacpal velký kus pečiva do pusy. „Byl jste pěkně děsivý.“

„Já jsem děsivý? Já nechci být děsivý…“ Pan Kaulitz se odmlčel, předstíral, že je naštvaný, a Bill se zahihňal. Měl rád jeho smysl pro humor, a líbilo se mu být s ním při takovém neformálním posezení. Bylo to tak příjemné.

„Jste ten nejlepší učitel, jakého jsem kdy měl,“ vyhrkl náhle Bill, a zazíral na svou kávu s tím nejhlubším děsem, jako by jej právě ona přinutila promluvit. Byla to pravda, jistě, ale pan Kaulitz to nepotřeboval vědět.

„Myslíš to vážně?“ Zeptal se pan Kaulitz tiše, a Bill se nervózně nadechl, když si periferním viděním všiml, že se jeho učitel naklonil blíž. Bill přikývl, poslal mu vyděšený pohled, a pan Kaulitz se rozesmál. „Co ten výraz?“ Zeptal se zjevně pobavený, jeho hezké oči svítily veselím, a Bill se vnitřně zakroutil.

„Já jen, já, ehm,“ zakoktal se Bill. Káva byla chyba; nyní byl na kluzké ploše, která s ním mířila k totálnímu zbláznění se do svého učitele.

„A co paní Coleová? Není tvoje učitelka umění?“ Pokračoval pan Kaulitz, dokonale tak přešel všechnu rozpačitost, Bill vzdychl.

„No, je báječná, na učitelku umění, ale… Já nevím. Ona opravdu neučí. Umění nemůžete učit… můžete dát svým studentům jen správné nástroje a nějaké vedení. Mám rád vás, protože to, co učíte, berete vážně, ale rozumíte tomu, že jsou tady studenti, kteří to nepochopí. Jste opravdu náročný, což je dobré, ale taky opravdu fér, což je ještě lepší,“ řekl Bill na jeden zátah, stále lehce vyděšený. Proboha, kde mám na puse vypínač? pomyslel si zoufale.

„Nikdy jsem si nepomyslel, že někdy budu mít studenta, který mi tohle řekne,“ zasmál se pan Kaulitz, a Bill na něj pohlédl a viděl, jak se s červenými tvářemi tahá za svou kravatu. Opravdu mu Bill zalichotil tak moc? „Vždycky přemýšlím, jestli to, co dělám, není až příliš. Prostě jen chci, aby mí studenti měli tu nejlepší možnou znalostní zkušenost, a chci je připravit na vysokou školu. Chci říct, jelikož ty stejně půjdeš na uměleckou školu… mezi námi, moje hodiny jsou pravděpodobně asi tak dvakrát těžší než běžné hodiny na vysoké škole. My učitelé vás jen strašíme, abyste pak nebyli tak vyděšení, až začnete první přednášky na vysoké.“

„No pane Kaulitzi!“ Bill zalapal po dechu, předstíral pohoršení, ale nezdálo se, že by jeho učitel ten vtip zachytil a polekal se.

„Promiň! Mám průšvih?“

„Ne,“ zahihňal se Bill a ušklíbl se na svého učitele. Byl… byl… no, byl rozkošný, zatraceně.

Když dopili, pan Kaulitz Billa znovu vysadil u školy. Bill mu naposledy poděkoval za kávu i obecně za to, že byl úžasný, a pak našel své auto z větší části opuštěné na studentském parkovišti. Cítil se nyní lépe, když měl možnost si s panem Kaulitzem promluvit a trochu se uvolnit. Jakmile napsal svým přátelům z různých předmětů, aby se zeptal, o co přišel, Bill odhodil telefon na sedadlo spolujezdce a odjel od školy.

Všechna slova jeho učitele mu stále procházela hlavou, dokonce i poté, co dorazil domů. Uvažoval nad nimi, zatímco ležel na posteli, kreslil si a prozatím se vyhýbal domácím úkolům.

„Bille, jsem doma!“ Zazněl nečekaně Simonin hlas, a Bill zkontroloval hodiny – byl doma méně než hodinu. Simone se obvykle vracela domů až o půl šesté.

„Ahoj!“ Bill seběhl ze schodů do jídelny, kde Simone vykládala na stůl své věci. „Jsi doma brzo,“ konstatoval, když si Simone svlékla bundu.

„Měla jsem telefonát od tvého učitele. Toho roztomilého, pana Kaulitze.“

„Aha,“ řekl Bill, a uvědomil si, že měl svým rodičům nejspíš zavolat hned, jak se dostal domů. Okamžitě nasadil laní pohled. „Řekl ti, co se stalo?“

„Řekl mi, že jeden z tvých spolužáků o tobě prohodil nějakou homofobní poznámku, ale taky řekl, že ty bys měl být ten, kdo mi o tom řekne.“ Simone k němu přišla a stiskla mu rameno. „Jsi v pořádku?“

„Jo, je mi fajn. Pan Kaulitz to zvládl… opravdu dobře. Vlastně, on…“ Bill se zastavil. Když se ohlédl za svým odpolednem s panem Kaulitzem, uvědomil si, že bylo trochu divné říct, že si dal se svým učitelem kávu. „Viděl jsem se s ním po škole a mluvili jsme o tom, a on byl opravdu podporující,“ řekl Bill nakonec vágně, a pak se ponořil do celého příběhu od DeShawnova úvodního uklouznutí, až po Coreyovo celkové kreténství.

„Neříkej mi, žes přišla domů dřív jen proto, abychom si popovídali,“ uzavřel to Bill nakonec se zamračením. „Není to tak, jako by mě snad někdo zmlátil nebo něco.“

„Chtěla jsem se ujistit, že jsi v pořádku, a už jsem měla v práci pro dnešek všechno hotovo. Takže jsi v pohodě?“ Simone mu odhrnula z čela pramen vlasů a on se na ni usmál.

„Jo, mami, je mi fajn,“ ujistil ji, a pak dodal: „Díky.“

„No, tak když už jsem tady… co kdybychom si my dva zašli a něco k jídlu do Panery? Máš hlad?“

S žaludkem plným kávy a čajového pečiva Bill provinile sklopil hlavu. „Moc ne, já, ehm, jedl jsem, když jsem přišel domů.“ Simone vzdychla.

„No, tak bychom mohli vybrat něco k snídani,“ rozhodla. „Co ty na to? Vždycky se bojím, že odejdeš z domu bez snídaně, pokud ti ji nepřipravím…“

Dobře si vědom toho, že to občas dělal, Bill zahanbeně souhlasil. Koupil několik druhů muffinů a housek, a Simone Billa přesvědčila k pomoci při přípravě večeře, jakmile se vrátili domů. Jelikož ještě nezačal se svými úkoly, propustila jej dřív, a tak zvládl solidní hodinu práce na úkolech, než ho jeho matky zavolaly dolů. Něco si společně mumlaly, když cupital dolů, a tak se na ně Bill zahleděl.

„Co se děje?“ Zeptal se pokusně, uvažoval přitom, jestli diskutovaly o té dnešní epizodě ve škole. Bill už se přes to přenesl; ani si nemyslel, že to vůbec řekne Natálii nebo Andreasovi. Pan Kaulitz už mu posloužil jako někdo, kdo jej vyslechl, a on nepotřeboval nikoho dalšího.

Simone a Karoline na sebe pohlédly, než Simone postoupila kupředu a řekla: „Volal nám… ehm, tvůj otec. Říkal, no… chce tě vidět.“

„Aha.“ Bill se zamračil, nejistý, co si s tou zprávou počít. Neměl na svého otce příliš vzpomínek. Poté, co se se Simone rozvedli, navštěvoval Billa na narozeniny alespoň pár let, dokud Billovi nebylo asi deset. Od té doby od něj obdržel jednou za uherský rok telefonát nebo pohled, nejspíš vždy, když jeho otce nakopla nějaká ta vina. Mimo to byl z Billova života kompletně pryč. Simone o něm nikdy nemluvila a neměli ani žádné jeho fotky. „Proč? Proč teď?“

„Říkal, že má pocit, že o něco přichází,“ řekla Simone, a posadila se ke stolu. Bill a Karoline se k ní přidali. „Bille, nemusíš, pokud nechceš. Myslím, že to pochopí, pokud řekneš ne.“

„Co myslíte, že bych měl udělat?“ Zeptal se jich Bill, naprosto ztracený. Simone se na něj zamračila a Karoline zavrtěla hlavou.

„To je zcela na tobě,“ řekla. Bill se odvrátil, naštvaný a zmatený; tohle nebyla odpověď, kterou hledal.

„Popřemýšlím o tom,“ řekl Bill nakonec.

„Nikdo po tobě nechce, aby ses rozhodl hned teď,“ řekla mu Simone celkem nápomocně, a Bill přikývl. „Dobře… pojďme se navečeřet.“ Začala nakládat jídlo a Bill jen nehybně seděl u stolu a hlavou mu vířila spousta myšlenek.

autor: Dušinka