Zaslepení 4.

„Bille… můžeš tady po hodině zůstat?“

Bill polekané vzhlédl a spatřil své spolužáky, jak si balí věci, a pana Kaulitze, který stál u jeho lavice. Student sedící před ním se se zájmem ohlédl přes rameno, ale Bill ho ignoroval. „Ehm, jo. Jasně.“ Bill se ani nezeptal proč; stejně měl v úmyslu po hodině zůstat, ale byl v poslední době tak roztržitý, že by na to zapomněl, kdyby ho o to pan Kaulitz nepožádal.

Bill si hodil své nedotčené školní materiály zpátky do batohu a čekal, než se třída vyprázdní, pak se setkal s panem Kaulitzem v přední části třídy, kde mazal tabuli. „Co se děje?“

„Možná mi nepřísluší se na tohle ptát, ale… jsi v pořádku? Posledních několik hodin ses zdál být opravdu mimo. Jen jsem uvažoval… jestli to má co dělat s Coreyem.“ Pan Kaulitz odložil houbu na poličku a otočil se k Billovi.

„Ach, ehm… vlastně je to něco úplně jiného.“ Ve skutečnosti Bill už na Coreye téměř úplně zapomněl. „Chtěl jsem se vás zeptat, jestli byste tady mohl zůstat po vyučování a pomohl mi všechno dohnat… a možná byste mi mohl pomoct i s tímhle?“ Zeptal se s nadějí. „Je to tak trochu osobní, ale potřebuju radu a moji přátelé… se na to nehodí.“ Vydal ze sebe nepobavené zasmání, když si představoval Andreasovu radu na jeho setkání s otcem; nejspíš by to bylo něco ve smyslu „Tak asi jo, pokud myslíš, že ti bude platit vysokou.“ Dyndat ze svého otce peníze byla ta poslední věc na Billově mysli.

„Samozřejmě, můžu po vyučování zůstat. Ačkoliv… pokud potřebuješ radu dospělého, zvažoval jsi promluvit si se svými rodiči?“ Pan Kaulitz se zamračil, našpulil rty, jako by právě snědl něco obzvláště kyselého. Bill pozvedl obočí.

„Ehm, no, mí rodiče jsou tak trochu součástí toho problému. Oni… uh, vysvětlím to všechno později. Teď už musím jít do třídy.“

„Jistě,“ řekl pan Kaulitz a strnule přikývl. „Uvidíme se odpoledne. Měj se…“

„Díky,“ řekl Bill a spěchal ke dveřím. „Vy taky.“

Teď, když měl někoho, komu se mohl svěřit, byl schopný dávat po zbytek dne větší pozor. V Umění začal plnit svůj deník namísto práce na svých dílech, jelikož už měl hotové dvě koncentrace i něco nastudováno a byl minimálně týden napřed. Letní úkol pana Kaulitze posunul jeho domácí úkoly o pár dní nazpět, ale protože si to dobře rozplánoval, stále měl ve všem navrch.

Pan Kaulitz si povídal s nějakým studentem, když Bill přišel, ale zbytek třídy byl prázdný, a tak si položil svůj batoh a posadil se, zatímco čekal, ignoroval přitom smích mezi panem Kaulitzem a jeho studentem. Nakonec zaslechl: „Měl bys už jít na autobus. Uvidíme se zítra, Camerone.“

„Nashle, Kaulitzi,“ zavolal student při odchodu a Bill skepticky pozvedl obočí. Takže to byl jen Kaulitz, jo? Co si ten kluk o sobě myslel?

Ti prváci, povzdechl si Bill kysele ve své hlavě.

„Bille? Chtěl sis promluvit?“

„Oh, jo-“ Bill popadl svůj batoh a obsadil židli vedle učitelova stolu. „Kdo to byl?“ Zeptal se dřív, než se dokázal zastavit, a chtěl sám sebe praštit. Zněl jako žárlivá přítelkyně. Pan Kaulitz se zasmál.

„Jen student… a než začneš mít nějaké představy, preferuju ´pan Kaulitz´.“

Bod pro mě, pomyslel si Bill samolibě, pak se zašklebil. Od kdy začal být ohledně svého učitele tak majetnický?

„Vlastně,“ pokračoval pan Kaulitz zamyšleně, „preferuju ´Tom´, ale z nějakého důvodu je to odsouzeníhodné být svými studenty oslovován křestním jménem.“ Pokrčil rameny a Bill si to jméno v hlavě zkoušel. Tom. Moc to k němu nesedělo, pomyslel si Bill. Možná Thomas.

„Je to zkrácenina něčeho?“ Uvažoval Bill.

„Ne, je to jen Tom. Mám to přímo v rodném listě.“

„Hej, já taky.“ Bill se zazubil. „Chci říct, že jsem jen ´Bill´. Žádný William nebo tak něco. Nesnáším, když se mi lidi snaží říkat Wille… i když, KiKi mi někdy říká ´Billiam´,“ odmlčel se s jemným zasmáním. Princ Billiam ve skutečnosti, a začal si vybavovat vzpomínky na to, jak KiKi používala tu přezdívku, kdykoliv se jako dítě choval domýšlivě nebo sobecky. Simone se jej vždy snažila vychovat jako skromného kluka, ale KiKi jeho drzý postoj povzbuzovala.

„KiKi?“ Zopakoval pan Kaulitz a přešel místnost, aby zavřel dveře. Chodby už byly téměř prázdné, ale Bill to soukromí i tak oceňoval. Našel sám sebe, jak si přeje, aby si znovu mohli popovídat u kávy; to bylo hezké, útulné a ne tak formální.

„No jo, Karoline. Partnerka mojí mámy.“ Kdykoliv Bill promluvil o KiKi mimo kontext, lidé obvykle předpokládali, že byla pes. Nebo zlatá rybka. „Má pro mě spoustu přezdívek.“

„Jistě, pamatuju si na ně,“ řekl pan Kaulitz, když se znovu posadil. Bill se rozesmál.

„To jsem si jistý; moc gay rodičů jste na dni otevřených dveří nejspíš nepotkal,“ hádal Bill.

„Ne, ony byly jediné,“ připustil učitel s přikývnutím. Nastalo ticho a Bill otevřel ústa, aby změnil téma na to, o čem si ve skutečnosti přišel promluvit, ale pan Kaulitz ho přerušil. „Než začneme, chci vzít zpátky něco z toho, co jsem dříve řekl.“

„Oh… a co?“

„Zeptal jsem se, jestli si potřebuješ promluvit s někým dospělým, a nechtěl jsem tím naznačit, že ty sám nejsi dospělý. Nevěděl jsem, jestli jsem se tě tím nedotknul,“ řekl pan Kaulitz a poslal Billovi pohled tak provinilý a omluvný, až to bylo docela sladké.

„Ne, ehm! To je v pohodě, nedotknul, je to okay,“ řekl Bill zaskočeně. Nikdy neměl žádného učitele, který by se mu za něco tak upřímně omluvil. Ve skutečnosti, nejspíš kromě paní Coleové, nikdy neměl žádného učitele, který by se k němu choval jako k sobě rovnému. Vděčně se usmál. „Ale děkuju.“

„Okay, dobře. Není zač. Já jen… když jsem byl na střední škole, nenáviděl jsem, když se mí učitelé chovali, jako by byli… lepší než já. Prostě jsem nechtěl… ale už dost. Zním hloupě,“ přerušil se pan Kaulitz náhle, zjevně zneklidněný, a Bill ho fascinovaně sledoval.

„Je to v pohodě,“ zopakoval. „Nevzal jsem to nijak špatně.“

„Jistě, jo… takže, o čem jsi to chtěl mluvit?“ Zeptal se pan Kaulitz, očividně dychtivý po změně tématu, a Bill si všiml, že jeho tváře získaly růžový nádech. Musel potlačit úšklebek, nechtěl si hovět v učitelově nervozitě.

„Jasně, no, ehm, vy víte, že mám dvě matky a tak,“ konstatoval Bill, splácl ruce dohromady a otočil se hlavou ke stěně. Zhluboka se nadechl a připomínal si, proč sem přišel. „V poslední době jsem opravdu v rozporu, protože ehm… no… můj táta… Neviděl jsem ho od chvíle, co mi bylo deset nebo tak… a nijak moc se mnou neudržuje kontakt. Naposledy jsem o něm slyšel před pár lety, když zavolal na Vánoce. A najednou mě chce zase vidět, po… osmi letech téměř žádného kontaktu, a dohnat ztracený čas. A… a já nevím, jestli to chci, nebo ne. A mí rodiče mi opravdu vůbec nepomáhají. Nevím, co mám dělat.“

Pan Kaulitz ho v tichosti sledoval, s lokty zapřenými o kolena, a pěstmi si zakrýval ústa. Jeho oči byly nevyzpytatelné a nějakou dobu nepromluvil, zatímco Bill střídavě sledoval jeho a stěnu.

„Já nevím, Bille, chceš ho znovu vidět?“

To byla pochopitelná otázka, ale popravdě, Bill opravdu neznal odpověď. Pokrčil rameny a potřásl hlavou. „Nikdy v mém životě nehrál vekou roli, a nikdy… Chci říct, že se nikdy příliš nesnažil pro mě čímkoliv být. Dokonce ho i nerad nazývám svým otcem, nikdy pro mě nebyl rodičem. Ale… ale mám pocit, jako že jsem pořád z jeho masa a krve, a co když je smrtelně nemocný a chce mě vidět, než umře?“

„No… myslím, že teď trochu přeháníš,“ řekl pan Kaulitz se zasmáním.

„Jo, ale…“

„Jestli nechceš jít, tak nechoď.“

„Já vím, ale… Myslím, co byste udělal vy?“ Zeptal se Bill, a pan Kaulitz si vzal chvíli, než odpověděl.

„No, nemám s tvou situací tolik zkušeností, ale…“ odmlčel se. „Myslím, že bych šel. Nemáš co ztratit, ne? Chci říct, že tohle je opravdu tvůj první kontakt s ním jako dospělý, takže to bude jiné, než když ses s ním viděl jako dítě. A když to nepůjde dobře, tak nebudeš nijak zavázaný ho znovu vidět, pokud nechceš.“

Bill přikývl. „To mi opravdu pomohlo, děkuju.“

„Jistě. A teď, chtěl sis promluvit i o Probuzení?“

„Prosím,“ řekl Bill s rozpačitým smíchem. „Z hodiny si nepamatuju vůbec nic…“

„To je okay, měl jsi toho hodně na mysli. Proč si nevytáhneš své poznámky?“

Společně strávili asi hodinu procházením symbolikou Probuzení, dokud tomu Bill dostatečně nerozuměl. Pan Kaulitz byl trpělivý a chápavý, zatímco se Bill snažil propojit všechny body, a postupně Billa dováděl k odpovědím, než aby mu je řekl přímo. Poté, co Billovi připomněl test z gramatiky, který bude následující pondělí – a jehož si Bill vůbec nebyl vědom – se pan Kaulitz se svým studentem rozloučil.

To odpoledne si Bill definitivně potřeboval odpočinout. Avšak nejdřív poslal svému otci email, aby mu řekl, že má zájem se s ním setkat, ačkoliv se mu prst vznášel nad myší téměř minutu, než posbíral odvahu zmáčknout ´odeslat´. Poté zavolal Andreasovi a Natálii a navrhnul jim neplánované setkání. Andreas mu řekl, že nemůže, ale Natálie přišla a rozptýlila jej ode všech těch příliš komplikovaných myšlenek na školu a na pana Kaulitze a zvláště na jeho otce.

„Jaká je PoLit, když už ses rozhodl s tím neskoncovat?“ Zeptala se Natálie nenuceně, zatímco se povalovali na Billově posteli, dělili se o mražený jogurt a sledovali seriál Láska je láska. Natalie Billa nějak přesvědčila se na to dívat, ale vše, co Bill viděl, bylo lehké lesbické porno. Natálie mu slíbila, že tam je i mužský pár, ale Bill k tomu byl skeptický.

„Fajn, i když…“

„Fajn, opravdu? Ty si nemyslíš, že je to těžké?“ Zeptala se Natálie. „Já vím, že tam nechodím, ale každý říká, že je to ten nejtěžší předmět.“

„Ne, PoStUm je rozhodně ten nejtěžší předmět,“ odpověděl Bill. „PoLit je asi druhý, možná třetí. Já nevím, díky panu Kaulitzovi je to opravdu… no, je to prostě dobrý učitel. Není měkký, to vůbec ne, ale pomůže ti… a mně pomáhá hodně,“ přiznal a poškrábal se na krku. „Ale no tak, kolikrát ještě budeme sledovat, jak se spolu ženské muchlujou, než se něco stane?“

„Okay, okay! Budeme se dívat na něco jiného.“ Natálie se natáhla pro Billův laptop, skousla mezi zuby svou lžičku, aby měla obě ruce volné, a začala psát novou url adresu. „Můžeme se dívat na Glee.“

„Ne díky,“ zamumlal Bill. „Pokud sis nevšimla, já jsem v naší škole právě ten Kurt. Pojďme si prostě povídat.“ Natáhl se pro svůj Laptop a zavřel ho. Natálie trucovitě našpulila rty.

„Takže… školní sexouš ti ´hodně pomáhá´?“ Zeptala se Natálie, její postoj nabral otočku o sto osmdesát stupňů, jak zahýbala obočím na Billa, který se kousl do rtu.

„No… kurva jo, je sexy,“ vzdychl Bill, jak odstěhoval laptop ze své postele. „A je super sladký. Je to opravdu milý chlap. Pro mě možná až moc milý, ve skutečnosti…“

„Pro tebe?“ Zopakovala Natálie a připojila se k Billovi, který ležel na břiše s bradou opřenou o dlaně. „Takže ho chceš, jo? Shrábnout ho pro sebe?“

„Sklapni,“ zamumlal Bill do přikrývky, tvář mu hořela. „Tak jsem to nemyslel.“ Totálně to tak myslel.

„Aww, Bille,“ Natálie mu promnula rameno. „Hele, já tě ani trošku nesoudím. Každý se v určitém okamžiku zabouchne do učitele, a hej, pan Kaulitz je mladý a žhavý.“

„Mmf.“

„Ach! A slyšel jsi? Zřejmě nechal zapsat Coreye. Hej, začínám mít toho chlapa ráda, a to jsem se s ním nikdy nesetkala,“ řekla Natálie vesele. Bill zasténal.

„No jo, byl jsem u toho,“ řekl jí Bill a zvedl hlavu. Všichni Billovi přátelé Coreye nesnášeli, bylo to jako pravidlo. Bill byl jeho oblíbená osoba, na kterou měl spadeno, stejně jako na každého, kdo se s Billem přátelil a kdo vypadal alespoň minimálně jako gay.

„On je ve tvé třídě? Tos nám nikdy neřekl! Počkat – Corey chodí na PoLit?“ Natálie nakrčila nos, pak si odfrkla. „Nikdy mi nepřišel moc chytrý.“

„Jen to, že na ty hodiny chodí, ještě neznamená, že mu to jde,“ řekl jí Bill a přetočil se na záda. „Měl nějaké přihlouplé komentáře o tom, že jsem gay, a pan Kaulitz ho vykopnul.“

„Úžasné!“

„Jo, až na celou tu část být-zesměšněn-před-celou-třídou,“ připomněl jí Bill a posadil se.

„… oh. To je mi líto,“ řekla Natálie jemně. „Hej, nemusíme o tom mluvit,“ řekla mu, a vyskočila z postele. „Pojďme se dívat na tohle!“ Vytáhla z Billovy poličky na DVD film Jak vycvičit draka, a Bill se ohlédl přes rameno.

„Jak se to tam dostalo? Ehm…“

„Ale sklapni, všichni víme, že to je tvůj oblíbený film.“ Natálie ho po něm hodila a trefila ho přímo do žaludku. „Strč to tam.“

„To znělo obscénně,“ vyprskl Bill a rozchechtal se.

„Jsi nechutný.“

***

„Nenávidím gramatiku,“ stěžoval si Bill a praštil do sešitu, jako by to snad mohlo pomoct. Přišel čtvrtek a Bill byl opět stále ještě ve škole i ve čtyři hodiny odpoledne a snažil se najít nějaký smysl v gramatických pravidlech, zatímco jej pan Kaulitz dál trpělivě naváděl. Bill si pomyslel, že by si zasloužil nějakou cenu. Stalo se to pro ně takovou rutinou – Bill po vyučování přicházel do třídy pana Kaulitze a pracoval na svém deníku, dokud neobdrželi svou pomoc ostatní studenti, a pak spolu oni dva měli doučovací sezení jeden na jednoho.

„Bille, uklidni se. Není to tak složité, poslouchej.“ Jeho jemný tón Billa nutil chtít se přitisknout k jeho boku a na celou gramatiku úplně zapomenout. Bill se téměř nechal unést představou sebe a pana Kaulitze, jak se k sobě tisknou na nějakém romantickém místě – u krbu, nebo na pláži – a možná by se dokonce začali lí–

„Dáváš pozor?“

–bat.

“ Omlouvám se,“ řekl Bill spěšně. Snažil se zabránit své mysli v toulání… a naprosto selhal.

„Neomlouvej se. Je… všechno v pořádku?“ Pan Kaulitz mu věnoval pohled plný hlubokých obav, obočí mu přitom pokleslo. Bill si promnul čelo.

„Jen jsem v poslední době hodně mimo,“ stěžoval si. „Prostě… je toho hodně.“

„To je mi líto,“ řekl mu pan Kaulitz, zněl přitom upřímně, a Bill cítil, jak mu vzadu na krku stoupá horko. „Um… ani jsem se nezeptal. A nevím, jestli bych o tom měl začínat, ale jsem zvědavý… jak ses rozhodl s tou návštěvou svého otce?“

„Oh, no, bude tady příští středu,“ řekl Bill, točila se mu hlava. „Sejdeme se někde na oběd, po škole.“

„Hodně štěstí,“ popřál mu pan Kaulitz a Bill přikývl. „A teď… vrátíme se zpátky k nepřímému předmětu?“

„Ještě předtím…“ Bill se zapřel rukou o lavici pana Kaulitze, cítil se ze stresu trochu omámeně. Zdálo se, že tomu nedokáže uniknout. „Jen jsem vám chtěl za tohle poděkovat, víte. Je to opravdu, opravdu skvělé, že věnujete tolik svého času tomu, abyste mi pomohl – ehm, totiž všem vašim studentům. Vím, že nejspíš chcete prostě jít domů a já vím, že vás čeká sousta známkování, takže… díky. Opravdu si toho cením.“ Skromně sklopil hlavu, potěšený sám sebou i tím jemným, upřímným úsměvem na rtech pana Kaulitze.

„Upřímně, Bille…“ Pan Kaulitz pohlédl ke dveřím, a pak se trochu naklonil, jako by se chtěl podělit o tajemství. „Vůbec mi to nevadí. S tebou se skvěle pracuje, a učení… je moje vášeň. Tahle práce je to, co miluju, takže bych nikdy nemohl říct ne studentovi, který to potřebuje. A…“ Odmlčel se, jeho oči se zatoulaly, a pak se znovu zvedly k Billovým. Bill přemýšlel, kdy ruka pana Kaulitze našla jeho koleno a jak dlouho už tam byla. Pan Kaulitz se na něj usmál a Bill mu ten úsměv blaženě oplatil, cosi mu poskočilo v žaludku, když se jeho učitel náhle naklonil.

Co se stalo potom, Billa tak překvapilo, že si to ani neuvědomil, dokud už nebylo příliš pozdě. Plné, suché rty přitisknuté k těm jeho, a ruka pana Kaulitze na jeho koleni zesílila svůj stisk. Bill omráčeně následoval svůj instinkt a políbil ho nazpět, srdce mu vynechalo jeden úder, než zrychlilo na tu nejvyšší možnou rychlost. Na okamžik se cítil jako v ráji, protože se dělo přesně to, o čem jen před pár okamžiky fantazíroval. Pak se náhle probudil jeho mozek a Bill vehementně ucukl a vykopnul nohou, jak narazil zády do opěradla své židle. Pan Kaulitz se okamžitě odtáhl, vypadal lehce vyděšeně, a Bill se zmítal ve svých emocích.

Nastalo napjaté ticho, při kterém oba zírali jeden na druhého, a Bill uvažoval, jak by měl zareagovat. „V mé hlavě to, ehm, šlo o hodně lépe,“ přiznal pan Kaulitz, sklopil hlavu a Billovi to konečně došlo.

Jeho učitel ho právě políbil. Pan Kaulitz… právě políbil – políbil! – Billa. Billa, svého studenta. Políbil. Ale ne.

„Umm, asi bych měl jít,“ pronesl Bill, dokonce si ani nedal věci do batohu – prostě všechno jen popadl a vylétl ze dveří.

autor: Dušinka