Chaos 5.

Během následujícího měsíce se v Billově životě nestalo nic až tak zásadního. Jeho otec strávil téměř celý měsíc ve městě, takže nebyl sám, a škola ho zatraceně nudila. Každé ráno byla hodina matematiky a pro většinu studentů to byl nejhorší předmět ze všech. Učitel byl naprosto marný. Všichni studenti plnili zadanou práci a úkoly, ale malého, seschlého učitele naprosto ignorovali. Bill s Andreasem nebyli výjimkou. Při každé hodině hluboce debatovali o čemkoliv, co bylo zajímavější než matematika.

„Přemýšlím o tom, že přeruším školu,“ povzdychl si Bill a zavřel svůj sešit. Opřel se do opěradla židle a přivřel oči.
„Bille, teprve jsi začal studovat,“ odpověděl blonďák. Byl zmatený.
„Jo, to je pravda. Občas ale přemýšlím, jestli dělám správnou věc. Vždycky jsem dělal to, co mi nařídil táta. Miluju ho a vím, že se pravděpodobně naštve, ale jednou bych chtěl mít všechny tyhle věci podle sebe. Tak, jak já chci. Ne, jak mi on nařizuje.“
„Ah, chápu. Pocit svobody. Na druhou stranu… Co ti může udělat? Není to tak, že tě zabije nebo tak něco, až mu to řekneš.“ Myslel si, že Bill rozhodně přehání. Jeho táta nebyl tak špatný, alespoň podle toho, co si o něm myslel on sám.
„Kdybych mu něco takového řekl, hned by mě poslal do vojenské školy. A to by pro mě byla smrt.“ Nedokázal si představit, že se stane součástí vojenského výcviku, každé ráno bude vstávat za rozbřesku, cvičit celý den a… ne, ne, ne. Rozhodně nechtěl k armádě.
Andreas se znechuceně oklepal. Vojenská škola opravdu nezněla jako super budoucnost. Rozhodně ne pro někoho, jako byl Bill.
„Co by tě teda bavilo?“
„Než jsem nastoupil sem, dostal jsem se na medicínu. Nebavilo mě to, a když jsem to řekl tátovi, vybouchnul a řekl, ať jdu studovat ekonomiku. No… a tak jsem šel. Jak si myslíš, že bude reagovat, když opět přijdu s tím samým? Nesnáším to tady!“ poslední tři slova vykřikl. Schytal za to pohledy od pár spolužáků. „Nikdy jsem s ním nemluvil o tom, co by mě opravdu bavilo. Nebyla k tomu příležitost. Navíc vím, že by řekl, že je to blbost,“ dokončil myšlenku a opřel si čelo o desku stolu.
„Bille, měl bys dělat to, co opravdu chceš. Ať je to cokoliv. A co na tom, že se tvůj táta naštve? Přenese se přes to. Vím, že je to jedna z těch nejotřepanějších rad, kterou ti můžu dát, ale pokud tě to tady nebaví, prostě se na to vykašli. Jdi si za svými sny a nestarej se o to, co ostatní říkají!“

Bill se na kamaráda usmál. Věděl, že má pravdu. Proč by měl ztrácet celý život tím, aby dělal něco, pro co nepociťuje ani kapku vášně? Nebylo to správné. Rozhodl se, že to udělá. Odejde ze školy, která ho nebaví a nic mu nedává.

Uvnitř klubu hrála hlasitá hudba. Cigaretový kouř, modrá a jantarová světla se starala o to, aby atmosféra vypadala přátelsky. V tom nejzapadlejším boxu seděli Tom, Dwayne a pár dalších mužů. Bavili se ve svém nejoblíbenějším podniku a užívali si společnost dvou pohledných striptérek, které pro ně tancovaly.
„Zolezzi, ojedeš dneska nějakého teplouše?“ zeptal se zavalitý blonďák.
„Ne, já ne, Gustave. Ale pokud ty máš na nějakého chuť, jsem si jistý, že jich tady pár najdeš,“ zavtipkoval snědý muž a rozmáchl se rukou, aby mu ukázal přeplněný klub. Blonďák se zasmál a přátelsky do něj šťouchl.
„Hej, TX. Můžeš mi půjčit klíčky od tvého auta? Máme tady pár kurev, které chceme vyzkoušet,“ zeptal se dlouhovlasý brunet a pomalu se zvedal ze sedačky.
„Nedělej blbosti s mým autem, Georgu. Když jsem ti ho půjčil naposledy, naboural jsi to přímo před policejní stanicí,“ Tom rozhodně musel zmínit tuhle víceméně úsměvnou nehodu. Pro něj, na jeho místě, úsměvná rozhodně byla, ale věděl, že kdyby v autě nebylo zboží pro šéfa a nepatřil k jeho gangu, byl by dávno v base.
„To byl Gustav. Nenechám ho se na volant ani podívat.“
Tom zamručel a pokýval hlavou. Strčil ruku do hluboké kapsy svojí mikiny a snažil se vylovit klíčky od auta. Jakmile je našel, hodil je Georgovi.
„Díky, kámo,“ Georg klíčky chytil a odešel následován dvěma dalšími muži z jejich party.

Tom zasunul ruku zpátky do mikiny, snažil se najít zapalovač. Místo toho ale narazil na něco mnohem zajímavějšího: náramek. Úplně zapomněl, že mikinu, kterou měl dnes na sobě, měl i na té party, kde se seznámil s Billem. Chvíli si šperk jen tak prohlížel a usmíval se. Jeho reakce si všiml Dwayne, který byl překvapený stejně tak, jako byl Tom.
„Ještě jsi to neprodal?“ ukázal na náramek, který Tom držel v dlani.
„Zapomněl jsem, že ho mám,“ odpověděl Tom jednoduše. To, že dneska na náramek narazil, mu zlepšilo den. Nechápal proč, byl to jen kus kovu, neměl pro něj žádnou emocionální hodnotu.
„Tak to prodej tady! Je to super šance!“
„Tady? Ne. Myslím, že si to nechám,“ Tom po náramku opatrně přejel prsty.
„Proč?“ zeptal se Dwayne podezíravě.
„Nevím. Hádám… možná chci mít něco, co má opravdu vysokou hodnotu?“ Než šperk schoval zpátky do mikiny, ještě si ho naposledy prohlédl. Dwayne ho poplácal po tvářích a naklonil hlavu do strany.
„Jasně, jasně. Je na tom ale pořád vyryté cizí jméno, že?“
„Jo, já…“ zakoktal se Tom.
Dwayne vybuchl smíchy. Tomovi došlo, jak si z něj kamarád utahuje a udeřil ho do paže. Respekt si tím zpátky nezískal, Dwayne se stále smál spokojen sám se sebou, jak Toma dostal.

—

Noc utíkala a Tom si už nepamatoval, co všechno, a hlavně jaké množství alkoholu vypil. Myšlenky mu zběsile běhaly hlavou. Většinou nepil tak moc. Pokud se tak ale stalo, pokaždé to mělo nějaký důvod. Většinou byl tím důvodem jeho otec.
Klub už pomalu zavíral. Jedna z dívek se Tomovi vrtěla na klíně, ale on byl tak opilý, že si to nedokázal užít a nedával najevo žádné nadšení. Postavil se na nohy a zavrávoral. Nechal striptérku za sebou, ta se na něj zmateně dívala. Tom si jí více nevšímal. Šel na toalety, kde vyprázdnil obsah svého žaludku a odpadnul vedle mísy. Netrvalo to ani pět minut a on tvrdě spal.
Klub zavíral ve tři hodiny ráno. Dva zaměstnanci, kteří šli uklízet toalety, si všimli Toma, jak bezvládně leží v jedné z kabinek. Snažili se ho probudit, bohužel neúspěšně. Udělali tedy to, co pro ně bylo nejjednodušší. Vynesli ho ven z klubu a položili ho na chodník, kde mohl spát tak dlouho, jak dlouho jen chtěl.

—

Sluneční paprsky pomalu protínaly ranní oblohu. Tom se probudil s příšernou bolestí hlavy. Rozhlédl se kolem sebe a přemýšlel, kde se nachází. Postavil se na nohy, ušel pár kroků a vybavily se mu nějaké události z předchozího večera. Vážně, to je opravdu takovej budižkničemu, že se po něm žádný z jeho přátel nesháněl? Skvělé, vážně skvělé. Bude muset jít domů pěšky.
Tom se pomalým krokem dostal k malému domu, ve kterém bydlel s otcem. Zastavil se u branky, strčil klíč do zrezivělého zámku a snažil se odemknout. Prázdná zahrada s neopečovávaným trávníkem. Vážně super pohled a první dojem. Po chvíli se konečně dostal do domu. Rozhlédl se po obýváku. Starý ošuntělý nábytek. Všude kolem se povalovaly rozbité lahve od alkoholu, na zemi byl položený špinavý koberec. Vypadalo to, jako kdyby jeho otec uspořádal party, když nedorazil minulou noc domů. Nepřekvapilo by ho to, protože si domů pořád tahal cizí ženské, na které narazil bůhvíkde.
Tomovi už bylo všechno jedno. Za posledních sedm let si na změnu v otcově chování zvykl. Pokaždé, když se otec opil, obviňoval ho ze smrti jeho matky, takže se chodil domů pouze vyspat. Neviděl žádný smysl v tom, aby se doma zdržoval nějak víc.

V domě bylo hrobové ticho. Otec musel ještě spát. Tom zastrčil dlaně do kapes u kalhot, aby zjistil, o co během minulé noci přišel. Peněženka i mobil byly pryč. Pořád měl ale hodinky, prsten a díkybohu ten zatracený náramek. Hloupí zloději, ani nevědí, jak se doopravdy krade. Nicméně, alespoň mu neudělali až tak velkou škodu.
Šel do svého pokoje, aby si dopřál sprchu a zbavil se tak nepříjemného zápachu, který se na něj nabalil v baru. Jakmile se osprchoval a oblékl, šel do kuchyně. Měl opravdu hlad. Možná, možná se stane nějaký zázrak a lednice nebude prázdná.
Omyl. V lednici nic nebylo. Ostatně jako každý jiný den.
Vrátil se zpátky do pokoje. Pod matrací měl ukryté nějaké peníze, takže pokud je tam stále ještě najde, bude si moct zajít na snídani. Za posledních čtyřiadvacet hodin zkonzumoval pouze alkohol, takže vážně hladověl. Zvedl matraci. Nic. Peníze byly pryč. Cítil, jak se mu tělem rozlévá vztek. Matraci pustil a podíval se pod postel, třeba obálka s penězi jen propadla na zem. Bylo to ale k ničemu. Opět nic nenašel. Frustrovaně zakřičel a div neběžel do otcovy ložnice. On byl jediný další člověk, který v domě bydlel, takže mu peníze musel vzít on.
Dvakrát na dveře zabouchal. Žádná odpověď. Rozhodl se, že si dveře otevře sám. Typický obraz, mohl počítat s tím, že uvidí něco takového. Viděl na otcově klíně dívku, do které přirážel. Jakmile si nežádoucí návštěvy všimli, dívka se snažila co nejvíce zakrýt. Vypadala, že se stydí. Tomovi to ale bylo jedno a do pokoje i tak vešel.

„Kde jsou, kurva, moje peníze?“
„Kurva, odprejskni odsud!“ zakřičel na něj otec nazpátek. Odstrčil dívku stranou, aby se mohl podívat na svého syna.
„Proč jsi mi je ukradl? Abys zaplatil téhle děvce?“ Dívka zalapala po dechu a Tom jí ukázal zdvižený prostředníček.
„Řekl jsem ti, abys, kurva, vypadnul z mojí ložnice!“ křičel po něm otec jako smyslů zbavený. „Ty zasranej bastarde!“ sklonil se z postele. Nahmatal rozbitou flašku od nějakého levného alkoholu a hodil ji Tomovým směrem, aby ho přinutil odejít.
Tom nebyl na takovou reakci připravený. Láhev ho trefila do pravé strany čela, kde se mu okamžitě narušila kůže a on začal krvácet. Tom bouchnul do dveří pěstí a spěchal do koupelny. Prohlédl si své zranění a snažil se krvácení zastavit vším, co mu přišlo pod ruku.
Po pár minutách, kdy to vypadalo, že krvácení ustalo, si nasadil silnou čelenku, aby s její pomocí zakryl ránu. Pořád to bolelo jak čert, ale bylo to to nejlepší, co mohl udělat. Převlékl si své zakrvácené tričko za čisté a vypadnul z domu. Kdekoliv jinde mu bude lépe než tady.
Zastavil se až v parku. Posadil se na lavičku, zavřel oči a přál si, aby bolest, kterou mu způsobovala rána na čele, odešla. Stejně tak ta, kterou cítil na duši.

„Ahoj.“
Tichý pozdrav probral Toma ze zamyšlení. Postava chlapce, který stál před ním a usmíval se, mu byla povědomá.
„Tome! Pamatuješ si mě? Trochu jsme spolu mluvili na-„
„Bill… Kaulitz. Mám pravdu?“ zeptal se Tom, ačkoliv věděl, že se nepletl. Stejný úsměv a pohled štěněte. Jak by na něj mohl zapomenout? Nic jiného mu nemohlo zlepšit náladu tak jako Bill teď.
„Přesně tak. Jak se máš?“ zeptal se Bill nadšeně.
„Ujde to,“ odvětil Tom ostře. Nasadil si kapucu od mikiny, aby skryl cokoliv, čeho by si mohl Bill všimnout a vyptávat se. „Co děláš v téhle části města? Neměl bys být někde… kde jsou velké rezidence a tak?“ zeptal se kousavě.
„Já, no,“ pohlédl na něj Bill stydlivě. „Chodím sem často. Je tady moje nejoblíbenější kavárna. Hned za rohem.“

Tomova nálada se vmžiku sekundy obrátila díky chlapcovým slovům. Někdo jako on řekl, že má rád levné kafe z jeho sousedství? Zmátlo ho to, zároveň mu ale spadl kámen ze srdce. Nemohl si pomoct a trochu se usmál.
„To kafe ti vážně chutná? Vždycky jsem si myslel, že chutná jak vymáchané ponožky,“ zasmál se nad přirovnáním, které pro kávu, kterou v kavárně nabízeli, zvolil.
Bill se na něj jen usmál. „Co tady děláš tak brzy ráno?“
„Chtěl jsem se tě zeptat na to samé. Neměl bys být ve škole?“
„Vysoká,“ opravil ho Bill a povzdychl si. „Přemýšlel jsem, zda jít, nebo ne. Rozhodnu se po snídani. Nechceš se ke mně přidat?“
„Co?“ zeptal se Tom ohromeně.
„No je osm ráno. Jsem si jistý, že jsi ještě nesnídal. Nebo se pletu?“
„Ne, chci říct jo. Já… to je v pohodě. Já-“ zase nebyl připravený na normální odpověď. Jeho žaludek ho prosil o to, aby na snídani šel, měl vážně hlad. Mozek ale tvrdil přesný opak.
„No tak! Vím, že jsi ještě nejedl!“ Bill rozhodl za něj.

Bok po boku vešli do kavárny a posadili se ke stolu uprostřed přelidněné místnosti. Tom doslova cítil, jak se na něj polovina zákazníků upřeně dívá. Nebyl si jistý, jestli to bylo kvůli tomu, jak vypadal, nebo kvůli tomu, jak vypadal jeho společník, který byl jeho přesný opak. Nervózně přejížděl prsty po menu a intenzivně se díval do plamene svíčky, která byla uprostřed stolu. Rozhodně nemohl říct, že by se cítil pohodlně. Zatraceně, byl si jistý, že si rozhodně nic nekoupí, tak co tu vůbec dělal?
„Neobjednáš si?“ zeptal se Bill. Tom k němu vzhlédl.
„Bille, nemám žádné peníze.“ Peníze, které měl našetřené, měl schované doma u Dwayna, kde byly v bezpečí. Věděl, že se nemůže na svého otce spolehnout, takže si doma nechal jen pár babek, které si schoval pod matraci. A světe div se, jeho otec je i tak našel.
„Tome,“ Bill se na něj vřele usmál. Usmíval se přesně jako jeho máma, až si na okamžik přišel jako malý kluk. „Pozval jsem tě, takže platím. Objednej si cokoliv, na co máš chuť. Ber to jako moje poděkování… Ty víš za co.“
Tom se na něj chvíli jen díval, snažil se zpracovat, co Bill řekl. „Dobře, tak… děkuju,“ usmál se a menu konečně otevřel.
„Ne. To já děkuju tobě,“ vrátil mu Bill úsměv.

Po několika minutách k jejich stolu přišla servírka, aby si zapsala jejich objednávku. Ještě než odešla, postavila před oba šálek kávy, která byla zdarma.
„Takže… co ty a ta tvoje škola?“ Tom se snažil začít konverzaci. Cítil, že tentokrát byla řada na něm, protože pokaždé ji začal Bill.
„Oh,“ Bill se na něj podíval skrz hrdlo svého šálku. „Přerušil jsem ji… myslím. Chci přemýšlet o tom, co mě opravdu baví. Nechci to posrat, chápeš?“ zasmál se.
„Jo, to dává rozum,“ jemně kývnul Tom na znamení souhlasu. „Na něco jsem si vzpomněl! Mám něco, co ti patří.“
Bill se na něj zmateně podíval. Nevěděl, co má Tom na mysli. Tom si vyhrnul rukáv a odhalil tak své předloktí, na kterém měl připnutý Billův náramek. Odepnul si ho a vrátil ho chlapci, kterému patřil.
„Můj náramek!“ vykřikl Bill a šperk si od Toma vzal. „Ale… jak-?“
„Zachytil se o mojí mikinu. Všiml jsem si toho až poté, co jsme z té party odešli. Hádám… Muselo se to stát, když jsi spadl. Teda skoro spadl.“
„Děkuju! Myslel jsem, že jsem ho ztratil,“ Bill se na něj vděčně usmál. „Víš… původně to měl být náramek mojí mámy. Nikdy ho ale nenosila, takže ho táta dal mně.“
„Ona… umřela?“ zeptal se Tom nejistě.
„Jo. Hned po tom, co jsem se narodil,“ řekl Bill potichu, zatímco si připínal náramek na zápěstí.
„To mě mrzí.“ Tom mu naprosto rozuměl. Jeho život také nebyl obklopený růžovou duhou a jednorožcema.
„Nemusí tě to mrzet. To je prostě život,“ vydechl Bill. „Děkuju, že jsi mi ho vrátil. Znamená pro mě hrozně moc.“

Tom neměl šanci Billovi odpovědět, jelikož u nich byla opět servírka. Tentokrát s tácem, na kterém měla jídlo, jež si objednali. Hned jak postavila talíř před Toma, vrhnul se na jídlo stylem, jako kdyby týden nejedl. Bill ho pozoroval a usmál se, když mu spodní ret zašpinil žloutek od vajíčka a ani si toho nevšiml.

„Vypadáš jako milý kluk… Na to, co děláš,“ Bill zničehonic rozřízl nekonečné ticho.
„Co tím myslíš? Co dělám?“ podíval se na něj Tom zmateně, pusu měl plnou pečiva.
„Um, prodáváš drogy?“
„Ah, jo, tohle,“ zasmál se nervózně Tom. „Já je vlastně neprodávám. Teda… už jsem s tím přestal. Když jste si s kamarádem kupovali ten kokain, jen jsem pomáhal kámošovi.“
Bill vytvořil ze rtů malé „o“. Divil se. Nicméně, aspoň v tom nebyl Tom nějak více zatažený, což byla určitě dobrá věc. „Jak si teda… vyděláváš?“
„Chceš to vůbec vědět?“ copánkatý muž na něj mrknul.
„To zní nemravně…“
„Oh, nadrženče,“ zavtipkoval Tom a oba se rozesmáli. „Řekněme…“ na chvilku se zarazil a přemýšlel, co říct dál. „Plním rozkazy.“
„Chápu. Takže… rád plníš rozkazy?“ dráždil ho Bill.
Tom to ale vzal vážně. Nepochopil Billův pokus o vtip. „Kdo by rád plnil rozkazy? Já to ale dělat musím. Potřebuju peníze. Jakmile budu mít dostatek, nechám toho a vypadnu odsud.“
„Kam půjdeš?“
„Kamkoliv,“ Tom se podíval na dveře kavárny a na chvilku se ztratil ve vlastních myšlenkách. „Kamkoliv…“ ukončil rozhovor a zase začal jíst. Nechtěl se o tom víc bavit.

Bill se ho ani na víc otázek už neptal. Pochopil, že o tom nechce Tom mluvit a byl s tím v pohodě. Nechtěl strkat nos do jeho osobních věcí, když se sotva znali.
Jakmile oba dojedli, Bill poprosil o účet. Vypadalo to ale, že na ně servírka zapomněla a Tom byl víc a víc netrpělivý. Jakmile se kolem jejich stolu mihla jiná, zavolal na ni. Slečna držela velký stříbrný tác, a jak se na Toma otočila, udeřila ho přesně do místa, kde mu kůži poranila rozbitá lahev, kterou po něm otec hodil. Tom se vymrštil na nohy a křičel bolestí. Ignoroval servírku, která se mu již poněkolikáté omlouvala.
„Kurva!“ vykřikl a přitiskl si dlaň na čelo.
„Panebože, Tome, krvácíš!“ panikařil Bill a podal Tomovi několik malých ubrousků. Moc to ale nepomohlo. Rána, která se znovu otevřela, krvácela ještě více než prve. „Pojďme odsud pryč, vezmu tě do nemocnice.“
„Co? Je to jen malá ranka,“ Tom se snažil zasmát. Moc mu to ale nešlo, protože to zatraceně bolelo.
Bill dělal, jako by ho vůbec neslyšel. Vyndal ze své tašky peněženku a nechal na stole dostatek peněz za ně oba. Chytil Toma za volnou ruku a táhl ho ven z kavárny tak rychle, jak jen zvládl. Tom se podíval na Billovu dlaň, kterou svíral tu jeho. Bylo to zvláštní, ale ne nepohodlné.

„Nastup,“ rozkázal mladší z mužů, když se dostali k jeho autu.
„Je to v pohodě. Nedělej-„
„Dělám si starosti. Nastup,“ odsekl Bill. Jeho komandující já se dralo napovrch. Nemohl za to poděkovat nikomu jinému než tátovi.
„Pěkné auto,“ pronesl Tom překvapeně. BMW bylo rozhodně mimo jeho možnosti.
„Děkuju. Taky máš pěkné auto,“ Bill se na něj otočil. Tom vypadal, že mu nerozuměl. „Černý Navigator. Není to snad tvoje auto?“
„Jo tohle. Ne, to není moje. Patří lidem, pro které pracuju.“
„Oh,“ Bill se zastyděl a tváře mu trochu zrůžověly. Tom jen pokýval hlavou a smutně se usmál. Bill vydechl a nastoupil do auta, hned nastartoval. Tom ho následoval.
„Kde je nejbližší nemocnice,“ mumlal si černovlásek sám pro sebe.
„Bille, nechci jet do nemocnice. Okay?“
Bill hluboce vydechl. Nebylo to poprvé, co se snažil někoho přesvědčit k tomu, aby udělal to, co sám nechce. Bylo to jako jednat s batoletem. Tom se rozhodně choval jako rozmazlený spratek. Papírový ubrousek byl celý nasáklý krví a červená kapka dopadla na Tomovy pytlovité kalhoty.
„Ušpiním ti auto.“
„Prosím, to nedělej,“ odvětil Bill s hravým podtónem v hlase. „Dobře, když nechceš do nemocnice, pojedeme ke mně domů.“
„Cože?“ Tom vytáhl obočí a zaúpěl nad bolestí, která mu projela celým čelem. „Ne, ne, ne. Myslím, že nemocnice bude lepší.“ Bill vytáhl upravené obočí nad Tomovou nerozhodností. Tomu bylo jasné, že mladšího muže opravdu vytáčel. „Okay, pojedeme k tobě,“ souhlasil. Konečně.

—

Tom seděl na drahé pohovce, rozhlížel se všude kolem sebe. Opět se cítil nepohodlně. Poté, co viděl Billovo auto, dokázal si dost živě představit, jak asi tak bude vypadat dům, ve kterém žije. Dům byl ale mnohem větší, než si vůbec představoval. Byl krásně zařízený, všude byly doplňky z rozdílných kultur. Vypadalo to, že Billova rodina hodně cestovala. Rozhodl se, že se na to ale vyptávat nebude. Nic mu do toho nebylo.
Nikdo nebyl doma. Toma svrběl jazyk, aby se zeptal, kde všichni jsou, ale rozhodl se, že ani do tohoto mu nic není. Prázdnost domu jen dodávala na tom, jak čisté celé prostředí bylo. Nikdy nebyl na takovém místě. Vše vypadalo tak nově, jako kdyby se toho nikdo nikdy nedotknul.
Vždycky si myslel, že jsou bohatí lidé namyšlení. Tenhle černovlasý chlapec ho ale donutil změnit názor. Byl opravdu skromný a Tom cítil, že mu může důvěřovat. Přišlo mu, že ho zná již roky. Bylo to zvláštní. Jediný člověk, kterému plně věřil, byl Dwayne. Nikoho jiného, kdo by měl jeho důvěru, v životě neměl.

„Proč jsi na mě tak hodný?“ zeptal se Tom najednou. „Ani mě neznáš.“
„Znám tě dost na to, abych byl k tobě takový, jaký jsem,“ odpověděl mu Bill. „Navíc mi přijde, že tě znám mnohem déle.“
Tom se usmál. Dostal přesně takovou odpověď, jakou očekával. Možná mezi nimi mohlo vzniknout přátelství? Kdo ví. Momentálně byl vážně šťastný a spokojený.
Krvácení ustalo a Bill se postaral o dezinfekci rány. Zranění měl překryté sterilním čtvercem, který byl přilepený náplastí. Vypadal docela vtipně. Bill se ho ptal, co se mu stalo, ale Tom mu to nemohl říct. Jak by taky mohl? Radši si tedy vymyslel lež o tom, jaký byl nešika. Řekl mu, že zakopl a spadl na rok skříňky, o který si čelo rozbil.

Bill vyšel z koupelny, kam si šel umýt ruce po ošetřování Toma. Posadil se vedle něj na gauč a usmál se. „V pátek bude party u kamaráda,“ začal. „Přemýšlel jsem a… nechceš se stavit?“

Poté, co copánkatý muž odešel, si Bill v hlavě přehrával všechno, co se stalo. Především to, jak jednal jako smyslů zbavený. Přivedl si domů téměř neznámého chlapa. Necítil se ale v ohrožení. Ten kluk měl v sobě něco, co v nikom jiném, koho za celý svůj život poznal, neviděl. Cítil to. Můžete věřit člověku, kterého sotva znáte? Rozhodně ano.
Bill byl uvnitř doopravdy šťastný. Trochu ho to děsilo. Nevěděl, co to bylo. Nevěděl, proč Toma pozval na Andreasovu party. Jediná věc, kterou si byl jistý na sto procent, byla to, že chce Toma znovu vidět.
A samozřejmě. Rozhodl se, že do školy dnes už nedorazí.

autor: Aster

original