autor: Becs
„Do prdele, kdo to sem dal?“
„Kámo, tys do toho vážně šlápnul?“
„Nesměj se, idiote. Proč jsou všude kýble s barvou?“
„Protože tady probíhá přestavba. Říkal jsem ti, ať dáváš pozor.“
Zavrtěl jsem se v přikrývkách a otevřel oči. V ložnici bylo šero, ale zcela zřetelně jsem viděl Billa ležícího přede mnou na zádech, jak se marně snaží potlačit chichotání. Jeho profil ozařoval svit hvězd a byl až neuvěřitelně krásný.
„To jsou Gustav s Jaredem?“ zeptal jsem se chraplavým hlasem poznamenaným spánkem.
„Jsou. Řekl bych, že Gustav stoupnul do barvy,“ vysvětlil a znovu se rozesmál nad sérii klení, která se ozývala zpoza dveří naší ložnice.
„Nikdy jsem neslyšel Gustava takhle nadávat,“ převrátil jsem se na záda a protáhl ruce nad hlavou. V páteři mi zapraskalo a celým tělem mi projela úleva. Bill se posadil a taky se různě kroutil, aby si uvolnil svaly po dlouhém spánku a hlavně po našem malém sexuálním maratonu. Otočil ke mně tvář a sladce se usmál. Úsměv na rtech mu však zamrzl, když se ozvalo klepání.
„Vaše výsosti?“
„Ano Gustave?“ povzdechl si otráveně.
„Je čas. Je na svém místě. Měli bychom vyrazit,“ křiknul přes zavřené dveře. Měl dost rozumu, aby nevstupoval dovnitř. Mohlo by se stát, že by mu na hlavě přistála lampa.
„Dobře. Za chvilku jsme dole,“ odpověděl Bill a začal se hrabat z postele.
„Co se děje?“ posadil jsem se a přikrývka mi sklouzla do pasu, takže mě ovanul nepříjemný chlad. Rozhodně se mi nechtělo nikam chodit. Doufal jsem, že aspoň jednu noc strávíme v posteli.
„Vstávej. Mám pro tebe překvapení,“ vyhnul se Bill moji otázce a zmizel za dveřmi koupelny. Jeho neochota mi cokoliv vysvětlit, se mi ani trochu nezamlouvala. A těch překvapení v Londýně jsem už zažil docela dost. Nenapadalo mě, co dalšího si na mě mohl přichystat.
„No tak, Tome,“ popohnal mě, když vylezl ven, očividně připravený vyrazit. Jen velmi neochotně jsem spustil nohy na studenou podlahu, abych mohl následovat příkladu svého přítele.
Potulovali jsme se špinavými uličkami Londýna a jedinou společnost nám dělaly poblikávající lampy veřejného osvětlení a zatoulané kočky. Bill se do mě zavěsil a působil dojmem, že jsme si jen vyšli na nějakou romantickou vycházku. Nenuceně se rozhlížel po okolí, jako by v odpadcích a rozbitých oknech našel zalíbení. Bohužel mi odmítal celou cestu říct, kam jdeme a co nás tam čeká.
V naprostém protikladu Billova chování byli Gustav a Jared. Oba přejížděli očima po okolí spíš podezřívavě, jako by čekali, že na nás ze stínů někdo vyskočí. Gustav držel ruku pod bundou a já nepochyboval o tom, že tam má ukrytou zbraň. V zátylku mě šimralo podivné napětí, které jsem nedokázal identifikovat.
„Tady,“ zastavil se Gustav a bradou kývl do slepé uličky, kde se povalovaly hromady zmuchlaného oblečení, stará matrace a spousta jiných odpadků. Z kanálu sem proudila pára a odporný puch zbytků jídel. A pak jsem to uslyšel. Mezi škrábáním drápků krys pod námi jsem uslyšel pravidelný, klidný tep srdce.
„Spí,“ zašeptal Jared a přešel blíž k něčemu, co jsem původně identifikoval jako hromadu hadrů. Při bližším pohledu bylo znát, jak se pohybuje nahoru a dolů. Můj ochránce jednou nohou kopl do boty toho člověka a on se mírně zavrtěl.
„Bille, kdo je to?“ zeptal jsem se přítele, ale nedokázal jsem odtrhnout oči od místa, kde se kdosi sbíral na nohy.
„Uvidíš,“ pohladil mě Bill po nadloktí a pak mě pustil. Z hromady se vyhrabal muž obalený vrstvou špíny. Na kdysi černé bundě měl fleky od bahna a jeho vlasy byly slepené do mastných pramenů. Když do mě zabodl svůj pohled, udělal jsem krok dozadu a dostal ze sebe jediné jméno. „Andreasi.“
Mému dávnému kamarádovi trvalo pár vteřin, než si uvědomil, kdo ho to přišel navštívit v jeho smrdutém příbytku.
„Ty,“ zasyčel a už už se na mě chtěl rozběhnout. Jared ho zastavil jediným chmátnutím a za zátylek ho vyvedl ven z uličky, abychom na něj lépe viděli. Pustil ho a Andreas se svalil na zem jako pytel brambor. Zvedl pohled od země a vycenil na mě zuby. Nemohl jsem si nevšimnout, že má špičáky nějak delší a oči jasnější.
„Pane bože, on je…“ nedokázal jsem tu větu dokončit, tak se toho ujal Bill. „Upír. Přesně tak.“
„Ale jak? Jak se to… stalo?“ koktal jsem hloupě. Nedokázal jsem pochopit, jak je možné, že člověk, jehož jediným zájmem bylo zabíjení upírů, je najednou jedním z nich.
„Za to můžeš ty,“ plivnul směrem k mému příteli a ten se jen znechuceně otřel špičku boty o asfalt.
„Ta kočičí strava ti moc nesvědčí, Andreasi. Vypadáš jako pytel hoven,“ zašklebil se na něj Bill a založil si ruce na hrudníku. „Tvé přesvědčení, že se nebudeš krmit na lidech, očividně trvá.“
„Ty hajzle, tys měl být mrtvý,“ prskal Andreas a znovu se postavil. Vypadal opravdu zuboženě. Pod očima měl černé stíny a byl neuvěřitelně vychrtlý. Nůž v jeho ruce se však objevil během jediného mrknutí oka. „Zabiju tě za to, co jsi mi udělal,“ zařval a vrhnul se na Billa. Nezaváhal jsem ani na vteřinu a vykročil proti němu. Jednou přímou ranou do ohryzku, jsem ho poslal zpátky do kaluže.
Všiml jsem si, že se Gustav pohnul, jako by mi chtěl jít na pomoc, Bill však natáhl ruku a zadržel ho.
„On to zvládne,“ řekl tvrdým hlasem Jared, zaujal vojenský postoj a bedlivě nás sledoval.
Odvrátil jsem od nich pozornost a znovu se zaměřil na Andrease, který si přehazoval nůž z jedné ruky do druhé a v mírném podřepu přecházel sem a tam, připravený na mě kdykoliv skočit.
„Takže ty jsi jeho děvka?“ prsknul na mě Andreas a mně se pěsti samovolně zaťaly. „Podívej se na mě. Podívej, co ze mě udělal. Je ze mě zrůda. Jako z vás všech.“
„Tys byl zrůda už dávno předtím,“ vrátil jsem mu jedovatou poznámku a dřív, než se stihl třeba jen pohnout, jsem se proti němu rozběhl. Chytnul jsem ho kolem pasu a mocným nárazem mého těla jsem nás oba svalil na zem. Dřív než se stihl vzpamatovat, jsem Andreasovi vyškubnul z ruky nůž a zahodil ho bokem. Nehodlal jsem ho použít. Tohle bylo až moc osobní a já to chtěl vyřídit vlastními pěstmi.
Obkročmo jsem se na něj posadil a uvěznil ho tak pod sebou, a v tu chvíli nad mým tělem převzal vládu někdo jiný. První z mnoha ran směřovala do Andreasova obličeje, do brady, do nosu, do jedné tváře, do druhé. Marně se snažil odrážet můj útok, a to byl dřív nejlepší z nás všech. A ani to, že je z něj teď upír, z něj neudělalo většího tvrďáka. Naopak. To, že se snažil tuhle část v sobě popřít, ho přivedlo do rohu temné uličky, kde právě plival krev. Zasazoval jsem mu další a další údery. Vůbec jsem si neuvědomoval, že se mi po tváři řinou horké slzy, dokud se ke mně opatrně nepřiblížil Bill a nepromluvil na mě.
„To stačí, Tome. Má dost,“ položil mi ruku na rameno, což v momentální situaci bylo dost riskantní. Uchopil mě za ruku a pomohl mi vstát. Andreas se okamžitě stočil do klubíčka a kryl si hlavu, jako by očekával další útok. Sípavě se nadechoval a kňučel bolestí.
„Slušná práce, chlape,“ poplácal mě Jared po rameni, zatímco jsem si sedl na obrubník. Zkrvavené klouby prstů jsem si utřel do kalhot a nemohl jsem ovládnout třas v rukou.
„Ty hajzle, ty hajzle,“ opakoval pořád dokola Andreas. „Zabiju tě, zabiju vás všechny.“
„No, myslím, že tohle by už stačilo,“ tlesknul Bill rukama, jako by byl režisér nějaké divadelní hry a vystoupení jeho herců se mu moc nezamlouvalo. „Všichni jste viděli, jak tady Andreas napadl Toma, a kdyby ho nezastavil, určitě by mě zabil. Přidejme si k tomu ty výhružky zabitím a máme toho dost na zatčení. Co říkáš, Gustave? Je to tak?“
„No vlastně, útok na krále je závažným trestným činem. Soudní proces se vynechává a viník je odsouzen k pár stoletím vězení, vaše výsosti,“ poklonil se mírně Gustav a já vskutku oceňoval jejich nacvičený projev.
„Kolik století?“ přejížděl si Bill zadumaně prsty po bradě.
„To obvykle záleží na míře útoku,“ doplnil guardian.
„A ten byl zběsilý, že ano? Málem jsem z toho nevyvázl živý, kdyby mě Tom nezachránil,“ pokračoval.
„Jo, všichni jsme to viděli,“ přikyvoval Jared a jeho samolibý úsměv mluvil za vše.
„Takže kolik dáme? Pět set let?“ nadhodil král.
„Já bych řekl sedm set,“ zašklebil se Gustav a kroužil kolem Andrease, i když ten nevypadal, že by se chystal vstát. Tři páry očí se otočily na mě a vybízely mě k mé vlastní odpovědi.
„Doživotí,“ zachrčel jsem. „Ať tam ten zmetek chcípne.“
„Gustave,“ otočil se Bill na guardiana s jasným rozkazem ve tváři.
„Ano, vaše výsosti,“ poklonil se Gustav a popadl Andrease za nadloktí. Z druhé strany mu přispěchal na pomoc Jared a už táhli mého bývalého kamaráda pryč. Bill ještě mumlal nějaké příkazy, ale to už jsem nevnímal. Dokázal jsem se jen dívat na špičky svých bot a marně se snažil v hlavě uspořádat, co se vlastně stalo.
Bill počkal, až všichni odejdou, a pak si přisedl vedle mě. Nic neříkal, jen seděl a čekal, až se dám do kupy.
„Nechal jsi to na mně,“ vysoukal jsem ze sebe nakonec.
„Ano,“ potvrdil s přikývnutím.
„Proč? Měl jsem dojem, že máš trochu obavy, co se týče násilí u tvých partnerů.“
„Velmi pěkně řečeno,“ zakřenil se Bill a natáhl si své dlouhé štíhlé nohy před sebe. „Zasloužil sis svou pomstu. Zabil ti bratra. Bylo tedy na tobě, aby sis to s ním vyřídil a nakonec rozhodl o jeho osudu.“
„Ale jak? Jak to, že je upír? Co se stalo?“
„Měl bych to vzít od začátku. Když jsme odjeli do Rumunska, o Andreasovi jsi vůbec nemluvil, takže jsem se v tom nechtěl šťourat a nevyptával se tě. Jenže čas od času jsi ze spaní řekl jméno svého bratra a mně tak nějak došlo, že tě to trápí víc, než dáváš najevo. Jenže jsem měl svázané ruce. Úmluva lidí a upírů říká, že žádný upír nesmí člověku ublížit. Všechny lidské spory si musí vyřešit lidé mezi sebou. Tyler nebyl upír a ani Andreas. Takže řešení bylo nasnadě.“
„Udělal jsi z něj upíra,“ polkl jsem.
„Oh fuj, já ne. To bych neudělal,“ zavrtěl Bill znechuceně hlavou. „Mám tady v Londýně kamarádku, která mi něco dlužila. Navštěvovala bar, kam se Andreas chodil opíjet, a řekněme, že se spřátelili. Jakože hodně spřátelili. Při jedné takové noci, plné různých hrátek, mu Mirry navrhla, že ho kousne a on souhlasil. Bohužel byl tak opilý, že nepoznal, že je upír a asi mu nedošel rozsah toho kousnutí. Nicméně nebylo to proti jeho vůli, a tak se z Andrease stal upír. Nejdříve jsem si myslel, že ze sebe bude tak znechucený a zabije se sám, ale nestalo se tak. Odešel sem a živil se jen krví zatoulaných zvířat. Slábnul, ale ani tak s tím neskoncoval, takže jsem se rozhodl tomu trochu pomoct.“
„Věděl jsi, že po tobě vystartuje a ty ho za to budeš moct zavřít,“ doplnil jsem.
„Tome, i kdyby mě úplně ignoroval a ani se na mě nepodíval, stejně bychom prohlásili, že na mě zaútočil. Jared i Gustav o tom plánu věděli.“
„Tak proč jsi mě nechal zmastit mu držku?“
„Říkal jsem si, že to potřebuješ,“ pokrčil ledabyle rameny. „Není ti teď líp?“
„Je,“ dokázal jsem ze sebe vyloudit úsměv. Jakási tíha, o které jsem ani nevěděl, mi najednou spadla z ramen a já měl dojem, že se můžu pořádně nadechnout. „Nebál ses, že mi něco udělá?“
„U Drákuly, to víš, že ano. Víš, jak dlouho jsem se musel přesvědčovat, že je to dobrý nápad? Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo. Jenže Jared mě ujistil, že to bude v pořádku. Gustav měl jasný pokyn, že nesmí zasáhnout. Chtěl jsem to nechat na tobě.“
„Děkuju ti. Opravdu. Díky, že jsi mi takhle věřil,“ řekl jsem se vděčně. Cítil jsem Billovu podporu jako nikdy předtím. Už jsem nebyl ten labilní nevhodný přítel. Důvěřoval mi, že se s Andreasem dokážu vypořádat sám.
„Nemáš za co,“ oplatil mi úsměv a vstal. Oprášil si ruce o kalhoty a jednu natáhl ke mně, aby mi pomohl na nohy. „Pojď, vypadneme. Je to tady depresivní.“
Propletl si prsty s mými a vedl mě pryč z tohohle smutného kousku města. Naposledy jsem se otočil na místo, kde se na zemi leskla Andreasova krev, a něco ve mně se uspokojeně zatetelilo.
„Bille, jen ještě jedna otázka. Jak jsi o tomhle všem věděl? Celou dobu jsme byli v Rumunsku. Jak si zvládl něco takového naplánovat z takové dálky? A kdo tě informoval o tom, co se s Andreasem zrovna děje? Ta tvoje kámoška, co ho proměnila?“
Bill jen zavrtěl hlavou a rozhlédl se prázdnou ulicí. „No tak, vylezte. Vím, že jste tady,“ zavolal někam pře své rameno. Otočil jsem se, ale nikoho neviděl. Když už jsem se začal obávat o dušení zdraví svého přítele, uslyšel jsem smích a pískání. Prakticky odnikud se před námi objevily tři obrovské postavy.
„Tome, tohle je můj klan,“ ukázal na muže Bill, a pak už se s každým z nich objal.
„Cože? Tvůj klan?“
autor: Becs
betaread: J. :o)
Jsem strašně moc rada, že se Tom mohl pomstít. I když musím přiznat, že mi zacalo být Andrease trošku líto, kdyz musel přežívat ve stavu, kdy se sám stal tím, co z duše nenáviděl. Ale to už je karma….
Andreas si to zasluzil. Sice bolo to odsudenie take krute, ale on sa tiez nepytal na nazor Tomovho brata a zabil ho.
Ale klan!?!?! To je ake uzasne!!! Dufam ze sa o tom dozvieme viac. Mozno sa Tom prida ku klanu. Ked sa natrvalo prestahuju do Londyna.
Dakujem za krasny diel.
Skutečnost, že se Andreas stal upírem mě vskutku pobavila, protože to je na tom všem ta nejlepší pomsta – že se stane tím, co tak nenávidí. Ačkoli se přiznám, že jsem na tom obdobně jako Zuzu, protože v určité chvíli mi Andrease začalo být líto. Nepopírám, že že si tohle všechno zasloužil, ale stejně mi jej je líto.
A Bill má svůj klan? Wooow, to bych nečekala! Moc se těším na to, jak bude povídka pokračovat dále. Děkuji! ♥
Tak toto ma velmi prekvapilo, Bill je posledné dva diely ukážkový frajer,ja už som na Andreasa zabudla a ejha . Bill má svoj klan? Dúfam, že sa o ňom dozvieme viac 🙂
Bill u mně zabodoval jak naložil z Andreasem Tomovi se určitě ulevilo moc dík za kapitolku.