„Já… já nemám peníze… ne… nemám rodinu, která by vám mohla dát výkupné… já… prosím… S někým jste si mě spletli…“ Drmolím, zatímco mě tmavovlasý muž táhne do horního patra domu, ve kterém jsem se před chvílí probral. V puse mám jak v polepšovně, nohy se mi pletou a hlava mi třeští ještě hůř než po tahu. „Prosím, fakt jsem vám k ničemu, pusťte mě…“ Žadoním znovu, ale jemu je to šumák, jak kdyby mě ani neslyšel. Stačí mu jedna ruka, aby udržel obě moje zápěstí a druhou otevřel dveře.
Ložnice? Co to kurva…
„Hele to je fór, že jo? Jste herec? Má to bejt dárek k narozeninám? Ty totiž mám… Je mi osmnáct.“ Začnu rychle plácat, a když se mnou muž smýkne na postel, automaticky se odtáhnu co nejdál.
„Vážně? Tak to všechno nejlepší.“ Usměje se na mě a já se rozesměju úlevou.
„Bože, na chvíli jsem si fakt myslel…“ Dál už nic nestihnu říct, protože je v dalším okamžiku těsně u mě a povalí mě. Sedne si mi na břicho, až zalapu po dechu, a připne mi ruce do pout na delším řetězu v čele postele.
„Ne! Ne! Tohle už je moc! Už to stačí, o.k?! Hrajete to perfektně, ale už dost!“ Křiknu po něm a snažím se ho shodit. „Prosím!“ Vyjeknu, když hmátne za sebe a začne štrachat na zapínání mých kalhot. Když je rozepne, sleze ze mě a já kolem sebe hned začnu kopat a škubat za pouta. S přehledem mě chytne za chodidla, jako by to dělal xkrát denně, a stáhne mi kalhoty.
„Vysvětlím ti pravidla. Máš pravdu, nemáš rodinu, nikomu chybět nebudeš, děcka z děcáku v osmnácti zdrhaj jak na běžícím pásu, nikoho to zajímat nebude. Takže jestli se chceš mít pokud možno dobře, budeš se hezky učit a nebudeš dělat kraviny. Čím dřív se všechno naučíš, tím míň bude i jizev. Jasné?“ Neodvažuju se ani pípnout, a dokonce kývnu, jak mě to vyděsí. On to snad myslí vážně…
Znovu vyleze na postel a chytne mě za nohy dřív, než stihnu cuknout. „Teď se nehýbej.“ Natáhne se pro lem mých boxerek a mně vyhrknou slzy. Rozechvěju se, až se mi rozdrkotají zuby.
„Prosím… prosím… já to nechci… prosím…“ Neposlouchá. Stáhne mi je ke kolenům a obrátí mě na břicho. Začnu znova kopat a rozkřičím se. Škubne mě za vlasy a vrazí facku, až se mi zatmí před očima. Pak mě za boky zvedne, až přepadnu obličejem do polštáře, div si nevykloubím ruce. Pořád se snažím se mu vykroutit, ale dá mi pěstí ránu do páteře, až mi málem vyrazí dech, a pak ucítím, jak mi rukou roztahuje půlky od sebe.
„Ne! Prosím! Prosím! Mám narozeniny! Prosím!“ Zalykám se pláčem a on mě znovu škubne za vlasy.
„A co? Jsi snad nějaká posraná královnička, kolem který se všechno točí? Leda hovno.“ Sykne mi do ucha a hrubě do mě zajede prsty. Okamžitě cuknu a převrátím se na bok. Roztřesu se snad ještě víc a snažím se přitáhnout se k čelu postele.
„Ne… to… to…“ Ani nejsem schopný ze sebe dostat kloudnou větu. Znovu mě chytne za nohy a stáhne k sobě.
„Takže ti mám připomenout pravidla?“
„Ne… já vás prosím… nedělejte to…“ Zbytečné. Přetočí mě na záda, přitiskne mi nohy k hrudi a nakloní se těsně k mému obličeji.
„A teď budeš hezky držet a bude se ti to líbit.“ Už ani neodpovím, jen se zalykám hysterickými vzlyky. Nalehne na mě úplně, aby mi zabránil v pohybu, a já už nemůžu skoro ani dýchat. A pak se ocitnu v pekle.
***
„To byl krásný taneček… Jak ti říkají, zlato?“
„Queenee…“
Když Queenne odešel, Kaulitz se za ním ještě otočil, ale tanečník byl pryč stejně tak rychle, jako se objevil. Tom to nechápal. Co je tohle za hru? A proč mu vlastně prakticky říkal, že na něj má počkat u zadního vchodu? Byla to nabídka? Lákal ho? Shermine přeci říkala, že si rád hraje. Že to má radši tvrdé a bez keců kolem. Byli už ti dva na něj domluvení?
Žaludek se mu zkroutil chtíčem. Opravdu si začínal myslet, že tahle primadona po něm opravdu touží s každým lokem alkoholu víc a víc. Měl pocit, že se snad zbláznil, když si uvědomil, že skutečně plánuje, co udělá.
Nevěděl, jak dlouho tady sedí, dokud mu barman neoznámil, že se má zdekovat, protože budou brzy zavírat. Pokrčil rameny a zaplatil útratu. Zavrávoral, když se zvedl, jak jeho původní předsevzetí dát si jen jedno pivo na uvolnění vzalo za své. Ale co na tom. Dneska už beztak řídit nebude. Ani toho malýho provokatéra nebude muset sledovat. Počítal, že dneska skončí v jeho posteli. Když si oblékl bundu, ucítil smyslnou, těžkou vůni Quennee. To rozhodlo a vymazalo z jeho hlavy veškeré hlásky, které ho zrazovaly a našeptávaly mu, aby se držel na uzdě.
Vyšel předním vchodem jako všichni, ale hned zahnul za roh, aby si tam počkal na tu svoji nádheru. Tiše si stoupnul do největšího stínu a čekal. Netrvalo to ani pět minut a dveře se otevřely. Vyšel blonďatý mladík a choulil se do své naducané bundy, jako kdyby ho měl sfouknout nejbližší proryv větru. Tom si všiml, že trochu kulhal, a zanadával, když se podíval na oblohu, zjišťuje, že se co nevidět rozprší. Rozešel se pryč od Toma a jemu se zadrhl dech, když se mladík ohlédl a na okamžik se podíval přímo na něj, i když ho nemohl vidět. Lákal ho. Bože, tak moc už ho chtěl pod sebou…
Přikradl se zezadu jako duch a během vteřiny se přitisknul k Billovu tělu. Rychle zacpal jeho ústa a odtáhnul ho do stínu. „Představení skončilo…“ Vydechl vzrušeně a ušklíbl se, když se blonďák vzepřel.
Bill s sebou začal zmítat a snažil se útočníka kousnout do ruky, která mu držela ústa. Modlil se, aby Gustav na kameře alespoň něco zahlédl a vyběhl ven, a pak ho ovanula ta vůně, kterou v prvním okamžiku překryl alkohol. Roztřásl se po celém těle a začal se bránit o to víc. Povedlo se mu Kaulitze kopnout do holeně a policista ztratil balanc. Bill skončil na zdi a jen tak tak před sebe natáhl ruku, aby do ní nenarazil obličejem. Kaulitz ho ale nepouštěl a otočil ho k sobě čelem. „Krásně voníš…“ Zamumlal policajt. Bill ze sebe místo výkřiku vydal jen přiškrcený vzlyk, než mu Kaulitz zajal ústa v tvrdém polibku a svým tělem ho přimáčkl na zeď.
Pěstmi bušil do jeho zad, ale naprosto zbytečně. Byl tak namol, že to snad ani nevnímal. Když na chvilku opustil jeho ústa, Bill mu dal ránu do obličeje, ale bylo to sotva znát. Policista se dokonce usmál.
„Skoro bych ti to věřil…“ Zavrněl.
Když se ho snažil alespoň znova nakopnout, přitiskl se k němu klínem, a Bill ho znovu začal mlátit do zad. Tentokrát pěst udeřila do něčeho pevného a Billovy oči se rozšířily poznáním.
Celé Kaulitzovo tělo se napjalo, když se tichem rozlehlo cvaknutí pojistky, a Bill mu přitiskl hlaveň pod bradu. Donutil ho tlakem trochu zaklonit hlavu. Jeden jediný špatný pohyb a vystřelil by tomu sráči mozek z hlavy.
„Dej ze mě ruce dolů.“
„O.k… v klidu, hele dám je nahoru, ať na ně vidíš.“ Spustil Tom rychle a Bill se celou svou vůlí držel, aby úlevou nevzlykl, když ho poslechl.
„Už se ani nehneš.“ Zasyčel sotva slyšitelně, ale Tom sebou cukl, že měl pocit, že to na něj zařval na celé město. „Tak komu teď skončilo představení, sráči…“ Sykl po něm a bokem od něj couvl. Pistoli stále pevně v ruce, která se najednou ani nezatřásla. Viděl na něm, že mu došlo, že by ho klidně odprásknul a ani by nemrknul. Měl sto chutí to udělat, místo toho zkušeným pohybem vytáhl zásobník, zahodil ho na zem a zbraň na druhou stranu.
„Jestli tě ještě někdy uvidím… zabiju tě.“ Sykl a rozběhl se ke svému skútru.
Tom na něj nechápavě koukal. Jeho opilý mozek se snažil spolupracovat, ale moc mu to nešlo. Krev se vařila úplně jinde než v mozku a jeho klín byl tvrdý, že sotva vnímal cokoli jiného.
Zatřepal hlavou, aby se probral. Pomohl mu k tomu déšť, který se spustil z černých mračen a který by normálně proklel. Výjimečně studenou vodu na obličeji vítal. Sebral zbraň a zásobník a schoval vše do pouzdra pod bundou.
Co se to tu vlastně stalo?!
Pár minut mu trvalo, než se odhodlal a vydal se ulicí, aby chytil taxi, které ho odveze domů. Hlava jej nesnesitelně bolela, mozek se snažil pochopit, co se stalo. To si z něj udělali srandu? Proč se proboha ten zmetek tvářil, jak kdyby mu Tom chtěl opravdu něco provést?
Zaplatil taxikáři a vylezl. Schody do jeho bytu se zdály nekonečné. Když padnul do postele, ani se nezul a usnul hned, jak se jeho hlava dotkla polštáře.
Billovým tělem se šířil neskutečný třas. Adrenalin a hrůza. Bezbřehá hrůza.
Jak to, že nikdo nepřišel? To tam jsou ty kamery jen na parádu nebo co?!
Klíče mu několikrát vypadly a do zámků se snažil narvat jiný, než měl. Než otevřel poslední zámek, málem to vzdal, a vyzvracel se přímo na chodbě
Zabouchl dveře a o poznání rychleji zamkl a rozběhl se do koupelny. Pořád v ústech cítil chuť piva a jeho. Vyzvracel se, ale ani to nepomohlo.
Jeho zjitřené smysly pořád vnímaly Kaulitze kolem sebe.
Otočil kohoutek u vany a začal napouštět co nejteplejší vodu, jakou snesl. Vylil do ní téměř celou pixlu pěny do koupele a gelu.
Oblečení naházel do pračky a zasypal několikanásobnou dávkou prášku i aviváže, než se konečně ponořil do vody a zakousl se do předloktí, aby utlumil hlasitý pláč.
To ráno bylo pro Toma úplně to nejhorší, co kdy zažil. Jestli si někdy předtím stěžoval, že má kocovinu, bylo to nic oproti tomu, jak se cítil dneska. Nejen, že ho neuvěřitelně bolela hlava, ale cítil se mizerně i kvůli Billovi. Neustále viděl jeho vyděšené oči a přesvědčení zabít ho, pokud by se jen pohnul jeho směrem. To, jak se proti němu třásl a on to ignoroval.
Ne. Tohle očividně nebyl typ, který to má rad tvrdé. A on je ten největší hlupák na světě, který tomu věřil. Proboha, vždyť se málem dopustil toho, co ze srdce nenáviděl. Když si to uvědomil, jeho žaludek se silně stáhl. Maximálně rychle, jak jen dokázal, a jak to jeho stav dovoloval, vyrazil na toalety. V krku jej nesnesitelně pálilo a měl chuť brečet jako malej fakan.
Vždyť on teď vypadá, jako naprosté prase! Kdyby se teď ukázal u klubu nebo přímo v něm, Bill by jej mohl konfrontovat a nahlásit za pokus o znásilnění! Přišel by o kariéru a o svoji šanci!
Ne! Tohle nesměl dopustit! Musí mu vysvětlit, proč se to stalo. Nebyla to jen jeho vina. Ona ho navedla, a když pak Bill říkal věci, co říkal, vyložil si to tak… Říkala si o to! Ta malá coura si o to říkala! Ozval se mu v hlavě hlas toho grázla, kvůli kterému měl na krku přestupkovou komisi, a on začal dávit.
Nevěděl, kolik času strávil na toaletách, ale když se vrátil a padnul na židli, jeho oči upoutala složka na jeho stole, která tam ještě předtím nebyla.
autor: Bitter & Mykerina
Och panebozenanebesiach!!!! On to fakt urobil!!! A ja som tomu spravnemu slusnemu policajtovi verila!!! No…stalo sa. Teraz pravdepodobne zisil ze sa Billovi uz nieco take stalo. Alebo zeby tie zaciatocne casti boli utrzky z Billovej minulosti?? Boze….zboznujem tu poviedku. Mi to pride na taky styl tej severskej krimi pisane. A tie ja teraz uplne hltam jednu knihu po druhej. Dakujem vam krasne za famozny diel.
Taky si už po dnešním dílu myslím, že ty úvody jsou Billova minulost, a je mi ho moc líto. Hádám, že Queenie je jeho maska, za kterou se jen schovává, ale ve skutečnosti to bude asi vnitřně hodně zlomený a nešťastný kluk… A Tom si to teď dost pohnojil, ale snad to napraví a získá Billovu důvěru.
To je děs co Tom vyvedl perfektní povídka.
Jsem na tom stejně jako holky, protože po tomhle díle si i já myslím, že útržky na začátcích dílu jsou z Billova života. A je to šílené! K tomu, jak se zachoval Tom nemám co dodat. Maličko, ale opravdu jen maličko jej omlouvá to, že byl totálně opilý a zmagořený tou ženskou, co mu navykládala pěkné lži. Stejně ale nic takového neměl dělat, ještě k tomu, když je policista. Teď může jen doufat, že to skutečně není nikde na kamerách a nejsou o tom někde důkazy, protože si myslím, že by to dost mohlo ovlivnit jeho kariéru….
No, jsem tedy zvědavá za na pokračování! Moc děkuji za díl! 🙂