autor: Dušinka
Zuby nehty
Po zbytek týdne Bill s Tomem nepromluvil více než dvě slova, a přemýšlel, jestli možná není ta nevšímavost záměrná. Samozřejmě, že byla, uvědomil si Bill v pátek ráno, když zíral na prázdnou stránku svého deníku. Byla čtecí hodina, a jak už bylo obvyklé, Bill nečetl. Začal si čmárat po okrajích, a pak se ohlédl přes rameno na Toma, který jako vždy seděl shrbený nad svým stolem, s jednou rukou zabořenou ve vlasech, zatímco druhou ťukal do jakéhokoliv papíru, který právě známkoval. Bill chtěl víc než kdy jindy sedět po jeho boku, pohladit jej po vlasech, vyhladit vrásky na jeho čele, a daleko více jej bolelo vědomí, že na něj byl Tom naštvaný, než vědomí, že ho nemohl mít.
Bill obrátil pohled zpátky ke svému deníku a nechal hlavu dopadnout do jeho stránek. Nemohl takhle pokračovat, když na něj byl Tom naštvaný, ale odmítal jej obtěžovat během hodiny, takže mohl pouze hrát hru na čekání, dokud hodina neskončí. Zvedl hlavu, poslal Tomovi poslední, nepovšimnutý pohled, a pak zíral do svého deníku. Datum pro odevzdání bylo následující pondělí a Bill ještě nepopsal ani pět stránek.
Inspirace jej konečně zasáhla patnáct minut před zvoněním a Bill po celou tu dobu psal, a i poté. Třída už byla prázdná, když si Bill nacpal deník zpátky do batohu a ten si hodil na rameno, než se nervózně přiblížil k Tomovu stolu; Tom se během celé hodiny ani nepohnul, a pouze zvedl hlavu, aby svým studentům popřál hezký víkend, než se vrátil ke svému známkování.
Tom na židli lehce poskočil, pohlédl ke dveřím, a pak zpátky na Billa. „Tady bys mi tak pravděpodobně neměl říkat,“ řekl. „Jen pro případ.“ To Billovi nikdy dříve neřekl, navzdory tomu, kolikrát Bill použil Tomovo jméno během doučování nebo o přestávkách.
„Promiň,“ vzdychl Bill a dosedl na židli vedle Tomova stolu. Tom pokrčil rameny a odložil pero.
„S čím ti můžu pomoct?“ Jeho tón byl tak profesionální; příliš profesionální. Bill uvažoval, jam moc přesně na něj byl Tom naštvaný.
„Podívej, uh, já… ehm, já vím, že jsem neměl… udělat to, co jsem udělal v pondělí, bylo to až moc riskantní-„
„Přestaň,“ přerušil ho Tom dřív, než se Bill mohl dostat se svou omluvou příliš daleko, a zvedl ruku. „Nemusíš se omlouvat. Já vím, v jaké situaci jsme, a… a viním z toho povětšinou sebe. Žádám toho po tobě hodně, Bille, já vím, a já… byl jsem až příliš tvrdohlavý, abych udělal zodpovědnou věc a řekl ti, že… tohle nemůžeme. Hned od začátku jsem vůbec neměl něco takového podnítit.“
Bill měl zaťatou čelist, nic neříkal, a jen držel svůj pohled namířený na Tomovo tričko, než aby se mu podíval do tváře. Nebyl si jistý, co se mu to Tom snaží říct.
„Měj hezký víkend, Bille,“ řekl Tom nakonec, a Billovy oči povyskočily výš.
„Ty ses… se mnou právě rozešel?“ Zeptal se Bill nevěřícně, srdce se mu prudce rozbušilo. Jak to mohl udělat? Kvůli jednomu polibku? Dokonce ještě ani neměli šanci být opravdový pár!
„No, ne, protože my nejsme spolu.“ Tom se hluboce zamračil a Billovi se zkroutil žaludek. To bylo všechno? „Podívej, přijď za mnou, až skončí vyučování, opravdu si o tom potřebujeme promluvit.“
„Jo, okay,“ řekl Bill otupěle, žasnul nad schopnostmi svých nohou fungovat, zatímco jeho mysl byla jeden velký nepořádek. Bez dalšího slova odešel a zamířil do hodiny němčiny, kde čtyřicet pět minut hleděl do prázdna, dokud nezazvonilo.
Pokračoval v tom procesu během všech následujících hodin. V umění si vzal jeden ze svých kousků kreslených tužkou a ustálil se u stínování, což byl relativně bezmyšlenkovitý úkol, který mu dovoloval pokusit se utřídit si hlavu, zatímco kreslil. Ten klid však netrval dlouho, protože Natálie a Andreas rychle zachytili jeho náladu.
„Víš, co potřebuješ, Bille?“ Pípnul Andreas a poklepal se tužkou po bradě.
„Neříkej mi, že potřebuju sex, prosím tě,“ prosil ho Bill tiše. Sex nebyla vždy ta správná odpověď – dokonce i kdyby si Bill s Tomem užil, nejspíš by to pouze přineslo víc problémů, než by jich to vyřešilo.
„No, chystal jsem se říct, že se potřebuješ dostat někam ven. Jsi ve stresu. Ale víš co? Tvoje narozeniny se blííí-žííí,“ připomněl mu Andreas zpěvavým hlasem. Bill pokrčil rameny; jeho narozeniny byly za pár týdnů. Ale zase, až mu bude osmnáct, bude plnoletý… „Měli bychom vyrazit do klubu,“ prohlásil Andreas. „Bille, chtěl jsem tě vytáhnout do klubů ve městě od chvíle, co bylo osmnáct mně.“
„Hej! Co brát trochu ohledy na neplnoleté?“ Vložila se do toho Natálie a Bill protočil oči.
„Možná, ale ne na moje narozeniny. Až moc lidí by si stěžovalo, že nemůžou přijít.“ Poslal Natálii kousavý pohled, pak zvedl měkčí tužku a vrátil se ke svému stínování.
„Přemýšlel jsi nad tím vůbec? Vážně, myslel jsem, že v tuhle chvíli už budeme mít na stole pozvánky,“ zabručel Andreas.
„Já nevím… byl jsem až moc zaneprázdněný školou, abych nad tím přemýšlel. Alespoň, že mám narozeniny v pátek… možná mě naši nechají ten den doma…“
Bill se odmlčel, momentálně rozptýlen, jak přemýšlel nad svými osmnáctými narozeninami. Nejspíš uspořádá večírek u sebe doma, a pak další den vyrazí s Andreasem do klubů. Nebo možná hned o večírku, pokud nebude mít hosty zůstávající přes noc. A pokud bude mít dost energie.
Bill začal uvažovat nad jídlem a dekoracemi, když zazvonilo, a on si s píchnutím na hrudi uvědomil, že musí jít najít Toma. S rezignací nad svým osudem si sbalil věci, rozloučil se se svými přáteli a odmítl další nabídku si někam vyjít ve prospěch doučování. Snažili se jej přesvědčit, aby se na to vykašlal, ale on je pouze setřásl a zamířil po schodech nahoru do oddělení angličtiny.
Bill se s trhnutím otočil a spatřil Toma, jak vychází ze sborovny s čerstvým hrnkem kávy v ruce. Gestem ukázal ke svým dveřím a Bill poslušně vklouzl dovnitř a posadil se. Tom zavřel dveře a zamkl je za sebou.
„Promiň, že tě tady držím, když jsem si jistý, že už chceš jít domů,“ omluvil se Tom, zatímco otevřel šuplík ve stole. Vylovil z něj několik balíčků cukru a začal je vyprazdňovat do své kávy. Bill si položil bradu do dlaní, lokty se zapřel o Tomův stůl a sledoval ho.
„Vlastně bych raději byl s tebou,“ sdělil mu Bill. Tom si míchal kávu a zatím neodpověděl, a tak Bill pokračoval, „jestli už necítíš to samé…“
„Cítím, samozřejmě, že cítím.“
„Tak proč jsi mluvil o tom, jak musíš ´udělat tu zodpovědnou věc´ a říct mi, že musíme přestat… dělat cokoliv, co děláme, což je stejně nic.“ Bill zvedl hlavu z dlaní a podíval se Tomovi do očí.
„To vůbec není to, co jsem říkal, Bille,“ vyvrátil Tom, jeho hlas byl tichý a klidný. „To, co jsem chtěl říct, bylo, že si přeju, abych se choval zodpovědně hned od začátku, namísto toho, abych naložil takovou váhu na tvá ramena. To je to jediné, čeho lituju. Očividně chceme oba tu samou věc-„
„A to je co?“ Přerušil ho Bill. „Já – jen chci mít jasno,“ vykoktal, „protože já bych… to nedokázal unést, kdybys jen chtěl… se mnou spát nebo tak něco…“
„Ty víš, že mi na tobě záleží, Bille, nic takového ani neříkej,“ řekl Tom tiše, zdál se být dotčený, a Bill se cítil mizerně. Chtěl Toma tak strašně moc, že to ve chvílích, jako byla tahle, bolelo ještě více. „A já vím, že cítíš to samé, a jen si přeju, abychom to mohli nějak udělat jednodušší. Je to těžké, vidět tě každý den a muset si připomínat, že jsi jen student.“
„Až odmaturuju…“
„Až odmaturuješ, můžeme být spolu. To ti slibuju.“ Tom mu poslal úsměv, a pak natáhl ruku, aby na krátký moment sevřel Billovu. „Já vím, že to je za dlouho, ale… je to všechno, co máme.“
„Jo,“ vydechl Bill, a začal si to představovat. Jak sestoupí z pódia… a přímo do Tomovy náruče. Logicky věděl, že se to takhle nestane, ale byla to hezká představa. „Jen prostě nenávidím čekání,“ našpulil rty, jak se snažil zlehčit atmosféru, a Tom se na něj laskavě zazubil.
„Jestli budeš pokračovat v tom, že budeš tak sladký, pak možná budu muset…“ Odmlčel se, ušklíbl a pozvedl obočí. „To nic.“
„Cože? Tohle nemůžeš říct!“
„Kdybych to řekl, pak bys mě prostě přinutil to udělat.“
„A to je problém, protože…?“ Zeptal se Bill, pak se provinile rozesmál. „Okay, okay, hádám, že nechci, abys dostal padáka…“ Vstal a hodil si batoh na ramena, ale nebyl příliš ochotný odejít, když se na něj Tom usmíval jako rozkošné, šťastné štěně, jakým byl. Bill málem požádal o poslední polibek, než odešel, ale odstrčil stranou to nutkání v překvapivém sebeovládání. Jednoho dne, ale ne dnes. „Jasně, myslím… tak to prostě je. Mějte hezký víkend… pane Kaulitzi.“
„I vy, pane Trümpere,“ řekl Tom s mrknutím, a doprovodil Billa ke dveřím. Hravě přitom zatahal za popruh Billova batohu. „Udělej si domácí úkoly a nemysli na mě příliš moc,“ poradil mu, a Bill jen protočil oči.
„Mohl bych ti říct to samé,“ řekl Bill. „Uvidíme se v pondělí.“
Týdny do Billových narozenin uběhly bez čehokoliv pozoruhodného na všech frontách; Jörg se Billa nijak nepokusil kontaktovat, přes což se Bill velmi rychle dostal. Byl připravený Jörga ze svého života kompletně vypustit. Doma byly jeho matky tak báječné a nápomocné jako vždy, a ve škole se držel hlavou nad vodou, dokonce i když jen nepatrně. Mezi ním a Tomem se nic dalšího nestalo; Bill i nadále chodil na doučování, ale kromě trošky utlumeného flirtování tam nebyly žádné improvizované polibky ani nic jiného dramatického.
Během čtvrteční hodiny, den před jeho narozeninami, Bill přišel k Tomovu stolu se svým plánovačem v ruce. Skončili hodinu o pár minut dříve, jelikož byli lehce napřed, jak jim Tom radostně sdělil. Bill počkal, dokud Tom nevzhlédl, a pohrával si s pružinkou plánovače.
„Hej, Bille, jak ti můžu pomoct?“ Zeptal se Tom, když zvedl hlavu.
„Jen jsem vám chtěl dát vědět, že zítra tady nebudu,“ řekl a Tom naklonil hlavu a pozvedl obočí.
„Oh, vážně? Plánuješ být nemocný?“ zeptal se a složil si dlaně pod bradou. „To by byla škoda, když máš zítra narozeniny…“
„Už jsem odevzdal omluvenku a tak,“ řekl mu Bill a překřížil si paže na hrudi. Tom si povzdechl a potřásl hlavou.
„Bille… ani nevím, kde začít.“
„Tím, že mi řeknete, o co zítra v hodině přijdu?“ Nabídl Bill nápomocně, čímž si od svého učitele vysloužil zničující pohled. „No tak, pane Kaulitzi, jsou to moje osmnácté narozeniny.“
„Což pro mě neznamená vůbec nic. Bille, jsi pokročilý student. Neočekávám od nikoho, že bude v hodině chybět, pokud nejsou až příliš nemocní, aby tu byli, nebo pokud nenavštěvují univerzity.“
„Minule, když jsem chyběl, tak jste mi úkoly dal,“ prosil jej Bill, ale věděl, že to byl příliš laciný pokus. Tom se nenechal rozkolísat.
„Protože tady k tomu byly polehčující okolnosti. Opravdu si myslíš, že to nebude vypadat podezřele, že jsi odevzdal omluvenku na den svých vlastních narozenin? Vážně, Bille. Běž se posadit a dělej po zbytek hodiny něco užitečného,“ nařídil Tom Billovi, který vstal, a naštvaně se šel posadit. Pokud tady byla jedna věc, ze které Tom nemohl být obviněn, bylo to zvláštní zacházení. Zdálo se, že nikdy neměl žádný problém dát Billovi horší známku nebo ho usadit, když mu to přišlo nezbytné.
Po zazvonění byl Bill okamžitě po Tomově boku, ale Tom ho opět umlčel. „Není to nic osobního,“ ujistil Billa, „jen prostě od svých studentů očekávám, že se budou věnovat mým hodinám na sto procent.“
„Pořád říkáš, že tohle je předmět na úrovni vysoké školy a že se k nám chceš chovat jako k opravdovým vysokoškolákům. Na vysoké škole nebude nikdo, kdo by se ujišťoval, jestli přijdu na přednášku, a nebude tam nikdo, kdo by mě potrestal, když na ni nepřijdu,“ odvětil Bill sebevědomě. Tom se opřel o stůl a zvážil to. V tu chvíli už byla třída zcela prázdná.
„No, to máš pravdu, to ti musím nechat. Ale kdybych byl vysokoškolský profesor, stejně bych udělal cokoliv, co by bylo v mých silách, abych své studenty ve svých hodinách udržel.“
„Už jsem svou omluvenku odevzdal,“ pokračoval Bill, „a za celý tento rok jsem zatím chyběl jen jeden den. Držím tempo, pořád mám B, takže můžeš mi, prosím, dát mé úkoly za zítřek?“
Nějakou chvíli Tom zíral do stropu a minimálně Billova slova alespoň zvažoval. „Jsi příšerně panovačný,“ poznamenal nakonec a naklonil se ke stolu. „Fajn,“ řekl a začal dávat dohromady několik papírů, než se zarazil a pohlédl na hodiny. „Vlastně, přijď po vyučování a já ti je dám. Nechci, abys přišel pozdě.“
Potěšený Tomovým rozhodnutím mu Bill spěšně poděkoval a zamířil na svou další hodinu. Plány na jeho narozeniny konečně dostávaly tvar a věci mezi ním a Tomem byly dobré, pokud ne perfektní. To Billovi po zbytek dne přivodilo dobrou náladu.
„Nemůžu se dočkat, nemůžu se dočkat! Tohle bude taková zábava,“ explodoval Andreas v okamžiku, kdy Bill vešel do třídy paní Coleové. Zahákl svou paži o Billovu a začal s ním uprostřed třídy tancovat, dokud nezazvonilo a paní Coleová jim doporučila, aby si vytáhli svá díla. „Nemůžu se dočkat zítřka. Budeš ve škole?“
„Budu mít až moc práce s přípravami a dekoracemi,“ řekl mu Bill, pak pohlédl na Natálii, která si připravovala akvarely. „Naučte se to zítra všechno i za mě, okay?“
Natálie si odfrkla a Andreas ji ignoroval, vstal a přesunul se k Benově lavici, aby si pokecal s ním. Bill pozval na ten večírek většinu lidí ze své umělecké třídy – ačkoliv ne všichni mohli přijít – plus několik přátel z hudebního oddělení. Vlastně, když tak nad tím přemýšlel, Bill neměl příliš přátel mimo hudební a umělecké kruhy. S tím byl ale v pohodě.
Po hodině se Bill zastavil v Tomově třídě a čekal, zatímco Tom pomáhal dalšímu studentovi. Bill se posadil a snažil se něčím zaměstnat a ignorovat ten žárlivý pocit, který jej uvnitř hlodal, když slyšel, jak se spolu smějí nějakému vtipu, který ten student pronesl. Nemohl si pomoct, ale nelibě snášel všechny další studenty, které měl Tom rád, jako kdyby je snad měl radši nebo něco podobně absurdního. Bill věděl, že to bylo iracionální, a že nemohl být jediný student, kterému Tom věnoval pozornost, ale přesto jej to stále užíralo.
„Bille?“
„Ano, jsem tady pro své úkoly,“ řekl Bill, poslušně postoupil kupředu a Tom mu beze slov podal složku papírů, než pokynul další studentce. Nad tím se Bill zarazil, a tak počkal, než s ní Tom domluvil, a pak znovu postoupil kupředu. „Nemáte k tomu žádné instrukce?“ Zajímal se a Tom na něj krátce pohlédl.
„Musím někde být, opravdu teď nemůžu mluvit. Napsal jsem ti všechny instrukce dovnitř. Měj hezký víkend, Bille.“ Tom ho poplácal po prameni, popadl svou tašku a vyvedl Billa ze dveří.
Dokonce ani ´Všechno nejlepší k narozeninám´?
Uvažoval Bill, když se jejich cesty beze slov rozdělily. S pokrčením ramen to nechal být; Tom spěchal. Alespoň měl Bill své úkoly. Zastavil se v hale, aby si je uklidil do batohu, než se vydal k východu.
Dorazil domů a rovnou se vnořil do příprav svého večírku. Musel uklidit celé přízemí a přestavět nábytek, aby udělal místo pro všechny, kteří přijdou. Billův domov nebyl velký, ale mohlo se to udělat tak, aby tak vypadal. Odsunul jídelní stůl stranou, a pak sebral všechny židle a odnesl je do sklepa. Byl nedokončený a používal se pouze jako odkládací prostor, takže byl perfektním místem pro schovávání nábytku během večírků. Bill taky odstěhoval všechny cenné věci svých rodičů a cokoliv, co by se mohlo rozbít, s vědomím, že jeho přátelé uměli být neukáznění, než se pustil do vysávání.
„Páni, udělal jsi tady opravdu hodně práce, Bille!“ Pochválila ho Karoline, když dorazila domů. Bill k ní přiskočil pro objetí. „Dobrá práce…. ale kde budeme jíst večeři?“
„Myslel jsem, že bychom prostě mohli jíst na gauči, objednat si pizzu a podívat se na nějaký film?“ Navrhl Bill, vymotal se z matčiny náruče a mínil pokračovat v úklidu, když v tom mu zakručelo v žaludku.
„Ale ne, pizzu budeš objednávat zítra večer. Něco dám dohromady… ty si odpočiň, zlato, uklízel jsi celý den!“ Pokárala jej Karoline láskyplně a poplácala ho, než se přesunula do kuchyně.
„Už to mám skoro hotové!“ Trval na svém Bill. „Jen chci utřít prach na televizním stolku a vybrat film, na který se můžeme podívat…“ Popadl prachovku a přestěhoval se do obývacího pokoje; Karoline protočila oči, až to bylo téměř slyšitelné, ale nic neřekla.
Když zanedlouho přišla domů Simone, celá rodina večeřela na gauči, jak Bill navrhl, ačkoliv na jídelníčku bylo dušené maso se zeleninou, namísto pizzy. Bill snědl téměř polovinu všeho jídla, pak se schoulil do klubíčka, hodil na sebe deku a požádal: „Film?“
„Ty jsi tak roztomilý!“ Prohlásila Simone a pocuchala mu vlasy. Bill zasténal.
„Mamííí, kluci nemají rádi, když jim někdo řekne, že jsou roztomilí.“ Ačkoliv od Toma bych to přijal, dodal si v hlavě. Od Toma bych nejspíš přijal cokoliv, co by mi chtěl dát… jeho myšlenkový pochod pokračoval, a on se začal nořit do pornografické fantazie o něm a Tomovi.
„No, jsi moje miminko, a tak ti můžu říkat, jak jen budu chtít,“ prohlásila Simone a přerušila tak Billovu fantazii, když kolem něj hodila ruku a dala mu mlaskavou pusu na tvář.
„Fuj, mami! Teď se jen snažíš být nechutně kýčovitá,“ zabrblal Bill, vyhrabal se z gauče a odsunul své špinavé nádobí k Simone. „Jdu se dívat na film do svého pokoje.“
Na velmi neslušný, který by vás, lidi, stejně nezajímal, dokončil Bill samolibě ve své hlavě a rozběhl se nahoru, aby pokračoval ve svých fantaziích o Tomovi.
autor: Dušinka
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 28
No…..ja si myslim ze v tej domacej ulohe co mu Tom dal bude urcite nejake narodeninove prekvapenie!!! Urcite!!! Ach….ten rozhovor mi vobec nebol prijemny. Ako Tom strasil Billa ze cely ich vztah je zly. On vlastne je zly. 🙂 Ale povedzme si kazda jedna, kto by nechcel mat pletky s takym sezy ucitelom Kaulitzom??! Ja sa hlasim ako prva. Ale nakoniec si to vysvetlili. A teraz pride ta prijemna cast. Ked obaja budu cakat na maturitu. Budu sa "skadlit" a podpichovat v skole. A potom po maturite sa na seba vrhnu. Ach…uplna romantika. Uz sa neviem dockat ako dopadne Billova oslava 18tych narodenin. Moja bola totizto fantasticka 🙂 ale to uz bolo davno davno hahaha.
Tom je na Billa přísný ale jinak to nejde proto že Bill by to neustál a prozradil by se.Povídka je krásná.
Trošku sa to medzi nimi pokazilo 🙁 pred pár rokmi v našom meste začal chodiť zástupca riaditeľa gymnázia so žiačkou oktávy 😀 on mal 40 a ona 18 rokov, držali to v tajnosti až kým ona neodmaturovala a potom s tým vyšli von :)takže nech sa Tom spamätá, a skúsia to, dá sa to udržať v tajnosti 🙂 🙂 začínam mať podozrenie
V první chvíli jsem se lekla, co to jako Tom dělá, když to byl v prvé řadě on, kdo to všechno začal. Nechápala jsem. Mám pocit, že se v něm konečně probudilo svědomí, které jsem čekala, že přijde hnedka na začátku. 😀 Jsem ale ráda, že Billovi všechno vysvětlil a vlastně se přiznám, že to chápu. Jo, je mi to líto, ale chápu to. Tom je učitel, Bill je žák a kdyby se to někdo dozvěděl, zcela určitě by z toho byl poprask, Tom by mohl přijít o místo a Bill by měl pěkně pošramocenou pověst…takže, chápu to. Ačkoli to mohli udržovat hezky v tajnosti, ale tak nevadí. 😛 Taky musím říct, že se mi docela dost zamlouvá to, že Tom se k Billovi chová tak, jako ke všem ostatním. Jasně, snaží se mu pomoci s učením a tak, ale jinak tam není opravdu žádné speciální zacházení, což mě těší. 😉 A taky si myslím, že Tom do Billových úkolů napsal alespoň ´Všechno nejlepší´! 😉
Moc děkuji za překlad! 🙂