Zaslepení 7. (2/2)

Následující ráno, když Bill sešel dolů na snídani, jeho matky už byly vzhůru a pracovaly v kuchyni. Karoline míchala těsto na vafle a Simone nalévala do hrnků čerstvou kávu. Bill si pamatoval, že tohle byl den v roce, kdy si obě jeho matky braly kvůli němu volno z práce, a políbil je obě na tvář.

„Všechno nejlepší! Teď už jsi velký kluk. Jaké to je?“ Zeptala se Karoline a zvedla mísu s těstem na vafle, jakmile svého syna políbila a objala.

„O moc jiné ne,“ připustil Bill. „Ale jsem si jistý, že to přijde. Vafle?“

„Domácí,“ řekla mu Karoline, jako by to snad nevěděl. Bill pohlédl na hodiny; bylo devět. Kdyby šel ten den do školy, právě teď by mířil na angličtinu. V žaludku pocítil malé píchnutí viny, ale ignoroval to.

Po snídani přišly dárky, ze kterých většina byly umělecké potřeby, po kterých Bill toužil, plus několik videoher a další náhodné věci, o kterých si jeho matky myslely, že by je potřeboval nebo chtěl. Bill všechny nové věci vyzkoušel, zahrál si několik kol z nových her na svém Playstationu, a pak musel začít připravovat večírek. Rozvěsili barevné stužky – kýčovité, ale levné – na stůl rozhodili konfety, připravili občerstvení, a Bill si do přehrávače připravil svůj párty mix.

Večírek měl legendární úspěch. V domě se sešlo více než dvacet lidí – na to, že byl ztroskotanecký umělecký podivín, měl spoustu ztroskotaneckých uměleckých podivínských přátel. Otevřel dárky, které mu hosté přinesli – ačkoliv v pozvánkách otevřeně napsal, že dárky nejsou nutné – a dostal, mimo jiné věci, dohromady 65 dolarů v hotovosti, třiceti dolarovou poukázku do MACcosmetic od Natálie, a nějaká DVD od Andrease. Po troše občerstvení a klábosení Bill ztlumil světla a pustil svůj párty mix – shodou okolností právě ve chvíli, kdy se Karoline a Simone rozhodly stáhnout z dohledu.

„Hej, všechno nejlepší, chlape,“ řekl Georg, když přišel za Billem ke stolu s občerstvením, přiložil mu ruku na záda, a Bill ztuhnul, než mu poslal přes rameno zvědavý pohled. Ta ruka k němu byla přitisknutá až trochu příliš pevně a příliš nízko na to, aby to bylo pouze přátelské. „Nepřinesl jsem ti dárek… ale myslel jsem, že bych pro tebe možná mohl udělat něco jiného.“ Přesunul se, aby se opřel o zeď ve stínu televizního stolku. Bill zamyšleně odložil svůj drink.

„Já nevím, Georgu. Něco jsme už mezi sebou měli, ale nefungovalo to.“ Viděl, jak jej Georg gestem přivolává blíž, a kousnul se do vnitřku tváře. Na jedné straně Georg dobře vypadal a v posteli to s ním vůbec nebylo špatné. Na druhé straně se Bill cítil, jako by byl emocionálně oddaný Tomovi.

… ale zůstat v celibátu až do maturity, znamenalo čekat na sex dalších sedm měsíců. A kdo mohl vědět, jestli vůbec Tom bude schopný na něj tak dlouho čekat.

Bill se proti své vůli pohnul kupředu a zanedlouho mu bylo připomenuto, proč s Georgem tak dlouho chodil, ačkoliv byli sotva vůbec přátelé. Možná neměli žádnou osobní chemii, ale sakra, měli tělesnou chemii. Georg s Billem zacouval proti dřevěné stěně televizního stolku a nebojácně se natáhl pro Billův zadek, aby si jej přitáhl blíž. Bill omotal ruce kolem Georgova krku a nechal jej, aby se o něj otíral, zatímco se líbali.

„Chceš se vykašlat na párty a jít nahoru?“ Zeptal se Georg chraplavě bez jakéhokoliv svádivého tónu. Nemusel Billa nijak svádět; věděl, že to oba dva chtějí naprosto stejně.

„… já nemůžu,“ přistihl Bill sám sebe, jak říká, a Georg se lehce odtáhl.

„No tak, nikdo tě nebude postrádat. Řekni Andreasovi, ať na všechny dohlídne, pokud musíš…“

„Ne, chci říct, že s tebou nechci spát,“ upřesnil Bill a rozpačitě se odtáhl, když Georg neodpověděl. „Promiň… ale díky za tohle.“ Zmizel do davu svých tancujících přátel, tvář měl zrudlou rozpaky. Prostě se nedokázal přinutit to udělat.

Zdálo se, že pro příštích sedm měsíců to bude jen on a jeho pravá ruka.

Během půl hodiny většina Billových hostů zabrala místa na zemi a začali si povídat, a tak Bill ztlumil hudbu a znovu rozsvítil světla. Vypadalo to, že Georg odešel, aniž by to komukoliv řekl, uvědomil si Bill, když se rozhlédl a nikde jej neviděl.

„Okay, no… můžete, lidi, odejít, kdykoliv chcete, není tady žádný určený čas, kdy bych vás vykopnul, takže…“ Bill se posadil ke svým přátelům a přidal se k nim ve vyměňování drbů. Menší skupinka se oddělila, aby si zahrála videohry, několik lidí odešlo, a do půl hodiny zůstala už jen polovina původních hostů. Většina z těch, kteří už odešli, nebyli nijak blízcí přátelé, takže je Bill příliš nepostrádal.

„Takže ty a Georg jste zpátky spolu nebo tak něco?“ Zeptala se Alisha, jedna z Billových přátel ze sboru.

„Ale ne, ehm… on to chtěl, myslím, ale jen jsme se tak trochu… líbali. A on pak odešel. Možná je na mě naštvaný, ale co, já ani nevím, proč si myslí, že by nám to spolu vyšlo,“ rozesmál se Bill.

„Oba dva jste až moc sebestřední na to, abyste spolu vzájemně randili,“ prohlásila Natálie a každý se tomu zasmál.

„Cože? To nejsem!“ Odpověděl Bill pohoršeně, a jeho přátelé se jen rozesmáli. „Jsem?“

„Nejsi, jen tě škádlí,“ ujistil Andreas Billa, který trucovitě našpulil rty.

„Všichni hned odejděte, párty skončila,“ prohlásil, ale jen sotva přitom dokázal udržet vážnou tvář.

„Máme dovoleno zůstat přes noc?“ Pípla Alisha, čímž přinesla vítanou změnu tématu.

„Jistě, jen nevím jistě, jestli budeme mít dost polštářů a přikrývek… Někteří by mohli zůstat v pokoji pro hosty, někdo může přespat u mě v pokoji, pak taky tady dole…“

„Hej, já už budu muset jít,“ promluvil Gustav. Bill upřímně čekal, že odejde daleko dříve; on a Georg byli prakticky nerozluční, a Gustav navíc na večírky příliš nebyl. Bill vstal, aby ho vyprovodil.

„Díky, žes přišel a doufám, že ses bavil.“

„Bavil. A všechno nejlepší… uvidíme se v pondělí.“ Gustav věnoval Billovi krátké, chlapské objetí, pak se ostýchavě usmál a odešel.

Poté odešlo pár dalších lidí, až nakonec zůstala Poslední Pětka – Bill, Andreas, Natálie, Alisha a Marie Anne, další dívka ze sboru. Bylo typické, že zůstávaly jen dívky a Andreas. Zůstali vzhůru až do nekřesťansky brzké ranní hodiny, a pak se odebrali do postelí; dívky si zabraly pokoj pro hosty, a Bill nabídl, že se o svůj pokoj podělí s Andreasem. Spali snad dřív, než se jejich hlavy dotkly polštářů.

Další večer byly na řadě kluby. Andreasova sestra se na víkend vrátila z kolejí a slíbila, že je odveze do města. Nakonec z toho neudělali nijak velkou událost, a Andreas slíbil, že tam nebudou dlouho, jelikož Bill byl stále ještě unavený z předchozí noci. Dvě párty za dva dny znamenalo hodně zábavy a hodně tancování.

Bill Andrease i jeho sestru přesvědčil, aby navštívili jeden z místních gay klubů, a brzy sám sebe našel, jak je oslovován jedním starším mužem za druhým, kteří mu chtěli koupit pití. Ty nabídky byly lákavé, ale Bill žádnou nepřijal až asi do páté. Ten muž, který mu nabídl pití, byl vysoký, dobře oblečený a hezký, s docela svůdným úsměvem. Bill si nemohl pomoct, ale byl z něj jak u vytržení, a během pár minut seděl s tím mužem – Kevinem – v boxu, a popíjel nějaký limetkový alkoholický nápoj.

„Chutná ti to?“ Zeptal se Kevin, kývl směrem k drinku, a Bill se usmál.

„Jo, je to dobré. Díky.“ Kevin se na něj zazubil a naklonil k němu svůj drink ve zdravícím gestu, než se znovu napil.

„Takže, jsi student?“ Hádal Kevin a Bill předpokládal, že tím myslel vysokoškolského studenta, a ne středoškoláka. Stejně přikývl.

„Studuju umění.“ Nebyla to lež, jen upravená pravda.

„Jo? Nejsi pod zákonem, nebo jo? To je fuk, neříkej mi to.“

Poté, co oba dopili své drinky, Kevin vytáhl Billa na taneční parket, a ačkoliv nedokázal dostat Toma ze své hlavy, Bill se přesto dobře bavil. Neměl ponětí, kam zmizel Andreas nebo jeho sestra – nejspíš do nějakého jiného klubu – ale Kevin byl sladký a zdvořilý, a hlavně skvělý tanečník. Jeho ruce však putovaly níž a níž po Billově těle, a Bill se odtáhl pokaždé, když se pokusil o něco více.

„Hej, tak chceš mě nebo co?“ Zeptal se Kevin hlubokým hlasem do Billova ucha, přitiskl jej ke sloupu a Bill se začal kroutit.

„Já, ehm… hodně se mi líbíš, Kevine, ale já nehledám nic vážného.“

„Nemusím být nic vážného,“ ujistil ho Kevin a pokusil se jej políbit, ale Bill odvrátil hlavu. „Hej… líbíš se mi. Mluv se mnou.“

„No… taky se mi líbíš. Ale já, ehm-„

„Máš přítele?“

„No, víš, to je právě to,“ řekl Bill rozpačitě a Kevin se okamžitě odtáhl. Začal Billa odvádět k jejich boxu.

„Nechystám se být ten druhý. Líbíš se mi, ale tohle nemůžu,“ prohlásil Kevin.

„No, on není můj přítel,“ vysvětloval Bill a neochotně se posadil. „To je ten problém- Chci s ním být a vím, že on cítí to samé, ale my – jsme v… komplikovaném… no, máme mezi sebou profesionální vztah.“ To byl nejjednodušší způsob, jak to podat, rozhodl se Bill, a Kevin chápavě přikývl. „Právě teď jsou věci mezi námi v pěkném chaosu.“

„Jaké by byly následky vašeho randění?“

„No, kdyby to někdo zjistil, mohl by dostat padáka,“ zamumlal Bill. „Já nechci, aby to riskoval.“

„Jsou city mezi vámi vážné?“

„Myslím si, že jo.“

„No, tak to je vážně problém.“ Kevin si složil ruce pod bradou, vypadal zahloubaně, a Bill si nemohl pomoct, ale oceňoval, že chtěl nějak pomoct, než aby Billa tlačil do něčeho, co nechtěl.

„To teda je,“ lamentoval Bill.

„Co bych udělal já… a tohle nejspíš není ta rada, kterou bys měl dostat, ale kčertu, kdybych já měl toho kluka rád, snažil bych se s ním stejně být. Chci říct, že život je moc krátký na to, aby sis nechal tu pravou osobu uniknout, nebo ne? Lásky se musíš držet zuby nehty.“

Bill se nad tím zamyslel, a Kevinova slova byla v jeho mysli po celou neděli poté, co opustil klub a vrátil se domů. Čím více je zvažoval, tím více mu dávala smysl. Být ve městě, kde jej nikdo neznal, ho přinutilo si uvědomit, že tady byla místa, kam mohli jít a být jen sami sebou, Billem a Tomem, a být spolu, aniž by se za nimi někdo otáčel. Nemuselo to být tak obtížné. S tímto novým postojem Bill v pondělí zamířil do školy.

„Bille? Chtěl jsi o něčem mluvit?“

„Ach! Jo.“ Bill čekal, zatímco Tom pracoval s dalšími studenty, ale nyní byla třída prázdná a Bill se posadil na své obvyklé místo vedle Tomova stolu, batoh si položil k nohám. Poslal Tomovi úsměv a řekl: „Já jen, ehm, jsem měl takový nápad, tak trochu…“

„… ne do mého předmětu, hádám,“ podotkl Tom a pozvedl obočí.

„No… teď je mi osmnáct-„

„Všechno nejlepší, mimochodem,“ vložil se do toho Tom.

„Díky. Každopádně, myslel jsem, že by bylo hezké, kdybychom mohli… však víš, udělat občas něco spolu?“ Řekl Bill nadějně. Tom vzhlédl k Billovi od svých papírů, sevřel ruce a propletl si prsty.

„Jako co? Jako rande?“

„Jako… no, jeden kamarád mě na mé narozeniny vzal do jednoho klubu ve městě, a to mi vnuklo nápad, no… město je daleko, nikdo nás tam opravdu nezná…“

„To zní jako příšerný nápad, Bille, promiň za tu upřímnost,“ řekl Tom s ostrým zamračením, a Bill zalapal po dechu.

„No, nemuseli bychom udělat tohle – jen jsem tím chtěl říct, že tady jsou místa, kam můžeme jít, kde bychom mohli být spolu a nemuseli bychom… se schovávat nebo tak. Víš. Myslel jsem, že by to mohlo být hezké,“ řekl Bill mrzutě, už se cítil poraženě, a s překříženými pažemi na hrudi se opřel.

„Bille, my nemůžeme.“

„Tome, no tak! Nikdo by nás tam neznal, a já přece nenavrhuju, abychom z toho udělali nějaký zvyk… Proč ne jen teď, jednou, na moje narozeniny?“

„Ne, my nemůžeme. Nezáleží na tom, jaká je příležitost – odmítám udělat opět tu stejnou chybu a skončit tak, že nás to povede hlouběji po cestě, ze které se nebudeme moct vrátit. A nemyslím si, že je fér, když se snažíš využít k tomu své narozeniny – jen proto, že je to speciální den, neznamená, že můžeme dělat výjimky. My nejsme pár, Bille, jen dva lidi ve velmi obtížné situaci kvůli mé chybě. Tak už to prosím nech být.“

Tom mohl Billovi stejně tak dobře střelit facku. Bill šokovaně ještě chvíli seděl na místě, než se rozhoupal k akci. Popadl svůj batoh, vyskočil na nohy a zamířil ke dveřím, oněmělý a raněný. Jen sotva odolal nutkání prásknout dveřmi, a odešel ve víru vzteku a odmítnutí.

autor: Dušinka