Connect With The Devil 44.

Tahle slova se Tomovi začala ozývat v hlavě jako ozvěna, pořád dokola, až na to, že zvuk nezačal postupně slábnout, jak to u ozvěn bývá. Chtěl si myslet, že je to špatný vtip, ale soudě podle výrazů otce i Adušky věděl, že to, co řekl, myslel naprosto vážně. Těžce se nadechl, až ho zabolelo na hrudníku.

„J-jakou nehodu?“ Zeptal se roztřeseně a polkl. Franz k němu přistoupil a položil mu dlaň na rameno.

„Autonehodu.“ Objasnil mu Franz.

„Je v pořádku?“ Vyhrkl okamžitě Tom. Potřeboval to vědět. Znovu to bylo tu, ta nejistota, ten pocit bezmoci, jako když tenkrát přivezli do nemocnice Billa.

„Je v nemocnici. Dělají jí testy, ale v ohrožení života není.“ Po těchto Franzových slovech si Tom hlasitě oddechl a padl do objetí otce.

„Díky bohu.“ Pevně Franze v objetí stiskl.

„Měli bychom za ní jet.“ Rozhodl Tom, když se odtáhl.

„Samozřejmě, čekal jsem na tebe. Chtěl jsem ti to říct osobně.“ Franz se rozešel k autu a Tom za ním. Aduška šla s nimi, položila Tomovi ruku kolem ramen a stiskla mu ho jako gesto podpory.

„Jak se to vůbec stalo?“ Podivil se Tom. Konstantine moc často neřídila, většinou využívala řidiče, ale čas od času svoje auto z garáže vytáhla. Zejména, když někam spěchala. Adelaide mlčela a čekala na Franzovu odpověď. Nejradši by byla, kdyby Tomovi řekl pravdu, protože to bylo lepší, než další lži, které mu doteď jenom ubližovaly. Ale on byl jeho otec a musel rozhodnout.

Franz pevně stisknul volant, podíval se do zpětného zrcátka na zadní sedačku, kde Tom seděl, a spustil.

„Měla v krvi skoro tři promile. Narazila do dopravní značky, když vyjížděla od jedné prodejny s alkoholem. Našli jí nějaké flašky v autě.“

„Cože? To není možné, proč by sedala opilá za volant. Navíc máma přeci nepije, tak jak se mohla teď takhle zřídit?“ Tomovi to nedávalo smysl. Odmítavě kroutil hlavou a přemýšlel, jestli Konstantine viděl někdy opilou. Chovala se párkrát divně a pak ta láhev v pokoji, které si dřív všiml, ale nevypozoroval na ní až takové extrémní chování, aby tomu přikládal větší význam.

„Měl jsem jistá podezření. Párkrát, když jsme spolu mluvili, připito měla.“ Přiznal Franz. Adelaide zarytě mlčela. Viděla Konstantine několikrát úplně namol, ale Tomovi to tenkrát říkat nechtěla, aby neranila jeho city. Cítila však, že teď bohužel přišla ta chvíle, kdy musela s pravdou ven.

„Já se musím k panu Franzovi přidat. Bohužel jsem ji ve více než podnapilém stavu přistihla už několikrát. Snažila jsem se jí trochu promluvit do duše, ale vždy mě vyhodila nebo odbila. Nedalo se s ní rozumně mluvit.“ Tak a bylo to venku. Z části se jí ulevilo, ale také se bála Tomovy reakce. Ten se jen otočil k oknu, protože se mu do očí tlačily slzy. Neřekl už po zbytek cesty ani slovo, a když dojeli k nemocnici, skoro z auta vyběhl. Na recepci ho zastavili, ale Franz promluvil s jejím ošetřujícím lékařem a Tom ji mohl jít navštívit. Hlavou mu probleskla vzpomínka, jak tenkrát vešel do pokoje, kde ležel Bill, a pohled na něj byl tak hrozivý, že mu ten obraz z hlavy nevymizí asi už nikdy. Všude měl modřiny, otoky a sešité rány. Doufal, že matka na tom byla lépe. Nezůstal, aby si poslechl, co doktor říkal, s tím se tam vypořádávali Adelaide a Franz. On ji potřeboval vidět a ujistit se, že je v pořádku.

Sestřička ho dovedla do malého pokoje, kde Konstantine ležela. Byla při vědomí. Měla slabý otřes mozku a v jejím stavu ji lékař potřeboval udržet bdělou. Na stolečku vedle postele měla misku horké polévky a silnou kávu.

„Mami.“ Zašeptal Tom a teď už slzám nedokázal zabránit. Valily se mu po tváři, obrovské jako hrachy. Konstantine měla na čele pár oděrek, ale jinak se zdála být v pořádku.

„Chlapečku můj.“ Zašeptala Konstantine a v očích se jí také začalo tvořit vlhko. Styděla se, že ji Tom takhle musel vidět. Nikdy nechtěla, aby to došlo tak daleko, ale vymklo se jí to z rukou. Tom se posadil k její posteli a chytil ji za ruku.

„Nebreč.“ Řekl jí s popotáhnutím a vytáhl si z kapsy kapesníček, aby jí utřel slzy.

„Platí, ale jen když přestaneš taky.“ Odpověděla roztřeseným hlasem.

„Mami, promiň.“ Zašeptal Tom hořce a sklopil hlavu.

„Za co se omlouváš, Tomi?“ Podivila se Konstantine.

„Že jsem s tebou víc nebyl, že jsem si nevšiml, jak moc se trápíš, že jsem ti nedokázal pomoct, než se tohle všechno stalo.“ Tom se snažil nebrečet, ale třásla se mu brada. Konstantine mu položila dlaň na tvář a pozvedla mu hlavu tak, aby mu viděla do očí.

„Teď mě dobře poslouchej. Za nic z toho nemůžeš, nemáš se za co omlouvat, rozumíš? To je mezi mnou a tvým otcem.“ Kontantine bolelo, jak Tomovi ublížila. Ublížila jemu a tím i sobě, protože nejhorší pro matku bylo vidět trpět svoje dítě a ještě vlastní vinou.

„Už to bude jenom dobré, zlato. Až mě pustí, pojedeme domů.“ Konstantine si přitulila jeho hlavu na hrudník a hladila ho po drsných dredech.

„Ne mami.“ Zatřepal Tom hlavou a popotáhl. „Potřebuješ pomoc, musíš se vyléčit.“ V jeho hlase byla slyšet naléhavost.

„Já nejsem alkoholička.“ Ohradila se Konstantine.

„Já vím, že nejsi. Jenom jsi nešťastná a potřebuješ pomoc, mami. Zvládneme to spolu, ano?“ Konstantine se po Tomových slovech opět spustily slzy a Tom na tom nebyl jinak. Seděli tam vedle sebe ubrečení a otřásali se vzlyky. Konstantine pokývala hlavou na souhlas. Nechtěla do léčebny, ale taky nechtěla ztratit Toma. Nechtěla, aby se s ní Franz u jejich rozvodu, který měl zanedlouho nastat, soudil, do čí péče bude Tom svěřen. Nemohla ho nechat jemu a té šlapce. Musela se vzchopit a bojovat o něj. Tom se natáhl pro misku polévky.

„Měla bys něco sníst.“

„Nemám hlad.“ Konstantine si otřela rudé oči z pláče.

„Udělá ti to líp.“ Nabral trochu polévky na lžičku a přisunul jí ji k ústům. Konstantine otevřela pusu a polévku ze lžičky polkla.

„Měla bych se o tebe starat spíš já. Já jsem tvoje máma.“ Konstantine se nikdy necítila zranitelněji, slaběji a neschopněji. Už od doby, co si Franze vzala, se snažila být vždy perfektní, schopná vše zařídit a také silná vše zvládnout. Zkrátka žena bez chybičky.

„To je dobrý, mami. I o tebe se musí někdo postarat. A já tady pro to budu vždycky.“ Tom se na tváři snažil vyloudit malý úsměv, aby Konstantine povzbudil. Přes všechny tyto události Konstantine Tomova slova zahřála u srdce. Byla pyšná na svého syna, na to, jak ho vychovala. A věděla, že jakkoli těžké bude se z téhle šlamastyky dostat, bude mít vedle sebe Toma, aby jí podpořil a pomohl.

Tom u ní seděl až do chvíle, než usnula, a poté vyšel na chodbu, kde seděli Franz

a Aduška.

„Jak je jí?“ Zeptala se okamžitě starostlivě Adelaide.

„Bude v pořádku.“ Odvětil Tom. „Ale bude to těžké. Musí se jít léčit.“ Řekl směrem k Franzovi.

„Já vím, chlapče. Už jsem kontaktoval tu nejlepší léčebnu v sousedním městě, aby to zůstalo diskrétní. Volba je ale na ní.“ Konstatoval Franz. Léčba byla dobrovolná, nemohli ji tam dotáhnout proti její vůli.

„Mluvil jsem s ní a přesvědčil ji. Za necelé dva měsíce bude konec školního roku, takže za ní budu moct jezdit často, když budou prázdniny. Možná bych tam mohl bydlet někde poblíž.“ Přemýšlel Tom. „Dokonce bychom mohli jet někam na dovolenou. Pryč od toho všeho stresu.“

„To je skvělý nápad, Tome. Ale do konce školního roku musíš zůstat doma. Budeme to muset nějak vymyslet. Potřebuješ stabilní prostředí, abys v klidu dokončil první ročník.“

„Stabilní prostředí.“ Tom ta slova skoro hořce odplivl. „Rozvádíte se a máma se z toho celá zhroutila. Myslíš, že tohle je stabilní prostředí?“ Řekl Tom poněkud ostřeji, než zamýšlel. Nevěděl, kde se to v něm vzalo. Nastřádaný stres z rozvodu rodičů a obavy o matku vygradovaly, a najednou to všechno chtělo ven.

„Tome, vím, že se to všechno zkomplikovalo, ale my to zvládneme. Stans bude v pořádku, postaráme se o ni.“ Franz chtěl ujistit Toma o tom, že přesto, jak byla situace vážná, to zvládnou, když budou držet pohromadě.

„Měl ses o ni starat dávno. Víš, možná tam někde hodně hluboko v sobě svým způsobem chápu, že teď miluješ jinou ženu a už vám to s mámou neklape. Ale to přece neznamená, že ses na ni měl takhle vykašlat!“ Tom trochu zvýšil hlas a právě procházející sestřička se po nich přísně ohlédla. Franz se na ni omluvně zadíval.

„Chlapče, snažil jsem se s ní mluvit. Nebylo to možné, nechtěla nic z toho slyšet.“ Argumentoval Franz. Většinou když s Konstatine mluvil, byla přiopilá, anebo se to strhlo ve strašlivou hádku kvůli jejím hysterickým záchvatům. Jediná konverzace s ní neproběhla v klidu.

„Měl ses snažit víc.“ Toma, zdá se, tahle slova neobměkčila. „Je to moje máma, prokrista! Mohla tam umřít, dochází ti to vůbec? Je štěstí, že se nestalo nic vážnějšího.“ Tom se na Franze díval vyčítavě, ačkoli to nebyla jeho chyba a někde uvnitř sebe věděl, že ho z toho nemůže obviňovat, ale bouře emocí v něm byla silnější. Potřeboval viníka, na kterého mohl ukázat prstem, aby Konstantine zůstala bez poskvrnky. Bylo těžké přijmout, že to nezvládla, že nepřemýšlela o tom, jak to může ublížit ostatním, obzvlášť Tomovi. Myslela jen na sebe a na svůj obrovský žal. Zaslepilo ji to natolik, že neviděla nic jiného kolem sebe.

„Tome, já vím, že je to těžké, ale…“ Franz nestihl dokončit, co chtěl říct, jelikož mu do toho Tom skočil.

„Myslím, že nevíš. Protože kdybys věděl, jak zasraný je to pocit, myslím si, že bys mámu v první řadě nikdy neopustil.“ Jakmile Tom vypustil tahle slova, projela Franzovi nelítostně srdcem jako ostrá šavle a způsobila mu krutou bolest. Odrazila se mu v očích. Tom se otočil na patě a zamířil zpět do Konstantinina pokoje. Adelaide byla mezitím pro kávu. Nevěděla, co se stalo, ale zaslechla poslední slova, která Tom Franzovi vpálil do obličeje. Nepotřebovala vědět víc, mluvilo to za všechno.

…

„Díky, že u vás můžu přespat. Tvojí mámě to vážně nebude vadit?“ Zeptala se Serina Erica s obavami, když procházeli vstupní brankou. Po škole si povídali v nedalekém parku a poté Eric navrhl Serině, aby u něj přespala, protože nechtěla být sama a neměla náladu na to matce vysvětlovat, proč by u nich měl přespávat Eric. Dohodli se spolu, že to její matce oznámí až po maturitě, pokud se to k ní tedy nedostane dřív. Aby si náhodou nemyslela, že se zajímá jenom o kluky a na učení kašle.

„Bude nadšená, věř mi. Pěkně si to vychutná, posledně mě kvůli tobě vyslýchala.“ Eric se zmínil o posledním Teresině výslechu, když je nachytala doma na gauči. Sice je nepřistihla přímo při činu, ale červené rtěnky bývají holt zrádné.

„Vážně? Nelíbila jsem se jí? Možná jsem na ni neudělala dobrý dojem.“ Strachovala se Serina. Přece jen byla to Sommerova matka. Matka kluka, se kterým teď chodila. Nechtěla, aby si o ní myslela něco špatného. Tatam bylo její sebevědomí, tohle byly vody, v nichž si byla nejistá. S Benovou matkou to bylo něco jiného. Měla ji sice ráda, ale věděla, jak se k Benovi rodiče chovali a jak to u nich doma chodilo, takže se na jeho matku tvářila mile pouze na oko. Neměla ji ráda. Ericova matka byla jiná. Milá a upřímná. Tak nějak toužila po tom, aby se jí jako potencionální snacha líbila, ačkoli bylo na tyhle úvahy příliš brzy.

„Byla z tebe u vytržení, prosím tě. Jsi první holka, kterou jsem si přivedl domů, takže je z toho celá rozjančená.“ Protočil oči Eric.

„Vážně?“ Zamrkala překvapeně Serina. Tak přeci byla v něčem první.

„Mami, jsem doma!“ Zahalekal na ni hlasitě Eric a zul se.

„Jsem v obýváku, oběd máš v kuchyni.“ Zavolala na něj Teresa. Eric Serině sundal bundu a chytil ji za ruku. Vedl ji s sebou do obýváku. Ta za ním pomalu cupitala.

„Máme návštěvu, myslíš, že by se tam našla ještě porce navíc?“ Mrknul na Teresu Eric a Serina Teresu slušně pozdravila.

„Ale jistě.“ Terese se rozsvítily oči, s úsměvem se zvedla a odtančila do kuchyně.

„Říkal jsem ti to.“ Pokrčil Eric rameny. Serina se na něj pouze pousmála. Eric vzal Serinu do koupelny, kde si umyli ruce a poté zasedli ke stolu.

„Proboha to je porce.“ Vykulila oči Serina. Jídlo vypadalo lákavě, ale pomyslela si, že jestli sní tohle všechno, bude vážit nejmíň sto kilo.

„Dala jsem ti moc?“ Zeptala se Teresa s obavami.

„Ale nedala jsi jí moc, mami. Nebudeš pořád zobat nějaké semínka, copak jsi papoušek? Vykašli se na nějaký dietní blafy a tady se pořádně najez.“ Promluvil rázně Eric. Vůbec se mu nelíbilo, jak Serina málo jedla a přehnaně dbala na štíhlou linii. Měl by ji rád, i kdyby měla pár kilo navíc. Serina vypadala, že se dá na protest, ale Eric jí k tomu nedal příležitost.

„A zkus se v tom nimrat.“ Dodal naoko přísně.

„S tebou budu za chvíli jako koule.“ Nafoukla Serina tváře, ale nabrala si sousto na vidličku a ochutnala. „Mmmm máte to moc dobrý.“ Pochválila Terese. Připravila gnocchi s parmazánovou omáčkou a kuřecími kousky. Ta si přiložila dlaň na hrudník a rozpačitě děkovala.

„Tohle jí nevěř. Moc dobře ví, že umí sakra dobře vařit.“ Ušklíbl se Eric a Teresa ho plácla po hlavě utěrkou, kterou držela.

„Drzoune.“

„No vidíš to? Člověk jí vychválí její kuchařské umění a ještě za to jednu schytá. Myslím, že vy dvě toho máte společného víc, než si myslíte.“ Podotkl Eric, čímž narazil na facky, které od Seriny dostal, což samozřejmě Teresa nemohla vědět. Serina do něj zapíchla vražedný pohled a Eric polkl.

„Radši mlč, ty mluvko.“ Zakroutila Teresa pobaveně hlavou.

„Jo, to je dobrej nápad.“ Pokýval Eric na souhlas. Serina mu nenápadně naznačila, že je mrtvej, až budou sami.

„Mami, nevadilo by ti, kdyby tu Rina zůstala přes noc, že?“ Zeptal se najednou a Serině trochu zaskočilo nad tím, jak ji Eric oslovil. Nikdo jí tak nikdy neříkal.

„Ne, že by mi to vadilo, ale neuniklo mi tady náhodou něco?“ Začala vyzvídat Teresa.

„Nééé, co by ti unikalo?“ Dělal Eric hloupého.

„No, většinou si sem kamarádky na přespání nevodíš.“

„Rina taky není kamarádka.“ Řekl chytře Eric a dál se k tomu nevyjadřoval. Serina byla z téhle debaty trochu v rozpacích.

„No nikdo mě neinformuje o aktuálních informacích. Posledně to byla ještě kamarádka, kterou doučuješ.“ Podotkla dotčeně Teresa.

„Mami, prosím tě. Tak jo, chodíme spolu a je to teprve eh…“ Eric se zadíval na svůj telefon a rychle dodal. „7 hodin, 16 minut a 54 sekund. Víš to z první ruky.“ Nadhodil široký úsměv.

„Moje máma to ještě taky neví.“ Dodala Serina. Teresa pookřála a byla ráda, že z celé téhle záležitosti nebyla vynechaná a nedozvěděla se to třeba po 3 měsících jako některé její kamarádky, které ani nevěděly, že jejich děti s někým randí.

„Oh, to je skvělé. Myslím tím, že jste se konečně dali dohromady. Já jsem to tušila už dřív, protože Eric si nikdy nepřivedl domů dívku a choval se dost podivně. Byl roztěkaný a nepozorný. A jak se na tebe koukal, na tohle mám čich…“

„Vážně?“ Pozvedla Serina s úšklebkem obočí.

„Mami, to by stačilo, ne?“ Zastavil Teresu Eric a do tváří se mu nalilo teplo kvůli studu, který pocítil. Naštěstí však nezrudnul, netrpěl na to tak jako Tom, který byl jako rajče skoro nonstop, když se styděl.

„Mně to docela zajímá.“ Popichovala ho Serina.

„Nemáš náhodou něco na práci, mami?“ Otočil se na Teresu.

„No jo, už jdu.“ Odfrkla si Teresa a zamířila do obývacího pokoje, kde měla rozdělané žehlení prádla. Tohle pro ni byla velká věc, že si Eric domů přivedl teď už oficiálně svoji první dívku, takže ji samozřejmě zajímala a chtěla se s ní víc seznámit.

„Rina?“ Zmínila najednou Serina, jak ji Eric dřív oslovil.

„No jo… vadí ti to?“

„Ne… je to hezký, líbí se mi to. Jen mi tak nikdy nikdo neříkal.“ Usmála se a Eric jí úsměv oplatil.

…

Tom seděl doma na zemi svezený proti dveřím ve svém pokoji. Domů se vrátili s Timem, který pro ně dorazil, když skončily návštěvní hodiny. Neměl zájem o to, aby ho vezl domů otec. Adelaide se s Tomem snažila promluvit, ale on teď nechtěl nic od nikoho slyšet. Konstantine musela v nemocnici zůstat další dva dny kvůli tomu otřesu na pozorování, ale pokud se nic nezkomplikuje, propustí ji. Tom s povzdechem vytáhl svůj telefon z kapsy a vytočil číslo jediného člověka, se kterým chtěl v tuhle chvíli mluvit. Značnou dobu to vyzvánělo, než se na druhém konci ozval známý hlas.

„Panenko?“

„Ahoj.“ Pozdravil Tom kytaristu.

„Děje se něco?“ Zeptal se Bill, když Tom nějakou dobu mlčel.

„Jen jsem potřeboval slyšet někoho normálního.“ Zamumlal Tom nazpět.

„A voláš mně?“ Uchechtl se kytarista.

„Jo.“ Přestože Tomovi do smíchu nebylo, koutky rtů mu škubly v nepatrném pousmání.

„Jsi v cajku?“ Zeptal se kytarista. Poznal, že něco nebylo v pořádku, protože Tom obvykle nebyl tak zamlklý.

„Jo… nevím… vlastně… ne.“ Odpověděl roztřeseně Tom.

„Udělal ti někdo něco?“ Ptal se pohotově kytarista. Bylo to první, co ho napadlo.

„Ne, ne mě. Já… moje máma měla nehodu.“ Vypadlo z Toma.

„Ou… to je na hovno.“ Bill nevěděl, co by měl říct, neuměl nikoho utěšovat, nikdy to nemusel dělat.

„Jo, našli jí v krvi tři promile. Narazila do značky, když totálně opilá odjížděla z jednoho krámku s alkoholem.“ Tomovi se opět tlačily do očí slzy. Chtěl se z toho zlého snu vzbudit.

„Chlast je svině. Chceš, abych za tebou přijel?“ Zeptal se bez váhání. Nevěděl, co říkat nebo dělat, ale co věděl jistě, bylo, že rozhodně nechtěl, aby byl Tom smutný. Protože když byl raněný Tom, dotýkalo se to i kytaristy, ať chtěl nebo ne.

„Mohl bys?“ Zeptal se Tom s nadějí v hlase. Tohle sice nebyly okolnosti, za kterých se chtěl s kytaristou znovu setkat, ale netoužil teď po ničem jiném, než se mu schovat před celým světem do náruče. Bylo to jediné bezpečné místo, kde byl chráněný před všemi zlými věcmi a lidmi. Bill by za něj bojoval až na krev, tím si byl jistý.

„Kde na tebe mám počkat?“

„V podstatě můžeš až před náš dům. Kromě Adušky a služebnictva tu nikdo není.“ Tom si uvědomil, že konečně může Bill zastavit až před jejich domem.

„Jseš si jistej?“ Kytarista se podivil. Tom se vždycky obával, aby je spolu nikdo nezahlédl, a kvůli tomu dokonce kytarista vždycky zastavoval na konci ulice.

„Naprosto. Za jak dlouho tu budeš?“

„Nedám to dřív jak za hodinu. Potřebuju si ještě něco obstarat.“ Řekl Bill.

„Budu na tebe čekat.“ Bylo všechno, co mu Tom odpověděl a poté oba s rozloučením zavěsili.

autor: Emilia