See You In Hell 6.

Z celýho domu slyším každou chvíli křik. Cukám sebou při každém zvuku nebo vrznutí podlahy, ale zatím mě nechávají být. Nevím, jestli mě to má ještě víc vyděsit, nebo o co jim jde. Visím tady už od včera, jako by nestačilo, že už takhle mi je zle z chlastu a potřebuju na záchod.
O co jim jde? To je ten kretén, co jsem mu dal bombu, fakt až takovej kretén? Až mě odváže, teprve mu ukážu.
Zaslechnu spěšné kroky a šoupání. A nářek. To je… Cassie?
„Cass!“ Houknu a cuknu provazem, kterým mám svázaný ruce ve výši obličeje, a zdá se mi, že ji slyším, ale nějak tlumeně.
Ani nedokážu určit, z jakýho směru to šlo. Znova cuknu provazem a za mnou se otevřou dveře. Než si moje oči zvyknou na náhlý světlo, mám na nich šátek.
„Co blbneš, ty debile!“ Houknu a málem si ucvrnknu, když se provaz napne a vytáhne mě to pomalu na špičky.
Uslyším za sebou tlumený vzlyk.
„Cass… Kurva, cos udělal ségře! Nepřej si mě, ty bastarde!“ Zařvu a ozve se plesknutí. Cassie vykřikne.
„Budeš zticha, jinak to odskáče ona, je ti to jasné? Tvé sestře to chvíli trvalo, takže za tohle jí můžeš poděkovat.“
„Co to…“ Ani nestihnu doříct, když vzduchem zasviští bič a po zádech se mi přelije spalující bolest, až zalapu po dechu a uvědomím si, že jsem si pustil do kalhot. Než se stihnu pořádně nadechnout, přijde další rána. A další. Slyším Cass, jak za mnou pláče a prosí. Chtěli po mně, abych nekřičel… Nemůžu, i kdybych chtěl, a jen lapám po dechu. Když přijde asi šestá rána, omdlím…

Od doby, co Bill utekl z kavárny, uběhl týden. Kriminalista mu dal pokoj, snažil se nepotloukat kolem klubu, aby mu dal prostor o všem přemýšlet.
Mezitím podrobně hledal jakékoliv vodítko z Billova případu pokaždé, kdy mohl, protože ho dost zaměstnávaly vraždy Hesse a Klose.
Nevěřil tomu, že Bill není oběť, jak tvrdila jeho zpráva. Že bylo vše jen nahrané a Bill měl pomoct jednomu dealerovi potopit druhého. Prakticky mu on sám potvrdil, že oběť je tím, jak se mu to snažil vymluvit a pak utekl. Tom to chápal, strach dělal s lidmi hodně. Navíc po tom všem, co zažil, mu dokonale rozuměl.
Ale on potřeboval další vodítka, která by vedla k jeho věznitelům. A navíc, nějak to bez Billa nemohl vydržet.
Párkrát zašel do klubu, ale viděl pokaždé jen Queenee, a ten se mu vyhýbal, jak jen mohl. Žádné koketování, žádné letmé pohledy. Nic. Jako by Tom neexistoval, a jemu právě došla trpělivost. Kouknul na svůj účet a trochu si poplakal nad zůstatkem. Nebylo to nic moc. Ale tohle udělat musí.
Zavolal do klubu a objednal si soukromý taneček. Dal si pořádnou sprchu a oblékl se trochu lépe než obvykle. Je čas potkat Queennee.

Bill dneska vůbec neměl náladu na tanečky v salonkách a naštěstí měl jen tři a pak hlavní pódium. Na náladě mu nepřidalo ani to, že nikde neviděl Kaulitze. Nechtěl, aby za ním pořád chodil a přemlouval ho, ale nechtěl ani, aby ho dostali oni.
Byl ještě tak nezkušený, že neměl ani ponětí, že vrah jeho sestry mu dýchá na záda a sleduje každý jeho krok. Věděl, že celý Arcturian je nervózní z těch dvou vražd, ale zároveň byli všichni nadšení, že to má na starost právě takový mladý moula. Nevěřili, že by na něco opravdu přišel. Jenže on sám mu dal vodítko. Nechtěl mít na rukou ještě jeho krev, jestli ho sejmou, když na něco přijde…
Než zamířil k poslednímu salónku, znovu zkontroloval bar. Nebyl tam.
S větším úsilím než obvykle nasadil úsměv a zaplul dovnitř.

Tom netrpělivě čekal. Byl nervózní a zároveň natěšený. Nevěděl, co vlastně čekat. Nikdy si nenechal od nikoho dělat soukromý taneček. Ne že by měl v plánu Billa k něčemu nutit, ale už jen ten pocit… Srdce se mu rozbušilo, když se dveře otevřely a Queenee zaplul dovnitř.
„Ahoj.“ Dostal ze sebe trochu zaseknutě a více než zbožně hleděl na svou královničku.
„No to si snad děláte srandu!“ Zhrozil se Bill, sotva za sebou zavřel, a Kaulitz jen pokrčil rameny.
„Chci si promluvit. Nebudu tě do ničeho nutit.“ Vyhrkl hned, i když bylo na jeho hlase znát trochu zklamání a Bill by mu nejradši dal facku. Dost, že ho kolikrát sledoval na pódiu, ale tohle?
„Promluvit… To jste vážně takovej idiot, že vás nenapadlo, jak se tady hlídá, aby se na tanečníky a tanečnice nesahalo ani v salonkách? Máme tady kamery! Jistěže mě nebudete muset nutit. Jestli si budeme povídat, vůbec to nebude podezřelé.“ Štěkal po něm dál, zatímco se přesunul k tyči. „Ale vy vlastně nejste jako ostatní, že? Budete mít zavřené oči?“ Dokončil svou triádu, chytl se tyče, jak nejvýše dovedl, a otočil se dokola. Pak sjel rukou níž, chytl se oběma rukama a přitáhl se k ní.
„Nezdá se, že byste je měl zavřené.“ Zamumlal, objal tyč i chodidly a vytáhl se výš. Napjal ruce, zaklonil hlavu a znovu opsal kolečko.
Pro policistu to bylo jako rána palicí. Nečekal, že se bude takhle cítit, vždyť ho viděl i předtím… jenže teď to bylo jen pro něj. Úplně mu to vyrazilo dech. V žaludku cítil teplo a v rozkroku mu nebezpečně zacukalo. Polkl a násilím odvrátil oči.

„Potřebuju s tebou mluvit“ Zamumlal a trochu si odkašlal, jak mu selhal hlas. On byl prostě božský. Neuvěřitelný…
„To už jsem slyšel, ale zatím nemluvíte.“ Procedil skrz zuby, znovu se zaklonil, a tentokrát se tyče pustil rukama a jeho stehna a kotníky ho pevně jistily. Propnul ruce až téměř na dotek k Tomovi, a pak si jimi sjel od hrudi k rozkroku, než zase sevřel tyč. Pustil se nohama a zůstal na ní chvíli zavěšený, než se k Tomovi otočil zády a s rukama pořád na tyči sjel do předklonu.
Tom si poposedl a tvrdě stisknul čelist. Do nosu ho lechtala Billova vůně, ale věděl, že nesmí podlehnout. Prsty jej svrběly, chtěl znovu cítit tu jemnou kůži. Polknul a sledoval svoje prsty. Periferně občas zahlédl nějakou část Queenee, ale oči nezvedl.
„Jsou tu i mikrofony?“
„To už se vám mozek odkrvil? Myslíte, že bych s vámi vůbec mluvil, kdyby byly?“ Sykl, zapřel se dlaněmi o zem, udělal stojku a objal tyč nohama. Ušklíbl se, když se Kaulitz prudce zvedl ve chvíli, kdy se pustil rukama země, aby se mohl vytáhnout nahoru, v přesvědčení, že spadne.
Otočil se na druhou stranu a zavrtěl hlavou.

„Jste nějaký nervózní. Sedněte si a mluvte, než si někdo začne vážně myslet, že se něco děje.“ Uzemnil ho, pustil se jednou rukou a pomalinku klouzal vývrtkou dolů.
Tom to vzdal a začal ho nepokrytě sledovat. Musel by být z kamene, aby to s ním nic nedělalo. Zkusil se soustředit na to, proč původně přišel, a smířil se s tím, že až Bill s představením skončí, bude muset nějakou dobu posedět, aby vychladl.
„Podle toho, co jsem četl, znáš totožnost toho, kdo to všechno vede… Potřebuju, abys mi pomohl sestavit portrét. Zvládneš to?“
Tentokrát Bill opravdu trochu sjel neúmyslně a doufal, že to zamaskoval. Radši zvolnil, a vsadil na klasiku. Zavlnil se kolem tyče a a vypjal boky k Tomovi.
„Ne. A vy se díváte.“
„Na tebe se nejde nedívat. Promiň mi to.“ Usmál se na něj, ale pak zvážněl… natáhnul prsty směrem ke Queenee a doufal, že se dotkne aspoň trochu té teplé kůže.
Bill okamžitě cukl zpátky a postavil se za tyč. Dál se hýbal a kroutil, ale držel ji mezi nimi.
„Tak se dívejte, dokud můžete. Vím, kdo to je. Ale vy se to dozvíte, leda až mě budete zatýkat nad jeho mrtvolou.“ Odpověděl chladně.
Tom překvapeně zamrkal.
„Ty to vážně víš? Kdo to je? Řekni mi to. Potřebuju vědět všechno, co mi pomůže pomstít Cass…“
„Kdyby jen tušil, že máte podezření, budete je prosit, aby vás zabili. To si s sebou do pekla nevezmu. Jen jeho hodlám stáhnout s sebou.“

Kriminalista prudce dýchal, jak se snažil ovládnout svou prudkost. Tohle nešlo podle plánu. Pokud ví, kdo to je, musí mu to říct!
„Nemyslím, že by udělali něco, co už jsem nezažil, a v pekle už mám rezervaci.“ Zavrčel a během sekundy si sundal tričko a odhalil mu svá svalnatá, ale celá zjizvená záda. Byl to okamžik, ale Bill viděl dost. „Co se vám…“ Zalkl se, ale než stihl říct cokoli dalšího, dveře se otevřely a dovnitř vtrhla ochranka.
„Queenee, v pořádku?“ Staral se hned jeden, a druhý chytl Toma a vytáhl ho ven. Bill ani nebyl schopný odpovědi a s hrůzou se díval za Tomem. Poznal moc dobře symbol, který tvořily nejhorší jizvy přesně uprostřed. Měl stejný vypálený na krku.

Policista se nijak nebránil. Necukal se, nenadával. Šel poslušně jako beránek. Ztratil naději, že mu Bill bude pomáhat. Co si tak myslel?
Tu noc šel domů. Nemělo smysl na Billa čekat. Už na něj zatlačil dost. Ráno šel do práce. Znovu hektolitry kafe, aby se probral, protože jej celou noc ve snách provázely ty oči.
Pročítal si složky a vytipoval si další vrahovu oběť na základě toho mála, co měl.
Po obědě tak nějak přetlumočil šéfovi, co zjistil, ale sám nevěděl, proč mu tolik věcí zatajil. Nechtěl, aby ho šéf donutil předvolat Billa. Nechtěl, aby byl on podezřelý…
Skočil si zacvičit a pak domů. Najedl se, a zamířil do klubu. Jaké bylo jeho překvapení, že ho nepustili dovnitř. Mohl to čekat po tom včerejšku. Objel budovu a čekal vzadu. Postupně si odchytl pár zaměstnanců, ale nic se vesměs nedozvěděl.

Bill vyšel z klubu unavený jako nikdy. Nespal. Nemohl. Když viděl Tomovy jizvy, vzbudilo to v něm i ty nejhlouběji pohřbené vzpomínky. Když si uvědomil, že tam policista zase čeká, ani ho to nepřekvapilo. I tak neměl v plánu to udělat, jeho nohy ho automaticky dovedly k autu. Co to sakra dělám…
„Jak jste… Nikdo jim neuteče…“ Vyhrkl, hned když zapadl na sedadlo vedle něj.
Tom na něj jen kouknul a rozjel se pryč. Tisknul volant pevně, jak se snažil potlačit vzpomínky.
„A jak ty?“ Zašeptal nakonec. Jak řekl, jim nikdo neuteče, tak jak to, že někdo tak křehký jako Bill to dokázal.
„Já neutekl. Zkusil jsem to dvakrát, pak už ne. Ocejchovali mě, ale dostal jsem horečku a… Pak jsem byl najednou v nemocnici. Našli mě náhodou nějaký děcka na školní exkurzi. Doktoři to hned nahlásili… A pak přišel on… Nikdy jsem neutekl… Jen jednou jsem zkusil opustit město. Našli mě hned, jak jsem použil doklady.“
Kriminalista se ošil.
„Kdo přišel?“ Podíval se po něm. „Bille, musím to vědět. Všechno, co víš.“ Rozhodl se na něj zatlačit.
„Máte jejich cejch, sám víte nejlíp, že se jim neuteče… Děláte u policie… Jak vám mám věřit? Nebyl byste první, kdo otočil a dal se na jejich stranu.“

„Neutekl jsem jim. Myslí si, že jsem mrtvý.“ Přiznal a unaveně vydechl. „Prakticky mě pohřbili zaživa. Jenže měli tu smůlu, že ten barák stál na starých tunelech a já se i s bednou, do které mě zavřeli, propadl dolů. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se dal do kupy a odvážil se kontaktovat pár lidí z mojí minulosti. Tenkrát, když mě sebrali, jsem u sebe měl falešnou občánku, na kterou jsme chodili chlastat, takže to bylo víceméně bezpečné, a zařídil jsem, aby si mysleli, že tam pořád jsem, kdyby náhodou…“
„Jestli vážně věří, že jste mrtvý, nechte to tak být. Odstěhuje se co nejdál a zapomeňte na to. Já vám víc neřeknu, Tome… Nebyl byste první, koho bych pak měl na svědomí. Zapomeňte na to i na Arcturian.“
„Bille…“
„Odvezte mě zpátky, prosím.“
„Zpátky kam?“ Kouknul na něj. „Bille já… nechal bych to být, kdyby šlo jen o mě. Mně ublížit můžou… ale moji sestru zabili… tobě ublížili a prakticky ubližují skrz strach dál. Opravdu si myslíš, že to tak nechám?“ Letmo po něm kouknul. „Nejsi mi lhostejný…“ Zamumlal tiše.
„Toho jsem si všiml… Jenomže já nejsem Queenee. Ne pořád. Odvezte mě do Arcturianu, mám tam skútr.“
„Já nestojím o Queenee… Ale chápu, že… nechceš…“ Pokrčil rameny ve znamení rezignace. „Nech mě tě někam pozvat… nebo odvést aspoň domů… Je dost pozdě.“
„Ne, nechci.“ Potvrdil mu. „Dneska… Dneska už chci jenom domů.“
Policista jen mlčky kývnul a zahnul zpátky směrem ke klubu.
„Nechápu, proč sis ke mně vůbec sedal. Nic jsi mi neřekl…“ zabručel. „Já na to ale přijdu. S tebou dřív, bez tebe později, ale přijdu na to, kdo za tím vším vězí.“
„Jste idiot, když nechápete, že vám dělám laskavost. Možná bych vám mohl něco říct, ne o něm, ale je jich kolem toho dost a věděl bych, jak je potopit, jenže to bych si musel být jistý, že jeho necháte plavat. A řekl jsem, že ne dnes. Ne že nikdy.“ Vmetl mu do obličeje, když zastavil a naštvaně za sebou prásknul dveřmi. Ani nevěděl, kde se v něm najednou ta prudkost vzala.
Tom zaskřípal zuby. Opravdu se v týhle divě nevyznal. Vystoupil a nakráčel přímo k němu, a odřízl mu cestu ke skútru.
„On mě nezajímá. Pokud na tom tak strašně trváš, přenechám ti ho s velkou radostí, ale chci v tom případě všechny kolem.“ Zavrčel a nosem se dotknul toho Billova.

Billovy oči samy sjely na policistovy rty, měl jen málo k tomu, aby se o něj opřel a odpočíval s ním kolem sebe, jenže jeho tělo ho zrazovalo. Roztřáslo se a neodtáhnout se ho stálo snad všechnu zbylou energii. Zhluboka se nadechl a opřel se čelem o jeho bradu.
„Policistka Caren Murphyová… Ona mě vyslýchala jako první a chtěla je dostat za každou cenu, šel jsem za ní, když za mnou byl on… Měla rodinu… Srazilo je auto. Caren oficiálně spáchala sebevraždu dva týdny potom. Myslím, že byla vděčná, když ji konečně nechali… Zkusil jsem to a nevyšlo to, znova tu chybu neudělám.“
„Já nejsem ona. Možná jsem zelenáč… ale dokážu je pochytat všechny, když mi pomůžeš.“ Zašeptal.
Bill jen váhavě kývl a zapřel se dlaněmi o jeho hruď. Ani nevěděl, jestli ho chtěl odstrčit, nebo přitáhnout k sobě.
Tom vyčkával. Tohle bylo nejblíž, co se k němu odvážil dostat. Srdce mu divoce bušilo, obklopený jeho vůní zavřel oči a dovolil svým smyslům, aby se nechaly pohltit tímhle okamžikem.
Bill ty svoje nechal otevřené dokořán a neodvažoval se ani dýchat ze strachu, co by mohl udělat, kdyby se jen pohnul. Nechal Toma, aby se rty otřel o jeho a pevně sevřel v dlaních jeho triko, když své rty pootevřel v nesmělém pozvání a oči zavřel.

autor: Bitter & Mykerina