Vítám vás po dlouhé době u rozhovoru. Tak nějak jsem na tuhle disciplínu pozapomněla, ačkoliv vím, že ji máte rádi. 🙂 Naposledy jsem zpovídala Saline víc než před rokem, tak jsem si řekla, že je opět čas vám zase někoho zajímavého představit. Nápad přišel spolu se zpovídanou autorkou. Po nějakém čase se ozvala ze zahraničí, že by ráda něco pro twincestblog přeložila z angličtiny, a to proto, že se bude zanedlouho vracet domů a potřebuje si zase procvičit češtinu. 🙂 Ano, už určitě víte, o kom je řeč, je to Catherine, která pro vás momentálně překládá tři povídky.Když ses mě zeptala, jestli si s tebou popovídám pro rozhovor, myslela jsem si, jak jednoduché to nebude. 😀 A teď tady sedím a přemýšlím, jak bych měla asi tak začít. Hlavou mi proletělo strašně moc možných začátků, ale ani jeden mi nepřišel dost dobrej. Začnu teda asi úplně jednoduše.
Už podle mojí přezdívky je asi jasné, jak se ve skutečnosti jmenuju. Nikdy jsem si se svým jménem na blogu nelámala nějak extra hlavu, protože jsem to neviděla jako něco velkého, prostě ‚jenom‘ jméno. Navíc ve vymýšlení přezdívek mi vždycky chyběla kreativita. Jmenuji se tedy Kateřina, své jméno miluju! Teda v období puberty jsem se s ním smiřovala, neměla jsem ho ráda, ale čím starší jsem, tím víc se mi líbí. Momentálně je to možná i tím, že jsem v Americe a takové jméno tady nikdo nemá. Já teda už začínám mít i problém své jméno vyslovit, protože kamkoliv přijdu, říkám ho po americku a s přízvukem. Američani i tak prd rozumí, vždycky z toho vyjde ‚Katrina‘ nebo ‚Katariiina‘. Druhou možnost bytostně nesnáším, to se mi vždy otevírá kudla v kapse. 😀 Já teda někam přijdu, řeknu jméno a hned jim ho hláskuju. O příjmení ani nemluvím, to je už pro ně konečná. Ale chápu to, občas mám taky problém tady jejich jména zachytit, takže to nikomu nemám za zlé. Přátelé mi říkají ‚Katty‘ (hlavně tady v Americe, protože to je prostě nejjednodušší), případně ‚Káťo‘, a ti úplně nejbližší ‚Kačenko‘. Nesnáším, když mě někdo osloví ‚Katko‘, to už je lepší použít celý tvar jména.
Věkem a mým rodným městem ale asi nic nezkazím. Je mi dvaadvacet a přijdu si, že jsem v divném věku. Polovina mých přátel už má svatby, začíná rodit děti a mě to děsí. Samozřejmě, že jim to přeju, ale já jsem momentálně ráda tam, kde jsem a že poznávám sama sebe a co od života chci a nechci. Každý je ale jiný, takže pokud jsou tak spokojení, tak prosím. Já bych se na jejich místě ale trochu bála, že za deset let chytnu druhou mízu, budu litovat, že jsem necestovala a nepoznávala jiné kultury a mrzelo by mě to. Nicméně teď se ale i těším, až i já budu mít klidnej život. Alespoň snad na chvíli. 😀 Teď k mému rodnému městu. Celý život jsem bydlela na maloměstě u Plzně, na střední školu jsem chodila v Plzni. Vysokou nemám bohužel, ale plánuju si jí dodělat, protože cítím, že je to potřeba. Po svém návratu z Ameriky bych se ráda odstěhovala do Prahy, protože už asi upřímně nedokážu žít v malém městě, plus bych ráda v budoucí práci uplatnila angličtinu. Kdo ale ví, co bude, protože člověk míní, osud mění. V momentální situaci je to ale můj plán pro blízkou budoucnost, takže doufám, že vyjde.
Dále bych mohla prozradit, že mám dva domácí mazlíčky, na které se opravdu těším. Doma na mě čeká zakrslý králíček a pes. 🙂 Třetím rokem jsem vegetariánka a myslím si, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem v životě udělala. Ostatní lidi ale nepřesvědčuju, že je to to nejlepší, co pro sebe můžou udělat a tak dále. Beru to tak, že je to rozhodnutí každého a respektuju to. Stejně takhle chci vychovávat i svoje děti; nechci jim říkat, že maso je něco špatného atd. Chci, aby se mohly rozhodnout tak, jako jsem se rozhodla já. Pokud maso jíst nebudou, budu ráda. Pokud ho ale chtít budou, ráda jim ho dopřeju, protože vím, že dřív nebo později by ho stejně ochutnaly, už jen ze zvědavosti. A já si opravdu nepřeju, aby byly ve škole, šly na oběd a říkaly „nemůžu si dát maso, protože mi to maminka zakázala“. Tohle je ale vzdálená budoucnost, takže bůhví co bude. 😉
Pracuju tady jako Au Pair, což je v překladu do češtiny chůva. Starám se o děti a víceméně o všechno, co se jich týká. Mám tedy na starosti odvoz/vyzvednutí ze školy, aktivity po škole, pomoc s úkolama. S malýma dětma jsem doma a jezdíme do knihovny, do parku, do museí a tak dále. Myslím si, že na práci jako takové na tom není nic až tak zajímavého, kolikrát si přijdu jako žena v domácnosti, takže vy, kteří máte už vlastní děti, si můj den dokážete představit. 😀 Jestli je tady někdo, koho by to zajímalo víc, tak na internetu je spousta informací, které jdou jednoduše najít. Pokud se ale najde někdo, kdo by se chtěl zeptat na něco konkrétního, napište do komentářů a já vám ráda napíšu e-mail a poradím. Celé tohle téma je totiž na dlouhé povídání a nechci zacházet do úplných detailů, protože jsem přesvědčená o tom, že Janule má přichystané otázky, na které budou určitě zajímavější odpovědi. 😉
No… A teď si myslím, že je čas odpovědět na otázku, na kterou se mě každý ptá, a to na rozdíly mezi Českou republikou a Amerikou. Rozdíly jsou velké a je jich opravdu hodně. Já bych nerada říkala, že jedna země je lepší než ta druhá a tak podobně, protože nikde není tráva zelenější. Já jsem hrdá na to, že jsem Češka, těším se domů, ale zároveň miluju Ameriku. Stejně tak se nedá říct, jaké jsou plusy a mínusy, protože každý takové věci vnímá jinak. Já bych asi začala nejpodstatnějšími rozdíly, které mezi těmito zeměmi jsou. A to; školství a zdravotnictví. V Americe je obojí NESKUTEČNĚ drahé. Skoro každý Američan má vysokou školu, protože jejich střední je jako náš gympl. Nemají na výběr, jestli chtějí na střední škole studovat jen nějaký obor, prostě jdou všichni na jednu a svůj obor studují až pak dál. Samozřejmě, že to se pak platí a částky jsou v tisících, desetitisících dolarů za rok, takže rodiny dětem šetří na budoucí vzdělání již od narození. Stejně tak zdravotnictví. Lidé se bojí chodit k doktoru, protože se platí ještě před tím, než se na vás doktor vůbec podívá. Z tohoto důvodu se tady prodává spousta léků normálně v obchodě, některé jsou dokonce tak silné, že si myslím, že u nás by se prodávaly na předpis a tady jen tak. Neříkám, jestli je to špatně nebo dobře, protože mně osobně to několikrát vytrhlo trn z paty a ušetřilo spoustu peněz, které bych nechala u doktora.
U otázky peněz bych se ještě zmínila o tom, jak si většina lidí myslí, že je tady levno a ráda bych ten mýtus vyvrátila. Ano, je tady levno pro Američany. Ano, je tady levno ve výprodejích, které jsou opravdu výprodeje, kde se dá skvěle nakoupit. Ano, je tady levná elektronika a designérské značky v outletech. Je tady levný benzín, protože vzhledem k velkým vzdálenostem se jezdí úplně všude autem. Někomu, kdo sem jede na dva týdny na dovolenou, opravdu může připadat, že je tady levno. Z dlouhodobého hlediska tomu ale tak není. Jídlo je tady opravdu drahé. A nemluvím jen o restauracích, kdy za oběd ve fastfoodu, kterej je na trochu ‚vyšší‘ úrovni jak McDonald, dám $10 ani nemrknu. Tolik peněz dá člověk v Česku za oběd v normální restauraci, kde se nají z normálního talíře a s normálním příborem. Je draho i v normálním obchodě, když se nakupují potraviny do ledničky a špajzky. Například obyčejný chleba stojí $2, balíček plátkového sýra $3. O zelenině a ovoci ani nemluvím, to je taky pěkně drahé. Tohle je důvod, proč chudší rodiny si dají večeři raději u McDonalds, protože je to vyjde levněji.
Další věcí je, že člověk raději ani nechce vědět, co je v tom jídle s prominutím za sračky. Není totiž možné, aby rajčata vydržela týden bez toho, aby se nezkazila. Aby chleba byl v neděli večer měkkej tak jako v pondělí ráno. Není možné, aby jablko vydrželo bez hniloby měsíc na mikrovlnce (pozorovala jsem to!). Všechno jídlo je tady nasládlé, i pečivo. A to z důvodu, že se do spousty věcí přidává kukuřičný sirup. Skutečně se těším na NORMÁLNÍ jídlo domů.
Teď bych se možná mohla přesunout k tomu, co je podle mého názoru mnohem lepší na Česku, než na Americe. Kromě školství a zdravotnictví, to jsou alespoň pro mě dvě důležité věci; auto a lidé. Za skoro dva roky jsem si navykla na to, že se všude dovezu autem a venku se prakticky nepohybuju. V centru města je to jiné, ale jakmile vytáhnete paty ven, bez auta jste nahraný a nedostanete se ani do obchodu. Samozřejmě, benzín je tady levnej, takže to až tak nebolí, ale já si na to opravdu dlouho zvykala. Když Američanovi řeknu, že jsem zvyklá jít do obchodu pěšky, případně použít vlak nebo MHD, kouká na mě, jako kdybych spadla z Marsu. Věci jako MHD a vlak tady prakticky nefungují, pokud se opět nejedná o velkoměsto. V tomhle ohledu jsem tady opravdu zlenivěla a rozhodně na to nejsem pyšná. Na jednu stranu se děsím toho, že v Čechách to takhle nefunguje, ale na druhou se těším, že si prostě zajedu někam vlakem, po městě se dostanu MHD a to i v noci, a že nebudu muset platit drahé taxíky. Američanům to ale takhle vyhovuje, protože nic jiného neznají. A to je samozřejmě v pořádku, protože nám v Čechách vyhovuje zase naopak to, co máme my. 🙂
Lidé… To je hodně rozsáhlé téma. To, co se o Američanech říká, je pravda. Všichni jsou otevření, přátelští, povídají si s váma. Všechno je to ale jenom jejich maska a málokdo to myslí upřímně. Samozřejmě, že je milé, když se vás prodavačka pokaždé v obchodě zeptá, jak se máte, stejně tak, když se na to zeptá soused, instalatér, opravář, učitelka, kdokoliv… Nikoho z těch lidí to ale NEZAJÍMÁ. Nechtějí, abyste jim vyprávěli o tom, jak špatnej den jste měli, je to prostě jenom fráze, která patří za pozdrav. A bohužel, takhle to s lidma tady funguje. Budou se tvářit jako vaši nejlepší přátelé, ale takhle se tváří na každého. A je jedno, jestli se znáte týden nebo pět let. Tohle se mi na Američanech opravdu nelíbí. Myslím si, že v rovině přátelství a vztahů to máme v Čechách nastavené mnohem líp. Nepustíme si k tělu jen tak někoho, pokud ale už si někoho blízko pustíme, opravdu se o toho člověka zajímáme a víme, že mu můžeme věřit. Samozřejmě, že ne pokaždé, ale ve většině případů ano. Víme, že se můžeme na svoje přátele spolehnout, tady to ale tak není. Nejen, že lidé nemají tolik kamarádů, jako jsme zvyklí mít my, protože většinu volného času tráví doma a maximálně si s těmi kamarády píšou, ale hlavně… Mají těch rádoby blízkých přátel tolik, že kdyby měli pro každého něco dělat, brzy by se z toho zbláznili. 🙂 Ve zkratce řečeno: všichni se k vám budou chovat jako nejlepší kamarádi, ale když vám poteče do bot, 90% těchto lidí se na vás vykašle. Já osobně to nikdy nepochopím. Jsem extrovert, nemám problém se bavit prakticky s kýmkoliv a spřátelit se s tím člověkem, zároveň ale VŠEM svým kamarádům pomůžu, když potřebují. Neumím si ani představit, že by mi někdo napsal s nějakou bolístkou/problémem a já ho poslala do háje. Ale to je zase o osobnosti člověka a prostředí, ve kterém vyrůstal, takže my Češi to máme nastavené jinak než Američani.
K poslední otázce ti řeknu asi jediné, a to: nevím. Nevím a jsem ráda, že tohle řešit nemusím. V Americe se nedá žít legálně, pokud člověk není Američan, nemá víza nebo zelenou kartu. Mně v květnu letošního roku víza skončí, a tím pádem musím odjet zpátky domů. Kdybych tady měla partnera, který by mi řekl, že buď budeme žít tady, nebo náš vztah nemá cenu, tak… Nebudu lhát, asi bych mu řekla, že vztah nemá cenu. Není totiž moc možností, jak bych tady mohla legálně zůstat a tou nejčastější, kterou Au Pairky v téhle situaci volí, je svatba. Já osobně si neumím představit, že si vezmu člověka, se kterým nejsem ani tak dlouhou dobu, nikdy jsem s ním nežila každodenním životem a tak dále. Být s tím chlapem o víkendu je totiž něco úplně jiného, než když jste pak spolu pořád. Pro mě tu jsou pak ještě dvě důležité věci, a to práce a budoucí rodina. Jakožto cizinka bez amerických škol a s přízvukem, kterej člověk prostě bude mít, ať se snaží sebevíc, bych si tady moc neškrtla, protože samozřejmě, na většinu míst raději přijmou Američana, což plně chápu. Já bych se tedy teoreticky živila celý život tím, že bych hlídala děti, případně uklízela baráky. Nebo by tedy byla ještě jedna z možností, která je běžná i ve spoustě amerických rodin, a to ta, že bych byla matkou v domácnosti. Pro mě není ani jedna z těchto věcí přijatelná. Samozřejmě, že chci být jednou máma, být na mateřské a tak dále, ale až dítě bude ve věku, že bude moct jít do školky, půjde do školky. Nechci být 100% závislá na chlapovi a prosit se ho o peníze, abych mohla jít na kávu s kamarádkou nebo si koupit něco na sebe. Nebyla jsem tak vychovaná a nechci tak vychovávat ani svoje děti.
A když jsme u dětí, tak rovnou vysvětlím, jak jsem myslela tu budoucí rodinu. Přišlo by mi sobecké, kdyby moje rodina měla vnoučata a pravnoučata za oceánem a znala je prakticky jen ze skypu. Já jsem jednou tuhle otázku tady už řešila, bavila jsem se o tom se svojí maminou a ona mi řekla, že nemůžu v tomhle koukat na ostatní, ale na sebe a svoje štěstí. Že by jí samozřejmě mrzelo, že nemůže vídat svá vnoučata tak často, jak by si přála, ale že by pro ní bylo mnohem důležitější, že já mám chlapa, kterého mám ráda a on má rád mě. Já to ale vidím tak, že chci, aby moje děti znaly mojí rodinu, protože já jsem tu možnost taky měla a nechci je o to ochudit.
Ty bláho, koukám, jak jsem se rozvášnila, a to jsem řekla asi tak polovinu věcí, které jsem měla na srdci. 😀 Doufám ale, že jsem zodpověděla otázky, na které ses ptala dostatečně, a alespoň to, jak to tady chodí, trochu nastínila. Jak říkám, tohle je téma, na které by se dalo diskutovat hodiny a napsat román. Prsty mi ale bohužel (možná spíš bohudík) nepíšou tak rychle, jak mi jede mozek, navíc si pořád snažím hlídat, aby moje věty dávaly smysl. Nakonec možná po tomhle rozhovoru začnu lidem věřit i to, že jsem až moc ukecaná. 😀
Jo, no, to ti můžu potvrdit hned, není třeba čekat na konec 😀 Jsi parádně ukecaná, což se mi ovšem pro rozhovor samozřejmě hodí. Ráda se něco novýho dozvídám, a věřím, že i ostatní, takže dík za rozbor. 😀 Stručně řečeno, doma je prostě doma. 🙂
No ty bláho, tak to je mazec, že je zaznamenal autor takhle do knihy. Joo, kde tyhle doby šílenství kolem nich jsou. 🙂 Na druhou stranu jsem ale opravdu překvapená, že ještě pořád fungují, i když mají fanouškovskou základnu podstatně menší, než jakou měli před pár lety. A myslím si, že ti, kteří jim předpovídali maximálně 5 let existence, teď čumí a nechápou, kam se až dostali. Možná, že to nechápou ani sami kluci. Ráda se na ně ale teď dívám, jak se vyvinuli a postupně zakládají rodiny. Je to, jako kdybych se dívala na někoho sobě blízkého, když je znám tak dlouho, jak je znám, a prožívala to s nima. 😀
V roce 2005, kdy vyšlo Durch den Monsun, mi bylo 10 let, takže jsem byla opravdu ještě dítě. Neměli jsme doma internet, to v té době ještě nebylo tak populární, takže jsem se o nich prvně dozvěděla z Óčka. Jedno odpoledne jsem se dívala na televizi a bum, úplně novej videoklip. Nerozuměla jsem ani slovu z písničky, ale na obrazovku jsem byla přilepená a úplně to hltala. Nevěděla jsem, o koho se jedná, co je to za skupinu, nic. Věděla jsem ale, že ty čtyři kluky ušatý miluju a potřebuju se dozvědět, co jsou zač. Když se na konci ukázala ta lišta, ve které je interpret a název písničky, napsala jsem si to na papír s jasným rozhodnutím, že půjdu další den na počítač do knihovny a zjistím co nejvíc informací. 😀 Mamina moje nadšení až tak nesdílela, ale svedla jsem to na to, že stejně potřebuju vrátit knížky, takže se tam zdržíme jen o chvilku déle. Zjistila jsem tedy, že je to nová německá skupina, očividně už hodně slavná, že její členové jsou vlastně ještě taky děti, tak jako já. A od té doby moje šílenství začalo. Jakmile jsem byla doma ze školy, pouštěla jsem Óčko, protože jsem čekala, kdy se jejich videoklip opět objeví. Říkala jsem o nich všem svým kamarádkám, některé sdílely mé nadšení, jiné ne a protáčely oči nad mým hudebním vkusem. Samozřejmě, že jsem musela mít jejich první CD a z kapesného, které jsem dostávala, jsem si kupovala úplně všechny časopisy, ve kterých o nich byla zmínka či plakát. V té době táta pracoval v zahraničí, takže mi vozil i zahraniční kousky, které mi záviděly kamarádky, které je také měly rády. Opravdu si dodnes pamatuju, jak jsem každý týden chodila do trafiky u nás ve městě, abych zkontrolovala, jestli náhodou nevyšlo něco nového, co bych si mohla koupit. A samozřejmě, že pokaždé něco vyšlo, protože to byla ta doba šílenství kolem nich. Navíc, jak jsem řekla, internet ještě nebyl tak rozšířenej, takže se o takových hvězdách opravdu psalo.
Jak plynul čas dál, moje láska k nim se prohlubovala. Všichni říkali, jak z toho vyrostu a podobné srandy. Přišel rok 2007 a jejich koncert v České republice. Mně bylo pouze jedenáct a kousek, ale přesto jsem na koncert jít měla v doprovodu stejně staré kamarádky a její mámy. Osud tomu ale chtěl jinak a já skončila v nemocnici se zánětem slepého střeva. Den koncertu si dodneška pamatuju tak, jako kdyby se to stalo včera. V bolestech po operaci jsem ležela ubrečená na posteli a s nikým jsem nechtěla mluvit, jen jsem plakala. Nevím, jestli to bylo pouze bolestí, nebo i tím, že jsem věděla, že je neuvidím. V té době jsem to viděla jako konec světa a přemýšlela jsem, čím jsem si to zasloužila. Do konce jsem přemýšlela o tom, že zdrhnu oknem a nějak se tam dostanu. 😀 Na koncert jsem se totiž neskutečně těšila, těšila jsem se na to, že uvidím svoje lásky naživo a zazpívám si s nimi jejich německé písničky, které bych přeříkala i o půlnoci pozpátku. Pamatuju si, jak za mnou přišla mamina a objímala mě, že jí to strašně mrzí, a že i když ví, že mi tohle nic nevynahradí, že přeci jenom to zkusila. Koupila mi můj první MP3 přehrávač (díky kterému jsem pak byla opravdu cool mezi vrstevníkama!) a za pomoci svého bratra mi do něho nahrála všechny jejich písničky. To bylo pro mě něco opravdu úžasného. Nejen to, že jsem dostala tak super věc, ale hlavně to, že v té super věci byly moje nejoblíbenější písničky a mamina se mi tím snažila alespoň trochu zvednout náladu. Mimochodem, dodnes mám ten přehrávač schovanej u ostatních věcí z fanouškovské éry. 🙂
Jak čas plynul dál, moje láska ke kapele díky pár zásadním událostem, které se v mém životě odehrály, upadala. Stalo se tedy to, co si všichni z mého okolí mysleli, že se opravdu stane a že já z nich vyrostu. Na nějaké 2 roky jsem si tedy dala pauzu z tohoto bláznivého světa a no… Asi to tak být nemělo, protože opět jsem na kluky narazila. To byl už rok 2010 a doma jsme měli internet. 😀 Já dělala nějakej projekt do školy nebo něco podobného a náhodou jsem narazila na videoklip k písničce Automatic. Pusa mi doslova padla k zemi a já si říkala: wow, to jsou vážně ti čtyři kluci z Německa, které jsem tak milovala? Nemohla jsem písničku přestat poslouchat, pouštěla jsem si jí pořád dokola a dokola a mezitím na internetu zjišťovala, co se u nich odehrálo nového. V tu chvíli jsem už našla online celé album, které mi hrálo do uší, a já v tu chvíli byla opět smutná. Zjistila jsem totiž, že za pár dní budou mít opět koncert v Praze. Samozřejmě, že pro mě v tom okamžiku nebylo na světě nic jiného, než touha po koncertu. V koutku duše jsem ale věděla, že je to docela šílené a nemůžu s touhle touhou předstoupit před rodiče, protože by si mysleli, že jsem se zbláznila.
Vytáhla jsem tedy svou sbírku plakátů, článků, cédéček, dévédéček a oprášila ze všeho prach. Znovu jsem si plakáty vylepila na stěny pokoje a vydala se do trafiky, abych vykoupila všechno, kde byli byť jen jedinou řádkou zmínění. Na facebooku jsem si do přátel bezhlavě přidávala všechny možné fanynky, psaly jsme si, spřátelily jsme se. Některé z nich se na koncert chystaly a já jim to na jednu stranu přála, na druhu jsem ale šíleně záviděla. Pamatuju si ty dlouhé noci na ICQ, kdy jsme kluky obdivovaly, poslouchaly jejich hudbu a časem se více a více přátelily, že jsme si sdělovaly i hodně osobní věci. Vlastně jsme byly parta internetových kamarádek. 🙂 Mojí internetovou BFF se postupem času stala Sch-Rei. Psaly jsme si od rána do večera, dlouhé hodiny volaly, několikrát jsme se sešly i osobně. Dneska se už spolu nebavíme, ale pořád se sledujeme na Instagramu a Facebooku a já jsem za to ráda. Byla spousta lidí, kteří do mého života přišli a odešli, já je ale i tak ráda sleduju a zajímá mě, jaký je jejich život beze mě. Já osobně si myslím, že každý člověk má ve vašem životě nějakou úlohu, a když ji splní, tak prostě odejde. Nicméně ve svojí druhé vlně TH šílenství jsem si našla opravdu HODNĚ kamarádek, se kterýma jsem se i scházela osobně na srazech v Praze. S pár holkama se dodneška ještě bavím, s jednou se mám sejít po mém návratu do Čech a opravdu se na ní moc těším. 🙂 Dál se pořád bavím se Sisou (zdravím tě! :-D), kterou bych také ráda jednou poznala osobně, ale to je už problém ve vzdálenosti, kterou mezi sebou máme.
Od doby, kdy jsem se do kluků podruhé zamilovala, zůstali u mě už napořád. Samozřejmě, že nešílím tak, jako když jsem byla v pubertě, ale všechny jejich písničky mám naposlouchané, sleduju je na sociálních sítích a rozčiluju se, když udělají nějakou kravinu. 😀 Už to ale neprožívám tak jako kdysi, protože jsem dospělá. Stejně tak za spoustou jejich činů (i z těch v minulosti) vidím jiné věci než ty, které tvrdí oni sami. To je ale věc každého, každý má právo na to, aby si utvořil svůj vlastní názor. Kdo jim bezhlavě žere každé jejich slovo, jak všechno dělali a dělají pro nás, tak prosím. Já ale zastávám názor, že oni jsou také lidé, kteří potřebují peníze, a je to jejich práce, takže udělají cokoliv pro to, aby vydělali co nejvíc. Hlavně když ví, že fanynky ty peníze zaplatí. Nemají tedy důvod, aby to dělali jinak. 😉
Abych se ale ještě krátce vrátila k síti koncertů. V roce 2015 jsem je poprvé naživo viděla při turné Feel It All. Jela jsem do Vídně s Gabby a byl to vážně jeden z nejsilnějších zážitků mého života! V okamžiku, kdy začala hrát hudba, se mi spustily slzy štěstí a nezbavila jsem se jich až do druhého dne. Celou cestu autobusem domů jsem proplakala, protože jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem je po tolika letech opravdu viděla naživo a splnila si tak svůj dětský sen. Nikdy bych si nemyslela, že to budu až tak prožívat, přeci jenom jsem v té době sama sebe považovala už za dospělou fanynku, která až tak nešílí.
Jak jsem již říkala, sbírala jsem všechny články, plakáty, cédéčka, dévédéčka. Dokonce mám i knihu, povlečení a hrníček. 😀 Moje TH sbírka je opravdu rozsáhlá a ani nechci pomyslet na to, kolik jsem do toho dala peněz. Všechno mám pečlivě uložené v deskách a krabicích. Nikdy bych ty věci nedokázala vyhodit a zbavit se jich, protože je to součást mě a mého dospívání. A těším se, až to jednou budu na stará kolena ukazovat vnoučatům, aby věděli, jakej blázen babička v mládí byla. 😀 Před odjezdem do Ameriky jsem si celou tuhle svojí sbírku s nostalgií procházela a těším se, že až přijedu domů, projdu si jí znovu. Je to prostě nedílná součást puberty a toho, jak jsem se já stylově i osobnostně vyvíjela, a jsem hrdá na to, kde jsem a jakým jsem člověkem. Když bych se náhodou jednou tak zbláznila, že bych dala tolik peněz za meetko s klukama, byla by tady jediná věc, kterou bych chtěla udělat, a to poděkovat jim. Poděkovat jim za to, že svojí hudbou mi pomohli k takové osobnosti, jakou mám. 🙂
A teď téma twincest. Já si myslím, že to měl být prostě osud. 😀 Přísahám, že do doby, kdy jsem na twincest poprvé narazila, jsem o klucích nikdy takovým stylem nepřemýšlela. To bylo ale možná tím, že jsem byla ještě pořád dítě a tak nějak mi asi ani nedocházelo, že by spolu dva kluci něco mohli mít, natož bratři. To se ale změnilo ve chvíli, kdy jsem poznávala ty svoje internetové kamarádky. Do té doby jsem doslova hltala hetero povídky. Když se na to zpětně dívám, tak vlastně ani nevím, co se mi na nich tak líbilo, protože to bylo kolikrát jak porno. 😀 Tedy ne, že by twincest nebyl, ale twincest je prostě… Nevím, pořád to sama sobě vysvětluju tím, že to kouzlo v tom je díky tomu, že je to něco zakázaného. A když se na to podíváme s přimhouřenýma očima, tak ani ne až tak nereálného v případě jich dvou, k tomu se ale dostanu později. Já vždycky milovala češtinu, slohové práce, čtení. Doufám, že nebudu znít namyšleně, když řeknu, že jsem vždycky měla jedny z nejlepších slohových prací ve třídě a ráda jsem je předčítala nahlas, protože jsem se tím tak chlubila a ukazovala něco, na co jsem byla právem pyšná. Nebylo tedy divu, když jsem ty hetero povídky četla, že jsem se je i pokusila psát. Nešlo mi to ale tak nějak přes prsty, protože mi bylo čtrnáct, v hlavě jsem si představovala, že já budu ta jejich přítelkyně a přišlo mi hloupé psát sama o sobě. 😀 Toho jsem se tedy vzdala a jak jsem se s těma holkama začala bavit víc a víc, dostala jsem se k twincestu.
Jednou se mě Sch-Rei zeptala, jestli nezkusíme něco společně poslat na twincestblog. Myslím, že v té době ona už byla aktivní autorka a já jsem si řekla proč ne. Nevím, jestli se naše první povídka dá nazvat povídkou, protože to byl prakticky přepis jedné z her po ICQ, ale poslaly jsme to. Já se po nějaké chvíli odhodlala poslat svojí vlastní povídku a pak to tak nějak začalo. Spoustu povídek jsem napsala jako spolupráci, spoustu ale i sama. Když se na to zpětně dívám, tak si říkám, jak jsem v tom nízkém věku byla schopná napsat takové věci, a že jsem byla asi vážně zkažená. 😀 Mluvím například o Pohádkách, které jsme se Sch-Rei psaly. Dneska bych se u jejich psaní možná červenala, ale v té době jsem to psala bez sebemenšího problému a studu. 😀 Všechny dokumenty jsem měla v počítači uložené ve složce s věcma do školy, protože jsem se bála jako čert kříže, že někdo z rodiny přijde na to, jak vlastně trávím svůj volný čas. Obrázky jsem měla uložené stejně tak, většinou s nějakým trapným názvem. 😀 Nikdy na to nikdo nepřišel. Nebo možná ano, ale nikdo to nekomentoval. Já se tím nikomu nechlubila, ne že bych na to nebyla pyšná, protože jsem byla ráda, že dělám něco, co mě baví a tak dále, ale věděla jsem, že by nastalo peklo. Už tak jsem měla peklo za to, jakou kapelu poslouchám a miluju, natož kdyby se někdo dozvěděl, že se mi líbí představa, že spolu bráchové spí. To by byla vážně cesta do pekel. Nemůžu zase ale říct, že to nikdo z mého blízkého okolí neví. Ví to moje tři dobré kamarádky, u kterých jsem věděla, že to pochopí, protože taky nejsou normální. Dokonce jedna z nich mi řekla, že by si to ráda zkusila přečíst, protože je to vážně zajímavé téma. Poslala jsem jí odkaz, řekla, pod jakým jménem píšu, a od té doby jsme se o tom více nebavily. Nevím, jestli ji to šokovalo, nebo jestli se jí to zalíbilo a anonymně se tu pohybuje. Jestli ano, tak tě zdravím, ty víš, o kom mluvím. 😀
Teď už si povídky ani obrázky díkybohu nemusím ukládat pod zvláštními názvy a v tajných složkách. Na druhou stranu není ale ani co ukládat, protože z obrázků jsem vyrostla, ty zajímavé jsem už viděla a povídky jsou prostě povídky. Mám je pečlivě rozsložkované, v jedné složce mám již staré a dokončené, v další spoustu začatých, možná i s dobrým nápadem, ale nedokončených, a v poslední překlady. U toho bych možná na chvilku zůstala. Jak jsem říkala, vždycky mě bavilo psát povídky. Za poslední dva roky jsem měla i pár, troufám si říct, super nápadů, nikdy jsem se ale nedostala dál než na pátou stranu. 😀 Nevím, čím to je, prostě mám blok a nejde mi to přes prsty. Přitom v hlavě úplně jasně vidím, jak se povídka vyvíjí, co kdo říká a tak dále. Vážně mě to mrzí, ale nenadělám s tím nic, protože by to nebylo takové, jaké si představuju, kdybych se do toho nutila. Na podzim roku 2016 jsem si tedy řekla, že bych mohla zkusit něco jiného, a to překládání. Napsala jsem ti a začala jsem. Bylo to pro mě opět něco nového, další výzva. A musím říct, že jsem se do toho zamilovala. Miluju dávat českou podobu příběhu, který je již napsaný v angličtině. A hlavně si myslím, že je to pro mě dvojitý prožitek, protože ať je povídka v angličtině napsaná sebelíp, v češtině zní úplně jinak. Už jen proto, že si s češtinou jde opravdu hrát a máme spoustu krásných výrazů 🙂
No a momentálně si tím snažím dávat zpátky dokupy i svojí češtinu. Mamina mi několikrát řekla, že když píšu dlouhá souvětí v naší konverzaci, tak do toho dávám hodně anglický slovosled a měla bych na tom zapracovat. Já jí to tedy nikdy moc nevěřila, ale sem tam jsem si tu konverzaci přeci jenom přečetla a musela jsem jí dát za pravdu. Není to něco, na co bych byla pyšná, protože si nemyslím, že jde mateřský jazyk zapomenout. Kolikrát se mi ale stane, že nahrazuju české výrazy anglickými, protože mi přijde, že to vyjadřují mnohem líp. Stejně jako ten slovosled, bohužel. Napadlo mě tedy, že tohle by byla dobrá možnost, jak spojit příjemné s užitečným. 🙂 A myslím si, že to byl docela dobrý nápad. Další věcí je moje gramatika. Po dvou letech tady, kdy jsem nečetla ani jedinou českou knížku a vše kolem mě je v angličtině, opravdu trpí. Častokrát se stane, že chci něco napsat, ale nevím, jaké i/y tam dát, tak to radši popíšu nějak úplně jinak, abych se tomu vyhla. A tohle je věc, za kterou se neskutečně stydím. Doufám tedy, že se zase zlepší i tohle.
A teď k pohledu na twincest jako takovej. 🙂 Osobně si nemyslím, že je to nemožný. Tedy ne ve smyslu, že spolu mají sex a dopřávají si uvolnění, ale ve smyslu, že jejich vztah nebude tak úplně nevinný, jak se tváří. Už jen to, když si člověk poslechne staré a pak nové písničky, spousta z nich na sebe svým způsobem navazuje. Způsobem, že dřív bylo všechno super, Bill nikdy toho člověka nezklame a pak se to pokazilo. Třeba se jen mýlím a byl všechno dobrej marketingovej tah, ale kdo ví. Tohle je něco, co ví jen sami kluci. Pokud je ale k těm všem pohledům, nenápadným dotykům a všemu, co dřív dělali, nutil management, měli bychom jim za to všechno poděkovat, protože díky nim se tady dnes můžeme všichni sejít a uvažovat nad tím, jak to mezi sebou asi tak mají/měli. Jejich bratrská láska jako taková mi ale přijde neskutečně krásná a silná. Je vidět, že jim na sobě záleží a udělali by jeden pro druhého cokoliv na světě, jen aby ho učinili šťastným. Nepočítám tedy Tomovy staré modelky, kdy mu spadne mozek do kalhot a na bráchu kašle, to si ale musí kluci vyřídit sami mezi sebou. 😀 Není to věc, kterou bychom my jako fanynky mohly soudit. Já vždy říkám, ať si jsou, s kým jsou, hlavní je, že jsou šťastný. Ať si má Tom staré modelky a Bill zarostlé medvědy, pokud je to opravdu člověk, kterého po svém boku chtějí. Konec konců, mně taky nikdo nekecá do vztahů. A oni nejsou ani moji kamarádi, abych jim mohla svůj názor říct, takže mi to může být vážně fuk.
Tak zrovna k tomuhle tématu si myslím, že není až tolik co říct nebo… Spíš že to jde zkrátit opravdu do pár odstavců. 😀
Filmy a seriály jsou na dlouho, takže se pokusím vyjádřit pomocí pár vět. Od doby, co jsem v Americe, tak miluju seriály!!! Tím nechci říct, že do té doby jsem nikdy nic neviděla, ale nebylo to s takovou pravidelností jako tady. Za dobu tady, tedy necelé dva roky, jsem shlédla spoustu svých oblíbených seriálů v originále. Každý večer, než usnu, si beru do postele notebook a na odreagování si něco zapínám. Netflix se tak stal mým věrným přítelem, na kterého se můžu kdykoliv spolehnout a chce po mně pouze pár dolarů měsíčně. 😀 Nejhorší jsou ty seriály, které mají 40 minut, a nejde prostě vidět jen jeden díl za večer! Kolikrát jdu spát až po půlnoci s vědomím, že ráno budu sotva koukat. A samozřejmě! Ráno vstávám unavená, kdy nefunguju do doby, kdy si udělám kafe. 😀 Teď už ale k mému seznamu, který si pečlivě píšu, abych věděla, co jsem už viděla a co vidět teprve chci. Mám dva sloupečky: v jednom seriály, které jsem viděla, ve druhém ty, na které se chystám. V sloupečku „viděno“ byste tedy našli následující: Queer as Folk, Glee, Gossip Girl, New Girl, Baby Daddy, Sex and the City, The Vampire Diares, Cheer Squad (to byla naprostá oddechovka, když jsem měla na Netflixu období pubertálních filmů :-D), 13 Reasons Why a Once Upon A Time. Momentálně mám rozkoukáno Beverly Hills 90210 a snažím se rozhodnout, jestli mám postavy mluvící anglicky ráda nebo ne. 😀 Stejně takhle bych se chtěla v originále podívat ještě na The O.C. a Přátele, ale bojím se toho, že jsem tak moc zvyklá na to, jak seriál zní česky, že bych s tím akorát tak bojovala. Zrovna nedávno jsem se bavila s kamarádem o tom, jak strašné to je. On hrdina, že na českej Netflix přidali Přátele, že to zkusí. Dostal se pouze k pátému dílu, že to nešlo. Já osobně takhle nemůžu vystát Simpsonovy. Ty v češtině miluju, ale v originále nesnáším hlas Marge, takže i kdyby čert na koze jezdil, nepodívala bych se na to. Pokud chcete tipy na seriály pro děti, ráda vám je dám v komentářích. 😀
Ještě věnuji pár slov reality show. Zbožňuju je!! 😀 Já vím, že je to většinou naprostá blbost, ale je v nich přesně ta angličtina, kterou se člověk odjinud nenaučí. Mojí úplně nejoblíbenější je „Are You The One?“ (Jsi ten pravý?). V podstatě je to něco jako Hotel Paradise, který se vysílal i u nás, ale je to mnohokrát lepší. Do domu zavřou 22 lidí, kterým se nedaří v lásce, případně v tom neumí až tak chodit a tak dále. Já si teda spíš myslím, že je to výběr z těch nejhloupějších mladých Američanů, kteří neznají nic jiného než alkohol, sex, party a hádky. 😀 To drama, které tam je, je na tom ale super! Všichni účastníci prvně projdou spoustou dotazníků a pohovorem s dohazovačem. Dohazovač to všechno pak vyhodnotí a každej v domě má svého „perfektního partnera“, kterého musí najít pomocí komunikace, spolupráce při soutěžích, rande a tak dále. Každý týden je soutěž a dva, někdy tři páry jdou na rande. Z těchto párů zbytek soutěžících pošle pár do „budky pravdy“, která řekne, jestli jsou „perfektní pár“, či nikoliv. Pokud ano, stěhují se do jiného domu na „líbánky“, kde jsou už sami a nemůžou v soutěži nadále radit. Pokud nejsou „perfektním párem“, měli by se správně rozejít, aby hledali dál. To je pro ně samozřejmě těžké, protože je to víceméně jako rozchod. Spousta lidí to neudělá a pak se s nima ostatní hádají, že kazí hru a kvůli nim všichni prohrajou. V této soutěži je to totiž opravdu stylem jeden za všechny, všichni za jednoho. Buď vyhraje celý dům, nebo celý dům prohraje. Výhra nastává v případě, že nejdéle poslední týden uhodnou správně všechny páry. Každý týden mají taktéž ceremonii, při které si vybírají partnera a „uzamknou“ se s ním. Jakmile jsou všichni spárovaní, rozsvítí se takový počet reflektorů, kolik párů uhádli. Bohužel jim to ale ty správné páry neprozradí. Je mi jasný, že to není pro každého, ale je to rozhovor k tomu, abych na sebe něco práskla, takže tady to je. 😀 S jednou kamarádkou tady si pokaždé vedeme statistiky, ve kterých si všechny páry zapisujeme a snažíme se uhodnout, kdo k sobě patří. A pokaždé nám to vyšlo, takže jsem na nás právem pyšná! 😀
U filmů to je se mnou jednodušší. Nejsem vůbec náročný divák, takže pokud ve filmu není krev (ze které mám fobii), není to horor, případně něco, čeho bych se mohla díky svojí bujné fantazii bát, podívám se na to. Taktéž nejsem fanouškem scifi. Samozřejmě, že film, na který se dívám, musí mít hlavu a patu, a ne aby to byla jen nějaká slátanina. Obecně mám ráda komedie, romanťárny a filmy, které mají nějakou hloubku, nad kterou musí člověk přemýšlet. Mezi moje nejoblíbenější filmy patří jednoznačně Mr. & Mrs. Smith, Titanic, Forrest Gump, Zápisník jedné lásky, Grinch (kterého můžu vidět v jakékoliv části roku, ať jsou Vánoce či nikoliv!), Láska nebeská a Atlas mraků. Filmů, na které se ráda opakovaně dívám, je mnohem víc, ale tohle jsou moje srdcovky. 🙂 V kině jsem naposledy viděla film The Greatest Showman a na lepším filmu jsem opravdu dlouho nebyla!!! Myslím si, že s tím má co dělat fakt, že v něm hrál Zac Efron, do kterého jsem se opět platonicky zamilovala, ale námět jako takovej je opravdu super. Určitě film všem doporučuji. 🙂 Jsou v něm skvělé písničky, herecké výkony i pointa.
Knížky miluju. Musím se tedy přiznat, že v poslední době jsem hodně dlouho nic nečetla, což mě mrzí a jsem na to za sebe naštvaná, ale neměla jsem svým způsobem na knížky náladu. Když jsem ale byla ještě v Česku, četla jsem pořád. Opět, jako u hudby a filmů, nemám vyhraněný vkus. Ráda si přečtu díla klasických autorů, stejně tak ale i knihy z dnešní doby. Když jsem byla v sedmé třídě, chodila jsem do knihovny každý týden a pokaždé si půjčovala minimálně 3 knihy, které jsem během týdne byla schopná přelouskat. Všechny knihovnice mě tam už znaly, pokud jsem si vybrala nějakou knihu, kterou jsem už měla přečtenou, pokaždé mě na to upozornily. Samozřejmě vím, že ony to viděly v systému, takže to pro ně byla maličkost, ale všichni víme, že takové maličkosti člověka potěší. 🙂 A to i v tom dětském věku.
Mojí úplně nejoblíbenější knížkou je Malý Princ. Dokonce jsem si jí vzala i sem do Ameriky a pokaždé, když mi je smutno nebo mám nějakou bolístku, tak si jí vezmu do ruky a stačí, abych si přečetla pouze pár stránek a je mi zas mnohem líp. Knihu jsem dostala k 8. narozeninám a pamatuju si, jak jsme jí četly s maminou každý večer před spaním. Bohužel, v té době jsem tu knížku vůbec nechápala a nedávala mi žádný smysl. Mamina mi řekla, ať se nebojím, že jednoho dne jí pochopím. A taky že se tak stalo. 🙂 Knihu jsem uklidila do poličky, ale když mi bylo patnáct, narazila jsem na ní a řekla jsem si, že jí dám šanci. A podívejme, stala se mojí Biblí. Nicméně film, který je podle knihy natočen, se mi ani trochu nelíbí. Nevím, čím to je, ale prostě se na něj nemůžu dívat. Tohle si ale myslím o všech filmech, které byly natočeny podle knižní předlohy. Dobrým příkladem je Harry Potter. Já neříkám, že ty filmy jsou špatné, to rozhodně ne. Nicméně ten, kdo knihy četl, ví, o čem mluvím. 🙂
Uff, před koncem monologu se mi zaseknul počítač a já chtěla propuknout v hysterický pláč! Já hloupá jsem si to totiž neuložila, nevím proč. Už jsem viděla, jak budu muset začít znova pěkně od začátku, čímž bych odpověď zkrátila opravdu na pár řádků, protože bych byla naštvaná a nechtěla se s tím vypisovat znova. 😀 Nicméně chválabohu, stála při mně nějaká zázračná síla, díky které jsem přišla pouze o pár řádků. Mám díky našemu rozhovoru poučení pro příště a to – nezapomínat na důkladné průběžné ukládání! 😀
Kristepane, ty seš ale fakt strašně ukecaná 😀 Už s tebou končím, čtrnáct stran, všechno už jsi řekla, není se na co dál ptát 😀 Ale na závěr ještě něco mám… tradiční doplňovačku. Víš, co znamená „stručná odpověď“? Ne? No tak uvidíme… 😀 Jdeme na to:
Vím, co je stručná odpověď, a teď tě o tom přesvědčím! 😀 Musím ti ale říct, že jsem se opravdu s odpověďma krotila a držela se zpátky, přesně z toho důvodu, že jsem věděla, že to bude jinak román. 😀
Moje nejoblíbenější barva je… nevím, jestli moje nejoblíbenější barva se dá nazývat barvou. Tedy moje okolí mi říká, že to barvy nejsou, ale pro mě jsou. 😀 Nejraději se oblékám do hnědé, béžové, bílé, šedé a černé. Mám ráda jednoduchý styl, který lze doplnit doplňkama, které tomu dodají celkový šmrnc. Stejně takovéhle barvy mám ráda i v případě interiéru. Mám ráda čistotu, takže hádám, že s tím souvisí i tohle. V mém šatníku se ale najde i pár barevnějších kousků a to je buď červená, lososová, případně královsky modrá. 🙂
Můj syn a dcera se jednou budou jmenovat… U kluka mám jasno už pár let. Miluju jména Tadeáš, Damian a Nathaniel, pouze se nemůžu rozhodnout, které se mi líbí víc. Holčičku bych ráda pojmenovala po sobě, takže Kateřina. 🙂 Na druhou stranu mi to ale přijde sobecký, takže nad tím pořád váhám a nevím. Nicméně výběr jména nezáleží pouze na mně – naštěstí. S jistotou ale můžu říct, že kolem mě jednou rozhodně nebude pobíhat malej Pepík, či Franta. 😀
Kdyby mi někdo nabídl setkání, s kýmkoliv si vyberu, byl/a by to… V tomhle případě bych si vybrala setkání s babičkou ze strany táty, protože zemřela, když jsem byla ještě miminko a vůbec si jí nepamatuji. Ráda bych jí poznala a přesvědčila se o tom, že jsem po ní zdědila vlastnosti, o kterých mi každý v rodině říká, že je mám po ní. 🙂
Kdybych si musela vybrat mezi krásou a chytrostí, zvítězila by… 100% chytrost, protože krása časem pomine, ale blbec blbcem zůstane. Pokud to mám převést na svého budoucího partnera, měl by být chytrý a mít krásnou duši.
Můj největší životní trapas… Ty bláho, budeš mi věřit, když ti řeknu, že se mi nikdy nic trapného nestalo? 😀 Pět minut sedím, přemýšlím a stejně na nic nemůžu přijít. Buď mám takového štěstí, že se mi trapasy vyhýbají, nebo věci, které se mi staly, nepovažuju za trapasy. 😀
Až mi bude čtyřicet… Doufám, že až mi bude čtyřicet, že budu mít dobrou práci, zázemí a šťastnou a zdravou rodinu.
Jídlo, po kterém se mi nejvíc stýská… Po všem!!! 😀 Po sladkostech teda ne, ty mi sem v pravidelných intervalech chodí. Těším se ale na babiččiny jahodové knedlíky a její borůvkový koláč, protože lepší nikdo nedělá. Z pití se nejvíc těším na Kofolu (točenou!), té se žádná Coca Cola opravdu nemůže rovnat. 🙂
Nejvíc mě může naštvat, když… mi někdo lže a já už dávno vím pravdu. Opravdu nesnáším neupřímnost, a když si někdo myslí, že mě může tahat za nos. Sama to nedělám, takže nechci, aby to někdo dělal mně.
Můj budoucí manžel musí být/mít… Můj budoucí manžel nesmí být hlupák. Nechci tím říct, že to musí být jaderný fyzik, chci si s ním ale popovídat na úrovni o normálních tématech a ne jestli vyhrála Sparta nebo Slavie. Stejně tak musí být rodinně založený a mít rodinu na prvním místě. Žádnej nesamostatnej mamánek, protože vychovávání cizích dětí mám už po krk. 😀 Teď nechci, aby to vyznělo nějak špatně, ale měl by být schopen zajistit rodinu. Není to tak, že místo práce si chci chodit po kafíčkách s kamarádkama, ale jednou, až budeme mít děti, chci s nima být doma minimálně do jejich tří let a prožívat s nimi všechny jejich nově nabyté dovednosti, stejně tak chci být jejich průvodcem na začátku jejich života. 🙂 Taky to musí být dobrodruh, protože já miluju cestování a je spousta míst, která bych ráda navštívila. A je jedno, jestli ještě před dětma nebo už s narozenýma dětma. Rozhodně nechci se vstupem do manželství sedět doma na zadku a cestovat pouze prstem po mapě.
Moje nejlepší a nejhorší vlastnosti… Tak to nevím, jestli budu úplně objektivní, ale pokusím se. 😀 Mezi moje nejlepší vlastnosti rozhodně patří upřímnost, neschopnost lhát, poctivost a starost o druhé. Poslední vlastnost je ale i součástí špatných vlastností, protože někdy mám pocit, že musím druhého člověka „zachraňovat“ a nechám se jím stáhnout až na dno, ze kterého se pak těžko dostávám. V každém se snažím vidět to hezké, a když nemám co pěkného říct, radši držím pusu. 🙂 Mezi mé špatné vlastnosti bych rozhodně zařadila neschopnost říct ne, se kterou se ale snažím bojovat a pracuju na tom. Souvisí to s další špatnou vlastností (která je normálně dobrá, ale ne v míře, jakou jí mám já) a to ta, že jsem až příliš hodná. Taky jsem nedochvilná, přičemž to sama nenávidím. Taktéž na tom pracuju, ale přijde mi, že je to snad s přibývajícím věkem pouze horší a horší. 😀 A poslední věc, nevím, zda jí nazývat špatnou vlastností, ale nikam jinam mi to nesedí a proč to na sebe neprásknout. 😀 Nesnáším zmuchlané ubrousky!!!!! A když říkám nesnáším, tak tím myslím, že když to vidím, otvírá se mi kudla v kapse a dlaně se mi zatínají v pěsti. Lidi se mnou neradi jedí, protože ví, že si na to musí dávat pozor, jinak je začnu poučovat a přerovnávat to. Prostě ubrousek se po použití SKLÁDÁ DO ČTVERCE, případně se nechá v obdélníku. Rozhodně se ale nemuchlá do koule. Ještě větší zlo jsou látkové ubrousky, na to jsem opravdu vysazená. Je to látka, která se úhledně složí a položí vedle talíře, ne že se hodí halabala do zbytků, které jsou na talíři. Opět je to s přibývajícím věkem pouze horší. 😀 Děti, o které se starám, se mi díky tomu ze začátku smály. Jakmile ale zjistily, že mě to opravdu vytáčí, začaly si na to dávat pozor. Přeci jenom nervy mám jen jedny a drásají mi je dostatečně. 😀
Jsem na konci patnácté strany a mám pocit, že je ještě spousta věcí, které bych na sebe mohla prásknout. To by ale opravdu nebyl rozhovor, ale už vícedílná povídka pro dlouhé zimní večery. 😀 Možná začnu i lidem věřit, že jsem ukecaná. I když… z velké míry za to může Amerika, kde jsem se naučila spoustu super věcí. Vždycky jsem byla extrovert, ale extrovert na české poměry. Momentálně jsem extrovert na americké poměry, takže na sebe klidně vykecám i to, co sama nevím. Nemám problém se bavit o čemkoliv s kýmkoliv do doby, kdy mi člověk začne vnucovat svoje názory. S tím jsem se ale taky už naučila pracovat, takže když se o to někdo snaží, vybruslím z toho a změním téma tak, že si toho dotyčný ani sám nevšimne.
Závěrem mám opravdu už jen pár slov. Prvně pro tebe, Janule. Chtěla bych ti moc poděkovat za to, že blog ještě stále držíš nad vodou a svědomitě se o něj staráš. Myslím, že tím mluvím za všechny návštěvníky blogu. Je to prostě naše doupě, do kterého utíkáme do našeho smyšleného světa, a i když den třeba nezačal dobře, díky blogu se oblaka nakonec roztáhnou. 🙂 Tvoje práce a trpělivost je vážně obdivuhodná, zvlášť když nejsi studentka se spoustou volného času, ale žena, která má práci a rodinu. Taky ti chci moc poděkovat za to, že jsi mě ještě virtuálně nezaškrtila za gramatické chyby a chybějící čárky. 😀 Snažím se, co můžu, ale jsou věci, u kterých sama vím, že mám problém. Vždycky na to myslím, snažím se sebevíc, ale vím, že ne všechno vždy podchytím. Jsem za to na sebe opravdu naštvaná, protože sama chyby nenávidím. Po dvou letech tady jde ale moje gramatika pěkně do kopru, protože jediné místo, kde jí praktikuju, jsou momentálně pouze překlady. Konverzace s kamarády nepočítám, protože to je úplně o ničem jiném. Takže DĚKUJU!
Těm, kteří rozhovor dočetli až sem bych chtěla poděkovat za všechny krásné komentáře, které mi necháváte. Vážně člověka potěší, když někdo ocení čas, který za hotovou podobou povídky stojí. Vážím si každého slova, které napíšete! 🙂
Vaše Catherine ♥
Děkuju za rozhovor, Cath, bylo to fajn. Snad zase někdy za čas někoho dalšího vyzpovídám. Kdybyste měli nápad, koho byste rádi, a kdo ještě v rozhovorech nebyl, dejte vědět v komentářích. Ale mějte na paměti, že by to měl být někdo, kdo na blog chodí a je aktivní, protože shánět starý autorky po všech čertech, na to už nemám kapacity. 🙂 Pa, J. :o)
Veľmi sa mi páčia tvoje názory, sú triezve a vo všetkom s tebou súhlasím 🙂