All of Us 1.

Mám tady pro vás novou povídku, úplně čerstvou, z vánoční soutěže, která probíhala na THF během prosince. Je krátká, má jen 5 dílů, ale moc se mi líbila a po dlouhé době zase pravá, nefalšovaná dvojčecí 🙂 Autorka byla z nabídky překladu nadšená, prý od ní ještě nikdy nikdo nic překládat nechtěl, tak snad jí uděláte radost, ať to svolení není zároveň i poslední 🙂

20. října 2017

***

Nebylo to ani tak otevření očí, co bylo problémem, jako spíše udržet ty oči otevřené. Světlo bylo tak ostré, jako by mu chtělo proniknout skrz lebku. Na okamžik se snaha dosáhnout obrazu zdála, jako by jen sotva stála za to, ale po dostatečném počtu zamrkání si jeho oči začaly zvykat a on opravdu chtěl vědět, kdo jej to drží za ruku.

Než zvedl pohled, aby si prohlédl své okolí, zíral na okamžik na bílý plastový náramek zacvaknutý kolem jeho zápěstí. V ne – nesrozumitelném písmu tam stálo Kaulitz, Bill. Přišlo mu na mysl, že to je pravděpodobně jeho vlastní jméno, a pak to začalo.

Proč pro něj bylo jeho vlastní jméno novou informací?

S něčím, co mu připadalo jako kámen tížící jej v žaludku, Bill nechal své oči putovat od prstů, omotaných kolem jeho vlastních, vzhůru po paži té osoby, přes vínový kardigan až k obličeji. Byla to žena asi kolem padesátky. Pod vlnitými blond vlasy měla jemnou a trochu smutnou tvář; pevně mu svírala ruku, ale její pozornost byla zaměřená na něco mimo Billovu linii pohledu. V okamžiku, kdy se pokusil otočit hlavu, aby následoval její pohled, celá místnost kolem něj vybouchla v záplavě zvuků.

„Je vzhůru! Ty jsi vzhůru!“ Žena mu bolestivě stiskla ruku. Její hlas mířil přímo na něj, ačkoliv byl určený někomu jinému. „Gordone, zajdi pro sestru – ne, pro doktora – prostě pro někoho!“

Práskly dveře. Bill zachytil záblesk odcházející osoby jen natolik, aby usoudil, že to byl muž, což mu příliš nepomohlo. Začínala jej bolet hlava a kolečka v jeho mysli se otáčela příšerně pomalu. Všechno v té místnosti mu bylo mlhavě povědomé. Je to nemocnice, to bylo očividné, s výjimkou toho, že si nepamatoval, jak se sem dostal. Logika mu předepisovala, že jej ta žena, která mu svírá prsty, zná, ale on neznal ji. Žádné množství mrkání ani hlubokých nádechů a výdechů mu ta kolečka vy mysli nijak nepromazalo. Pokud něco, tak pokusy o přemýšlení přes jejich rez a prach ústilo pouze v těžší boj o to zůstat při vědomí.

„Slyšíš mě?“ Zeptala se žena, a nyní kolem jeho ruky sevřela i druhou dlaň. „Jak se cítíš, zlatíčko?“

„Vodu,“ řekl mužský hlas odněkud po Billově levém boku. „Skočím pro nějakou.“

Znovu práskly dveře. Přiblížily se další kroky a u Billových nohou se prohnula postel. Bill si uvědomil, že se mu zavřely oči a rozhodl se, že se mu to tak líbí. Za zavřenými víčky mu třeštila hlava a to zabíjelo jeho touhu zjistit, kdo je v místnosti s ním. Zapomínal i uvažovat nad tím, proč je vlastně v nemocnici.

„Ale ne, zlatíčko – prosím, neusínej zase,“ zašeptala žena a pohladila mu ruku. „Doktor je na cestě, už jen pár vteřin.“

Nenásledovala žádná odpověď od mladšího muže; namísto toho se rozhostilo napjaté ticho, které Bill využil k dýchání a k tomu, aby sebral sílu. Když se otevřely dveře a hlas oznámil „Doktor je tady!“, byl připravený pokusit se znovu o tu věc nazývanou ´být přítomný´.

Kolem jeho postele bylo nyní seskupeno šest lidí: blonďatá žena, plešatící muž s jednou rukou na jejím rameni, prošedivělý muž opírající se o zeď na opačné straně, lékař doprovázený sestřičkou nesoucí tác, a mladý muž s třídenním strništěm sedící u Billových nohou. Žádná z těch tváří mu nebyla ničím povědomá, což už začínalo být lehce stresující. Lidé v nemocnici nebývají navštěvováni čtyřmi cizími lidmi ve stejnou chvíli, tak proč je nepoznával?

Sestřička položila tác vedle něj a zeptala se, jestli by se chtěl posadit. Billovi se podařilo vydat souhlasný zvuk a tmavovlasý muž řekl nevrle: „Vodu.“ Byl to stejný člověk, který to řekl i předtím, povšiml si Bill, zatímco mu sestřička upravila postel do vzpřímenější polohy. Poté mu nalila sklenici vody z lahve na svém tácku a pomohla mu se napít. Zkontrolovala mu puls, teplotu a obrazovku, ke které byl připojený. Nakonec, jakmile sestřička skončila, lékař nasadil úsměv a přistoupil blíž.

„Jak se cítíte?“

Přestala hladit jeho ruku. Muž u zdi se naklonil kupředu, zatímco muž stojící za ženou se lehce zaklonil. Mladý muž u jeho nohou chytil zajímavý odstín šedé.

„Já jsem doktor Brüning,“ řekl lékař pomalu. „Můžete nám říct své jméno?“

Bill obětoval trochu energie, aby ukázal na plastový náramek. „Dokážu si ho přečíst. Ale…“ Přimhouřil oči, byl si celkem jistý, že nechce vidět ty výrazy na jejich tvářích, až to přizná. „… nepamatuju si to.“

Žena vyjekla. Pustila jeho ruku a přitiskla si ji na ústa, zatímco druhou se natáhla k ruce muže za sebou na svém rameni. Než se mohl kdokoliv jiný dostatečně vzpamatovat, aby odpověděl, zašeptala: „Jsem tvá matka.“

Bylo legrační, že první pocit, který k němu přišel, byla vina. Jeho matka, řekla, a on mohl na její tvář zírat celou minutu, a přesto si to v mysli nespojil vůbec s ničím. To mu připadalo kruté, dokonce i když to nebylo schválně. Bill se kousl do rtu a přál si, aby jej znovu vzala za ruku.

„Poznáváte kohokoliv tady v místnosti?“ Zeptal se lékař. Odpověď byla ne, ale Bill předstíral, že studuje všechny ostatní tváře, než to přiznal, jako by to snad mělo vypadat lépe, když nad tím bude muset nejdřív popřemýšlet.

Pak muž opírající se o stěnu řekl, stále s nevrlostí v hlase: „Já jsem tvůj otec.“

Pak se všichni otočili k mladému muži na okraji postele, jejich oči byly rozšířené a čela nakrčená. Bill dokázal jen sotva dýchat v té tísni, která z nich vyzařovala, jeho vlastní byla dostatečně dusivá. Chtěl, aby tohle všechno přestalo. Chtěl pryč z téhle situace a zpátky do svých vzpomínek. Jmenoval se Bill, a on to chtěl vědět s jistotou a ne si to jen přečíst na nemocničním náramku. Chtěl tyhle všechny lidi znovu znát.

Zdálo se, že mladý muž, který byl na řadě s mluvením, nemohl najít slova. Stále byl popelavě šedý, ale taky hezký, s hustými hnědými vlasy napůl v culíku, s piercingem ve rtu, a tunely v uších. Klouby měl bílé, jak jimi svíral rám postele, a tmavé oči měl zaměřené na Billovu tvář s intenzitou malého slunce.

V rysech mladého muže probleskla podivná emoce. Byl to úsměv, nebo se chystal brečet? Minimálně byl velmi dobrý ve skrývání emocí – v momentě svůj výraz přeměnil na ustaraný, ale ne zdevastovaný. „Promiň, ne,“ řekl a jeho hlas zněl v Billově hlavě jako jemné brnkání na kytaru. „Vlastně jsem tvůj bratr. Tvoje dvojče.“

autor: Sturmfrei