autor: Dušinka
Místo toho, aby šel ten večer do práce, Bill odjel k Tomovi. Potřeboval čas s Tomem, a kdyby to nechal až po práci, tak by jej to jen ještě více frustrovalo a ještě zvedlo podezření u jeho rodičů. Bill dopředu nezavolal, a tím pádem byl přivítán čerstvě osprchovaným Tomem, vlhkým, oblečeným pouze v tenkém županu. To rozhodně rozjasnilo Billovi den a na pár minut na Coreye zcela zapomněl, zatímco se na chodbě líbali.
„Ehm, jdu do práce…“ Oznámil náhle hlasitě Derek a rozdělil tak dvojici, která mu stála v cestě. Tom byl první, kdo se odtáhl a stáhl Billa s sebou, zatímco bratrovi poslal omluvný pohled, který vypadal jen napůl upřímně. Bill si urovnal čepici, kterou mu Tom málem shodil, a ujistil se, že stojí před Tomovým rozkrokem z pouhého respektu k nim oběma – župan toho příliš nezakrýval, a jejich krátká muchlovací chvilka toho zanechávala spoustu k zakrytí.
„Kde pracuješ?“ Zeptal se Bill konverzačně, jako by právě nelíbal jeho bratra uprostřed jejich bytu.
„V malé kavárně v nákupním centru dole na ulici,“ odpověděl a přesunul se ke dveřím, když už mu Bill s Tomem nestáli v cestě.
„Ani náhodou, vážně?“
„Jo, patří mu to tam – já ti to neřekl?“ Doplnil Tom, a Bill zalapal po dechu.
„Ne, nevěděl jsem to! No jo, není divu, že jsem tam nikdy dřív nebyl, musel jsi to otevřít teprve nedávno.“
„Jo, během léta.“ Derek se zazubil a otevřel dveře. „Každopádně, nedělejte tady moc opičáren, děti. Budu doma pozdě, takže máte soustu času dělat cokoliv, co potřebujete udělat.“ Odešel s přátelským zamáváním a zavřel za sebou dveře.
Bill se s červenáním otočil k Tomovi a řekl: „To už budu stejně nejspíš doma. Mí rodiče si myslí, že jsem v práci.“
„Ach, no jo – ty jsi nešel do práce, abys za mnou přišel? Bille.“ Tom se nesouhlasně zamračil a Bill našpulil rty.
„Byl to tvůj nápad!“
Tom si odfrkl, „To neznamená, že byl dobrý.“
„No, stejně jsem tě chtěl vidět. Měl jsem špatný den.“
„Pověz mi o tom,“ vybídl jej Tom jemně, a vzal Billa za ruku. „Chceš něco k jídlu?“
„Ani ne. Měl bych počkat na večeři.“ Bill Toma následoval do jeho ložnice, posadil se s ním a vyšplhal mu na klín. „Mmm, tak špatný den,“ zamumlal, zabořil tvář do Tomova krku a vdechl jeho svěží vůni. Tiše zasténal a sevřel Tomovy paže. „Takhle je to o moc lepší.“
„Povídej,“ zopakoval Tom tiše a sundal Billovi čepici, aby jej políbil do vlasů. Odložil ji stranou, a pak mu uhladil zacuchané prameny.
„Corey,“ řekl Bill jednoduše a Tom se napjal.
„Zase?“
„Jo, ale měl jsem s ním řeč,“ řekl Bill, a pak převyprávěl celou aféru – Coreyova slova, Billovu odpověď, a to, jak se jeho spolužáci smáli. Ke svému překvapení brečel, když skončil, a zahanbeně držel svou hlavu sklopenou, jak nechtěl, aby to Tom viděl.
„Co jsi… Bille? Bille, podívej se na mě.“ Tom ho pohladil po vlasech, políbil jej na vrcholek hlavy a stiskl ho kolem pasu. Bill zavrtěl hlavou.
„Nemělo by to bolet,“ řekl Bill zlomeně. „Neměl by mě takhle dostat.“
„To je okay, Bille, je to okay. Je okay, že bolí to, co ti udělal… Myslím, žes byl statečný, že ses mu postavil. Podívej se na mě, prosím, Bille,“ prosil Tom a Bill tentokrát poslechl, odtáhl se, ale nesetkal se s Tomovým pohledem. Tom ho pohladil po tváři a políbil. „On nestojí za tvoje slzy,“ řekl Tom jemně.
„Já vím. Ale… slyšet to na chodbě, a vědět, že tam jsou lidé, kteří si myslí to samé, co Corey, jen to neřeknou… a kolik z nich? Kolik lidí…“
„Bille, já… je mi líto, že nemám odpověď. Nevím, jak tohle napravit.“
„To nemusíš,“ řekl mu Bill, a znovu sklopil hlavu. „Jen tady buď, to je všechno, co potřebuju.“
Po několika minutách ticha se Tom jemně zeptal: „Řekneš to svým rodičům?“
„Já nevím,“ řekl Bill a znovu propukl v pláč. „Ach, Tome, nechci je naštvat. Nechci, aby…“ Odmlčel se. „Co když ze mě budou zklamané? Co když mi řeknou, že jsem ho neměl konfrontovat? Já nechci… nechci je zklamat.“ Bill si promnul oči, už ani nebyl schopný předstírat, že nebrečí. Nikdy, nikdy nechtěl, aby se za něj styděly. To byla ta nejhorší věc, jakou si dokázal představit, daleko horší, než snášet nadávky a být pošťuchován do skříněk.
„Nebreč, Bille, prosím, nebreč,“ šeptal mu Tom do vlasů. „Není důvod, abys brečel. Udělal jsi správnou věc. Možná bys to neměl dělat znovu, ale… nikdy by na tebe nebyly naštvané za to, že ses sám sebe zastal.“
„Omlouvám se,“ zašeptal Bill, „bože, jsem prostě hrozný.“
„Nejsi,“ řekl Tom důrazně. „Já jen… prostě nesnáším vidět tě smutného. Bille…“
Bill poté už nepromluvil, a nakonec jeho slzy oschly. Necítil se rozpačitě za to, že před Tomem brečel; ve skutečnosti se cítil o hodně lépe, když věděl, že jej Tom takhle utěší. Bylo to neuvěřitelně očišťující vypustit ze sebe takhle všechny emoce.
„Už jsi v pohodě?“ Zeptal se Tom a projel prsty skrz Billovy vlasy. Bill ležel na něm, s hlavou na Tomově hrudi, a končetiny měl roztažené do všech stran. Přikývl, zhluboka se nadechl a usmál.
„Promiň, že jsem tu na tobě brečel,“ omluvil se Bill a hravě štípl Toma přes jeho tenký župan do bradavky. Tom ze sebe vydal tichý zvuk a promnul si hruď.
„Promiň, že jsem ti říkal, abys nebrečel,“ odpověděl a v odvetě Billa štípl do pasu. „Kdykoliv kolem mě někdo začne brečet, tak panikařím. Nenávidím, když vidím lidi brečet, zvláště lidi, na kterých mi záleží. Ale… to neznamená, že bys s tím za mnou neměl přijít. Chci tady pro tebe být… Jen možná nebudu moc nápomocný.“
„Byl jsi nápomocný,“ zamumlal Bill, a pak zvedl hlavu, aby se podíval na hodiny. Stále měl ještě několik hodin, než musel odejít, a bylo tam toho stále ještě tolik, co chtěl dělat. Skulil se z Toma, lehnul si na záda a zakýval na Toma prstem.
Tom okamžitě pochopil, přesunul se na něj a vypadal hravě. Bill se zazubil, projel rukou Tomovými vlasy a přitáhl si jej pro polibek. Jen jeden krátký polibek, aby otestoval vody, nebyl si jistý, jak moc byl Tom pro, poté, co na něm Bill brečel. Tom však vypadal, že má velký zájem o další; olíznul si rty a pak přitiskl nos k Billově tváři. A tak jej Bill políbil znovu a ostře se nadechl, když Tom zajal jeho spodní ret a přejel po něm jazykem.
Bill tiše zakňoural, když Tom jeho ret propustil, pak zasténal a olíznul Tomovy rty v naději, že znovu vyláká ven jeho jazyk. Tom mu dal to, co chtěl.
Když Bill toho večera přišel domů, bylo to s modřinami po celém krku, a dokonce i na hrudi. Tom neváhal a celého si jej označkoval cucfleky, a tak se Bill ujistil, aby mu to oplatil. Bill držel svou hlavu sklopenou a vyběhl po schodech nahoru dřív, než mohly jeho matky spatřit jak jeho tak i jeho cucfleky, pak se převlékl do pyžama, učesal si své sexem pocuchané vlasy a uvažoval, že by si nanesl make-up, aby zakryl skutečnost, že má stále načervenalou tvář. Nakonec se ale rozhodl proti a doufal, že si toho jeho rodiče nevšimnou.
Jeho náladovost zachytily celkem rychle; jedna část Billa chtěla fantazírovat o Tomovi, a ta druhá část chtěla být zodpovědná a říct rodičům o svém dni. Na jedné straně už vybrečel všechny své pocity Tomovi, ale na té druhé si to jeho matky zasluhovaly vědět. Nakonec jim podal zhuštěnou verzi událostí během večeře, a zatímco se nezdály být nijak zklamané, Simone prohlásila, že by měly promluvit se školou, aby s tím něco udělali. Bill jim řekl, aby si s tím nedělaly starosti – dokázal se s tím vypořádat, musel se s tím vypořádat. S šikanou se dalo vypořádat, ale to nijak nezmění fakt, že měl Corey pravdu – že si celá škola myslí, že je zrůda.
Ale nehodlal se vzdát, to bylo jisté.
V úterý se Bill probudil dříve než obvykle, osprchoval se, vysušil si vlasy, a udělal si make-up. Viděl se se Simone při odchodu do práce, zazubil se nad jejím výrazem plným rozčarování, a vágně jí odpověděl na otázky. Bojoval za sebe, a chystal se to udělat tím nejlepším způsobem, jaký znal: tím, že bude sám sebou. Bill se s make-upem cítil dobře, atraktivně, silně, speciálně. Na chodbách se mu dostávalo pohledů a pochechtávání, ale nic si z toho nedělal. Tom vypadal pobaveně a jeho šéf v práci měl několik komentářů, ale jinak jej nikdo neobtěžoval.
„Co se děje v Billově světě?“ Zeptala se Natálie jednoho dne během umění, a Bill jen pokrčil rameny a vesele se na ni usmál. „Každý den prakticky záříš, nosíš make-up…“ Přimhouřila oči a pak náhle zalapala po dechu. „Aha! To ty přihlouplé šátky, které pořád nosíš.“
„Co? Ne-e!“ Bill se zamračil, a pak zachytil konec šátku – jestli byla na zimě jediná dobrá věc, pak ta, že mu dávala dobrou výmluvu, jak schovat cucfleky.
„Ha!“ Vykřikla Natálie, když mu šátek strhla. „Ty máš sex!“
„Mohla bys to říct ještě hlasitěji?“ Zasyčel Bill s vykulenýma očima a Andreas naproti nim se jen uchechtl. Natálie se ušklíbla.
„Takže ty a Georg jste stejně zpátky spolu, co?“
„Ehm… ne tak úplně…?“ Odpověděl Bill vágně a Natálie zvedla ruce, pak mu šátek vrátila.
„Hej, do toho mi nic není,“ řekla a Bill si znovu omotal šátek kolem krku, „ale musíte se vážně dobře bavit, podle toho, jak ty cucfleky vypadají…“
Bill to ani nepotvrdil ani nepopřel. Nechal své přátele, ať věří, čemu chtějí; k čertu, kdyby opravdu chtěl, mohl jako výmluvu použít Marinu. Nějak. Zapracoval by na tom.
„Bille, uvidíme tě ještě vůbec někdy znovu? Už s náma nikdy nikam nechodíš,“ pípnul Andreas a Bill protočil oči. Musel si na to postěžovat minimálně dvakrát denně.
„Už jsem ti říkal, po zkouškách! Tenhle projekt, který nám Kaulitz dal, je prostě strašný. Neříkají mu Zabiják Kaulitz pro nic za nic.“ Byla to jen částečně lež – všechen Billův volný čas, který nebyl věnovaný Tomovi, byl věnovaný projektu. Ale Bill to trochu více nafukoval, aby si jeho přátelé mysleli, že nemá vůbec žádný čas, který by s nimi mohl trávit. Cítil se provinile, ale zase, s přáteli mohl trávit čas ve škole. S Tomem ne.
„Okay, ale den po pololetních zkouškách si někam vyrazíme. Okay?“ Andreas namířil svůj štětec na Billa, jako by měl v úmyslu jej zmrzačit, a Bill zaúpěl.
„Okay! Okay. Po zkouškách, slibuju.“
„Takže, jsi připravený na zkoušky?“ Zeptal se Tom, když si v pátek odpoledne balil věci, zatímco Bill neužitečně posedával kolem a konverzoval.
„Ehm, vlastně jo! Myslím. Chci říct, že moje normální předměty by měly být lehké… chemie mě možná zabije… ale moje zkouška z umění je jen zátiší, a Marina a já už jsme dokončili tvůj projekt. Takže budu v pohodě.“ Bill pokrčil rameny a nepřítomně zvedl Tomovu sešívačku, lesklou, světle modrou sešívačku s Tomovým jménem a číslem učebny na boční straně. „To je krásná sešívačka.“
„Díky,“ řekl Tom a Bill vzhlédl a viděl, jak se zubí. Něžně se usmál. „Co?“
„Ty jsi takový asociál! Být celý vzrušený ze sešívačky.“ Bill se rozesmál a položil ji zpátky na stůl. Tom pokrčil rameny a obrátil pozornost zpátky ke své tašce, ale Bill ho přistihl, jak se červená. „Roztomilý asociál,“ dodal Bill a přisunul se blíž. Seděl na okraji Tomova stolu a dostal se dostatečně blízko, aby zahákl svou paži kolem Tomovy. Tom mu poslal úsměv, a pak náhle odskočil.
„Uhh…“ Bill otočil hlavu a našel ve dveřích stát Marinu se sešitem angličtiny v ruce. Okamžitě seskočil ze stolu a pak zaváhal, když si uvědomil, že díky tomu vypadá provinile. Provinileji. Marina mu věnovala zmatený pohled, a pak řekla: „Jsem ráda, že jsi tady, vlastně jsem se chtěla pana Kaulitze zeptat na něco k našemu projektu.“
„Ach! Cool… o tom jsme zrovna mluvili,“ vymýšlel si Bill a poslal Tomovi pohled, než se od něj vzdálil a postavil se vedle Mariny. Uvažoval, jestli si něčeho všimla, ale samozřejmě, že ano. Zubili se na sebe navzájem jako zamilovaní blázni s rukama zaháknutýma o sebe.
„Uh huh…“ Marina vypadala podezíravě a Bill zazíral na dveře – nezavřeli je snad? Bill si byl jistý, že je zavřeli. Avšak neslyšel je otevřít. „Každopádně, jen jsem se chtěla zeptat – je to okay, jestliže je naše shrnutí jen na jednu stránku? Už jsme dali všechno dohromady, ale je to docela krátké…“
„To je v pořádku,“ řekl Tom a přehodil si popruh své tašky přes rameno. „Může to být tak dlouhé nebo krátké, jak jen chcete, jen pokud to všechno dává smysl a je v tom jasně vidět snaha.“
„Myslím, že to, co máme, bude fajn,“ vložil se do toho Bill a přikývl na Marinu, která se kousla do rtu.
„Ale nemá to být psací projekt?“ Zeptala se, a Bill se zamračil. Tuhle diskuzi už spolu vedli předchozí den, zatímco projekt dokončovali. Bill jí řekl slovo od slova, že to není psací projekt, ale očividně byla Marina ten typ, který nevěřil nikomu jinému než přímému zdroji.
„Ne, to nemá,“ řekl jí Tom mile a ukázal rukou ke dveřím. „Musím někde být, takže tady opravdu nemůžu zůstat a povídat si, ale jestli pořád máš nějaké otázky, rozhodně mi můžeš napsat email.“
„Ale pokud to není psací projekt… ale tenhle předmět je angličtina?“ Namítla Marina, a Bill už se cítil trochu frustrovaně. To ho celou tu dobu vůbec neposlouchala?
„Je to kreativní projekt,“ přerušil ji Bill, a pak dodal opatrně, „že, pane Kaulitzi?“
„Správně, přesně tohle to je. Chci vidět vaši kreativitu, a uvědomuju si, že ne každý je silný v psaní. Nyní…“ Došli na konec chodby oddělení angličtiny a Tom se musel vydat doprava, aby dorazil na učitelské parkoviště, zatímco Bill s Marinou měli jít doleva. „Uvidíme se na pondělní hodině. A prosím, neváhej a klidně mi pošli email, pokud budeš mít ještě nějaké otázky, Marino.“ Tom se na ně oba usmál, pak se setkal s Billovým pohledem a nehlasně mu sděloval cosi, čemu Bill tak úplně nerozuměl.
„Okay, možná pošlu. Nashle, pane Kaulitzi,“ Marina mávla a otočila se na druhou stranu.
„Ehm, já půjdu tudy… uh… na záchod,“ vymyslel si Bill nepřesvědčivě a ukázal rukou směrem k chodbě, kudy zmizel Tom. „Uvidíme se zítra?“
„Ach! Marina se otočila zpátky a pokrčila rameny. „Jasně, a…“ Odmlčela se, a pak potřásla hlavou. „Uvidíme se později. Promiň za ty otázky… Jen jsem si chtěla být jistá, víš?“
Bill jí to nemohl mít za zlé a přikývl. „Jasně, uvidíme se. Čau!“ Bill jí krátce mávnul, pak se otočil a spěchal chodbou za Tomem. Seběhl ze schodů a zazubil se, kdy spatřil Toma, jak na něj čeká u dveří. „Ahoj,“ řekl Bill, seskočil posledních několik schodů a Tom otevřel dveře a nechal ho projít jako prvního.
„Ty jsi ve výmluvách ještě horší než já,“ zavtipkoval Tom, ale držel svůj hlas tichý. Bill se provinile zašklebil.
„Sklapni,“ zamumlal a šťouchl do Toma loktem.
„Takže, co je zítra?“
„Co?“
„Řekl jsi Marině, že se zítra uvidíte…“
„Ach! Dokončujeme ten projekt.“ Prošli kolem zadní části školy okolo prázdných záhonů a sportovních hřišť. Bylo to docela příjemné, a kromě týmu pozemního hokeje, zkoušejícího o sto metrů dál, i totálně opuštěné.
„Myslel jsem, že jsi říkal, že už jste to dokončili,“ řekl Tom škádlivě, hravě do Billa strčil a Bill do něj se smíchem strčil nazpět.
„Dokončili, jen to dáváme celé dohromady. Myslím, že to bude opravdu dobré… Nemůžu se dočkat, až to uvidíš.“
„Tohle je vždycky můj oblíbený projekt; těším se na to, až uvidím, s čím každý přijde,“ přiznal Tom.
Došli až k učitelskému parkovišti a Tom Billa zavedl ke svému autu. Více méně lhal o tom, že má nějaké povinnosti – jeho jedinou povinností bylo odvézt Billa domů. Simone potřebovala auto, a tak jel Bill ráno autobusem a o přestávce zašel za Tomem a požádal jej, jestli by ho odvezl domů. A pak možná i na chvilku zůstal.
„Chceš si zajít na kávu?“ Zeptal se Tom, jakmile se usadili v autě. Nastartoval a začal vyjíždět, zatímco jej Bill pozorně sledoval. Tom byl dobrý řidič – dokonce výborný řidič – a Billově auto-nadšenecké stránce přišla Tomova schopnost dokonale ovládat své auto docela sexy.
„K Derekovi?“ Hádal Bill, a Tom přikývl. „… možná to není tak dobrý nápad.“
„Proč ne?“
„No, jednou jsem tam vzal Natálii a Andrease… jak už víš… a slovo se šíří rychle, takže – prostě si nemyslím, že můžeme počítat s tím, že nás nikdo neuvidí. A po tom Marinině vpádu… Pro dnešek mám už těch úniků o vlásek dost. Promiň,“ dodal, když viděl, jak zklamaně Tom vypadá. „Já nám můžu udělat kávu… co ty na to?“
„Jasně. A máš pravdu, samozřejmě. Byl to prostě jen další můj špatný nápad.“ Tom však měl sevřenou čelist a Bill se natáhl pro jeho ruku a stiskl ji.
„Hej, co se děje?“ Zeptal se Bill a zvedl Tomovu ruku, aby ji políbil. Tom mu poslal rychlý úsměv.
„Jen bych si přál, abychom spolu mohli jít na veřejnost,“ vzdychl, a pak se rozesmál. „Je to docela legrační, víš? Vždycky jsem si myslel, že jen to být s jiným mužem, bude tím jediným problémem…“
„Tys předtím s nikým nechodil?“ Zeptal se Bill a palcem jezdil v kruzích na hřbetu Tomovy ruky.
„Jo, ale… na vysoké. Od chvíle, co učím, jsem byl sám.“
„Ne-e! Tomu nevěřím,“ prohlásil Bill a snažil se představit si Toma, jak je tři roky single. Nedokázal to. Tom byl až moc dobrý úlovek.
„Bille, a kdy bych se s někým mohl potkat?“ Zeptal se Tom, když odbočil do Billovy ulice. „Celý můj život se točí kolem práce. Dokonce i v létě, všechno, co dělám, je, že se připravuju na další školní rok. Proto byl Derek tak nepřekvapený, že chodím s tebou.“
„Hm…“ Zastavili na Billově příjezdové cestě a Tom vypnul motor, ale nevystoupili. „Takže Derek je s tím opravdu v pohodě? Jako… víš to jistě?“
„No… každou chvíli mi dává malé kázání, a musím dostat jeho schválení ke každému našemu rande, pro případ, že by bylo moc riskantní…“ Tom protočil oči a Bill se zahihňal.
„Ty jsi takový rebelský malý ďábel, co?“ Zeptal se Bill, když si odepnul pás, ale jen proto, aby se dostal blíž k Tomovi. Odepnul i Tomův pás a pak natáhl ruku, aby Toma chytil za krk. „Takový zlobivý kluk.“
„Sklapni,“ řekl Tom, znovu zčervenal, a Bill se zazubil. „Derek je prostě taková mateřská kvočna.“
„Přinuť mě,“ posmíval se Bill, a Tom se naklonil a zachytil Billovy rty svými vlastními. Popadl Billa za bundu, přitáhl si jej blíž, a Bill mu vklouzl na klín, zatímco se po celou dobu snažil udržet jejich ústa spojená. Tom mu bundu rozepnul, rukama mu vyjel vzhůru po hrudi a Bill se prohnul v zádech, pak vyjekl a kousl Toma do jazyka, když klakson hlasitě zatroubil.
„Kurva,“ zaklel Tom, odtáhl se a dal si ruku přes pusu. Bill zděšeně popadl dveře, otevřel je a odplivl si na příjezdovou cestu.
„Promiň,“ řekl Bill a natáhl se do auta, aby Toma vytáhl ven. „Jsi v pořádku? Promiň promiň promiň…“
„Jsem v pohodě… jen, au.“ Tom vystoupil z auta, pak uchopil Billovu tvář a cudně jej políbil, ale Bill odvrátil hlavu a plácl Toma do hrudi.
„Tome! Ne na veřejnosti.“
„Oh… jasně.“ Tom se na něj ostýchavě zazubil, zavřel dveře a zamkl auto. „Dovnitř?“ Navrhl.
„Počkej, musím si vzít batoh…“
Jakmile Tom znovu odemkl auto a Bill si vzal svůj batoh, zkontroloval poštovní schránku a pak zavedl Toma dovnitř. Tam batoh nedbale odhodil a pročesával poštu, ačkoliv nic pro sebe neočekával, takže byl překvapený, když našel malou obálku se svým jménem. Dech se mu zasekl, když si všiml jména na zpáteční adrese.
„Co to je?“ Zeptal se Tom, který si zjevně všiml Billova zaváhání, a Bill mu ten dopis ukázal.
„Je to od Jörga…“
„Aha.“ Tom se posadil ke stolu, kde Bill odložil zbytek pošty, a Bill se posadil vedle něj.
„Měl bych to otevřít?“
Tom s pokrčením ramen řekl: „Je to na tobě. Naposledy, když jsem se ti pokoušel s tvým otcem poradit… to nešlo moc dobře.“
„Hmm,“ odpověděl Bill bezvýrazně, a pohrával si s rohem obálky. „No… čemu to může ublížit? Stejně nebude vědět, jestli jsem to otevřel, nebo ne.“
„Mhm.“ Tom si opřel bradu o Billovo rameno a vyjel mu dlaní po zádech, s rukou pod jeho bundou. Bill se zachvěl a poslal mu pohled, o kterém doufal, že si ho přeloží jako ´Přestaň, než na tebe skočím´. Zřejmě však nekomunikoval tak jasně, jak měl v úmyslu, protože Tom se naklonil a políbil jej.
„Mmm… počkej… nech mě to otevřít…“ Bill odvrátil hlavu, snažil se ignorovat Tomovo teplo vedle sebe, a použil své dlouhé nehty k otevření obálky. Vylovil z ní přání – obecné narozeninové přání se slovy ´Všechno Nejlepší!´ na přední straně spolu se slavnostními čepičkami a konfetami. Bill se zamračil a přání otevřel, zalapal po dechu, když ven vyklouzlo několik bankovek a spadly mu do klína. Bill je sesbíral a spočítal – padesát dolarů.
„Tohle…“ Bill popleteně zvedl přání a přečetl si zprávu uvnitř.
Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho ti to dát. Já vím, že to není moc, jelikož ti stejně dlužím peníze. Doufám, že jsi měl hezké narozeniny a užíváš si, že je ti 18. Dávej na sebe pozor.
S láskou,
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 21
Doufám že Marina nic neřekne a že otec Billa to myslí vážně a ty dva jsou zlatíčka.
Wow, Billův otec mě překvapil! Vůbec bych to nečekala, ale myslím, že by to mohlo Billa potěšit. Nevím, zda se jim kdy podaří dát jejich vztah dohromady, ale snaha se cení a já jen doufám, že je to skutečně upřímné!
A stejně jako Karin, i já doufám, že Marina nic neřekne, protože si určitě uměla dát jedna a jedna dohromady. Díky bohu, že to byla jen ona a nikdo jiný!
Těším se na další pokračování! Moc děkuji za překlad 🙂
Ten Tom….ja som z neho uplne na makko. Na totalku. Uplny gentleman. Muz o ktoreho sa Bill moze opriet. To ze mu otec poslal peniaze je sice mile ale nic to neznamena. Takyto otcovia stale sklamu. Stale. Poznam z vlastnej skusenosti. Clovek im chce doverovat ale stale sa sklame. Tesim sa na pondelok a na to ako to bude medzi nimi pokracovat. Mali by si dat vacsi pozor v skole. Aby to neprasklo.
Ja chcem tiez svojho Toma, Bill ma sakra stastie 😀 mali by si davat vacsi pozor v skole. Na jednej strane je to skadlenie a dotykanie sa vzrusujuce, ale na druhej strane je to nebezpecne a nestoji to za ten problem, ktory by z toho mohli mat. Asi som blazon ale cakam nejaku zradu,dufam ze sa mylim. Bill zahral tie cucfleky krasne do outu, musi to byt tazke,tajit pred celym svetom svoj vztah.Jorg milo prekvapil. Tesim sa co ich dalej caka 🙂