Poslední den v roce byl chladný, ale noční obloha byla jasná. Psi pobíhali po domě, vzrušení a zmatení a všechno dohromady. Bill je mohl prakticky slyšet, jak přemýšlejí, proč jsou pořád všichni ještě vzhůru tak pozdě, a proč je na stole tolik jídla, a proč nemají dovoleno jít na zahradu. Jeho matka se je snažila rozptýlit plyšovými hračkami a hezkými kostmi, ale oni se nenechali zlákat. Ve skrytu duše to Billovi zlepšovalo náladu, vidět je tak nadšené. Zároveň také maličko žárlil. Co by za to dal, být právě teď psem, dokonce i s blížící se hrozbou hlasitých ohňostrojů.
Byl to zvláštní pocit, odpočítávat čas do nového roku. Minulý rok si nepamatoval, ani roky předtím, a nyní se měl těšit na ten další, plánovat vzrušující věci a dávat si předsevzetí a stát se lepší verzí sebe samého. Nikdo mu nedokázal říct, jak by to měl udělat, když ve skutečnosti nebyl žádnou verzí sebe samého. Jeho rodina se zdála být více doufající než cokoliv jiného; jeho matka žvatlala o uzdravení a zotavení v novém roce, zatímco připravovali občerstvení, a Gordon jej za poslední hodinu minimálně desetkrát poplácal po zádech.
„Už je skoro čas,“ řekl Tom, který se zničehonic zjevil po Billově boku. Pozvedl sklenici šampaňského, kterou Bill přijal s pohledem na hodiny.
Chvíle o samotě s Tomem byly chvíle, kdy měl nejblíže ke vzpomenutí si, na to už přišel. Navíc to dávalo Tomovi jakési zdání normálnosti, a to stálo za ty malé úsměvy, které o samotě dostane. Bill následoval svého bratra, ignoroval vrzání stolu pod vahou nespočetného množství jednohubek, a společně zamířili ke dveřím na zadní terasu. Než vystoupil ven, zachytil povzbuzující pohled na matčině tváři a vnitřně si povzdechl.
„Tys nekouřil od chvíle, cos byl v nemocnici, že? Asi bys v tom měl pokračovat, nejspíš, ale…“
Jeho tón poslal zachvění do Billovy páteře. Než mohl odpovědět, Tom si vzal cigaretu a ukázal mu obrazovku telefonu. Nejprve Bill viděl jen fotografii dvojčat jako blonďatých batolat v kartonové krabici, pak si uvědomil, že Tom ukazuje na čas. Jedna minuta do půlnoci.
„Šťastný Nový rok, Tome,“ řekl Bill tiše.
Plná síla jeho zoufalství přes Billa přelétla v obrovské vlně. Jeho bratr jej líbal, kovový piercing ve rtu cinkl proti Billovu, jedna ruka se zvedla vzhůru, aby automaticky omotala prsty v rukavici kolem jeho paže. Bylo to skoro bolestivé a hladové a nedbající, a smazalo to každý poslední kousek vědomé myšlenky z Billovy mysli. Zaregistroval vlastní reakci, odpověděl na ten polibek – byla to svalová paměť? – a pak už nic. Za očima se mu rozšířila bolest; svět kolem něj se rozplynul.
***
Ne více než několik minut uplynulo, než Bill přišel k vědomí. Byl stále na terase, klečel na dřevěných prknech a ruce svíraly jeho hlavu, která se mu v agónii chtěla rozpůlit na dvě části. Tomovy ruce, uvědomil si, které už na sobě neměly rukavice; mohl cítit mozoly z té spousty let, kdy jeho dvojče hrálo na kytaru. Tom také i voněl sám sebou – trochu pižmově, s nádechem vody po holení. Tu vodu mu koupil Bill, bylo hezké si připomenout, že ji Tom rád používal, byl tak naštvaný, když mu jednou došla a v obchodě ji neměli, a-
V Billově hlavě nebylo dost místa pro smysluplnou řeč. Vlna, která se přes něj přehnala po Tomově polibku, na něj stále tlačila, plnila každé zákoutí jeho mysli, a to včetně té rozeklané propasti v jeho vzpomínkách. Celý jeho osmadvacetiletý život se vyléval z nebe a přímo do jeho hlavy. Bolelo to tak, jako jej ještě nikdy nic nebolelo, a nezdálo se, že by to mělo v brzké době přestat. Slepě se natáhl kupředu a jeho prsty našly Tomův kabát; mít něco, čeho se mohl držet, mu dopřávalo úlevu, anebo to možná bylo jen proto, že to byl Tom.
Jeho Tom.
Jak ta třeštící bolest hlavy ustupovala, Bill zvedl hlavu a políbil Toma přímo na rty. Věděl, že brečí, cítil to, a nyní to i ochutnal, ale jen sotva se o to staral. Všechno jej bolelo a z jeho mozku byla opět míchaná vajíčka a ohňostroje v dálce nutily psy v domě štěkat, jako by jich tam bylo dvacet – ale on se držel Toma, a zase ho znal.
Pamatoval si jejich první polibek, experimentální, váhavý, trochu vyděšený. Pamatoval si, jak sledoval Toma na pódiu, s žárem v břiše. Noční psaní písní, s hlavami u sebe nad kouskem papíru, vyklepávání rytmů do dlaní toho druhého. Brzká rána. Pozdní večery. Pozdní rána. Jejich poprvé, kdy se báli být hlasití, báli se být šťastní, připraveni vybouchnout. Pamatoval si každý okamžik, kdy se vtiskli do stejného prostoru a navzájem se ujišťovali, že tohle je to, co chtějí, tohle je to, co jsou, tohle je všechno, co potřebují.
„Omlouvám se,“ zašeptal Bill na šířku vlasu vzdálený od Tomova obličeje. „Já se tak omlouvám, tak moc se omlouvám…“
***
Ohňostroje utichly, psi spali, jejich rodiče už také odešli do postele. Stále netušili nic o Billově migréně ani o tom, co způsobila, ale na vysvětlování bude dost času ráno. Tyto hodiny patřily pouze samotným dvojčatům.
Od chvíle, kdy Bill omdlel v Tomově náruči a náhodně přitom skopnul z terasy šampaňské, usadili se na gauči v matčině uměleckém studiu se dvěma litry vody. Bill na jeden zátah vypil jeden; druhou lahev použil Tom na navlhčení ručníku, kterým bratrovi utíral čelo. Trochu to pomáhalo. Ležet pod dekou, přitulení jeden ke druhému, to pomáhalo více.
„To byl hloupý risk, víš,“ řekl Bill tiše. Tom, který zahákl dohromady jejich prsty, ze sebe vydal tázavý zvuk. „Políbit mě. Co kdyby to nefungovalo? Myslel jsem si, že jsi sexy, ale nemyslím si, že bych tohle jen tak akceptoval.“
„To jako omluva nestačí,“ zamumlal Bill. Cítil Tomovo zazubení, ty vibrace a jeho dech na svém krku, a nějaké malé kousky viny se tím smazaly. Nepochybně budou potřebovat více času, aby se přes to dostali, aby se plně zhojili, ale prozatím se zdáli být v pořádku.
***
1. ledna 2018
věci, na kterých jsme se tom & já shodli
Naprosto geniální. Nemám co víc k tomu říct.
Ja som to vedela. Magicky uzdravujuci bozk!!! Dokonala poviedka. Famozna. Dakujem velmi pekne. Ach….to je krasna poviedka. Som uplne nadsena. Rozjasena. Stastna. Ze sa mu vratila pamät. Ze sa lubia!!!
♥♥♥
Já má ohromnou radost, že to nakonec dobře dopadlo! Takže přeci jen Tomův polibek všechno zachránil. 🙂 Bylo mi úzko, když Tom říkal, že už neměl co ztratit, a tak se rozhodl Billa políbit, protože jej vlastně stejně dávno ztratil. Byla to neuvěřitelně bolavá slova, ale vědomí toho, že si Bill nakonec vzpomenul to všechno zlepšuje. 🙂
Tahle povídka se mi ohromně líbila! ♥ Jen je škoda, že je tak kraťoučká, klidně bych snesla více dílů. 😛 Ale chápu o co autorce šlo, a myslím, že se jí to neuvěřitelně povedlo. Tohle je rozhodně další z povídek, ke kterým se budu ráda vracet, a to ačkoli je většinu času ohromně smutná.
Tisíceré díky za překlad tohohle skvostu! ♥
Krásně to skončilo moc dík za tuhle povídku a za perfektní překlad.
Tak to bolo prekrásne, cítim sa dokonale spokojná , krásny námet :). Tomovi muselo pukať srdce keď si Bill po prebudení nič nepamätal, asi by som to nedala keby sa mi to stalo , môj "starý" by sa prebral a nevedel kto som….nechcem si to ani predstavovať 🙁 . Našťastie to dobre dopadlo, bolo to veľmi zaujímavé, ďakujem za výber a preklad :-*
Tomove bozky určite liečia, a to mi pripomína že mám teraz chrípku takže … :).
Wowooooou nádherné! Inak veľmi dobrá téma zhltla som to na jeden sup ale myslím ze tento námet by sa dal spracovať aj do vážne dlhej poviedky ktorá by len srsala tomovym zúfalstvom úplne si to viem predstaviť… Ale bolo to dokonale aj v takomto krásnom prevedení ❤️ ďakujem za preklad
Bill si nemohol spomenúť, pretože väčšina toho, čo vedel, bola istým spôsobom lož. Keď sa konečne pretrhla hrádza medzi pravdou a klamstvom, spomienky sa vrátili. Veď už bolo na čase. Bill trpel a Tom ešte viac. Krásna poviedka, ďakujem za preklad.
Tohle je hodne silný příběh … 💕
Awww, ten konec byl naprosto dokonalý a sladký 💕 Díky za parádní překlad 🙏