Scar Tissue 16. 1/2

Tom Billa koutkem oka pozoroval, zatímco mu u snídaně od stolu odsunul židli. Chlapec byl dokonce ještě bledší než obvykle – jeho pokožka byla téměř průsvitná, zvláště kolem očí, kde tmavé kruhy vyprávěly o vyčerpání a obavách. Tom jej jemně pohladil po rameni a Bill k němu roztržitě vzhlédl s malým, vynuceným prázdným úsměvem.

„Děkuju ti, Tomi,“ zamumlal a automaticky se natáhl pro ubrousek, ačkoliv si Tom byl jistý, že toho rána nesní ani sousto. Viděl, jak se Billovi lehce třese ruka, když si pokládal ubrousek do klína, a Toma zaplavila tak ohromující ochranářská vlna, že proti ní jen sotva dokázal bojovat. Chtěl vzít Billa do náruče, posázet jeho kůži láskyplnými polibky, šeptat mu sladká slůvka, vydechovat je na jeho voňavou kůži, dokud se mu vrásky na čele nevyhladí a jeho oči nezískají svou obvyklou jiskru.

„Pomerančový džus?“ Tom popadl rukojeť džbánu stojícího před nimi a už nádobu zvedal, aby trochu nalil do Billovy sklenice. Jeho manžel mu věnoval malé přikývnutí a zamrkal, téměř letargicky, jako by si byl jen částečně vědom svého okolí. Tomovi se chtělo brečet.

„Zlato… dáš si toust?“ snažil se zoufale dál, ale vše, čeho se mu dostalo, bylo zamumlané „Jistě…“ což mělo naprosto stejnou cenu, jako když Bill přijal džus.

„Jaké to máme rozkošné ráno, že ano?“

Tom sebou ve skutečnosti trhnul, když jeho otec promluvil. Naprosto zapomněl na Jörgovu přítomnost v místnosti, dokonce i když starší muž nijak neskrýval svůj zájem o tu malou scénu odvíjející se před jeho očima. Otevřeně je sledoval od chvíle, kdy vstoupili do jídelny, a kdyby Tom nebyl tak pohlcený svou starostlivostí o Billa, mohl by na zátylku vycítit Jörgův propalující pohled.

„Proč tak tiše?“ Jörg nadšeně popadl příbor a pustil se do své omelety. „Máme před sebou celý den!“

Tom zamrkal. Otcovo necharakteristické, veselé chování jej okamžitě zneklidnilo, jelikož to jediné, co Jörga vždy udělalo šťastným, vždy nějakým způsobem znamenalo bolest a utrpení pro ostatní. Někoho čekalo nepříjemné překvapení, rozhodl se sarkasticky, soudě dle škodolibé radosti v Jörgových očích a úšklebku na jeho rtech.

„Proč tak vesele, otče?“ Zeptal se. „Máš dnes na seznamu hodně lidí, které plánuješ zničit?“

Jörg se zasmál, skutečně zasmál, namísto toho, aby se na Toma obořil, jak si byl mladík jistý, že to udělá, a nacpal si do úst kus omelety.

„Billy, vypadáš vyčerpaně, můj chlapče,“ ignoroval komentář svého syna a zaměřil svůj pohled na Tomova mladého manžela. Bill, který se opíral o stůl a rukou si podpíral bradu, potřeboval chvíli, aby zaregistroval, že k němu kdosi mluví.

„Necítí se dobře,“ Odpověděl Tom rychle za něj, a Bill souhlasně přikývl.

„Ubohý chlapče,“ zamlaskal Jörg a s přehnanou empatií potřásl hlavou. „Ani to nevypadá, že bys byl příliš při chuti. Ranní nevolnosti?“

Po dlouhou, nevěřícnou chvíli na něj Bill jen zíral, zaražen nezdvořilostí toho muže, se kterou byl neschopný si poradit ve svém současném bídném stavu, poté si z klína sundal ubrousek, položil ho na stůl a vstal.

„Omluvte mě…“ procedil skrz zaťaté zuby a se ztuhlým držením těla opustil místnost.

Tomův první instinkt byl jít za ním, ale rozmyslel si to a místo toho se otočil k Jörgovi.

„Ocenil bych, kdys kolem mého manžela volil svá slova opatrněji, otče.“

Škodolibý jas v Jörgových očích se okamžitě přeměnil v něco temnějšího a výhružnějšího, zatímco na tváři mu přetrvával bezstarostný úsměv. Zařízl se do zbytku své omelety, ale poté, co sousto napíchl na vidličku, jí jen zamyšleně otáčel v prstech.

„Zapomínáš své místo, Tomasi. V tomto domě jsem já ten jediný, kdo se může čehokoliv dožadovat.“

„Takže nezdvořilost je nyní výsadou pána domu?“ Tomovy dlaně byly zvlhlé potem, jak je pod stolem sevřel v pěsti, ale přinutil své rysy zůstat v klidu tak moc, jak jen to dokázal. Dokonce ani před měsícem by nikdy ani nesnil o tom, že by svému otci takto odmlouval, zvláště pokud byli na místě přítomni jen oni dva, ale nyní to přišlo čistě instinktivně. Pokaždé, kdy si Jörg Billa krutě dobíral, to na Toma působilo jako spoušť a on prostě musel něco říct.

„Podívej se na sebe,“ odfrkl si Jörg a opřel se o opěradlo židle. „Třeseš se jako osika, Tome. Měl bych očekávat, že v brzké době pozvracíš stůl?“

„Děkuji za tvou starost, ale cítím se výborně.“ Tomova ústa fungovala na autopilota, zatímco mladík sám sebe poslouchal, jak svému otci hladce a bez námahy lže, ale z nějakého důvodu pro něj bylo neuvěřitelně důležité nyní necouvnout. S každou vteřinou, kterou byl schopný odolávat pokušení vyběhnout z místnosti, se Tom cítil povzbuzenější, silnější.

Jörg přimhouřil oči, nyní očividně podrážděný.

„Víš jistě, že se mnou chceš hrát dospělé hry, synu?“

Tomovi na celé vrchní části jeho těla vyrazil pot, lepil mu košili na záda a boky.

„Já pouze chci, abys s Billem jednal s úctou.“

Když Jörg s hlasitým zařinčením práskl pěstí do stolu, Tom na své židli poskočil.

„Takže tohle chceš?“ Vysmíval se Jörg, jeho hraná dobrá nálada zmizela během mrknutí oka a vše, co zůstalo, byla náplň Tomových nočních můr. „Pak bych ti možná měl vyhláskovat to, co chci ´já´, že?“

Tom polkl. To bylo vše, co mohl udělat, aby nezačal hyperventilovat, když se Jörg naklonil kupředu a takřka na něj vycenil zuby.

„Já chci, abys tu svou princeznu začal šukat trochu efektivněji, to je to, co chci. A neříkej mi, že je to tak příšerná námaha. Kdokoliv by to vzal s radostí za tebe. Není to tak, jako bych tě snad žádal, aby ses pářil s nějakým hrbáčem…“ Na okamžik se zarazil a zamyslel se nad tím, a poté jízlivě dodal: „Ačkoliv bys neměl příliš na výběr, kdyby ano. Ale pointa je, aby sis raději dal pozor, aby příště, až se Bill nebude cítit dobře, to bylo z důvodu ranní nevolnosti. Vyjádřil jsem se dost jasně?“

Tom na něj jen zíral s rozšířenýma očima, žaludek se mu převracel, ale byl až příliš zkamenělý dokonce i na to, aby mu bylo špatně. Jörg odhodil na stůl ubrousek a vstal.

„Jsem jen krůček od toho, abych ztratil trpělivost s tvou neschopností, Tomasi,“ sykl starší muž, obešel stůl a naklonil se až k Tomovu uchu. „Nepokoušej mě,“ řekl, jeho hlas byl nyní tišší, ale o to výhružnější, „nebo přísahám na mizernou kůži jistého stájového pacholka, že ti udělím lekci ohledně toho, jak oplodnit svého chotě v přijatelném časovém rozpětí.“

Tom nevěděl, jak dlouho tam seděl poté, co Jörg odešel, zíral do neurčita, naprosto prázdný, až na ten vše-prostupující teror uvnitř jeho srdce. Opravdu byl tak lehkým terčem? Měl na hrudi nakreslený černý bod, na který mohl Jörg namířit a zasáhnout jej přímo tam, kde mu mohl způsobit největší poškození? Několik pečlivě vybraných slov stačilo, aby jej srazily na kolena.

„To by se nikdy neopovážil udělat, pane,“ Sakiho silná paže se objevila v Tomově zorném úhlu, sebrala jeho prázdný talíř a začala na něj nakládat další, jak se pohyboval dál kolem stolu. Sklízení ze stolu bylo úkolem služebných, ale nikdo další do jídelny nevstoupil. Tom položil svou třesoucí se ruku na stůl a snažil se dýchat. Samozřejmě, že věděl, že to byla jen prázdná výhružka, ale síla toho obrazu, který mu Jörg vykreslil, spočívala v morbiditě zmínění Kaiova i Billova jména v té samé větě, v té samé výhružce. Bylo to téměř neúnosné.

„Co mám dělat, Saki?“ zašeptal. Saki se nadále zdržoval kolem s podnosy s nádobím s jeho obvyklým, vážným výrazem pevně na svém místě.

„Můžu se jen opakovat, pane. Naprostá upřímnost. O minulosti, o přítomnosti.“

„Ale dokonce i pak… nic by to nevyřešilo. Pořád bych nebyl schopný…“

„Jedno po druhém, pane. Člověk se nejdříve musí plazit, než se naučí chodit.“

„Mám příšerný strach, že ho ztratím, Saki. To by mě zničilo. On je moje všechno.“

„Pan Bill je výjimečný mladý muž.“ Saki se narovnal a podíval se Tomovi přímo do očí, jako by jej vyzýval, aby zkusil protestovat. „Pochybuji, že by si vybral jednoduchou cestu ven v případě nepřízně osudu. Je to opravdový bojovník, pokud to mohu říct, pane.“

Bojovník, zopakoval si Tom to slovo tiše, když se mu v mysli zjevila Billova milovaná tvář. Byl v úžasu nad tím, jakou neuvěřitelnou kuráž Bill opět a opět ukazoval v odlišných situacích, navzdory jeho přirozené křehkosti, a Tom jej už nějakou chvíli začínal vidět v jiném světle: jako jarní květinu s ocelovým jádrem, přeměňující všechny útrapy přinesené životem na obživu, hltající do sebe vše, co ji nezabilo, a během toho procesu stále silnější. Tom si přál, aby mohl mít alespoň 5% té síly.

„Půjdu se na něj podívat,“ vdychl nakonec a vyhnul se Sakiho pohledu ze strachu, že by v něm spatřil zjevně zklamání. Věděl, že starší muž má pravdu, a Tom měl už dávno vyložit své karty na stůl, ale blížil se ples a Bill by byl zdevastovaný zprávami o manželově impotenci. Tom mu ten ples nechtěl zkazit.

„Po plese,“ dodal s tichou rezignací, a otočil se k odchodu.

„Pane Tome,“ zavolal za ním Saki. Tomovi poklesla ramena.

„Ano?“

Měli mezi sebou takový podivný vztah, kde navzdory rozdílu v jejich postavení, kdy Saki byl Tomův sluha a Tom jeho pán, starší muž byl tím nejbližším, koho Tom kdy měl k postavě otce – k tomu opravdovému, starostlivému a milujícímu. Tom se uvnitř trochu otřásl nad pohledem na majordomově tváři. Nebylo to poprvé, kdy před ním Saki sundal svou masku sluhy, přesto to Toma pokaždé hluboce dojalo, že měl téměř hmatatelný důkaz toho, jak na něm staršímu muži záleželo jako na lidské bytosti a ne jen jako na někom, kdo mu za to platil.

„Možná bystě měl do sebe vložit více důvěry, pane,“ řekl Saki. „Mnoho bylo ztraceno, ale ne vše.“

Tom měl potíže polknout kolem knedlíku ve svém krku.

„Budu si to pamatovat,“ zaskřehotal, poté přikývl a odešel dřív, než jej mohly přemoct všechny jeho emoce.

*

Nahoře Tom našel Billa, jak si oplachuje tvář ledovou vodou, dokud nelapal po dechu. Když se Tom objevil ve dveřích, Bill polekaně vyjekl a natáhl se pro ručník.

„Jsi tak bledý, Tomi,“ zašeptal a přistoupil k blonďatému mladíkovi, natáhl ruku a dotkl se jeho tváře. „Co se stalo? Pohádali jste se?“

Tom zachytil jeho ruku a prudce ji políbil, poté přitiskl nos k chlapcovu zápěstí a nadechl se Billovy lahodně přirozené svěží vůně. Bill se viditelně zachvěl a tváře mu zrůžověly. Jeho oči byly tmavší než obvykle, téměř černé a téměř nepřirozeně se leskly, jako by měl horečku.

„Na tom nezáleží,“ smetl Billovy otázky. „Ale ´ty´ jsi v pořádku? Opravdu si o tebe dělám starosti.“

Bill se od něj odtáhl a vyhýbal se jeho pohledu.

„Je mi dobře. Opravdu. Jen jsem měl špatnou noc.“

Ta prostorná, mramorová koupelna měla dvoje dveře, jedny se otevíraly do jejich ložnice, druhé mířily do Billových soukromých pokojů na druhé straně. Když Bill zamířil ke svému pokoji, Tom jej následoval, ale na prahu se zastavil. Bylo to prostě něco, co normálně dělal, snažil se prokazovat respekt Billovu osobnímu prostoru.

„Co budeš dělat?“ Zeptal se.

Bill si pohrával s věcmi roztroušenými na toaletním stolku. Viděl Toma postávat u dveří, ale nepozval jej dál. Tom věděl, že to neznamená nic dobrého.

„Já…“ Začal Bill a usadil se na lavici před zrcadlem. „Myslím, že jen budu… však víš… nanášet si make-up a tak…“

Jen slepý by neviděl, že je ve špatném stavu. Tom také věděl, že šlechtění bylo pro druhého chlapce jakousi formou relaxace, něco, čím si uklidňoval nervy.

„Je tady cokoliv, co potřebuješ?“ Nabídl chabě.

Bill mu poslal nucený úsměv.

„Ehm… ne, díky. Myslel jsem… chystal jsem se tady strávit nějaký čas. Bolí mě hlava.“

To se dalo přeložit jako jasné ´nechej mě na pokoji´ a Tomův postoj lehce ochabl.

„Ach, no,“ zamumlal. „Hádám, že tě tedy nechám…“

„Děkuju ti,“ řekl Bill, a v jeho hlase byla upřímná vděčnost. Tom přikývl.

„Budu poblíž, kdybys mě potřeboval. Přijedou Georg s Gustavem… aby pomohli s přípravami, a popovídat si…“

„Vyřiď jim, že je zdravím.“

Když se Bill otočil zpátky k zrcadlu a natáhl se pro jednu ze svých malých nádob s barvou, Tom věděl, že byl propuštěn. S těžkým srdcem se vzdálil a zavřel dveře za pohledem na Billa roztřeseně si zvedajícího štěteček k očnímu víčku.

*

V následujících několika hodinách se Tom zaměstnal koordinací příprav na ples, nebo si to alespoň rád myslel, jelikož měl vše pod kontrolou Saki a Tomovi zbývalo jen vše sledovat stranou. Stále to však bylo lepší než nic, a když kolem poledne dorazili Gustav a Georg, měl také společnost k popovídání.

„Kde je Bill?“ Zeptal se Gustav a rozhlížel se kolem s nadějí, že spatři Tomova krásného manžela postávat za jednou z obrovských květinových dekorací. „Jsem si jistý, že je jak na jehlách, že?“

Tomovi se zkroutila tvář a Georg se ustaraně zamračil.

„Něco se děje? Neříkej mi, že jste se pohádali…“

„Ne,“ přerušil jej Tom a promnul si spánky. „Ne, to jen…“

Oba jeho přátelé na něj s očekáváním hleděli.

„Posledních několik dní se chová zvláštně, to je vše,“ pokrčil Tom rameny. „A nyní je zamčený ve svém pokoji a dal jasně najevo, že nechce žádnou společnost.“

„Něco jsi provedl?“ Gustav na Toma přimhouřil oči.

Georg okamžitě přimhouřil ty ´své´ na Gustava. „Wolfie, prosím tě.“

„Ne, má tak trochu pravdu. Samozřejmě,“ vzdychl Tom, a Gustav protočil oči, jako by říkal Já-jsem-ti-to-říkal. „Ale je to trochu komplikovanější. A měli bychom se s tímto rozhovorem přesunout někam jinam.“

Zamířili ven do zahradní besídky a strávili dobrou hodinu mezi měkkými, bílými polštáři a vlajícími závěsy. Poté, co svým přátelům vyložil svou část, se Tom natáhl na měkkou matraci a zavřel oči, aby naslouchal zase jim. Byla to příjemná změna atmosféry, kterou velice potřeboval, a mohl okamžitě cítit, jak mu z hrudi opadává část té tíhy. Když přišel čas na oběd, Tom požádal služebnou, aby došla pro Billa, ale Dunja se omluvila a řekla, že pan Bill nemá hlad a že by měli poobědvat bez něj.

Tom se zamračil. Ani trošku se mu to nelíbilo.

„Půjdu si s ním promluvit,“ rozhodl se, ale Gustav jej zadržel za paži.

„Nechej ho,“ bylo vše, co řekl, a Tom neměl na výběr a poslechl.

autor: Chayenne7