Scar Tissue 16. 2/2

Bylo kolem čtyř hodin odpoledne, když Tom konečně vyběhl schody a spěchal chodbami do svých pokojů. Georg s Gustavem právě odešli a Tom se nemohl dočkat, až uvidí Billa po téměř celém dni, kdy nevěděl přesně, co se to s ním děje. Když však vstoupil, dostalo se mu pohledu na něco, co absolutně neočekával. Bill stál před gramofonem, lákavě se pohupoval do jemné melodie ve svých černých spacích kalhotách a jeho květinový hedvábný župan mu volně visel na ramenou s rozvázaným páskem, takže jeho hruď zůstala nezakrytá. Další věc, kterou Tom spatřil, bylo něco, co vypadalo podezřele jako bourbon šplíchající kolem ze sklenice držené vysoko nad Billovým ramenem.

„Bille?“ Tom se zamračením pokročil kupředu.

Bill se otočil a Tom nedobrovolně opět poodstoupil. Bill musel být před několika hodinami bezchybně nalíčen, ale nyní byla barva kolem jeho očí lehce rozmazaná a jeho tvář byla načervenalá tím nejhorším možným způsobem, prameny vlasů měl přilepené k průsvitné vrstvě potu, která ji pokrývala.

„Tomi!“ Vykřikl Bill a málem klopýtl, jak se vrhnul obecně Tomovým směrem. „Tomi, kde jsi byl? Potřeboval jsem tě tady…“

„Bille, ty jsi opilý?“ Zeptal se Tom nevěřícně.

Druhý chlapec se na okamžik zarazil a zamračil se.

„Ne, ještě ne,“ prohlásil nakonec. „Právě jsem začal pít… Přál bych si však, abych byl…“

Tom měl z toho trochu odlišnou představu. Bill byl, když přišlo na alkohol, lehká váha, takže dokonce i pokud říkal pravdu, nejspíše už byl lehce podnapilý. Ale to nebylo to, co Toma děsilo ze všeho nejvíce. Několik drinků nemohlo nikomu ublížit. Avšak Bill byl doslova všude. Vypadal, jako by vedle něj explodovala bomba a zanechala jej rozervaného a dezorientovaného. Tom jej nikdy dříve takto neviděl, dokonce si jej takhle ani nedokázal představit. Ta nejvíce šokující věc byla, jak Bill nebyl ani trochu zneklidněn svou vlastní polo-nahotou.

„Tomi…“ Zakňučel Bill a povážlivě kolem pohupoval skleničkou. Tom sebou trhnul, jak zlatavá tekutina šplíchla přes okraj, a rychle přistoupil ke druhému chlapci, aby vymanil skleničku z jeho nepevné ruky. Nebylo třeba, aby Bill po včerejším kousku zničil další perský koberec. Bill k němu s nízkým stenem klopýtnul a zabořil tvář do ohbí Tomova krku.

„Chyběl jsi mi… ach, bože, Tome… drž mě…“ kňoural, a k Tomovu úžasu se kolem jeho vytáhlého těla omotal a otíral se o něj jako přítulná kočka. Tom zapomněl dýchat, když jej něco tvrdého šťouchlo do boku a on si uvědomil, že to je Billova erekce.

„Bille, co to do tebe vjelo…?“ Zakoktal. Jeho paže se instinktivně sevřely kolem Billa v ochranářském objetí, zatímco jedna jeho část chtěla chlapce držet na vzdálenost paže, napůl ustaraně, napůl s odporem. Tohle bylo nejvíce, kdy se Bill přiblížil k tomu být odporný. S jeho rozmazaným make-upem a téměř obscénním chováním Tomovi připomínal levnou děvku, a Tom sám sebe za tu myšlenku nenáviděl.

„Mmm…“ Bill mu olíznul krk a Tom málem poskočil. „Chutnáš tak dobře… Tak moc tě miluju…“ Zuby oždiboval Tomovu čelist a pokoušel se zachytit jeho rty. Těžce dýchal, téměř lapal po dechu a jeho zorničky byly rozšířené, a v tu chvíli se Tom rozhodl to šílenství ukončit.

„Miláčku, prosím, uklidni se…“ Popadl Billova malá ramena a pokusil se jej jemně odstrčit, avšak k jeho překvapení Bill horečnatě vykřikl „Ne!“ a než se Tom nadál, začali se téměř prát – Bill jej málem podrápal, jak se pokoušel kolem Toma omotat ruce i nohy.

„Bille, proboha! Pomátl ses?“ Vykřikl Tom v panice. Nechtěl Billa zranit, nechtěl, aby mu musel nějak ublížit, ale ztratil balanc a oba dopadli na pohovku v klubku plném vlajících končetin. Bill se vzpamatoval jako první, rozkročmo se posadil na Tomův klín a srazil své rty proti Tomovým v bolestivé, zraňující napodobenině polibku, až se objevila krev, zatímco svými boky přirážel proti Tomově pánvi.

Několik následujících minut bylo jako noční můra.

Bill brzy začal vzlykat, jak vší silou bojoval o to dostat se k Tomovi tak blízko, jak jen mohl. Házel sebou a vykřikoval a vydával ze sebe ty nejanimálnější zvuky, a celé to trvalo jen tak dlouho, jak to trvalo, protože Tom odmítal oplácet to čiré násilí a rozhodl se jej namísto toho unavit. Při pohledu zpět to skončilo tím jediným logickým způsobem: Billovo tělo se napjalo a on vyvrcholil do svých kalhot. Následovalo tíživé ticho, jakmile se proti Tomovi opět sesunul, oba se třásli a lapali po dechu a v uších jim hučela pumpující krev. Poté Bill propukl v pláč.

„Ach bože… ach bože…“ opakoval, postupně se vyburcoval až do hysterie a Tom musel bojovat, aby jej udržel ve svém náručí, jak se od něj Bill snažil dostat pryč.

„Je to v pořádku! Už je to v pořádku!“ říkal úpěnlivě Tom. „Uklidni se, lásko, prosím, tohle mi nedělej… Bille, ne!…“

Být trochu více stavěný, více svalnatý, namísto toho štíhlého proutku, jakým byl, Tom by Billa nikdy neudržel. Ale v tomto případě to Bill postupně vzdal, jeho panikařící vzlyky ochably do patetického popotahování, a nakonec jeho chvějící se tělo kleslo zpátky do Tomovy náruče. Tiché vzlyky otřásaly jeho malým tělem, jak se schoulil do nyní něžného objetí svého manžela a zabořil tvář do Tomova krku.

„Ach Bille, drahoušku, co se to děje, zlatíčko? Co je špatně?“ Prosil Tom o odpověď tichým, jemným mumláním. „Takhle mě neděs, ano? Nemůžeš přede mnou něco tajit… Já nevím, co mám dělat, když mi to neřekneš…“

Nad tím se jen Bill rozbrečel ještě silněji a Tom mohl cítit, jak mu jeho teplé slzy smáčejí límeček košile. Ale to byla ta poslední z jeho starostí. Srdce se mu lámalo. Vidět svého milovaného takto trpět a nebýt schopen udělat vůbec nic kromě objetí, pro něj byla naprostá muka. Ale nemohl se vzdát. Jak hladil Billova chvějící se záda a hedvábné vlasy, Tom k němu i nadále šeptem mluvil s pokusem jej uklidnit, a zároveň i přinutit se otevřít. Naštěstí se zdálo, že to funguje, protože po pár minutách se Billovo vzlykání ztišilo na tiché popotahování a roztřesený dech.

„To je v pořádku, miláčku, už je to v pořádku…“ Tom jej políbil do vlasů a přitáhl si drobné tělo svého chotě ještě blíž.

„Ne, to není…“ Zamumlal Bill tak tiše, až to Tom téměř nezachytil.

„Cože? Zlato, co jsi říkal?“

„Není to v pořádku!“ Vykřikl Bill a Tom si myslel, že začne znovu plakat, ale druhý chlapec to s velkým úsilím potlačil. „Nic není v pořádku! Já blázním…!“

Omotal paže kolem Tomova krku a téměř bolestivě stiskl. Tom se o to nestaral. Zoufale se snažil dát ve své hlavě celé té situaci smysl. Billovo chování právě teď nebylo jen jednoduše nevysvětlitelné, byla to jedna z těch nejděsivějších věcí, které Tom za celý svůj život viděl. Tom věděl, že lidé prostě nepřepnou z jednoho vzorce chování do druhého. Znal Billa, a Bill byl plachý, extrémně plachý, takže žádné množství sexuální frustrace by jej nemělo být schopno přeměnit na prostopášnou, téměř sexem-posedlou kreaturu, která se mu před pár minutami svíjela na klíně. To prostě nebyl jeho Bill.

„Já se tak bojím, bože, tak moc se bojím…“ slyšel to Billa opakovat jako mantru a Tom věděl, že něco musí dělat. Zabralo to pár pokusů, ale nakonec se mu podařilo zvednout Billovu uslzenou tvář na úroveň té své a podívat se do jeho červených očí. Jen sotva jej poznával, ale pod vším tím rozmazaným make-upem, jak Tom věděl, byl stále jeho manžel, osoba jemu nejdražší, a Tomovi to drásalo srdce vidět jej takhle.

„Víš, že bych pro tebe udělal cokoliv, že ano?“ Zeptal se jej tiše. „Cokoliv, abych to zlepšil.“

Bill mu věnoval malé přikývnutí, koutky jeho úst se zkroutily dolů a on začal znovu tiše plakat. Tom jej pohladil po tváři.

„Pověz mi to, lásko,“ prosil Billa. „Pověz mi to, abych mohl pomoct.“

A poté mu to Bill řekl.

Řekl Tomovi o tom, jak to začalo před pár dny malými záchvěvy vzrušení, jak nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel, ale poté se to zhoršovalo a zhoršovalo až do bodu, kde už Bill nadále nedokázal kontrolovat své činy. Stal se pouhým divákem ve svém vlastním těle, které se proměnilo do třesoucí se, toužící, chtivé trosky. Pověděl Tomovi o tom, jak se sám sebe musel dotýkat dvakrát až třikrát denně, jak jej jeho pulzující erekce v noci držela vzhůru, a zdálo se, jako by už nic nefungovalo. Bill byl vyděšený.

„Prostě to nechce jít pryč!“ Zavyl Bill. „Co se to se mnou děje? Tomi, pomoz mi! Ach bože, pomoz mi!“

Jak znovu omotal druhého chlapce do svého ochranného objetí, Tom hleděl do prázdna a kolečka v hlavě se mu protáčela a zapadala na své místo. Instinktivně zatnul zuby jak zuřivostí, tak i koncentrací, a čím více nad tím přemýšlel, tím více měl zvláštní pocit, že ten chybějící dílek tohoto bláznivého puzzle byl schován někde v jeho paměti. Jen ho musel najít.

Uvědomění na něj nepadlo náhle. Bylo to spíše jako závan ledového větru, který jej zamrazil až do ráže. Shlédl dolů na nyní tichého Billa a spatřil, že jej nakonec dostalo vyčerpání. Tiše v jeho náručí oddechoval, a Tom jej nikdy neviděl tak zničeného, tak křehkého. Jak se ta tajně vyslechnutá slova z doby před dvěma týdny sama od sebe opakovala v jeho hlavě, náhle vše, co mu Bill pověděl, dávalo smysl. Tom ani nemohl říct, že by byl obzvlášť překvapený. O svém otci již dávno ztratil veškeré iluze. Ale nyní, namísto pocitu té obvyklé apatie, Tom zuřil. Nestaral se o ty miliony způsobů, kterými mu jeho otec mohl přivodit bolest, o ty miliony způsobů, kterými mu již ublížil, ale nyní jeho nečisté ruce sáhly na Billa, a Bill byl Tomův celý svět. Nikdo se Billa nesměl dotknout.

Opatrně vzal svého spícího manžela do náruče a vstal. Přenesl jej do ložnice a uložil na postel tak něžně, jak jen to dokázal. Poté v koupelně navlhčil ručník, aby mu mohl otřít jeho zpocenou tvář od ošklivých zbytků make-upu.

Jakmile Billa očistil, vytáhl z komody hebkou deku a zabalil jej do ní. Po dlouhou chvíli tam jen stál a hleděl na Billovu bledou tvář, a srdce se mu sevřelo ze všech těch emocí, které v něm tento nemožně krásný chlapec probudil, ze všech těch emocí, nad kterými už Tom dávno zlomil hůl, než do jeho života dorazil Bill.

Bylo opravdu možné někoho znova tak kompletně milovat? Kdyby nepřišel o Kaie, Tom si byl jistý, že by toho chlapce miloval až do konce jejich života. Nyní byl Kai mrtvý, ale jejich láska dál žila v Tomovi, a světlovlasý mladík náhle porozuměl, že nikdy nepohasne. Nic ji nemohlo vymazat. Jeho srdce bylo dostatečně velké, aby pojalo lásku, kterou cítil ke Kaiovi, i jeho nově nalezenou lásku k Billovi. A nikdo kvůli tomu nemusel být podveden, aby to fungovalo.

Tom zvedl ruku a zabořil špičky prstů do slz, které v jeho očích vyvolala intenzivní bolest tohoto momentu. Ve své mysli viděl, co mohlo být, a tady před ním ležela celá jeho budoucnost, hmatatelná a skutečná a dýchající, a Tom si s maximální jistotou uvědomil, že by se nikdy nestal manželem, jakého Bill potřeboval, kdyby o Kaie nepřišel způsobem, jakým o něj přišel. Vše, čím Tom byl, vyskočilo z té krátké chvíle, která mu byla dána s Kaiem, a z traumatizujícího zážitku z Kaiovy brutální smrti. Bez toho všeho by Tom byl do manželství s Billem přinucen, během jejich svatební noci by jej připravil o panictví a stal by se z nich jeden z těch mnoha dohodnutých manželských párů, jejichž primární funkcí ve společnosti bylo produkovat děti. Po nějaké době by se nevyhnutelně začali nenávidět, našli by si jednoho či dva milence, aby byly jejich životy snesitelnější, a Tom by se s největší pravděpodobností stal Jörgovým klonem a naplnil tak osud, který mu byl napsán už při narození.

Pomalu klesl na kolena vedle postele a prsty uctivě přejel po linii jeho čelisti.

„Miluju tě,“ zašeptal. Ať už to řekl kdokoliv, že slyšet tato slova adresována sobě byl ten nejlepší pocit ze všech, velmi se mýlil. Říci je, být schopen je říct přímo od srdce s naprostou upřímností, bez ohledu na to, jestli ta slova byla vyslyšena či ne, to bylo to, pro co stálo za to žít. Tomův život opět stál za to, a to vše díky Billovi.

„Neboj se,“ Tom vydechl polibek na chlapcův spánek. „Udělám zase všechno dobré.“

Poté vstal a opustil místnost.

Musel si promluvit s jedním majordomem.

~~~(*)~~~

Bill se probudil za zvuku Tomova hlasu a toho, jak jej jeho manžel hladil po tváři. Mžouravě zamrkal a zmateně pozvedl hlavu z polštáře, zamumlal otázku ohledně toho, kde se nachází, ale Tom jej utišil a usmál se.

„Spal jsi. Všechno je v pořádku.“

Bill vzdychl. Tomovy úsměvy patřily k těm nejvíce uklidňujícím věcem na celém světě. Na okamžik Tomova hezká tvář potlačila Billovo zoufalství, ale poté si vzpomněl na to, co se stalo, než usnul, a na všechny ty věci, které řekl a udělal, a v jeho jantarových očích se objevily slzy.

„Panebože, Tomi…“

Jeho manžel mu přiložil prst na rty, a tím jej efektivně utišil.

„Už vím, co je s tebou špatně. Rozhodně nezačínáš bláznit,“ řekl dvě věci, o kterých věděl, že je Bill chtěl slyšet nejvíce. Jak se Billovy oči široce rozevřely, Tom se trochu odtáhl a odhalil Sakiho stojícího ve dveřích, s pochmurným výrazem ve tváři.

„Pane Bille,“ kývl majordomus krátce. Zpoza ohromné šíře jeho ramen Bill mohl slyšet tlumené zvuky něčího pláče, které pronikaly do místnosti lehce pootevřenými dveřmi.

„Bille,“ Tom počkal, dokud se chlapec opět nezaměřil na něj, a poté mu pomohl posadit se mezi polštáře. „Saki sem nyní přivede Idu. Vysvětlí, co ji můj otec přinutil udělat.“

„Tvůj otec…?“ Zamumlal Bill, ale v tom do místnosti vstoupila zcela zničená a třesoucí se Ida s roztřepeným kapesníčkem držícím si před ústy, aby tlumil její patetické vzlyky.

„Ido!“ Vykřikl Bill v momentě, kdy služebnou uviděl. Naklonil se kupředu, instinktivně se pokusil se k ní po matraci připlazit blíž, nejspíš s úmyslem ji utěšit, ale Tom jej zadržel. Ida se snažila zabrat tak málo místa, jak jen mohla, aniž by přitom zmizela, a neopovážila se k nikomu zdvihnout pohled. Saki za ní zavřel dveře a ze své ohromné výšky na ni přísně hleděl. Vršek dívčiny sklopené hlavy mu dosahoval sotva k ramenům.

„Jak víte, pane,“ promluvil Saki směrem k Billovi, „já jsem v tomto domě zodpovědný za vaši pravidelnou dávku Elixíru.“

Bill zamrkal. Tom jej vzal za ruku a konejšivě mu ji stiskl.

„Běžná procedura servírování nápoje,“ pokračoval Saki, „je taková, že poté, co ho v kuchyni zkontroluju, jedna ze služebných, v poslední době Ida, ho přinese do vašich pokojů.“ Idě se otřásla ramena s dalším tlumeným vzlykem. Saki přimhouřil oči nad její schoulenou postavou. „Bohužel jsem byl oklamán v mé víře, že nápoj, který vám je servírován, je identický s tím, který jsem předtím vlastníma rukama v kuchyni namíchal.“

Bill tomu vůbec nerozuměl.

„Cože?“ Zašeptal a podíval se na Toma pro vysvětlení.

„Byl to můj otec,“ řekl Tom tiše. Bill viděl, že se snažil být klidný a rozumný pro jeho vlastní dobro, ale že uvnitř byl připraven vybouchnout vzteky. Svit v jeho očích jej prozrazoval.

„Tady Ida,“ oznámil Saki s ostře narovnanými zády – očividně byl také otřesen – „byla součástí konspirace vymyšlené panem Jörgem…“

„Ach ne, pane Bille!“ dívka v panice postoupila kupředu. „Nejsem součástí žádné konspirace! Pan Jörg mi nařídil to udělat! Vyhrožoval mi všemi různými věcmi… a on je pánem domu… neměla jsem na výběr, pane, prosím, věřte mi! Nikdy jsem nechtěla panu Billovu ublížit! Pan Bill je hodný pán…“

„To stačí, děvče!“ Zahřměl Saki a Ida si zabořila obličej do dlaní a brečela více než kdy dřív. „Teď půjdeš do obývacího pokoje, dokud páni nerozhodnou o tvém osudu. Běž!“

Když se za dívkou zavřely dveře, Tom se otočil k Billovi a začal zmatenému chlapci vše vysvětlovat.

„Otec tvůj Elixír pozměnil. Přidal dávku afrodiziak, aby jeho účinky zesílil. To proto ses choval tak, jak ses choval.“

„Předpokládám,“ pokračoval místo Toma Saki, „že pánova znalost toho, jak takové substance dávkovat, je… no… nedostatečná. Nejspíš toho přidal do nápoje trochu více, než bylo nezbytné, a proto ta extrémní reakce.“

Bill přišel o řeč. Bylo to daleko za vším, co si jen dokázal představit, že by Jörg podstoupil, jen aby získal vnuka a dědice.

„Ale… jak?“

„Po mé kontrole,“ řekl Saki, „Ida zamířila nahoru, ale musela projít kolem pokojů pana Jörga, kde ji pán zastavil a zaměnil nápoj za jiný. Ida samozřejmě musela poslechnout a naservírovat vám jej, pane.“

„Už to takto trvá tři dny,“ dodal Tom. „Vzpomeň si, když jsme zaslechli na chodbě tu hádku mezi mým otcem a Sakim. Byli jsme na cestě do zimní zahrady.“

Bill přikývl, jeho oči byly jako omámené a už se leskly slzami.

„Otec chtěl, aby ti ten nápoj upravoval Saki, ale ten to odmítl…“

„Neříkal nic o afrodiziaku,“ přerušil jej Saki. „Pouze chtěl, abych zdvojnásobil dávku Elixíru a zvýšil tak šanci na vaše otěhotnění. Ale to by bylo nerozvážné vzhledem ke stavu, v jakém jste byl po té nehodě. Nemohl jsem to riskovat. Proto si vybral Idu, která nemohla odmítnout.“

Celé to intrikánské spiknutí šlo zcela mimo Billa. Jediný detail, který jeho mysl zaregistrovala a ke kterému se přimkla, byl ten, že nezačínal bláznit, ani se z něj nestával sexuální maniak. Nebyla to jeho vina. Nebyla.

„Nebyl jsem to já…“ vzlyknul, a slzy se mu rozkutálely po tváři. Tom jej sevřel v náručí a vzdychl mu do vlasů:

„Ne, nebyl jsi to ty, drahoušku. Všichni jsme byli podvedeni.“ Očima se setkal se Sakiho pohledem nad Billovým ramenem, a ten jediný pohled mezi nimi jasně říkal, jak byli oba muži rozzuření a znechucení. Nějakou chvíli se místností rozléhal pouze zvuk Billova popotahování, pak náhle chlapec zvedl hlavu a zeptal se: „Co se stane s Idou? Nemůžeme jí to dávat za vinu, že? Pouze uposlechla rozkazy…“

„Idě se nic nestane, neboj se,“ řekl Tom a políbil Billa na tvář. „Potřebujeme ji.“

„Jak…?“

„Otec nesmí mít podezření, že jeho intrikaření vyšlo najevo. Tím způsobem je tady dobrá šance, že možná zvolní ve svém naléhání na lékařskou prohlídku, což by bylo to největší štěstí, že ano? A Ida je opravdu hodné děvče. Nechci ji vyhodit. Takže všechno zůstane při starém.“ Pohlédl na Sakiho, a ten souhlasně přikývl.

„Budu servírovat panu Billovi jeho nápoj osobně, pane, a nepustím ho z rukou. Ida bude pokračovat ve své rutině s pozměněným Elixírem, zatímco pan Jörg může být klidný ve své víře, že všechno jde podle jeho plánu.“

Bill klesl zpátky do hory nadýchaných polštářů. Tváře měl stále vlhké od slz, které vyplakal, a rukávem se je pokoušel nešikovně otřít.

„Panebože… všechno to je tak…“

„Já vím,“ Tom jej konejšivě pohladil po břiše a poté mu podal kapesníček. „Ale už je po všem.“

Bill se vysmrkal.

„Je?“ Zeptal se nadějně a hleděl na Sakiho s rozšířenýma, doufajícíma očima. Opravdu už je po všem?“

„Obávám se, pane, že je ještě velmi daleko do toho, aby bylo po všem,“ odpověděl majordomus se zamračením. „Dokonce i když s naší momentální znalostí se můžete vyhnout, a také se vyhnete další dávce afrodiziak, včerejší dávka stále ještě působí. Takže byste rozhodně měl očekávat, že budete cítit jejich… nechtěné účinky dnes v noci a zítra ráno. Poté to postupně vymizí.“

Bill se přetočil na bok zády k nim a po tváři mu opět začaly stékat slzy.

„Ne. Ne, ne, ne…“

Přitáhl si kolena k hrudi a schoulil se do pevného klubíčka. Začátek už nyní známého vzrušení se opět začínal ozývat v jeho bedrech a srdce mu pokleslo nad myšlenkou, že se bude muset brzy sám sebe opět dotýkat. Z incidentu s Tomem v obývacím pokoji měl jen mlhavé vzpomínky, ale bylo to vystupňování dlouhého dne plného muk, a on se nejenom styděl více než kdy dříve za celý svůj život, ale byl z toho všeho také unavený, a tak znechucený. Cítil se být poskvrněn Jörgovým zlem, a ta touha v jeho těle byla také poskvrněná jeho strojenou povahou. Bill s tím nechtěl mít nic společného, avšak nedalo se tomu vyhnout.

„Já nechci…“ zakňoural. „Tomi, nenávidím to… já to nenávidím…“

Tom viděl, jak se druhý chlapec opět hroutí, a to nebylo něco, co chtěl, aby viděl personál, dokonce ani Saki. Byla to soukromá záležitost, taková, se kterou se museli vypořádat sami, a tak se otočil k Sakimu a požádal jej, aby informoval Idu o jejich rozhodnutí, a také aby ji ujistil, že Bill chápe, že neměla na výběr. Když Saki s krátkým přikývnutím odešel, Tom si úlevně povzdechl. Bill vedle něj žalostně naříkal, kolena měl přitáhnutá k tělu, z očí se mu kutálely slzy na polštář, a Tomovi se lámalo srdce nad pohledem na Billa v tak bídném stavu.

„Andílku…“ soucitně Billa pohladil po vlasech. „Je mi tak líto, že sis tímhle musel projít…“

Bill popotáhl a odmítal otevřít oči.

„Ten bastard! Jak mohl…? Bože, to je tak ponižující.“ Jeho hlas byl přiškrcený jak ze vzteku, tak i ze zoufalství. „To, jak jsem se choval… Už nikdy nebudu schopný podívat se ti znovu do očí.“

„Nebyla to tvá chyba…“

„Měl bys být znechucený. Neměl bys chtít být kdekoliv v mé blízkosti…“ Vzlyknul Bill a schoulil se do ještě pevnějšího klubíčka, když jej Tom konejšivě políbil do vlasů.

„Prosím, tohle neříkej, lásko. Nikdy bych tebou nemohl být znechucený. Nikdy.“

Vědomě potlačil vzpomínky na to, jaký v tu chvíli cítil odpor, protože pokud šlo o něj, vyvádějící fúrie v jeho náručí byla kdokoliv, jen ne jeho Bill.

„Prostě jen chci, aby to šlo pryč…“

„To nepůjde, lásko,“ zašeptal Tom. „Je mi to tak líto. Pro tuto chvíli to musíš vydržet.“

Bill zčervenal až ke kořínkům svých vlasů.

„Chceš říct, že se s tím musím vypořádat,“ přecedil přes zaťaté zuby, a náhle se uvnitř něj něco zlomilo a jeho pocuchané nervy se poddaly tomu nátlaku. „Do prdele s tím,“ zamumlal a posadil se, překvapil Toma tím, jak rychle se pohyboval, když začal trhanými pohyby slézat z postele.

„Bille? Kam jdeš?“ Tom chytil svého manžela za loket.

„Do svého pokoje. Vypořádat se s touhle sračkou,“ syknul Bill a škubnul svou paží silou, kterou dokázalo vyvinout pouze zvíře zahnané do kouta, kdy je v sázce jeho přežití. Ale Tom jej nechtěl nechat jít. Ne takhle. Ne dříve, než bude ujištěn, že to mezi nimi nezpůsobí trvalý rozpor.

„Bille, ty nemusíš…“ prosil, oběma rukama svíral Billova zápěstí a v jeho očích muselo být něco, čemu se podařilo proniknout skrz rudý závoj vzteku kolem Billovy mysli, protože druhý chlapec okamžitě splaskl.

„Ale musím, Tomi,“ a nyní to byl on, kdo Toma slabým hlasem prosil, „protože se cítím tak odporně… tak zneužitě. Nechci, aby mě takhle kdokoliv viděl. Zvláště ne ty. Je to ponižující. Prosím, pochop to.“

Otřel se tváří o Tomovu, lehce jej políbil, opakovaně, a dřív, než si to Tom uvědomil, jeho sevření Billových drobných zápěstí povolilo a druhý chlapec od něj pomalu couval.

„Uvidíme se zítra…“

„Bille…“

Byl pryč. Dveře od koupelny se za ním s tichým kliknutím zavřely a poté Tom uslyšel, jak se otevřely a zavřely dveře na druhé straně, jak Bill vstoupil do svého soukromého pokoje. Po nějakou dobu tam Tom jen stál, bezmocný, otřesený, poté pomalu klesl na kraj postele a zabořil si tvář do dlaní. Bill od něj nikdy tak záměrně neutekl, a nyní měl Tom pocit, jako by mu od těla byla oddělena jedna končetina. Poprvé od chvíle, kdy se vzali, pocítil příchuť mučivé nejistoty, kterou Bill musel cítit pokaždé, když jej k sobě Tom nepustil blíž.

Něco se skutálelo po Tomově tváři, a když zvedl ruku, jeho prst byl vlhký od slz. Dost dobře mohl i brečet, jelikož se všechno rozpadalo, rozhodl se odevzdaně, a přesně to také udělal.

autor: Chayenne7