Scar Tissue 4.

Když se Bill s Andreasem vrátili ze stájí, byla už téměř druhá hodina odpolední. Byli by zpátky už dříve, kdyby ovšem Bill netrval na tom, že musí Devilish vyhřebelcovat sám, což byla jedna z jeho zálib ve volném čase již od dob, kdy na koni jako dítě začal jezdit. Starat se o koně bylo sice povinností stájových pacholků, nikomu však nepřišlo divné, že si mladý pán umanul tohle dělat sám. Jeden z nich dokonce poznamenal, že se kdysi s podobným zapálením o svého koně Mavericka staral i mladý pán Thomas, to však prý bylo ještě v době, kdy na koni pravidelně jezdíval. Když to Bill s Andreasem slyšeli, významně se na sebe podívali, vybavujíce si svůj rozhovor v lese, ale na stájníkova slova radši nereagovali.

Kdyby na tom nikomu nezáleželo, Bill by býval byl ochoten strávit se svým koňským miláčkem i celé odpoledne, ale Andreas rezolutně prohlásil, že umírá hlady, a tudíž Billovi nezbylo nic jiného, než se s Devilish neochotně rozloučit a vypravit se s Andreasem zpátky do domu na vydatný oběd. Kvapným krokem přecházeli od stájí ke Kaulitzovu sídlu a už po pár minutách chůze spatřili jeho hlavní budovu – nejdříve jen spoustu komínů a věžiček, potom řady oken v prvním patře a nakonec dům v celé jeho kráse. Jeho masivní stavba nesla patinu mnoha desítek let a stopy nesčetných bouřek byly viditelně vtisknuty do jeho fasády. Byl to majestátní domov nejméně tří generací Kaulitzů, jedné z nejprestižnějších rodin v zemi.

Na příjezdové cestě před vchodem do domu spatřili k jejich nemalému překvapení řadu zaparkovaných automobilů. Bill mezi nimi rozeznal Jorgův Rolls Royce, ale komu patřila ostatní auta, už neměl tušení.

„Uteklo mi něco, nebo se mi to jen zdá, že je tu nějak rušno?“ Zeptal se Andreas a povytáhl překvapením obočí. „Čekáš hosty? Nebo snad Tom?“

Bill přejížděl nejistým zrakem od auta k autu, když váhavě Andymu odpovídal: „Pokud vím, tak ne. Musí to být Jorgovi lidé…“

Záměrně neřekl přátelé, protože pokud si byl vědom, Jorg nebyl tím typem člověka, který by nějaké přátele v tom pravém smyslu slova vůbec měl. Všechno to byli jen jeho obchodní společníci. Některé z nich Bill díky svému otci již znal, ale jinak to byla povětšinou velká zvířata z hamburských bankovních kruhů a Billovi se teď ani v nejmenším nechtělo strávit další hodinu nebo dvě v jejich společnosti.

„Pojďme radši okolo,“ řekl a zatáhl za Andreasův rukáv, když viděl, že se blonďák ubírá stále kupředu po vydlážděném chodníku.

„Ale proč? Co se ti nezdá?“

Bill se ušklíbl a zamířil k postrannímu vchodu domu.

„Určitě sedí venku na terase nebo v hlavním salónu,“ zahuhlal. „Nestojím o to se s nimi setkat. Tak se jim vyhneme a proklouzneme nepozorovaně do mých pokojů.“

Andy se už na víc ptát nepotřeboval. Měl s Billem soucit – nejenže i on sám z duše nenáviděl

nudné rozhovory o peněžních ziscích a valutových směnách, ale hlavně si ještě velmi živě vybavoval, jak mívali Gordonovi přátelé vždy ve zvyku si zcela okatě a bezostyšně jeho přítele prohlížet, jak jej chtivě svlékali očima pokaždé, když se jim naskytla příležitost jej spatřit. To ho vždy dokázalo rozpálit doběla vztekem. Byl tak zoufale bezmocný, že se nezmohl ani na pár ostrých nadávek, které by jim nejraději vmetl do těch jejich odporných, slintajících tlam.

Nebylo divu, že se Bill jejich společnosti zoufale bránil – z toho, jaký si o situaci během jeho krátkých návštěv u Kaulitzů udělal Andy obrázek, mohl tušit, že byli muži, se kterými se Jorg stýkal, bandou ještě větších zvrhlíků než ti doma v Berlíně. Billův zevnějšek a jeho krása se zcela pochopitelně podílely na tom, že se v jeho přítomnosti i z těch nejslušnějších mužů stávali úchylové neschopní udržet své chutě na uzdě a ruce při těle. A to nebylo jen přirovnání. I to, jak byl Bill stydlivý a plachý v otázkách sexu, mělo své důvody. Pouze Andy věděl, že to mělo kořeny ve všech těch nenechavých, šmátrajících prstech a obscénních oplzlostech, které byly šeptány tolika bezejmennými i významnými muži do Billových uší už od dob jeho útlého dětství.

Kradli se opatrně dlouhou chodbou směrem ke schodišti, ve svých jezdeckých holínkách opatrně našlapovali krok za krokem a na malou chvíli si už mysleli, že se nepozorovaně proplíží až do Billových pokojů, když v tom… byla to mýlka.

„Bille! Andreasi!“

Tom si to k nim mířil z jídelny rázným krokem. Bill ze sebe vydal přidušený výkřik a zvedl ruku, mávaje zuřivě na Toma, signalizuje mu, že má být potichu. Tom znejistěl a jeho kroky se zpomalily, ve své chůzi ale pokračoval.

„Co se děje?“ Zeptal se v údivu a položil svou ruku na Billova bedra. Okamžitě k sobě přistoupili a téměř se o sebe otírali svými boky, jejich obličeje vzdálené jen pár centimetrů od sebe, a Andy si nemohl nepovšimnout, jak k sobě byli přitahováni, jak byli ve své blízkosti naprosto přirození. Billovi vždy vadilo, když mu kdokoliv, seč nevědomky, vstupoval do jeho osobního prostoru. To, co teď Andreas před sebou viděl, však vypovídalo o tom, že Tomova osoba musela být nepsanou výjimkou tohoto pravidla.

„Jsou tady, že ano?“ řekl Bill tiše a zadíval se směrem k jídelně. Tom se podíval letmo přes rameno a povzdychl si.

„Ach tak… už rozumím. Viděl jsi ta auta venku,“ pronesl poté, když si uvědomil, o čem to Bill hovoří. „Právě obědváme. Otec měl původně jíst ve městě, ale neočekávaně dorazil i se svými společníky.“

Bill uchopil Tomovu ruku a stiskl mu ji.

„Prosím tě, neříkej jim, že už jsme zpátky,“ škemral a díval se na něj prosebným pohledem malého, neodolatelného štěněte. „Nechci, aby…“

Bylo však už pozdě, protože byli přerušeni Tomovým osobním sluhou Sakim, který se znenadání objevil v chodbě a jeho impozantní, vždy zpříma nošená postava se k nim blížila rychlými kroky.

„Mladý pane Bille, mladý pane Andreasi, jste očekáváni milostpánem Jorgem v jídelně,“ oznámil bez prodlení nevzrušeným hlasem. Z jeho výrazu se nedalo vyčíst, co si Saki myslí, ani co cítí, ale jeho oči si ponechaly svůj nezaměnitelný, pochmurný výraz, který Bill v poslední době tak často vídával. Byl to výraz člověka, který svou práci vykonával bezchybně a bez připomínek, v hloubi své duše však nemohl s okolo dějícími se věcmi jinak než nesouhlasit a bylo mu nepříjemné, že jich musel být svědkem. Pouze tehdy, když se díval přímo na Toma nebo když s ním osobně promlouval, se jeho tvář proměnila a jeho pohled se stal o něco vlídnějším. Bill si byl jist, že si jsou s Tomem hodně blízcí, a to natolik, že rozsahu jejich vzájemné náklonnosti sám nebyl schopen porozumět, tušil však, že to mělo spojitost s takřka identickým smutkem, který se zrcadlil v jejich očích.

„K čertu!“ Procedil Bill otráveně mezi zuby a Andreas téměř vybuchl smíchy nad překvapeným a poněkud zaraženým výrazem Tomovy tváře. Bill se odvažoval používat nadávky na veřejnosti jen velmi zřídka, a už vůbec ne před cizími lidmi. Aby si tohle dovolil, od něj vyžadovalo značnou dávku důvěry v ty, co se právě nacházeli v jeho společnosti, ale také určitý stupeň intimity, který s nimi sdílel. Během pár posledních minut se to teď stalo už podruhé, že se Bill v Tomově přítomnosti zachoval naprosto spontánně a přirozeně, pravděpodobně mnohem přirozeněji, než si sám vůbec uvědomoval.

„Tak pojďme tedy,“ rozhodl se Andreas k akci. „Co je dnes na jídelníčku, Saki?“

V jídelně byla už skoro všechna místa kolem dlouhého jídelního stolu obsazena. Jorg seděl v jeho čele, jeho obchodní společníci – Andy napočítal, že byli čtyři – byli usazeni po jeho stranách, a k velkému překvapení obou chlapců tu byl i Georg se svým manželem Benjaminem. Bill se mohl domnívat, že k nim dorazili společně s Georgovým otcem, jehož místo u stolu bylo hned vedle ministra financí Paula Hoffenthala. Naproti nim pak Andreas rozpoznal dobře známou figuru finančního světa Ernesta Meyera, jehož předtím párkrát potkal jak v domě svého otce, tak i v domě Trümperů, a kterého se z velice osobních důvodů týkajících se Billa naučil vášnivě nenávidět. Pouze čtvrtý muž u stolu byl pro něj dosud neznámou tváří.

„Můj rozkošný zeť se svým přítelem, pánové!“ Zvolal Jorg a napřáhl k nim ruce v rozšafném, pompézním gestu. Andreas zaujal místo vedle Georga, mezitím co Tom s Billem stůl obešli a zasedli na jeho protější straně. „To je ale milé překvapení, že se k nám můžete přidat,“ neodpustil si Jorg.

Jídelnou se ozvalo souhlasné zamručení všech přítomných stolovníků a Andreas křečovitě skousl svou čelist, když spatřil, jak muži v místnosti vskutku učinili tak, jak vždy při spatření Billa činívali, jinými slovy na něj začali chtivě a neskrývaně civět. V případě Meyera to bylo obzvlášť zřejmé a okaté, ale to mohl od něj Andreas očekávat. Meyerova víčka náhle poklesla a jeho oči nabyly zastřeného pohledu. Koutek jeho úst se povytáhl nestydatě samolibým úšklebkem. A ty jeho oči – přejížděl jimi po Billově útlé postavě, jako by byl uměleckým klenotem vystaveným jen k jeho obdivu. A pán bůh jim byl svědkem, že se opravdu bylo na co dívat; Bill byl oděn do bílé košile, přiléhavých, černých jezdeckých kalhot a nablýskaných černých holínek. Oba byli s Andreasem uřícení pohybem na čerstvém vzduchu a svižnou zpáteční procházkou do domu, ale jestli si teď Andreas o svém vlastním vzhledu myslel, že vypadá jen trochu neupraveně a rozcuchaně, tak v Billově případě mohl mít naprostou jistotu, že ten byl pro ně se svým ohonem vlasů pocuchaným od větru a do očí volně spadajícími prameny vlasů vábivě dráždivým, erotickým snem.

„Vskutku příjemné rozptýlení pro naší společnost,“ přitakal Meyer vehementně Jorgovi svým přehnaně vlídným, až provokativně sametovým hlasem, z kterého se Andymu zvedal žaludek. „Billova roztomilá osůbka nám v Berlíně opravdu schází. Musím se přiznat, že mi činí nesmírné potěšení se s ním tady moci opět setkat.“

Bill zareagoval vstřícným, i když poněkud ztuhlým úsměvem, zahuhlal něco na pozdrav, a pak sklopil oči k zemi. Nenáviděl podobné situace, upřímně a z duše je nenáviděl. Věděl, že si na ně jako na nezbytnou součást svého života měl už dávno zvyknout, a do jisté míry se za ty roky už opravdu dokázal trochu obrnit, ale i tak mu to stále vadilo. A Meyera, toho nenáviděl snad ze všech úplně nejvíc. Když se musel po svém sňatku odstěhovat ze svého rodiště, s úlevou tam taky zanechal toho nejneodbytnějšího ze svých trýznitelů, a to učinilo jeho nucené přesídlení hned o něco snesitelnější. Meyer nebyl člověkem, který by rozuměl slovu ne. Byl Billem přímo posedlý a ve svých pokusech ukojit svůj chtíč mnohem smělejší, vychytralejší a dotěrnější než všichni ostatní.

Úplně nejhorší však na tom všem bylo, že ti muži si byli až moc dobře vědomi, jak hodně je to Billovi nepříjemné. Jeho zranitelnost jim dovolovala si na něj troufnout daleko víc a on někdy míval pocit, že je k tomu bezděčně sám ponouká jen tím, jaká je pro ně snadná kořist. Přál si, aby mu narostla hroší kůže, přál si, aby mu to mohlo být jedno. Vždy a ve všem si snadno dokázal prosadit svou. Ve všem, až na tohle. Ve skutečnosti se jich opravdu bál. Někdy sice nebývaly jeho strach a úzkostlivá bázlivost opodstatněné, jindy se však zakládaly na ošklivých zkušenostech, se kterými se svěřoval jen Andymu. A o Ernestu Meyerovi se toho dalo napovídat opravdu hodně.

Bill se po očku podíval na svého nejlepšího přítele, a ten se ve snaze podpořit jej, zadíval zpět na něj. Účinek byl okamžitý a Billovo nitro se krapet ohřálo. Zároveň ucítil, jak Tom pod stolem na jeho třesoucí se ruku položil tu svou a něžně ji sevřel. Tom se na něj nedíval, odpovídal zrovna na něčí otázku, již Billova mysl nebyla schopna zaregistrovat, věděl však, že Tomovo gesto mělo uklidnit a dodat pocit bezpečí. S povděkem stiskl na oplátku ruku svého muže a jeho nervozita o něco povolila.

„I já miluji jízdu na koni,“ zaslechl úryvek plynulé, rozvíjející se konverzace u stolu, zatímco k němu přistoupil Saki, aby mu nabídl z nakrájeného masa, servírovaného ze stříbrného tácu, na což přikývl a pár plátků mu bylo okamžitě naloženo na talíř.

„Ježdění na koni by mohlo být zcela v pořádku za předpokladu, že si na sebe bude Bill dávat pozor,“ poznamenal Jorg svým obvyklým, suchým stylem. „Uvažoval jsem dokonce i o tom, že mu ježdění úplně zakážu… však víte… co kdyby byl zrovna… v požehnaném stavu… a něco by se mu třeba na projížďce stalo. Je to riskantní. Přespříliš riskantní.“

Pane bože… lamentoval Bill sám pro sebe a cítil, jak červená ve tváři. Ani se od svého talíře neodvážil vzhlédnout, aby se nemusel setkat s pátrajícíma očima jejich hostů. Věděl, že se zraky všech teď upírají jen a jen na něj. Klouby na rukou mu zbělely, jak v nich křečovitě svíral svůj příbor. Rovněž cítil, jak i vedle něj sedící Tom je celý strnulý a jak se v něm hromadí vztek, proto nebyl vůbec překvapen, když Tom konečně promluvil, jeho jazyk ostrý jako břitva: „Nemyslím si, že bychom museli, otče, tohle probírat zrovna u oběda.“

Jorg pokrčil obočí a všichni přítomní v očekávání zatajili dech.

„Nemyslíš si?“ Zopakoval Jorg pomalu, vychutnávaje si každé své slovo, které vypouštěl z úst. Potom pokrčil nonšalantně rameny. „Dobrá tedy… jak se vám líbila vyjížďka na mém panství, Andreasi?“

Andreas stačil jen zmateně zamrkat a jeho výraz v obličeji se podobal výrazu vyděšeného vrabce. Sebral odvahu a odkašlal si.

„Děkuji za optání, pane. Vyjížďky po vašem panství jsou vždy báječné. Okolní krajina je opravdu malebná.“

„Doufám, že vám vybrali koně k vaší plné spokojenosti.“

„Ano, to zcela určitě, můj kůň byl…“

„A jakou trasu jste zvolili? Tu přes les?“

Na malou chvíli se jídelním sálem ozýval jen cinkot příborů na porcelánu a Andreasovy oči se střetly s těmi Billovými. Andreas si četl v Billově tváři a němá prosba jeho přítele jej teď pokorně žádala se o detailech jejich tajné výpravy nezmiňovat.

„Ano, pane,“ pokračoval po chvíli ve své odpovědi neutrálním hlasem. „Vyjížďku jsem si opravdu vychutnal.“

„Tak to je jen dobře,“ odvětil Jorg a nabral si další sousto skopového ze své vidličky. „Máme tady toho tolik k objevování, víte? Je toho více, než byste si sám dokázal představit. Zdalipak jste tušil, že je tu i jezero?“

Tahle poznámka vyvedla Andrease naprosto z míry. Tohle opravdu nečekal, a kdyby v daném okamžiku žvýkal, nejspíš by mu zaskočilo.

„Jezero?“ Zopakoval a snažil se hrát překvapeného.

Billovi se hlavou honily divoké myšlenky a nevěděl, co si o tom všem pomyslet. Byla to taková neuvěřitelná souhra náhod; to, že by se Jorg zničehonic rozhodl zmínit o jezeře, u kterého ještě ten samý den dopoledne s Andreasem byli. Andy však situaci zvládl s bravurou a působil přitom naprosto přirozeně. Být na jeho místě, Bill by už dávno zbrunátněl a začal koktat.

„Ano, ano,“ Jorg se opřel o opěradlo židle a zrakem přejel po svých hostech, kteří ho v té chvíli sledovali. Jeho spolustolovníci pokyvovali hlavami a přizvukovali mu tichými poznámkami. Vypadalo to, že pro nikoho z přítomných nebyla existence jezera tajemstvím. „Je to opravdový skvost. A mělo by být plné ryb, jestliže se ovšem zajímáte o rybolov. Je to taková škoda, že už k němu nikdo nezajde.“

V tu chvíli si Bill uvědomil dvě věci. Tou první bylo to, že Jorgova slova byla zcela bezpochyby věnována Tomovi osobně, a tou druhou byla Tomova reakce na ně. Jeho manžel vedle něj seděl strnule jako solný sloup, nehnul jediným svalem a jako by najednou pozbyl daru dýchat, jako by snad ani nežil, jako by se měl každou vteřinou rozsypat na tisíce malých kousků. Bez jediného mrknutí oka zíral upřeně na svůj talíř a Billa začala přepadat panika. Když si vrátil svou předtuchu, která se ho zmocnila tam v lese u jezera, a kterážto poukazovala na spojitost mezi tím místem a Tomovými mučivými sny, sevřel se mu žaludek. Hned mu došlo, že jeho předtucha byla správná. Něco se tam muselo přihodit, a to se potom těžce podepsalo na Tomově životě a jeho vztahu k otci. Zlomyslné jiskření v očích staršího muže Billovi říkalo, že si Jorg s Tomem krutě pohrával, a že ho teď nejspíš nemilosrdně trestal za tu jedinou větu, kterou Tom vyřkl, aby se Billa zastal a zabránil jeho pohaně, a že z pro něj neznámých důvodu zmínku o jezeře použil jako účinnou zbraň, jak Tomovi zasadit ránu.

Ve zlomku vteřiny učinil Bill rozhodnutí. Jestliže měl Jorg nad Tomem takovou moc, tak Bill tomu chtěl porozumět také. Chtěl pochopit podstatu té zákeřné manipulace, a tak se naučit proti Jorgovi bojovat jeho vlastní zbraní. Tom potřeboval jeho podporu, i když se teď Bill svou zamýšlenou otázkou chystal Tomovy rány na duši jen prohloubit.

„A proč je to místo opuštěné?“

Zraky všech se obrátily Billovým směrem. Snažil se zachovat stoický klid, a to i přesto, že byl zevrubně a zblízka obhlížen Meyerem, který se teď fascinovaně díval na jeho tvář, kterou shledával zajímavější než samotnou diskusi. Ta věc však měla pro Billa obrovskou váhu, a tak se snažil vytrvat. Svou rukou našmátral pod stolem Tomovo stehno a položil ji na něj, opláceje mu tak gesto, kterým se Tom jen před malou chvílí snažil dodat sílu jemu, když ji sám potřeboval. Tom sebou cukl, Bill však svou ruku neodtáhl. Jorg jej pozoroval s nehraným zaujetím. Bill věděl, že už jenom to, že se ve společnosti jiných odvážil promluvit nahlas, muselo být poněkud zarážející, ale jeho rozhodnost, se kterou se tázal, musela být dvojnásobně podezřelá. I tak si Jorg jen povzdechl, pak sklonil hlavu.

„Má zesnulá choť Anita…“ nadechl se dramaticky. „Bylo to její zamilované místo a navštěvovala to tam takřka denně. Odešla mi před třemi roky.“

Bill o Anitě de Gerte věděl. Prý trpěla těžkou nemocí, které do roka podlehla. Tom měl její obrázek na svém psacím stole a další visel na stěně jejich obývacího pokoje. Bill se nezřídka přistihl, jak stojí před jejím portrétem a snaží se v té vlídné, ale také poněkud ostražité tváři najít podobu Toma. Jak vzhledově, tak i svou osobností, se musel Tom jednoznačně pomamit. Byla to krásná žena a Bill si byl jist, že by ji měl určitě rád.

„Ach ano, Anita…“ posteskl si Georgův otec a potřásl při tom hlavou. „Byla to výjimečná žena.“

„To zcela jistě byla,“ odkýval Jorg konečné definitivum svého výroku, mezitím, co se díval do svého talíře. „Jak už jsem řekl… zbožňovala to místo, a tak mě vůbec nepřekvapilo, když si ve své závěti přála, aby byl její popel rozprášen do jejího milovaného jezera. Potom jsem už nesnesl, aby se tam kdokoliv jiný ochomýtal…“

Tomovo stehno vibrovalo v záchvěvech pod konejšivým dotykem Billovy ruky. Zdálo se mu, že se snaží zabránit výbuchu sopky. Když se na svého manžela letmo podíval, uviděl, že Tom není v obličeji jen bledý, nýbrž zelený, a zcela určitě mu teď muselo být špatně. Jeho chronická nevolnost mu ustavičně ztrpčovala život a Bill ho znal už natolik dobře, aby věděl, že stačilo jen, aby Tom znervózněl, někdo ho vydráždil nebo jinak citově vyprovokoval a Tomovi se udělalo zle. Zrovna teď se pohyboval na hranici nervového zhroucení.

Bill stiskl stehno svého manžela natolik silně, aby ho z jeho transu vytrhl, nebo mu aspoň pomohl odvrátit pozornost někam jinam, a Tom pod tlakem Billova stisku a mírné bolesti, kterou mu tak způsobil, vskutku zalapal po dechu, ale jinak se ani nepohnul, ani nevzhlédl a svůj strnulý posed nikterak nezměnil.

„Ztratit tak náhle manželku a matku v jednom je opravdu smutné,“ reagoval Bill procítěně. Řekl to tak soucitně, na kolik se jen v tom daném okamžiku zmohl, ale Jorgova slova ho dojmout nedokázala. Něco se mu totiž na zpovědi staršího muže nelíbilo. Jeho chování bylo prapodivné a nedávalo mu smysl – Bill z toho, jak se Tom o Anitě párkrát vyjádřil, moc dobře věděl, že Anita Jorga nemohla ani vystát a v jejich domě žila jako pták polapený do zlaté klece.

„To zcela určitě, můj drahý. Bylo to hrozné pro nás všechny,“ souhlasil Jorg, ale jeho faleš bila černovlasého hocha přímo do očí. I když to vypadalo, že se Jorg rozesmutněl a v jeho obličeji byla patrná bolest ze zmiňované životní ztráty, na dně jeho očí se stále zračila zlomyslnost a vypočítavost, a tu a tam se Jorgův zrak stočil k Tomovi. „Nějakou dobu to místo navštěvoval jen Tom, není-liž pravda, synu? Vždy si byli s matkou tak blízcí… a tak báječně si rozuměli… Anita trávívala u jezera spoustu času a Tom se opravdu snažil, aby to tam nezpustlo, až jednoho letního dne za bouřky do letohrádku udeřil blesk a vše shořelo až do základů.“ Teď už se na Toma díval zcela záměrně a soustředěně. „Musela to být vůle boží, co říkáš, Thomasi? Tak ten dům zůstal její až navěky.“

V sále se ozýval jen cinkot talířů a sklenic, když vtom Tom vyskočil od stolu a s rukou přitisknutou k ústům vyběhl z jídelny.

„Tome!“ Bill byl vzápětí na nohou a Andreas s Georgem ho následovali. Zbytek stolovníků se otáčel směrem, kterým zmizel Tom, nebo si něco navzájem poťouchle šuškal, zmaten tím, co se tu právě seběhlo.

Jorg si zavdal ze sklenice vína s takovým gustem, že by mu Bill nejraději jednu praštil přímo do nosu.

„Ach ten nebohý Thomas…“ povzdech si Jorg, ale koutek jeho úst byl opět pokřiven sotva znatelným úsměvem, a to Billovi stačilo. Teď už pochopil, jak se věci opravdu mají, a potřeboval tu krutou, nechutnou šarádu nějak zarazit.

„Jdu za ním,“ pronesl zostra a bylo mu jedno, že mu teď z očí při pohledu na jeho tchána lítaly blesky. „Možná bude potřebovat mou pomoc. Omluvte mě, prosím.“

Když opouštěl jídelnu rychlým krokem, zatímco jezdecké holínky vrzaly na parketách podlahy, stačil ještě za sebou zaslechnout ozvěnu Jorgových slov.

„Neměl jsem se o tom všem zmiňovat. On svou matku tak zbožňoval.“

autor: Chayenne7

original