Zaslepení 15. (2/2)

Toho večera Bill sledoval se svými matkami v televizi animovaný film Balto a brečel nad statečností vlčáka, kterému nikdo nevěřil. Cítil se za to trochu hloupě, ale vinil z toho všechny ty bláznivé emoce, se kterými se v poslední době potýkal. Bude si muset promluvit s Natálií a Andreasem, ale pro tuto chvíli se pouze chtěl schoulit ke svým rodičům a nemyslet na nic, co se nacházelo mimo stěny jejich domova.

„Bille, nahoru, nebudu tě odnášet, jako když jsi byl malý,“ utrousila Simone a šťouchla do svého syna, který na ní usínal. Zamumlal cosi neinteligentního, zatímco jej Karoline popadla za ruku a vytáhla ho na nohy.

„Byl to jen pes, a zachránil všem těm lidem život!“ Prohlásil Bill zničehonic a promnul si oči.

„Běž spát,“ rozesmála se Simone a s plácnutím po zadku jej vyhnala do schodů. „Běž! Běž!“ Bill vyjekl a vyběhl nahoru, ale tam počkal, aby své matky políbil na dobrou noc.

Když se Bill schoulil ve své posteli, podařilo se mu vytlačit z hlavy všechny negativní myšlenky a pro jednou se dobře vyspat.

Ráno však s sebou přineslo návrat do reality a více obav. Překvapivě to nebyl rozchod s Tomem, co jej tak rozesmutnilo. Byla to Marina, která na něj byla naštvaná, a jeho nejlepší přátelé, kteří se chovali jako pitomci. Byl smutný, když myslel na to, že Toma nemohl další čtyři měsíce políbit, ale bylo tam na tom téměř něco romantického, že musel počkat, aby mohl být se svou láskou. Nemyslel si však, že mu tento postoj příliš dlouho vydrží.

„Po práci půjdu k Natálii,“ řekl Bill svým rodičům, zatímco si strkal do kapes telefon a klíče od auta. „Pokusím se být na večeři doma.“ Mávnul na rozloučenou a ignoroval moudrá a povzbuzující slova, která za ním volaly. Neobával se setkání se svými přáteli, jen už to chtěl mít všechno za sebou.

Práce byla vítaná; Bill si dokázal udržet chladnou hlavu a soustředit se na otrockou práci, zatímco jeho podvědomí pracovalo na tom, co řekne Natálii. Ve chvíli, kdy mu práce skončila a on přijel k Natáliině domu, měl už vše rozmyšlené. To však nezabránilo jeho žaludku se sevřít, když klepal na dveře. Bylo divné klepat; obvykle prostě rovnou vešel, stejně jako ona u něj doma, ale nějakým způsobem si nemyslel, že je vítaný.

„Bille!“ Natáliin otec se zdál být zmatený, když otevřel dveře. „Pojď dál, jsou v kuchyni.“

Jsou? Jistě, oba, Andreas i Natálie seděli na kuchyňském ostrůvku a dívali se na Billa se směsicí obav a hněvu. Pan Franz zašel do své pracovny a zavřel za sebou dveře, a paní Franzová nebyla nikde v dohledu, takže Bill usoudil, že jejich rozhovor nebude odposlouchávaný. Neposadil se, pouze stál u ostrůvku s rukama na lince.

„Bille-“ Začal Andreas jako první, ale Bill energicky zvedl ruku.

„Počkej. Nejdřív řeknu svoji část, všechno, úplně od začátku. Prostě… Chci vám to říct všechno.“

„Tak, jak jsi to měl dělat po celou dobu?“ Přerušila ho Natálie s nakrčeným obočím a rty zkroucenými do zamračení.

„Kdybych to tak dělal, tak bych se s Tomem nejspíš dohromady nikdy nedal,“ řekl jí Bill, a až poté si uvědomil, že to byla příšerná logika pro použití na někoho, kdo si myslel, že ho Tom jen využívá.

Natálie pozvedla obočí. „Přesně tak.“

„No, já jsem rád, že se všechno stalo tak, jak se to stalo, dokonce i když-„

„Jestli tohle je důvod, proč tady jsi, pak já mizím. Takové kecy nebudu poslouchat,“ přerušila ho Natálie, zvedla ruce do vzduchu a vypochodovala z kuchyně, čímž Billa šokovala. Myslel si, že možná už bude trochu racionálnější, vzhledem k tomu, kolik měla času na přemýšlení, dokonce i kdyby nezměnila názor.

„Jestli teď odejdeš, pak taky navždy odejdeš z našeho přátelství,“ našel Bill sám sebe říkat, a otočil se k Natálii. Ruce měl na lince sevřené v pěst.

To upoutalo Natáliinu pozornost. Ztuhla, a poslala Billovi nerozluštitelný pohled, ale aspoň nevypadala, jako by měla v úmyslu odejít. „Oh, vážně?“

„Pokud odmítneš poslouchat to, co musím říct, pak proč bych tě měl nazývat svou kamarádkou?“ Zeptal se Bill, a Natálie se k němu otočila čelem.

„Protože se chováš jako naprostý idiot, a dokonce to ani sám nevidíš! Budu s tebou mluvit, až se vzpamatuješ.“

Znovu odešla, otočila se na patě a zamířila rovnou ke schodům, a Bill se ji ani nepokusil zastavit. Pokud si myslela, že jen vtipkoval, pak se spletla. Billovi to lámalo srdce, a bůh věděl, že už tento týden žádné další lámání srdce nepotřeboval, ale nechystal se marnit svůj čas s někým, kdo si myslel, že má právo kontrolovat mu život.

Na okamžik tam bylo ticho, a pak Andreas zakašlal. Bill se k němu obrátil, vzdychl, a posadil se na místo, kde jen před minutou seděla Natálie. Propletl si prsty, aby svým rukám zabránil ve chvění, a blokoval v mysli důsledky své hádky s Natálií. Ačkoliv to bylo krátké, nejspíš ji právě navždy ztratil.

„Jen abys věděl, já s ní nesouhlasím. Chci říct, že si dělám starosti, a taky jsem naštvaný, že jsi lhal, ale… nechystám se tě zastavit, pokud mi chceš říct svou stranu příběhu.“ Andreas sklopil hlavu, jako by se bál, že na něj Bill bude možná křičet, ale Bill ze sebe pro něj dostal malý úsměv. Dělal si starosti a byl naštvaný za to, že mu lhal. To Bill dokázal zvládnout, a právě teď Andrease potřeboval.

„Ale můžeme jít někam jinam? Nelíbí se mi být tady, kde mě Natálie nenávidí…“

„Nemyslím, že by tě nenáviděla, jen si myslí, že jsi idiot,“ zamumlal Andreas, zasmál se, a pak se zatvářil trochu provinile.

Následoval Billa ven z domu; normálně by se Bill rozloučil s Natáliinými rodiči, ale nemyslel si, že tohle k tomu byly ty správně okolnosti.

„Takže,“ řekl Bill, jakmile byli na ulici.

„Jo?“

„Takže, v první řadě chci říct, teď a ze všeho nejdřív, že všechno mezi mnou a Tomem je naprosto skutečné, moje mámy o něm vědí, setkaly se s ním – však víš, mimo školu – a daly mi souhlas k tomu, abych s ním chodil, než nastal celý tenhle zmatek.“ Teď, když to Bill vyslovil nahlas, uvědomil si, jak to bylo od jeho rodičů vážně úžasné.

„Ty vole, tví rodiče, vážně.“ Andreas se rozesmál, znělo to téměř úlevně. „Ony to vědí, a pořád tě nechávají s ním chodit?“

„Jo, i když, Tom a já jsme se opravdu rozešli. Asi. Chci říct, že i když Natálií právě teď pohrdám, alespoň mě přinutila si uvědomit, že s Tomem takhle nemůžeme pokračovat. Takže si dáváme pauzu, dokud neodmaturuju, a pak se dáme zpátky dohromady.“

„Hm. Takže ho máš opravdu rád?“ Zeptal se Andreas a nakopl kamínek. Na Billa se nedíval, ale aspoň s ním mluvil. To Billovi prozatím stačilo.

„Jo… vlastně ho opravdu miluju. On je… vážně… ne moc zodpovědný, víš, když o tom teď tak přemýšlím,“ řekl Bill s něžným smíchem. „Všechno tohle se stalo proto, že je až moc impulzivní a následuje daleko více své emoce než svůj rozum, ale já nevím, prostě jsem s ním rád. Je tak chytrý a pekelně sexy, chci říct, co na něm člověk nemůže mít rád…“ Bill se odmlčel, uvědomil si, že zcela odbočil od proslovu, který měl v plánu, a místo toho mluvil jen o tom, jak moc je Tom skvělý. „Promiň,“ řekl a poslal Andreasovi pohled. „Já vím… jsi naštvaný, a… chtěl jsem ti říct, no, když jsi zamilovaný, chceš to povědět každému, ale s tím, jak věci byly… Řekl jsem to jen svým rodičům, protože jsem k tomu byl přinucený, a ty víš, jaký s nima jsem.“

„Jo, já vím… jo, pokud by tady měl být někdo, komu to řekneš, budou to ony. Kdy to vůbec zjistily?“

„Zrovna minulý týden. Totiž, Tom a já spolu oficiálně chodíme teprve měsíc. Před tím jsme váhali a odolávali a tak všechno – odolávali jsme tomu hodně – ale nakonec jsme tomu podlehli. A teď je po všem. Nevím, jestli jsme z toho smutný, chci říct, že vím, že je to tak nejlepší, ale bože, bude mi hodně chybět…“

„Omlouvám se za Natálii. Já… myslím, že jsem ji až moc poslouchal, než jsi přišel, tak jsem byl rozhodně neracionální… a já vím, že ti to nemusím říkat, ale cítím se blbě. Nechci si o tobě myslet nic špatného, zatraceně, jsi můj nejlepší kámoš a já bych ti měl věřit. Takže hádám, že je to divné, že chodíš se svým učitelem – nebo, chodil – ale nejsem jako Natálie a nemyslím si, že se nemůžeš rozhodovat sám za sebe.“

Zdálo se, jako by to Andreas řekl celé na jedno nadechnutí, a když skončil, svěsil ramena, jako by byl vyčerpaný. Bill se zastavil v chůzi a Andreas taky, vypadal ustrašeně, ale Bill ho objal. Andreas byl trdlo a možná příliš často nemluvil o tom, co cítí, ale v jedné věci měl pravdu – byli nejlepší kámoši, a Bill jednoho opravdu potřeboval.

„Díky,“ řekl Andreas, i když se Bill cítil, jako by on měl děkovat jemu, ale jen se usmál.

„Ale slib mi jednu věc,“ řekl Andreasovi, který okamžitě souhlasně přikyvoval. „Neříkej nikomu o mně a Tomovi – já vím, že neřekneš – ale taky prosím, prosím ujisti se, že ani Natálie nebude mít nějaké hloupé nápady. Je mi jedno, jaké lži si budeš muset vymyslet, dokonce i když už s Tomem nejsem, jen…“

„Ty ji o to nepožádáš sám?“ Zeptal se Andreas schlíple, a Bill věděl, že Andreas už chtěl, aby se všechno vrátilo zpátky do normálu, aby spolu oni tři šli zítra do školy a smáli se u oběda, jako by se nic nestalo, ale Bill nemohl. Na to měl až příliš hrdosti.

„Andreasi, to, co jsem jí řekl, jsem myslel vážně. Otočila se ke mně zády. Pokud si neuvědomí omyl ve svých způsobech a nepřiplazí se ke mně po kolenou… pak to takhle zůstane.“ Andreas sklopil hlavu, otevřel ústa, a pak je zase zavřel. „Prosím, já vím, že je to nefér to od tebe žádat, protože nechci, aby ses do toho zapletl, ale-„

„Ne, to je v pohodě. Dlužím ti to,“ řekl Andreas nakonec a přikývl.

„Díky, Andy.“ Bill mu stiskl paži, a pak provlékl svou paži tou jeho. „Tak pojď, půjdeme ke mně a zahrajeme si videohry.“

„Já nevím… mám hodně domácích úkolů.“

„A neříkal jsem to snad právě? Dělat domácí úkoly,“ prohlásil Bill tím nejnevinnějším hlasem, což Andrease rozesmálo. „No taaak.“

„Dobře, dobře… ale až zítra pohořím v testu z chemie, bude to tvoje vina!“

***

Ať už měl Bill jakkoliv velké obavy jít v pondělí do školy, věděl, že bude lepší mít to co nejdříve za sebou. Měl tři cíle: promluvit si s Marinou, vyhnout se Natálii a zvládnout angličtinu. Celkově ten den chtěl prostě hlavně přežít. Když se ráno oblékal, natáhl si černou mikinu s kapucí, džíny, které obvykle nenosil, protože jeho zadek v nich nevypadal roztomile, a vojenské boty. Učesal si vlasy, svázal je do culíku – to ráno jej z nějakého důvodu otravovaly – a pak se dole setkal se Simone, která na něj čekala s nabaleným obědem. Pohled mu padl na Jörgovo přání, ale zase ho ze své mysli odstrčil – příliš mnoho věcí k řešení najednou. Potřeboval zůstat soustředěný.

„Něco jsi zapomněl, zlato,“ řekla mu Simone s pobaveným úsměvem, když připochodoval dolů, a Bill se dlaněmi oplácal od hlavy až po palce na nohou, než si uvědomil, že nemá svůj batoh. Se zakletím vyběhl zpátky nahoru, hodil si batoh na záda, seběhl zpátky dolů, popadl svůj oběd, políbil mámu, a vyletěl ze dveří. Při pokusu vyhnout se realitě zaspal, a poté, co zapomněl svůj batoh, se bál, že přijde pozdě.

Když Bill dorazil do školy, zamířil rovnou do třídy, což bylo nejlepší, jelikož vzápětí zazvonilo. Ten den nakonec nebyl až tak špatný, dokonce ani angličtina; Tom ohlásil čtecí den a po zbytek hodiny zůstal zticha. Bill pracoval na svém deníku, jelikož termín odevzdání se blížil, a snažil se a selhával při pokusu vyhýbat se přitom veršům o ztracené a znovu nalezené lásce. Několikrát se pokusil zachytit Marinin pohled, a na konci hodiny, když odcházeli, uspěl, zatímco Tom nehlasně mával svým studentům na rozloučenou. Bill mu chtěl poslat konejšivý úsměv, dokonce i předstíraný by stačil, ale přinutil se to neudělat.

„Hej, dáš si se mnou oběd?“ Zeptal se Bill Mariny a ona přikývla s malým úsměvem, který Billovi okamžitě umožnil uvolnit se. „Podívej… vážně jsme spolu skončili, tentokrát už opravdu,“ řekl jí tichým hlasem, zatímco následovali dav studentů do jídelny. „Dokonce jsem si i smazal jeho číslo – můžeš se sama podívat,“ nabídl jí Bill a zvedl svůj telefon.

„Ale ne. Bille – neudělal jsi to kvůli mně, nebo ano?“ Zeptala se Marina, zastavila se, jakmile byli uvnitř jídelny, a vypadala absolutně zděšeně. Bill začínal říkat, že ne, ale ona i přesto pokračovala. „Bille, omlouvám se – Neměla jsem se na tebe tak naštvat – vážně jsem to přehnala. Měl jsi pravdu, bylo to tak lepší, a já jsem neměla…“

„Marino,“ přerušil ji Bill, dotkl se její paže a usmíval se na ni, aby jí dal vědět, že není naštvaný. „Pojď se posadit, ano?“

„Uhm, ach, okay… Obvykle sedím tady…“ Ukázala na nedaleký stůl, a Bill si odložil batoh a posadil se, než vylovil svůj oběd. Marina jej následovala a posadila se vedle něj. Dnes měla na sobě hnědorůžové květované šaty a krémové, hrubě pletené legíny. Bill si pomyslel, že vypadá opravdu roztomile, a pocítil ten nejdrobnější záchvěv lítosti v místě uvnitř něj, kterému jen vzácně věnoval pozornost. Možná, kdyby byl na holky, tak by s ní chodil – to bylo to, co ten záchvěv znamenal. Bill měl jen vzácně pochybnosti nebo pocit nejistoty ohledně své sexuality, takže to byla zvláštní myšlenka, a tak nad ní mávl rukou.

„Rozešel jsem se s ním, protože to byla správná věc. Stále nám na sobě zleží, a s velkou nadějí se dáme zpátky dohromady, jakmile odmaturuju, ale pro teď… to držíme u ledu,“ vysvětlil Bill, a usmál se, když vytáhl svůj sendvič – marshmallows a nutela. Jeho matky věděly, jak mu zvednout náladu.

„Říkala jsem si, že dneska v hodině definitivně vypadal sklesle. Bála jsem se, že to možná bylo kvůli mně…“ Marina pozvedla obočí, chtěla vědět pravdu, ale Bill zavrtěl hlavou.

„Opravdu, nebylo to kvůli tobě. Podívej, už je to zapomenuto, okay? Děláme to, co si myslíme, že je pro nás nejlepší.“ Bill si ukousl ze svého sendviče a vychutnával si tu přehnanou dávku cukru. V době, kdy nastane jeho hodina sboru, bude v cukrovém komatu, ale nedokázal se obtěžovat se o to starat. Prohlédl si, co dalšího mu mámy sbalily – mléko, brambůrky, a půl okurky pro jeho zdraví, a nejspíš také pro jeho dech. Z marshmalows měl vždycky překyselený dech.

„Okay.“ Marina si také vytáhla oběd v roztomilé červené krabičce, a vytáhla z ní kousek pizzy. Bill spatřil také nakrájenou mrkev a džus.

„Takže, ohledně toho plesu,“ řekl Bill a přesunul se tak na další ze svých témat, ačkoliv neočekával, že se dostane takhle daleko. Nevěděl, proč měl od Mariny stále tak nízká očekávání, když mu pokaždé dokázala, že je loajální přítel. Zaujatě k němu vzhlédla, a on se usmál. „Jakou budeš mít barvu šatů?“

„Ehm… je tohle tvůj způsob, jak mi oznamuješ, že se mnou chceš jít?“ Zeptala se a začala se široce usmívat.

„Ano, a znáš mě, musím si už začít plánovat svůj outfit.“ Vrátil jí zazubení, a ukousl si další sousto svého lepkavého sendviče. Pro těchto pětadvacet minut mohl předstírat, že život je dobrý.

autor: Dušinka