Bill pevně svíral tužku na oči a ruka se mu jen sotva třásla, jak opatrně kreslil linku přiměřeně blízko u svých řas. Poté tu malou tužku od tváře odtáhl a spokojeně si povzdechl. Dokonalé, pomyslel si, naklonil se k zrcadlu blíž a pokusně zamrkal, než obrátil pozornost zpátky ke svému tajnému kufříku s poklady, kde ukrýval všechen svůj make-up. Láskyplně přejel prsty po jeho obsahu, téměř uctivě. Dal si na čas při vybírání tmavých stínů, ačkoliv byly ve své tmavosti pro netrénované oko povětšinou nerozlišitelné. Bill si však pamatoval příběh za každými z nich – jak a kdy si je zakoupil, kolik odvahy jej to stálo obchod uskutečnit, jak dlouho čekal, než dostal šanci je použít. Každé z nich byly utuženou vzpomínkou, a pro Billa tak drahocenné.
Vybral si velmi elegantní, téměř černé, ale ne úplně, obsahující stříbrný prach pro třpytivost. Ty třpytivé byly jeho oblíbené. Bill se usmíval, když je otevřel a začal si je nanášet na oční víčka. Zabralo mu nějaký čas postoupit od stylu nedbalého a komického až po umělecký a vytříbený. Neměl nikoho, ke komu by se mohl obrátit pro radu, nikoho, s kým by mohl sdílet svou tajnou vášeň s výjimkou Andyho, ale jeho nejlepší přítel nevěděl o make-upu vůbec nic. Přirozeně, Simone nepřicházela v úvahu, ačkoli její make-up byl vždy bez chybičky, ale Bill by dříve zemřel studem, než aby dovolil své matce zjistit, že jejího syna přitahuje taková ženská věc.
Navzdory zřejmému a nevyhnutelnému studu, jenž by mu to odhalení přineslo, hluboko uvnitř se Bill s tímto postojem opravdu neztotožňoval. Prostě nechápal, co na tom mohlo být tak špatného. Bylo to tak nevinné potěšení, tak neškodné a esteticky tak velmi potěšující. Byla to jen barva, která jej dělala krásným. Pouze když se podíval na konečný výsledek svého dlouhého úsilí, začal rozumět fascinaci ostatních lidí svým vzhledem. Bill bez make-upu byl jen hezkou tváří, ne zcela všední, ale žádný člověk by kvůli tomu neměl dělat takový povyk. A rozhodně by to nemělo měnit jinak decentní muže ve zvířata, když se nacházeli okolo něj.
Štěteček se mu mezi prsty lehce zachvěl a on musel na chvíli stáhnout ruku, aby ovládl své rozbouřené emoce. Byl rozhozený, to nemohlo být popřeno, ale měl své metody, jak se s takovými situacemi vypořádat, a právě teď měl to štěstí, že byl schopný se s tím vypořádat tím nejlepším způsobem, jaký znal: nalezením útěchy před toaletním stolkem společně s jeho milovanými líčidly. Právě nyní to potřeboval možná více než kdy dříve.
Ten incident s Meyerem jím hluboce otřásl. Nikdo, dokonce ani sám Meyer, předtím ještě tak daleko v jeho obtěžování nezašel. Tentokrát to byl skutečný násilný útok namísto obvyklého osahávání nebo oplzlého šeptání. To Bill dokázal zvládnout, naučil se to zvládnout, ale tohle… Pokud by se Tom nevyřítil z koupelny a nezasáhl… Billovi to prostě nešlo do hlavy.
Bill si povzdechl a pokračoval v aplikování černých stínů s forenzní precizností, zatímco násilím Meyera ze své mysli vytlačil a snažil se soustředit na něco pozitivního. Srdce mu začalo bít rychleji a koutek úst se mu lehce zkroutil, když si vzpomněl, jak jej Tom před jeho trýznitelem zachránil. Bill byl stále ohromený, jak byl Tom schopen v tom stavu, v jakém se nacházel, kráčet bez cizí pomoci, natož udělat něco tak fyzicky namáhavého jako zápasit s jiným mužem. Pokud nikdo jiný, tak Bill věděl přesně, co tyhle záchvaty jeho manželovi způsobovaly, a v jeho očích Tomův čin nebyl ničím menším než hrdinstvím. K vděčnosti, kterou k Tomovi cítil už od jejich takzvané svatební noci, byla dodána nová zkušenost, a nyní se nacházela na hranici naprostého a hlubokého obdivu.
Několikrát zamrkal řasami a věnoval svému odrazu šťastné malé přikývnutí. Jeho oční víčka byla dokonalá. Kouřová a tajuplná a samozřejmě třpytivá, ale ne příliš. Nyní byl čas na finální úpravy. Natočení řas a dodání jeho sněhobílým líčkům růžový nádech. Byl obezřetný, aby sám sebe neproměnil v ženu. Nikdy nechtěl být ničím jiným než tím, čím byl – jen krásnější. A právě teď jej ta tvář v zrcadle nekonečně těšila.
Bylo to už tak dlouho od chvíle, kdy měl příležitost si toto dopřát. Tom spal v hlavní ložnici, bezpečně uložený, aby se vzpamatoval z čehokoliv, co jej soužilo jak fyzicky, tak i na duši, a Bill se odebral do svého vlastního, vedlejšího soukromého pokoje, který používal pouze tehdy, když potřeboval soukromí. Byl to bohatě zařízený nádherný pokoj s obrovskou postelí s nebesy, ale v té posteli od jejich svatební noci nebylo spáno, a bylo to proto, že Bill to tak chtěl. Mohl dál pokračovat ve spaní ve svém vlastním pokoji a přijímat v ní Toma při příležitostech, kdy měli mít pohlavní styk – nikdo by to nepovažoval za zvláštní nebo za nevhodné, ale on se cítil pohodlně s Tomem vedle sebe a stalo se pro ně téměř přirozené spát spolu v jedné posteli. Pro ostatní případy, jako bylo zdobení se make-upem, byl ten pokoj perfektní, a Bill neměl v úmyslu se toho v nejbližší době vzdát.
Hotovo, pomyslel si Bill, a obdivoval práci svých zručných rukou se spokojeným povzdechem. Jeho oči přejížděly po tváři v zrcadle, jako by se toho pohledu nemohl nabažit. Nebylo to tak, že by svou přirozenou tvář nenáviděl, jen prostě tuto jinou měl o hodně raději. Byl to také Bill, pouze lepší verze té příliš křehké, příliš lehce přemožitelné bledé bytosti. Ohnivá a silná, jako archanděl přicházející z nebes, aby se nemilosrdně pomstil na všech těch lidech, kteří mu ukřivdili. Tento chlapec byl potenciálně nebezpečný a ostrý jako nůž. Ne někdo, s kým bylo radno si zahrávat.
Pokud by k sobě chtěl být zcela upřímný, byl z toho podivně smutný, když si pomyslel, že jej takto pravděpodobně nikdy nikdo neuvidí – takto triumfálního a mocného, bezchybného a oslňujícího. To nutkání konečně sám sebe ukázat bylo strach nahánějící. Občas, jen sotva se odvažující to sám sobě přiznat, si pohrával s myšlenkou zasvětit do svého tajemství Toma… Tom byl k němu po celou dobu tak chápající, stál vedle něj s tak bezvýhradnou loajálností, že možná, jen možná, by akceptoval i tuto malou výstřednost.
Bill se otřásl. Nesmysl. Tomova loajálnost nebyla nekonečná a Bill si v současné situaci nemohl dovolit ztratit pochopení svého manžela. Zvláště ne na takovém bezvýznamném malém vrtochu. Ne, tohle zůstane navždy mezi tebou a mnou, Bill se na svůj odraz usmál. Natáhl ruku a špičkami prstů přejel něžně po chladném povrchu zrcadla, kde kopíroval kouřové oči druhého Billa. Nádherné…
~~~(*)~~~
Tom ležel na boku, oči měl otevřené a nemrkající, tiché slzy mu stékaly po nose a tváři. Zíral do neurčita očima, které zdánlivě přišly o schopnost vidět, a bylo to v pořádku, protože po té živé vzpomínce na Kaie všechno, po čem v tuto chvíli toužil nejvíce, bylo rozplynout se do nicoty, aby už nadále nemohl cítit bolest. To nejhorší z toho už však pominulo, jako každá bolest po nějaké době pomine, ale ne úplně, nikdy ne úplně, zanechávala pod kůží úlomky zármutku a prázdnoty. Rána možná vypadala, jako že se na povrchu zacelila, ale stačilo pouze nějaké dobře mířené dorážení, aby se bolest znovu rozhořela.
Jörg věděl až příliš dobře, kde byly Tomovy slabiny, a dokázal s nimi tak dobře manipulovat, že měl Tom pocit, jako by byl v otcových rukách jen pouhou loutkou. Tak jednoduchý cíl. Tak ubohá bezmocnost. Nebylo divu, že Jörg prožíval chvíle svého života, když si s ním čas od času znovu a znovu pohrával. Protože mohl. Protože to, co Toma oslabovalo, dělalo Jörga pouze silnějším, a nic to nemohlo změnit. Protože stejně jako minulost nemohla být změněna, tak ani Tomova paměť nemohla být vymazána.
Byl tak unavený, uvědomil si. Vším tak otrávený: svým životem, svým trápením, svou nevolností… Jaká byla pointa žít život, který přinášel pouze bolest? Byl dokonce až příliš velký zbabělec na to, aby své trápení ukončil. Kolikrát už jen přemýšlel nad sebevraždou? Měl to udělat už tenkrát, kdy bolest ze ztráty Kaie byla stále tak čerstvá a pronikavá, že si Tom chtěl stáhnout svou vlastní kůži, jen aby před ní unikl. Tam to mělo skončit.
Ale jako zázrakem se vždy zjevil Saki, zadržel mu ruce a šeptal mu o odvaze a odplatě a o tom, co by Anita chtěla, aby Tom udělal. Sakiho odplata pro Toma nic neznamenala, protože žádná odplata nemohla přivést Kaie nazpět, a tím pádem to Tomovi přišlo bezvýznamné. Ale Anita… jméno jeho milované matky fungovalo jako zaříkadlo. Takže byl Tom stále naživu, pokud se dýchání a mluvení a provádění pohybů rovnalo žití. Jaká byla pointa takové existence?
Zdánlivě odnikud se v jeho mysli náhle zjevila Billova vyděšená tvář a to, jak se černovlasý chlapec vrhl do jeho náruče tam na chodbě poté, co Tom přišel na jeho záchranu. Zřetelně si pamatoval tu náhlou vlnu ochranářství, když k němu přes zavřené dveře koupelny pronikl Billův tlumený výkřik o pomoc. Už nějakou chvíli věděl, že se tam venku něco děje, ale byl neschopen vstát a jít se podívat. Když však začalo být jasné, že Bill je ve skutečném nebezpečí, jeho tělo reagovalo téměř z vlastní vůle. Než si Tom uvědomil, co se to děje, už byl venku z koupelny a na Meyerovi. Kde se v něm ta síla vzala? Ta představa Meyera, jak Billa ochmatává, jej dostala do takové ráže, že by toho bastarda rozmlátil na kaši, kdyby mu Bill nezadržel ruku. V těch chvílích se cítil živěji, než si kdy naposledy pamatoval.
Bill. Vždycky Bill. Když byl s Billem, už jen pouhá přítomnost jeho manžela tišila jeho bolavou duši jako chladný vánek. Bill mu dodával sílu. Starání se o něj dávalo Tomovi nový smysl života. Kdykoliv byl jeho choť po jeho boku Tom se už necítil tak sám a Jörg se už nezdál být tak nezdolatelným. Tom věděl, že kvůli Billovi by zašel jakkoliv daleko, udělal by cokoliv, jen aby jej přinutil se usmívat. Jak se jeho myšlenky pomalu odkláněly pryč od jezera a Kaie směrem k Billovi, tupá bolest v jeho srdci a otupělost celého jeho těla ustoupila. Znovu mohl pohnout končetinami a ty jej okamžitě chtěly zanést k Billovi. Být blízko Billa dělalo věci znovu snesitelnými.
Když se posadil na kraj postele a dotkl se chodidly tlustého koberce, dolehlo na něj uvědomění si celé Billovy situace. Proboha, Bill byl napaden a obtěžován. Právě teď se musel cítit příšerně. Tom si promnul obličej a přes zaťaté zuby zaklel. Jak mohl být tak sobecký? Měl by být s Billem, když jej jeho manžel potřeboval, místo toho, aby se kdoví jak dlouho utápěl v sebelítosti…
Pohlédl na hodiny na nočním stolku. Uběhla sotva hodina od chvíle, kdy mu Bill pomohl pod deku a pohladil jej po vlasech způsobem, jakým to dokázal pouze on těmi svými neskutečně delikátními prsty. Tom vstal a váhavě vykročil. Měl daleko k tomu, aby byl v pořádku, nevolnost přetrvávala, jak věděl, že bude, ale posbíral všechny své síly a vydal se Billa hledat. Tom měl tušení, kde by jej našel, a nohy jej dovedly přímo ke dveřím manželova soukromého pokoje. Stále ještě trochu vrávoral a byl dezorientovaný, takže bylo možné, že zapomněl zaklepat, než zmáčkl kliku a vstoupil.
autor: Chayenne7
Takhle to utnout určitě se Bill bude Tomovi moc líbit.
Dneska musím začít od konce a hned říct, jak strašně se těším na to, až Tom Billa uvidí ❤
Myslím, že v tu chvíli si uvědomí, jak jedinečnou bytostí jeho manžel je a že to, co k němu cítí jeopravdu něco víc, než jenom přátelství a starost. A že to drobounké chvění při pohledu na něj je přesně ten cit, o kterém si myslel, že se už v jeho životě nikdy vyskytovat nebude.
Doufám, že se Tom té probouzející se lásce nebude bránit a hlavně že ji nebude brát jako nějakou zradu na Kaiovi. Vždyť Kai sám by si určitě přál, aby byl Tom znovu šťastný a ne aby se životem potácel jako živá mrtvola a z pomyslného nebe by chtěl Toma vidět usmívat se, i když to bude s někým jiným. Protože přesně takový Kai byl…
Tom na něj nikdy nezapomene a myslím, že ho bude milovat už do konce života, vzpomínkou sice bolestnou, ale zároveň i nekonečně něžnou. Jsem přesvědčená, že v Tomově srdci bude dost místa pro oba, pro Kaie i pro Billa ❤
Miluju chvíle, kdy Tom přemýšlí o Billovi, s jakou něhou a úctou a troufám si říct, že i s láskou, i když se ta láska teprve zlehounka probouzí. Jak Tom začíná stavět Billovy potřeby před své vlastní, když si uvědomil, že se nesmí utápět ve své sebelítosti, zatímco jeho manžel trpí po Mayerově útoku, že Bill právě v tu chvíli potřebuje jeho náruč, útěchu a oporu a že on tu pro něj musí být.
Bill se s tím zatím vypořádává po svém, svým soukromým uklidňujícím rituálem. Myslím, že jeho líčení se je jakýmsi útěkem od reality, přijde mi, že se ve skutečném životě cítí být určitým způsobem méněcenný a bezbranný a že nalíčením se stává jiným člověkem, sebevědomým a silným, kterému nemůže nikdo ublížit. Věřím, že si postupem času svou silnou osobnost uvědomí a že pochopí, že ta zářivá a bezchybná bytost, kterou tak obdivoval v zrcadle je on sám.
Opět krásný díl ❤
Premyslam ze co sa moze teraz pokazit. Inak krasny diel.
Famózní díl!
Já oba kluky tak moc miluju. Ani si neuvědomují, jak moc jsou jejich osobnosti podobné, že toho mají ve skutečnosti společného mnohem víc, než si oni sami myslí. Minimálně to, že jsou oba uvnitř opravdu moc krásní a pro druhé lidi by se rozkrájeli.
Líbí se mi, jak Tom staví Billa před sebe a když věděl, že je v nesnázích, tak ačkoliv jemu nebylo dvakrát hej, že se vyškrábal na nohy a šel ho ochránit. Už jen to, jak o něm teď smýšlí je krásné. Podle mě si on sám zatím neuvědomuje, že to, co cítí je začínající láska, ale podle mě je to pouhou otázkou času a i jemu dojde, že to není pouze přátelství a respektování toho druhého. Jorg ani neví, jak úžasného člověka přivedl svou hamižností do Tomova života. A teď ho musí neskutečně štvát, že to udělal, když Toma tak nenávidí!
A Bill… Toho mi je tak moc líto. Jak je smutný, pochybuje o sobě a má potřebu se malovat, aby unikl před realitou a stal se jiným člověkem, jako který si myslí, že je něco lepšího. Zároveň mi je líto, že takhle může sedět pouze u zrcadla a dívat se sám na sebe, protože by se setkal s nepochopením. Hned bych šla a tak silně ho obejmula jen proto, aby se nemusel trápit! Musí mít v sobě hodně moc bolesti, se kterou se vypořádává… Ale teď má Toma. A ačkoliv i on má v sobě bolest, jsou na to dva a společně se s tím vypořádají. A já věřím tomu, že si vzájemně pomůžou! Nemůžu se dočkat Tomovi reakce, až uvidí svého krásného manžela.
Děkuji. ♥