Scar Tissue 7. (2/2)

„Bille?“

To oslovení přišlo tak nečekaně, že Bill reagoval čistě reflexivně, když pohnul hlavou směrem ke zdroji toho známého hlasu. Vše, co Tom mohl vidět, byl záblesk čehosi neznámého a nádherného doprovázený polekaným vyjeknutím, než si Bill zabořil obličej do dlaní a znovu se odvrátil, čímž Tomovi nastavil pouze svá chvějící se záda.

„Bille…“ Zopakoval Tom pokusně. „Jsi v pořádku?“

Bill si přál, aby se pod ním otevřela země a na místě jej spolkla. Co tady Tom dělal? Měl tvrdě spát, tak jak jej Bill zanechal. A proč nezamkl dveře? Jako první měl zamknout dveře, než se…

„Proč se schováváš?“ Tomův hlas byl tak slabý ve svém zmatení, až to Billovi trochu lámalo srdce a on věděl, že pokud by druhého chlapce výslovně požádal, aby pokoj opustil, Tom by to prostě udělal a neptal by se na žádné další otázky. Ale už Billa viděl, a tak škoda už byla způsobena. Přesto se Bill nedokázal přimět svěsit ruce a otočil se k Tomovi. V té zkroucené poloze zamrzl a prostě čekal se zadrženým dechem.

Tomovy oči přelétly po povrchu toaletního stolku, na kterém byly roztroušeny různé druhy make-upu, a čelo se mu nakrčilo v úžasu, jak ten záblesk černé a třpytivé z dřívějška pomalu začínal dávat smysl. Když jemně položil ruku na Billovo shrbené rameno, Bill vzdychl. Ať už se jakkoliv moc bál, nemohl popřít to, jak moc chtěl, aby jej Tom takhle viděl. Jak moc chtěl sám sebe ukázat. Sám od sebe by takto ke druhému chlapci nepřistoupil, neměl by k tomu odvahu, ale v tomto případě Bill neměl na výběr…

„To je v pořádku,“ řekl Tom. „Prosím, Bille… dovol mi se podívat…“

Tom jej nenechal vejít do koupelny, když o to Bill žádal, ale Bill nebyl Tom, a tak se zhluboka nadechl a poslechl.

Po dlouhou chvíli jen jeden na druhého zírali, Bill obezřetně hledal v Tomově tváři jakoukoliv známku znechucení nebo pohoršení, a Tom nevěřícně hleděl na něco tak nadpozemsky nádherného, až to hraničilo s nepochopitelností. Poté blonďatý mladík jednoduše poklesl na koleno a zvedl ruku, aby se ze strany dotkl jemné čelisti svého chotě. Byl to ten druh krásy. Takový druh, který nutil pozorovatele pokleknout v úžasu a úctě. Tomovi v nevěřícnosti poklesla brada. Byl to opravdu Bill? Jeho Bill? V této cizí kráse byla moc a triumf. Celistvost. Tom neměl ani tušení, že Bill mohl být i takovýhle. Byla to přeměna ze sedmikrásky do orchideje.

„Bille, to je… nádherné,“ zamumlal nakonec.

Druhému chlapci se divoce zatřepetalo srdce v hrudi. Ten pohled na Tomově tváři… tímhle způsobem se na Billa ještě nikdo dříve nikdy nepodíval. Nikdy. Celé ty roky byl vystavený zírajícím pohledům lidí kolem sebe a ani jednou se necítil pohodlně s tím, že byl středem pozornosti – až doteď. Poprvé ve svém životě si Bill pohled zaměřený na sebe vychutnával, protože se díky němu cítil opravdu, opravdu nádherný, aniž by požadoval cokoliv na oplátku. Posiloval jej, namísto toho, aby jej znásilňoval tím, že si z něj bez jeho souhlasu kousek uzme.

„Tobě… tobě se to líbí?“ Zašeptal plaše, a jeho ústa se zkroutila do drobného, avšak nadějného úsměvu. Ta úleva byla ohromující.

Tom musel najít svůj hlas, než dokázal odpovědět.

„Děláš… děláš si ze mě legraci?“ Zaskřehotal nevěřícně. „Je to absolutně úžasné. Jsi to… ty… a zároveň… nejsi…“ Potřásl hlavou. „Jsem zmatený…“ připustil.

Bill se ostýchavě zasmál.

„Myslím, že vím, co tím myslíš. Vidíš…“ zatahal lehce za Tomovo zápěstí, a když druhý mladík vstal, Bill se otočil k zrcadlu, aby prozkoumal svůj odraz. „To jsem taky já. Ale mám ho raději.“

Tom se přesunul za něj a položil dlaně na Billova ramena. Jejich oči se v zrcadle setkaly a Tom se stále cítil, jako by byl pod vlivem mocného kouzla, které prostě nedokázal setřást.

„Proč?“ Zeptal se. „Myslím, že jsi stejně tak krásný i bez make-upu.“

Bill na okamžik sklopil pohled. Ten kompliment jej překvapil, dokonce i když mu Tom při mnoha příležitostech řekl, že ho shledává krásným.

„O tom to není,“ zamumlal a jeho tváře nabraly růžový nádech. „Nestarám se o to, jestli jsem krásný, nebo ne. Lidé mi to říkají v jednom kuse. Tak trochu to… nenávidím.“

Vykoukl na Toma, aby spatřil, zda jeho manžel s jeho slovy nesouhlasí, nebo jej považuje za nevděčného, ale Tom pouze čekal, až bude pokračovat, s obočím lehce nakrčeným zvědavostí.

„Tato takzvaná krása mi mnoho štěstí nepřinesla, víš,“ vysvětlil Bill se smutným úsměvem, a poté pokrčil rameny téměř omluvně.

Tom na dlouhou chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl. Když vydechl, sklonil se a rukama Billa objal kolem krku, přitiskl k sobě jejich tváře.

„Bože, Bille, je mi to tak moc líto, že jsem tam pro tebe nemohl být poté, co…“

„Ne, to je v pořádku,“ Bill pohladil svého chotě po paži. „Byl jsi v mnohem horším stavu než já. Potřeboval jsi odpočinek. Mně bylo fajn. Je mi fajn, věř mi.“ Odsunul se na stranu malého sedátka, aby udělal místo pro Toma. „Pojď, posaď se ke mně. Jsi stále tak bledý. Cítíš se lépe?“

Jakmile se Tom posadil, jeho paže sklouzly dolů kolem Billova pasu, a stiskly. Takto sedět přitulení jeden ke druhému bylo opravdu pohodlné a hřejivé. Bylo to přesně to, co oba v tu chvíli potřebovali. Prohlíželi si jejich spojené odrazy v zrcadle: blonďatá hlava vedle černovlasé; stále nemocně vypadající, vyčerpaná tvář vedle oslnivé dokonalosti té druhé. Ale bez ohledu na to, jak bezchybně Bill vypadal, jeho oči vypovídaly zcela jiný příběh.

„Jsi si jistý, že jsi v pořádku?“ Naléhal Tom. „Chci říct, že to, co se tam dole stalo, bylo na mé standardy pěkně divoké…“

„Věř mi, na mé standardy taky,“ Bill ze sebe vydal posměšné odfrknutí a začal si pohrávat s Tomovými zlatými manžetovými knoflíky. „Normálně se mě nepokoušejí bouřliví šílenci znásilnit na náhodných místech.“

Tom jej konejšivě políbil na spánek.

„Tak jsem to nemyslel, promiň…“

„Ne, já také ne. Vypadá to, že nejsem tak v pořádku, jak bych si rád myslel.“

Bill vzal do ruky jednu ze svých malých krabiček černých očních stínů, roztržitě si s ní pohrával, a pak ji odhodil zpátky na stůl. Tom jej pozoroval, aniž by cokoliv řekl. Ticho kolem nich bylo naplněno slovy, která se chystala brzy vybouchnout.

„Je to příběh mého života, víš,“ promluvil Bill nakonec. „Všichni ti muži… a já jsem nikdy neudělal nic, čím bych je podněcoval. Ne všichni byli jako Meyer. On byl po nějakou dobu ten úplně nejhorší. Ale občas pohledy mohou být stejně tak špatné jako doteky. Nebo slova…“

Tom mohl cítit, jak se mu v náruči zachvěl, a stiskl jej pevněji. Bill se okamžitě zavrtal do objetí svého manžela hlouběji, jako malý krtek, a položil si hlavu na Tomovo rameno.

„Nevěřil bys polovině těch oplzlých věcí, které mi byly během těch let šeptány to ucha. Zvláště když jsem byl dítě… Posadili si mě na kolena, zcela nevinně, a pak se jejich prsty začaly toulat. Rádi mě viděli se svíjet a kroutit, a já to dělal. Neměl jsem vůbec tušení, co se to děje. Bylo to tak matoucí… nutilo mě to cítit se nečistě, ačkoliv jsem nerozuměl proč.“

Namísto oslepujícího hněvu, o kterém měl Tom pocit, že by bylo vhodné ho cítit při poslechu Billova šokujícího líčení své minulosti, celé jeho bytí naplnil hluboký smutek. Neměl ani tušení. Bill se nikdy ani nezmínil, že by byl takto obtěžován. A tak si jej Tom přitáhl tak blízko, jak jen mohl, zabořil tvář do jeho voňavých, havraních vlasů a jen se snažil dopřát mu komfort tím, že jej velmi pozorně poslouchal.

„Samozřejmě to byl Andy, kdo mi otevřel oči,“ pokračoval Bill. „Z nějakého důvodu měl Andy povědomí o těchto věcech velmi brzy… Nevím odkud… Jednou mě přistihl s chlápkem, který si položil mou ruku na rozkrok a chtěl, abych jej přes kalhoty hladil. Pořád si pamatuji, jak jsem byl ve stejnou chvíli vyděšený i fascinovaný. Připadal mi v mé malé ruce tak neuvěřitelně velký. Bylo mi sotva dvanáct. Přivedl bych ho k vrcholu, aniž bych si uvědomil tu hrůznost toho, co jsem udělal, kdyby s křikem nepřiběhl Andy a nenakopl toho chlápka do holeně. Vždycky jsem byl v těchto věcech tak marný… na tom se nic nezměnilo. Stále si se mnou mohou dělat, cokoliv jen chtějí…“

„To neříkej, Bille…“

„Proč ne, když je to pravda?“ Bill pozvedl hlavu a podíval se na svůj odraz. Na to nádherné, ohnivé stvoření, kterým si přál být. „Podívej se na mě. Podívej.“

Tom poslechl.

„Ty víš, že takovýhle nejsem. Mohu si na sebe nanést, kolik barvy jen chci, ale kdybych takhle vyšel ven mezi ně, bylo by to jako poslání ovce mezi vlky, pouze by ta ovce byla lákavější než předtím. Roztrhali by mě na kousky. Ne, ta síla musí přicházet zevnitř. A já jsem příliš slabý, příliš bázlivý.“

„Ale… ale…“ Tom zavrtěl hlavou. Tím to nemohlo skončit. V Billovi bylo daleko více. „Nejsi na sebe příliš tvrdý? Totiž, ty věci, kterými sis musel projít… Ty se za nic nepočítají? Myslím, že je naprosto pochopitelné, že jsi takový, jaký jsi. Tvá minulost je tvojí součástí a do určitého rozsahu tě bude definovat bez ohledu na to…“

„Já nechci, aby mě definovala!“ Vykřikl Bill vzdorovitě, a dlaně se mu vzteky sevřely v pěst. „Už mám tohohle všeho až po krk! Prosím, neříkej mi, že takovýhle budu navždy!“

„Šššš…“ Tom zasypal čelo svého chotě malými polibky. „Pouze říkám, že věci na sebe logicky navazují. Špatné vzpomínky z tebe vysávají tvou sílu, zatímco ty dobré ti sílu i sebevědomí dodávají. Vše, co potřebuješ udělat, je shromažďovat…“

Zmlkl, když jej zasáhlo uvědomění. Vážně Billa poučoval o svém vlastním problému? A nebylo to pokrytecké, ukazovat řešení jako tak jednoduché a samozřejmé, když on sám nebyl schopný se vypořádat se svými přízraky po celá léta? Jak mohl očekávat, že Bill sám sebe změní jen proto, že mu to Tom řekl?

„To je to, co se stalo i tobě, že?“

Ta otázka zasáhla světlovlasého mladíka zcela nepřipraveného, a když ta slova vstřebal, zdálo se, jako by se místnost kolem něj smrštila. Bill jej obezřetně pozoroval v zrcadle, jeho krásná hlava zastrčená pod Tomovou bradou, a v jeho očích byla taková bystrost a vnímavost, se kterými se Tom právě v tu chvíli nedokázal vypořádávat. Ty inteligentní, oříškové oči jej nutily cítit se být průhledný a zahnán do kouta, ačkoliv byly také plné laskavosti a porozumění.

„Já vím, že o tom nechceš mluvit,“ pokračoval Bill tiše, když Tom nic neříkal a jen tam seděl, bledší než předtím. „A já nechci, aby ses tak znepokojil jako u oběda, ale…“ Musel se zeptat. Teď nebo nikdy. „Tvůj otec… o tom jezeře neříkal pravdu, že ano? Není to kvůli tvé matce, že už tam nikdo nechodí.“

To jezero… Tom na to nechtěl myslet. Ta vzpomínka na něj útočila, zatímco ležel v posteli, a hodně jej to sebralo. Už tím prostě nemohl procházet znovu. Bylo to tak živé, téměř hmatatelné… Příliš mnoho bolesti. Příliš mnoho znesvěcené krásy a momentů bezstarostné radosti poskvrněné odporným dotekem smrti.

„Má matka…“ začal, a musel slyšitelně polknout kolem knedlíku ve svém krku. O Anitě dokázal mluvit. To bylo bezpečné území. „Byla v tomto domě hluboce nešťastná. Když můj otec říká, že ji miloval, myslí tím, že miloval ji vlastnit. On nezná lásku.“

„Tím, že říkal tyhle věci, ti chtěl ublížit,“ odvážil se Bill pomalu. Věděl, že kráčí po nejisté půdě, ale Tom se už zdál být až příliš odevzdaný na to, aby odolal otázkám, a Bill musel lapit svou šanci, dokud byl druhý chlapec ochoten mluvit. „Proč tě tak strašně moc nenávidí?“

Když se jejich oči znovu setkaly v zrcadle, Tom v úžasu zamrkal. Byla to tak jednoduchá otázka, a přesto se na ni sám sebe nikdy nezeptal. Proč ho Jörg tak strašně moc nenáviděl? Co Tom udělal, že si zasloužil tak krutou odplatu?

„Já nevím…“ přiznal šeptem.

Bill se vyvlékl z uvolněného objetí a otočil se ke druhému mladíkovi čelem.

„Ty nevíš? On byl k tobě vždycky takový?“

Tom v tu chvíli vypadal neuvěřitelně mladě a zmateně, jak hledal v Billově tváři odpovědi, které mu druhý chlapec rozhodně nemohl dát. Oni oba byli tak mladí, připomněl si Bill. Tom byl od něj starší o dva roky, ale oba dva byli stále mláďata, když přišlo na velké životní otázky. Se světem bylo něco v nepořádku, pokud děti byly zanechány starat se o sebe samy bez kohokoliv, na nějž by se mohly obrátit pro radu, pouze mezi sebou. Vše, co od nich bylo očekáváno, bylo plození dětí. Byli pouhými nádobami v této kruté hře peněz a moci. Nádobami se spermiemi a vajíčky.

„Nikdy jsme si nebyli blízcí, když jsem byl dítě,“ zamumlal Tom. „Vždy se ke mně choval trochu chladně. Ale má matka stála mezi námi a dávala mi tolik lásky… Poté, co zemřela, šlo všechno z kopce. Když už tady nebyla, aby nás mohla držet od sebe, otec se začal chovat jinak… v tu chvíli se věci mezi námi obrátily k horšímu.“

„Ale nikdy ti neřekl proč,“ naléhal Bill dál.

„Možná není žádný důvod. Prostě mě nenávidí,“ Tom bezmocně pokrčil rameny, ale pro Billa to nebylo dostatečné. Zvedl ruku a jemně uchopil Tomovu unavenou tvář do dlaně.

„Otcové nemohou své děti bezdůvodně nenávidět, Tome. Jörg možná je chladný, necitlivý muž, ale to nevysvětluje, proč byl k tobě u oběda záměrně krutý. Nemám žádný způsob, jak bych mohl vědět, o co přesně šlo, ale nejsem slepý a viděl jsem, že to bylo úmyslné. Takže to muselo mít velmi dobrý důvod.“

Po dlouhou chvíli na něj Tom pouze hleděl, fascinován krásou jeho delikátního obličeje a inteligencí v jeho očích. Když se Bill nacházel po jeho boku, Tom mohl cítit, jak se ten permanentní chaos a zmatek, který nazýval život, mění do jednodušeji srozumitelného a logičtějšího vzorce. Ta síla, kterou mu Bill dodával, přicházela k Tomovi ve formě dlouho ztraceného vnitřního míru, a to konejšilo jeho bolavou duši jako balzám.

„Ach, Bille…!“ Tom vzdychl, a k překvapení druhého chlapce si Billa přitiskl k hrudi v zoufalém objetí. „Ty jsi tak chytrý, můj drahý… tak, tak chytrý.“

Vlasy mu poséval malými něžnými polibky a z nějakého důvodu ta upřímná láskyplnost za každým jeho dotekem Billa opravdu dojala. Po tom všem, co se toho dne stalo, se Bill nacházel ve velmi křehkém stavu mysli, takže sevřel Tomovo tričko a snažil se mrkáním potlačit několik toulavých slz, vlhké oči si otíral do vlhké kůže na krku svého manžela.

„Přál bych si, abys o sobě smýšlel lépe,“ Tomův hlas byl ochraptělý, jak se mu kolem těch slov svíralo hrdlo, „protože… protože jsi tak silný. Já vím, že jsi. A díky tobě jsem i já trochu silnější. Je mi to tak líto… Zasloužíš si něco lepšího než mě. Zasloužíš si tak strašně moc…“

„To neříkej, Tome…“ Bill k němu smutně vzhlédl. Make-up se mu v koutcích očí začal roztékat a Tom se mu jej pokoušel chvějícími se prsty otřít. „Já bych si přál, abys mi dovolil ti pomoci…“

Tom zavřel oči a dotkl se svým čelem Billova. Zůstali v této poloze téměř minutu, naslouchali dechu toho druhého, a pak se Tom pokusně zeptal:

„Myslíš si… věříš tomu, že každý má šanci začít znovu? Zanechat svou minulost za sebou?“

Billovy jemné prsty pohladily Tomův zvlněný culík, přitáhl mu jej na rameno a prsty do něj zapletl.

„Řekl jsi to, pamatuješ?“ Lehký, ale nadějný úsměv pohrával na jeho rtech. „Shromažďování dobrých vzpomínek namísto těch špatných.“

Jejich pohledy se plaše setkaly.

„Dal jsi mi už spousty dobrých vzpomínek od chvíle, co jsem tady,“ řekl Bill s malým pokrčením ramen. „Jen bych si přál, abych ti mohl dát to samé.“

„Tys mi to dal,“ řekl Tom tak přesvědčivě, až jej to samotného překvapilo. Ale byla to pravda.

Bill roztomile zrůžověl.

„Opravdu?“ vydechl.

Bylo to tak zvláštní, znovu se smát, když ani ne před hodinou si byl Tom jist, že na světě nezůstal žádný důvod ke smíchu.

„Opravdu,“ přikývl.

Bill ostýchavě sklopil pohled a zašeptal.

„Je to lepší, když se usmíváš…“

„Usmívám se, protože jsem díky tobě šťastný,“ řekl Tom a políbil Billa na špičku nosu, díky čemuž se Billovi zatřepetalo srdce.

Byli si tak důvěrně blízko, uvědomil si až nyní, dle toho, jak byla jejich stehna přitisknutá k sobě, Tomovy paže svíraly jeho pas a jeho dech ovíval Billovy rty. A celé se to zdálo být tak přirozené. Bill si byl takhle blízko s jinou osobou, pouze když obdržel svůj první polibek, ale to bylo převážně spěšné a neohrabané tápání, které si nezasloužilo opakování. S Tomem to však nebylo poprvé a Bill si nedokázal vzpomenout, kdy se pro něj stalo tak jednoduché pustit si druhého chlapce do svého osobního prostoru. Oči mu sklouzly na Tomovy lehce pootevřené, plné rty a uvažoval…

Zrovna když se omámeně chystal k těm lákavým rtům naklonit, Tom se odtáhl a vstal.

„Sakra… To byl teda den!“ Protáhl si celé tělo, spojil ruce nad hlavou a pochvalně zasténal. „A to ještě neskončil.“

Bill potřeboval chvíli, aby se dal dohromady. Nebyl si zcela jistý, co to bylo, co málem udělal, nebo co to chtěl udělat, nebo jestli to vůbec myslel vážně, ale neměl příliš času nad tím přemýšlet, jelikož ten okamžik už skončil a on musel odpovídat na Tomovy otázky:

„Je Georg pořád ještě tady? A Andy? Co se stalo poté, co jsem… však víš…“

Nyní byl už v definitivně lepším stavu, když bledost jeho tváře pominula a oči pomalu získávaly zpátky svou jiskru. Bill za něj byl rád. Bolelo jej vidět Toma nemocného.

„Andy odjel s Georgem a Benjaminem, jakmile jsem tě uložil do postele,“ vysvětlil jemně. „Tak trochu jsem ho poslal pryč. Ke Georgovi.“

„Proč?“ Zeptal se Tom trochu zmateně. „Měl zůstat po celý týden…“

„Jen na dnešní noc. Potřeboval jsem nějaký čas o samotě a neměl jsem tušení, jestli budeš později vyžadovat nějaký dohled, takže jsem myslel, že to tak bude nejlepší.“ Otočil se zpátky k toaletnímu stolku a otevřel balíček vaty. Utrhl si plnou hrst a zaroloval ji do chomáčku.

„Georg říkal, že vezmou Andyho do města, takže se rozhodně nebude nudit.“

„A on prostě… odjel?“ Pokud tam byla jedna věc, kterou se Tom o Andym naučil, pak to byla jeho intenzivní loajalita k Billovi. A byl dostatečně tvrdohlavý na to, aby se nenechal přemluvit k něčemu, s čím nesouhlasil.

Bill si začínal otírat barvu kolem očí.

„On ví, jak se s těmito věcmi obvykle vyrovnávám, Tome,“ ujistil rychle svého manžela. „Ví o mé tajné zálibě. Nebyl žádný důvod, aby celý večer posedával ve svém pokoji.“ Bill se rozhodl vynechat ty části, kdy se Andy zatvrdil a kategoricky odmítal opustit dům, protože dle Billa byly nyní irelevantní. „Nejpozději zítra odpoledne bude zpátky.“

„Pokud jej Georg dnes večer alkoholem tak nezničí, že nabyde vědomí až za týden…“ Tom mrkl a Billovi se nad tím nezvyklým pohledem na hravého Toma zachvělo srdce. Poté k němu Tom přistoupil a roztržitě pohladil Billovy lesklé, černé vlasy, zatímco jeho laskavé, jantarové oči vyhledaly v zrcadle jeho tvář. Billovi s očekávání zamrzla ruka ve vzduchu s chomáčkem vaty mezi prsty.

„Přál bych si, aby sis to nechal o trochu déle,“ vzdychl Tom. „Vypadalo to na tobě opravdu úžasně.“

Poté se s hřejivým úsměvem otočil a vyšel z místnosti, přičemž za sebou zanechal Billa s tím nejširším a nejzasněnějším úsměvem na jeho bledém obličeji.